Proč a jak jsem se stal elévem Vojenského zeměpisného ústavu v Praze

Po ukončení povinné školní docházky, tj. pěti tříd římskokatolické lidové školy v Šintavě a čtyř tříd měšťanské školy v Seredi v roce 1948, bylo mým přáním pokračovat ve studiu. Připadalo v úvahu studium buď na gymnáziu v Trnavě nebo na obchodní akademii v Galantě. Protože jsem měl dobré studijní výsledky, třídní učitel na měšťanské škole mi při závěrečném pohovoru další studium doporučil a dokonce slíbil, že co si vyberu, tam mi zajistí přijetí – měl jsem jeho plnou důvěru. Tato cesta však z ekonomických důvodů mé rodiny v té době nebyla možná.

Situace byla taková, že při přechodu fronty byl náš dům zcela zničen (vypálen) a v roce 1948 nebyl ještě opraven – bydleli jsme ve velmi provizorních podmínkách u dědy. Výpomoc státu byla minimální a proto všechny, byť skromné prostředky všech členů rodiny, byly věnovány na jeho opravu. Proto jsem se snažil najít takovou možnost dalšího studia, kde by bylo alespoň minimální zabezpečení, a které by rovněž vyhovovalo mým zájmům. Spolu ještě s jedním spolužákem jsem napsal žádost o přijetí na Střední lesnickou školu v Banské Štiavnici, kde taková možnost byla. Dostal jsem však odpověď, že k studiu na této škole jsou přednostně přijímáni zájemci z mysliveckých rodin – a to jsem nebyl.

Možnost dalšího uplatnění po základní škole mi v této situaci pomáhali hledat i ostatní členové rodiny. S návrhem, abych si podal žádost o přijetí za eléva, přišel můj nejstarší bratr Anton, který pracoval ve VZÚ již od roku 1937, nejdříve jako mědirytec a později jako litograf. O rozhodnutí, že ústav bude přijímat další ročník elévů pro různá odborná zaměření, se dozvěděl přímo na pracovišti. Nebýt této okolnosti, nemohl bych se o přijímání elévů dozvědět, protože na školách na Slovensku nebyly o tom žádné informace. V dalších letech však byl nábor do výcvikového střediska VZÚ prováděn rovněž na Slovensku.

Perspektiva práce ve VZÚ – o jehož existenci jsem věděl již od dětských let, protože tam bratr pracoval - se mi nakonec zalíbila. Moje rozhodnutí bylo posilováno i tím, že kreslení a malování bylo v té době mým oblíbeným koníčkem. A navíc, bratr mi slíbil, že budu-li přijat a budu-li chtít, mohu studovat gymnázium při zaměstnání a potřebné náklady mi uhradí. Podmínkou přijetí za eléva však bylo, kromě dobrých studijních výsledků z měšťanské školy a dobrého zdravotního stavu, úspěšné zvládnutí praktických talentových zkoušek pro kartografickou kresbu.

Největší obavy jsem však měl z očekávané změny z dosavadního navyklého života v prostředí vesnice na život v cizím velkoměstě, a navíc ve vojenském režimu. Tyto obavy mi pomohl alespoň částečně zmírnit bratr Anton tím, že mě o prázdninách 1948 pozval na týden do Prahy, kde již bydlel s rodinou, abych se mohl s Prahou trochu seznámit. Právě v té době probíhal v Praze XI. všesokolský slet, jehož jsem se zúčastnil jako divák. Tato návštěva mi nesporně pomohla prvotní obavy z nového prostředí alespoň částečně překonat.

Koncem července jsem dostal pozvání do Prahy na lékařskou prohlídku, která probíhala ve vojenské nemocnici, a na talentové zkoušky, které se konaly na pracovišti VZÚ. Vše trvalo něco přes týden. U talentových zkoušek jsme kreslili tuší kartografickým perem volnou rukou předepsané čáry, a též část polohopisu a výškopisu mapy na modré kopii. U talentových zkoušek i u lékařské prohlídky jsem uspěl a počátkem srpna obdržel pozvánku k nástupu za eléva VZÚ od 1. 9. 1948. Podepsaný závazek kromě jiného znamenal povinnost v sedmnácti letech nastoupit dvouletou základní vojenskou službu a perspektivu stát se v šestadvaceti letech rotmistrem zeměpisné služby.

Elévem kartografického odboru Vojenského zeměpisného ústavu v Praze

V nástupním ročníku 1948 bylo z mnoha desítek žadatelů přijato pouze 16 elévů. V předcházejícím ročníku bylo přijato 23 elévů, dohromady to bylo 39 elévů. Poněkud mě zaskočilo, že ze Slovenska jsem byl jediný. Ubytování, vystrojení a stravování bylo zabezpečeno péčí pomocné roty přímo v budově VZÚ. Náš nástupní ročník byl zpočátku ubytován v západním křídle budovy nad vjezdem do dvora, ve dvou poměrně malých místnostech po osmi lůžkách nad sebou. Dohled mimo pracovní dobu měl nad námi starší voják základní služby svob. Něnička. Jeho lidský přístup nám v mnohém pomáhal překonávat počáteční potíže s adaptací na nové podmínky. Počátkem léta příštího roku jsme se přestěhovali do „Mautnerky“ v Papírenské ulici, naproti bývalé čistírny odpadních vod (nyní Ekotechnické muzeum) poblíž vltavského plavebního kanálu. Přestože voda v něm byla již tenkrát hodně znečištěna, chodili jsme se tam občas koupat.

Vystrojeni jsme byli novou čs. vojenskou uniformou jako vojáci základní služby s tím, že směla být používána pouze na vycházky. Jako pracovní oděv jsme používali různé kořistní součásti cizích uniforem. Bylo to většinou tropiko pískové barvy německé armády, vysoké šněrovací boty a spinky. Někteří obdrželi blůzu šedomodré barvy německé armády s odpáranou orlicí. Z hlediska výstroje jsem byl zpočátku poněkud zklamán. Taková však byla doba nedlouho po skončené válce a zakrátko jsme si na vše zvykli.

Stravování bylo příznivější. Kromě všech stravovacích náležitostí, které měli vojáci základní služby, jsme dostávali ještě přídavky pro mladistvé. Byla to každý den půllitrová láhev mléka a za delší období určité množství cukru, marmelády apod. Podivné ale bylo, že jsme stejně jako dospělí vojáci základní služby dostávali též cigarety. A ještě podivnější bylo, že jenom výjimečně se někdo z elévů stal kuřákem. Patrně, když to bylo tímto způsobem povoleno, to již tolik mladistvé nelákalo. Kromě toho jsme dostávali služné 75 Kč na měsíc.

Podle výsledků talentových zkoušek byli všichni elévové pracovně přiděleni na příslušné odbory a oddělení. Spolu s Otakarem Rumlem jsem byl přidělen na kartografický odbor, oddělení kresby situace. Přednostou odboru byl pplk. Holeček a velitelem oddělení kpt. Myška. Na tomto oddělení pracovali též dva elévové z minulého ročníku: Jaroslav Barochovský a Jan Kříž. Po nich jsme pak převzali některé vedlejší povinnosti na oddělení, jako byl úklid pracoviště, různé pochůzky pro příslušníky oddělení apod.

Odborná práce na oddělení mě velmi bavila a v mezích začátečnických možností se mi i dařila. Zpočátku jsme se učili kreslit tužkou ve velkém zvětšení různé typy písma používaného na mapách. Následovala kresba tuší kartografickým perem, zpočátku různé druhy čar volnou rukou a v dalším pak mapové značky tehdy platného klíče mapových značek R-II-7. Používala se zásadně třená čínská tuš, kterou jsme jako elévové často připravovali též pro starší příslušníky oddělení.

Vzpomínám si, že první „ostrou“ prací jsem byl pověřen asi po třech měsících výcviku. Měl jsem za úkol narýsovat originál předepsané orientační sítě na průsvitnou podložku, která byla využita k přípravě přítisku na tehdejší generální mapu měřítka 1:200 000 pro potřeby letectva. V dalším pak výcvik pokračoval kresbou stále obtížnějších prvků klíče mapových značek. Asi po půl roce jsem byl pověřen kresbou kartografického originálu některých tabulek s ukázkami popisu map tehdy nově připravovaného klíče mapových značek R-II-8, samozřejmě pod přímým vedením velitele oddělení. Záměr zpracovat a vydat nový klíč mapových značek však byl později, z důvodů změny koncepce tvorby topografických map, zrušen.

Kromě praktického výcviku na pracovišti jsme absolvovali šestiměsíční kartograficko-reprodukční kurz na který byl vyčleněn každý týden jeden celý den. Nejlepší odborníci tehdejšího VZÚ nám přednášeli základy topografie, resp. nauky o terénu, základy fotogrammetrie, kartografie a kartografické polygrafie. Kurz byl ukončen zkouškou před komisí velitele VZÚ.

Nezapomínalo se ani na tělesnou přípravu, na kterou jsme měli z pracovní doby vyčleněny vždy dvě odpoledne v týdnu. Většinou probíhala ve Stromovce, kde byla k dispozici atletická dráha a fotbalové hřiště (dnes sportovní areál Ministerstva vnitra). V té době byla věnována značná pozornost tělesné přípravě všech vojáků. Ve VZÚ bylo dokonce vyčleněno jedno funkční místo pro velitele tělesné přípravy (npor. Kule), který měl k dispozici ještě jednoho vojáka základní služby.

Osobně jsem se ve volném čase i v rámci služební tělesné přípravy věnoval hlavně fotbalu s družstvem, které bylo vytvořeno ze dvou ročníků elévů. O nedělích a o svátcích jsme měli poměrně často vyjednány zápasy s družstvy z okolí Prahy a zúčastnili jsme se též pražské dorostenecké soutěže. Vzpomínám si, že si našeho zaujetí pro fotbal všiml trenér mládežnických družstev Slávie a dřívější aktivní fotbalista Viktorky Žižkov pan Čihák. Chodil nám radit a vyjednal nám dokonce tréninkový zápas s družstvem žáků Slávie. Zápas jsme sice prohráli, ale hrát fotbal na trávníku pražské Slávie na Letné byl pro mě nezapomenutelný zážitek.

V prvních měsících po nástupu do VZÚ v Praze mi byl velkou oporou starší bratr Anton, který pracoval na litografickém oddělení. Bydlel s rodinou v Praze-Holešovicích, a pokud jsem měl volnou neděli, chodil jsem někdy k němu na návštěvu, nebo v jeho doprovodu jako divák na různé sportovní nebo kulturní akce. V paměti mi zůstaly zejména návštěvy tehdy velmi populárních lehkoatletických závodů na Strahově, konaných často za účastil Emila Zátopka, boxerské souboje olympijského vítěze Juliuse Tormy, nebo volejbalové zápasy, tehdy našeho vynikajícího národního družstva, na Štvanici.

Ve volných chvílích, což bylo hlavně v neděli, pokud jsem se nezúčastnil nějaké společné akce s bratrem, nebo jako hráč fotbalového zápasu, snažil jsem se též poznávat pamětihodnosti Prahy. Rád vzpomínám na to, že mým ochotným průvodcem po Praze byl spolubydlící elév Roman Pečenka. Jako rodilý Pražák znal Prahu velmi dobře a zvláště se zajímal o biografy, jejich historii a kde co právě hrají. Tato jeho vášeň byla podporována patrně tím, že známý kameraman Ferdinand Pečenka byl jeho strýcem. Dozvěděl jsem se od něj též mnoho zajímavého z filmování.

V mimopracovní době byl veškerý náš život organizován podle vojenských řádů a předpisů v rámci pomocné roty. Každý den začínal budíčkem, rozcvičkou a končil vyhlášením denního rozkazu a večerkou. Podle potřeby jsme byli denním rozkazem určováni k plnění různých pomocných prací jako byl úklid ubytovacích prostor, výpomoc v kuchyni např. škrabání brambor apod. V této souvislosti si vzpomínám, že první moje zvláštní funkce eléva byla funkce velitele skupiny na škrabání brambor, které na naší skupinu občas připadlo a znamenalo ráno asi o dvě hodiny dříve vstávat. Domluvili jsme se, že kdo přijde do kuchyně poslední, musí vše uklidit. Vzpomínám si, že této úlohy se rád ujímal Zdeněk Fiala s tím, že si mohl o něco déle pospat.

Při všech těchto aktivitách jsem nezapomínal ani na možnost dalšího všeobecného vzdělávání. Spolu s několika dalšími elévy z předcházejícího ročníku (Jaroslav Barochovský, Stanislav Neumann, Jaroslav Novotný a další) jsme se na podzim 1948 přihlásili do Večerní školy práce ÚRO organizované na Gymnáziu dr. Edvarda Beneše na Vinohradech. Výuka probíhala každý pracovní den, včetně soboty, od 18,00 do 22,00 hodin. Vyučovali tam profesoři gymnázia všechny základní předměty středoškolského studia. Znamenalo to každý pracovní den po zaměstnání a vyhlášení denního rozkazu, nejpozději v 17,00 hodin, nasednout na tramvaj (tenkrát číslo 23) směrem na Vinohrady. Vraceli jsme se kolem 23,00 hodin, tj. asi hodinu po večerce, k čemuž jsme měli oficiální povolení. Školné, které za mě zaplatil bratr Anton, činilo za první pololetí 700 Kčs a za druhé pololetí 600 Kčs.

V práci na kartografickém oddělení nám starší kolegové, kromě odborných rad, doporučovali, abychom si po hodině práce udělali krátkou přestávku a nechali očím odpočinout pohledem z okna na vzdálené objekty. Toto užitečné doporučení jsem pak dodržoval i v dalších letech vždy, když jsem při jakékoliv práci musel více namáhat oči. Zdá se, že se to osvědčilo.

Zmíněných krátkých přestávek při kartografické kresbě jsme spolu s Jaroslavem Barochovským někdy využívali též k řešení zadaných matematických úloh z večerní školy. Vzpomínám si např. na jedno slovní zadání úlohy pro dvě neznámé, které se nám zpočátku nedařilo správně zapsat do matematické formy a vyřešit, a patrně proto si jej dosud pamatuji. Zadání znělo: “Novomanželům je spolu 49 let. Jemu (manželovi) je nyní dvakrát tolik, kolik bylo jí (manželce), když jemu bylo tolik, kolik jí je nyní. Kolik je každému let?“ Čtenáři patrně není nutná nápověda k řešení této jednoduché úlohy. Příklad uvádím pouze na doplnění toho, čím vším jsem se v té době v myšlenkách zabýval.

Při dobré fyzické i duševní kondici jsem se v pozici eléva snažil využít veškerý čas k užitečné a zajímavé činnosti: kartografické kresbě na oddělení, která mě bavila, sportu, studiu i malování.

K zásadní změně tohoto nelehkého, ale postupně dobře zvládnutého, denního režimu došlo v důsledku rozhodnutí přestěhovat celý VZÚ z Prahy do Banské Bystrice a Harmance na podzim roku 1949. Toto rozhodnutí bylo sice v roce 1950 zrušeno, naše kartografické oddělení a některá další pracoviště však na Slovensku již zůstala. Nové pracoviště jsme měli přiděleno v zachovalé budově dřívějšího sborového velitelství, tehdy ještě v přímém sousedství řeky Hron.

Jako elévové jsme se výrazně podíleli na fyzickém nakládání nábytku, trezorů a všech podkladových materiálů na vagóny v Praze a jejich vykládání v Banské Bystrici. Byla to pro nás činnost dosti nebezpečná, protože jsme jako špeditéři nebyli náležitě poučeni. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Vzpomínám si však, že při vynášení velkého stolu, který sloužil pro konstrukční práce, se nám podařilo v točitých schodech na novém pracovišti jej zaklesnout tak, že mnoho dní jej museli pracovníci přelézat nebo podlézat.

V prvních měsících po přestěhování neměli vojáci z povolání zajištěno posádkovou zprávou normální ubytování a museli přespávat v kancelářích. Elévové zpočátku rovněž bydleli přímo v budově odloučené části VZÚ a bylo jejich samozřejmou povinností se o provizorní ubytování svých představených postarat. Znamenalo to přinést z posádkového skladu skládací kovové postele, připravit slamníky apod. Spolu s Otakarem Rumlem jsme připravovali lůžko pro našeho velitele oddělení kpt. Myšku. Snažili jsme se vše pečlivě připravit, hlavně podle předpisu natvrdo vycpat slamník. Druhý den ráno nás velitel sice pochválil, ale velmi naléhavě a s určitým ostychem nás prosil, abychom ze slamníku hodně ubrali, aby nebyl tak tvrdý. Je zajímavé, že si člověk někdy vzpomene právě na takový bezvýznamný detail, ale v této situaci mi kpt. Myška hodně připomínal českého herce Jindřicha Plachtu.

Z hlediska odborného byla koncem roku 1949 odloučená část VZÚ v Banské Bystrici, složená z oddělení kresby situace a oddělení kresby terénu, pověřena zpracováním a řízením prací na tvorbě Prozatímní mapy měřítka 1:50 000. Názory na možné přístupy k řešení tohoto úkolu se však v té době velmi lišily. Svědčí o tom, kromě jiného, též skutečnost, že osobně jsem v té době měl za úkol (patrně jako jednu z možností přístupu k řešení problematiky nového topografického mapového díla) aktualizovat mapu tvořenou polovičním formátem speciální mapy měřítka 1:75 000 zvětšené do měřítka 1:50 000. Byla to sekce, na které bylo zobrazeno město Tábor. Podklad byl vytištěn na zajištěném křídovém papíře a podle leteckých snímků z roku 1949 a jiných podkladů jsem jej upravoval do formy aktualizovaného kartografického originálu. Na tomto úkolu jsem pracoval, s různými přestávkami, asi půl roku. Byla to koncepce z kartografického hlediska velmi náročná, která navíc neřešila problém radikální modernizace našeho topografického mapového díla. Proto se v dalším období neprosadila.

Vojákem základní služby

U elévů byl nástup na vojenskou základní službu individuální podle data narození. V den, kdy jsem dosáhl sedmnácti let, u mne to bylo 18. 11. 1949, jsem měl nastoupit vojenskou základní službu u výcvikové roty VZÚ, které velel por. Antoš. Byla umístěna v Goliánových kasárnách v Banské Bystrici. Podle úředních záznamů jsem však základní vojenskou službu nastoupil až 22. 11. 1949 společně se Zdeňkem Šírem. Abychom se mohli plně zapojit do již probíhající poddůstojnické školy, museli jsme nejdříve zvládnout alespoň základní cviky se zbraní. Individuálně nám s nácvikem pomáhal Jaroslav Barochovský, který byl v poddůstojnické škole instruktorem.

Byla mi přidělena puška německého vzoru, pro výcvik v terénu jsem byl vybaven pláštěm černé barvy jaké nosili němečtí tankisté, a na vycházky oblíbeným pláštěm amerického vzoru s vysokým límcem. Strava byla i na tehdejší poválečné poměry velmi chudá a ještě horší to bylo s dalším zabezpečením. V lednu 1950 se nedostávalo uhlí na vytápění ubytoven, a dokonce musel být asi na čtrnáct dní přerušen výcvik v terénu pro nevyhovující vybavení vojáků botami. V těchto podmínkách jsem absolvoval výcvik se zbraní a v rámci poddůstojnické školy předepsané ostré střelby a další taktická cvičení. Poddůstojnická škola skončila v březnu 1950. V jejím průběhu jsem získal střelecký odznak 2. třídy a na závěr první hodnost svobodníka. Obě ocenění znamenala pro nás v té době hodně, protože opravňovala pobývat mimo kasárna dvě hodiny po večerce.

Po skončení poddůstojnické školy jsem - kromě dní, kdy jsem byl určen do celodenní směny dozorčího kontroly u vchodu do budovy VZÚ nebo do stráže v Goliánových kasárnách, a to bylo poměrně často - pokračoval v práci na kartografickém oddělení. Zpočátku to bylo pokračování v započaté práci na aktualizaci zmíněného kartografického originálu, později již na mapových listech Prozatímních topografických map měřítka 1:50 000 v souřadnicovém systému 1946.

Na jaře roku 1950 jsem byl několikrát pověřen vedením praktických zaměstnání z branné přípravy na zdejší elektrotechnické průmyslové škole. Šlo zejména o nácvik použití mapy při pohybu v terénu. K tomu účelu byla školou organizována celodenní cvičení s jednoduchým námětem přesunu tříčlenných hlídek neznámým terénem do stanoveného cíle, kde byl příchod hlídek očekáván. Hlídky dosti často zabloudily. Musím ale přiznat, že to nebylo vždy v důsledku neznalosti používání mapy. K dispozici byly totiž pouze neaktualizované tzv. speciální mapy měřítka 1:75 000, které neumožňovaly spolehlivou orientaci v nepřehledném terénu. Před přítomnými pedagogy školy, i když to nikdo z nich nepřipomínal, jsem to pociťoval jako ostudu naší profese kartografů. Ale abych se pochlubil, že je připravováno nové topografické mapové dílo, byť pouze prozatímního vydání, nepřipadalo v úvahu, protože v té době se o tom na veřejnosti mluvit nesmělo.

Tělesná příprava v odloučené části VZÚ v Banské Bystrici v té době dosti zaostávala, proto jsem se věnoval jiné zájmové činnosti. Byly to zejména občasné turistické výlety do okolních hor, ale hlavně letecké modelářství. Dostal jsem se k tomu docela náhodně spolu s Jaroslavem Barochovským, když jsme se seznámili s vojákem základní služby Jiřím Beitlerem, který byl náruživým leteckým modelářem a v civilu pracoval v letecké konstrukci. Přitáhl nás do modelářského kroužku Aeroklubu v Banské Bystrici, kde ihned po nástupu vojenské základní služby 1. 10. 1949 navázal spolupráci. Tato zájmová činnost nás velmi zaujala a věnovali jsme jí mnoho volného času. S vlastními modely jsme se poměrně úspěšně zúčastnili okresního kola soutěže v Brezne nad Hronom, krajského kola ve Zvolenu a celostátního kola v Partizánském, na které jsme dokonce dostali několik dní volna.

Postupně však docházelo jak v armádě, tak v civilním životě k mnoha změnám, které výrazně ovlivňovaly, kromě jiného, též způsob myšlení a chování bývalých elévů. V armádě došlo ke změně ministra obrany, byly zaváděny nové řády a předpisy atd. Významné bylo zřizování škol důstojnického dorostu, v nichž naši, někdy i mladší vrstevníci, měli naději po jejich absolvování dosáhnout důstojnické hodnosti a maturitní vysvědčení. V civilním životě byly zřizovány tzv. Dělnické přípravky k studiu na vysokých školách. To vše vyvolávalo u bývalých elévů v souvislosti s dříve podepsaným závazkem a perspektivou dosáhnout v šestadvaceti letech (po deseti letech odborné činnosti) hodnosti rotmistra zeměpisné služby, značné znepokojení a pocit podcenění naší práce.

V této situaci se velení odloučené části VZÚ rozhodlo zorganizovat kurz, který by prohloubil naše odborné znalosti. Chybou však bylo, že vzhledem k uplatňované praxi jak v civilním životě, tak u některých složek armády, nemělo absolvování tohoto kurzu žádný vliv na možnost kariérního postupu. Bylo to pro účastníky kurzu značné zklamání, zvláště když se vrátili naši spolužáci z poddůstojnické školy Jan Kozub a další příslušník pomocné roty po absolvování stejně dlouhého kurzu u jiné armádní složky do odloučené části VZÚ v důstojnické hodnosti. To vyvolalo zjevné zklamání bývalých elévů - návštěvníků kurzu, z čehož nepřímo vinili velení VZÚ.

Zklamání vyvrcholilo domluveným tichým bojkotem závěrečních zkoušek v kurzu, kdy např. Bohuslav Litoš při zkoušce ze zeměpisu odpovídal na banální otázky, že neví. Když zkoušející kpt. Josef Mařík zjistil příčinu, ohlásil to vedoucímu kurzu pplk. Jaromíru Báťkovi. A když ani jeho vážná a dlouhá domluva nepomohla, ujal se řešení situace tehdejší velitel odloučené části VZÚ plk. Vladimír Kop. Připomínky účastníků kurzu nebyly brány vůbec v úvahu a při nástupu v Goliánových kasárnách nám všem nevybíravými slovy zle vyčinil, že by od nás, jak se říká, „ani pes kůrku nevzal“. A dokonce vyhrožoval odesláním k Pracovně technickým praporům (PTP).

Po tomto tvrdém ale podle nás velmi nespravedlivém hodnocení našeho počínání napjatá situace vyvrcholila, když Vladimír Válek požádal, aby směl promluvit. Po vyjádření souhlasu pouze hrdě (nebo spíše drze) připojil: „a Vy jste náš velitel“. Vzpomínám si, že po těchto slovech plk. Kop velmi zbledl a beze slov odešel.; velitel roty zavelel rozchod. Věru nebyl to klidný život.

Zkoušky v kurzu se nakonec formálně konaly a vše skončilo odesláním bývalých elévů absolventů poddůstojnické školy koncem července 1950 do Jelšavy, kde byla přidělena VZÚ pro výcvik dalšího ročníku nováčků opuštěná kasárna. Ještě před odjezdem do Jelšavy však překvapivě došlo k mnohem příjemnější události.

Na červenec 1950 dostala organizace svazu mládeže ve VZÚ v Praze tři poukazy na třítýdenní mládežnickou rekreaci do Jílového u Děčína. Patrně ze solidarity poslali tyto poukazy k využití mládežnické organizaci odloučené části VZÚ v Banské Bystrici. Na rekreaci byli vybráni: Jaroslav Barochovský, Otakar Ruml a já. Účast na této rekreaci byla pro nás zcela mimořádnou událostí. Kromě sportovní činnosti jsme se tam věnovali branným hrám a zúčastnili jsme se rovněž užitečné žňové brigády. Kromě jiného jsem tam poznal děvče, se kterým jsem se pak po letech setkal v Brně, začali jsme spolu chodit a v roce 1957 se stala mojí ženou. V dalších letech pak sdílela můj životní příběh s vojenskou geografickou službou. To ale příliš předbíhám, protože jsem měl stále ještě před sebou zmíněnou expedici do Jelšavy.

V Jelšavě bylo naším úkolem v měsících srpnu a září, do příchodu nováčků 1. října 1950, celý prostor poměrně zanedbaných kasáren uklidit, některé místnosti též vymalovat, připravit vše pro ubytování nováčků, tzn. instalovat do pokojů kovová lůžka, vycpat a prošít slamníky atd., a přitom se metodicky připravit na funkce instruktorů-velitelů družstev podle nových řádů. Byl tam s námi staršina Josef Nimrichter, vyhlášený silák. Měl u nás neformální autoritu a s ním jsme vše brali sportovně. Když jsme např. nosili z nedalekého skladu železná skládací lůžka na pokoje, on sám bral najednou dvě lůžka – na každém předloktí jedno – zatímco my ostatní jsme brali ve dvojici pouze lůžko jedno. Ve volných chvílích jsme s ním dokonce zápasili tak, že jsme mohli jít na něj všichni najednou. Vždy dokázal nás ze sebe setřást. Iniciátorem těchto zápasů byl obvykle Jaroslav Barochovský.

Prvního října 1950 nastoupilo do připravených kasáren přes sto nováčků. Jejich složení bylo velmi pestré. Kromě několika fyzicky mladších bývalých elévů, kteří dovršili sedmnáct let v posledních měsících, bylo mezi nimi hodně mužů starších od nás až o deset let, protože měli po válce ze studijních nebo jiných důvodů odklad nástupu vojenské základní služby. V této sestavě nebyla naše funkce velitelů družstev a vedení každodenního výcviku vůbec snadná. Získané zkušenosti však znamenaly pro můj další život velmi mnoho, zejména z hlediska schopnosti poznávat a vést lidi. Našimi veliteli čet byli absolventi školy důstojníků v záloze nebo důstojníci z povolání. Velitelem celé jednotky byl kpt. Sim, který byl několik let ve válce, a rád a ochotně o svých zážitcích všem vyprávěl.

Poddůstojnická škola v Jelšavě skončila koncem února 1951 a další působení všech účastníků bylo individuální podle odborného předurčení. Spolu s několika dalšími veliteli družstev a čerstvými absolventy poddůstojnické školy jsem byl odeslán do Školy důstojníků pěchoty v záloze v Košicích.

Asi po dvou měsících výcviku v posádce Košice jsme se přesunuli do stanového tábora v letním výcvikovém táboře Oremov Laz, osada Turie Pole. Školní prapor měl jednu motostřeleckou rotu, jednu rotu těžkých kulometů a jednu rotu minometů. Bývalí elévové byli zařazeni do motostřelecké roty, které velel npor. Martin Šimočko. Byl to hodný a zodpovědný člověk; za války byl příslušníkem čs. jednotky v SSSR. Později jsem se dozvěděl, že v sousední rotě těžkých kulometů byl v téže době jako žák Ján Puškár, bývalý dlouholetý náčelník VZÚ.

Velitelem naší čety, se kterým jsem přicházel nejčastěji do styku, byl ppor. základní služby Hložek, v civilu učitel z Brna. Jako desátník jsem byl nejen žákem školy, ale zároveň ustanoven do funkce velitele družstva a zástupce velitele čety. Znamenalo to práci navíc. A protože jsem měl v té době pouhých osmnáct let a velitel čety byl nejméně o deset let starší, často mě familiárně oslovoval „dítě Miklošíků“. Vycházeli jsme spolu velmi dobře. Veškerý výcvik probíhal v terénu a často jsem byl pověřován jeho vedením v rámci naší čety.

Po závěrečných zkouškách a náročném cvičení v plné plukovní sestavě, v němž jsem byl určen velitelem čety (podobně též Zdeněk Fiala), a Jaroslav Barochovský byl dokonce naším velitelem roty, proběhlo naše vyřazení v Košicích dne 5. 10. 1951. Absolventi s výtečným hodnocením (Barochovský, Fiala, já i někteří další) byli při vyřazení povýšeni na podporučíky základní vojenské služby.

Mezi absolventy škol důstojníků v záloze probíhal v té době intenzivní nábor za vojáky z povolání. Podle předpokládaného zařazení na funkci byly uchazečům nabízeny hodnosti poručíků, nadporučíků nebo i kapitánů bez ohledu na dosaženou hodnost v průběhu základní vojenské služby. Bývalých elévů VZÚ se to však týkalo pouze v případě, když nastoupili na funkci mimo topografickou službu. Této možnosti využili např. Stanislav Weinmann, Jiří Vokuš a Jan Pixa. Pokud zůstali v topografické službě, stali se po ukončení základní vojenské služby - na základě závazku podepsaného při nástupu za eléva VZÚ - automaticky vojáky z povolání v hodnosti dosažené v průběhu základní vojenské služby.

Kartografem ve 3. Vojenském zeměpisném ústavu v Banské Bystrici

Po vyřazení ze školy důstojníků v záloze jsem byl odeslán zpět na kartografický odbor odloučené části VZÚ v Banské Bystrici, která již byla pojmenována 3. Vojenský zeměpisný ústav (a v roce 1952 přejmenována na 2. Vojenský kartografický ústav). Podle úředních záznamů jsem se stal vojákem z povolání v hodnosti podporučíka dosažené v průběhu základní služby již dnem vyřazení ze školy důstojníků v záloze 5. 10. 1951.

Po nástupu do 3. VZÚ jsem byl ustanoven do funkce kartograf III. třídy a později kartograf II. třídy a plně zapojen do tvorby Prozatímních topografických map měřítka 1:50 000, což byl v té době mimořádně naléhavý úkol. Zároveň jsem měl pomáhat některým začínajícím kresličům, kteří byli získáni náborem po ukončení základní nebo střední školy, nebo též starším pracovníkům, kteří se přeškolovali z jiných profesí (např. npor. Valach – dříve lesník, paní Revallová – dříve učitelka).

Oddělení litografie, na kterém pracoval můj bratr Anton, bylo podle zmíněného nařízení z roku 1949 přestěhováno do Harmance. Po asi dvou letech mu byl přidělen rodinný byt v Banské Bystrici na sídlišti Fončorda. Z nedostatku jiných vhodných příležitostí a díky jeho dobré vůli jsem pak bydlel u něj.

Přidělená práce na kartografickém oddělení se mi líbila. Protože tvorba Prozatímních topografických map znamenala koncepčně zcela nové topografické mapové dílo, získávala u mladých kartografů, navzdory všem potížím, plnou podporu. Práce byla poměrně náročná, protože bylo nutné studovat a znát vlastnosti všech podkladů, včetně sekcí měřítka 1:25 000 3. vojenského mapování, které byly pro naše území k dispozici, a navrhovat možnosti jejich využití k danému účelu. Zároveň bylo nutné zvládat jednoduché metody aktualizace hlavního podkladu s využitím nově pořízených leteckých měřických snímků z roku 1949.

Nutnost dodržet plánované termíny dokončení jednotlivých mapových listů často vedla k neúměrnému pracovnímu spěchu a stresu. Právě v těchto podmínkách jsem se poprvé setkal s nechvalně známým výrazem „žaves“ pro zvláštní pracovní metodu. Přesto právě tuto etapu své kartografické praxe považuji za velmi významnou a pro další odbornou kariéru nenahraditelnou.

Kartografické práce na mapách měřítka 1:50 000 pokračovaly až do konce roku 1952. Přes mnohé nedostatky a těžkosti, které tuto práci provázely, byly dosažené výsledky podle mého názoru velmi významné zejména proto, že:

- znamenaly první a zásadní krok k unifikaci našeho topografického mapového díla v rámci tehdejší vojenskopolitické koalice,

- vedly k zásadní změně celého systému plánování a řízení tvorby rozsáhlých kartografických děl,

- prací na tomto díle bylo v poměrně krátké době vychováno mnoho kartografů a kartografických kresličů, což velmi příznivě ovlivnilo plnění kartografických úkolů v následujícím období.

I když toto prozatímní mapové dílo bylo v poměrně krátké době nahrazeno mapovým dílem z podkladů nového mapování v souřadnicovém systému 1952, některé výsledky znamenaly trvalý přínos. Nebývá doceněna zejména zmíněná výchova nových kartografů a kartografických kresličů, která v daných podmínkách nebyla vůbec jednoduchá ani bezbolestná. Stačí připomenout první začátky mladých kresliček, kterých byla v kartografii většina, a které obvykle s pláčem přijímaly revizní nálezy svých prvních samostatných prací, protože revizní průsvitky byly i při největší jejich pečlivosti, červené jako „řeznické zástěry“. Příprava nových mladých kartografických kresliček a kresličů proto vyžadovala nejen správný odborně-technický, ale též lidský přístup.

Přestože pracovní vytížení bylo v té době zcela mimořádné a řešení praktických problémů tvorby Prozatímních topografických map 1:50 000 vyžadovalo plné soustředění, nezapomínal jsem ani na hledání možnosti svého dalšího vzdělávání a kariérního růstu. Přihlásil jsem se proto do kurzu organizovaného vojenskou posádkou v Banské Bystrici, který již měl oficiální statut Přípravky ke studiu na vysoké škole. K jeho zřízení patrně přispěly již dříve zmíněné protesty a připomínky bývalých elévů.

Kurz probíhal v letech 1952-1953 a vyučovali v něm profesoři z místní elektrotechnické průmyslovky (matematiku, deskriptivní geometrii, slovenský a ruský jazyk) a dva inženýři - vojáci základní služby, kteří byli pro plnění tohoto úkolu zproštěni povinností u svých útvarů. Jeden byl strojař a učil fyziku, druhý byl chemik a učil chemii. Důležité bylo, že oba byli ochotni věnovat se nám též mimo plánovanou výuku. Výuka probíhala vždy celý den v sobotu a ještě povinně deset hodin v neděli.

Počátkem roku 1952, kdy kurz teprve začínal, jsem spolu s Jaroslavem Barochovským napsal žádost k přijetí ke studiu do Vojenské technické akademie v Brně (vznikla na podzim 1951), obor geodézie a kartografie. Obě žádosti se dostaly služebním postupem k náčelníkovi 3. VZÚ plk. Kopovi, který nám je zamítl s odůvodněním, že takový studijní obor na Vojenské technické akademii není. O existenci tohoto studijního oboru jsme samozřejmě věděli, ale neměli jsme v dané chvíli k dispozici průkazné argumenty, a navíc jsme též věděli, že „velitel má vždy pravdu“. Proto jsme žádosti přepsali na obor letecký, o kterém se nám podařilo jako argument pohotově získat článek z novin. Žádosti pak byly odeslány na letecký studijní obor.

Asi za dva měsíce jsme oba dostali pozvánku k přijímacím zkouškám a pohovorům, ale již na obor geodézie a kartografie. U zkoušek a pohovoru jsem měl pocit, že jsem uspěl, pozvánku k nástupu však dostal pouze Jaroslav Barochovský, já jsem přijat (správněji uvolněn) nebyl. Tato událost mě však nijak zvlášť nemrzela. Chtěl jsem dokončit započatý kurz a zároveň jsem si uvědomoval vysokou naléhavost práce na tvorbě Prozatímních topografických map měřítka 1:50 000, kdy v roce 1952 nebylo ani možné nastoupit řádnou dovolenou. Navíc jsem tuto práci i z osobního hlediska považoval za velmi zajímavou a přínosnou, byť šlo o mnohé improvizace.

V roce 1952 byl 3. VZÚ přejmenován na 2. Vojenský kartografický ústav. Jeho náčelníkem byl jmenován plk. Ing. Josef Jeník. Hlavním úkolem však bylo i nadále kartograficky zpracovat a vydat do konce roku 1952 Prozatímní topografické mapy měřítka 1:50 000 a z nich v dalších dvou letech odvodit mapy měřítka 1:100 000 a 1:200 000.

Počátkem roku 1953 jsem spolu s několika dalšími účastníky kurzu (Vladimír Válek, Bohuslav Litoš a další) opět podal žádost ke studiu na Vojenské technické akademii v Brně. K přijímacím zkouškám a pohovorům jsem byl pozván společně s ostatními v květnu, v době, kdy byla prováděna tzv. měnová reforma. K přijímacím zkouškám jsme byli velmi dobře připraveni, takže jsme vše úspěšně zvládli a byli jsme přijati. Pozvání k nástupu ke studiu jsme dostali již koncem července. Od té doby do zahájení školního roku 1. září byl organizován kurz k opakování středoškolských základů matematiky, deskriptivní geometrie a fyziky. Bylo to rozumné, protože někteří uchazeči maturovali před pěti až deseti lety a mnohé již zapomněli. V nástupním ročníku 1953 však jsem z bývalých elévů nakonec zůstal pouze já a Vladimír Válek.

Počátkem roku 1953, v době než jsem byl odvelen v červenci do Brna, byl mi na kartografickém oddělení uložen zajímavý úkol nakreslit první originál polohopisu topografické mapy měřítka 1:25 000 na podkladě topografického originálu z nového mapování již v souřadnicovém systému 1952 a ve značkovém klíči Topo-IV-4. Byl to mapový list M-33-87-D-c Klatovy. A jak jsem se dozvěděl od Zdeňka Fialy, na tomto mapovém listě začínal svoji úspěšnou profesi topografa pod dohledem kpt. Šťastného. Do odjezdu do Brna jsem však stihl zpracovat pouze asi polovinu mapového listu, který pak dokončil npor. Ladislav Valach. Potěšilo mě, že dokončení práce bylo svěřeno právě jemu, protože jsem byl u jeho začátků výcviku v kartografické kresbě.

Studentem Vojenské technické akademie v Brně

Přijetí ke studiu na VTA v Brně jsem považoval za velký osobní úspěch a životní šanci. Měl jsem před sebou zajímavý program studia a osobního vzdělávání na pět let až do roku 1958. Vzhledem k předcházejícím zkušenostem jsem si této možnosti velice vážil. Obavy z náročnosti vlastního studia, pokud si na počáteční dojmy po nástupu na školu vzpomínám, jsem výrazněji nepociťoval. Spíše mě ovládala zvědavost a snad i touha prosadit se v nových podmínkách studijního kolektivu.

