V říjnu roku 2017 uplyne sedmdesát let od doby, kdy ve Vojenském zeměpisném ústavu byla po ukončení 2. světové války opět zahájena příprava mladých příslušníků ústavu - profesionálních odborníků navázala na předválečný systém výchovy dorostu – elévů. K tomuto datu uplyne též devadesát jedna let od přípravy vlastního dorostu „elévů“ v předválečném Vojenském zeměpisném ústavu.

Od roku 1926 byli jako elévové přijímáni čtrnácti až patnáctiletí mladíci, absolventi měšťanské školy. Ti byli po několikatýdenním výcviku se zbraní přidělováni kartografickému a reprodukčnímu odboru na praktický odborný výcvik. Dva dny v týdnu měli společné teoretické školení. Kmenově byli vedeni u pomocné roty Vojenského zeměpisného ústavu, platově byli zařazeni jako vojáci v základní službě. Elévové, kteří byli připravováni pro reprodukční odbor, navštěvovali kromě toho státní grafickou školu v Praze.

Po dosažení 17 let věku se podrobili dobrovolnému odvodu a nastoupili vojenskou základní službu, po níž byli buď přijati za poddůstojníky v přípravné službě, nebo mohli po nasloužení doby, kterou strávili ve služebním poměru jako elévové, odejít z armády do občanského povolání. Po dvou až tříleté přípravné službě byli poddůstojníci z řad elévů jmenováni rotmistry zeměpisné služby z povolání. Po uplynutí určitého počtu let a úspěšné odborné práci v ústavu měli možnost se podrobit zkoušce na důstojníky z povolání.

Tehdejším elévům a učňům bylo v dalším období podle prokázaných schopností a zájmu vesměs umožněno absolvovat školu důstojníků v záloze nebo topografický směr Ženijního technického učiliště, složit vyrovnávací maturitní zkoušky a nakonec i absolvovat Vojenskou akademii v Brně, získat vysokoškolskou, případně i vědeckou kvalifikaci a pracovat ve vysokých velitelských nebo pedagogických funkcích.

Patří k nim: Barachovský Jaroslav, Bouška Jiří, Čelikovský Kamil, Hlupík Otto, Kraus Karel, Kříž Jan, Langerberger Stanislav, Litoš Bohuslav, Malínský Jaroslav, Novotný Jaroslav, Popelář Jaroslav, Šír Zdeněk, Fiala Zdeněk, Filipovský Bohuslav, Jíra Ladislav, Miklošík František, Ondrák František, Ruml Otakar, Blažek František, Dušátko Drahomír, Horký Milan, Kamarád Stanislav, Knopp Jiří, Kotva Jan, Král Václav, Neuberg Zdeněk, Polák Jiří, Poláček Jaroslav, Pergl František, Rezek Vratislav, Roll Vladimír, Rybenský Vlastimil, Sklenka Jozef, Šilhavý Vladimír, Špera Vlastimil, Štěpánek Jaroslav, Veselý Ladislav, Čapek František, Havlín Jiří, Janda Miloslav, Karásek Miroslav, Kukrecht Jaroslav, Lačný Karel, Pročka Milan, Šrůta Jiří, Černý František, Foltýn Hugo, Huňáček Václav, Karásek Libor, Marek Zdeněk, Mašek Pavel, Nechvíle Milan, Pálek Jaroslav, Pisár Martin, Rada Václav, Sedláček Jan, Spurný Josef, Trojan Jaroslav, Tvrdek Václav, Vondra Dalibor, Zátorský Jiří, Zvára Jiří.

Již v roce 1947, dva roky po nejstrašnější válce v dějinách lidstva, byli přijati opět do Vojenského zeměpisného ústavu první elévové, aby se zde vyučili na kartografy, případně na jiné profese. V té době se na vojně vše řídilo dle A-1-1 , což byl Základní řád. Již za dva roky poté, se uskutečnil hromadný start elévů (později učňů). Přihlásilo se mnoho mladých „mužů! – snad 200 a přijato bylo 43 a to z celé ČSR, Čechů, Moravanů a Slováků.

Název ELÉV se nám líbil a tak záhy potom, když jsme se dostali do tiskárny jme si vytiskli vizitky – elév X.Y. a bydliště Vojenský zeměpisný ústav, Rooseveltova 23. No, u našich děvčat, se kterými jsme se záhy seznámili, měla vizitka úspěch. Již to tajemné slovo „elév“. To zabíralo. Ostatní slova, která jsme záhy pochytili tak tajemné nebyly. Stejnokroji se říkalo „mundur“ a byl poskládán z kořistních uniforem, ve kterých fašisté táhli na východ, ale i do Afriky. A tak jsme stříhali knoflíky německé a přišívali naše, se lvíčky. Přezky k opaskům jsme posháněli také naše prvorepublikové. Také boty nebyly nové, ale rovněž trofejní, opatřené cvočky. Kdepak ponožky – vyfasovali jsme onučky. Vázat onučky – to nebyla žádná legrace. To nás maminka neučila. Tady nás to učili starší elévové, kteří nastoupili v r. 1947 a ti nám dali pocítit, co že je to A-1-1 a „ buzerace“. Ta nás pak provázela celý vojenský život, až v samém závěru bylo nahrazeno slovem „šikanování“. Obsah obou výrazů byl však stejný.

Ne, že bychom v patnácti letech neznali pár sprostých slov, i když tenkrát se za vyřčení sprostého slova dostávalo ve škole rákoskou a doma od táty přes hubu. Ovšem s čím na nás vyrukovali někteří „dýzláci“¹⁾, tak to ochromilo i odrzlé pražáky. Rotný Klofáč si nebral servítky, a když ráno přišel do světnice pravil: vyvětrejte si tady, je tu smrad jako když se „prskají vopice“ a ty slamníky si zformujte, máte to jak „naprcané bělice“.

