V lednu roku 2016 uplynulo devadesát let, kdy byla dokončena a vojenským stavebním ředitelstvím předána do užívání nová budova Vojenského zeměpisného ústavu v Praze XIX-Bubenči, Bučkova ulice 620.

Návrh výstavby byl schválen ministrem národní obrany v roce 1922. Poté architekt Bedřich Feuerstein, jako zaměstnanec Památníku odboje, do června roku 1923 zpracoval detailní projekt po stránce architektonické a konstrukční. Vlastní výstavba byla zahájena v listopadu roku 1923 a ukončena koncem roku 1925.

Podle tehdejšího všeobecného názoru byla tato budova v Československu považována za jednu z nejlepších úředních budov z této doby. V tisku se o ní psalo jako o budově „ jasné, prosté, přehledného provozu a ušlechtilých poměrů.“ Celostátní význam budovy Na obou nárožích hlavního průčelí byl podpořen skulpturami Vltavy a Dunaje od akademického sochaře Břetislava Bendy.

V prvním čtvrtletí roku 1926 pak byly již všechny složky ústavu z odloučených pracovišť přestěhovány a soustředěny do nové budovy. Od té doby až do současnosti prošlo budovou mnoho pracovníků různých profesí: zeměpisců, geodetů, topografů, fotogrammetrů, redaktorů kartografů, tiskařů, knihařů a mnoha dalších odborných i všeobecných profesí. Vojáků a občanských pracovníků, různých věkových kategorií.

Byl to vždy dělný kolektiv, který se zasloužil nejen o zajištění vojenských potřeb, ale jeho odborná činnost sloužila a byla využívána jak složkami státu, tak i širokou veřejnosti a byla v odborných kruzích u nás i v zahraničí vysoce ceněna. Byl to vždy kolektiv soudržný a lidský, v němž vznikaly mnohé přátelské, ale i milostné vztahy, mnohdy na celý život. Pravda, i vztahy nepřátelské a nenávistné. Těch však bylo rozhodně mnohem méně.

Já sám jsem prožil v této budově, s krátkou přestávkou, třicet let. Rád jsem se v ní procházel, když jsem držel služby dozorčího ústavu. Ten měl předepsáno v povinnostech provádět ve večerních a nočních hodinách obhlídky objektu. Procházel jsem ztichlými chodbami a se zájmem prohlížel otevřené místnosti a kdejaký kout. Zajímavé byly sklepní prostory. Pootvíral jsem všechny podlahové poklopy a nahlížel do temných šachet. Některé byly tak hluboké, že na jejich dno nedosáhlo ani světlo baterky. Zajímavá byla sklepní místnost v pravém rohu budovy. Podlahu měla tak o 3 metry níž, uvnitř byly tři betonové pylony, jejichž základy stály na rostlé skále. Místnost byla určena pro gravimetrická měření.

Krásu a vztah k budově ústavu popsal vzletnými slovy pan pplk. Josef Vlastník (1909-2008), který ve svých pamětech vzpomíná: „ V červnu 1926 přišla do Grafické besedy pozvánka k návštěvě Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Při jeho návštěvě, bylo to krátce po otevření, se mi tam velice líbilo, takže jsem si přál jen tam se dostat. Budova se mně jevila vznešená. Honosné a čisté prostory s velkým okny, všude plno světla, ve kterém zářila mosazná zábradlí na schodištích, jako by byla ze zlata…“

Jinde pak uvedl: „ Rád vzpomínám na první pohled na téměř novou budovu VZÚ v roce 1926, kdy jsme ústav, jako grafici, navštívili. Byla to bílá budova se zlatou střechou z měděného plechu, která stála v prostředí rozsáhlého staveniště starého Bubenče. Lípy zasazené jako proutky s oškrabanými kůly jsou dnes velké, vzrostlé stromy a budova sama má již patinu pražských paláců“.

Pan pplk. Vlastník měl k této budově skutečně vřelý vztah a to nejen proto, že v ní sám strávil dlouhá léta, ale i proto, že je sdíleli společně se svojí manželkou Boženou.

Vojenští zeměpisci v ní byli vždy „pány“ a velitel či náčelník ústavu byl jejím velitelem. Ale nebyla to záviděníhodná funkce. S Vojenským zeměpisným ústavem sdílely budovu vždy některé další vojenské složky, které někdo těžko dnes všechny vyjmenuje. Pplk. Vlastník se zmiňuje o dislokaci Kárného výboru MNO, kde vojenská justice řešila provinění důstojníků a rotmistrů v letech před druhou světovou válkou.

Obsazení budovy 15. března 1939 je dostatečně známé, takže není třeba je příliš komentovat. Dne 18. dubna 1939 byl ústav ministerstvem vnitra již protektorátní vlády převzat s názvem Zeměpisný ústav ministerstva vnitra. V budově však zůstal pouze do konce roku. Pak ji musel opustit a předat s veškerými podklady, zařízením a inventářem Německému kartograﬁckému ústavu (Deutschen-Kartographisches Institut), z kterého později vznikla vojenská instituce. Alfons Bradatsch, který jako kartografický učeň nastoupil v roce 1941 do tohoto institutu v knize „Moje souřadnice“, vydané v roce 2003 nakladatelstvím Olympia, a.s. napsal: „Budova školy krásná, čtvercového půdorysu, se mi líbila. Nesla název Kriegskarten und Vermessungsamt,“(Úřad pro válečné mapy a zeměměřictví). „Celé jedno křídlo ve 3. poschodí bylo našim novým domovem.“

Velkou nevýhodou tiskárny Vojenského byly skleněné světlíky ve střeše objektu, které vyžadovaly častou údržbu. Ty bylo nutno pravidelně umývat, vyměňovat prasklá skla a v zimě odstraňovat sníh. V letních měsících, při absenci klimatizace a vzduchotechniky, docházelo k vyhřátí prostorů až na 38^˚ C. To prakticky již neumožňovalo tisknout. Nepomáhalo chlazení světlíků vodou ani jejich přikrývání. Později došlo k zastínění položením izolace.