Studijní obor geodézie a kartografie byl v té době organizační součástí Ženijní fakulty, která sídlila v budově dřívější „staré techniky“ na Veveří 95. Na začátku mého studia byl náčelníkem fakulty plk. Bělohoubek, v pozdějších letech gen. Žalio. Ve funkci náčelníka VTA jsem ještě zastihl gen. Lomského, kterého v letech 1954-56 vystřídal gen. Šmoldas, a na závěr studia gen. Kratochvíl.

Odbornou výuku zabezpečovaly dvě katedry: Katedra geodézie a fotogrammetrie (náčelník prof. Ing. Dr. Josef Vykutil) a Katedra kartografie a topografie (náčelník prof. Ing. Bedřich Chrastil, později plk. Ing. Jaromír Bátěk). Základní teoretickou výuku z matematiky, fyziky a deskriptivní geometrie, jakož i vojenskou přípravu a výuku ve společenskovědních disciplínách zabezpečovaly tzv. celoakademické katedry. Jako studenti jsme bezprostředně kázeňsky podléhali náčelníkovi oboru, kterým byl po celou dobu mého studia mjr. Josef Borský.

Studium nástupního ročníku 1953 oboru geodézie a kartografie zahájilo 11 studentů – vojáků z povolání různého věku a různé předcházející praxe v armádě nebo i v občanském životě. Byli to: Ľudovít Fridrich (ročník 1930, praxe u dělostřelectva), Oto Imramovský (1931, praxe u vševojskového útvaru), František Kučera (1929, civilní praxe účetního), Stanislav Kvasnička (1931, praxe u dělostřelectva), František Miklošík (1932, praxe v kartografii), Mikuláš Rybár (1931, praxe u dělostřelectva), Matej Saktor (1926, praxe v topografickém mapování), Jaromír Slanina (1931, praxe u dělostřelectva), Jaroslav Tejral (1930, praxe v týlovém zabezpečení), Vladimír Vahala (1923, praxe v geodézii), Vladimír Válek (1932, praxe v kartografii). Z přehledu je zřejmé, že většina naší studijní skupiny se ve své předcházející praxi setkala s problematikou geodézie nebo kartografie buď přímo nebo v aplikaci při geodetickém zabezpečení dělostřelectva. Spolu s Vladimírem Válkem jsme byli nejmladší a rovněž v nejnižší vojenské hodnosti.

V průběhu studia jsem se nejvíce spřátelil s Mikulášem Rybárem. Toto naše přátelství a odborná spolupráce pak přetrvala po celý náš další život.

Celá studijní skupina byla zpočátku ubytována ve dvou místnostech bývalé klášterní budovy na Antonínské ulici. Základní učebnu jsme měli v prostorách našich kateder na fakultě, kde byly umístěny též odborné laboratoře: počtárna s astronomicko-geodetickou laboratoří a fotogrammetrická laboratoř. Polygrafická laboratoř byla umístěna v suterénu budovy fakulty.

Základními formami výuky byly přednášky, cvičení a semináře na základní učebně, cvičení v laboratořích a cvičení v terénu. Na závěr každého semestru se konaly zápočty a zkoušky. První dva ročníky byly zaměřeny především na studium matematiky (čtyři semestry), fyziky (tři semestry) a deskriptivní geometrie (tři semestry) a základů tzv. nižší geodézie a topografie. Zejména náročné zkoušky z uvedených teoretických předmětů byly základní prověrkou schopnosti studia dalších odborných disciplín. Vzpomínám si, že při zkouškách na závěr prvního semestru neuspělo na první pokus několik spolužáků a museli absolvovat jednu nebo i dvě opravné zkoušky. Po skončení prvního roku studia musel dokonce Jaroslav Tejral z důvodu nedostatečného prospěchu studium ukončit a zůstalo nás v ročníku pouze deset.

V dalších ročnících se postupně rozšiřovala výuka odborných disciplín, zejména mapování, vyšší geodézie, geodetické astronomie, fotogrammetrie, matematické a technické kartografie, kartografické polygrafie, ekonomiky a řízení odborných prací. Zároveň probíhaly přednášky a semináře ze společenskovědních disciplín, přednášky a cvičení ve vojenských předmětech a tělesná příprava. Z důvodů tehdejší úrovně výpočetní techniky byly časově velmi náročné zejména výpočetní cvičení a ročníkové práce z vyšší geodézie, geodetické astronomie a matematické kartografie. Při menší nepozornosti to vždy znamenalo mnoho hodin práce navíc. Naštěstí jsem to zvládal bez větších potíží.

Studium mělo univerzální charakter bez zvláštních specializací. Pouze v posledním ročníku byly vytvořeny v ročníku dvě skupiny: geodetická a fotogrammetrická, a skupina kartografická. Ač původem kartograf jsem se přihlásil do skupiny geodetické a fotogrammetrické, kde jsem očekával, že získám další nové poznatky, zatímco úroveň kartografie v tehdejší době na katedře, kromě již absolvované matematické kartografie, nepřesahovala úroveň znalostí a dovedností, které jsem získal jako elév v kartograficko-reprodukčním kurzu a praxí ve 2. VKÚ v Banské Bystrici.

Poněkud stereotypní průběh studia byl občas doplňován různými akcemi vojenského, kulturního nebo sportovního charakteru. V roce 1954 byla např. organizována soutěž zájmových pěveckých, recitačních a tanečních souborů v rámci celé akademie. Značnou popularitu a uznání si svým netradičním vystoupením získal soubor GAUS (Geodetický armádní umělecký soubor), vytvořený v rámci našeho studijního oboru. Proto i v dalších letech se očekávalo, že náš studijní obor opět předvede něco zajímavého. Jenomže v roce 1954 většina členů souboru, včetně vedoucího Jaroslava Podolského, studium ukončila a bylo třeba vytvořit soubor nový. Iniciativy se ujal náčelník oboru mjr. Josef Borský, který měl, kromě jiných povinností, napomáhat též rozvoji zájmové „kulturně masové činnosti“ studentů. Jeho volba na nového vedoucího souboru padla na Jaromíra Slaninu z našeho ročníku, který měl k tomu hudební i jiné předpoklady.

Situace se však v následujícím období z různých důvodů změnila a zájem o tuto činnost mezi studenty upadal. Jaromír Slanina se po opakovaných urgencích náčelníka oboru snažil soubor sestavit, ale nábor se mu nedařil. Proto navrhl, že by bylo možné sestavit alespoň hudební kvarteto. Po určitém váhání se náčelník oboru vyjádřil způsobem hodným zaznamenání: „Tak teda sestavte to kvarteto, ale pamatujte si Slanino, že vás musí být nejméně dvacet“.

Byl to velmi svědomitý náčelník oboru, který se snažil, aby náš obor byl jak po stránce studijní, kázeňské, tak i dalších aktivit hodnocen příznivě jak na úrovni fakulty, tak i celé VTA. V době povinného samostatného studia, které bylo pro první tři ročníky nařízeno vždy od 14,00 do 18,00 hodin, se občas zastavil na naší učebně na kontrolu a též si jen tak popovídat, nejčastěji s Vladimírem Vahalou, se kterým si byli i věkově blízcí. Vzpomínám si, že při jedné takové návštěvě koncem školního roku si stěžoval, že musí zpracovat přes 70 posudků na studenty oboru. Protože, jak se vyjádřil, nechce nikomu ublížit, je to těžká práce. A jakoby jenom pro sebe poznamenal: „Nejhorší na tom je, že každý posudek musí být jiný“. I to je výrok hodný zaznamenání.

Hlavní příčinou, proč zájem o „kulturně masovou činnost“ v roce 1954 upadal, byl nácvik studentů na první celostátní spartakiádu připravovanou na rok 1955 do Prahy. Z naší studijní skupiny byli k tomuto poměrně náročnému vystoupení ve cvičení na bradlech - po přezkoušení učitelem tělovýchovy - vybráni: Ľudovít Fridrich, Oto Imramovský, František Miklošík a Mikuláš Rybár. Příprava probíhala více než rok před vlastním vystoupením v Praze a vyžádala si mnoho volného času. Z toho důvodu jsme měli částečně upravený studijní rozvrh a předsunuté zkoušky v letním semestru 1955. Bylo to náročné, ale přinejmenším to přispělo ke zlepšení naší tělesné kondice.

Jinou akcí, která s odborným studiem nijak nesouvisela, byla příprava a účast na vojenské přehlídce v Praze v květnu 1957. Protože pochod se šavlemi vyžadoval poněkud náročnější nácvik, znamenala i tato akce pro studium určitou ztrátu. Byla však alespoň určitým vytržením ze stereotypního a dosti únavného studijního režimu s povinným samostatným studiem.

Pro odbornou přípravu byly velmi významné a oblíbené praxe v terénu a stáže ve VTOPÚ Dobruška a 2. VKÚ v Banské Bystrici a v Harmanci. Praktická zaměstnání v terénu byla plánována vždy na letní semestr a v průběhu pětiletého studia jsem mohl zvládnout všechny základní odborné úlohy:

- v roce 1954 základní geodetické měřické úlohy v prostoru tzv. Hálkova údolí,

- v roce 1955 mapování stolovou tachymetrií v měřítku 1:10 000 v prostoru obce Stodůlky a v měřítku 1:25 000 v prostoru obce Moravany,

- v roce 1956 klasifikaci LMS pro mapování v měřítku 1:10 000 v okolí obce Neslovice,

- v roce 1957 mapování kombinovanou metodou, tj. klasifikaci polohopisu na fotoplánu v měřítku 1:10 000 a doměřování výškopisu stolovou tachymetrií v okolí Rajhradu.

Kromě těchto, studijním plánem stanovených praktických zaměstnání, byla naše studijní skupina určena velením VTA k zabezpečení ještě těchto dvou neplánovaných naléhavých odborných úkolů:

- v zimním semestru 1956 vyhotovit výškopisnou mapu měřítka 1:1 000 jako podklad k vypracování projektu výstavby autodromu pro Automobilní učiliště v Nitře,

- v zimním semestru 1957 zabezpečit zeměměřické práce pro nově vznikající zemědělská družstva v okrese Boskovice.

Mapování v Nitře bylo zahájeno již v září a proběhlo bez větších potíží, protože odborné úkony nebyly pro nás ničím novým. Práce trvala asi 6 týdnů. Vzpomínám si, že když jsme odevzdávali vyhotovenou mapu příslušnému pracovníkovi, pravděpodobně z projektové složky, přiznal se, že když se dozvěděl, že mapový podklad pro jeho projekt vyhotoví studenti z Brna, měl velké obavy, zda bude vůbec použitelný. Naší mapou, po měřické i kartografické stránce plně profesionálně vyhotovenou, byl mile překvapen. Jistě jsme tím udělali dobré jméno nejen katedře, ale i topografické službě. Snad i proto jsme byli v příštím zimní semestru pověřeni dalším náročným, avšak tentokrát pro nás neobvyklým úkolem.

Zabezpečení zeměměřických prací pro vznikající zemědělská družstva bylo pro nás z několika důvodů mnohem obtížnějším úkolem. Studium katastrální problematiky bylo vzhledem k zaměření studia na VTA pouze okrajovou záležitostí a neabsolvovali jsme k tomu žádná praktická cvičení. A navíc šlo o historicky zcela unikátní problematiku spojenou se zakládáním zemědělských družstev. Proto se o této akci zmiňuji podrobněji.

Plnění úkolu bylo zahájeno počátkem září 1957. Nejdříve jsme navštívili okresní středisko v Boskovicích. Zde byl každý student pověřen řešením problematiky jedné obce – na mne připadla obec Okrouhlá. Převzali jsme katastrální mapy příslušných obcí a obdrželi pouze stručné ústní pokyny k úkolům, které máme plnit. Vše mělo vycházet z požadavků a potřeb vznikajících družstev v rámci platných, ale nám neznámých stanov.

Po příjezdu do obce Okrouhlá jsem navštívil Místní národní výbor, kde jsem se dozvěděl, že družstvo ještě založeno není, což bylo v rozporu s tím, co nám řekli na okrese. Teprve se připravovala na příští týden ustavující schůze. Tato situace mi vlastně vyhovovala, protože jsem potřeboval určitý čas k aktualizaci alespoň nejdůležitějších prvků obsahu katastrálních map, které nebyly delší dobu aktualizovány. Šlo o podhorskou oblast s velmi rozdrobeným pozemkovým vlastnictvím. Při šetření v terénu jsem proto zároveň zjišťoval reálnou možnost spojit stávající pozemky do větších celků–honů, vhodných ke společnému strojovému obdělávání.

S využitím výsledků tohoto šetření v terénu jsem zpracoval zvětšenou a trochu zjednodušenou mapu celého katastru obce, na níž byly vyznačeny plochy vhodné ke spojení drobných parcel do honů a plochy ostatní. Plochy mimo vyznačené hony měly být určeny k výměně pozemků pro ty občany, kteří nebudou chtít vstoupit do družstva a mají parcely v honech, a pro přidělení záhumenků pro členy družstva. Tuto mapu jsem pak předložil ustavující členské schůzi a vysvětlil nutnost výměny pozemků pro ty občany, kteří nebudou členy družstva. Ustavující schůze se zúčastnili nejen přihlášení členové družstva, ale i další zájemci. Bylo zvoleno představenstvo družstva, se kterým jsem dále spolupracoval.

Po skončení schůze přišel za mnou stařík asi osmdesátiletý, údajně kronikář obce, ukázal mi mapu místního panství asi ze sedmnáctého století, a velmi se podivil, že je stejná jakou jsem já nakreslil. Bylo to ale logické, protože v mém návrhu jsem doporučil zrušit pouze meze menší, vytvořené v nedávné době, zatímco velké kamenité meze staré několik století, nebylo možné bez narušení krajiny odstranit. Porovnáním těchto map bylo vlastně potvrzeno, že moje hodnocení možností vytvořit větší pozemkové celky-hony bylo správné. Byl to ovšem též zajímavý historický návrat, byť za zcela jiné společenské situace.

Po založení zemědělského družstva jsem si vyžádal seznam jeho členů, v katastrální dokumentaci jsem vyhledal jejich pozemkové vlastnictví a podle jeho celkového součtu jsem na katastrálních mapách vyznačil konkrétní velikost honů. Zároveň jsem vypsal do archů pro výměnu pozemků údaje o vlastnících, kteří měli pozemky v honech a nebyli členy družstva. Následovalo velmi obtížné a zdlouhavé jednání s těmito občany o konkrétní výměně (náhradě) jejich pozemků. Samozřejmě nešlo o změnu vlastnictví pozemků – původní vlastnictví zůstalo ve všech případech zachováno – měnilo se pouze užití pozemků.

Z objektivních důvodů však po vyčlenění honů s nejlepšími pozemky byla rovnocenná náhrada v této podhorské oblasti jenom ztěží možná. Proto podle ústních pokynů z okresu mohl být rozdíl mezi velikostí pozemků v honu a velikostí náhradního pozemku až asi 20% a rozdíl v bonitě půdy jedna až dvě třídy. Jednání s jednotlivými občany o výměně pozemků probíhala většinou po večerech a nedělích za mojí přítomnosti, přítomnosti předsedy družstva a zástupce Národního výboru, a jak jsem již poznamenal byla velmi obtížná.

Výsledkem těchto jednání s jednotlivými občany byly nejen podepsané protokoly o výměně pozemků, ale u některých občanů změna rozhodnutí v tom, že vstoupí raději do družstva. Pro mne to znamenalo provést korekci návrhu honů, což se mnohokrát opakovalo. Po relativním ustálení členské základny družstva a podepsaných protokolech o výměně pozemků jsem připravil návrh záhumenků pro členy družstva. Po jeho schválení představenstvem jsem jej s jedním pomocníkem z členů družstva vyznačil kolíky v terénu.

Když se asi po šesti týdnech intenzívní práce zdálo, že z mé strany jsou nejnaléhavější problémy vyřešeny, dovolil jsem si (jako mladý ženáč) odjet v neděli za manželkou do Modřic u Brna. V pondělí po návratu do Okrouhlé jsem však zjistil, že v neděli byla na něčí žádost svolána členská schůze družstva, na které byla přednesena stížnost, že původně jim z okresu slibovali dvojnásobně velké záhumenky, protože družstvo je v podhorské oblasti. Při mém ověřování situace na okrese se však nikdo k těmto slibům nehlásil. Protože kolíky vytyčující záhumenky byly již vytahány, musel jsem vše obnovit do původního stavu.

Při všech těch jednáních jsem byl v postavení pouhého technika (i když mne titulovali navzdory mým výhradám „pane inženýre“) v uniformě vojáka, studenta VTA z Brna a příslušníka Topografické služby. Neměl jsem právo něco nařizovat, mohl jsem pouze navrhovat možná technická řešení a realizovat po technické stránce rozhodnutí představenstva družstva nebo vyšších orgánů z okresu.

Ubytován jsem byl u jedné zemědělské rodiny a zpočátku jsem se stravoval v místní hospodě. Po několika dnech jsem však stravování v hospodě, i když nerad, opustil a vyhýbal jsem se i jakékoliv její další návštěvě. Důvodem byla skutečnost, že při každé návštěvě hospody domácí hosté se okamžitě snažili různými způsoby mě pohostit. A ať to bylo motivováno jejich upřímnou pohostinností, nebo snahou si mě získat pro příznivější řešení jejich záležitostí při výměně pozemků nebo přidělování záhumenků, v každém případě to u ostatních obyvatel obce vyvolávalo vzájemné podezírání z protekce. Tomu jsem chtěl zabránit a proto jsem přijal nabízenou možnost stravovat se v rodině, u které jsem byl ubytován, i když to byla strava velmi skromná. Ne všichni kolegové ve svých obcích k tomu takto přistupovali. A jak jsem se z různých rozhovorů později dozvěděl, mělo to nepříznivý vliv nejen na důvěru občanů k nim, ale též na vzájemné vztahy mezi občany.

Zvláštním problémem byla úprava hranice mezi sousedními obcemi. Měl jsem za úkol zjistit parcely katastru obce Okrouhlá, které jsou ve vlastnictví občanů sousedních obcí. Podobný úkol měli i ostatní kolegové naší studijní skupiny pro jiné obce okresu Boskovice. Na společných schůzích zástupců Národních výborů a představenstev družstev sousedních obcí měly být tyto údaje za naší přítomnosti vzájemně porovnány a podle zjištěného rozdílu dohodnuta nová hranice mezi obcemi. I když bylo této problematice věnováno mnoho času, nepodařilo se ani v jednom případě dovést jednání k úspěšnému závěru; jednání končila buď hádkou nebo nabyla formy pouhé zdvořilostní návštěvy. Vyplývalo to i z objektivní situace, protože hranice obce Okrouhlá prochází převážně lesem a orná půda, která připadala v úvahu pro výměnu, tvoří pouze úzké koridory kolem cest mezi obcemi.

S příchodem podzimu začalo představenstvo družstva připravovat osevní plán, který bylo nutné z důvodů pokročilé doby začít realizovat v nejbližších dnech. Šlo hlavně o přípravu půdy pod ozimy a setí ozimin. Tento plán však narušovalo – zřejmě záměrně, jak jsem situaci sledoval – několik rodin, které nebyly členy družstva tím, že odmítaly sklidit již přezrálé plodiny ze svých polí v honech. Byly to rodiny tzv. „familiantů“, u nichž hlavní příjem poskytovala práce v okolních podnicích, nejčastěji v Boskovicích, a úroda z polí, na nichž pracovala část rodiny, byla pouze doplňkem. Proto si mohli tito lidé dovolit i případnou ztrátu úrody. Vzniklou situaci těžce nesli zejména členové družstva, kteří byli na výnosech ze zemědělské činnosti životně závislí. Po stížnostech na okrese dosáhli toho, že několika zaměstnaným „familiantům“ bylo pohroženo propuštěním z práce, budou-li i nadále blokovat práci družstva. Situace se pak uklidnila a družstvo s menšími problémy zahájilo první podzimní práce.

Koncem listopadu 1957 jsme byli z plnění tohoto úkolu odvoláni zpět na školu a vystřídali nás studenti z VUT Brno. Jako nedořešený problém zůstávala již zmíněná úprava hranic mezi obcemi, a především bylo nutné postupně řešit další problémy vyvolávané změnami v členské základně družstva.

Od té doby jsem obec Okrouhlou nenavštívil – neměl jsem na tuto práci příjemné vzpomínky. Ale jak se později ukázalo, nebyla to práce marná. Podle pozdějších televizních reportáží jsem se dozvěděl, že družstvo pracuje úspěšně. Teprve v souvislosti se psaním tohoto textu jsem se s využitím Internetu podíval na nejnovější fotomapu katastru obce Okrouhlá a s uspokojením jsem zjistil, že hony se velmi podobají tomu, jak jsem je původně navrhoval, a že ani politické změny po roce 1989 na nich nic podstatného nezměnily. Nikdo nám tenkrát za odvedenou práci ani nepoděkoval.

Po návratu na školu jsme museli ve studiu mnohé dohánět. Studijní plán byl částečně upraven a pokračovaly zameškané přednášky a zpracování ročníkových prací. Navzdory časové tísni dopadly semestrální zkoušky dobře. Vše směřovalo k poslední, závěrečné fázi studia.

Poslední semestr byl věnován hlavně zpracování diplomových projektů a přípravě na státní závěrečné zkoušky. Pro diplomový projekt jsem měl zadání z fotogrammetrie s názvem „Aerotriangulace s kongruentními a přetvořenými paprskovými trsy na multiplexu“ [1]. Šlo o experimentální ověření v té době problematické možnosti vyhodnocovat LMS přístrojem s jinou konstantou komory než měla fotografická snímací komora. Vedoucím mého diplomového projektu byl zpočátku prof. Dr. Ing. Adolf Fiker, po jeho úmrtí byl touto funkcí pověřen mjr. Ing. Radim Kudělásek.

Při zpracování projektu jsem postupoval důsledně podle schváleného plánu, vedoucího jsem v průběhu jeho plnění pokud možno nezatěžoval a drobné technické problémy jsem řešil ve spolupráci s laborantem Otou Dorčákem. Teprve když jsem měl připraven koncept Technické zprávy, předložil jsem jej vedoucímu diplomového projektu k nahlédnutí. Pečlivě jej přečetl, vyznačil v textu drobné formální úpravy, které jsem akceptoval, a v části, kde jsem porovnával přesnost výšek určených zmíněnými metodami, doplnil větu: „Na univerzálních strojích lze očekávat lepší výsledky.“ Je to věta nesporně pravdivá. Avšak v kontextu sledovaného poměru přesnosti učených výšek zmíněnými metodami to poněkud relativizovalo můj jednoznačný závěr. Moji připomínku v toto smyslu přešel mlčením, diskusi k tomu odmítal.

Po zvážení jsem tuto větu v Technické zprávě neuvedl. Avšak tím, že jsem nerespektoval jeho, podle něj, dobře míněný návrh, se mjr. Ing. Kudělásek pravděpodobně urazil. Navenek nedal nic znát a já jsem si přitom vůbec neuvědomoval, že došlo k něčemu špatnému. Teprve v dalších letech jsem postupně poznával, že Ing. Kudělásek se snaží při různých příležitostech, bez mé přítomnosti, často s využitím jiných lidí, znevažovat moji osobu. Příčinné souvislosti této změny v jeho chování vůči mně jsem pochopil až mnohem později. Protože se tento problém stal z několika hledisek poučný, ještě se k němu vrátím v části vzpomínek z období, kdy jsem působil na katedře jako učitel.

Oponentem mého diplomového projektu byl mjr. Ing. Boleslav Červinka z VTOPÚ Dobruška. Jeho hodnocení bylo příznivé. Projekt jsem úspěšně obhájil a uspěl jsem rovněž u státních závěrečních zkoušek. Navíc jsem v této hektické době dne 26. června stihl oslavit narození našeho syna.

Obhajoby diplomových projektů a státní závěrečné zkoušky ostatních spolužáků probíhaly úspěšně, určitý problém však nastal u obhajoby diplomového projektu kpt. Mateje Saktora. Podle zadání z kartografie měl zpracovat projekt přehledné mapy měřítka 1:500 000, tzn. stanovit její obsah, grafické ztvárnění atd. a vyhotovit celkovou ukázku. Vedoucím jeho projektu byl návrh považován za zdařilý, avšak recenzent, kterým byl plk. Vladimír Kop, v té době náčelník VZÚ v Praze, zaslal zamítavý posudek s odůvodněním, že nedostatečně využívá matematiku. Když bylo toto zamítavé hodnocení projektu sděleno předsedovi Státní zkušební komise, kterým byl gen. Jan Klíma, náčelník TS, nařídil urychleně vypracovat posudek nový. Ukázalo se totiž, že kpt. Saktor měl ještě před nástupem ke studiu na VTA s plk. Kopem menší konflikt při kontrole mapování v terénu. To patrně ještě po létech vyvolalo jeho zaujatost při hodnocení projektu. Druhý posudek byl příznivý a rovněž jeho obhajoba pak proběhla bez potíží.

Na závěr studia byl uspořádán společenský večer na rozloučenou se všemi spolužáky, ze kterého si však, k mému překvapení, mnoho nepamatuji.

Celé studium jsem ukončil s vyznamenáním a dne 28. 7. 1958 jsem byl na Ženijní fakultě VTA slavnostně promován zeměměřickým inženýrem. Jako další místo mého působení byl rozkazem stanoven Vojenský topografický ústav v Dobrušce.

Fotogrammetrem ve Vojenském topografickém ústavu v Dobrušce

Po skončené dovolené jsem 1. 9. 1958 hlásil nástup služby ve VTOPÚ Dobruška, kde byl v té době náčelníkem plk. Miloš Jelínek, kterého v roce 1960 vystřídal mjr. Ing. Jiří Kánský. Při vstupním kádrovém pohovoru mi bylo nabízeno místo na geodetickém odboru, což neodpovídalo mým představám. Trval jsem na tom, že vzhledem k mým znalostem a zkušenostem z předcházející praxe mohu nejvíce přispět buď v kartografii nebo ve fotogrammetrii.

Tématem vstupního pohovoru byla i možnost získání bytu v Dobrušce, protože jsem měl již rodinu. Situaci jsem vnímal tak, že každé moje pracovní zařazení v Topografické službě se vždy týká i mojí rodiny. V této souvislosti jsem se zmínil, že ve VKÚ v Banské Bystrici rovněž potřebují absolventy VTA a nabízejí i volné byty pro rodinu. Vzhledem k mé předcházející praxi by mě tam jistě rádi přijali, a případné mé žádosti o přeložení by dříve nebo později bylo vyhověno. Nakonec jsem byl přidělen na fotogrammetrický odbor.

Náčelníkem fotogrammetrického odboru (FO) byl v té době kpt. Ing. Bohumil Hanák, kterého koncem roku 1959 vystřídal kpt. Ing. Jaroslav Podolský. Odbor měl z mého hlediska velmi pestrou a odborně zajímavou strukturu: tři fotogrammetrická oddělení, jedno oddělení kartografické, dále oddělení leteckých snímků, oddělení fotoreprodukční a přípravné. Moje přijetí na fotogrammetrickém odboru bylo přátelské a setkal jsem se tam po letech s některými kolegy - bývalými elévy: Jiřím Bouškou, Stanislavem Langenbergerem a Ladislavem Jírou, a rovněž s Jaroslavem Koubou, který byl v poddůstojnické škole v Jelšavě příslušníkem mého družstva.

Nastoupil jsem k 1. fotogrammetrickému oddělení (1. fo), kde byl náčelníkem kpt. Ing. Antonín Kočenda. S vědomím jeho častého rčení „času málo úkol veliký“ jsem se snažil co nejdříve zapojit do práce. Brzy se však ukázalo, že k tomu, aby člověk neudělal ostudu sobě ani jiným, nestačí být dobře připraven pouze po odborné stránce. Svědčí o tom situace, do které jsem se dostal krátce po nástupu do VTOPÚ.

Jako čerstvý absolvent VTA jsem byl počátkem října určen zástupcem náčelníka VTOPÚ pro věci politické pplk. Františkem Skácelem, že se mám zúčastnit odhalení pomníku padlým bojovníkům ve 2. světové válce v obci Bílý Újezd. Ve stanovenou dobu jsem se dostavil na určené místo v domnění, že budu pouze součástí, jak se říkalo, „křoví“ při této slavnostní události. V klidu jsem sledoval postupné shromažďování místních občanů, školní mládeže a pozoroval hezkou přírodní scenérii blízkého okolí obce za krásného podzimního dne.

Shromáždění zahájil předseda Místního národního výboru uvítáním přítomných a krátkým projevem, který ukončil slovy, že „slavnostní projev přednese zástupce vojenské posádky z Dobrušky“, který evidentně očekával ode mne. Protože mě nikdo o tom předem neinformoval, nastala pro mě nepříjemná stresová situace. Při rychlém (krizovém) uvažování jsem přiznání této skutečnosti s případnou omluvou jednoznačně vyloučil a proto jsem musel přijmou úkol přednést slavnostní projev. Protože jsem do té doby příliš nesledoval a plně nevnímal účel tohoto shromáždění, nastala nejobtížnější část uvažování v tom, abych si uvědomil, co by měl slavnostní projev obsahovat. Po krátkém intenzívním přemýšlení jsem účel shromáždění pochopil. Bylo výhodou, že jako čerstvý absolvent VTA jsem měl dostatek znalostí abych mohl přednést obsahem zajímavý a věcně správný slavnostní projev o bojích za 2. světové války a osvobozování naší republiky. Na závěr jsem pak vzdal čest padlým bojovníkům.

Druhý den po příchodu do VTOPÚ jsem dosti hlasitě projevil nespokojenost s touto situací. Když jsem však potvrdil, že slavnostní projev jsem skutečně přednesl a pplk. Skácel si u předsedy MNV Bílého Újezdu ověřil, že slavnostní projev byl velmi dobrý, získal jsem u něj určitý respekt. Můj trvalý zájem se však upíral především na řešení odborných úkolů pracoviště, kam jsem byl přidělen.

Hlavní náplní práce 1. fo bylo v té době vyhodnocování leteckých měřických snímků (LMS) pro celostátní mapování v měřítku 1:10 000. Kromě toho byla část kapacit věnována vyhodnocování LMS pro tvorbu železničních plánů v měřítku 1:1 000. Garantem mapování v měřítku 1:10 000 byla Ústřední správa geodézie a kartografie (ÚSGK) a Generální štáb ČSLA, práce na železničních plánech byly řízeny orgány železniční správy.

Práce na celostátním mapování v měřítku 1:10 000 probíhaly podle společného plánu civilních i vojenských mapovacích složek. S jeho technickou a technologickou stránkou jsme byli dobře seznámeni – i s omezeným rozsahem nácviku vlastních odborných výkonů – již při studiu na VTA. Zde jsem se musel podrobně seznámit především s problematikou organizační a kontrolní činnosti. Šlo zejména o způsob přípravy mapového listu k vyhodnocování (vyhotovení průsvitky stereodvojic, určení plochy stereodvojic, vyznačení stavu zpracování sousedních mapových listů, stanovení časové normy apod.), organizaci vlastní práce při vyhodnocování LMS (kontrola orientace modelu a obsahu vyhodnocení podle klasifikovaných snímků technickým dozorem, vyrovnání styků mezi sousedními mapovými listy, příp. vyhotovení stykové pásky, vedení výkazové dokumentace vyhodnocovatele), a nakonec obsah a způsob revize vyhodnoceného mapového listu před jeho odesláním k dalšímu zpracování.

Vyhodnocování pro železniční plány v měřítku 1:1 000 probíhaly podle technologie dohodnuté se správou železnic. Zaměření a přednáletovou signalizaci vlícovacích bodů i klasifikaci obsahu na zvětšeninách snímků zabezpečovali podle našich pokynů pracovníci železniční správy. Výhodou při tvorbě železničních plánů bylo, že v té době pracoval na 1. fo též kpt. Ing. Antonín Zítka, který byl původním povoláním před nástupem ke studiu na VTA výpravčím na železnici a mohl obsah vyhodnocování kvalifikovaně usměrňovat a kontrolovat. Snažil jsem se od něj co nejvíce pochytit, protože to byla pro mě problematika nová. Když pak kpt. Zítka přešel na jinou funkci do Prahy, byl jsem s obsahem této práce dostatečně seznámen a mohl jsem v ní úspěšně pokračovat.

Po fotogrammetrickém vyhodnocení byly mapové listy železničních plánů předány na kartografické oddělení, kde byly vykresleny do formy kartografických originálů. V této poslední fázi jsem se snažil v rámci spolupráce mezi odděleními FO využít svých předcházejících zkušeností z kartografie a pomoci kresličům a kresličkám, kteří nebyli z předcházející praxe při zpracování topografických originálů na kresbu kartografických originálů připraveni.

Poměrně rychle jsem se na oddělení zapracoval a vzhledem k pestrosti a technické zajímavosti úkolů mě práce od prvních dnů plně zaujala.

Poněkud méně příznivé byly počátky rodinného života. Ubytován jsem byl na svobodárně přímo v budově FO a za rodinou do Modřic u Brna jsem dojížděl pouze na neděli, protože sobota byla v té době pracovním dnem. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Z organizačních aj. důvodů odešlo několik starších vojáků do zálohy a již v únoru 1959 jsem se mohl s rodinou nastěhovat do uvolněného vojenského bytu na Mírové ulici. Stali jsme se tím zároveň součástí svérázného (v dobrém i méně dobrém smyslu) rodinného zázemí VTOPÚ.

V prosinci 1959 jsem byl jmenován náčelníkem 2. fo a v září 1960 náčelníkem 1. fo. Znamenalo to nutnost věnovat se, kromě řešení technických a technologických problémů, stále více též organizaci práce a vedení lidí. Většinu pracovníků na oddělení tvořily ženy - vyhodnocovatelky. Mužů vyhodnocovatelů bylo pouze několik, často plnili funkci technického dozoru při vyhodnocování. Celkový počet pracovníků na oddělení se dost často měnil a obvykle dosahoval 14 až 16 osob.

Revizorem vyhodnocených mapových listů byl na našem oddělení Ing. Bohumír Kovařík, který byl do září 1952 vojákem z povolání a náčelníkem FO. Ze zdravotních důvodů musel odejít do zálohy a zůstal pracovat na fotogrammetrii. Měl vysokou neformální autoritu, zejména u starších pracovníků, proto jsem si uvědomoval nutnost vytvořit s ním dobré pracovní vztahy. Bylo to však nutné i ve vztahu k ostatním pracovníkům, zejména s npor. Jiřím Bouškou, který vykonával funkci technického dozoru při vyhodnocování a se kterým jsme před léty jako elévové společně hráli obránce ve fotbalovém družstvu Vojenské sokolské jednoty VZÚ, podobně s Ladislavem Jírou se kterým jsem začínal jako elév ve VZÚ. Snažil jsem se vytvořit s nimi dobré pracovní vztahy bez zjevného přátelského nadržování, které by neprospívalo celkovým vztahům na pracovišti. Postupem času jsem se spřátelil též s kpt. Františkem Labudou, který měl v rámci FO na starosti údržbu fotogrammetrických přístrojů.

Za rozhodující výchozí podmínku pro budování korektních vztahů ke všem pracovníkům, i vztahů mezi nimi navzájem, jsem považoval to, aby každý znal své povinnosti a mohl je spolehlivě plnit. Proto jsem se intenzívně věnoval zpracování „Organizačních směrnic a technických pokynů pro práce 1. fo“ [4]. Přitáhl jsem k jejich zpracování a postupnému uvádění do praxe též další zkušené pracovníky. Bylo to důležité zejména v situaci, kdy vyhodnocování probíhalo ve dvojsměnném provozu, často byly vyhodnocovány snímky označené jako „Přísně tajné!“ a sortiment prací na oddělení se neustále zvětšoval.

V obsahu práce našeho oddělení postupně nabývalo převahu vyhodnocování pro tvorbu účelových a tematických map velkých měřítek. Kromě již zmíněného vyhodnocování pro tvorbu železničních plánů v měřítku 1:1 000 to bylo zejména vyhodnocování pro tvorbu lesních hospodářských map vojenských újezdů v měřítku 1:5 000, pro tvorbu mapových podkladů k projektování dálnice D1 v měřítku 1:1 000, pro tvorbu základních plánů letišť v měřítku 1:1 000, pro tvorbu základních plánů různých vojenských objektů (kasáren, skladů, střelnic), pro tvorbu plánů povrchových vleček a výsypek různých dolů apod. U každého z těchto úkolů bylo nutné řešit některé nové problémy technického nebo organizačního charakteru. Pro mě to byla práce vesměs velmi zajímavá a poučná.

Tvorbu železničních plánů v měřítku 1:1 000, které sloužily především jako podklad k řízení provozu, projektování elektrifikace a rekonstrukce tratí, převzalo po určitém čase vlastní fotogrammetrické pracoviště státních drah vybudované v Olomouci. Vedl je rovněž absolvent našeho studijního oboru na VTA Ing. Vlastimil Vyhnánek. Naše výpomoc zejména v prvních letech elektrifikace železničních tratí však byla velmi cenná.

Tvorba lesních hospodářských map vojenských újezdů byla naproti tomu trvalým úkolem FO. V době, kdy jsem pracoval na fotogrammetrii, byla vytvářena pouze prozatímní verze těchto map. Většinou byly k tomuto účelu využívány LMS a vlícovací body pořízené pro topografické mapování v měřítku 1:10 000, a pouze tam, kde toto mapování ještě nepokročilo, musely být pořízeny nové LMS a zaměřeny nové vlícovací body. Tak tomu bylo v té době např. ve vojenských újezdech Záhorie a Lešť na Slovensku.

K určování vlícovacích bodů jak pro tvorbu map vojenských újezdů, tak pro topografické mapování v měřítku 1:10 000 v těžko přístupných horských a příhraničních oblastech byla v té době používána přístrojová aerotriangulace. Provozně byla zavedena v roce 1959 podle vlastního zlepšovacího návrhu z téhož roku [2, 5]. Zatímco pro topografické mapování byly výchozí (opěrné) body pro aerotriangulaci zabezpečovány pracovníky geodetického odboru, pro tvorbu lesních hospodářských map jsme jejich pořízení museli zabezpečovat vlastními silami 1. fo. Pro újezd Záhorie jsem v průběhu asi tří týdnů zaměřil a na nových snímcích vyznačil výchozí (opěrné) body osobně, pro újezd Lešť zabezpečil přednáletovou signalizaci a zaměření některých opěrných bodů pro aerotriangulaci v průběhu asi jednoho měsíce náš příslušník prap. František Pergl. Tak to jakousi zvláštní metodou prosadil zejména náčelník geodetického odboru pplk. Václav Antoš.

Často jsem se při poradách o zabezpečení neplánovaných úkolů u náčelníka VTOPÚ divil, když náčelník geodetického odboru velmi ochotně přijímal tyto nové úkoly, přičemž jsem nepozoroval, že by jeho pracovníci museli v práci viditelně spěchat. Jeho pracovní postup zkušeného a uznávaného praktika jsem pochopil až po delším čase, a pro sebe jsem jej nazval Antošovou metodou. Spočívala v tom, že ochotně přijímal i úkoly, o nichž předem věděl, že nebude v jejich silách je včas splnit. Ve vhodný okamžik tuto zjevnou skutečnost nahlásil náčelníkovi VTOPÚ, který byl vzhledem k časové tísni nucen úkol rozdělit nebo přidělit na další pracoviště, samozřejmě podle návrhu pplk. Antoše tak, aby na geodetický odbor zbyla pouze menší, pohodlně splnitelná část. A kdyby snad kdokoliv chtěl něco proti jeho návrhu namítat, předvedl by dostatečně dlouhý záchvat astmatického kašle, aby to každého odradilo.