Ještě, že již v roce 1950 se ujal vojska ministr národní obrany Alexej Čepička. Možná, že se to někomu nebude líbit, ale on vydal nové řády – ty slavné A-1-1 přestaly platit a náš soubor zpíval píseň: Řády Čepičkovy nechodí plaše kolem horké kaše… A skutečně, my jsme dostali na míru šité uniformy. Příděly masa a všeho, že jsme se skutečně dobře a hodně najedli, fasovali jsme denně půllitr mléka pro mladistvé, kilo bonbonů cucavých a kilo čokoládových. Byli jsme přestěhováni z Mautnerky²⁾do Vojenského zeměpisného ústavu, kde bylo ústřední topení, krásné umývárny a místo starých „dýzláků“ jsme dostali jako náčelníky a vychovatele vyškolené kádry. Takže už žádné výrazy po kterých by se zapotácel námořník slušně upravený alkoholem

Vycházky jsme měli ve středu, v sobotu a neděli do 21,30. Někteří stačili v neděli navštívit na Václavském náměstí kino Čas od 12,30, potom kino od 15 hodin, jiné od 17,30 – jen to od půl osmé ne – na to už musela být „přesvečerka“³⁾.

Brzy jsme absolvovali taneční – a to v podání příslušnic VZÚ, které se uvolily nás naučit základům tanečního pohybu. Potom již jsme získávali zkušenosti na tanečním parketu ve Stromovce „U Vaňhů“. Do VZÚ jsme se vraceli během přes Stromovku a naše kondice se tím výrazně zvyšovala.

V té době se stalo okřídleným rčením : Je blbej jak Anděl. No, ať právem, či neprávem, se našemu nadporučíkovi, který byl pověřen výchovou učňů, začalo říkat „Anděl“ a já opravdu nevím, jak se ve skutečnosti jmenoval. Jednou se při úklidu rozvinula taková diskuze mezi ním a námi. Anděl diskutoval se žákem Koukalem a řekl mu, že by rád věděl, co si o něm myslí. Koukal se vykrucoval – jo a vy se mi pak budete mstít. Anděl řekl: Koukale, já vám dávám tady přede všemi slovo, že se vám nic nestane. Tak se Koukal odhodlal a řekl : „No tak si o vás myslím, že jste pěknej vůl.“ Všechny nás to ohromilo, zůstali jsme jako přimraženi a čekali jsme na reakci soudruha nadporučíka. Ten se pousmál a pravil:“Koukale, vy jste genius.“a bez dalšího odešel.

O Koukalovi by se dala napsat ještě jedna epizoda. Byl totiž velmi vysoký, určitě měl nejméně 190 cm a měl tu výhodu, že při úklidu skříňky mu stačilo, aby si stoupl na špičky, nebo jen trochu povyskočil a utřel prach na její horní části. Jednou to udělal tak nešikovně, že si při seskoku dolu „natrhl pytlík“. Samozřejmě, že se hned našli vtipálkové, kteří se dívali, jestli jedna kulka neskončila pod skříněmi, ale milého Pepíka Koukala odnášeli saniťáci a on nás prosil:“Kluci, modlete se ať jsem plodnej.“ Po této stránce to dopadlo dobře, ale když si někdo, později, nemohl vzpomenout na jeho jméno,tak řekl:“No ten, jak mu upadla ta koule pod skříňku.“

Vychovatelem se stal desátník Vysoký, o němž jsme se dozvěděli, že to je komunista a že snad bojoval ve Španělsku proti fašistům. Ovlivnil nás velmi a dokázal to, co žádný velitel. Polovinu z nás vybral do kurzu, se kterým dělal divy. Rozcvičku jsme měli dobrovolně hodinu denně, večer jsme lezli ve Stromovce po „paradráze“⁴⁾, chodili jsme navštěvovat v Praze přednášky o životě, o vesmíru – no my jsme byli do toho úplně zažraní. Šli jsme pěšky do Liberce, absolvovali jsme bojové hry – třeba boj o vesnici. Nevím, jak by se vše s námi vyvíjelo, kdyby po asi pěti měsících nebyl tento kurz zastaven – údajně pro kastování části ročníku proti druhým. Členové kurzu toho velmi litovali.

Náš ročník byl rozdělen na několik skupin a absolvovali jsme jakési „kolečko“ po pracovištích. Jednou skupinou bylo kartografické oddělení, druhou litografie, třetí reprodukce a čtvrtou tiskárna. Mnoho z nás se na základě tohoto kolečka rozhodlo, čím budou na celý život. Frantu Blažka okouzlil obří reprodukční aparát a už ho nikdo od něho na nějakou delší dobu neodloučil. Také Neuberg se stal tiskařem, Dušátko přilnul k litografii, Rybenský, Knopp, Nejman a další ke kartografii.

V kartografii se začalo tím, že jsme třeli tuhou čínskou tuž v táfličkách s vodou na skle a tak jsme si připravovali kartografickou tuž. Teprve, když jsme měli plný pneumatický kalamář tuže, přešli jsme k broušení pera značky „orlík“. Každý z nás toužil získat pero značky „žilot“ nebo „ somervilku“, které byly nejlepší. Mysleli jsme si, že bez takového nástroje se nedá „utkat“ pořádná čára. Až nás z toho vyvedl škpt. Záruba, který nenabroušeným orlíkem kouzlil krásné kaligrafické písmo. Chodili jsme za ním, aby nám nakreslil monogramy našich dívek, které jsme jim pak vkládali do obálky s tím, že je to nakreslené od nás.