Po roce 1953 byla část odborných pracovišť ústavu přemístěna do nově vzniklého Vojenského topografického ústavu v Dobrušce. Tím se uvolnila značná část kanceláří, do kterých byly dislokovány různé složky Ministerstva obrany a Generálního štábu. V padesátých letech se začaly vynakládat velké stavební investice do nových vojenských objektů a zařízení civilní ochrany obyvatelstva. To vedlo ke zřizování velmi silných vojenských projektových a stavebních organizací. Vojenský projektový ústav byl právě jednou z nich, který byl spolu s několika ateliery a ředitelstvím umístěn do budovy VZÚ.

Rozrůstající se Vojenský projektový ústav (od roku 1972 státní podnik), si vyžádal v průběhu padesátých let vybudování a stavební úpravy dalších kancelářských prostor v podkroví. Šlo většinou o malé místnosti se špatnou tepelnou izolací, v kterých bylo v létě nesnesitelné horko a v zimě chladno, protože kapacita kotelny využívající uhlí a později topné oleje, nestačila vyhřát jak tiskárnu, tak i tyto podkrovní místnosti.

Rozsáhlých stavebních úprav se ústav dočkal až v letech 2000 -2002, kdy byla realizována generální přestavba objektu tiskárny, kterou provedly Vojenské stavby. Bohužel přestavbou nebyl odstraněn největší problém, kterým byly z důvodu nezaslepených světlíků vysoké teploty v objektu tiskárny. Bohužel, pro nedostatek finančních prostředků nebyla v objektu instalována klimatizace, ale pouze jednoduchá vzduchoventilace, která problém neřeší. V současnosti jsou světlíky zastíněny textiliemi. Klima částečně vylepšují klimatické jednotky.

Z menších stavebních akcí, které v objektu proběhly, stojí za zmínku oprava střechy, na jejíž části byl nahrazen plech mosazný plechem pozinkovaným. I když se to nezdá, ale za velmi významnou akci lze považovat přestavbu sociálního zařízení (WC). Z pánských žlábkových pisoárů se šířil permanentně po celé budově značný zápach. Navíc pánské a dámské toalety byly odděleny pouze cca 2,5 metrů vysokou zdí nesahající až do stropu. To umožňovalo někdy zajímavý poslech hovorů a celé plejády různých zvuků, nesoucích se společným prostorem z obou stran.

Po ukončení činnosti Vojenského zeměpisného ústavu v Praze (30. června 2003), byly z Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu dislokovány v budově Oddělení geografické podpory a Oddělení výdeje map a geografických podkladů.

Hlavní složkou v budově se stala Agentura vojenských informací a služeb (AVIS) a později Velitelství vojenské policie. Jejich šéfové byli i velitelé objektu. Ale to je již jiná kapitola.

Připomínkou existence Vojenského zeměpisného ústavu v této budově je pamětní deska, umístěná na první podestě hlavního schodiště. O její instalaci se zasloužili zejména náčelník ústavu v zastoupení pplk. Tomáš Koval a zástupce náčelníka pplk. Eduard Vařejka.

Zásluhou Sdružení přátel vojenské zeměpisné služby, s podporou pplk. v. v. Jiřího Grůfy, bývalého příslušníka ústavu, který v současnosti působí ve VUSS Praha, a s nedocenitelnou pomocí Mgr. Veroniky Vymětalové, radní Městského úřadu Prahy 6, byla dne 2. července 2013 slavnostně odhalena informační tabule o objektu Vojenského zeměpisného ústavu, umístěná pod názvem ulice U Zeměpisného ústavu. Další veřejnou připomínkou ústavu je tabule na bývalé chatě ZO ROH VZÚ v Řevnicích, která tam byla umístěna zásluhou Sdružení v roce 2014. Jsou to jediné, veřejně přístupné informace o budově VZÚ.

Dnes, když občas přicházím do budovy bývalého Vojenského zeměpisného ústavu a procházím jeho chodbami, tak si v mysli často vybavuji její historii. Přiznávám, že mi bývá i dost smutno. Vnější vzhled budovy totiž již dávno nepřipomíná „patinu pražských paláců,“ ale s padajícími okapovými svody spíše opuštěné a bezprizorní pražské budovy, čekající na demolici. Negativní dojem vyvolává opadaná a „zalátaná“ originální pryskyřicová omítka, na kterou smutně shlížejí alegorické skulptury Vltavy a Dunaje. Vnitřek budovy volá rovněž po generální opravě. Oprýskané rámy nedoléhajících oken, ještě původních, potemnělé stěny chodeb a schodišť, žádají vymalování. Působí skutečně pochmurným dojmem. Mám z toho nepříjemné pocity.

Je až s podivem, jak nedobře pečuje armáda o jí svěřený majetek, zvláště jde-li o budovu projektovanou významným českým architektem, budovu, která byla zapsána jako kulturní památka a uvedena v Seznamu kulturních památek České republiky pod číslem 41169/1-1929.