Tak nějak tomu patrně bylo při rozhodování o geodetickém zabezpečení pro vyhodnocování lesních hospodářských map měřítka 1:5 000 ve vojenských újezdech Záhorie a Lešť na Slovensku.

Geodetické měření v terénu samozřejmě nebylo pro mě ani ve funkci fotogrammetra cizí, protože v prvních dvou letech po nástupu do VTOPÚ jsem několikrát při cvičení geodetických oddělení vyjížděl jako náčelník měřické skupiny. Teprve později jsem při společném cvičení s dělostřelci vyjížděl s mobilní fotogrammetrickou soupravou.

Protože počátkem šedesátých let byla mezinárodní situace velmi napjatá, bylo v roce 1962 nařízeno VTOPÚ mobilizačně vytvářet kartoreprodukční odřad (23. kro). Byl jsem mobilizačně předurčen jeho velitelem a pověřen zpracovat pro tento útvar příslušnou dokumentaci. Z titulu tohoto pověření jsem se pak zúčastnil několika dílčích mobilizačních nácviků. Samozřejmě to narušovalo řízení činnosti fotogrammetrického oddělení, zvláště při narůstající pestrosti odborných úkolů.

Dalším poměrně rozsáhlým úkolem našeho oddělení bylo vyhodnocování LMS pro tvorbu mapových podkladů v měřítku 1:1 000 k projektování dálnice D1. Vyhodnocován byl polohopis i výškopis pásu území širokého asi 250 metrů a dlouhého 23 km v okolí Humpolce. V tomto případě bylo dohodnuto, že zadavatel si sám zajistí zaměření a přednáletovou signalizaci vlícovacích bodů, požadoval pouze, aby jejich pracovník byl přímo v terénu instruován o umístění vlícovacích bodů a způsobu jejich signalizace. Tohoto úkolu jsem se ujal sám.

Z této akce si vzpomínám na jednu sice nepatrnou událost, která však hodně vypovídá o způsobu hospodaření tzv. hospodářských organizací v té době. Při vysvětlování přednáletové signalizace vlícovacích bodů jsem uvedl, že stačí čtvercové signály 25x25 cm vyříznuté např. z izolační lepenky a natřené vápnem. Dotyčný pracovník však namítal, že by to byl velmi levný materiál a z toho důvodu by to pro něj bylo ekonomicky nevýhodné (prý by „vyprodukoval z důvodu nízké ceny materiálu malou hodnotu“). A jak jsem se později přesvědčil, nechal vyhotovit signály ze silné překližky nalakované bílou barvou, každý v ceně asi 100 Kčs.

Po dodání vlícovacích bodů bylo nutné navrhnout klad mapových listů a podle tohoto návrhu nechat vyhotovit na přípravném oddělení konstrukční listy. S vyhodnocováním bylo možné začít až po dodání LMS, identifikaci vlícovacích bodů na nich, dodání konstrukčních listů, zpracování průsvitek stereodvojic pro jednotlivé listy a v neposlední řadě stanovení a projednání na odborovém úseku výkonových norem pro tuto práci. Po dokončení vyhodnocovacích prací a závěrečné revizi na oddělení byl každý mapový list předán do kartografického oddělení k dalšímu zpracování.

Po těchto začátcích přípravu dalších podkladů pro projekt dálnice D1 převzaly nově vytvořené odborné organizace ÚSGK. Naše oddělení se muselo učit zvládat stále nové úkoly. Jedním z nich bylo vyhodnocování LMS pro tvorbu Základních plánů letišť.

Základní plány letišť v měřítku 1:1 000 sloužily k řízení provozu na nich a k jejich rekonstrukci. Rovněž v tomto případě byla použita jako základní metoda mapování univerzální fotogrammetrická metoda. Geodetickou přípravu, přednáletovou signalizaci i klasifikaci předmětů mapování na zvětšeninách LMS zajišťovaly geodetický odbor a topografický odbor ve spolupráci s příslušnými správci letišť. Podobně jako v předcházejícím případě bylo nutné před fotogrammetrickým vyhodnocováním nechat vyhotovit konstrukční listy, připravit průsvitky stereodvojic atd. Po technické stránce to byla práce velmi zajímavá. Vzpomínám si, že vyhodnocovatelé byli překvapeni, že podélná osa startovacích a přistávacích drah není přímka, ale zvláštní křivka.

Kromě technických a technologických zvláštností tvorby Základních plánů letišť bylo pro tento úkol typické, že vyhodnocované LMS byly vesměs označovány jako „Přísně tajné!“. To vyžadovalo přijmout některá organizační opatření, zvláště v případech, kdy vyhodnocování na mapovém listě probíhalo ve dvojsměnném provozu, a kdy podklady k vyhodnocování často přebíral a předával jiný pracovník.

Zpracování Základních plánů letišť trvalo delší dobu, protože zahrnovalo většinu (a nejen vojenských) letišť. Při závěrečné revizi každého vyhodnoceného mapového listu bylo nutné před jeho předáním kartografickému oddělení k dalšímu zpracování pečlivě kontrolovat jak vyhodnocený obsah podle klasifikovaných snímků, tak vyrovnání styků mezi mapovými listy.

Podobně byly zpracovávány Základní plány různých vojenských objektů jako jsou kasárna, muniční sklady, střelnice apod. podle požadavků Vojenské ubytovací a stavební správy. Technologie byla podobná jako v předcházejícím případě. Úkolů tohoto druhu bylo větší množství a představovaly pestrý sortiment různého obsahového zaměření.

Poněkud jinou problematiku představovalo vyhodnocování pro tvorbu plánů vleček a výsypek různých dolů. Většinou bylo nutné pořizovat nové LMS. Ale všude, kde to bylo možné, jsme se snažili využívat již dříve pořízené snímky, což významně urychlilo získání požadovaných podkladů. Vše jsme účelově podřizovali potřebám uživatele a našim technickým a personálním možnostem.

V roce 1962 jsme byli po předběžném souhlasu náčelníka VTOPÚ požádáni pracovníky Laboratoře pro umělé srážky z Hradce Králové, zda bychom byli schopni a ochotni fotogrammetricky vyhodnotit vývoj mraku po určitých krátkých časových intervalech. Výsledek měl sloužit ke studiu vývoje mraku a určení nejvhodnějšího místa zásahu k vyvolání umělého deště. Bylo to v období přípravy výstavby vodní nádrže Rozkoš u Nového Města nad Metují a projektanti se obávali slabého vodního přítoku. Proto hledali možnost jak tyto obavy v případě nutnosti překonat.

Byla to úloha pro aplikaci pozemní fotogrammetrie, která se sice pro mapování ve VTOPÚ v té době běžně nepoužívala, ale měli jsme pro její použití jak potřebnou techniku, tak připraveného pracovníka. Úkol jsme přijali a jeho realizací byl pověřen npor. Jiří Bouška, který měl již jako elév ve VZÚ výcvik ve vyhodnocování na pozemním stereoautografu. Snímky byly pořizovány ve stejném okamžiku ze dvou od sebe vzdálených stanovišť umístěných na vyvýšenině nad Trojicí východně od Dobrušky. Záběr byl orientován směrem na Deštnou. V době, kdy se tam vyskytovaly výrazné mraky, probíhalo snímkování v krátkých časových intervalech. Po určení nezbytného počtu vlícovacích bodů a vyvolání snímků byly mraky vyhodnocovány ve vrstevnicích zvlášť pro každý snímaný okamžik. Vyhodnocení se povedlo, výsledky jsme předali pracovníkům z Hradce Králové a dál jsme jejich využití z důvodů dalších zajímavých prací nesledovali.

Teprve po mnoha letech při návštěvě ve VTOPÚ jsem si na to vzpomněl a zeptal se pracovníků, kteří bydlí v okolí nádrže Rozkoš, zda tam někdy byly prováděny pokusy s vyvoláním umělého deště. Dozvěděl jsem se, že žádný takový pokus nezaznamenali, zato obyvatelé okolních vesnic si stále více stěžují, že prý vodní nádrž stahuje vodní srážky z okolí a na polích mají stále více sucho. Inu, „člověk míní a příroda mění“.

Na našem 1. fo se situace postupně vyvinula tak, že kromě určování vlícovacích bodů v těžko přístupných oblastech metodou přístrojové aerotriangulace pro topografické mapování v měřítku 1:10 000 a tvorbu lesních hospodářských map vojenských újezdů v měřítku 1:5 000, byly veškeré zbývající kapacity věnovány zpracování různých účelových map velkých měřítek. Byla to práce velmi zajímavá a v mnoha ohledech tvůrčí, protože pro každý úkol bylo nutné stanovit novou, často netradiční technologii s přihlédnutím k účelu zpracovávaných podkladů a možnostem získání úspor využitím dříve pořízených snímkových podkladů. Práce vyžadovala iniciativní a tvůrčí přístup. Povzbudivě působila skutečnost, že byla většinou zřejmá její bezprostřední užitečnost, i když z hlediska tehdejších priorit VTOPÚ nebyla vždy považována za významnou. V každém případě výrazně přispívala mému odbornému růstu v oboru fotogrammetrie a mapování.

Rád vzpomínám na to, že moji tehdejší nadřízení mjr. Ing. Hanák a později mjr. Ing. Podolský vytvářeli dobré tvůrčí prostředí a dovedli úspěšné netradiční postupy podpořit a lidsky ocenit. Odborné diskuse, které se v té době na pracovišti vedly, měly nesporně velmi příznivý vliv na odborný růst všech zúčastněných.

V té době jsem uvažoval též o možnosti pokusit se při zaměstnání o vědeckou přípravu v oboru fotogrammetrie na Katedře geodézie a kartografie na VAAZ v Brně. Toto moje přání však nebylo na katedře příznivě přijato. Údajně proti mé schopnosti úspěšně absolvovat vědeckou přípravu v oboru fotogrammetrie vystupoval především mjr. Ing. Kudělásek. Jak mi sdělil mjr. Ing. Hanák, který můj zájem podporoval (v té době působil na výzkumném pracovišti VTOPÚ) a jednání v Brně se zúčastnil, do programu vědecké přípravy pro obor fotogrammetrie byl zařazen Ing. Zbyněk Maršík, který byl sice rovněž absolventem našeho studijního oboru na VTA, v té době však působil v civilním resortu. Vzal jsem to na vědomí a nadále se věnoval zajímavé práci na oddělení. Záměru zapojit se někdy v příštích letech do vědecké přípravy jsem se však nevzdával, i kdyby to mělo být na jiném školícím pracovišti mimo naší katedru.

Pestrý sortiment různých odborných úkolů vyžadoval rovněž mnoho drobné organizační práce. Spolu s nejzkušenějšími pracovníky oddělení jsem vytvořil již zmíněné „Směrnice a technické pokyny pro práce 1. fo“, a s jejich podporou prosadil jejich dodržování v denní praxi oddělení. Měly v závěrečné fázi zpracování formu pevně svázané knihy, která byla k dispozici jak u vyhodnocovatelů, tak u mne. Nesporně toto opatření pomáhalo zajišťovat kvalitu prováděných prací, a zbavovalo mne nutnosti drobných každodenních zásahů, což bylo důležité zejména v případech, kdy jsem byl nucen z různých důvodů pobývat mimo pracoviště (měření v terénu, cvičení apod.).

Samozřejmě v průběhu času docházelo občas k různým nedorozuměním nebo i konfliktům. Většinou se mi dařilo je úspěšně a k obecné spokojenosti zvládat. Pouze jednou se vyskytl případ, kdy jsem musel z důvodů nekázně podat návrh na propuštění pracovníka mého oddělení. Byl to vyhodnocovatel Josef Marek, který opakovaně nedodržoval stanovený rozpis na ranní a odpolední směny, což velmi komplikovalo práci, zejména v případě, kdy bylo nutné pracovat u vyhodnocovacího stroje ve dvojici.

Uvědomoval jsem si nutnost postupovat při tomto kázeňském řešení důsledně podle „Pracovního řádu pro občanské zaměstnance vojenské správy“. Postupně jsem mu uložil všechny možné tresty od napomenutí až po důtku s výstrahou a nakonec návrh na propuštění. Při všech těch trestech se choval jako by se jej to ani netýkalo. Po podání návrhu na propuštění služebním postupem se najednou ozvali někteří funkcionáři VTOPÚ s přímluvou, abych návrh na propuštění stáhl. Uvědomoval jsem si jedinečnost této situace, protože propustit v té době zaměstnance z důvodů pracovní nekázně bylo zcela neobvyklé. To spíše byli propouštěni z důvodů různých politických podezření nebo pomluv. Trval jsem však na svém návrhu a zaměstnanec musel být propuštěn. Nakonec se vysvětlilo, proč měl tolik zastánců; na FO byl informátorem pro referát vojenské kontrarozvědky, který v té době ve VTOPÚ vedl kpt. Vlastimil Němeček. Propuštěný Josef Marek patrně začal na toto své postavení hřešit.

Jiným případem, kdy jsem vyvolal určitý rozruch u některých funkcionářů VTOPÚ, byl můj návrh na povýšení prap. Františka Pergla. Pracoval jsem s ním po celou dobu mého působení u FO. Vzorně plnil funkci technického dozoru u vyhodnocování a v případě potřeby byl schopen plnit též úkoly přednáletové signalizace a měření v terénu. Protože byl mým bezprostředním podřízeným a splňoval všechny podmínky stanovené předpisy, podal jsem písemný návrh na jeho povýšení na nadpraporčíka. Nejvíce protestoval proti tomuto návrhu tehdejší předseda organizace KSČ ve VTOPÚ Ing. Jiří Kubíček, který vystoupil proti mně velmi hrubě, že jsem jim „vrazil kudlu do zad“. Návrh jsem však nestáhl s odkazem na obsah služebních předpisů.

Myslím, že ani v tomto případě jsem nakonec neztratil nic ze své autority jak u podřízených, tak u rozhodující většiny nadřízených.

Zmíněné dva případy byly ovšem v mé činnosti ve VTOPÚ pouze výjimkou. Práce na oddělení se mi dařila, což dávali najevo nejen nadřízení, ale svým způsobem při různých příležitostech též podřízení pracovníci. Celkově mohu konstatovat, že VTOPÚ v té době skýtal svým pracovníkům možnost velmi dobrého odborného růstu, a to především pestrou škálou zajímavých úkolů a dobrým technickým vybavením. Podmíněno to však bylo nezbytnou iniciativou pracovníka.

Rovněž z hlediska rodinného života se po počátečních potížích situace zlepšila a ustálila. Narodila se nám tam dcera, a přes dosti časté poplachy a vyjížďky na cvičení do terénu, jež byly průvodním jevem tehdejší velmi napjaté mezinárodní situace, a které vyvolávaly zpočátku u manželky různé obavy, si nakonec na život v Dobrušce přivykla a dosud na něj často vzpomíná. Rovněž mně se život na sídlišti docela zamlouval. Tenkrát se tam např. skoro denně hrál rekreačně volejbal. Stihl jsem si tam dokonce zakoupit a založit zahrádku na Trojici, což je trvale můj oblíbený koníček.

Tyto příznivé podmínky pro mě a mou rodinu však netrvaly dlouho. Koncem léta 1963 mě pozval náčelník VTOPÚ a sdělil mi, že náčelník TS gen. Klíma si přeje, abych od 1. října nastoupil službu na Topografickém oddělení GŠ v Praze. Snažil jsem se namítat, že bych raději zůstal ve stávající funkci, ale náčelník VTOPÚ mi radil, abych se nebránil, protože by to mohlo mít pro moje další působení v TS nepříznivé následky. Nakonec jsem s odvelením souhlasil, i když jsem si uvědomoval, že jdu, zejména z hlediska rodinného života, do velmi nejisté situace.

Organizačně technickým důstojníkem Topografického oddělení GŠ v Praze

Na topografickém oddělení (TO) generálního štábu v Praze jsem hlásil nástup služby 1. 9. 1963; manželka zůstala s roční dcerou a pětiletým synem sama v Dobrušce. Byl jsem zařazen do organizačně technické skupiny, jejíž náčelníkem byl pplk. Ing. Zdeněk Cupal. Znal jsem jej z dřívějších let jako učitele topografie na VTA. Ve skupině se mnou byli ještě pplk. Ing. Josef Paxa a mjr. Ing. Jaroslav Barochovský, se kterým jsem se znal jako elév od začátků mého působení v topografické službě (TS). Navíc ve skupině topografického zabezpečení byl můj přítel ze studia na VTA kpt. Ing. Mikuláš Rybár. Přijetí bylo proto přátelské.

Mým úkolem v rámci skupiny bylo organizačně a technicky zabezpečovat úkoly mapování, leteckého měřického snímkování a měřické práce na státních hranicích. Tato problematika většinou odpovídala mému předcházejícímu odbornému zaměření a s pocitem zvědavosti jsem se na ni těšil. Avšak dříve než jsem se mohl pustit do práce, musel jsem si zajistit ubytování a projednat na posádkové správě možnost výměny bytu z Dobrušky do Prahy, příp. podmínky přidělení nového bytu v Praze.

Na posádkové správě jsem pro první měsíc získal provizorní ubytování v kasárnách v Karlíně. Po celé další období jsem byl ubytován v objektu UDA 2 na náměstí I. P. Pavlova na Vinohradech v dvojlůžkovém pokoji s ještě jedním kolegou z jiného oddělení GŠ. Toto ubytování bylo plně uspokojivé, mnohem horší to bylo s možností přestěhovat do Prahy též rodinu. Na posádce mi řekli, že výměna bytu z Dobrušky do Prahy je prakticky nemožná, a na přidělení nového vojenského bytu v Praze bych v mém případě musel čekat 7 až 8 let. To bylo pro mě nepřijatelné, proto jsem se snažil hledat jiné možnosti.

Po neúspěšném hledání a zjištění, že na případné přeplácení nájemného bytu v Praze můj jediný příjem pro čtyřčlennou rodinu nemůže vůbec stačit, byl jsem rozhodnutý podat žádost o přeložení zpět do Dobrušky. S touto možností jsem se svěřil svým nejbližším spolupracovníkům. Projevili sice pochopení pro moji situaci, pomoci ale neuměli.

S touto svízelnou situací jsem seznámil též mjr. Jozefa Boldiše z jiné skupiny TO, kterého jsem znal ještě z působení ve VZÚ v Praze a VKÚ v Banské Bystrici. A musím uznat, že byl jediným člověkem, který byl ochoten a schopen hledat a najít pro mě přijatelné řešení. Ze své, zřejmě rozsáhlé, plejády známých si vzpomněl na důstojníka z jiného oddělení GŠ, který vedle svých pracovních povinností vykonával též funkci tajemníka jednoho stavebního bytového družstva. (Bytové družstevnictví bylo v té době pouze v začátcích a nebylo, alespoň v prostředí armády, příliš známé). Po telefonickém hovoru s ním mě k němu zavedl a po uvedení do situace a Boldišově přímluvě mi dotyčný důstojník doporučil, abych se dostavil na členskou schůzi, která se koná příští týden, a na které se bude přidělovat prvních asi sto bytů v Zahradním Městě. K tomu poznamenal, že z důvodů nutnosti splatit v krátké době finanční úhradu a nutnosti odpracovat na výstavbě stanovený počet brigádnických hodin, pravděpodobně ne všichni přijmou přidělený byt. Slíbil, že v takovém případě se bude snažit byt přepsat na mě.

Na členskou schůzi družstva jsem přišel včas, sedl jsem si do první lavice a tajemníka na sebe upozornil. V průběhu jednání schůze jedna starší paní skutečně odmítla přidělený třípokojový byt s tím, že si ještě počká na další termín přidělování bytů. Podle předcházejícího dohovoru na mě tajemník kývnul, abych po schůzi tam chvíli zůstal. Dostal jsem dekret na třípokojový byt a teprve dodatečně jsem vyplnil přihlášku za člena družstva. Byl jsem samozřejmě velmi spokojen, přidělení bytu však bylo vázáno na uhrazení částky 32 000 Kčs do měsíce a povinnost odpracovat na výstavbě bytů 200 hodin.

Když jsem se šel druhý den podívat na přidělený byt, s překvapením jsem zjistil, že se teprve začíná s výkopy pro základy a dokončen má být do konce roku 1964. To však bylo pro naši rodinu přijatelné a mnohem příznivější než čekat na přidělení nového vojenského bytu 7 až 8 let. Manželka toto řešení přijala s uspokojením a začali jsme počítat úspory na úhradu za byt. Dali jsme dohromady 15 000 Kčs a zbytek jsme si vypůjčili: 9 000 Kčs od vojenské správy jako bezúročnou půjčku a 8 000 Kčs od ROH s minimálními úroky. Vše jsme splatili včas a na stavbě bytů jsem v roce 1964 strávil větší část své dovolené. Po různých kolaudačních opravách jsme se mohli do bytu nastěhovat až v únoru 1965.

Teprve po získání dekretu na byt, i když přestěhování rodiny bylo možné až za necelého půldruhého roku, jsem se mohl plně a v klidu věnovat práci na přidělených úkolech.

V oboru mapování bylo nutné technicky a organizačně zabezpečovat především celostátní topografické mapování v měřítku 1:10 000. V době mého nástupu na TO GŠ probíhalo toto mapování již čtvrtým rokem podle technologie ověřené při předcházejícím topografickém mapování v měřítku 1:25 000. Na mapování v měřítku 1:10 000 se podílely jak civilní organizace ÚSGK, tak TS ČSLA, proto byla nutná důsledná koordinace. Podle rámcové dohody TS zpracovávala něco přes 20% mapových listů z území vojenských újezdů, příhraničních oblastí a všude tam, kde se vyskytovaly významnější utajované objekty. Většinu, téměř 80% mapových listů, zpracovávaly civilní organizace.

Koordinace a řízení tohoto mapování z pozice TO GŠ spočívala především v přípravě a schválení ročního prováděcího plánu podřízených ústavů, průběžné vzájemné informovanosti ÚSGK a TS ČSLA o stavu plnění plánu v průběhu celého roku, a v případném řešení vzniklých problémů.

Ke vzájemné informovanosti civilních a vojenských složek o stavu zpracování jednotlivých mapových listů byla zavedena tzv. kyvadlová mapa ČSSR, na níž byl vyznačen klad mapových listů měřítka 1:10 000 a u každého mapového listu stav jeho zpracování. Podle dohodnuté legendy se zaznamenávaly tyto základní etapy zpracování:

- provedeno letecké snímkování,

- určeny vlícovací body,

- provedena klasifikace obsahu na zvětšeninách leteckých snímků,

- mapový list fotogrammetricky vyhodnocen,

- vyhotoven topografický originál mapy,

- provedeny kartograficko-litografické práce,

- mapový list je vytištěn.

Kyvadlová mapa byla udržována v aktuálním stavu tím způsobem, že jeden měsíc byla k dispozici TS ČSLA a druhý měsíc ÚSGK k zaznamenání změn a jejich poskytnutí zpracovatelům jednotlivých mapových listů. Tento postup se osvědčil a sloužil zejména k tomu, aby při zpracování sousedních mapových listů různými organizacemi nevznikaly na jejich styku nežádoucí rozdíly.

Ke koordinaci celostátního mapování i dalších odborných úkolů byly organizovány každý měsíc porady u předsedy ÚSGK Ing. Průši. Náčelník TS gen. Klíma se odmítal těchto porad zúčastňovat a pověřoval tím vždy někoho z naší skupiny, avšak pouze jako pozorovatele bez oprávnění něco slíbit nebo podepsat. Několikrát jsem se těchto porad zúčastnil a informoval pak gen. Klímu o průběhu a výsledcích jednání. Pokud šlo o mapování, závažnější problémy se vyskytovaly pouze v některých dodávkách LMS civilním organizacím jak pro mapování v měřítku 1:10 000, tak zejména pro technickohospodářské mapování (THM) ve velkých měřítkách, kterého se ústavy TS ČSLA, kromě dodávky LMS, nezúčastňovaly.

V době mého nástupu na TO GŠ se kromě mapování v měřítku 1:10 000 stále aktuálnější stávala potřeba připravit a zahájit údržbu topografických map měřítka 1:25 000 a topografických map z nich odvozených. Od zpracování některých mapových listů už uplynulo více než deset let a jejich obsah byl proto značně zastaralý. Pozoroval jsem však, že ani ústavům, ani některým pracovníkům TO se do tohoto nelehkého úkolu příliš nechtělo – zájem mnohých byl v té době orientován především na atraktivnější tvorbu Československého vojenského atlasu. Z vlastní iniciativy jsem proto již na podzim roku 1963 zahájil přípravu „Směrnic pro údržbu topografických map“ [6] a osobně zpracoval část fotogrammetrickou a topografickou. Zároveň jsem k tomuto účelu, po konzultaci se skupinou topografického zabezpečení, jejíž náčelníkem byl pplk. Ing. Zdeněk Karas, naplánoval na rok 1964 letecké měřické snímkování v rozsahu předpokládaného ročního plánu údržby na rok 1965. Tak byla zahájena tzv. 1. údržba topografických map našeho území.

Většinu svého pracovního času jsem však musel věnovat zabezpečování dodávek LMS všem uživatelům - vojenským i civilním – z celé ČSSR. Vyplývalo to z tehdejšího monopolního postavení TS ČSLA v tomto oboru a nutnosti dodržovat požadavky řady administrativních předpisů, které tuto činnost, zejména z hlediska utajení, usměrňovaly.

Letecké měřické snímkování zásadně probíhalo podle ročního prováděcího plánu – výjimky byly povolovány pouze ve zcela výjimečních případech. Stalo se tak např. na jaře 1964, kdy přišel za mnou gen. Klíma a nařídil mi: „soudruhu Miklošíku, někde se něco stalo, nutně od nás něco potřebují a rychle“, a odešel, aniž mi dal možnost se na něco zeptat. Ptal jsem se nejbližších kolegů, zda nemají tušení o co může jít, ale nikdo nic nevěděl. Je třeba si uvědomit, že pro tu dobu bylo charakteristické, že žádné havárie ani jiné mimořádné události se nezveřejňovaly jako dnes, kdy se okamžitě vysílají o nich zprávy v rozhlase a v televizi nebo píše v novinách nebo na Internetu.

Protože jsem se ještě dobře neorientoval v různých funkcích a útvarech podléhajících GŠ a majících co do činění s řešením havarijních situací, obrátil jsem se o radu na svého známého experta na „řešení neřešitelných situací“ mjr. Jozefa Boldiše. Pomohl mi ochotně a rychle. Obrátil se telefonicky na svého známého, který podle jeho znalostí často účinkoval u různých havárií, a během krátké doby mi zjistil vše potřebné. Šlo o katastrofu způsobenou přetržením hráze odkalovací nádrže někde na středním Slovensku. Voda a bahno zaplavilo několik rodinných domků a došlo i k obětem na životech. Zjistil rovněž jméno generála, který velel záchranným pracím a spojení na něj.

Ani nevím, jestli jsem mu poděkoval. Okamžitě jsem se spojil s dotyčným generálem, představil jsem se jako příslušník TO GŠ a zeptal se, co od nás potřebuje. Naléhavě žádal katastrofickou situaci letecky nafotografovat. Spojil jsem se proto s velitelem Fotoletecké skupiny v Hradci Králové a informoval jej, aby se připravili na tento mimořádný snímkový let. Pak jsem zašel za plk. Mejdou z velitelství letectva, kterému Fotoletecká skupina podléhala, informoval jsem jej o situaci a požádal, aby tento mimořádný snímkový let povolil.

Tak se stalo, že za poměrně krátkou dobu jsem mohl gen. Klímovi hlásit splnění rozkazu. Myslím, že byl sám překvapen, jak rychle se podařilo vše zařídit. Jistě si uvědomoval, že informace, které mi poskytl, byly velmi neúplné. Patrně se je dozvěděl „v polospánku“ na nějaké poradě.

Zcela jiný byl postup při zabezpečování leteckého snímkování pro běžné využití. K tomu účelu jsem zpracovával v průběhu října a listopadu roční plán leteckého měřického snímkování na příští rok. V té době jsem musel soustředit objednávky od všech žadatelů, překontrolovat jejich úplnost, správnost zákresu požadavku na mapě (náletové osy, začátky a konce snímkování, prostor, který má být snímkován) a ověřit technickou realizovatelnost objednávky zejména z hlediska požadovaného měřítka snímkování, podélných a příčných překrytů. Zároveň jsem musel na určených pracovištích prověřit, zda na některém území z přijatých objednávek není zákaz snímkování. Nakonec jsem celý, poměrně objemný, elaborát zaslal služebním postupem na velitelství letectva ke schválení.

Četné administrativní komplikace při leteckém měřickém snímkování vyplývaly zejména z toho, že každý snímek musel být označen nejméně stupněm „Tajné!“. Snímky, na nichž byly zobrazeny nějaké utajované objekty byly označeny jako „Přísně tajné!“, přičemž části snímků zobrazující tyto objekty s větším či menším okolím byly pro civilní použití na snímcích v laboratoři VTOPÚ vyběleny. Přitom neexistoval nikde souhrnný podklad, ze kterého by bylo možné potřebné informace získat. Podle postupu zavedeného mými předchůdci bylo nutné všechny vyhotovené snímky předložit jednotlivě všem zainteresovaným složkám (operační správě, ministerstvu vnitra, velitelství letectva atd.) k vyznačení jejich utajovaných prostorů. Tento postup byl nejen časově zdlouhavý, za což jsme byli objednateli snímků oprávněně kritizováni, ale skrýval i řadu dalších úskalí. Proto jsem se snažil jej změnit.

Požadoval jsem, aby na některém režimovém pracovišti bylo připraveno s přispěním všech zainteresovaných složek souhrnné album, podle kterého by byl stupeň utajení snímků a utajované prostory na snímcích vyznačovány. Kromě již zmíněné nutnosti zkrátit čas od snímkového letu po dodání snímků uživatelům, argumentoval jsem též dalšími skutečnostmi.

1. Stávající způsob je spojen s rizikem, že z různých důvodů nebudou (nebudou moci být) posouzeny všechny vyhotovené snímky všemi zainteresovanými složkami, jejichž struktura se může měnit a není vždy zřejmá. Jde o riziko TS a toho pracovníka (v daném případě moje), který tento úkol zabezpečuje.

2. Při opakovaném snímkování téhož prostoru po krátkém, např. ročním odstupu, jak tomu je obvykle u snímkování pro THM (předběžný nálet pro místní šetření a definitivní nálet pro fotogrammetrické vyhodnocení), se často stává, že na snímcích z různých náletů byla vybělená plocha jiná. Kromě toho, že to vyvolává těžkosti při mapování, napomáhá to vlastně lokalizaci skutečných objektů neoprávněnými osobami.

Tento návrh byl asi po dvou letech realizován tak, že příslušné režimové pracoviště bylo zřízeno ve VTOPÚ. Ale to bylo již v době, kdy jsem působil na jiném pracovišti.

Vedle nepříjemných stránek spojených se zabezpečováním LMS a řešením různých, většinou oprávněných, stížností uživatelů, jsem se jako fotogrammetr mohl zúčastnit i jedné zajímavé a velmi poučné akce. V září 1964 jsem byl v desetičlenné delegaci vedené předsedou ÚSGK Ing. Průšou, která se zúčastnila kongresu Mezinárodní fotogrammetrické společnosti (ISP) v Lisabonu. Kongres trval deset dní a byl pro mě mimořádně zajímavý a poučný, zejména rozsáhlá výstava a předvádění nejnovější fotogrammetrické techniky předními světovými výrobci. Mohl jsem též poznávat život v kulturně odlišné zemi s bohatou námořní a objevitelskou historií. Byla jenom škoda, že jsem se o účasti v této delegaci dozvěděl až na poslední chvíli a nemohl jsem se lépe připravit. Ostatní členové delegace měli možnost se na to připravovat mnohem déle. Účast na tomto kongresu však byla pouze krátká šťastná epizoda. Po návratu do Prahy mě čekala řada naléhavých úkolů souvisejících zejména s měřením na státních hranicích.

Práce TS ČSLA na státních hranicích byly plněny podle požadavků ministerstva vnitra. Pro mě to byla problematika nová. Měl jsem však příležitost se s ní poměrně rychle seznámit, protože v roce 1964 probíhala revize státní hranice s Maďarskem a na podzim 1964 bylo zahájeno jednání o úpravě asi desetikilometrového úseku státní hranice s Rakouskem na řece Moravě.

Revize státní hranice s Maďarskem jsem se zúčastnil jako člen smíšené komise za TO GŠ, které odpovídalo z naší strany za splnění dohodnutých prací. Jednání komise vedl pověřený pracovník ministerstva vnitra. Za naši stranu byl v komisi ještě příslušník VB kpt. Michal Šipoš ze složky ministerstva vnitra, která zodpovídala za ostrahu státní hranice s Maďarskem, a mjr. Ing. Ladislav Kučera jako výkonný geodet z VTOPÚ. Podobné složení měla i část komise z maďarské strany. Tlumočení zabezpečoval Ing. Šimon Papp, Maďar, který studoval zeměměřické inženýrství před válkou v Brně.

Na prvním jednání v Budapešti bylo nejdříve dohodnuto, co a jakým způsobem bude uděláno. Největším problémem při sestavování příslušné dohody bylo vytvoření smíšené maďarsko-československé pracovní skupiny. Vyplýval z toho, že ostrahu státní hranice na maďarské straně zabezpečovaly zvláštní jednotky ministerstva vnitra a nebylo pro ně problémem vyčlenit do pracovní skupiny organickou jednotku (družstvo nebo četu), což požadovali též od nás. Na naší straně však ostrahu státní hranice zabezpečovali pouze příslušníci VB, kteří zároveň vykonávali běžnou službu v pohraničních obcích. Potřebné vojáky do smíšené pracovní skupiny by proto musela dodat TS, která je však vyčlenit nemohla. Proto jsme navrhovali, že kromě měřiče a měřických pomocníků bude naše strana na další pomocné práce (obnova hraničních mezníků, vysekávání křoví kolem hraniční čáry apod.) najímat pracovníky z místních zdrojů. Maďarské straně se to sice nelíbilo, ale po dlouhém jednání nakonec na toto řešení přistoupila.

Po zahájení prací komise zasedala v průběhu roku 1964 a 1965 ještě několikrát střídavě u nás (v Košicích a v Banské Bystrici) a v Maďarsku (v Miskolci a Budapešti). Šlo pouze o kontrolní zasedání, na nichž, pokud si vzpomínám, nebylo nutné řešit žádné závažnější problémy.

Z odborného hlediska byla pro mě mnohem zajímavější úprava státní hranice s Rakouskem na řece Moravě. Práce byly zahájeny zasedáním komise ve Vídni koncem léta 1964. Složení komise bylo oproti předcházejícímu případu rozšířeno o dva vodohospodáře a plk. Mejdu z velitelství letectva, protože se předpokládalo využití leteckého měřického snímkování. Tlumočení zajišťoval úřední tlumočník z našeho velvyslanectví ve Vídni. Osobně jsem zastupoval TO GŠ zodpovědné za realizaci dohodnutých prací z naší strany a zároveň působil jako expert pro fotogrammetrii.

Státní hranice je na řece Moravě podle mírových smluv definována jako střed vodního toku, což je vzhledem k povaze této řeky značně proměnlivé a neurčité. Navíc byla před druhou světovou válkou zahájena na řece Moravě úprava koryta s vytvářením tzv. průpichů (odstraňováním meandrů). Za války byly tyto práce zastaveny a po válce již obnoveny nebyly především z důvodů změny názoru vodohospodářů v tom, že urychlování odtoku sladké vody z našeho území, i navzdory nebezpečí záplav, není pro náš stát výhodné. Bylo tedy nutné nově vyhotovit hraniční dokumentaci podle dosaženého stavu úpravy koryta, stabilizovat a zpřesnit průběh hraniční čáry a zároveň vyrovnat přírůstek či úbytek plochy území z obou stran státní hranice.

Nejdříve bylo diskutováno o možnosti stabilního a co nejpřesnějšího určení průběhu hraniční čáry. Jako nejvhodnější byla přijata kombinace geodetického zaměření stabilizovaných polygonových bodů na obou březích řeky v místech, které nebudou ohroženy povodněmi, a fotogrammetrickým určením středu vodního toku při dohodnuté výšce vodní hladiny.

K co nejpřesnějšímu fotogrammetrickému zaměření středu vodního toku bylo nutné před leteckým fotografováním zajistit přednáletovou signalizaci všech geodeticky určených bodů na obou stranách řeky, vyčistit okraj vodního toku od keřů a jiných porostů tak, aby byl na snímcích jednoznačně viditelný (v němčině vyjádřeno termínem die Luftbildfreimachung). Vlastní snímkový let byl obecně domluven na dobu, kdy řeka dosáhne na naší i rakouské straně střední úrovně hladiny s maximální odchylkou do deseti centimetrů.

Déle diskutovaným problémem však bylo, kdo provede letecké měřické snímkování. Návrh, že snímkování provede naše strana, rakouská delegace nechtěla zpočátku přijmout. Navrhovali, že snímkování provedou sami, nebo v případě našeho návrhu požadují, aby jejich pracovník se zúčastnil snímkového letu. Když jsme ale uvedli, že letecké snímkování u nás zabezpečuje armáda, a že podle předpisů Varšavské smlouvy ve vojenském letadle nesmí letět cizí státní příslušník, diskuse skončila a přijali náš původní návrh.

Pro další fotogrammetrické práce bylo stanoveno, že čs. strana vyrobí dvě shodné sady snímkových podkladů, jednu pro rakouskou stranu a jednu pro nás. Zároveň bylo v protokolu stanoveno, že tyto snímkové podklady mohou být využity pouze k dohodnutému účelu a nesmí být zveřejňovány. Byly jednoznačně určeny pouze k nezávislému určení průběhu hraniční čáry jak naší, tak rakouskou stranou. Rovněž bylo dohodnuto, že pokud rozdíly v průběhu hraniční čáry určené z obou nezávislých fotogrammetrických měření nepřekročí stanovenou mez, bude pro hraniční dokumentaci použitý průměr obou měření. V opačném případě by následovalo na obou stranách nové kontrolní měření. Důvěru tohoto postupu posilovala skutečnost, že jak na rakouské straně, tak u nás byla k tomuto účelu používána stejná fotogrammetrická (Wildova) technika.

Hlavním realizátorem dohodnutých prací byl VTOPÚ ve spolupráci s Fotoleteckou skupinou. Kromě jiného VTOPÚ zpracoval projekt leteckého měřického snímkování na fotomapě vyhotovené z dříve pořízených snímků v měřítku asi 1:25 000 s vyznačením náletových os, začátků a konců snímkování, podélného překrytu snímků a typu letecké komory. Tento projekt jsem pak nesl na příští zasedání komise do Vídně ke schválení. Byl schválen beze změn. Při zpáteční cestě dělali naši pohraničníci důkladnou kontrolu všech zavazadel. Když ve spodu mého kufru našli složenou fotomapu státní hranice se zobrazenými hraničními objekty, náletovými osami atd., byli z toho velmi vyděšeni, protože něco takového nečekali. Uklidnil jsem je doložením všech potřebných povolení a vše bylo nakonec v pořádku. Jenom mi řekli, že jsem je měl na vývoz tohoto materiálu upozornit při výjezdu za hranice; předem jsem však o ničem takovém nebyl informován.

