sobotu 6. června 2015 jsme si připomněli sto let od narození
významného odborníka, vojáka, příslušníka vojenské zeměpisné služby,
člena našeho Sdružení a dobrého člověka, pana plk. doc. RNDr. Karla
Čermína .
V
sobotu 6. června 2015 jsme si připomněli sto let od narození
významného odborníka, vojáka, příslušníka vojenské zeměpisné služby,
člena našeho Sdružení a dobrého člověka, pana plk. doc. RNDr. Karla
Čermína .
Ve společenské rubrice našich internetových stránek je o něm uvedeno mnoho. A i když by bylo co doplňovat, tak to nechám na jindy.
Rád bych zavzpomínal na několik příležitostí, kdy jsem měl tu čest se s ním osobně setkat a strávit s ním relativně krátký čas v rozhovoru.
O panu Karlovi Čermínovi jsem poprvé slyšel, ještě na Akademii, od Karla Kosaře, kdy se o něm zmínil ve své přednášce z kartografické polygrafie. Bylo to v souvislosti s technologii tisku topografických map čtyřbarvotiskem. Neměl jsem zaměřené studium na kartografii a kartgrafickou polygrafii, takže jsem této oblasti a tím pádem i jeho osobě nevěnoval více pozornosti než bylo nutno. Když jsem nastoupil v roce 1972 do Vojenského zeměpisného ústavu ve funkci náčelníka oddělení tisku, tak jsem si musel doplnit znalosti z této oblasti. Mými učiteli byli, m.j. kolegové Karel Havlín a Lumír Tejmar.
Oba nezapoměli vzpomenout pana Čermína, jako bývalého příslušníka ústavu, který je významnou osobností Československé polygrafie a uznávaným odborníkem nejen u nás.
Několikráte jsem vyslechl jeho referáty na různých konferencích a seminářích. Možná jsem si ním podal ruku. Ale nic víc.
Velmi dobře o něm mluvil i Karel Havlín, který prakticky experimentoval s výrobou topografických map, ortofotomap i map historických čtyřbarvotiskem. Nikoliv však klasickým.
Poprvé jsem měl příležitost si s dr. Čermínem popovídat delší dobu při jeho návštěvě ústavu v roce 1980, kdy jsem ho provázel, jako náčelník odboru, po pracovištích Reprodukčního odboru.
Vzpomínám, že jsem v té době trpěl pocitem méněcennosti vyplývající z technického zaostávání VZÚ ve srovnání s civilními tiskárnami. Zejména s tiskárnou Naše vojsko. Proto mě potěšil i povzbudil, když se vyjádřil o našich technologiích a úsilí pochvalně. Nikdy nezapomenu na jeho slova o tom, že žijeme de facto ve skleníku v kterém nás netlačí ekonomické problémy a že v civilních tiskárnách se musí honit peníze a na experimentování není čas.
Další příležitost si s ním hovořit jsem měl až po roce 1989. Jedním z delších rozhovorů jsem s ním absolvoval se Zdeňkem Karasem. Ten měl dr. Čermína velmi v úctě. Považuji za nutné na tomto místě poznamenat, že právě plk. Karas byl iniciátorem rehabilitace dr. Čermína a jeho povýšení do hodnosti plukovníka. Byl jsem dr. Čermínem pozván spolu s plk. Karasem na jeho 90 narozeniny na oběd do ÚDA (DAP) . Během oběda se rozhovor točil kolem všeho možného. O životě, zrušeném " Zeměpisáku", založení Sdružení přátel vojenské zeměpisné služby, perspektivách vojenské geografie a jiném. Rozhovor byl pro mne velkým zážitkem.
Není možné v rámci tohoto pojednání popsat vše o čem jsme si povídali. I když v hlavě to zatím všechno nosím.
Chci však ještě vzpomenout na jeho elán do života. Pozoruhodné bylo i to, že všechny jeho životní svízele a nespravedlivosti ho nezlomily. Zůstal plný chuti do tvůrčího života a na své působení ve Vojenském zeměpisném ústavu vzpomínal rád a v dobrém. Pořád se cítil být příslušníkem služby. Je zajímavé, že takový poznatek jsem zaznamenal u více osob, kterým bylo svým způsobem ukřivděno a vysoce si jich proto vážím.
I dnes je pro mne dr. Čermín příkladem v přístupu k životu.
Jsem přesvědčen, že nejsem sám a proto zůstává v našich myslích stále živým.
BH