Návštěvou v  Bratislavě


Z 21. kartografické konference v Lednici (3.– 4. září 2015) jsem návazně zajel kousek dál do Bratislavy, abych se sešel s několika členy a příznivci našeho Sdružení.
Postupně jsem se sešel s plk. v. v. Ing. Peterom Baricou, Jardou Adamíkem, Láďou Musilem a  Karlem Hrnčířem.
Peter Barica, bývalý náčelník Topografické služby ASR, ochotně přijel s chalupy, kterou má v Bernolákově, abychom spolu povečeřili a u několika sklenic piva popovídali. Zejména o životě, dění v současnosti, ale zejména o společných známých žijících jak na Slovensku, tak i v České republice. Byla pro mne potěšující jeho chvála na naše Sdružení, které mj. udržuje kontakty mezi dřívějšími kolegy a svými aktivitami prezentuje Vojenskou geografickou službu i na veřejnosti. Bohužel na Slovensku není žádný takový subjekt ani jednotlivci, kteří by udržovali vzájemné kontakty a byli těmi, kteří by informovali o dění vojenských geografů v rámci Armády Slovenské republiky.
Dokonce ani v Bratislavě se neudržují kontakty mezi bývalými kolegy, kteří v ní bydlí.
Peter to sice kritizoval, ale podle jeho slov nemá sám dostatek času aby se takové role ujal. Přitom čas od času rád „zabrousí“ na webové stránky našeho Sdružení aby se seznámil s novinkami.
Možná, že příčina tkví i v tom, že sám není absolventem žádné vojenské školy v kterých se již od mládí vytvářeli kamarádské vztahy a pocit sounáležitosti navzájem i k topografické službě.
Rozešli jsme se v pozdnějších večerních hodinách s pocitem dobře využitého času a vzájemným slibem, že naše příští setkání se uskuteční ještě v Praze do které mají Peter a jeho paní namířeno ještě tento rok. Určitě se sejdeme ve větším počtu, nežli dva.
Druhé setkání se uskutečnilo v bytě u Adamíků na Petržalce. Bylo to nejen proto, že  nedaleká  restaurace, v které jsme plánovali schůzku, byla rezer-vovaná pro svatbu, ale i proto, že Jardova nemoc mu ztěžuje přemisťování někam dál.
Nutno říct, že Edita Adamíková se o nás vzorně postarala a vytvořila pro nás tj. Láďu Musila, Jardu a pro mě velmi pěknou atmosféru.
Hovořili jsme o všem možném a jako obvykle to bylo o kamarádech a o časech minulých. Oproti posezení s Peterem Baricou, jsme tématu věnovali daleko více času. Zejména proto, že Láďa, byl vyřazen v hodnosti poručíka z Ženijně technického učiliště, topografický směr v roce 1958 v Litoměřicích určitý čas působil v zařízeních služby a až do dnešních dnů bydlí v Bratislavě. Hovořili jsme i o mnoha dalších tématech z minula i ze současnosti. O věcech vážných i veselých. Oceňuji Jardovu vytrvalost , která mu pomáhá v boji s nemocí. Myslím si, že i naše společné posezení mu přidalo alespoň trochu síly a chuti proti ní bojovat. Když jsme v roce 1959 přišli jako vyvalení kluci k školní topografické rotě, tak na nás Jarda, jako absolvent Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova, zapůsobil svým klidem a rozvahou. Tyto vlastnosti neztratil a věřím, že mu pomáhají v životě i dnes a naše příští setkání bude přinejmenším tak příjemné jako toto.
S Láďou jsem se v minulosti příliš nesetkal. Spíše na dálku a přes mého bratra Luboše. Proto mě překvapil svoji vitalitou a pohledem na život i současný svět. Jeho zájem o bývalé kolegy jak v Čechách, tak i na Slovensku je pro mne potěšující. Je tak trochu osamoceným vojákem v poli ale s širokým rozhledem a zájmem. Probrali jsme kde co. Od bývalých kolegů, kdo s kým a o čem. V moha pohledech jsem narazil o spřízněnou duši.
Za milé a dlouhé posezení děkuji nejen Jardovi ale i Editě, u které obdivuji její obětavost a odvahu čelit všem nepřízním osudu. Oběma přeji především zdraví a pochopení.
Poté jsme se s Láďou vypravili navštívit kolegu Karla Hrnčíře, čestného člena našeho Sdružení. Pan Hrnčíř žije v „Dome seniorov ARCHA „ v Bratislavě na Kramároch. Naši návštěvu nedočkavě očekával a přivítal nás plný optimismu a pohody. A i když je na něm již vysoký věk znát, tak by mu nikdo nehádal těch 92 let, kterých se 19. září dožil. Při chůzí si občas pomáhá „chodítkem“, ale je stále čiperný a co je důležité, tak mu to stále „myslí“ i paměť má stále výtečnou. Bohužel má někdy problém s udržením rovnováhy, což mu brání bydlet sám ve svém bytě v Bratislavě nebo se vypravit na delší procházky.
Shodli jsme se, že je o něho dobře postaráno, což je patrné i ze vzájemně pěkného vztahu s personálem. Popřáli jsme Karlovi k blízkým devadesátým druhým narozeninám a zamířili na hlavní nádraží k vlaku směr Praha.
Láďa mě obětavě doprovodil až na nádraží. Po cestě jsme znovu probrali vše o čem se v obou setkáních hovořilo a co bychom si přáli vylepšit. To jsme netušili, že k tomu budeme mít na nádraží ještě hodinu a půl času, který nám „darovalo“ zpoždění vlaku z Budapešti.
Velice i cením Láďovo rozhodnutí, že se mnou počká na nádraží. Snažil jsem se ho přesvědčit, že to zvládnu i sám ale nedal se. Nakonec jsme vyplnili čas čekání smysluplným rozhovorem o společných známých a zážitcích z doby aktivní služby. Láďa se dobrovolně zavázal, že obejde všechny bývalé kolegy bydlící v Bratislavě a naváže s nimi kontakt. Ocenil jsem i jeho gesto spočívající v  úmyslu čas od času navštívit kolegu Hrnčíře, který po odstěhování dcery mimo Bratislavu, nemá již ve městě příbuzné. Patří mu za to všechno velké poděkování.
I přestože jsem nakonec z Bratislavy vyjel značně opožděně, až po půlnoci, byl jsem s cestou do Bratislavy nadmíru spokojený.

Bohouš Haltmar