Letecké snímkování uvažovaného úseku bylo plánováno na jaro 1965. Od prvních jarních dní jsem sledoval průběh přípravných prací pro snímkování, tj. stav přednáletové signalizace geodetických bodů a odstraňování porostů poblíž břehové čáry na obou stranách řeky. Po dokončení těchto prací jsem sledoval stav vodní hladiny podle hlášení, které jsem dostával od vodohospodářů. Byl jsem vždy upozorněn, když se vodní hladina blížila k dohodnuté úrovni, obvykle jeden až dva dny předem, načež jsem informoval velitele Fotoletecké skupiny, aby se připravili na případný snímkový let v nejbližších dnech. Další hlášení vodohospodářů pak znamenalo, že vodní hladina dosáhla požadované úrovně a snímkování je možné. První taková situace nastala počátkem května, snímkování však nemohlo být provedeno pro špatné počasí. Další příznivá situace úrovně vodní hladiny nastala asi za čtrnáct dní, tentokrát již snímkování proběhlo bez závad.

Další etapy vyhodnocování LMS a zpracování hraniční dokumentace podle schváleného protokolu byly plně v režii VTOPÚ. Na těchto etapách jsem se již nepodílel, protože v říjnu 1965 jsem přešel na jiné pracoviště.

Z uvedeného stručného přehledu mé činnosti ve funkci organizačně technického důstojníka TO GŠ je patrné, že jsem se podílel na řešení pestré škály různých a svým obsahem zajímavých a jistě užitečných úkolů. Převažovala však činnost organizační a administrativní, což mě dlouhodobě nemohlo uspokojovat. Toužil jsem poznávat nové technologie vycházející především z rychle se rozvíjející výpočetní a automatizační techniky, která zásadním způsobem ovlivňovala řadu oblastí lidské činnosti. Proto jsem se koncem léta 1965 přihlásil do konkurzu na funkci vědeckovýzkumného pracovníka nově zřizovaného Výzkumného ústavu řízení a automatizace GŠ, krycím názvem označovaného VzÚ 401.

Informaci o vyhlášení konkurzu jsem se dozvěděl od svého přítele a bývalého spolužáka na VTA Mikuláše Rybára, který již určitou dobu působil ve Výzkumném středisku GŠ, z něhož pak VzÚ 401 vznikl. Můj přechod na toto pracoviště byl na TO zpočátku vnímán nepříznivě jako útěk z TS ČSLA, což ovšem nebyla pravda. Jednoznačně to potvrdilo moje funkční zařazení a vědeckovýzkumný program, který se mi podařilo na novém pracovišti ve spolupráci s Mikulášem Rybárem obhájit. A jak jsem se mohl přesvědčit, gen. Klíma brzy pochopil užitečnost mého rozhodnutí pro další rozvoj Topografické služby.

Vědeckovýzkumným pracovníkem VzÚ 401 v Praze-Bráníku

Při nástupu do nově vytvářeného výzkumného ústavu GŠ jsem byl dnem 1. 9. 1965 jmenován do funkce staršího důstojníka – geodeta skupiny programování. Setkal jsem se tam se svým přítelem a bývalým spolužákem ze studia oboru geodézie a kartografie na VTA Mikulášem Rybárem, a postupně jsem se seznamoval s dalšími spolupracovníky. Všeobecně zde panovalo nadšení a touha podílet se na řešení úkolů automatizace v ČSLA – každý podle své odbornosti a představy.

Ve své představě jsem se upínal hlavně na možnost tvorby digitální mapy pro počítač, o čemž se v té době objevovaly první články v odborných časopisech. Byla to představa sice zpočátku ne zcela jasná, avšak nechyběla mi touha se o to pokusit. Vědeckovýzkumné aktivity s tímto zaměřením, o nichž se dále zmiňuji, považuji za významné nejen z osobního hlediska, ale též z hlediska historie vědeckotechnického rozvoje Vojenské geografické (tenkrát topografické) služby. Nic na tom nemění skutečnost, že tyto práce probíhaly v rámci výzkumného ústavu podléhajícího náčelníkovi GŠ, tedy bez přímé podřízenosti velení TS.

Celkové složení pracovníků výzkumného ústavu bylo velmi pestré jak z hlediska vojenské odbornosti, tak i věkem a úrovní předcházející přípravy v problematice programování a využití výpočetní techniky. Byla zde kategorie starších důstojníků zastupujících všechny základní vojenské odbornosti s kratší či delší praxí u vojsk a štábů různých úrovní, a zároveň četná kategorie mladých začínajících důstojníků a absolventů vojenských kateder různých vysokých škol. Proto úlohou prvních týdnů bylo postupné stmelování vytvořených pracovních kolektivů, v nichž obvykle byly organizačně začleněny různé kategorie pracovníků.

Zatímco mladí absolventi vysokých škol, zejména matematicko-fyzikálních a technických oborů, byli s problematikou programování stávající výpočetní techniky vesměs dobře seznámeni, starší důstojníci se s touto problematikou většinou teprve seznamovali. Jejich úlohou však bylo především analyzovat problémy praxe a formulovat úlohy, které by bylo potřebné či vhodné řešit s využitím výpočetní techniky. Realizace takto zamýšlené dělby práce mezi zmíněnými dvěmi kategoriemi pracovníků však nebyla snadná – obtížně se dorozumívali.

Často se stávalo, že my topografové jsme se uplatňovali jako zvláštní tlumočníci mezi oběma kategoriemi pracovníků. Vyplývalo to z toho, že jsme měli jak vojenské, tak technické vzdělání a praxi a dovedli jsme verbální návrhy vojenských odborníků přetlumočit do technického jazyka a pomoci s nezbytnou formulací problému pro další programátorské práce. Myslím, že tato okolnost nám významně pomáhala získávat důvěru mladých programátorů.

Vzhledem k mému funkčnímu zařazení ve skupině programování jsem se v prvních dnech a týdnech snažil především zvládnout programování počítače EPOS-1, což byl první sálový ještě elektronkový počítač čs. výroby, který byl v Praze k dispozici. Programování, tehdy ještě ve strojovém kódu, jsem zvládl v poměrně krátké době. Bylo to nezbytné, protože na jeho využití bylo v té době ve VzÚ 401 zaměřeno programování všech základních úloh. Zároveň jsem intenzívně studoval další témata, jejichž zvládnutí bylo potřebné k úspěšnému zvládání úkolů ústavu. Vzhledem k mé odbornosti a mému vědeckovýzkumnému záměru to bylo především studium různých metod operačního výzkumu a studium vlivu prostředí na přípravu a vedení bojové činnosti.

Základní orientace vědeckovýzkumné práce všech odborností a ústavu jako celku byla formulována v disertační práci náčelníka ústavu plk. Miloše Sedláře, CSc. nazvané „Metodologické problémy rozvoje velení“. Podle tehdejších názorů se vycházelo z toho, že přechod k vyšší kvalitě velení je podmíněn přechodem od skupinového zpracování informací ve štábech a modelování rozhodnutí na grafických modelech operačně-taktických map, ke strojovému zpracování informací a strojovým (matematickým) modelům rozhodnutí.

Již při prvních pokusech s programováním dílčích rozhodovacích úloh vznikla potřeba sledovat rovněž prostorové rozložení prvků modelovaných soustav a řešit úlohy v závislosti na vojensko-geografických podmínkách bojové činnosti. Proto byl již plánem na rok 1965 stanoven úkol (ještě bez účasti topografů na jeho formulaci) vypracovat „Jednotný způsob evidence prostoru teritoria v paměti počítače a výdej informace v grafické formě“. Krátce po zahájení prací na tomto úkolu se však ukázalo, že takto formulované zadání nevyjadřuje dostatečně potřeby celé šíře problematiky výzkumu nového systému velení podle tehdejších názorů na metodologii rozvoje velení jako celku. Proto jsme spolu s Mikulášem Rybárem zpracovali v říjnu a listopadu 1965 úvodní studii, která pak byla podkladem k formulaci zadání samostatného výzkumného úkolu z hlediska naší vojenské odbornosti.

Návrh zadání výzkumného úkolu s názvem „Mapa“ byl předložen a diskutován v rámci různých odborností na semináři VzÚ 401 ve dnech 1. až 3. prosince 1965 a byl všeobecně přijat. Byly v něm stanoveny následující požadavky.

a) Souběžně s celkovým průběhem výzkumu kvalitativně nového systému velení, podmíněného zařazením počítačů do procesů informování, rozhodování a nařizování, řešit mapu jako systém zobrazující všechny pro velení potřebné prvky a závislosti v jejich prostorovém (geografickém) rozložení. Při řešení obsahu a formy mapy vycházet z těchto skutečností:

- nového charakteru ozbrojeného zápasu, vyplývajícího především ze zařazení do výzbroje a možného použití zbraní hromadného ničení,

- přijaté koncepce výzkumu a realizace nového systému velení,

- automatizovaného integrovaného systému informací a funkce mapy v tomto systému,

- existující a vývojem zabezpečované techniky, zejména číslicových počítačů,

- rozvoje kartografických metod při vyjadřování kvantitativních charakteristik terénu,

- řešení mapy automatizovaného systému velení nejdříve pro nejvyšší stupeň velení a

- nutnosti souběžného projektování též pro současný systém velení.

b) Celá výzkumná úloha byla rozdělena na tři dílčí úkoly:

1. Zobrazení mapy pomocí číselné soustavy a operačních možností počítače;

2. Vyřešení potřebných manipulačních programů a jejich spojení s vlastní mapou do jednoho stavebnicového programu;

3. Zpracování metodiky programování rozhodovacích procesů pomocí této mapy.

V prvním dílčím úkolu bylo stanoveno:

- vyřešit zobrazení používaných souřadnicových soustav a vytvořit programy pro transformaci mezi těmito soustavami,

- stanovit nejvhodnější tvar, rozměr a označení základní plošky jako nejmenšího prvku mapy pro hodnocení vlastností prostředí,

- zjistit požadavky jednotlivých podsystémů na obsah a formu mapy,

- vypracovat metody kvantitativního vyjádření prvků a jevů terénu s využitím kartometrických a statistických metod,

- vypracovat postup zakódování informací pro daný počítač,

- vypracovat postup, který umožní ukládání a výstup libovolných, kvantitativně vyjádřených informací, u nichž je potřeba a možnost sledovat prostorové rozložení,

- stanovit kritéria a postup výběru prvků a zevšeobecňování charakteristik zobrazovaného prostředí,

- stanovit základní prostorovou jednotku mapy (analogii mapového listu) vhodnou k jejímu sestavování pro zadané území.

V druhém dílčím úkolu bylo stanoveno:

- vypracovat způsob sestavování souboru základních prostorových jednotek mapy z požadovaného území,

- vypracovat způsob sestavování souboru základních prostorových jednotek s omezeným (redukovaným) obsahem mapy,

- zabezpečit spojení této mapy s grafickou mapou pomocí automatického koordinátografu,

- zpracovat programy pro základní geometrické (kartometrické) práce vykonávané na mapách,

- zpracovat programy pro možný grafický výstup,

- vyřešit stavebnicový program k zabezpečení automatické činnosti předešlých částí.

Ve třetím dílčím úkolu bylo stanoveno ukázat možnost a metodiku řešení:

- otázek manévru a hodnocení průchodnosti terénu,

- volby hlavního úderu vzhledem k podmínkám prostředí, údajům o nepříteli a vlastních vojskách,

- přirozené ochrany vojsk proti zbraním hromadného ničení,

- výběru prostoru pro rozmístění, příp. ubytování vojsk,

- palebného systému a výběru cílů pro atomové údery,

- otázek souvisejících s určením nejpravděpodobnějších prostorů rozmístění nepřátelských bojových prostředků apod.

c) Časový rozvrh plnění úkolu „Mapa“ měl být podřízen časovému rozvrhu plnění výzkumu celého automatizovaného systému velení. Pro rok 1966 bylo stanoveno provést základní experiment, který potvrdí možnost a vhodnost navrhované koncepce strojové (digitální) mapy a umožní zpracovat návrh ideového řešení celého výzkumného úkolu.

Přijetí takto formulované relativně samostatné úlohy jako součásti výzkumu automatizovaného systému velení v ČSLA bylo nesporným úspěchem mojí spolupráce s Mikulášem Rybárem. Její přijetí a řešení v mnoha ohledech napomáhalo ujasňovat a zlepšovat funkční postavení TS v rámci ČSLA. Následovalo velmi intenzívní studium dostupné literatury a příprava prvních experimentálních prací.

Studium dostupných literárních pramenů bylo orientováno především na dvě tematické skupiny. První skupinu tvořily práce pojednávající o využití počítačů k automatizaci procesů kartografické tvorby a výroby, druhou skupinu tvořily práce pojednávající o modelování boje pomocí počítačů, přičemž v nich byl na různé úrovni naznačen též způsob zobrazení údajů o geografickém a topografickém prostředí.

Studiem prací první tematické skupiny byl získán přehled o tehdejších možnostech automatizovaného převodu grafické formy bodových a liniových prvků obsahu mapy do digitální formy, o principiálních možnostech generalizace takto zobrazené informace, o možnostech automatické tvorby konstrukčního listu mapy, a o možnostech automatického zobrazení digitální informace zpět do různých variant grafického obrazu. Ukázalo se však, že popsaný způsob digitálního vyjádření obsahu mapy nevyhovuje řešení operačně-taktických úloh na počítači. Mohl být užitečný až při řešení technologie výroby uvažované digitální mapy, což byly otázky vzhledem k dosažené úrovni řešení zadaného úkolu časově vzdálené. Jako užitečné se však ukázaly popsané postupy automatizované tvorby konstrukčního listu mapy pro řešení požadovaného spojení vytvářené digitální mapy s mapou grafickou.

Studiem prací druhé skupiny byl získán alespoň částečný přehled o dosažené úrovni využití počítačů k modelování boje v různých zemích, o řešených operačně-taktických úlohách, a o možných způsobech digitálního zobrazení údajů o geografickém prostředí pro řešení operačně-taktických úloh. Z mnoha prostudovaných prací byly získány následující, byť často pouze všeobecné poznatky.

F. V. Majorov v knize Elektronické počítače (český překlad, Praha 1961) kromě jiného uvádí, že v USA byly již v roce 1954 zahájeny práce na automatizovaném systému velení vojskům. K zobrazení bojiště bylo území rozděleno na dílčí šestiúhelníkové plošky, pro které byly v paměti počítače zapsány potřebné charakteristiky terénu. Středy šestiúhelníkových plošek byly označeny souřadnicemi a zároveň tvořily elementární úsek pohybu aktivních bojových prostředků. O velikosti šestiúhelníkových plošek se zde nepíše, původní zdroj nebyl k dispozici.

V českém překladu článku z časopisu L` arme, číslo 20/1962 (překlad VzÚ 401) nazvaném „Od válečné hry k matematickým modelům boje“ se uvádí jeden z pokusů matematického modelování boje provedeného skupinou operačního výzkumu hlavního štábu francouzské armády. Z dosti všeobecného popisu vynikal hlavně účel tohoto modelu. Měl pomáhat vědecky studovat složité problémy vyplývající z rychlého vývoje výzbroje a vojenské vědy.

R. E. Zimmerman v „Simulation of Tactical War Games, Operations research systems engeneering“ 1964 (český překlad VzÚ 401: Modelování taktických válečných her) uvádí popis matematického modelu boje nazvaného „Carmonette“. Cílem modelování bylo určit vliv nového typu tanku na bojovou činnost malých taktických jednotek velikosti roty s počtem několika stovek mužů a několika desítek bojových prostředků jako jsou tanky. Modelované území bylo v tomto případě rozděleno na čtvercové části o stranách 100 metrů. Pro tyto plošky byly stanoveny průměrné charakteristiky terénu: z hlediska ochrany a úkrytu, možnosti přesunu, palebného sektoru atd. Z popisu byla zřejmá závislost hodnocení vlivu prostředí na druhu bojové činnosti. Proto byla do obsahu výzkumného úkolu „Mapa“ zařazena též nezbytná klasifikace druhů bojové činnosti a odpovídající klasifikace informací o prostředí bojové činnosti.

T. Tkačenko, jeden z autorů Sborníku populárně vědeckých článků „Matematika v boju“, (Moskva 1965), vysvětluje na příkladě možnost kvantitativního vyjádření vlivu počasí na střední rychlost přesunů. Popisuje rovněž možnost rozdělení území na čtverce s vyjádřením jejich charakteristik podobně jako v předcházejícím případě.

J. V. Čujev a kolektiv v knize „Osnovy issledovanija operacij v bojevoj technike“ (Moskva 1965), v části o statistickém modelování boje kromě jiného popisuje možnosti zavedení vlivu prostředí do modelu. Území, na němž je modelována bojová činnost, doporučuje rozdělit na části ve tvaru čtverců nebo šestiúhelníků velikosti jedné setiny až tisíciny celkové plochy. Vzhledem k tomu, že záznam informací o prostředí zaplňuje velký rozsah paměti počítače, autor naznačuje cestu k překonání těchto těžkostí. Doporučuje zaznamenat do paměti místo některých strukturálních parametrů terénu např. střední rychlost pohybu uvažovaného prostředku, střední pravděpodobnost objevení prostředku apod. Jde vlastně o nahrazení modelu struktury prostředí kybernetickým modelem jeho chování. Z tohoto poznatku byl učiněn závěr, že tento způsob by měl být sledován i v našem případě všude tam, kde to bude možné a užitečné.

Ze studia zde citované literatury, i mnoha dalších podkladů o stavu a metodách modelování boje v různých zemích, byly pro experimentální řešení digitální (strojové) mapy získány zejména následující poznatky:

1. Způsob řešení strojové mapy závisí především na tom, zda má sloužit pouze určitému typu úloh (např. plánování přeprav, určování viditelných a skrytých částí území ze zadaného místa apod.), nebo být univerzálním podkladem k řešení všech typů prostorových úloh, podobně jako topografická mapa. Podle zadání výzkumného úkolu „Mapa“ je třeba zajistit požadavky jednotlivých podsystémů automatizovaného systému velení, tzn. je třeba řešit univerzální formu i obsah digitální mapy. To však nevylučovalo účelnost podílet se na přípravě též zjednodušené jednoúčelové formy mapy z omezeného prostoru určené např. k ověřování různé bojové taktiky. Bylo tomu tak např. při zpracování modelu boje nazvaného POLYGON, řešeného kolektivem vedeným Mikulášem Rybárem.

2. Obsah i rozsah zobrazovaného území v digitální mapě závisí na stupni velení, pro který je určena. Podle zadání výzkumného úkolu bylo požadováno řešit digitální mapu přednostně pro nejvyšší stupeň velení. Z toho vyplývala potřeba řešit její obsah orientačně alespoň na rozlišovací úrovni topografické mapy 1:200 000 nebo 1:500 000, s předpokladem postupného zobrazení minimálně v rozsahu celého státního území.

3. Ve všech případech modelování boje bylo území rozčleněno na dílčí plošky čtvercového nebo šestiúhelníkového tvaru různé velikosti v závislosti na modelovaném stupni velení a výkonnosti výpočetní techniky. Dílčí plošky byly definovány buď v soustavě pravoúhlých rovinných souřadnic, nebo v soustavě zeměpisných souřadnic v závislosti především na rozsahu modelovaného území. Pro velký rozsah území bylo doporučováno použití zeměpisných souřadnic. Tomu odpovídal i charakter našeho výzkumného úkolu „Mapa“.

4. Způsob technického řešení digitální mapy byl ve všech případech výrazně závislý na vlastnostech, výkonnosti a vybavení výpočetní technikou, pro kterou byla připravována. V našem případě byla konstrukce mapy vázána na první sálový elektronkový počítač čs. výroby EPOS-1. V letech 1965 až 1967 byl pro naše práce k dispozici pouze v nočních hodinách v jednom továrním objektu ve Vysočanech. Měl omezený rozsah 4 000 dvanáctimístních dekadických slov adresovatelné operační paměti, 36 000 slov tzv. bubnové paměti, vstup zpočátku pouze pomocí děrných štítků (DŠ), později též pomocí děrné a magnetické pásky a výstup na širokou tiskárnu. Z programového vybavení byl zpočátku k dispozici pouze pomocný program pro zapisování obsahu děrných štítků do operační paměti. Programování bylo zpočátku prováděno pouze ve strojovém kódu, teprve později byl pracovníky VzÚ 401 vyvinut autokód pro EPOS-1 označený jako ADES-1.

Z uvedených poznatků a daných technických možností pak vycházela příprava základního experimentu plánovaného na rok 1966, který měl prokázat realizovatelnost a užitečnost řešení navrhovaného výzkumného úkolu „Mapa“. K tomu bylo nutné postupně se zabývat všemi otázkami formulovanými především v prvním dílčím úkolu zadání. Na podkladě těchto výsledků pak bylo třeba připravit a prezentovat vybranou aplikační úlohu. Práce to byla velmi zajímavá a všichni účastníci pracovali s plným nasazením.

Jako základní souřadnicové soustavy byly stanoveny zeměpisné souřadnice a pravoúhlé rovinné souřadnice systému 1942 používané na topografických mapách. Pro jejich využití při programování vstupů a výstupů z počítače bylo nutné vytvořit podprogramy pro transformaci mezi těmito soustavami a převod pravoúhlých rovinných souřadnic mezi sousedními souřadnicovými pásy na různé úrovni přesnosti. Tímto úkolem byl pověřen Ing. Jiří Beneš, který v roce 1966 přešel z VTOPÚ Dobruška do VzÚ 401 a byl přidělen k plnění úkolu „Mapa“. Zároveň pomáhal řešit některé souřadnicové problémy u jiných projektů.

Osobně jsem se věnoval především zdůvodnění nejvhodnějšího tvaru, velikosti a označování dílčích částí zobrazovaného území, výběru informací popisujících vlastnosti území v dílčích ploškách, způsobu jejich číselného označování, stanovení základního prostorového bloku (jednotky – analogie mapového listu) pro vytváření mapy z požadovaného území, kartometrickému naplňování obsahu první základní prostorové jednotky, přípravě a programování experimentální úlohy a některým dalším problémům. Byla to práce vysoce tvůrčí, která mě plně zaujala.

Pro rozčlenění území na dílčí plošky jsem vážil dvě možné varianty: čtyřúhelníky a šestiúhelníky definované v soustavě zeměpisných souřadnic. Z důvodů menších nároků na rozsah paměti při stejné polohové spolehlivosti zobrazovaných údajů (zdůvodněno v [9], str. 91) jsem zvolil pro další práce šestiúhelníkový tvar, pro který jsem pak zavedl název buňka mapy. Bylo sice možné očekávat o něco složitější algoritmy při modelování rozhodovacích situací s použitím šestiúhelníků oproti čtyřúhelníkům, schůdnost tohoto postupu však byla rovněž součástí experimentálního ověřování.

Při stanovení velikosti buňky jsem musel vycházet především z rozsahu území, které mělo být najednou zobrazeno (jako pracovní mapa) v bubnové paměti počítače, maximálního počtu slov paměti nutných k popisu geografických vlastností buňky mapy a nutnosti najednou zpracovávat v operační paměti území v rozsahu dvou základních územních jednotek.

Podmínce, aby bylo možné najednou zobrazit v bubnové paměti území minimálně v rozsahu topografické mapy měřítka 1:200 000, a potřebě (podle předběžného odhadu) maximálně 18 slov (tzv. věty) paměti k popisu geografických vlastností buňky mapy, vyhovovalo rozdělení plochy území zobrazené na topografické mapě měřítka 1:50 000, která se pak stala základní územní jednotkou, na 90 buněk. Podrobnější zdůvodnění je uvedeno v [9]. Tato základní územní jednotka se zároveň uvažovala jako nejmenší plocha území pro zápis vybraných meteorologických charakteristik (aktuálních i prognózy jejich vývoje) do digitální mapy. Pro zápis radiační a chemické situace byla plošnou rozlišovací jednotkou buňka mapy.

Každá buňka mapy byla označena nejdříve tzv. pracovním číslem (PČ), které bylo složeno z nomenklatury příslušné topografické mapy měřítka 1:50 000 a pořadového čísla 0 až 89. Toto pracovní číslování bylo výhodné při popisu (digitálním kódování) obsahu buněk podle podkladů, kterými byly hlavně topografické mapy měřítka 1:50 000. Pro vlastní využívání digitální mapy při řešení různých úloh byla zavedena tzv. absolutní čísla (AČ) buněk odvozená ze zeměpisných souřadnic jejich středů.

Takto upravené číslování buněk bylo použitelné pro celou severní polokouli. Pro řešení úloh ve vymezené části území však mohly být AČ z důvodů úspory paměti počítače vhodně redukovány. Zavedené absolutní číslování buněk (redukované nebo neredukované) umožňovalo zpětně určit zeměpisné souřadnice jejich středů, a v případě potřeby též jejich pravoúhlé rovinné souřadnice.

Jak jsem se již zmínil, k popisu geografických vlastností jednotlivých buněk byla vyčleněna věta, která zabírala maximálně 18 slov paměti počítače. Pro vstup do počítače byla k tomu zapotřebí trojice DŠ. Pro přípravu první experimentální úlohy však byly vyplněny pouze pracovní čísla buněk, údaje o názvech sídel, údaje o komunikacích, simulací doplněna úroveň zamoření terénu, a to v rozsahu pouze jedné územní jednotky. Každé písmeno názvu sídla bylo kódováno podle strojového kódu EPOS-1 dvojmístným dekadickým číslem. Pro číselné vyjádření pozemních komunikací bylo vyhrazeno jedno slovo paměti. Střed každé buňky byl považován za uzel přetvořené komunikační sítě a kvalita přechodů do šesti sousedních buněk byla hodnocena dvojmístným dekadickým číslem.

Jako první experimentální úloha, která měla prokázat reálnost a užitečnost řešení výzkumného úkolu „Mapa“, bylo určení optimální cesty překonání zamořeného území. Úloha byla zatím řešena pouze na jedné zpracované územní jednotce v rozsahu topografické mapy měřítka 1:50 000. K řešení úlohy byla využita Fordova metoda výpočtu optimální cesty podle popisu v knize Zuchovickij, S. I., Avdejeva, L. I.: „Linejnoje i vypukloje programirovanije“, (Moskva 1964), přičemž číselné údaje charakterizující přechody na sousední buňky byly transformovány zvláštním podprogramem na časové údaje v desítkách sekund. Po simulaci úrovně zamoření terénu bylo možné stanovit též hodnoty obdržených dávek radiace při přechodu do sousedních buněk. Optimální cesta přesunu z místa A do místa B byla pak hledána pomocí vytvořeného programu v strojovém kódu EPOS-1 jako časově nejrychlejší a zároveň s minimální obdrženou dávkou radiace [8].

Způsob zadání výchozího a koncového bodu cesty byl programem ošetřen tak, aby mohl být zadán názvem sídla (obvyklý způsob), číslem buňky, nebo též zeměpisnými či pravoúhlými rovinnými souřadnicemi. Jak jsem se již zmínil, ladění programů probíhalo obvykle na počítači v pronajaté noční době od jedné do čtyř hodin v jedné továrně ve Vysočanech. Navzdory těmto těžkostem byla to práce, která těšila. Experiment byl úspěšný a prezentoval jsem toto řešení rovněž jako závěrečnou práci v kurzu operačního výzkumu organizovaného VzÚ 401, jehož jsem se zúčastnil v říjnu až prosinci 1966. Podrobnější údaje jsou popsány v [9].

V červnu 1966 jsem byl přijat do vědecké přípravy v oboru teorie velení (řízení) při plnění služebních úkolů na školícím pracovišti VzÚ 401, zároveň s Mikulášem Rybárem, který se orientoval na řešení úloh matematického modelování boje. Mým školitelem byl zpočátku plk. Edvard Vácha, CSc., zpravodajec, později se této funkce ujal z vlastního zájmu doc. Ing. Dr. Jan Klíma, dřívější náčelník TS ČSLA. Tím se potvrdilo, že byl jedním z mála příslušníků TS, kteří se vážně a trvale zajímali o naše vědeckovýzkumné aktivity ve VzÚ 401.

K 1. září 1966 jsem byl ustanoven do funkce staršího důstojníka – vedoucího vědeckého pracovníka pro otázky geodetické a kartografické VzÚ 401. Absolvováním kurzu operačního výzkumu jsem získal široký přehled i hlubší znalosti různých teoretických disciplín aplikovaných v moderní vědeckovýzkumné práci. Jako lektoři působili v kurzu přední specialisté z Karlovy univerzity i z některých ústavů ČSAV. Postupně jsem se podrobně seznámil s problematikou formální logiky, kybernetiky jako obecné vědy o řízení a modelování řídících soustav, matematické statistiky a počtu pravděpodobnosti, lineárním, nelineárním a dynamickým programováním, teorií grafů, teorií hromadné obsluhy, teorií her, způsoby modelování boje, metodou Monte Carlo, teorií zásob a obnovy a dalšími disciplínami aplikovanými v tvůrčí vědecké práci. Získané poznatky mi pomohly nejen při řešení úkolu „Mapa“, ale byly významným přínosem pro moji veškerou tvůrčí vědeckou práci v dalších letech.

Pokud šlo o řešení úkolu „Mapa“, určitou jeho nevýhodou bylo, že probíhalo v režimu utajení a žádoucí odborné diskuse mohly být vedeny pouze v uzavřeném okruhu pracovníků VzÚ 401. Přesto jsem se snažil informovat pracovníky TS o svých názorech a záměrech alespoň formou článku v tajném čísle Vojenského topografického obzoru [7].

Po úspěšném předvedení možnosti funkčního využití navrhované digitální mapy na příkladu určení optimální cesty překonání zamořeného terénu, byť na poměrně malé části území, bylo přikročeno ke zpracování ideového projektu celé úlohy. Podle časového plánu, stanoveného v zadání, byl na tyto práce vyčleněn rok 1967. V prvních fázích se práce zúčastnil též Mikuláš Rybár , který do zpracovávaného dokumentu přispěl zejména částí klasifikace modelů boje, pro které měla být mapa připravována. V dalším se pak věnoval zejména studiu různých modelů boje – s ohledem též na zamýšlené téma své disertační práce. Osobně jsem nadále působil jako vedoucí projektu „Mapa“ a zabýval se zejména způsobem řešení rozsáhlé problematiky digitálního zobrazování vojensko-geografické informace do paměti daného počítače, přípravě nezbytných pomocných programů a přípravě dalších úloh k ověření navrhované koncepce. V části záznamu radiační situace do digitální mapy a jejího předběžného vyhodnocení se práce zúčastnil též Ing. Jiří Beneš.

Zpracovaný dokument byl nazván „Ideové riešenie strojovej mapy tvoriacej jednotný vojensko-geografický podklad modelovania rozhodovacích procesov na SČP“ [9]. Před Vědeckou radou VzÚ 401 byl úspěšně oponován již 28. 2. 1967. Pro odbornou veřejnost jsem problematiku navrhované konstrukce strojové (digitální) mapy stručně shrnul v článku [10] publikovaném ve Sborníku VzÚ 401, čís. 4/1967.

K 1. lednu 1967 jsem byl ustanoven do funkce staršího důstojníka – kartografa skupiny informací o podmínkách bojové činnosti, samostatného vědeckého pracovníka, a pokračoval ve výzkumu konstrukce a možnosti využití vytvářené digitální mapy. Pro vytvoření její varianty pro počítač EPOS-1 byl plánem stanoven zbytek roku 1967 a celý následující rok 1968. Z důvodů nutnosti vytvořit řadu programů a zároveň připravovat vstupní data z většího rozsahu území, byla pracovní skupina posílena o pplk. Ing. Jaromíra Slaninu, a později v roce 1968 ještě o ppor. základní služby Vladimíra Matase, promovaného astronoma. Při zpracování projektu byla základní koncepce schváleného ideového řešení zachována. Závěrečná výzkumná zpráva [11] obsahuje následující tři části.

V první části, kterou jsem zpracoval osobně, je popsána problematika možného kvantitativního vyjádření (digitalizace) prvků vojensko-geografické informace. Zahrnuje kvantitativní vyjádření a způsob zobrazení sídel, silniční sítě, reliéfu terénu, půd, vodstva a pokrytosti terénu. Řešen je přitom výběr informací, vhodná úprava zápisu do trojice DŠ a z nich pak do paměti daného počítače. Protože slíbená pomoc v přípravě vstupních dat ve VZÚ Praha byla delší čas odkládána, musel jsem se kromě programování věnovat rovněž této činnosti. Řešena je zde rovněž možnost doplnění geografické informace o meteorologickou situaci a radiační a chemické zamoření terénu.

Druhá část, kterou sestavil Jaromír Slanina, obsahuje popis vytvořených programů, jejich uspořádání na magnetické pásce (MP), způsob manipulace a využívání jednotlivých částí tohoto programového souboru. Pro lepší představu o rozsahu vykonané práce je dále uveden jejich seznam s uvedením jejich autorů.

- Program k sestavení a využití MP digitální mapy (autor Slanina);

- Vstupní programy: redukce a uložení informací o mapě z DŠ do bubnové paměti (BP), kontrola DŠ, výběr informací a jejich uložení na MP (autor Miklošík);

- Pomocné programy: příprava prázdné mapy (autor Miklošík), výběr buněk mapy daného prostoru (autor Beneš);

- Výstupní programy: grafický výstup v měřítku 1:50 000, grafický výstup v měřítku 1:100 000 (autor Matas);

- Speciální programy: podprogram pro transformaci souřadnic (autor Beneš), výpočet oboustranně orientovaného polygonu (autor Beneš), výpočet souřadnic bodu protínáním vpřed (autor Slanina), výpočet vetknutého polygonu (autor Slanina), protínání zpět (autor Slanina);

- Pomocné programy: převod zeměpisných souřadnic na nomenklaturu mapy 1:50 000, transformace PČ buňky mapy na AČ buňky mapy, výpočet AČ buňky pro bod daný zeměpisnými souřadnicemi, transformace AČ buňky na zeměpisné souřadnice jejího středu (autor Miklošík);

- Příklady použití digitální mapy: výpočet optimální cesty přesunu z hlediska času, spotřeby PHM, a minimální obdržené radiace (autor Miklošík), modifikace mapy silniční sítě pro různé typy optimalizace řešených úloh (autor Matas), výpočet pravděpodobných viditelných prostorů (autor Matas), rozmístění prvků bojové sestavy (autor Miklošík).

V třetí části závěrečné výzkumné zprávy jsou podrobně popsány příklady možného využití projektované digitální mapy. Byly vybrány tak, aby mohla být prověřena vhodnost zobrazení jednotlivých informačních prvků, pracnost programování i doba výpočtů.

K 1. září 1968 jsem byl jmenován náčelníkem skupiny oddělení modelování boje a podmínek bojové činnosti. Závěrečná výzkumná zpráva k projektu mapy pro počítač EPOS-1 byla podle plánu předložena k oponentnímu řízení v prosinci téhož roku. Z různých organizačních a jiných důvodů ve VzÚ 401 v té době však proběhlo až v únoru 1969. Navržené řešení prokázalo při obhajobě plnou funkčnost v mezích technických možností počítače EPOS-1, a bylo přijato. V závěrečném usnesení komise Vědecké rady VzÚ 401:

a) konstatovala, že práce má vysoký teoretický a aplikační význam a je zcela originálním přístupem k problematice strojové mapy;

b) považuje řešení za schopné zkušebního provozu se širokými možnostmi využití;

c) považuje úkol za další rozpracování ideového řešení s možností experimentálního ověření funkce strojové mapy na vybraných příkladech;

d) doporučuje dokončit tuto etapu výzkumu a projednat na Vědecké radě další postup řešení úkolu;

Celková politická situace po srpnu 1968 však vyvolávala různé obavy a nepříznivě doléhala i na dění ve výzkumném ústavu, zvláště pokud jde o perspektivu stávajícího vedení ústavu a zachování vědeckovýzkumného programu. Proto jsem se i při intenzívní práci na přípravě závěrečné výzkumné zprávy a lákavých experimentech s vytvořenou digitální mapou snažil urychleně připravovat též na předepsané zkoušky v rámci vědecké přípravy (matematické metody operačního výzkumu, dějiny vojenského umění, cizí jazyky atd.) a postupně zpracovávat kandidátskou disertační práci s názvem „Prírodné podmienky ozbrojeného zápasu a strojová mapa“ [15]. Kromě metodického shrnutí postupu a dosažených výsledků ve výzkumném úkolu „Mapa“, byla velká část disertační práce věnována vymezení informačního podsystému o přírodních podmínkách ozbrojeného zápasu, jejich vlivu na přípravu a vedení ozbrojeného zápasu a možné funkci digitální mapy v tomto podsystému.

Mikuláš Rybár připravoval disertační práci s názvem „Matematické modelovanie boja“. S obsahem mé disertační práce se toto téma v mnoha směrech doplňovalo.

Obhajoba obou disertačních prací proběhla v jednom dni koncem roku 1969. Několik kritických připomínek se týkalo zejména mých tvrzení odvozených ze studia četné literatury o vlivu přírodních podmínek na bojovou činnost. Byl vyslovován názor, že při existenci moderních dopravních a bojových prostředků se vliv přírodních podmínek na přípravu a vedení boje výrazně snižuje. Určitá bagatelizace tohoto vlivu v moderní době byla vyjádřena též v recenzním posudku gen. Knotka na můj příspěvek [17] do tajného čísla Vojenské mysli čís. 8/1969. Po zkušenostech s průběhem posledních bojů v Afghánistánu, Iráku i jinde nejsem přesvědčen, že tehdejší kritici – byť zkušení vojáci – měli tenkrát zcela pravdu. Po úspěšné, i když obtížné, obhajobě kandidátské disertační práce mi byla na Vojenské akademii v Brně dne 20. ledna 1970 udělena vědecká hodnost kandidáta věd pro obor teorie velení.

Práce na experimentálním ověřování a zdokonalování vytvořené digitální mapy pokračovaly i po úspěšné obhajobě závěrečné výzkumné zprávy. Vzhledem k omezeným možnostem počítače EPOS-1, i stavu výzkumu ostatních podsystémů automatizovaného systému velení, bylo žádoucí téma digitální mapy dále rozvíjet na vyšší úrovni technického zabezpečení. Pro zkušební provoz bylo potřebné připravit vstupní data z většího prostoru. V dalším pak přepracovat programové soubory pro jiný, výkonnější počítač a zabývat se integrací geografické, meteorologické a chemické informace s perspektivou vytvářet syntetickou informaci o prostředí pro různé druhy bojové činnosti. V tomto pojetí pak postupně mapu začleňovat do celkového systému velení.

V průběhu roku 1969 se podařilo s výpomocí VZÚ připravit vstupní data podle připraveného návrhu v rozsahu šestnácti základních bloků, tj. z prostoru topografických map měřítka 1:50 000 M-33-88-A,B,C,D, M-33-89-A,B,C,D, M-33-100-A,B,C,D, M-33-101-A,B,C,D. Samozřejmě se předpokládalo, že podle výsledků dalších experimentů mohou být obsah i uspořádání vstupních dat upravovány.

K přípravě rozsáhlejších experimentů bylo již v roce 1968 započato s překladem programů vytvořených v strojovém kódu pro počítač EPOS-1 do symbolického zápisu ASSEMBLER pro výkonnější počítač ZPA 600 instalovaný v objektu GŠ. Pro tento úkol byl naší skupině přidělen čet. abs. Jiří Suchomel, promovaný matematik. Připravil si k tomu překládací program v autokódu ADES-1. Vzhledem k výrazně jinému technickému řešení počítače ZPA 600 se však překlady dařily pouze částečně, ačkoliv původní příslib pro naši práci při vývoji nového počítače byl, že programy zpracované ve strojovém kódu bude možné převzít bez potíží. Tato skutečnost velmi nepříznivě ovlivnila a zdržovala další experimentální práce.

Pro další postup prací na digitální mapě však bylo rozhodující to, že vedení VzÚ 401 bylo v roce 1969 z politických důvodů vyměněno. Do vedení ústavu nastoupili z mého hlediska nedůvěryhodní lidé, a dříve přijatou koncepci budování automatizovaného systému velení zrušili. Mnoho schopných pracovníků odcházelo buď z politického donucení nebo z vlastního rozhodnutí. Aktivity ústavu byly nadále orientovány pouze na automatizaci různých administrativních úkonů, hlášení apod. Takový charakter měla i úloha formulovaná v [18].

Na podporu zachování výzkumného úkolu „Mapa“ v program VzÚ 401 jsem v roce 1969 napsal článek do Mezinárodního sborníku pro mechanizaci a automatizaci velení vojskům [14]. Přesto nebyl tento úkol do plánu výzkumu na rok 1970 zařazen. I za této situace jsme se v daných možnostech snažili v experimentálních pracích pokračovat – také proto, že z literatury byly známé podobné výzkumné aktivity v tehdejším Sovětském svazu, v Polsku, NDR, a samozřejmě v tomto oboru mnohem pokročilejších západních státech. Dokonce se na západě již projevovaly snahy o unifikaci digitálních map. Ve VzÚ 401 se však situace natolik zhoršovala, že další setrvání zde by pro mě znamenalo ztrátu odborné kvalifikace, a to jsem nebyl ochoten riskovat. Proto jsem již počátkem roku 1970 začal uvažovat o změně pracoviště, kde by byla moje odborná kvalifikace lépe využita.

Když se úmrtím plk. Jaroslava Severy uvolnilo místo vědeckopedagogického pracovníka na katedře geodézie a kartografie VAAZ v Brně, dospěl jsem k názoru, že tam by mohla být moje odborná kvalifikace nejlépe využita ve prospěch přípravy odborníků pro topografickou službu. Rovněž z hlediska rodinného života jsem považoval takové řešení za užitečné, protože rodiče manželky bydleli poblíž Brna a ve svém starším věku již potřebovali častější pomoc. Osobně jsem měl též zájem alespoň se přiblížit ke svému rodinnému zázemí na Slovensku. Praha byla naší rodině svým způsobem vnucena a nikdy jsme k ní více nepřilnuli.

Na dotaz, zda bude na uvolněné místo na katedře geodézie a kartografie VAAZ v Brně vypsán konkurz, jsem dostal zápornou odpověď. Proto jsem se svým přáním přejít na toto uvolněné místo nejdříve seznámil zástupce náčelníka TS plk. Ing. Ladislava Kebíska. Moji snahu v dané situaci považoval za rozumnou a přislíbil mi (a patrně i poskytl) účinnou podporu. V květnu 1970 jsem pak již na výzvu oficiálně potvrdil svůj souhlas s přemístěním. Toto rozhodnutí jsem v zápětí oznámil též náčelníkovi VzÚ 401.

V říjnu 1970 přijel na konzultace k TS AČR plk. B. M. Balin, CSc. z Vojenské akademie v Moskvě. Kromě jiného se zajímal též o problematiku výzkumu digitální mapy. Bylo to téma, kterým se dlouhodobě zabýval a proto jsme tyto otázky podrobně diskutovali. Považoval výzkum digitální mapy za velmi významný a nechápal, proč byl ve výzkumném ústavu zastaven. Můj životní osud však byl již jinde.

Ještě před odjezdem do Brna jsem v průběhu října zpracoval souhrnný text [19], který měl pokračovatelům v řešení digitální (strojové) mapy a dalším zájemcům o tuto problematiku usnadnit studium a případné využití dosažených výsledků výzkumu. Tento text byl publikován ve Sborníku VzÚ 401, čís. 1/1971.

Vědeckopedagogickým pracovníkem Katedry geodézie a kartografie VAAZ v Brně

Na katedru geodézie a kartografie Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně jsem podle rozkazu náčelníka GŠ nastoupil dne 17. listopadu 1970 a byl jsem ustanoven do funkce náčelníka skupiny kartografie. Rodina se přestěhovala do Brna v plné spokojenosti po pečlivém výběru výměny družstevního bytu až v srpnu 1971.

Můj nástup na katedru provázely některé zvláštní okolnosti, které na více než jen několik let poznamenaly vztah některých příslušníků katedry k mé osobě. Šlo zejména o to, že moje přemístění na katedru bylo podporováno především z vnějšku, a nebylo vedením katedry z nějakých důvodů hodnoceno jako přínos, z nějakých důvodů jsem nebyl vhodným kandidátem na uvolněné místo. Bylo to v době živých, byť ne vždy fér vedených diskusí na téma federativního uspořádání státu. Je možné, že pro mé zařazení na katedru v té době převážil právě argument, že jsem Slovák, bez ohledu na moji odbornou kvalifikaci. Potvrzuje to i skutečnost, že náčelník katedry prof. Ing. Dr. Bedřich Chrastil mě na prvním shromáždění katedry uvítal a představil pouze jako Slováka, bez jakékoliv zmínky o mé odborné kvalifikaci. Vnitřně mě to urazilo. Ve vzpomínkách mi proto přijetí na katedře zůstalo jako hodně rozpačité s pocitem cizince.

Tento pocit byl umocňován též tím, že např. Ing. Jaroslav Novotný ještě po několika letech při různých příležitostech na moji adresu prohlašoval, že jsem na katedře cizincem a že tam nepatřím. Právě od něj mě takový postoj udivoval, protože jsme již od elévských let mnohé události, o nichž se v tomto vzpomínání zmiňuji, prožívali společně. Pak jsem si ale uvědomil, že on ve své otevřené sdílnosti pouze tlumočil názory jiných, patrně utvářené ve skupině fotogrammetrie, v níž v té době působil. Byl jsem však dostatečně zkušeným člověkem, abych takové narážky ignoroval. Skutečností však bylo, že s tak výlučně českým prostředím, jaké bylo na katedře, jsem se po celou dobu svého působení v armádě na žádném pracovišti nesetkal. Takže jsem vlastně cizincem byl.

Již před nástupem na katedru jsem tuto situaci znal a zvažoval jsem, jaký jazyk budu při přednáškách a cvičeních používat. Základním (mateřským) jazykem byla pro mne slovenština. Češtinu jsem dosud používal pouze v písemném styku s organizacemi v českých zemích při zabezpečování úkolů mapování a leteckého měřického snímkování ve funkci organizačně technického důstojníka na topografickém oddělení GŠ. Při písemném styku s organizacemi na Slovensku jsem k témuž účelu používal slovenštinu. Vše napovídalo tomu, že bych měl při přednáškách a cvičeních používat jazyk český, i když jsem měl z toho určité obavy. Při zvažování možných potíží jsem si vzpomněl (jistě kuriózní spojitost) na přednášky Bohuslava Šimáka z kartografie a došel jsem k závěru, že tolik, kolik užitečného z kartografie nám v hodinové přednášce sdělil, bych měl být schopen přednést třeba v čínštině, takže proč ne v češtině. A bylo rozhodnuto. Od té doby jsem též všechny písemné dokumenty vyhotovoval v jazyce českém, jak je patrné též z připojeného seznamu publikací, vědeckých a odborných prací.

Náčelníkem skupiny kartografie

Po nástupu na katedru bylo mým zájmem dosáhnout především pevného postavení kvalifikovaného učitele oboru geodézie a kartografie. Byl jsem přesvědčen, že vzhledem k získaným odborným znalostem a zkušenostem v oborech kartografie, mapování, fotogrammetrie i řízení odborných prací, mám studentům našeho oboru co říci. Funkce náčelníka skupiny kartografie, do které jsem byl ustanoven, byla v dané situaci pouze formální funkcí ve formální organizační struktuře katedry, bez reálné možnosti výrazněji zasahovat do obsahu i rozdělení výuky ve skupině. K odborné výuce u našich studentů jsem se proto dostával až po několika letech.

V prvních letech jsem se podílel na výuce vojenské topografie v rámci vojenské přípravy u jiných studijních oborů na VAAZ. Později jsem k tomu přibral ještě přednášky ze základů geografie u studijního oboru vojenská meteorologie. K našim studentům jsem se v rámci odborné vysokoškolské výuky dostal teprve ve školním roce 1973/1974, kdy byl nově zaveden pro 1. ročník předmět Kartografické kreslení. Byla to však pouze cvičení, k jejichž vedení by mi patrně stačila kvalifikace dosažená elévským výcvikem. Přesto jsem to považoval v daných podmínkách za úspěch. Je zajímavé, že z tohoto nástupního ročníku byli v době psaní těchto vzpomínek tři příslušníky katedry: Václav Talhofer, Alois Hofmann a Pavel Zerzán.

Kromě výuky jsem se od prvních dní na katedře zapojoval do řešení vědeckovýzkumných úkolů jak ve prospěch TS, tak i celé ČSLA. Umožňovala to skutečnost, že již v předcházející funkci ve VzÚ 401, a samozřejmě i po nástupu na katedru, jsem se zajímal o dění v TS. Sledoval jsem zejména diskuse k opatřením, jež vyvolalo Vládní nařízení č. 327 z 18. 9. 1968 „O používání souřadnicových systémů a geodetických a kartografických materiálů na území ČSSR“, podle kterého topografické mapy a souřadnicové sítě S-42 nebylo možné v civilním sektoru, kromě schválených výjimek, používat. Při různých příležitostech jsem vyslovoval nesouhlas s iracionálním návrhem ÚSGK zpracovávat další dílo středních měřítek pouze pro civilní potřeby. Podle mého tehdejšího názoru stačilo pro potřeby národního hospodářství pouze vypustit z topografických map zobrazenou souřadnicovou síť, příp. některé další prvky obsahu. Diskuse pokračovaly ještě v době, kdy jsem byl již na katedře. Moje připomínky však nebyly brány v úvahu.

Tím, že velení TS nakonec vyslovilo souhlas s návrhem civilní správy – údajně proto, aby mělo klid od vytrvalého naléhání pracovníků civilní správy a mohlo se v klidu věnovat tvorbě Vojenského zeměpisného atlasu – dopustilo se podle mého názoru největší chyby za celou dobu existence Geografické (dříve Zeměpisné, pak Topografické) služby s trvalými nepříznivými důsledky pro stát. Tyto nepříznivé důsledky ještě narůstaly v pozdějších letech při rozdílných přístupech k tvorbě digitálních modelů u obou resortů. Když jsem nebyl v této věci považován za dostatečně kvalifikovaného odborníka, začal jsem se více věnovat odborným problémům, jež jsem mohl bezprostředně řešit.

Společně s Milošem Chmelíkem jsme vypracovali a funkčně přezkoušeli návrh zařízení k automatizaci zjišťování sklonu terénu z vrstevnicového podkladu na průsvitné podložce. Zařízení mělo přispět k automatizaci tvorby map průchodnosti terénu. Výsledky jsou popsány v [20] a [27]. Další vývoj byl pak zastaven pro nedostatek materiálového vybavení. V rámci celoarmádního výzkumného úkolu nazvaného „Analýza odolnosti míst velení“, jehož garantem byla VAAZ, jsem samostatně zpracoval část týkající se vlivu topograficko-geodetických podmínek na odolnost míst velení [23]. Vzpomenout mohu též návrh osnovy učebnice vojenské geografie zpracovaný společně s prof. Lauermannem [24].

Jednou z mých původních představ vědeckopedagogického zaměření na katedře byla, kromě jiného, problematika vojenské geografie a studium vlivu prostředí na přípravu, organizaci a vedení boje. Viděl jsem v tom určitou možnost využití metod modelování různých úloh s podporou digitální mapy, jejíž tvorbou jsem se zabýval na předcházejícím pracovišti. Tuto svoji představu jsem však vnitřně spojoval též s tím, zda budu přijat do kolektivu, který připravoval vydání Vojenského zeměpisného atlasu. Jeho vydání bylo totiž kromě jiného zdůvodňováno tím, že bude tvořit základní pomůcku pro výuku vojenské geografie na vojenských školách. Protože tato podmínka nebyla splněna, přestalo být toto vědeckopedagogické zaměření pro mne perspektivní.

K zásadnímu rozhodnutí o mém dalším vědeckopedagogickém zaměření došlo až ve školním roce 1974/1975, kdy jsem byl pověřen výukou předmětu Mapování a později i předmětu Řízení geodetických a kartografických prací. I když oba tyto předměty byly tradičně považovány za okrajové, mimo základní témata vědních oborů geodézie a kartografie, jejich vzájemné teoretické propojení vytvářelo prostor pro zajímavou vědeckovýzkumnou práci, zejména v problematice obnovy a modernizace topografického mapového díla a informačního systému o území. Proto jsem se jím s radostí a s plným úsilím v dalších letech věnoval.

Výuku předmětu Mapování přede mnou zabezpečoval nejdříve Kamil Klečka, a po jeho nuceném odchodu z armády Jaroslav Novotný. Studenti byli připravováni pouze k výkonu rutinních operací podle daných směrnic, zejména pro topografické mapování, bez hlubšího teoretického a metodického zdůvodnění. Podle mého názoru to bylo pro vysokoškolské inženýrské studium málo. Proto jsem si nejdříve připravil důkladnou bibliografii mapování [28] a následně s využitím tohoto podkladu jsem začal připravovat skripta podle vlastních představ.

Práce na skriptech pro předmět Mapování byla poměrně náročná a věnoval jsem jí, vedle vlastní výuky a jiných povinností, kam patřily např. i povinnosti vyplývající z předurčení k topografickému oddělení štábu frontu a častá účast na různých cvičeních, asi rok intenzívní práce. Snažil jsem se toto téma zpracovat v daných možnostech v komplexním pojetí s výkladem též obecných teoretických a metodických základů uplatňovaných u všech druhů mapování. Kromě nezbytné úvodní části věnované vymezení studijního předmětu, jeho vztahu k vědním oborům i oborům praktické činnosti, a stručného shrnutí vývoje mapování našeho území, jsem v dalších kapitolách podrobněji zpracoval následující témata:

- původní mapy území našeho státu (topografické, katastrální, tematické, účelové a speciální), které lze při mapování v různém rozsahu využít jako podklad,

- vlastnosti předmětů mapování, které ovlivňují jejich výběr do obsahu vytvářeného mapového díla i výběr efektivní metody mapování,

- metody mapování s podrobným výkladem metod geodetických, fotogrammetrických, kartometrických postupů při přebírání údajů z podkladových map i nejčastějších kombinací metod mapování,

- způsoby zobrazování výsledků šetření a měření při mapování, zvláště grafické zobrazování, digitální (analytické) zobrazování a automatizaci zobrazovacích prací,

- technologii a organizaci mapování, zvláště topografického mapování, mapování ve velkých měřítkách, tematického, účelového a speciálního mapování,

- postup zpracování projektu mapování.

Kromě přípravy studijního textu jsem musel připravovat též podklady pro základní cvičení jak v terénu, tak v laboratoři podle takto nově koncipovaného obsahu studijního předmětu. I když mi s přípravou některých obrázků do skript ochotně pomáhal tehdy ještě student Tomáš Koval, s psaním textu sekretářka paní Boschettyová a pracovníci laboratoře s dalšími pomocnými pracemi, znamenaly všechny tyto, jinak pro mě velmi potěšující a poměrně dlouho očekávané činnosti, značné pracovní zatížení. Přitom všem jsem se podílel na zpracování oponentských posudků a připomínek k různým dokumentům a výzkumným zprávám zpracovaným příslušníky TS. Vzpomínám si alespoň na zpracování

- oponentského posudku na úvodní studii „Automatizovaného systému na zpracování topografických a vojensko-geografických informací“,

- připomínek k „Přípravě experimentu s redukovanou digitalizovanou mapou“ v roce 1971, nebo

- oponentského posudku na dodatek výzkumné zprávy „Technika pro automatizované zpracování informací“ v roce 1973.

Zástupcem náčelníka katedry

Když jsem byl v roce 1975 navrhován do funkce zástupce náčelníka katedry, bránil jsem se z důvodů časového zaneprázdnění tuto funkci převzít. Dokonce jsem své stanovisko k tomuto návrhu vyjádřil písemně služebním postupem takto: „Žádám o ponechání v dosavadní funkci. Nechci dále zhoršit podmínky pro svou pedagogickou graduaci.“ Přesto jsem byl ke dni 1. 12. 1975 do funkce zástupce náčelníka katedry jmenován. Přibyly mi tím další povinnosti zejména s přípravou a vedením studijní dokumentace katedry a plánováním výuky. Svůj výklad a zdůvodnění studijního plánu oboru geodézie a kartografie jsem pak publikoval ve Sborníku TS [30]. Náčelníkem katedry byl v té době prof. Ing. Erhart Srnka, DrSc.

Nepříjemné bylo, že ještě v této době pokračovaly nepřímé invektivy pplk. Ing. Kuděláska vůči mé osobě. Skutečnost, že z pozice náčelníka skupiny fotogrammetrie nařizoval Dorčákovi aby mě nepouštěl do fotogrammetrické laboratoře, bylo sice možné přecházet s úsměvem, vybídlo mě to však k tomu, abych se začal zabývat hledáním příčinných souvislostí tohoto podivného jednání.

V této souvislosti jsem několikrát zaznamenal, že pplk. Ing. Kudělásek rozhořčeně protestoval výrazy: „Jak může student (nebo někdo jiný) pochybovat o mých slovech!" Zřejmě urážlivě na něj působilo, když někdo vyjádřil pochybnost o jeho slovech nebo návrzích. A právě to se stalo v mém případě při závěrečné úpravě Technické zprávy diplomové práce, když jsem nepřijal jeho návrh na doplnění textu, podle jeho názoru míněného v mém zájmu. Již tenkrát jsem zastával názor, že studenti vysoké školy nejen mohou pochybovat, ale učitelé by dokonce měli spíše vybízet studenty k tomu, aby kriticky přijímali to, co se jim ve škole předkládá. Z tohoto pedagogického hlediska proto přetrvával mezi mnou a pplk. Ing. Kuděláskem trvalý rozpor.

Případ má však i druhou, věcnou stránku. Můj diplomový projekt byl experimentálního zaměření. Snažil jsem se proto v Technické zprávě podrobně popsat všechny podmínky a postup měření, a závěrečné hodnocení formulovat tak, aby bylo zcela jednoznačné. Vycházel jsem z toho, že prvotním cílem prováděného experimentu nebylo získat definitivní odpovědi na všechny otázky, a proto bylo důležité, aby závěry z provedených měření byly formulovány tak jednoznačně, aby mohly být případnými dalšími pokusy nebo praxí potvrzeny nebo vyvráceny. Doporučovanou relativizaci, resp. „změkčení“ mého jednoznačného hodnocení jsem proto nepřijal.

Tento přístup k zadané experimentální úloze jsem v době zpracování Technické zprávy prosazoval spíše intuitivně. Jeho správnost jsem si však později ověřil studiem metodologie vědecké práce v rámci vědecké přípravy ve Výzkumném ústavu 401 v Praze-Bráníku.

Trvalá existence zmíněných rozporů v názorech na pedagogickou i vědeckovýzkumnou činnost byla patrně též příčinou jeho vytrvalé snahy živit svou dávnou „urážku“. Podrobnějším studiem a popisem tohoto problému a souvisejících událostí jsem ovšem nesledoval pplk. Ing. Kuděláska nějak pomlouvat. Považoval jsem však za nutné pochopit skutečné příčinné souvislosti zmíněného problému, zjistit, zda nedělám nějakou zásadní chybu a vyvodit z tohoto poznání pro sebe užitečná poučení pro svou další vědeckopedagogickou činnost na katedře. A to se mi, myslím, podařilo.

V této době jsem byl poprvé jmenován členem komise pro obhajobu kandidátských disertačních prací ve vědním oboru 13-04-9 Kartografie na VAAZ v Brně.

Výuku předmětu Řízení geodetických a kartografických prací jsem převzal po náčelníkovi TS plk. Ing. Vladimíru Vahalovi, CSc. Rovněž v tomto případě nebyl k dispozici žádný ucelený studijní text. Obsahem přednášek byl zejména výklad k oficiálním dokumentům pro národohospodářské plánování a řízení bez ohledu na úroveň funkcí, pro které byli studenti připravováni, a bez ohledu na vlastnosti odborných prací z hlediska potřeby jejich efektivního řízení. Byla to z uvedených hledisek problematika nová a poměrně složitá, proto jsem k ní nejdříve zpracoval důkladnou studii, kterou jsem pak předložil jako habilitační práci k obhajobě v oboru kartografie, vědním úseku geodetická kartografie.

Obhajoba habilitační práce [31] proběhla úspěšně dne 16. 12. 1977. Oponenty byli prof. Ing. Dr. Pavol Gál, DrSc. ze SVŠT Bratislava a prof. Ing. Dr. Bedřich Chrastil. Zejména první z nich pochopil a zdůraznil význam použitého vědeckého přístupu k tvorbě koncepce tohoto studijního předmětu. A jak se ve svém posudku vyjádřil „jeho význam a oprávněnost vyplývají z celkového vývoje oboru a který má své místo i na civilních vysokých školách“. Myslím, že velmi přesně vystihl záměr mého snažení, což mě k další práci povzbudilo. Docentem pro obor geodetická kartografie jsem pak byl jmenován ministrem národní obrany armádním generálem Martinem Dzúrem dne 29. 9. 1978.

Tentýž den jsem dekret přebíral v Praze Na Valech z rukou náčelníka GŠ, kterým v té době byl gen. Miroslav Vacek. Když jsme se ve skupině asi dvanácti nově jmenovaných docentů z různých vojenských škol dostavili na stanovené místo ve stanovenou dobu, museli jsme delší dobu čekat, protože náčelník GŠ musel v té době plnit jiné neodkladné povinnosti. Asi po hodině čekání začali příslušníci z lékařské fakulty v Hradci Králové hlasitě reptat na nepořádek. Zajímavé bylo sledovat, že ostatní přítomní se k nim nepřidali, ale kritiku obrátili proti lékařům, protože, jak se vyjadřovali, „u lékaře se čeká často i mnohem déle“. Holt neměli lékaři jako první začít hlasitě reptat.

Jmenování docentem pro obor geodetická kartografie pro mě znamenalo nejen dosažení prvního stupně vědeckopedagogické hodnosti, ale i definitivní zaměření mého odborného úsilí na rozvoj kartografie a geoinformatiky s využitím zejména poznatků různých disciplín teorie řízení.

Samozřejmou součástí mého odborného snažení byla aktivní účast v práci Československé vědeckotechnické společnosti (ČSVTS), zejména v Československé kartografické společnosti a v Odborné skupině mapování. Dlouhá léta jsem pracoval rovněž v Krajském výboru ČSVTS v Brně. Na konferencích a seminářích těchto nevládních organizacích jsem se snažil prezentovat výsledky své vědeckovýzkumné práce, např. [32, 34, 36] a mnoho dalších. Hlavní úsilí jsem však v druhé polovině sedmdesátých let věnoval zpracování učebnice pro předmět Řízení geodetických a kartografických prací.

Celková koncepce učebnice [35] vycházela z obsahu habilitační práce [31]. Výhodou bylo, že kromě poznatků získaných studiem teorie řízení v rámci vědecké přípravy, mohl jsem při jejím zpracování využít též vlastní zkušenosti z řízení odborných prací. Obsah učebnice je zaměřen především na základní stupeň jejich řízení. Kromě úvodní části, v níž jsem vysvětlil cíl, metody a prostředky řídící práce, stručně popsal vývoj problému řízení odborných prací a v učebnici uplatňované případové pojetí řídící práce, jsem v dalších kapitolách podrobněji zpracoval následující témata:

- Charakteristiky soudobých geodetických a kartografických prací z hlediska jejich zapojení do společenské dělby práce, závislost jejich rozsahu a sortimentu na aktivitě jiných oborů, zvláštnosti jednotlivých druhů odborných prací z hlediska způsobu jejich řízení i způsobu uspokojování společenských potřeb,

- Analýza základních případů (problémů) řízení, zejména problém racionálního využití pracovníků, zařízení a materiálů, řešení nové struktury pracoviště, stanovení optimální technologické varianty, stanovení a dodržování stanovených lhůt a motivace pracovníků a pracovních skupin,

- Proces řízení na základním organizačním stupni, zejména identifikace problémů řízení, rozhodování, přímé řídící působení na pracovníky (způsoby ukládání pracovních úkolů, motivace pracovní výkonnosti, vedení kolektivu ke spolupráci, kontrola a oprava práce jednotlivce atd.), zvláštnosti řízení některých druhů odborné činnosti (vědeckovýzkumné činnosti, prací v terénu, laboratorních prácí),

- Podmínky řízení, zejména sociálněekonomické a právní, organizační a technické,

- Osobnost řídícího pracovníka, zejména předpoklady správného výkonu funkce vedoucího, organizace a hygiena vlastní práce a technika sebevzdělání.

K zabezpečení výuky tohoto předmětu jsem připravil ještě soubor zadání pro cvičení a společně s Ing. Aloisem Hofmannem, CSc. pomůcku [38].

Zaměření mé vědeckovýzkumné práce v nejbližších letech bylo výrazně ovlivněno též mým funkčním postavením zástupce náčelníka katedry. Byl to zejména požadavek na zpracování oborové prognózy geodézie a kartografie [37] jako součásti výzkumného úkolu VAAZ „Rozvoj vojenského školství do roku 2000“, dále požadavek na zpracování prognózy proměn charakteru práce a kvalifikace vojáků z povolání ČSLA [41] (část za náš obor do výzkumné zprávy VAAZ), a též příspěvek do zvláštního čísla sborníku řady „D“ věnovaného konferenci VAAZ na téma „Zvyšování kvality a efektivnosti výchovy posluchačů k samostatné práci“ [42].

Zároveň jsem se snažil zkoumat některé odborné problémy mnou identifikované již při zpracování studie [31], vycházející kromě jiného též z časové analýzy výrobního cyklu obnovy topografických map a uplatněné též při zpracování učebnice [35]. Byl to zejména problém poruch v komunikaci kartografické informace řešený např. v [34] a [35], vliv různých faktorů na dobu trvání výrobního cyklu mapování [40] a studium podmíněnosti časového ohodnocení síťového grafu [50].

Již první analytické studie [31, 34, 36] ukázaly na značně složitou podmíněnost doby trvání výrobního cyklu v kartografii. Vzhledem k závažnosti a složitosti těchto problémů, začala se jimi v roce 1980 zabývat též Odborná skupina ČSVTS 1708 - mapování.

Na semináři v Liberci v roce 1981 byly podrobně posouzeny možnosti zkrácení výrobního cyklu při zpracování základních map velkých měřítek. K ověření a doplnění dřívějších poznatků o této problematice jsem pro toto jednání připravil, z pověření Odborné skupiny 1708 – mapování, šetření o skutečném průběhu a podmínkách zpracování map ze šestnácti lokalit. Analýzou výsledků šetření byly po určitém zobecnění získány cenné poznatky, jež umožnily lépe pochopit alespoň některé významné souvislosti. A patrně proto, že touto analýzou byly odhaleny též některé systémové chyby při celkovém řízení těchto prací, mnou připravený článek na toto téma do Geodetického a kartografického obzoru byl již po tiskových korekturách zakázán k publikaci. Rovněž tak byl Českým úřadem geodetickým a kartografickým (ČÚGK) zamítnut tento příspěvek při přípravě účasti na konferenci v Halle (tehdejší NDR). Postup a výsledky tohoto šetření jsou však podrobně zdokumentovány v [65].

Vedle běžných funkčních povinností učitele a plnění zmíněných výzkumných úkolů jsem se podílel poměrně často též na zpracování oponentských posudků výzkumných zpráv pracovníků Výzkumného střediska TS ČSLA. Vzpomínám si alespoň na zpracování oponentských posudků na

- předběžný projekt „Zařízení pro zpracování map Digikart“ v roce 1976,

- výzkumnou zprávu „Technologie tvorby a údržby účelového souboru výškových překážek a obnovy mapy výškových překážek“ v roce 1976,

- závěrečný projekt „Zařízení pro zpracování map Digikart“ v roce 1977,

- závěrečnou zprávu k úkolu „Digikart“ v roce 1978,

- dílčí výzkumnou zprávu „Analýza podmínek a předpokladů pro 3. obnovu topografických map“ v roce 1979.

Samozřejmě se kromě zpracování oponentského posudku předpokládala též aktivní účast při vlastním oponentním jednání.

Koncem sedmdesátých let se mi podařilo jako výsledek předcházejících vědeckovýzkumných aktivit identifikovat několik aktuálních a zajímavých problémů, jež podle mého mínění bylo třeba v zájmu efektivnosti kartografických prací, zejména při obnově a modernizaci topografického mapového díla, neodkladně analyzovat a řešit. K tomu se mi však nedostávalo dostatek volného času, zvláště poté, co jsem byl navíc koncem roku 1978 zvolen za VAAZ soudcem z lidu do Vyššího vojenského soudu v Táboře. Hledal jsem a využíval všechny možné časové rezervy, ale nakonec jsem v roce 1979 dospěl k řešení podat žádost o propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání k 1. září 1980.

Vysokoškolským učitelem–docentem

K rozhodnutí stát se civilním učitelem jsem dospěl proti svému prvotnímu přání, pouze na základě zhodnocení vývoje objektivní situace, v níž další setrvání v aktivní vojenské službě mi v daných podmínkách bránilo dále zlepšovat výkon základní funkce učitele na VAAZ, a prakticky znemožňovalo dosáhnout v této práci oficiálně uznávaných vzorů nejlepších vědeckopedagogických pracovníků oboru geodézie a kartografie. Mým přáním po propuštění z aktivní vojenské služby bylo pokračovat ve vědeckopedagogické činnosti na katedře. Pro případ, že by došlo v důsledku mého předčasného odchodu do zálohy k nějakým obstrukcím, měl jsem předem zajištěnou možnost přejít na katedru geodézie VUT Brno, nebo jako vědeckovýzkumný pracovník do Geografického ústavu ČSAV v Brně, kde byl v té době ředitelem Ing. Vladimír Vahala, DrSc., dřívější náčelník TS ČSLA.

Do zálohy jsem byl propuštěn až k 31. prosinci 1980 a ustanoven do funkce vysokoškolského učitele–docenta katedry geodézie a kartografie na VAAZ. Získal jsem tím mnohem více času na zlepšování své vědeckopedagogické činnosti. Zpracoval jsem úvodní studii k přípravě učebnice Mapování [44] a postupně řadu dalších příspěvků a pomůcek [46, 48, 49, 51, 52]. Zejména zpracování Slovensko-českého a česko-slovenského slovníku rozdílných výrazů oboru geodézie a kartografie [48] jsem věnoval hodně času, protože v té době studovali na našem oboru jak čeští, tak slovenští studenti a bylo žádoucí, aby podle svého základního jazyka používali správné odborné výrazy. V příspěvcích [53] a [54] se mi pak podařilo koncipovat možné přístupy k hodnocení kvality a užitné hodnoty mapového díla. To se stalo východiskem pro mou další vědeckovýzkumnou práci.

Když mi v roce 1984 náčelník katedry sdělil, že v plánu růstu vědeckopedagogické kvalifikace došlo u mne ke změně v tom, že plánované jmenování profesorem v roce 1986 je podmíněno zpracováním doktorské disertační práce (tzv. velkého doktorátu), ukončil jsem práci na učebnici Mapování podle úvodní studie [44] a soustředil své úsilí kromě výuky na přípravu podkladů pro doktorskou disertaci. Z postupně zpracovaných témat, zejména [53, 54, 55, 56], jsem pak zformuloval hlavní cíle disertační práce s ohledem na aktuální problémy a potřeby TS ČSLA.

Právě v té době probíhala 3. obnova topografických map a byla zahájena projektová příprava 4. obnovy. Avšak již po 2. obnově topografických map bylo kontrolním měřením zjištěno, že u obnovených topografických map měřítka 1:25 000 nebylo v mnoha případech dosaženo přesnosti polohopisu stanovené předpisem Topo-4-3, a byla oprávněná obava, že 3. obnovou může dojít k dalšímu zhoršení. Z této situace vyplynula nutnost připravit podklady a zdůvodnit základní rozhodnutí o tom, zda bude přijatelné ještě při 4. obnově aplikovat stejnou základní technologii jako v předcházejících obnovách, nebo bude nutné přistoupit ke zcela novému polohopisnému mapování.

Technologie 3. obnovy byla založena na doplňování změn univerzální fotogrammetrickou metodou do revizního originálu na průsvitné podložce. Stereoskopický model byl přitom orientován pouze na nezměněné prvky obsahu revizního originálu, což bylo považováno za hlavní příčinu zhoršování přesnosti polohopisu při opakovaném obnovování map. Podle výsledků provedené simulace publikovaných v [59] se však ukázalo, že tento postup není příčinou zhoršování přesnosti polohopisu.

V článku [60] jsem shrnul výsledky různých zkoumání přesnosti obnovených topografických map po 2. a částečně po 3. obnově, prováděných rovněž v rámci diplomových prací na katedře. Střední polohová chyba byla u obnovených map oproti jejich původnímu vydání zvětšena o 2,5 metru, což představuje v měřítku mapy 1:25 000 hodnotu 0,1 mm. Protože nebylo zjištěno větší zhoršení přesnosti u doplňovaných prvků oproti prvkům nezměněným, přisoudil jsem příčinu celkového zhoršení přesnosti polohopisu vlivu nevyhnutelných chyb při kartografickém přepracování map do nového klíče mapových značek Topo-4-3.

Ve snaze striktně dodržet požadavky tohoto předpisu – ale patrně též s ohledem na to, že nové polohopisné mapování by bylo pracovně i organizačně jednodušší a příjemnější než oprava podkladů předcházejícího vydání – bylo zpočátku preferováno nové polohopisné mapování. Takové řešení však bylo oproti stávající technologii několikanásobně náročnější na pracovní kapacity. Proto jsem se snažil zvážit, zda a do jaké míry může očekávané zvýšení přesnosti novým polohopisným mapováním v daných podmínkách přispět k reálnému zvýšení užitnosti mapového díla jako celku. K takovým racionalizačním úvahám však chyběly v té době vhodné metodické nástroje.

První teoretická východiska k vytvoření vhodných metodických nástrojů k řešení uvedených problémů jsem formuloval v článku [56]. S využitím ověřených postupů hodnotové analýzy jsem zde stanovil základní uživatelské funkce topografických map, základní kritéria, resp. funkčně podmíněné vlastnosti k posuzování úrovně jejich splnění, a formuloval základní vztahy ke kvantitativnímu vyjádření celkové užitnosti (funkčnosti) mapy.

Již první úvahy o využití těchto teoretických východisek orientovaly moje další úsilí při formulaci cílů obnovy topografických map a volbě technologie a organizace práce především na možnosti zkrácení výrobního cyklu, a tím i zvýšení aktuálnosti vydávaných map. Připravovanou doktorskou disertační práci jsem proto nazval „Časová podmíněnost kvality a efektivnosti práce ve vojenské kartografii“.

Zvláštním pedagogickým problémem, ale i vítanou příležitostí k ověřování jednotlivých částí zpracovávané disertace, byla výuka v různých postgraduálních (akademických, brigádních, praporních) kurzech, u nichž problematika řízení odborných prací tvořila významnou část. K tomu účelu jsem postupně zpracoval tři tematicky zaměřené studijní texty [55, 70, 71], další publikace a výzkumné zprávy, zejména [61, 62, 64, 68, 75], které byly k tomuto účelu rovněž využívány. Tato výuka byla sice náročná na přípravu, ale pro mne znamenala vždy též bezprostřední seznamování se s aktuálními problémy a životem v TS.

Samozřejmě byly zde i jiné povinnosti. Dne 17. ledna 1984 byla s uspokojením ukončena moje několikaletá úloha školitele npor. Ing. Václava Talhofera, který před komisí úspěšně obhájil svoji kandidátskou disertační práci na téma „Aktualizace báze dat banky kartografických dat“.

Podle původního plánu jsem byl v říjnu 1986 vyzván velením VAAZ, abych podal žádost k zahájení svého jmenování na profesora. Ještě v průběhu listopadu jsem připravil požadované podklady (vyplněný dotazník, životopis, seznam vědeckých a odborných prací, podíl na výchově vědeckých pracovníků, kopie diplomů, opis komplexního hodnocení, doklad o pedagogické způsobilosti a praxi, zhodnocení vědecké a politickovýchovné činnosti). Tyto podklady pak byly cestou vědeckého oddělení VAAZ postoupeny jmenovací komisi ve složení: prof. Ing. Lubomír Lauermann, CSc. - předseda, členové: Ing. Vladimír Vahala, DrSc. tehdejší ředitel Geografického ústavu ČSAV, a doc. Ing. Milan Hájek, CSc. ze SVŠT Bratislava.

Jmenovací komise zasedala dne 18. 12. 1986 a ve svých závěrech na podkladě zhodnocení předložených materiálů a s přihlédnutím k tomu, že jsem již měl rozpracovanou doktorskou disertační práci, konstatovala, že splňuji předepsané zákonné podmínky a doporučila podat návrh na moje jmenování profesorem pro obor kartografie.

Toto doporučení projednala Vědecká rada (VR) VAAZ dne 12. 2. 1987. Návrh zdůvodňoval prof. Matušina, stavař, člen naší odborné sekce, protože předseda komise prof. Lauermann, ani další člen Vědecké rady z naší katedry nebyli na tomto jednání přítomni. Proti mému jmenování „s velkou záští“ (podle vyjádření prof. Matušiny) vystoupil plk. Muzikář s odůvodněním, že jsem předčasně odešel z aktivní vojenské služby. O mé vědeckopedagogické kvalifikaci se vůbec nediskutovalo. A protože nikdo na moji obhajobu nevystoupil, a rovněž nepřítomnost našich dvou členů z katedry vyvolávala podezření, že není vše v pořádku, při hlasování byl větší počet hlasů záporných. I když celkový výsledek hlasování byl nakonec kladný, náčelník VAAZ gen. Florián Rygál z uvedených důvodů moje jmenování raději zastavil.

Když jsem se to oficiální cestou dozvěděl, byl jsem na vlastní žádost přijat u náčelníka Politického oddělení (PO) gen. Jaroslava Kostečky a požádal jej o vysvětlení, proč bylo moje jmenování zastaveno. Potvrdil mi, že PO s mým jmenováním souhlasilo, a že o zastavení jmenovacího řízení rozhodl náčelník VAAZ z již uvedených důvodů. Ujistil mě, že tím není návrh definitivně zamítnut, a v případě dokončení doktorské disertace může být jmenování obnoveno.

Z popudu PO mě dne 12. 3. 1987 pozval náčelník vědeckého oddělení gen. Milan Karas, aby mě podrobněji informoval o průběhu jednání VR. Potvrdil, že přes hrubý výpad plk. Muzikáře a další již zmíněné okolnosti byl výsledek hlasování následující: 41 hlasů pro návrh, 16 proti, 3 hlasy neplatné. Takže zákonem požadovaná dvoutřetinová většina byla splněna, a zopakoval, co jsem se již dozvěděl od náčelníka PO. Rovněž uvedl, že plk. Muzikáře znal již z dřívějška, kdy jako náčelník ženijního vojska musel často řešit patrně jeho anonymy. Mluvili jsme rovněž o případu, kdy měl nastoupit jako náčelník na naší katedru Mikuláš Rybár – vzpomínal jej v dobrém.

Nakonec jsem byl ještě předvolán dne 13. 3. 1987 k náčelníkovi VAAZ spolu s náčelníkem katedry Daliborem Vondrou a gen. Karasem. Oficiálně mi potvrdil důvod, proč řízení zastavil, s příslibem, že bude obnoveno, až dokončím doktorskou disertační práci. Moje námitky, že tato situace nese mnoho znaků diskriminace Slováků, odmítal. Vysloveně uvedl, že „ještě poděkuji za toto prozíravé řešení“. Přislíbil jsem, že doktorskou disertaci dokončím ještě v tomto roce a v dobrém jsme se rozešli.

Na doktorské disertaci jsem nadále intenzivně pracoval tak, abych ji mohl podle plánu předložit k obhajobě do konce roku 1987. Její obsah jsem rozčlenil do osmi kapitol, které jsem postupně zpracovával. Kromě úvodní části pojednávající o současném stavu řešené problematiky, cílech disertace, metodách zpracování a použitých zkratkách, byly další kapitoly věnovány následujícím tématům.

- Pojetí kvality a efektivnosti práce v kartografii z hlediska ekonomické efektivnosti, hodnotové analýzy, teorie bojové efektivnosti a dosavadních poznatků z hodnocení kvality a efektivnosti práce v kartografii s formulací dílčího závěru k této kapitole.

- Měření užitné hodnoty map s podrobným ujasněním funkcí map a jejich významu (vah), kritéria k měření užitné hodnoty map a jejich významu, postup měření a hodnocení úrovně splnění kritérií a způsob kvantitativního vyjádření užitné hodnoty mapy s formulací dílčího závěru.

- Změny užitné hodnoty map, jejich příčiny a charakter, časový průběh změn, vliv změny úrovně splnění jednotlivých kritérií na užitnou hodnotu map, analýza možností zvýšení užitné hodnoty topografických map a analýza možností zvýšení aktuálnosti map s formulací dílčího závěu.

- Analýza možností zkrácení výrobního cyklu, zejména posouzení struktury výrobního cyklu a tendencí jeho vývoje, využití poznatků teorie hromadné obsluhy a možnosti zlepšení plánování a řízení kartografických prací s formulací dílčího závěru.

- Podmínky růstu kvality a efektivnosti práce ve vojenské kartografii obecně, zvláště pak podmínky růstu kvality a efektivnosti obnovy topografických map v podmínkách TS ČSLA s formulací dílčího závěru.

Protože v poslední zmíněné kapitole byl charakterizován daný stav v TS s provedenou analýzou efektivnosti zkracování periody obnovy map, efektivnosti zkracování doby trvání výrobního cyklu a efektivnosti zvyšování přesnosti topografických map s formulací dílčího závěru s využitím konkrétních časových, prostorových a ekonomických údajů pro TS ČSLA, byla celá disertační práce označena jako tajná. Pro informaci širší odborné veřejnosti jsem proto připravil stručnější netajnou publikaci jak do Vojenského topografického obzoru [67], tak do edice Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického ve Zdibech [69].

Po dokončení doktorské disertační práce mi byla náčelníkem TS MNO plk. Ing. Ladislavem Kebískem k mým 55. narozeninám dne 18. 11. 1987 udělena „Plaketa 2. stupně za zásluhy o rozvoj vojenské geodézie a kartografie“.

Žádost o povolení obhajoby se všemi předepsanými přílohami jsem podal služební cestou České komisi pro vědecké hodnosti dne 30. 11. 1987. Disertační práce z vědního oboru kartografie patřily pod komisi, jejíž předsedou v té době byl Ing. Vladimír Vahala, DrSc. z titulu ředitele Geografického ústavu ČSAV. S obsahem disertační práce byl seznámen ještě před podáním žádosti, a po poradě s prof. Srnkou a prof. Lauermannem slíbil, že se řízení ujme. Jeho komise pak navrhla tyto oponenty: prof. Ing. Zbyněk Maršík, DrSc., VUT Brno, prof. Ing. Lubomír Lauermann, CSc., VAAZ Brno, plk. Ing. František Kučera, TS ČSLA Praha a pplk. Ing. Dalibor Moravec, DrSc. VS 090 Praha.

Po schválení oponentů Českou komisí, vypracování oponentních posudků a jejich projednání komise konstatovala, že „v disertační práci autor rozpracoval jednu ze základních otázek rozvoje kartografie, která bude plně a bezprostředně využita nejen v praktické činnosti TS ČSLA a ostatních spojeneckých armád, ale i v civilní kartografické službě, včetně přípravy kartografických kádrů“. V posudcích všech čtyř oponentů byla disertační práce hodnocena velmi kladně, a to jak pro teoretický přínos, tak i pro konkrétní praktické využití. V hodnoceních je shoda v tom, že práce podstatnou měrou přispívá k rozvoji vědního oboru. Proto předseda komise doporučil, aby byla obhajoba disertační práce povolena.

Obhajoba disertační práce proběhla v síni VR VAAZ dne 20. 12. 1988 bez jakýchkoliv problémů. Všeobecně příznivě a bez podstatných věcných připomínek byly přijaty hlavní závěry disertační práce týkající se zejména:

- formulace, zdůvodnění i užitečné aplikace nového pojetí kvality a efektivnosti práce, které respektují neoddělitelný vztah vytvořené užitné hodnoty a nákladů a umožňují prosazovat při praktických rozhodováních v kartografii celospolečenské priority,

- vypracování uceleného systému měření a kvantitativního vyjádření užitné hodnoty mapy a jeho užitečné aplikace,

- analýzy změn užitné hodnoty map, jejich příčin a časového průběhu, i analytické vyjádření podstatných souvislostí a důsledků, které z toho vyplývají,

- analýzy možností zvýšení užitné hodnoty map v podmínkách TS ČSLA bez nároků na výraznější zvýšení spotřeby zdrojů.

Osobně jsem však zvlášť cenil také skutečnost, že vytvořený teoretický model a základní analytické vztahy vyjadřující různé stránky časové podmíněnosti kvality a efektivnosti práce v kartografii mi umožňovaly v tomto aktivním vědeckém výzkumu pokračovat. Vytvářely např. možnost použít některé nové postupy ke zkoumání též otázek užitečného obsahu map a některé další otázky, které nebyly v disertační práci řešeny.

Moje vystoupení při obhajobě bylo hodnoceno rovněž velmi kladně. Všech dvanáct členů komise hlasovalo pro návrh, aby mi byla udělena vědecká hodnost doktor technických věd. Tento návrh byl projednán na VR VAAZ již 22. 12. 1988. Hlasování zde vyznělo jednoznačně – pouze jeden hlas byl proti (patrně plk. Muzikář). K témuž dni mi VR VAAZ udělila vědeckou hodnost doktor technických věd.

Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let jsem byl často zván na shromáždění funkcionářů TS do Prahy, abych přednesl v rámci odborného školení některé nové poznatky z vlastních výzkumných aktivit. V té době šlo především o problém aktualizace a modernizace topografického mapového díla. Vzpomínám si, že při jedné takové přednášce jsem vykládal o důležitosti uplatnění funkčního principu při řešení různých odborných problémů. Shromáždění se protáhlo do večerních hodin, takže po jeho skončení všichni spěchali odložit si věci na ubytovnu Na Julisce a rychle se připravit na smluvenou společnou večeři. Večeře se při živém povídání poněkud protáhla, takže jsem byl již dost unavený a spěchal jsem co nejdříve ulehnout do postele.

Vstávání ráno nebylo sice moc příjemné, přesto jsem se musel po probuzení hlasitě smát. Zjistil jsem totiž, že večer, při zřejmé únavě, jsem úpravu lůžka zjednodušil tak, že jsem nevložil deku do povlečení, ale vlezl jsem do povlečení sám a přikryl se dekou. Bylo to totiž z funkčního hlediska docela zajímavé řešení: v povlečení jsem měl zajištěnou hygienu a dekou na vrchu jsem měl zajištěno i teplo.

Když jsem toto řešení žertem doporučil doma manželce jako „zlepšovací návrh“, jenom suše poznamenala, že na takovou hloupost může přijít jenom lenivý chlap. Ale jako příklad uplatnění funkčního principu s humorným podtextem, jako podpora jeho lepšího pochopení, i jako způsob upoutání pozornosti posluchačů to fungovalo docela dobře.

V létě 1988 jsem byl opět vyzván k podání žádosti na zahájení jmenovacího řízení na profesora, které bylo v předcházejícím roce zastaveno. Vše jsem připravil s využitím dříve zpracovaných podkladů, žádost jsem podal a více jsem se o tuto záležitost nezajímal. Požadovaná dosti rozsáhlá administrativa kolem této žádosti mě již začínala unavovat.

Když v lednu 1989 náčelník TS gen. Ing. Ladislav Kebísek navštívil katedru, na shromáždění všech příslušníků velmi příznivě hodnotil můj přínos pro TS. Patrně se zadostiučiněním sledoval též moje graduační úspěchy, protože na podzim v roce 1970 se proti mnohým odpůrcům angažoval za moje přijetí na katedru. V užším kruhu (Kebísek, Vondra, Srnka, Miklošík) byla pak diskutována otázka zachování dosavadního pojetí komise pro doktorské disertace (DrSc.), které by mělo být přijatelné též pro civilní vysoké školy. Mnohé představy však doznaly změn po 17. listopadu 1989.

V diskusi se studenty jsem v této rušné době zdůrazňoval nutnost dodržovat kázeň a vyhýbat se vystupování na masových akcích v ulicích v uniformě. Zdůvodňoval jsem to tak, že je přáním všech, aby vývoj šel k lepšímu a nenásilnou formou, a armáda právě takovým postojem přispívá k pokojnému průběhu dalšího vývoje. Připomněl jsem, že takové chování je mnohem náročnější a v daném postavení statečnější než účast na těžko kontrolovatelných akcích studentů některých civilních škol.

Jako vedoucímu učiteli čety se mi u mého ročníku studia geodézie a kartografie podařilo situaci v daných možnostech zvládnout, i když v následujících měsících několik studentů požádalo z různých důvodů o přechod na civilní vysokou školu. Pro sebe jsem v této době považoval za nutné nadále rozvíjet své odborné aktivity především pro TS ČSLA. Šlo zejména o záměr zahájit budování systému průběžného hodnocení užitnosti topografických map našeho území jako jednu z dalších aplikací teoretických poznatků z doktorské disertace.

Byla to rovněž doba, kdy jsem byl stále častěji zapojován do různých komisí pro státní závěrečné zkoušky a obhajoby diplomových projektů nejen na naší katedře, ale též na jiných vysokých školách. Stále trvalo moje členství v komisi pro obhajoby kandidátských disertačních prací ve vědním oboru 13-04-9 Kartografie na naší škole. K tomu přibylo členství v komisi pro udělování vědeckých hodností kandidáta věd v oboru 11-50-9 Geodézie, úsek geodetická kartografie na STU Bratislava a členství ve státní zkušební komisi pro obor geodézie a kartografie na VUT v Brně.

Časově poměrně náročná byla různá posudková činnost, jejíž rozsah asi od poloviny osmdesátých let postupně narůstal. Připomenul bych alespoň zpracování:

- stanoviska katedry k výsledkům prověrky přesnosti topografických map měřítka 1:25 000 a 1:50 000 po 2. obnově, provedené ve VTOPÚ, v roce 1984,

- oponentského posudku na kandidátskou disertační práci Ing. Mariána Hýrošše ze SVŠT Bratislava zpracované na téma „Rozhodovacie procesy v kartografickej výrobe“, v roce 1985,

- připomínek ke „Koncepci obnovy topografických map na období 1986-1995“ zpracované ve VTOPÚ, v roce 1985,

- odborného posudku „Zlepšovacího návrhu na vytvoření a využití trvalých vlícovacích bodů (pevných situačních bodů)“ zpracovaného ve VTOPÚ, v roce 1986,

- oponentského posudku na kandidátskou disertační práci Ing. Pavla Kontry z VKÚ Harmanec zpracovanou na téma „Technicko-kartografické riadenie technológie obnovy topografických máp“, v roce 1987,

- připomínek k návrhu Technických pokynů „Zásady řízení jakosti v topografické službě ČSLA“ zpracované ve VZÚ, v roce 1990,

- oponentského posudku „Studie VTER pro vývoj topografického informačního systému“ zpracované ve Výzkumném středisku 090, v roce 1990.

Bylo s podivem, že i v této rušné době po 17. listopadu 1989 moje opakované jmenovací řízení pokračovalo, byť pomalejším tempem. Tentokrát již bylo úspěšné a dnem 27.3.1990 jsem byl jmenován prezidentem republiky, kterým v té době byl Václav Havel, profesorem pro obor kartografie. Dekret podepisoval a předával tentýž den na MNO v Praze ministr národní obrany gen. Miroslav Vacek.

Při této příležitosti byl na MNO uspořádán raut, na který byli pozváni též zástupci druhů vojsk a služeb, z jejíchž odbornosti byl profesor jmenován. Pro mě došlo při této příležitosti k poněkud zvláštní situaci v tom, že zatímco všem nově jmenovaným profesorům někdo z pozvaných zástupců druhů vojsk a služeb blahopřál, a ve vytvořených dvojicích odborníků se živě diskutovalo, já jsem tam partnera z TS neměl. Naštěstí se zakrátko rozvinula velmi otevřená a zajímavá diskuse s gen. Vackem o všech možných aspektech tehdejší vojensko-politické situace. V kuloárech jsem přitom z několika úst zaslechl, že nebýt iniciativy a obratnosti gen. Vacka jako ministra obrany, sotva by prezident republiky Václav Havel podepsal jmenování nových profesorů z vojenských vysokých škol. Teprve v závěru tohoto shromáždění jsem zjistil, že mým partnerem byl zástupce operační správy, kterého jsem neznal a on neznal mě, takže jsme se alespoň vzájemně představili. Vzniklo to patrně tím, že topografické oddělení GŠ bylo v té době součástí operační správy.

Vysokoškolským učitelem – profesorem

Jmenování profesorem bylo mým nesporným úspěchem a podporou dalšího vědeckopedagogického snažení ve prospěch TS, které tím nekončilo. Společně s prof. Lauermannem jsme zpracovali studii ke zdůvodnění potřeby řešit rozsáhlejší výzkumný úkol týkající se průběžného hodnocení kvality topografického mapového díla [72]. Při oponentním jednání k této studii v září 1990 komise TS tento návrh přijala, i když stanovisko TO GŠ zpracované Ing. Milanem Přikrylem – vedoucím Kontrolní skupiny – bylo zamítavé. Proto jsem tento úkol zpočátku vedl jako vnitřní úkol katedry a zpracoval k němu příslušné Zadání a Zámysl řešení. Spolu s dalšími spolupracovníky (Mariánem Rybanským, Aloisem Hofmannem) jsem se pak věnoval jeho postupnému řešení, samozřejmě vedle hlavních úkolů ve výuce a dalších přidružených povinnostech.

Byl jsem poněkud překvapen tím, že po jmenování profesorem přicházely stále častěji žádosti z jiných univerzit o mou účast v různých komisích pro obhajoby diplomových a disertačních prací, zpracování různých oponentských posudků a účast při habilitačních a jmenovacích řízeních. Tato část pracovní náplně pak patřila k mým trvalým a samozřejmým povinnostem. Vyplývalo to z požadavků vysokoškolského zákona, který kromě jiného stanovuje, že u některých aktů při státních závěrečných zkouškách a obhajobách diplomových projektů, při obhajobách disertačních prací, při habilitačním řízení a jmenovacím řízení na profesora je nutná účast profesorů nebo docentů stejného nebo příbuzného vědního oboru z jiných vysokých škol.

Kromě zmíněných vědeckovýzkumných aktivit vyvolaných z velké části vlastní iniciativou, byl jsem dne 15. 6. 1990 požádán velením TS, abych se ujal vedení skupiny, která urychleně zpracuje studii k perspektivám rozvoje TS v nových podmínkách. Jedním ze závazných podkladů bylo k dispozici mezinárodně dohodnuté postupné snižování počtů ozbrojených sil do roku 2005. Protože šlo v dané době o naléhavý a nelehký úkol, zmiňuji se o postupu i dosažených výsledcích podrobněji.

Jako první dílčí úkol jsem měl v průběhu týdne připravit ve zjednodušené podobě návrh Zadání a Zámyslu řešení, resp. Osnovu studie. Byla projednána a bez větších připomínek schválena již 20. 6. 1990 za přítomnosti náčelníka TS plk. Ing. Karla Raděje, CSc., jeho zástupce plk. Ing. Jiřího Tomana a dalších funkcionářů z naší katedry. Zároveň byl schválen mnou doporučený kolektiv řešitelů.

Za další týden, tj. 27. 6. 1990, jsem se zúčastnil porady náčelníka TS s náčelníky přímo podřízených útvarů a zařízení (PPÚZ), kde jsem vysvětlil Zadání a Osnovu připravované studie, a náčelník TS uložil všem, aby požadavky řešitelů splnili. Zároveň byl upřesněn řešitelský kolektiv, přičemž jeho složení zcela záviselo na mém výběru.

První pracovní porada řešitelského kolektivu se konala za přítomnosti náčelníka TS ve VTOPÚ Dobruška dne 3. 7. 1990. Uložil jsem zde dílčí úkoly jednotlivým členům kolektivu a projednal časový harmonogram. Bylo uloženo zpracovat koncept studie do konce srpna a čistopis do 15. září 1990. Zároveň byla dohodnuta příští schůzka užšího kolektivu řešitelů do Brna na 25. 7. 1990. To již pokračovala mimořádně intenzivní práce všech členů kolektivu.

Zpracovávanou studii jsem nazval „Podkladová studie k přípravě rozhodnutí náčelníka TS ČSA v nových podmínkách počátkem devadesátých let“ [73]. Kromě nezbytného úvodu obsahovala následující kapitoly.

- Specifikace a prognóza vývoje podmínek činnosti TS ČSA, zejména specifikace základních inovačních tendencí, specifikace a prognóza vývoje působení omezujících podmínek a charakteristika očekávaného působení setrvačných tendencí s dílčím závěrem k vývoji podmínek činnosti TS.

- Úkoly TS ČSA a jejich očekávaný vývoj, zejména vymezení základní struktury výrobků a služeb TS, vymezení nosného programu TS z hlediska čerpání kapacit a hodnocení vojenského významu výrobků a služeb TS s dílčím závěrem k úkolům TS a jejich očekávanému vývoji.

- Hodnocení možností útvarů, ústavů a zařízení TS plnit vojensko-odborné úkoly, zejména hodnocení současné organizační struktury a hodnocení možností jednotlivých útvarů, ústavů a zařízení TS plnit vojensko-odborné úkoly s formulací dílčího závěru.

- Návrh na zaměření vojensko-odborné činnosti TS, zejména způsob přípravy výchozí tabulky k určování priorit vojensko-odborných úkolů, vymezení perspektivních a útlumových programů a stanovisko k řešení vybraných nejrozsáhlejších vojensko-odborných úkolů s formulací dílčího závěru k zaměření vojensko-odborné činnosti.

- Návrh organizační struktury a působnosti útvarů, ústavů a zařízení TS, zejména součásti přímo podřízené TO GŠ, součásti podřízené zemským velitelstvím a součásti podřízené velitelství letectva s formulací dílčího závěru k návrhu organizační struktury TS.

Na zpracování studie se podílel tento řešitelský kolektiv: prof. Ing. František Miklošík, DrSc. – vedoucí kolektivu, členové: Ing. Jiří Kánský, Ing. Mikuláš Zeman, Ing. Josef Širůček, Ing. František Kučera, Ing. Bohumil Hanák, plk. Ing. Bohumil Vavřina, CSc. a Ing. Stanislav Kvasnička. Sekretářem byl pplk. Ing. Jaroslav Dlask. V dílčích otázkách spolupracovali též další příslušníci TS a katedry geodézie a kartografie VA v Brně.

K vlastní studii bylo připojeno 6 svazků podkladových materiálů, z nichž byla souhrnná studie zpracována. Celý elaborát byl dokončen podle plánu a předložen k oponentnímu jednání dne 15. 9. 1990. Podle rozhodnutí náčelníka TS byla studie zaslána neobvyklému množství šestnácti oponentů (Toman, Karas, Kebísek, Šilhavý, Filip, Haltmar, Fartel, Spurný, Vavřina, Koloušek, Forgách, Knotek, Vondra, Brázdil, Paichl a Sukup). Oponentní jednání bylo zorganizováno na Polomu ve dnech 30. a 31. 10. 1990.

Stanovení velkého počtu oponentů ze všech možných složek TS nebylo podle mého názoru vhodným řešením. Vedlo to k tomu, že při projednávání převládla situace, kdy oponenti hájili především zachování své vlastní organizační struktury bez ohledu na požadované snižování počtů vojáků. Na můj dotaz, kde získat úspory vojáků, neuměl nebo nechtěl nikdo adresně odpovědět. Z dlouhé a zbytečné diskuse jsem byl zklamán a do deníku jsem si dokonce zapsal, že „rozšíření počtu oponentů bylo nesporně pro řešitele podrazem“.

I když stanoviska oponentů vyzněla pro řešitele nepříznivě, a vzhledem k jejich zmíněnému postoji k nutnosti snižovat počty vojáků byla věcná diskuse velmi obtížná, snažil jsem se obhajobu Studie pojmout jako (cituji ze svého deníku) „možnost pomoci náčelníkovi TS odrazit první nepříznivé reakce náčelníků PPÚZ a dalších příslušníků TS na nutná opatření“ v nejbližších letech. Domnívám se, že v tomto smyslu jsem obhajobu zvládl, i když jsem si nebyl jistý, zda to byl původní záměr velení TS.

Soustředění diskuse převážně na návrh organizačních struktur, který stejně po dvou letech v důsledku rozdělení ČSFR na dva samostatné státy ztratil význam, oslabilo pozornost na další, podle mého názoru z hlediska zadaných cílů významnější části oponované Studie, a které měly rovněž trvalejší hodnotu. Šlo zejména o vymezení perspektivních a útlumových programů a stanovisko k řešení nejrozsáhlejších vojensko-odborných úkolů. Jedním z nich, kterým jsem se osobně dlouhodobě zabýval, byla tvorba a obnova topografických map. V oponované Studii je k ní vyjádřeno následující stanovisko:

„Případné úvahy o možném předání úkolů tvorby a obnovy topografických map civilnímu resortu a řešení potřeb ČSA nákupem map, jak je to u některých západních států, je třeba jednoznačně odmítnout z těchto důvodů:

1. v důsledku dlouhodobě (více než 300 let) pěstované tradice v tvorbě topografických map jsou v podmínkách TS ČSA dosahovány takové výsledky, které z hlediska hodnocení jakosti map i efektivnosti práce jsou výrazně lepší, než by bylo možné dosáhnout v současných civilních organizacích,

2. potřebné finanční limity na případný nákup map v civilním resortu za zvýšené ceny nejsou, a podle předpokládaného vývoje omezujících podmínek ještě dlouho nebudou k dispozici,

3. pro další rozvoj kvality a efektivnosti této práce má TS zpracované potřebné teoretické podklady, např. [65, 68, 72, 74], a zabezpečený dostatečný počet kádrů pro všechny tvůrčí i výkonné etapy této práce.

Úspory až 30 %, tj. 50 pracovníků a 30 % materiálových aj. nákladů lze postupně v příštích třech až pěti letech dosáhnout:

1. snížením počtu zpracovávaných nomenklatur ve všech měřítkách topografických map v důsledku změny vojenské doktríny ČSFR,

2. důsledným uplatňováním úsporných technologií oprav při obnově topografických map místo jejich nového kartografického přepracování,

3. redukcí případného nového polohopisného mapování v měřítku 1:25 000 pouze na nejnutnější případy

4. podstatným snížením počtu výtisků topografických map všech měřítek, který by odpovídal novým podmínkám obranné doktríny ČSFR“

Koncem roku 1990 byly zahájeny výzkumné práce na modernizaci topografických map. Odpovědným řešitelem tohoto výzkumného úkolu kpt. Ing. Karlem Brázdilem, CSc. jsem byl požádán, abych se podílel na jeho řešení především zdůvodněním potřeby jejich modernizace a vymezením celkového rámce a podmínek řešení. K tomuto účelu jsem zpracoval poměrně rozsáhlou studii [76], v níž se podrobně zabývám zejména:

- zdůvodněním potřeby a podmínek modernizace čs. topografických map,

- vymezením základních požadavků na topografické mapy,

- zdůvodněním podstaty a cílů modernizace čs. topografických map,

- metodami a prostředky modernizace čs. topografických map.

Můj celkový přístup k řešení tohoto úkolu vycházel z toho, že topografické mapy odvozené z výsledků mapování v padesátých letech byly zcela jednoznačně koncipovány a vytvořeny pro nejširší využití a sloužily jak pro národní hospodářství, tak i obranu země, vědu, kulturu i státní správu. Toto základní východisko jsem podrobně zdůvodnil v článku [77]. Nepovažoval jsem proto za správné tvrzení, že obsahové pojetí topografických map vyhotovených v souřadnicovém systému S-42, a jejich grafické výrazové prostředky odrážejí především potřeby a požadavky na topografické zabezpečení bojové činnosti vojsk, jak byla situace záměrně nesprávně interpretována nejen v civilním resortu, ale též některými příslušníky TS.

Vycházel jsem dále z toho, že v té době již všechna omezení vyplývající z usnesení vlády č. 327/1968 ztratila svoje opodstatnění. Proto pozbývá opodstatnění též potřeba další tvorby a modernizace stávajících tzv. základních map středního měřítka, i existence všech norem, podle nichž tyto práce probíhaly. Přistupujeme-li proto k modernizaci topografických map, neměli bychom tak činit proto, že by bylo nutné urychleně zpracovat (jakoby dosud neexistující) jednotné státní mapové dílo středních měřítek pro civilní i vojenskou potřebu. Neutajované a veřejnosti zpřístupněné stávající topografické mapy mohou toto poslání v plném rozsahu splnit. Jejich modernizaci jsem samozřejmě považoval za nutnou a měla by být podle mého návrhu hlavním obsahem řešeného vědeckovýzkumného úkolu.

Zároveň jsem zdůrazňoval, že cílem výzkumu by měla být nejen modernizace obsahu a formy těchto map jakožto výrobku (konkrétní užitné hodnoty), ale též modernizace samotné této činnosti a způsobu a rozsahu využití vytvořeného díla. Vzhledem ke značným nejistotám ve vývoji podmínek a omezení (v celostátním rozsahu i v rámci TS ČSA) jsem nepovažoval za možné a ani vhodné zpracovávaným projektem požadovat úplné vyřešení všech dílčích problémů celé komplexní úlohy v předem přesně vymezeném relativně krátkém čase.

V době zpracování studie [76], tj. v roce 1991, jsem se vědomě bránil navrhovat nějaké definitivní radikální řešení modernizace topografických map. Mezinárodní vojensko-politická situace byla v té době nejistá, a různé varianty dalšího možného vývoje dávaly tušit, že může ovlivnit též přístupy k tvorbě topografických map. (To se také v poměrně krátké době stalo v souvislosti s přípravou přechodu na kartografické standardy NATO, jak bude patrné z dalšího textu.) Proto jsem doporučoval pouze postupné plnění následujících dílčích cílů.

1. Organizačně a administrativně dořešit a prosadit do praxe vhodný způsob poskytování odtajněných topografických map též civilním uživatelům, zejména pracovníkům a orgánům státních podniků, státní a místní správy.

2. Upravit projekt 4. obnovy topografických map tak, aby splňoval požadavky nové vojenské doktríny, a začlenit jej jako součást projektu modernizace čs. topografických map pro vojenskou i civilní potřebu.

3. Vypracovat a zdůvodnit možný způsob a postup radikální modernizace topografických map, mapových značek, popisů a jejich celkové úpravy.

4. S využitím předcházejících výsledků vypracovat několik možných variant modernizace topografických map s různým obsahem a grafickým provedením.

5. Provést expertní hodnocení a hodnotovou analýzu výsledků variantních řešení, navrhnout a zdůvodnit nejvhodnější řešení pro dané podmínky.

6. Do konce roku 1995 – s ohledem též na vývoj mezinárodní situace –

zpracovat komplexní technický projekt modernizace čs. topografických map, jehož základní a relativně stálou charakteristikou by mělo být:

- postupné zdokonalování (po listech, resp. po skupinách mapových listů) obsahu i formální úpravy mapového díla jako součásti modernizace celého topografického informačního systému (samozřejmě včetně jeho digitálních forem),

- stále přísnější podřizování všech opatření modernizace topografických map hlediskům společenské efektivnosti jejich tvorby, trvalé aktualizace a užití,

- maximální využívání a zhodnocování dosaženého stavu mapového díla při každém kroku jeho postupné modernizace,

- takové řešení nezbytných změn kartografických výrazových prostředků, které v souhrnu budou minimalizovat jejich odchylky oproti nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším topografickým mapovým dílům sousedních států.

Tato koncepce byla řešitelským kolektivem ve VTOPÚ v hlavních myšlenkách přijata, problémem však bylo, že při realizaci tohoto záměru nebylo možné počítat se spoluprací civilního resortu, a bylo nutné spoléhat pouze na vlastní, byť omezené síly TS. Ukázalo se to na Koordinační radě se zástupci civilního resortu, která se konala dne 20. 6. 1991. TS zde prezentovala výsledky provedeného průzkumu potřeb modernizace a zkvalitnění vojenských topografických map pro civilní i vojenské uživatele. Šetření bylo provedeno u 51 organizací státní správy a hospodářských organizací a dalších vojenských uživatelů. Výsledky nejen nepotvrdily, ale zcela zpochybnily potřebu vytváření nového mapového díla středních měřítek a prokázaly dobrou využitelnost topografických map jak pro potřeby civilních uživatelů, tak i obranu státu. Přesto pracovníci civilního resortu trvali na potřebě vytvořit další, již třetí mapové dílo středních měřítek.

Snahy pracovníků civilního resortu evidentně směřovaly k převzetí topografického mapového díla do své působnosti, jak se tehdejší předseda ČÚZK Ing. Jiří Šíma, CSc. na neoficiálních setkáních vyjadřoval. Nebylo to nic nového. Tyto snahy jsou staré již více než sto let. Chybné a lehkomyslné rozhodnutí vedení TS počátkem sedmdesátých let jim však k tomu nahrálo. Kromě jiného tím byla vyvolána mnohaletá neužitečná jednání Koordinační rady (KORA) TS AČR, ČÚZK a SÚGK pod falešným názvem „Sjednocení map středních měřítek“.

Návrhy civilního resortu postrádaly podle mého názoru jakoukoliv míru racionálnosti a odborné úrovně. Vždyť např. dřívější návrh pro jednání KORy dne 11. 10. 1990, že státní mapové dílo v měřítku 1:25 000 vznikne transformací Základní mapy ČSFR 1:25 000 do Gaussova kladu listů, nebylo možné brát z odborného hlediska vážně. O to více byl zde patrný již zmíněný úmysl převzít toto dílo do své působnosti.

Nebo též další návrh pro jednání KORy v Bratislavě dne 15. 11. 1990, který dokonce předpokládal nové mapování v měřítku 1:25 000 nebo 1:50 000. Při stavu zabezpečení našeho území mapami středních měřítek by to bylo nezodpovědné plýtvání zdroji. (Nejednou jsem si při čtení těchto návrhů vzpomněl na to, že kdybychom takto hospodařili v mé rodině v době mého dětství, asi bychom museli zemřít hlady). Tyto iracionální a neplodné pokusy pokračovaly několik dalších let. Osobně jsem obhajoval stanovisko TS a intenzivně zpracovával různé písemné podklady na jeho obhajobu, jako jsou [75, 76, 77, 78].

V průběhu roku 1992 jsem zpracoval dílčí výzkumnou zprávu k zadanému tématu o perspektivě tvorby a obnovy topografických map v ČSA a podílu ústavů a zařízení TS na jejím plnění [80]. Zároveň jsem zpracoval pro postgraduální kurzy studijní text [81] pojednávající o aktuálních otázkách obnovy a modernizace topografických map a organizoval k těmto otázkám přednášky a semináře. Po důkladném studiu všech souvislostí problematiky tzv. sjednocení státních mapových děl středního měřítka jsem pro velení TS AČR zformuloval v listopadu 1993 následující návrh stanoviska.

1. Důvody, jež vedly v období tzv. normalizace k zavedení dvou státních mapových děl středních měřítek, tj. topografických map pro potřeby obrany státu a základních map středních měřítek pro potřeby národního hospodářství a státní správy, dnes pominuly. Protože další obnova a modernizace obou mapových děl je velmi nehospodárná a v souhrnu přesahuje současné i budoucí možnosti obou zúčastněných resortů, je nutné urychleně rozhodnout o co nejúspornějším a v daných podmínkách reálném postupu jejich opětovného sjednocení.

2. Jak vyplynulo z porovnání obou mapových děl, stávající topografické mapy mohou, i přes některé dílčí výhrady, dobře (podstatně lépe než stávající základní mapy středních měřítek) uspokojit jak potřeby obrany státu, tak i národního hospodářství a státní správy. Proto se doporučuje přijmout stávající topografické mapy za základ jednotného mapového díla středních měřítek s tím, že jejich další obnova a modernizace bude řešena společným úsilím obou zúčastněných resortů.

3. Vzhledem k tomu, že resort ČÚZK musí v současné době i v budoucnu plnit svůj prioritní, velmi rozsáhlý a naléhavý úkol obnovy a rozvoje katastru nemovitostí, TS AČR je ochotna převzít rozhodující podíl odpovědnosti za zabezpečování map středních měřítek jak pro potřeby obrany státu, tak pro potřeby národního hospodářství a státní správy. Účelnost takového řešení vyplývá též ze skutečnosti, že TS musí řešit jako svůj prioritní úkol modernizaci celého topografického informačního systému pro potřeby rozvoje velení AČR, jehož nezbytnou součástí jsou též topografické mapy.

4. Další tvorbu a obnovu základních map středních měřítek postupně utlumit s tím, že vytvořené zásoby výtisků těchto map budou ponechány ve využívání bez časového omezení. Uvolněné kapacity postupně převést jednak k zabezpečování naléhavých potřeb obnovy a modernizace katastru nemovitostí, jednak k posílení kapacit věnovaných společné obnově a modernizaci jednotného mapového díla středních měřítek.

5. Pro řešení technických a organizačních otázek spolupráce obou resortů na obnově a modernizaci jednotného mapového díla středních měřítek (topografických map) vytvořit společnou komisi.

Takto formulované stanovisko vzhledem ke sledovaným cílům pochopitelně nevyhovovalo pracovníkům civilního resortu. Výsledkem vleklých jednání nakonec bylo to, že především legislativní iniciativou ČÚZK se podařilo prosadit do „Vládního nařízení ze dne 19. 4. 1995, kterým byly stanoveny geodetické referenční systémy, státní mapová díla závazná na celém území státu a zásady jejich používání“, že jako závazná státní mapová díla byly uznány jak základní mapy středních měřítek, tak topografické mapové dílo. Podle mého mínění šlo o určitou formu tzv. opoziční smlouvy mezi státními organizacemi ČÚZK a TS AČR, v níž si obě strany navzájem odsouhlasily své odborné aktivity bez ohledu na potřeby státu. Takový výsledek se mi samozřejmě nelíbil, ale nevím, jestli jsem mohl z pozice vysokoškolského učitele na VA v dané věci v zájmu státu udělat víc.

Při aktivním sledování popsané problematiky a plnění běžných pedagogických povinností jako byly přednášky, cvičení, vedení ročníkových a diplomových prací studentů, jsem s určitými vynucenými přestávkami pokračoval v řešení systému průběžného hodnocení kvality topografického mapového díla. Řešení úkolu bylo zahájeno již zmíněnou dílčí výzkumnou zprávou [72] oponovanou 27. září 1990. V roce 1991 jsem spolu s již zmíněným kolektivem zpracoval Ideový projekt [79]. Byl označen již jako úkol TS číslo 2.9/1. Oponentní jednání k němu proběhlo dne 5. 2. 1992. Návrh byl přijat a jako provozovatel systému byl předběžně navržen VTOPÚ, který se měl více podílet i na jeho technické realizaci, zejména v programování. K tomu však nedošlo a programátorské práce průběžně zabezpečoval Ing. Alois Hofmann, CSc.

Již v dubnu 1992 jsem dokončil a odeslal VS 090 čtyři výtisky další dílčí výzkumné zprávy 2.9/2 Hodnocení jakosti a užitné hodnoty topografických map. Samostatné oponentní jednání k tomuto dílčímu úkolu organizováno nebylo, četl jsem však oponentní posudek VKÚ Harmanec, ve kterém byl s navrhovaným řešením vysloven souhlas. Koncem roku 1992 však život nejen na katedře, ale i v TS byl silně ovlivňován připravovaným dělením ČSFR na dva samostatné státy.

V této napjaté situaci plné nejistoty mě dne 13. 10. 1992 telefonicky požádal doc. Ing. Milan Hájek, CSc. ze SVŠT Bratislava, v té době předseda Čs. kartografické společnosti, zda bych byl ochoten ujmout se funkce předsedy přípravného výboru 10. kartografické konference, která se má konat příští rok v Brně. I když jsem si uvědomoval možný vznik problémů souvisejících s předpokládanou existencí dvou samostatných států, po krátkém zaváhání jsem funkci přijal. Viděl jsem v tom určitou možnost jak co nejlépe představit kartografické veřejnosti jak naši katedru, tak i TS, a přispět k zachování úspěšné spolupráce obou kartografických komunit i po rozdělení státu.

Protože jsem se již dříve zúčastňoval práce v různých funkcích přípravného výboru některých předcházejících kartografických konferencí, přípravy různých akcí Odborné skupiny mapování, i příprav konferencí odpovědných geodetů organizovaných v Brně Krajským výborem ČSVTS, měl jsem dobrou představu o tom, co všechno je nutné pro zdar 10. kartografické konference zařídit. V nejbližších dnech jsem začal získávat spolupracovníky do přípravného výboru. Jeho první společné jednání, na němž byla ustavena komise organizační, s předsedou Ing. Aloisem Hofmannem, CSc. a komise tematická s předsedou doc. RNDr. Milanem Konečným, CSc., byly stanoveny úkoly komisím a sestaven závazný časový harmonogram.

V červenci 1992 jsem byl rozhodnutím Vědecké rady fakulty jmenován školitelem pro externí doktorandské studium por. Ing. Luboše Reimanna, v té době příslušníka VTOPÚ. Po úspěšném absolvování předepsaných odborných zkoušek však asi po dvou letech toto studium na vlastní žádost z osobních důvodů ukončil. K dalšímu pokračování studia se mi nepodařilo jej získat, proto jsem to pociťoval částečně i jako svůj neúspěch. Byla to nesporně škoda jak pro geografickou službu, tak pro něj osobně.

Kromě řízení práce přípravného výboru 10. kartografické konference jsem pro toto jednání zpracovával dva vlastní příspěvky. První, který vyplynul z funkce předsedy přípravného výboru, byl věnován hodnocení vývoje kartografie po 9. konferenci [86], v druhém příspěvku jsem se věnoval vztahu topografického mapového díla k nově budovanému topografickému informačnímu systému, jednak obecně, zvláště pak v TS AČR [87]. V obou příspěvcích jsem se mimo jiné zmínil o dokončení výstavby DMÚ 200 a připravované koncepci výstavby DMÚ 25 ve VTOPÚ. Informoval jsem rovněž o výzkumu a budování automatizovaného systému průběžného hodnocení uživatelské kvality topografických map na katedře geodézie a kartografie VA, který by měl přispět k racionalizaci jejich obnovy a modernizace.

Konference se konala ve dnech 8. a 9. září 1993 v hotelu MONTI v Brně za účasti 138 odborníků z ČR, SR a SRN pod heslem „Kartografie a geoinformační systémy“. Předneseno bylo celkem 20 odborných referátů publikovaných buď ve sborníku konference nebo v Geodetickém a kartografickém obzoru. V průběhu konference se uskutečnilo historicky poslední plenární zasedání Kartografické společnosti ČSFR, na které navazovala ustavující zasedání nových samostatných kartografických společností: Kartografické společnosti ČR a Kartografické společnosti SR. Zároveň byla dohodnuta další spolupráce – kromě jiného konání společných konferencí střídavě v obou státech. Podle hodnocení účastníků byla konference úspěšná a velkou měrou se o to zasloužili příslušníci katedry geodézie a kartografie VA.

Jak jsem se již zmiňoval, po jmenování profesorem jsem byl stále častěji žádán, abych pracoval v různých odborných komisích a radách. Jmenování do nich bylo obvykle na dobu určitou, často s opakovaným jmenováním. Připomenu alespoň některé z nich:

- předseda komise pro obhajoby diplomových prací na studijním oboru Geodézie a kartografie na STU Bratislava, dlouhodobě od roku 1990,

- člen habilitační komise pro jmenování docentem Ing. Jozefa Čižmára, CSc. ze Stavební fakulty STU Bratislava, v roce 1991,

- člen společné komise pro obhajoby doktorských disertačních prací (DrSc.) ve vědních oborech 13-01-9 Fyzická geografie a geoekologie, 13-05-9 Kartografie a geoinformatika, od roku 1991,

- stálý člen Vědecko-technické rady náčelníka TS, od roku 1991,

- člen Vědecké rady VA v Brně, od roku 1992,

- člen Vědecké rady Fakulty letectva a PVO VA v Brně, kam tehdy patřila i naše katedra, od roku 1992.

Přibývalo rovněž žádostí na zpracování oponentských posudků a připomínek k návrhům různých dokumentů a kandidátských disertačních prací, např.:

- připomínky, návrhy a doporučení k vymezení obsahu datových bází VTIS v roce 1992,

- recenze návrhu pomůcky „Historie vojenské topografické služby ČSA“ v roce 1992,

- oponentský posudek na kandidátskou disertační práci Ing. Júliuse Bartaloše ze SVŠT Bratislava nazvanou „Matematicko-štatistické aspekty kvalitatívneho hodnotenia metód podrobného merania“ v roce 1993,

- oponentský posudek kandidátské disertační práce Ing. Miroslava Hrubého z VA Brno nazvané „Využitelnost systému automatizovaného projektování pro práci s mapou“ v roce 1993.

Aktivní účast v práci v různých odborných komisích na jiných univerzitách a na odborných akcích různých nevládních společností, jsem vždy považoval za nezbytnou součást poslání vysokoškolského učitele, i když to vyžadovalo hodně času též mimo běžnou pracovní dobu. Situace byla zvláště napjatá v roce 1993, kdy probíhala příprava zmíněné 10. kartografické konference, dokončoval jsem dílčí výzkumné zprávy [83] a [84], probíhalo při plné výuce stěhování katedry do nových objektů Vojenské policie v Brně-Řečkovicích, a přitom docházelo k různým neurčitým zvěstem o snižování počtů pracovníků nebo i zrušení studijního oboru geodézie a kartografie v důsledku dělení ČSA a TS. Byl to mimořádný nápor zejména na náčelníka katedry doc. Ing. Dalibora Vondru, CSc., který v této mimořádně rušné době byl navíc zvolen předsedou Akademického senátu VA.

V červenci 1993 mi náčelník katedry sdělil, že koncem roku odchází do zálohy a nehodlá se dále o funkci vedoucího katedry ucházet. Byl z toho všeho dění za poslední tři roky patrně unaven, a nebylo se čemu divit. Uvedl, že tato funkce může být u naší katedry obsazena buď vojákem z povolání nebo občanským pracovníkem a že na toto místo bude vypsán konkurs. Doporučoval mi, abych se na něj přihlásil. S takovým vývojem jsem nepočítal a v první reakci jsem tuto možnost odmítal, zejména z věkových a zdravotních důvodů. Slíbil jsem pouze, že budu o tom ještě přemýšlet.

Skutečností bylo, že ať jsem jakkoliv přemýšlel, neshledával jsem v případné možnosti převzetí funkce vedoucího katedry v daných podmínkách pro sebe nic pozitivního. Vzhledem k již dosaženému důchodovému věku jsem ve výhledu počítal maximálně s možností aktualizace některých dříve vydaných studijních textů a s dokončením rozpracovaného výzkumného úkolu průběžného hodnocení užitné hodnoty topografických map. Tuto svoji představu jsem však byl nucen korigovat dne 2. září 1993, kdy se na katedru dostavil náčelník TS plk. Ing. Karel Raděj, CSc. a jeho zástupce plk. Ing. Jiří Toman, a společně s náčelníkem katedry mě přesvědčovali, abych se do konkurzu přihlásil a tak pomohl katedru v daných podmínkách udržet. Nakonec jsem souhlasil s podmínkou, že do konkurzu se přihlásí rovněž Dalibor Vondra – byl přece jenom o čtyři roky mladší než já.

Přihlášku do konkurzu jsem podal počátkem listopadu, konkurz proběhl 30. 11. 1993. Předsedou komise byl děkan 3. fakulty plk. doc. Ing. Václav Jindra, CSc. Touto komisí jsem byl přijat s tím, že moje ustanovení do funkce bude ještě podmíněno projednáním před vyšší konkurzní komisí do konce září 1994. Výkonem funkce vedoucího katedry jsem však byl pověřen již od začátku roku 1994.

Vedoucím Katedry vojenských informací o území

Ještě před mým nástupem na funkci vedoucího katedry bylo stanoveno, že funkci zástupce převezme místo pplk. Ing. Václava Talhofera, CSc., který byl ustanoven do funkce hlavního redaktora TS na TO GŠ, mjr. Ing. Antonín Šmíd, CSc. s tím, že část učební dokumentace a plánování výuky převezme doc. Ing. Miloš Chmelík, CSc.

Po administrativním a materiálovém převzetí funkce jsem při nejbližší příležitosti dosáhl změny názvu katedry na Katedra vojenských informací o území. Změnou názvu katedry jsem se snažil zastavit nebo alespoň zmírnit narůstající tlaky na zrušení našeho studijního oboru, který je v některých aspektech podobný zeměměřickému studiu na civilních vysokých školách. Při této variantě se údajně předpokládalo, že potřební odborníci pro armádu budou získáváni z řad absolventů civilních vysokých škol a katedra na VA by zabezpečovala pouze jejich krátké doškolení.

Existovala však i řada dalších možností vývoje našeho studijního oboru a katedry. Proto se již v roce 1993 doc. Ing. Chmelík, CSc. ujal úkolu zpracovat podkladovou studii, která by vedoucím funkcionářům katedry i TS AČR usnadnila racionálně se rozhodovat při předpokládaných jednáních k přestavbě vojenského školství. Bylo uvažováno o osmi variantách možné transformace katedry a studijního oboru, každá z těchto variant (a až h) pro případ, že katedra bude dislokována v Brně nebo ve Vyškově. Šlo o tyto varianty:

a) zachování současného stavu,

b) zachování všech dosavadních funkcí, ale s personální restrikcí asi o 10 % (2 učitelé),

c) totéž s restrikcí asi 30 % (5 učitelů),

d) totéž s restrikcí asi 50 % (7 učitelů),

e) zachování pouze bakalářského studia,

f) zrušení vysokoškolského studia našeho oboru, pouze doškolování absolventů civilních vysokých škol po dobu jednoho semestru,

g) totéž s doškolováním po dobu dvou semestrů,

h) zachování pouze výuky ve ŠDZ a vojenské topografie u jiných oborů na VA.

Formou dotazníkového šetření bylo u všech zkušených učitelů katedry zjišťováno, jak bude katedra podle jejich názoru při jednotlivých variantách schopna plnit dosavadní funkce. Vytipováno bylo celkem 13 funkcí: bakalářské studium, inženýrské (magisterské) studium, účelové a akademické kurzy, vědecká příprava atd. Ze statistického vyhodnocení odpovědí pak bylo možné usuzovat o důsledcích pro zabezpečování přípravy odborných kádrů pro TS. Studie, která je zahrnuta do závěrečné výzkumné zprávy [98], měla kromě jiného více motivovat pracovníky TO GŠ – jediné reálné spojence katedry v tomto snažení – směrem ke správě vědy a školství MO. Že nešlo o zbytečné obavy, potvrdily následující události.

Dne 28. ledna 1994 bylo narychlo svoláno na 17,30 zasedání Vědecké rady VA, na kterém nový rektor plk. doc. Ing. Jiří Moc, CSc. informoval přítomné o jednání u 1. náměstka ministra obrany Pospíšila. Bylo mu uloženo rozpracovat variantu Univerzity obrany s rektorátem ve Vyškově s tím, že v Brně zůstane pouze Fakulta letectva a PVO, ve Vyškově budou vytvořeny tři fakulty a jedna fakulta v Hradci Králové. Pro nás z toho vyplývala varianta stěhování do Vyškova v rámci Fakulty vojensko-technické druhů vojsk, do které jsme byli začleněni od 1. února 1994. Protože podle těchto návrhů měl být náš obor školen v civilu a naše katedra měla zabezpečovat pouze doškolování, považoval jsem za důležité snažit se zachovat samostatnou katedru vojenských informací o území, promluvit jednotlivě se všemi příslušníky katedry o této situaci s cílem zachovat jádro katedry pohromadě v očekávání, že „zítra může být všechno jinak“, což se nakonec do určité míry i potvrdilo.

Přitom všem běžela plánovaná výuka a musely být plněny další vědeckopedagogické povinnosti. Dne 3. února 1994 byla s uspokojením ukončena moje několikaletá úloha školitele npor. Ing. Jaroslava Piroha z Topografického ústavu v Banské Bystrici, který úspěšně obhájil svoji disertační práci nazvanou „Využitie hodnotovej analýzy k modernizácii obsahu topografických máp“.

15. dubna 1994 proběhlo předpokládané nové konkurzní řízení na obsazení funkce vedoucího naší katedry před celostátní konkurzní komisí pro obor stavebnictví a geodézie na VA. Opakovaně jsem se přihlásil do konkurzu, tentokrát společně s Václavem Talhoferem. Zvláštností (na tu dobu dosti typickou) bylo, že předsedou této komise jsem byl jmenován já, aniž bych o tom předem věděl. Proto jednání o mé přihlášce řídil prof. Nevosád, který byl rovněž členem této komise. Po kladném závěru komise jsem byl ve funkci potvrzen.

Z titulu jmenovaného předsedy konkurzní komise jsem pak vedl konkurzní řízení k obsazení všech míst na naší katedře. Usměrněním přihlášek do konkurzu na jednotlivá místa a dohodou mezi učiteli se podařilo dosáhnout toho, že všichni žadatelé byli doporučeni na místa předpokládané nové organizační struktury katedry. Podobně jsem vedl konkurzní řízení na katedře matematiky a fyziky. Pouze u stavařů se předběžná dohoda v době podávání přihlášek neprosadila, a proto u některých příslušníků jejich katedry muselo nutně dojít ke zklamání.

Nelibost ve funkci předsedy konkurzní komise jsem sklidil při výběru vedoucího Výzkumného stavebního střediska. Uchazečů na toto místo bylo více a mezi nimi i Ing. Jan Meixner, CSc., s nímž jsem několik let spolupracoval ve fakultním výboru ROH, kam jsem byl krátce po mém odchodu z aktivní vojenské služby zvolen za předsedu. Dotyčný si poněkud naivně představoval, že budu chtít a moci jej na tuto funkci prosadit, nehledě na kvality ostatních uchazečů. K takovým hrám jsem nikdy nepřistupoval, zvláště když jiný kandidát byl podle stanovených požadavků na tuto funkci výrazně lepší. Ing. Meixner se po vyhlášení výsledků konkurzu urazil a dokonce mě označil za zrádce. I taková může být odměna za prosazování spravedlnosti.

Při všech těchto tzv. vedlejších činnostech probíhala pravidelná výuka, bylo nutné řešit plánované výzkumné úkoly, a hlavně stále ještě pokračovalo stěhování katedry z objektů na Veveří 95, jak se o tom ještě později zmíním.

V roce 1994 jsem podle plánu dokončil dílčí výzkumnou zprávu o hodnocení výchozího stavu kvality topografických map [91]. Rovněž jsem se musel průběžně věnovat úkolům vyplývajícím z toho, že jsem byl koncem minulého roku pověřen vedením Skupiny pro koordinaci a řešení problémů přechodu na geodetické a kartografické standardy NATO. Úkolem skupiny bylo především připravovat kvalifikované podklady pro jednání na různých úrovních.

Osobně jsem se nejvíce angažoval v řešení přechodu na standardy NATO v kartografii. Bylo zřejmé, že úplné přepracování např. topografického mapového díla byla vzhledem k ekonomickým a odborným kapacitním možnostem TS záležitost řádově deseti let. Proto bylo nutné nejdříve řešit zabezpečení potřeb pro případné společné akce AČR a NATO v tomto přechodném období. Navržen byl způsob přítisku nejnutnějších údajů na lícovou i rubovou stranu omezeného počtu výtisků topografických map měřítka 1:50 000, který pak byl předložen k posouzení na mezinárodním jednání v Budapešti v listopadu 1994.

Zároveň byly připravovány podklady pro tvorbu nových map pro společné operace v měřítku 1:250 000 (JOG) v pozemní i letecké verzi. K tomu byl nejdříve péčí pracovníků VZÚ porovnán obsah klíče mapových značek Topo-4-3 pro tvorbu topografických map měřítka 1:200 000 s obsahem specifikace Mapové agentury USA a AmilGeo pro tvorbu map JOG. Výsledky tohoto porovnání s návrhem na stanovení mapových listů, které by měly jednotlivé státy zabezpečovat, byly pak diskutovány na zmíněném mezinárodním jednání v Budapešti. K tomuto jednání, jehož jsem se osobně zúčastnil, naše skupina připravila též část souhrnné výroční zprávy [92].

Podle poznámek, které jsem si po příjezdu z Budapešti zapsal do deníku, byly cíle jednání z hlediska TS AČR splněny i díky aktivitě naší skupiny. S určitým zklamáním jsem však hodnotil skutečnost, že veškeré zpracované podklady byly po redakční úpravě zcela anonymní bez uvedení autorů. Nešlo v tomto případě o prezentaci mé osoby, ale blížila se akreditace katedry a každý příspěvek příslušníků naší katedry pro zahraniční akci by byl pro akreditaci vítaným přínosem. Bylo mi však umožněno, abych o problematice práce naší skupiny přednesl v plénu příspěvek.

V dalším období bylo řešení technických problémů přechodu na geodetické a kartografické standardy NATO především záležitostí VZÚ a VTOPÚ. Pracovníci katedry se pak více angažovali především jako oponenti zpracovávaných návrhů a postupně zaváděli obsah nových standardů do výuky. K tomu jsem zpracoval též studijní text [95]. Samozřejmě jsme museli na katedře řešit organizační problémy spojené s její další existencí.

Pokud šlo o stěhování katedry z objektu na Veveří 95, podařilo se již v roce 1993 přestěhovat s určitými potížemi a ztrátami základní učebny a pracoviště učitelů do objektů Vojenské policie v Brně-Řečkovicích. Ztrátou byla např. speciální učebna pro geografii a kartografii, kterou jsme začali budovat společně s prof. Lauermannem. Pracně vyhotovenou reliéfní mapu Evropy v měřítku 1:500 000 na vrchlíku zeměkoule nebylo totiž možné pro velké rozměry v Řečkovicích nikde instalovat. Realizaci projektu jsme proto museli oželet. Mnohem horší to však bylo s přestěhováním kartograficko-reprodukční laboratoře.

Pro přestěhování této laboratoře nám byl přidělen výhodný prostor v pravém křídle přízemí budovy Na rohlíku, Kounicova 95. Instalace laboratoře však vyžadovala značné stavební úpravy. Kromě nutnosti přebudovat elektrickou a vodovodní síť, vybudovat pevné základy pod těžké stroje, vznikl závažný problém v tom, že s rozměrným ofsetovým strojem nebylo možné projít žádným vchodem. Bylo proto nutné nejdříve boční vchod do budovy rozšířit, odstranit schodiště, a po přestěhování stroje uvést vše do původního stavu. Vše se podařilo během asi jednoho roku především značným úsilím a obratností tehdejšího správce našich laboratoří Lubomíra Doležala. Výuka v kartograficko-reprodukční laboratoři byla pak slavnostně zahájena dne 16. 3. 1995.

Zcela jiné problémy vznikly při stěhování fotogrammetrické laboratoře do objektů v Řečkovicích. Přestěhování univerzálního fotogrammetrického přístroje stereometrografu firmy Zeiss totiž vyžadovalo, aby specializovaná zahraniční firma přístroj nejdříve rozebrala, přestěhovala, na novém místě smontovala a zjustovala. Firma za toto přestěhování požadovala přes 100 000 Kč, což nám velení VA odmítlo poskytnout. V této situaci zbývaly dvě možnosti: buď přístroj ponechat na místě a předat jej civilní škole, která se na těchto místech zařizovala a přístroj by se jim velmi hodil, nebo se pokusit přístroj přestěhovat vlastními silami, byť se značným rizikem neúspěchu.

Protože jsme přístroj nutně potřebovali ke cvičení studentů z předmětu fotogrammetrie, snažil jsem se realizovat druhou variantu. Zašel jsem za děkanem fakulty plk. prof. Ing. Vladimírem Klabanem,CSc., informoval jej o situaci a požádal, zda by byl ochoten z prostředků fakulty uvolnit na úhradu smlouvy o díle 25 000 až 30 000 Kč pro Otu Dorčáka, který byl v té době již v důchodu, dlouhou dobu na uvedeném přístroji pracoval a z hlediska obsluhy jej velmi dobře znal. Spolu s technikem katedry Petrem Horáčkem, vyučeným elektrikářem, by pak dostali úkol přístroj přestěhovat. Samozřejmě s rizikem, že se přestěhování přístroje do Řečkovic a jeho justáž do funkčního stavu nemusí podařit. Děkan fakulty měl zřejmě podnikatelského ducha, riziko jej neodradilo a s návrhem souhlasil.

Práce na přestěhování přístroje zmíněné dvojici pracovníků trvala přes dva měsíce. Díky jejich pečlivé a opatrné práci s nezbytnou fotografickou dokumentací nejdůležitějších etap při rozebírání a skládání přístroje se jej podařilo uvést na novém stanovišti v Řečkovicích do plně funkčního stavu. Podle jejich vyjádření byla to sice práce zajímavá, ale též drásající nervy, protože v mnoha směrech neznámá, a proto někdy docházelo mezi nimi k rozdílným názorům jak dále postupovat. Rozhodující byl ale výsledek, a ten byl úspěšný.

Trvalé znepokojení v průběhu celé doby stěhování katedry z objektů na Veveří 95 však vyvolávala možnost již zmíněného dalšího stěhování do Vyškova. Teprve koncem roku, kdy byly k 1. 12. 1994 schváleny nové tabulky katedry, se zdálo, že zmíněný návrh na stěhování fakulty a katedry do Vyškova nenalézá potřebnou podporu ani na úrovni MO.

K 1. lednu 1995 jsem požádal o starobní důchod. Po jeho přiznání jsem uzavřel novou pracovní smlouvu do 31. 8. 1998 a pokračoval ve funkci vedoucího katedry. Po ukončení této lhůty jsem uzavíral pracovní smlouvu vždy pouze na další školní rok.

Avšak již v dubnu 1995 bylo oznámeno radikální snížení až o 60 % počtů (především vojáků) na VA. V rámci fakulty z toho pro katedru vyplynul požadavek snížit počet z 15 na 12 osob (2 vojáci, 1 občanský pracovník). Řešení se v tomto případě podařilo najít jednak přechodem dvou vojáků do zálohy a odchodem starších občanských pracovníků do důchodu. Přestože při tomto snížení počtů by podle zmíněných dřívějších hodnocení katedra byla schopna zabezpečovat pouze bakalářské studium, doporučoval jsem postupovat opatrně a snažit se zachovat i nadále též inženýrské studium. Možnost získat určité rezervy jsem viděl jednak v zařazení do učebních programů více celofakultních a celoakademických témat, jednak častějším využíváním samostatného studia místo přednášek.

Kromě řešení těchto koncepčních otázek našeho studijního oboru jsem i nadále působil v různých odborných komisích a radách, jako byly např.:

- konkurzní komise pro obsazování míst vědeckopedagogických pracovníků na VA jmenovaná ministrem obrany v roce 1994,

- konkurzní komise pro obsazení míst vedoucích pracovišť na Přírodovědecké fakultě UK v Praze jmenovaná ministrem školství, mládeže a tělovýchovy v roce 1994,

- habilitační komise na Přírodovědecké fakultě MU v Brně jmenované k habilitačnímu řízení s RNDr. Milanem V. Drápelou, CSc. v oboru kartografie v roce 1995.

Nadále jsem zpracovával četné odborné posudky, připomínky k návrhům různých dokumentů, oponentské posudky výzkumných zpráv a disertačních prací jako byly:

- oponentský posudek na doktorskou disertační práci (DrSc.) doc. Ing. Bohuslava Veverky, CSc. z ČVUT Praha, zpracovanou na téma „Vývoj geoinformačních systémů oborové liniové struktury v prostředí sálové a osobní výpočetní techniky“ v roce 1994,

- připomínky k návrhu zákona „O zeměměřictví …“ v roce 1994,

- připomínky k „Rozboru stavu realizace pokynů k využívání vojenských mapových podkladů k tvorbě civilních kartografických děl a návrhu opatření k podpoře přijetí vojenských topografických map jako celostátního standardu pro mapy středních měřítek v ČR“ v roce 1994,

- oponentský posudek k návrhu „Koncepce vytváření zásob map v armádě ČR“ v roce 1994,

- oponentský posudek dílčí výzkumné zprávy „Katalog topografických objektů“, zpracovaný ve VTOPÚ v roce 1994,

- oponentský posudek kandidátské disertační práce pplk. Ing. Jaroslava Kotolána z VVŠ Vyškov, zpracované na téma „Možnosti využití digitálních dat o území v procesu řízení a velení vojskům“ v roce 1994,

- odborný posudek souboru prací doc. Ing. Bohuslava Veverky, DrSc. z ČVUT Praha předložených ke jmenovacímu řízení profesorem pro obor kartografie v roce 1995,

- oponentský posudek „Úvodního projektu tvorby a obnovy topografických map v TS AČR po roce 1997“, zpracovaného ve VTOPÚ v roce 1995,

- služební stanovisko k návrhu „Programu VTR AČR na léta 1996-1998“ v roce 1995.

Jak je patrné ze stručného popisu mého působení a náplně práce ve funkci vedoucího katedry, často jsem byl nucen přecházet na řešení obsahově zcela odlišných problémů: výuky, výzkumu, stěhování, personální záležitosti, odborné posudky atd. Ke konci roku 1995 jsem se opět musel připravit na obhajobu dvou významných výzkumných úkolů TS: závěrečné výzkumné zprávy k úkolu 1.4 „Systém, obsah a organizace výběru, výchovy, přípravy a stabilizace kádrů TS“ [98], a závěrečné výzkumné zprávy k úkolu 2.9 „Automatizovaný systém průběžného hodnocení jakosti a užitné hodnoty topografických map“ [97].

Oponentní řízení k úkolu 1.4 proběhlo dne 20. 11. 1995 na katedře. V závěrečné výzkumné zprávě byly shrnuty výsledky řešení dílčích úkolů od roku 1991. Na podkladě první dílčí studie byl již v roce 1991 zpracován nový studijní plán pro dvoustupňové (bakalářské a inženýrské) studium oboru geodézie a kartografie na VA.

Vzhledem k tomu, že v dalších letech nedošlo k očekávané stabilizaci legislativních a organizačních podmínek vojenského školství, a v mnoha směrech hrozila neúčelná a škodlivá destrukce stávajícího systému, bylo nutné iniciativně a též bezprostředně na vyžádání zpracovávat různé podkladové materiály jak pro velení TS, tak i VA k přípravě návrhů na obhajobu a účelnou transformaci vojenského školství. V oponované výzkumné zprávě je zahrnuto 12 nejdůležitějších z nich. Osobně jsem zpracoval, kromě vlastní závěrečné výzkumné zprávy se zhodnocením dosažených výsledků, následující části:

- Rozvoj vědního oboru kartografie; podkladová studie zpracovaná společně s prof. Lauermannem, která měla sloužit k obhajobě vědního oboru v rámci diskusí vedených na VR VA k problematice konstituování perspektivních vědních oborů, které by měly být rozvíjeny v armádě a na VA.

- Analýza katedry geodézie a kartografie jako vědeckovýzkumného pracoviště se stručným komentářem, zpracovaná podle obecné metodiky analýz vědeckovýzkumné základny v celé AČR.

- Podklady pro materiál k obsahovému zaměření vědy a výzkumu na VA.

- Zdůvodnění nutnosti zachovat přípravu vysokoškolských kádrů TS na VA, vyžádané TO GŠ.

- Analýza výuky managementu u studijního oboru geodézie a kartografie na VA.

- Návrh nového vysokoškolského předmětu pro různé odbornosti a akademické kurzy 1. stupně s názvem „Vojenské informace o území“.

Výsledky řešení úkolu 1.4 i způsob zpracování závěrečné výzkumné zprávy, která se stala zajímavým dokladem o úsilí věnovanému obhajobě vysokoškolského studijního oboru geodézie a kartografie na VA v letech 1991 až 1995, byly oponentní komisí za přítomnosti zadavatele hodnoceny velmi příznivě. Zároveň byl na tomto jednání schválen návrh Zámyslu řešení vědeckého úkolu na rok 1996 s názvem „Systém přípravy personálu AČR topografické odbornosti v nových pracovních podmínkách“.

Oponentní řízení k úkolu 2.9 bylo konáno dne 7. 12. 1995 v Praze. Byl to poměrně rozsáhlý projekt, který významným způsobem měnil přístup k hodnocení jakosti a užitné hodnoty topografických map. Při oponentním řízení byly hodnoceny výsledky práce kolektivu šesti lidí pod mým vedením za léta 1991 až 1995. Kromě úvodní studie [72], z níž zadání úkolu vycházelo, a závěrečné výzkumné zprávy, bylo zpracováno těchto 6 dílčích výzkumných zpráv:

- Ideový projekt automatizovaného systému průběžného hodnocení jakosti topografických map (autoři: F. Miklošík, L. Lauermann, A. Hofmann, M. Rybanský).

- Návrh způsobu hodnocení a kvantitativního vyjádření úrovně jakosti a užitné hodnoty topografických map (autor: F. Miklošík).

- Hodnocení výchozího stavu kvality topografických map (autor: F. Miklošík). Od začátku roku byl tento soubor aktualizován s využitím čtvrtletních hlášení o vydaných topografických mapách podle mnou navržených a TO GŠ schválených pokynů (s využitím programového vybavení zpracovaného A. Hofmannem).

- Hodnocení zájmového území AČR a ASR z hlediska jeho významu pro uživatele topografických map (autor: F. Miklošík).

- Regionalizace zájmového území z hlediska očekávané rychlosti zastarávání obsahu topografických map (autoři: M. Rybanský s využitím podkladů zpracovaných V. Peichlovou, J. Bielakovou, H. Gyertákovou).

- Příprava programového vybavení automatizovaného systému průběžného hodnocení jakosti topografických map (autor: A. Hofmann).

Výsledky této práce byly sice oponentní komisí přijaty příznivě, problémem však zůstalo, kdo bude provozovatelem tohoto systému. Na katedře jsme provedli pouze první funkční zkoušky a další zavedení do provozu jsme odkázali na pracoviště TS AČR. Nebylo ovšem v našich silách motivovat příslušné pracovníky, aby tento nový přístup k hodnocení užitnosti topografických map skutečně zavedli a dále rozvíjeli. Pracovníci Kontrolní skupiny zůstávali ve vztahu k tomuto úkolu od samého začátku jeho budování trvale v opozici. Nehledě na to, dosažené výsledky jsou podle mého názoru významným teoretickým přínosem s možností bezprostředního využití v praxi.

Vysokoškolským učitelem na Katedře vojenských informací o území

Do konce roku 1995 jsem připravil předání funkce novému vedoucímu katedry plk. doc. Ing. Václavu Talhoferovi, CSc., který se podle předběžné dohody vrátil zpět do Brna, a přestěhoval jsem se zpět do své původní kanceláře. Dále jsem pokračoval v práci na katedře jako učitel na poloviční úvazek na jednom tabulkovém místě společně s Daliborem Vondrou.

Na vyžádání TO GŠ jsem v roce 1996 zpracoval studii s návrhem principů mezinárodní spolupráce TS AČR v oblasti standardizace [101]. Jsou v ní shrnuty základní východiska mezinárodní spolupráce, sledované cíle, organizační principy a formy spolupráce, metodika plánování a plnění mezinárodních dohod, včetně posouzení možných rizik mezinárodní spolupráce.

Kromě běžných výukových povinností jsem v tomtéž roce zpracoval v anglickém jazyce příspěvek do Sborníku pro 3. konferenci „MC&Partnership”, která se konala v září 1996 v Bratislavě. Příspěvek byl věnován problematice teoretické podpory rozhodování o obnově topografických map a digitálních topografických dat [100]. Jsou v něm stručně shrnuty výsledky výzkumu automatizovaného systému průběžného sledování kvality topografického mapového díla. Zároveň jsem pro tuto konferenci zpracoval příspěvek do výroční zprávy TS AČR za skupinu, která se zabývala koordinací a řešením úkolů přechodu na standardy NATO. Byly v něm shrnuty výsledky dosažené v úpravě stávajících topografických map, ve zpracování map JOG 1:250 000, v zavádění souřadnicového systému WGS 84, v tvorbě nových a konverzi stávajících digitálních produktů, a v přípravě štábů.

O dosažených výsledcích v přechodu na kartografické standardy NATO v AČR jsem se snažil průběžně informovat též širší kartografickou veřejnost [99].

Jako vysokoškolský učitel s polovičním úvazkem na VA jsem se snažil vyhovět žádostem o výuku kartografie též na jiných univerzitách. Ve školním roce 1995/1996 jsem vedl kurz kartometrie na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. V letním semestru téhož školního roku jsem zahájil výuku předmětu Kartografie na Ekonomicko-správní fakultě Univerzity Pardubice u specializace Státní správa a územní samospráva, která trvala až do roku 2003. Na MU v Brně jsem v letech 1999, 2003 a 2005 přednášel předmět Státní kartografická díla. Na obou univerzitách byla využívána skripta [103] a [112] vydaná na VA. V obou případech mi byla výuka hrazena formou smlouvy o díle.

V roce 1997, ale i několikrát v dřívějších letech po mém odchodu z aktivní vojenské služby, jsem byl kontaktován pracovníky Ústavu geodézie VUT Brno s nabídkou, abych přešel k nim buď na celý nebo poloviční úvazek. Dokud jsem měl smlouvu na VA, o takové možnosti jsem vůbec neuvažoval. Byl jsem až příliš spjat s problematikou TS AČR a katedry na VA, kde jsem měl v té době pracovní smlouvu ještě do 31. 8. 1998. A podle vyjádření zástupce náčelníka TS měli zájem, abychom spolu s Daliborem Vondrou pracovali na katedře i po tomto termínu.

V době, na kterou právě vzpomínám, bylo mým častým úkolem posuzování výzkumných zpráv a návrhů různých opatření k přechodu na standardy NATO, a návrhů týkajících se tvorby a modernizace topografických map po roce 1997. Základní osobní stanovisko k tvorbě a užití nových topografických map jsem vyjádřil v článcích [105] a [106]. Snažil jsem se rovněž o této problematice spolu s Mariánem Rybanským průběžně informovat též širší kartografickou veřejnost formou článku, např. [107].

Z iniciativy doc. RNDr. Milana Konečného, CSc. z MU Brno byl v roce 1998 prováděn průzkum potřeby a zájmu o eventuální nákup přesného leteckého radarového systému k mapování výškopisu pro ČR. K tomu účelu jsem zpracoval podkladovou studii [108]. Protože nákup drahého zařízení by vyžadoval obtížné sdružování prostředků různých organizací, včetně TS AČR, a nebyla ani prokázána dostatečná efektivnost jeho využití vzhledem k přesnosti výškopisu stávajících map středního měřítka našeho území, k nákupu nedošlo.

Rok 1998 měl pro TS AČR zvláštní historický význam. Kromě toho, že si připomínala 80. výročí svého vzniku, došlo v její odborné činnosti k významné události dokončením 4. obnovy topografických map, byť asi s dvouletým zpožděním v důsledku různých organizačních změn a redukce kapacit. Zvláštní historický význam spočíval v tom, že jejím splněním byla nejen ukončena klasická analogová technologie tvorby a obnovy topografických map, ale zároveň byl vytvořen nezbytný podklad k tvorbě digitálního modelu území DMÚ 25 a dalších digitálních produktů nezbytných k modernizaci celého topografického informačního systému. To umožnilo v dalších letech vyvinout moderní digitální technologie tvorby a obnovy topografických map a jejich přepracování podle požadavků standardů NATO.

Protože jsem se na přípravě a řešení různých problémů v průběhu 4. obnovy topografických map dosti angažoval, měl jsem k ní vytvořen zvláštní osobní vztah. Při příležitosti jejího dokončení mi náčelník TS AČR plk. Ing. Karel Raděj, CSc. udělil dne 8. 10. 1998 „Medaili 1. stupně za zásluhy o rozvoj vojenské geodézie a kartografie“. O historických zvláštnostech a přínosech 4. obnovy jsem podrobněji psal v článku [123].

Ve dnech 22. až 25. 10. 1998 si VKÚ Harmanec připomínal 50. výročí svého založení. Zúčastnil jsem se této oslavy jako člen delegace TS AČR. Protože jsem v tomto ústavu v jeho počátcích několik let na kartografickém odboru (dislokovaném ještě v Banské Bystrici) pracoval, setkal jsem se tam s mnoha známými, byť se někteří z nich zúčastňovali oslav již jako důchodci. Jistou zvláštností pro mě bylo, že jsem tam tentokrát byl jako člen zahraniční delegace. Oslavy byly zorganizovány velkolepě. Kromě různých recepcí jsme se zúčastnili též exkurze do kartografického odboru VKÚ, který byl již dislokován rovněž v Harmanci. Prohlédli jsme si hlavní provoz automatizované tvorby map, a z toho, co jsme viděli, bylo patrné, že dobře zvládli počáteční nezbytné návaznosti klasické a digitální technologie tvorby map.

V prosinci 1998 jsem se jako člen komise zúčastnil habilitačního řízení s RNDr. Richardem Čapkem, CSc. na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Poprvé jsem se tam setkal s velmi kritickým postojem geografů (prof. Dostál, prof. Pavlík) vůči kartografii jako vědě. Předseda komise prof. Kalvoda vystupoval zdrženlivě. Průběh obhajoby mi ukázal, že postavení kartografie jako vědy není dostatečně obhájeno. Protože nemohu jednoznačně tvrdit, že by kritici neměli v něčem pravdu, považuji za potřebné věnovat rozvoji teoretické kartografie náležitou pozornost. Osobně jsem se snažil využívat k pozitivnímu ovlivňování této nepříznivé situace též svého postavení člena komise pro obhajoby doktorských disertačních prací (DrSc.) pro obory fyzická geografie a kartografie, kam jsem byl jmenován MŠ SR dne 2. 2. 1999. Předsedou této komise byl v té době prof. RNDr. Jozef Krcho, DrSc. z Komenského univerzity v Bratislavě.

Nepovažuji kartografii za pouhou podřízenou technickou disciplínu geografie, jak to u mnohých geografů přežívá z dob dávno minulých. Vědecký i praktický přínos kartografie vnímám především v tom, že svými specifickými metodami kartografického modelování a simulace pomáhá poznávat prostorové souvislosti různých jevů a efektivně řešit prostorové (územní) úlohy různého charakteru. Zdaleka ne pouze úlohy geografie.

Pro zdokonalení činnosti a upevňování postavení TS v rámci AČR považuji v této souvislosti za důležité sledovat potřeby modelování a simulace ve vojenství. V knize stejnojmenného názvu, zpracované kolektivem pod vedením doc. Ing. Mikuláše Rybára, CSc., při jejíž tvorbě jsem měl možnost jako recenzent uplatnit několik svých připomínek, jsem se snažil upozornit právě na význam kartografie pro modelování a simulaci ve vojenství. Podrobnější informaci o této knize jsem napsal v článku [114] v časopisu Vojenské rozhledy.

Při zpracování skript „Základy užití map“ [112] v roce 1999 – ačkoli šlo pouze o základní studijní text pro uživatele z různých oborů – jsem se snažil uplatnit nové pojetí výkladu vycházející z dříve definovaných základních funkcí map. Kromě jiného jsem tím chtěl dosáhnout toho, aby výsledky dřívější teoretické práce se dostali do širšího povědomí a nezůstaly pouze předmětem studia teoretické kartografie. Považoval jsem to za důležité i proto, že tyto základní funkce se různou vahou uplatňují u všech forem kartografických produktů, tedy i u digitálních modelů.

Při studiu budoucnosti vztahu mapových produktů a digitálních informačních systémů [110] jsem docházel k jednoznačnému závěru o jejich trvalé vzájemné funkční a technologické podpoře.

Již delší dobu se v TS i na katedře diskutovalo o návrhu formátu nových topografických map. Osobně jsem se přikláněl k zachování dosavadního formátu, kromě jiného též z důvodů minimalizace dalších nutných opatření ve skladech zásob map apod. Podle tehdejších informací rovněž v Polsku vycházeli ze stávajícího formátu s tím, že slučují dva sousední listy vedle sebe, což je možné vzhledem k jejich užším rozměrům na sever od našeho území. Nakonec bylo u nás rozhodnuto stávající formát map zachovat s tím, že výchozím formátem papíru bude B1 z důvodů obsažnějších mimorámových údajů.

Koncem roku 1999 jsem byl požádán vedoucím katedry kartografie a geoinformatiky na Přírodovědecké fakultě UK v Praze doc. Ing. Daliborem Moravcem, DrSc., zda bych byl ochoten převzít částečný úvazek výuky (maximálně třetinový) podle dohodnutého obsahu. Lákala mě příležitost uplatnit výsledky svých teoretických prací, proto jsem souhlasil a zúčastnil se vyhlášeného konkurzu. Děkanem Přírodovědecké fakulty UK Praha mi pak bylo sděleno, že jsem ve výběrovém řízení uspěl na místo profesora se zaměřením na teoretickou a obecnou kartografii a řízení kartografických prací na tři roky s nástupem 1. 10. 2000.

Na tuto výuku, kterou jsem měl plánovanou vždy na zimní semestr, jsem se začal intenzivně připravovat. Urychleně jsem zpracoval studijní text [117] o objektivizaci hodnocení map a mapových děl a důkladněji se zabýval studiem kartografie z hlediska teorie řízení [118]. Při přednáškách a seminářích jsem si mohl správnost svých názorů konfrontovat s dosavadními poznatky. Výuku na Univerzitě Pardubice, která nevyžadovala zvláštní teoretickou přípravu, jsem měl plánovanou vždy na letní semestr, takže jsem mohl obě externí výuky dobře zvládnout, samozřejmě současně s výukou plánovanou na VA.

Pro úplnost bych k vlastní činnosti ještě uvedl, že dne 20. března 2000 se mi podařilo ve funkci předsedy habilitační komise dovést do úspěšného závěru habilitační řízení na naší fakultě v oboru kartografie s doc. RNDr. Svatoplukem Novákem, CSc. z Pedagogické fakulty MU Brno.

Rok 2001 byl pro VA a katedru, ale též pro VTOPÚ, rokem významného jubilea – 50. výročí založení. K této příležitosti jsem napsal do Vojenského geografického obzoru stručné vzpomínky na své působení a spolupráci s VTOPÚ [115]. K 50. výročí vzniku katedry bylo dne 11. 10. 2001 zorganizováno setkání bývalých příslušníků katedry a funkcionářů Geografické (dříve Topografické) služby (GeoSl) v Brně-Řečkovicích. Bylo to příjemné setkání, při kterém jsme se ale rovněž nevyhnuli diskusi o vyhlídkách dalšího rozvoje Geografické služby a katedry.

Ve výuce na katedře jsem v té době stále zabezpečoval přednášky a cvičení v předmětech Mapování a Řízení geodetických a kartografických prací u základního inženýrského studia. Kromě toho jsem měl plánovanou výuku u praporního štábního kurzu, a v předcházejícím roce výuku u brigádního štábního kurzu. Stykem se studenty těchto kurzů jsem získával poměrně dobrý přehled o dění v GeoSl a mohl jsem této situaci přizpůsobovat přípravu na další výuku.

Dne 24. 4. 2002 jsem se zúčastnil jako člen komise obhajoby tzv. velkého doktorátu (DrSc.) Ing. Viliama Vatrta, CSc. na Vojenské letecké akademii M. R. Štefánika v Košicích. Při přípravě této obhajoby jsem pomáhal se sestavováním vhodné komise na Slovensku, protože Akademie věd ČR nehodlala již v této formě graduace pokračovat. Myslím, že tato akce přispěla významnou měrou k prestiži jak samotného doktoranda, tak i Hlavního úřadu vojenské geografie (HÚVG - dříve VTOPÚ) a celé GeoSl.

Konec roku 2002 a celý další rok byl plný obav z další fáze reorganizace GeoSl i vojenského školství. Informace, které pronikaly mezi učitele katedry, nasvědčovaly tomu, že náš studijní obor na nové Univerzitě obrany, která by měla vzniknout buď k 1. lednu nebo září 2004, již nebude. Podle těchto zpráv by rovněž mělo dojít k výrazné reorganizaci GeoSl. Pronikaly zprávy rovněž o plánovaném zrušení VZÚ s tím, že plnění jeho hlavních úkolů převezme Dobruška.

Byly to velmi závažné zprávy, proto jsem hledal možnost jejich potvrzení nebo vyvrácení. Když jsem byl dne 27. 11. 2002 v Praze na přednášce, setkal jsem se náhodou na ubytovně Na Julisce s Ing. Peichlem a Ing. Vitkem, kteří tam rovněž bydleli. Při delším posezení s nimi jsem se mezi řečí dozvěděl, že právě v ten den proběhlo významné jednání reorganizační komise, na kterém se patrně oba jmenovaní zúčastnili. Z jejich vyjádření bylo zřejmé, že Dobruška, kterou obhajoval plk.Ing. Karel Brázdil, CSc. obstála před komisí dobře, zatímco VZÚ bude zrušen a tvorba a výroba kartografických děl bude v plném rozsahu zabezpečována v Dobrušce.

Jako reakce na tato rozhodnutí došlo v dalších dnech ke stížnostem pracovníků VZÚ na to, že v Dobrušce nejsou schopni mapy kvalitně zpracovávat. Jako důkaz mělo sloužit nevyhovující hodnocení asi deseti listů topografických map 1:25 000 a 1:50 000 zpracovaných podle standardů NATO a vytištěných novou technologií v Dobrušce. Stížnost byla projednávána komisí, jejíž jsem byl rovněž členem, dne 5. 12. 2002. Podle mého stanoviska, vycházejícího z objektivnějších pravidel hodnocení kvality map rozpracovaných v [97] a [117] - jejichž zavedení se Kontrolní skupina ve VZÚ dlouhodobě bránila – byly topografické mapy vytištěné novou technologií plně funkční. Komise nakonec doporučila jejich přijetí do zásobování. Ing. Rybenskému, který byl vedoucím Kontrolní skupiny ve VZÚ, jsem při této příležitosti předal výtisk skript [117] k prostudování.

Tentýž den jsem se zúčastnil společné večeře se všemi hlavními funkcionáři GeoSl v hotelu „Orličan“ v Pulicích, kde mi náčelník GeoSl blahopřál k 70. narozeninám a poděkoval za práci ve prospěch služby. Mělo to slavnostní ráz a velmi mě to potěšilo. Další posezení mělo velmi příjemný průběh a s uspokojením jsem si uvědomoval svoji příslušnost ke GeoSl.

S přibývajícími léty jako bych si – navzdory rostoucí angažovanosti též na civilních univerzitách – stále více uvědomoval a cenil své příslušnosti ke GeoSl AČR. Zdá se, že v této době již nebylo pro mě důležité, zda budu mít v dalších letech na katedře VA pracovní smlouvu. Spíše jsem se zajímal o novou akreditaci našeho studijního oboru, která měla platnost pouze do konce roku 2003. Proto jsem se snažil ve funkci předsedy habilitační komise maximálně urychlit habilitační řízení s Václavem Talhoferem (úspěšně bylo ukončeno dne 27. 1. 2003) a s Mariánem Rybanským (úspěšně bylo ukončeno dne 24. 2. 2003). Považoval jsem to za velmi důležité z hlediska postavení oboru kartografie při jakýchkoliv dalších organizačních změnách.

Na Katedře kartografie a geoinformatiky Přírodovědecké fakulty UK v Praze jsem pracoval do 31. 8. 2003, kdy mi končila pracovní smlouva. Do konkurzu na další období jsem se již nehlásil, protože při svých návštěvách na fakultě jsem pozoroval značný nesoulad mezi učiteli geografických oborů a učiteli Katedry kartografie a geoinformatiky. Rozpory vyvrcholily při projednávání bakalářského programu oboru kartografie a geoinformatiky. Vědecká rada fakulty, ve které měli geografové naprostou převahu, odmítala navrhovaný program schválit. Geografové navrhovali jednotný geografický bakalářský program včetně základních témat z kartografie a geoinformatiky. Jejich cílem patrně bylo získat více studentů pro své značně specializované geografické obory s velkým počtem učitelů, na úkor dosud většího počtu studentů oboru kartografie a geoinformatika.

V důsledku těchto rozporů odešel z katedry jak Dalibor Moravec, tak i Richard Čapek. Avšak ještě před jejich i mým odchodem jsem s pomocí Dalibora Moravce uzavřel v roce 2003 smlouvu s vydavatelstvím Karolinum na vydání připravované monografie „Teorie řízení v kartografii a geoinformatice“, na které jsem pak intenzivně pracoval ještě další rok. Na této katedře jsem pak v dalších letech působil pouze ve funkci člena oborové rady pro kartografii, geoinformatiku a DPZ.

Koncem roku 2003 jsem musel ze zdravotních důvodů ukončit výuku kartografie též na Ekonomicko-správní fakultě Univerzity Pardubice.

Na pozvání jsem se dne 27. června 2003 zúčastnil v Dobrušce slavnostního shromáždění u příležitosti oslav Dne ozbrojených sil ČR, založení Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMúř) a ukončení kariéry plk. Ing. Karla Raděje, CSc. ve funkci náčelníka GeoSl AČR. Po oficiálním programu se tentýž den od 16,00 hodin konalo přátelské posezení za Sokolovnou (u kuželkárny) a rozloučení s Karlem Radějem, který odcházel v diplomatických službách do Bukurešti. Rád konstatuji, že jsem měl s ním po celou dobu jeho působení ve funkci náčelníka GeoSl velmi dobré pracovní vztahy naplněné vzájemnou důvěrou.

Koncem října 2003 zanikl VZÚ a základní strukturu služby tvořil Odbor vojenské geografie a hydrometeorologie (OVGHM) v Praze podléhající Vojenské zpravodajské službě, a VGHMúř v Dobrušce. Náčelníkem OVGHM byl plk. Ing. Jiří Drozda, náčelníkem VGHMúř byl plk. Ing. Karel Brázdil, CSc. Toto uspořádání vyvolávalo nespokojenost pracovníků z Prahy, kteří se snažili tento reorganizační krok zvrátit.

Zánik VZÚ znamenal nesporně historickou ztrátu. Neštěstím bylo, že se tento reorganizační krok dostal při jednáních od samého počátku do polohy „buď Praha nebo Dobruška“, a nebyla ochota včas hledat jiné řešení v duchu studie [73] z roku 1990, kde se předpokládalo, že i při plánovaném snižování počtů budou zachovány obě složky. V dané situaci se např. nabízela možnost opustit ve VZÚ tradiční kartografickou produkci a orientovat jeho působnost především na vojensko-geografický výzkum a tvorbu syntetických podkladů o prostředí bojové činnosti pro konkrétní potřeby armády s využitím moderních technických prostředků.

V průběhu brigádního štábního kurzu na naší katedře jsem koncem roku 2003 pozoroval mezi účastníky značný neklid a nepřátelské postoje mezi účastníky z Prahy a Dobrušky, které pramenily z různých zpráv o další chystané reorganizaci. Navrhl jsem proto náčelníkovi katedry, aby pozval náčelníka OVGHM plk. Drozdu do Brna a požádal jej o informaci k připravovaným změnám jak pro příslušníky katedry, tak i účastníky kurzu. Došlo k tomu dne 13. 11. 2003. Informace však byla příliš všeobecná, týkala se nepodstatných věcí a místo věcných argumentů byly používány pouze populistické fráze. Pro sebe jsem si z této informace zapsal do svého deníku, že „pražská skupina se stará pouze o to, jak zlikvidovat Dobrušku, kde kdo bude sedět apod“.

V následujících seminářích zaznělo z úst některých účastníků kurzu, že je vyvíjena snaha převést tvorbu topografických map do civilního resortu a provést další z toho vyplývající změny v organizaci a činnosti GeoSl. O vážnosti situace jsem se přesvědčil, když jsem měl možnost seznámit se s podkladovým materiálem nazvaným „Perspektiva rozvoje GeoS a HMS AČR v letech 2005-2010 s výhledem do roku 2015“ podepsaným náčelníkem OVGHM dne 10. 11. 2003. Podle tohoto dokumentu je v části 4 Cíl výstavby služby, kromě jiného, plánováno do roku 2008:

- předání tvorby státního mapového díla vydávaného v působnosti MO z území ČR do ČÚZK,

- reorganizace VGHMúř na Vojenskou zeměpisnou agenturu AČR se schopností plně zabezpečit požadavky na geografickou podporu velení a řízení AČR.

V části 5 Harmonogram výstavby je pro rok 2006 stanoveno „předání tvorby státního mapového díla z území ČR Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu a vytvoření Vojenské zeměpisné agentury v Praze“.

Podle mého přesvědčení opřeného o mnohaleté zkušenosti a znalosti problematiky státních mapových děl a geografického zabezpečení armády to jsou návrhy, které by radikálně změnily postavení a kvalitu práce GeoSl v neprospěch zabezpečení AČR. I když angažovanost GeoSl při geografickém zabezpečení koaličně dohodnutých zahraničních regionů je významná a nezbytná, povinnost geografického zabezpečení vlastního území je nepřenositelná. Nejde pouze o dodávání map a jiných podkladů z vlastního území pro potřeby obrany státu. Důležité je, aby geografové mapováním a tvorbou map zároveň studovali a poznávali charakteristiky našeho území z hlediska potřeb jeho obrany. To nemůže za GeoSl zabezpečit ani civilní správa, ani žádná zahraniční geografická služba.

Vážnost situace podtrhovala skutečnost, že tyto návrhy vycházely od náčelníka OVGHM. Proto jsem hledal možnost, jak takovému vývoji zabránit. Po konzultaci s kolegy jsem se dne 24. 11. 2003 rozhodl napsat náčelníkovi Vojenské zpravodajské služby plk. Zdeňku Novákovi osobní dopis, ve kterém jsem jej, kromě jiného, upozornil na to, že

„Navrhované řešení, které předpokládá postupné zrušení velmi kvalitních odborných kapacit v Dobrušce s nesporným kreditem nejen u nás, ale i v zahraničí, se z mnoha důvodů jeví jako nesprávné. Budování nových kapacit s podporou nově zřizované agentury (patrně v Praze) je nejen záležitost drahá a zbytečná, ale naznačuje též určitou snahu cíleně vytvářet vhodné korupční prostředí. Předpoklad prostého předání podkladů a technologií z Dobrušky do některého ze stávajících zařízení civilního resortu se jeví vzhledem k jejich náročnosti jako nereálný. Kromě toho jde ještě o další a závažnější otázky související s vnímáním a zabezpečováním potřeb obrany státu …

Unifikovaný systém topografických map a z nich odvozovaných digitálních produktů zabezpečovaných geografickou službou AČR má velký význam též pro účelnou integraci různých aktivit státní správy souvisejících s problematikou obrany státu. Jde zejména o aktivity, jež svojí povahou přesahují hranice státu, nebo je u nich nutné předpokládat též mezinárodní spolupráci. Je skutečností, že dosavadní odborné návrhy a opatření civilního resortu ČÚZK vedly v tomto směru spíše k destrukci než k racionálnímu řešení problémů. Patrné je to např. na nejednotném používání mapových podkladů u Integrovaného záchranného systému, což nutně komplikuje též případnou spolupráci s armádou.

Prosím pane plukovníku, aby s ohledem na uvedené skutečnosti a v zájmu respektování též širších souvislostí a historických zkušeností se zabezpečováním potřeb obrany státu, byla problematika geografického zabezpečení v rámci reformy AČR všestranně a pečlivě zvážena …“

V odpovědi ze dne 22. 12. 2003 mi náčelník Vojenská zpravodajské služby na můj dopis kromě jiného napsal:

„… Problémy perspektivy Vaší služby mi z titulu mé funkce nejsou lhostejné. Jsem si plně vědom současného stavu, kdy se znovu objevují jiné představy o dalším vývoji této služby, které zpochybňují již přijatou koncepci rozvoje. Ujišťuji Vás, že jsem připraven zabránit vývoji, který by mohl mít negativní následky nejen pro službu samotnou, ale i pro AČR, o našich spojeneckých svazcích nemluvě. Mým cílem je pokračovat v započatém směřování za účasti všech zainteresovaných, což mj. znamená sjednotit i rozdílné názory do jednoho společného, vycházejícího z již přijatých dokumentů, a vytvořit podmínky pro další rozvoj této úspěšné a tradičně vysoce kvalitní služby …“.

Myslím, že tato odpověď vyzněla zřetelně na podporu mého snažení.

Dne 8. 1. 2004 jsem se zúčastnil posezení kartografů na Masarykově univerzitě, na kterém doc. RNDr. Milan Konečný, CSc. přednesl svůj program činnosti ve funkci presidenta Mezinárodní kartografické společnosti (ICA), do které byl zvolen v minulém roce. V rámci odborné diskuse jsem měl připomínku pouze v tom smyslu, že by bylo žádoucí rozlišovat v kartografii úlohy vědecké a úlohy doktrinální povahy. Samozřejmě jsme všichni přítomní blahopřáli prezidentovi ICA k jeho zvolení do této významné funkce s celosvětovou působností a přislíbili mu pomoc.

Počátkem roku 2004 mi vedoucí katedry sdělil, že můj zaměstnanecký poměr na poloviční úvazek končí dnem 31. 8. 2004. Vyplývalo to z další redukce počtů a nové organizační struktury školy, která se i názvem měnila na Univerzitu obrany (OU). A v důsledku redukce počtů vznikala též nová katedra s názvem Katedra vojenské geografie a meteorologie, která slučovala dva dosud samostatné studijní obory. Vnímal jsem to jako zajímavé, i když v tomto případě vynucené směřování k účelné integraci výuky s možností vytvářet syntetické informace o vlivu prostředí na různé druhy bojové činnosti. Rád bych připomenul, že tato problematika byla studována již koncem šedesátých let minulého století ve VzÚ 401 v souvislosti s výzkumem digitální mapy. Tam se ovšem uvažovalo ještě s integrací údajů o chemické a radiační situaci.

Nadále se i po těchto změnách počítalo s tím, že výuku předmětů Mapování a Řízení geodetických a kartografických prací podle dobíhajícího studijního programu, a výuku v brigádním štábním kurzu dokončím formou externí výuky (formou smlouvy o díle). Byl to očekávaný a přirozený vývoj mé kariéry na škole. S tímto výhledem jsem pak v dalších týdnech začal postupně likvidovat služební písemnosti, vracet zapůjčenou literaturu do knihovny a likvidovat velké množství nepotřebných materiálů, pokud neměli mladší kolegové o ně zájem. Mé odborné aktivity tým však nekončily.

V březnu 2004 jsem zpracoval posudek na návrh tzv. rychlé aktualizace DMÚ 25. Záměr jsem s ohledem na danou situaci v zásadě podpořil, jenom jsem litoval, že jsem se nemohl ze zdravotních důvodů jednání v Dobrušce zúčastnit. Posudek jsem předal Mariánu Rybanskému, který se jednání zúčastnil za naši katedru. Po návratu mi sdělil, že v základních myšlenkách byla shoda u všech účastníků, a že moje návrhy byly zahrnuty do závěrečných doporučení.

Kromě závazků vyplývajících z pracovní smlouvy na naší katedře, jsem působil na vyžádání z jiných univerzit v oborových radách doktorského studia, jako oponent významných disertačních nebo habilitačních prací, příp. jako člen nebo předseda habilitační komise. Tato činnost představovala nejen určité pracovní zatížení, ale zároveň přispívala též k mému vzdělávání a poznávání nových oblastí a směrů odborné činnosti. Rozmanitost i náročnost této činnosti potvrzuje jejich, byť ne zcela úplný, následující výčet.

Po ukončení funkce vedoucího katedry k 1. lednu 1996 až do 31. srpna 2004, kdy jsem ukončil pracovní poměr na katedře, jsem byl stále více angažován v následujících funkcích jak na UO, tak zejména na jiných univerzitách:

- člen komise pro udělování vědeckých hodností kandidáta technických věd v oboru 11-50-9 geodézie, úsek geodetická kartografie na STU Bratislava v letech 1990-1996,

- člen státní zkušební komise ve studijním oboru kartografie a geoinformatika na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v letech 1997-1998,

- člen společné komise pro obhajoby doktorských disertací (DrSc.) ve vědních oborech 13-01-9 Fyzická geografie a geoekologie, 13-05-9 Kartografie a geoinformatika Ministerstva školství SR, od roku 1991,

- předseda komise pro obhajoby diplomových prací v oboru Geodézie a kartografie na STU Bratislava v letech 1990-2003,

- člen zkušební komise pro státní rigorózní zkoušky ve studijním programu Kartografie a geoinformatika na UK v Praze v roce 2000,

- člen komise pro státní doktorské zkoušky v doktorském studijním programu Geografie, obor Kartografie, Geoinformatika a DPZ na MU v Brně v roce 2001,

- člen oborové rady doktorského studijního programu Kartografie, geoinformatika a DPZ na UK v Praze v roce 2003.

K trvalým odborným činnostem ve zmíněném období patřilo, vedle běžných pedagogických povinností, zpracovávání různých posudků. Kromě posudků na diplomové a ročníkové práce, o nichž není nutné se zde podrobněji zmiňovat, uvádím alespoň zpracování posudků na tyto významnější výzkumné zprávy, knižní publikace, disertační a habilitační práce:

- výzkumná zpráva „Tvorba a obnova topografických map po roce 1997“ zpracovaná ve VTOPÚ, rok 1997,

- disertační práce Mgr. Jaroslava Hofierky z Komenského univerzity Bratislava zpracovaná na téma „Modelovanie prírodných javov v prostredí geografického informačného systému“, rok 1997,

- Závěrečná výzkumná zpráva „Tvorba GIS v ČR: současný stav, bariéry růstu, podmínky optimálního rozvoje a aplikací v mezinárodním kontextu“, zpracovaná doc. Konečným a prof. Veverkou, rok 1997,

- návrh „Směrnic pro zpracování topografických map měřítka 1:25 000, 1:50 000, 1:100 000“ zpracovaných ve VTOPÚ, rok 2000,

- Knižní publikace „Modelovanie a simulácia vo vojenstve“, zpracovaná kolektivem autorů pod vedením Mikuláše Rybára, rok 2000,

- disertační práce Mgr. Karla Staňka z MU Brno zpracovaná na téma „Zjednodušování a zhlazování liniových prvků v automatizované kartografické generalizaci“, rok 2000,

- disertační práce Ing. Tomáše Peňáze z MU Brno zpracovaná na téma „Vizualizace prostorových dat z činnosti složek integrovaného záchranného systému v prostředí geografického informačního systému“, rok 2001,

- habilitační práce RNDr. Evy Mičietové, CSc. z Komenského univerzity Bratislava zpracovaná na téma „Geoinformačný systém o geografickej sfére: štruktúra, integrita, implementácia“, rok 2001,

- knižní publikace Dalibora Moravce z UK Praha „Kartografické a geoinformatické modelování“, rok 2001,

- disertační práce Ing. Ľubice Hudecové ze STU Bratislava zpracovaná na téma „Funkcia katastra nehnuteľností v informačnom systéme“, rok 2002,

- disertační práce Mgr. Blanky Hálkové Malé z UK Praha zpracovaná na téma „Tvorba kartografických modelů pod CAD systémy“, rok 2002,

- disertační práce Ing. Dušana Janoštíka z VUT Brno zpracovaná na téma „Aplikace moderních metod operační analýzy v prostředí GIS“, rok 2003.

Do konce školního roku a ukončení mé pracovní smlouvy k 31. 8. 2004 jsem kromě výuky a zmíněných odborných činností průběžně opravoval rukopis připravované monografie po recenzi. Zároveň jsem zpracovával příspěvek do Kartografických listů [119] o aktuálních otázkách dalšího výzkumu v teoretické kartografii a příspěvek do sborníku semináře „Aktivity v kartografii 2004“ o přípravě knižní publikace „Teorie řízení v kartografii a geoinformatice“ [120]. Jeho účelem mělo být, kromě prostého sdělení účastníkům semináře o této odborné aktivitě, získat ochotného sponzora na podporu jejího vydání.

Emeritním profesorem na Katedře vojenské geografie a meteorologie Univerzity obrany

Od nového školního roku na podzim 2004 jsem zůstal na nově koncipované a přejmenované katedře jako emeritní profesor neboli profesor v důchodu. Znamenalo to, že jsem měl k dispozici kancelář s příslušným vybavením, neměl jsem plánovanou výuku (kromě té, kterou jsem vykonával podle smlouvy o díle) a mohl jsem využívat zařízení katedry. Moje odborné aktivity však i nadále pokračovaly. Zúčastňoval jsem se práce v různých komisích, poskytoval jsem konzultace, psal různé odborné posudky apod. Bylo to svým způsobem postavení čestné a poskytovaných možností jsem si vážil, i když nebyly zpočátku jednoznačně právně a administrativně ošetřeny. K tomu došlo z iniciativy děkana fakulty až později, jak se o tom ještě zmiňuji na jiném místě.

Výhodou mého postavení emeritního profesora bylo, že jsem měl více volného času, mohl jsem se v klidu ohlédnout za minulou prací a volněji přemýšlet o tom, čím se budu v příštích dnech a týdnech ve své odbornosti zabývat. V souvislosti s posuzováním obsahu vlastních publikací, vědeckých a odborných aktivit, o nichž je v textu zmínka, došel jsem k poznání, že v dalším období by bylo žádoucí věnovat pozornost těmto dvěma, podle mého mínění závažným tématům teoretické kartografie a geoinformatiky:

1. úloha vědy a doktríny v kartografii a geoinformatice,

2. dvě stránky racionality v kartografii a geoinformatice: racionalita instrumentální, tj. požadavek dělat věci správně, a racionalita axiologická, tj. požadavek dělat správné věci.

Z toho bezprostředně vyplývá potřeba rozlišovat tzv. elementární úlohy a komplexně pojaté úlohy kartografie, u nichž je nutné zohlednit též zmíněné širší souvislosti a podmínky tvorby a užití kartografických produktů. Uvědomoval jsem si však, že možnost důkladnějšího studia a zpracování těchto témat bude v mém případě záležet na mnoha okolnostech, zejména na mém zdraví. Výhodou pro moji angažovanost v tomto směru by byla skutečnost, že mnohé z vlastních publikací, vědeckých a odborných aktivit se touto problematikou z různých dílčích aspektů zabývají. Avšak vzhledem k mému věku jsem považoval tato témata za aktuální především pro mladší kolegy z vědního oboru kartografie. Moje snažení bylo v nejbližších dnech a týdnech z různých důvodů orientováno jinam.

Dne 22. 9. 2004 navečer se konalo přátelské posezení k 50. narozeninám Vlastimila Kratochvíla a Pavla Zerzána v restauraci U červeného draka. Při této příležitosti se vedoucí katedry Václav Talhofer oficiálně rozloučil s pracovníky katedry, kteří koncem minulého školního roku ukončili pracovní poměr na katedře. Kromě mne to byli ještě prof. Zdeněk Nevosád, prof. Jan Fixel, doc. Miloš Chmelík a laborant Jiří Matoušek. Z neformálních rozhovorů jsem vypozoroval různé individuální zájmy příslušníků katedry, avšak starost o to, co bude s naší katedrou a studijním oborem, příp. jak využít možností nově vytvořené katedry k rozvíjení nových myšlenek v kartografii, jsem nezaznamenal. Dost mě to překvapilo.

Znepokojovala mě rovněž skutečnost, že ještě koncem roku 2004 trvala mezi hlavními funkcionáři v Praze a Dobrušce nevraživost, která vážně poškozovala těžce vydobyté příznivé hodnocení geografické služby v AČR. Myslím, že katedra mohla a měla vzhledem ke svému postavení mimo organizační strukturu GeoSl udělat více k uklidnění těchto vášní. Osobně, i když jsem již byl mimo pracovní poměr, jsem byl pro případ, že by se k tomu nějaké, nejlépe neformální sezení, konalo, připraven se zúčastnit. V tomto smyslu jsem předem informoval též vedoucího katedry.

Nehledě na tyto okolnosti jsem od začátku roku 2004 pokračoval v závěrečných úpravách připravované monografie. V dubnu jsem odeslal poslední korektury, písemný souhlas s tiskem a návrhem obálky, a poděkoval paní Řezáčové z nakladatelství Karolinum za úspěšnou spolupráci.

S platností od 1. 4. 2005 jsem na přání doc. RNDr. Milana Konečného, CSc. podepsal pracovní smlouvu na polovinu úvazku s Přírodovědeckou fakultou MU Brno na spolupráci při řešení výzkumné úlohy nazvané „Dynamická geovizualizace v krizovém managementu“. Ve skupině s doc. Drápelou, RNDr. Friedmanovou a doc. Rybanským jsem se podílel zejména na zpracování Záměru (Zámyslu) řešení dílčího úkolu 4.2 „Analýza požadavků uživatelů na manipulaci s mapou, definice variabilního uživatelského prostředí“. V souvislosti s řešením tohoto úkolu byly zpracovány též články [124] a [125]. Tento pracovní poměr jsem však ukončil na vlastní žádost ke dni 15. 10. 2006.

Dne 20. dubna 2005 se mi podařilo ve funkci školitele dovést do úspěšného závěru vědeckou přípravu mjr. Ing. Vladimíra Kovaříka, MSc., který v tento den obhájil svou disertační práci nazvanou „Extrakce prvků z družicových dat pro aktualizaci vojenských geografických databází“.

V srpnu 2005 jsem odeslal vyžádaný příspěvek do VGO s názvem Historické zvláštnosti a přínosy 4. obnovy topografických map [123]. Byl zařazen do samostatného čísla připravovaného k vydání u příležitosti zavedení nových topografických map zpracovaných podle standardů NATO. Podle mého názoru právě úspěšné dokončení 4. obnovy umožnilo včas a v rozsahu celého státního území nové mapové dílo zpracovat.

Počátkem září 2005 byla vydána tiskem v nakladatelství Karolinum již delší dobu připravovaná monografie [122] nazvaná „Teorie řízení v kartografii a geoinformatice“. Tato publikace byla prezentována na 16. kartografické konferenci konané v Brně ve dnech 7. až 9. září a účastníky byla přijímána příznivě. Jako projev uznání mé dlouholeté úspěšné práce v kartografii jsem byl pak na plenárním zasedání Kartografické společnosti ČR dne 8. 9. 2005 zvolen jejím čestným členem.

Při zpracování zmíněné monografie jsem vycházel z dosavadních poznatků o základních vlastnostech kartografického procesu a obecných zásadách jeho řízení, úspěšně uplatňovaných v podmínkách GeoSl. Způsob výkladu vychází z případového pojetí řídící práce. Jako případy řízení jsou analyzovány především takové skutečnosti, které nejvíce ovlivňují kvalitu a efektivnost dosažených výsledků. Na podporu často uplatňovaného projektového řízení, jehož výsledky jsou výrazně závislé na úrovni spolupráce všech účastníků, jsou pro řídící působení doporučovány především takové postupy, které vycházejí z principů vedení lidí spoluprací.

V geografické službě byly v roce 2005 dokončeny práce na novém vydání topografických map zpracovaných podle standardů NATO. Při této příležitosti se dne 2. prosince konalo v Dobrušce slavnostní shromáždění, kterého jsem se rovněž zúčastnil. Měl jsem tam možnost mluvit s náčelníkem GŠ gen. Štefkem za přítomnosti náčelníka GeoSl plk. Ing. Pavla Skály, a tehdy teprve budoucího náčelníka VGHMúř plk. Ing. Jiřího Osičky. Navrhoval jsem, aby nové mapy byly z důvodů branné přípravy žáků poskytnuty do škol. Přítomní konstatovali, že v zásadě tomu nic nebrání, pouze náčelník GeoSl poznamenal, že nejdříve bude nutné ošetřit ochranu autorských práv.

Pokud jde o ochranu autorských práv mapových produktů, zdá se, že v podmínkách digitálních technologií je to velmi obtížné až nemožné, jak se při příležitosti zmíněného setkání v Dobrušce vyjádřil ředitel VKÚ Harmanec Ing. Pavel Kontra, CSc., který měl s touto problematikou již značné zkušenosti.

Cestou z Dobrušky autobusem zpět do Brna jsem měl možnost blíže se seznámit s děkanem Fakulty vojenských technologií plk. prof. Zdeňkem Vintrem, CSc., kam patřila i naše katedra. Informoval mě o schválených změnách habilitačního řízení, které však podle mého názoru zbytečně řízení prodlužují a příliš zatěžují jak Vědeckou radu, tak habilitační komisi.

Již podle nově upravených pravidel jsem ve funkci předsedy habilitační komise pomohl dovést do úspěšného závěru dne 25. září 2006 habilitační řízení s RNDr. Branislavem Nižnanským z Katolické univerzity Ružomberok (SR), který zpracoval a obhájil habilitační práci ve vědním oboru kartografie na téma „Teória mapového zobrazenia na báze empiricko-teoretického geografického a kartografického výzkumu“. V tomtéž roce jsem byl jmenován předsedou habilitační komise pro přípravu habilitačního řízení v oboru kartografie s doc. RNDr. Milanem Konečným, CSc., který byl sice docentem, ale pouze jmenovaným, a aby mohl být jmenován profesorem, musel se nejdříve habilitovat.

V březnu 2006 jsem vypomáhal v přednáškách na MU Brno za doc. Konečného, který jako prezident ICA měl časté povinnosti v zahraničí. Obsahem přednášek byla témata o státních mapových dílech, kartografických vyjadřovacích prostředcích a základech kartografické generalizace. Byla to témata pro mě dobře známá, určitým problémem však bylo, že jsem pro tato témata neměl připraveny materiály na promítání pomocí techniky instalované na velkých posluchárnách MU, kde výuka probíhala. Často jsem proto musel používat klasické kreslení a psaní na tabuli, ale myslím, že to bylo pro studenty přijatelné.

Při příležitosti oslav 80. narozenin prof. Ing. Erharta Srnky, DrSc. jsem se dne 26. 7. 2006 zúčastnil společenského posezení v klubu UO na Tučkově ulici. Byli tam přítomni hlavní funkcionáři GeoSl a mnoho přátel a bývalých spolupracovníků oslavence. Při této příležitosti jsem mluvil s náčelníkem GeoSl plk. Skálou o problémech státní kartografické podpory krizového řízení. Od něj jsem se dozvěděl, že se připravuje ve spolupráci s ČÚZK nové Vládní nařízení, kterým se stanoví geodetické referenční systémy, státní mapová díla závazná na celém území státu a zásady jejich používání. Protože tato problematika mě dlouhodobě zajímala, požádal jsem, zda bych se mohl s připravovanými materiály seznámit. Přislíbil, že budou zaslány na katedru a budu je tam mít rovněž k dispozici.

S materiály k připravovanému Vládnímu nařízení jsem se seznámil 28. srpna. A jak jsem později zjistil, bylo to již po připomínkovém řízení, protože toto Vládní nařízení bylo schváleno již 16. 8. 2006 pod číslem 430/2006 Sb. (To jsem ale při studiu těchto materiálů ještě nevěděl). Za poskytnuté materiály jsem náčelníkovi GeoSl e-poštou poděkoval a zároveň jsem se k nim takto vyjádřil:

„Předpokládám, že řízení k nim již natolik pokročilo, že věcné připomínky nejsou možné. Proto bych chtěl uvést alespoň základní dojem po jejich přečtení.

- Jednoznačně pozitivní je snaha prosadit jednotné užití kartografických produktů GeoSl v krizovém řízení.

- S ohledem na potřeby krizového řízení, kdy při vzniku krizové situace se všichni občané mohou stát objektem řízení, by snad bylo možné dodatečně prosadit bezplatné poskytování topografických map též státním školám.

- Návrh Nařízení vlády po připomínkách GeoSl působí jako dobře propracovaná „opoziční smlouva“ mezi ČÚZK a GeoSl, která umožňuje oběma stranám úspěšně pokračovat ve stávajících odborných aktivitách.

- Z hlediska celospolečenského, odborného kartografického i ekonomického však neřeší závažný problém, kterým je dualita map středních měřítek se všemi problémy, které z toho vyplývají.“

Poněkud mě mrzelo, že jsem neměl možnost se k této záležitosti vyjádřit v době, kdy bylo Nařízení vlády připravováno, protože jsem o jeho přípravě nevěděl.

Dne 21. 9. 2006 jsem se zúčastnil konference konané na STU v Bratislavě při příležitosti 50. výročí založení katedry mapování a pozemkových úprav. Na slavnostním večírku jsem obdržel „Plaketu profesora Gála“ za dlouholetou spolupráci v pedagogické i vědeckovýzkumné činnosti a mnohaleté působení jako předseda komise pro obhajobu diplomových prací v tomto oboru.

Rád konstatuji, že při různých aktivitách na jiných univerzitách, o nichž jsem se již alespoň částečně zmínil, jsem byl vnímán jako příslušník vojenské geografické služby a učitel UO. Moje odborná posudková činnost pro jiné univerzity pokračovala i v období, kdy jsem působil na Katedře vojenské geografie a meteorologie UO pouze jako emeritní profesor, i když s postupně klesající četností vzhledem k mému narůstajícímu věku. Přesto jsem i v tomto období zpracoval řadu oponentních posudků hlavně doktorských disertačních prací (PhD. a DrSc.) obhajovaných za mé přítomnosti na různých univerzitách, např.:

- disertační práce Ing. Aleše Dvořáka z VUT Brno nazvaná „Publikace geografických dat prostřednictvím intra/internetu“, v roce 2005,

- disertační práce Ing. Róberta Fencíka z STU Bratislava nazvaná „Zber geodetických údajov pre informačné systémy o území“, v roce 2005,

- disertační práce Ing. Maroše Mikluše z STU Bratislava nazvaná „Aktualizácia hraníc katastrálnych území súsediacich s vojenskými obvodmi“, v roce 2005,

- disertační práce Mgr. Alexandry Benové z KU Bratislava nazvaná „Georeliéf a modelovanie jeho geometrickej štruktúry“, v roce 2006,

- doktorská disertace (DrSc.) doc. RNDr. Jána Ferance, CSc. z Geografického ústavu SAV Bratislava nazvaná „Analýza hodnotenia zmien krajinnej pokrývky Slovenska v období 1970-2000 aplikáciou satelitných snímok“, v roce 2007,

- disertační práce RNDr. Mariána Jenča z KU Bratislava nazvaná „Teoretické aspekty modelovania štruktúry georeliéfu na základe geometrického aspektu teórie poľa“, v roce 2007.

V rámci přípravy na 17. konferenci českých a slovenských kartografů konanou v Bratislavě ve dnech 6. a 7. září 2007 jsem zpracoval článek [126] věnovaný problému efektivnosti aktualizace geografických datových bází. Je to podle mého mínění závažný problém soudobé kartografie a geoinformatiky. Způsob hodnocení efektivnosti doporučený v tomto příspěvku představuje jeden z možných přístupů k této úloze v podmínkách rozpočtových organizací, tedy i v podmínkách GeoSl. Přestože výsledky hodnocení mohou být v tomto případě ovlivněny nepřesnostmi některých odhadů, umožňují již na této úrovni odhalovat ztráty efektivnosti, zejména v důsledku prodlužování doby čekání podkladů před jejich zpracováním a poskytnutím výsledků uživatelům.

Začátkem posledního školního roku tohoto vzpomínání proběhla na naší fakultě zajímavá akce, která se má každý rok opakovat. Dne 17. září 2007 svolal děkan Fakulty vojenských technologií UO prof. Ing. Zdeněk Vintr, CSc. setkání profesorů fakulty, na kterém byly slavnostně předány jmenovací dekrety novým emeritním profesorům. Tím děkan naší fakulty splnil dřívější slib, že zajistí právní a administrativní stránku působení emeritních profesorů na fakultě.

Pro zajímavost uvádím, že jmenovací dekret, který jsem rovněž obdržel, podepsal rektor-velitel UO na návrh děkana fakulty a po schválení Vědeckou radou UO. K dekretu je připojena moje Dohoda s děkanem fakulty na dobu neurčitou o vzájemné spolupráci, v níž se kromě jiného stanovuje:

- vytváření podmínek pro společné řešení výzkumných záměrů a výzkumných projektů fakulty,

- vytváření podmínek pro společné řešení přípravy podkladů pro výuku předmětů v doktorských, magisterských a bakalářských studijních programech fakulty,

- poskytování konzultační činnosti ve prospěch studentů doktorských studijních programů,

- účast v komisích pro státní zkoušky, pro obhajoby doktorských prací, habilitačních komisích a komisích pro jmenování profesorem.

Dále se uvádí, že k naplňování této dohody poskytne UO emeritnímu profesoru z kapacity katedry prostor a materiál. Poskytne zejména možnost vstupu do objektů UO, využívání místnosti katedry jako pracovny, výpočetní techniku, její připojení k síti UO, zřízení e-mailové schránky na serveru UO, připojení telefonního přístroje s přiřazeným číslem na jméno emeritního profesora. Katedra poskytne spotřební materiál v potřebném rozsahu. Proti písemnému potvrzení svěřený materiál bude emeritním profesorem využíván na pracovištích katedry a nemůže být přemisťován mimo tato pracoviště.

Dne 20. listopadu 2007 se konalo zasedání VR naší fakulty, na kterém doc. RNDr. Milan Konečný, CSc. přednesl svoji habilitační přednášku a obhájil habilitační práci v oboru kartografie nazvanou „Geoinformatizace v kartografii“. Byl to závěr více než ročního trvání habilitačního řízení podle nově upravených směrnic fakulty. Tím byla úspěšně ukončena též moje funkce předsedy k tomu jmenované habilitační komise.

V polovině prosince 2007 mě požádal Václav Talhofer, člen Redakční rady, která připravovala publikaci k 90. výročí vzniku Geografické služby, zda bych byl ochoten přečíst rukopis jednoho příspěvku nazvaného „Mapování Českých zemí“ a připojit k němu své poznámky. Po jeho přečtení a konstatování, že obsahuje příliš mnoho známých skutečností publikovaných v učebnicích civilních škol, jsem kromě jiného uvedl následující doporučení.

V části popisující 1. vojenské mapování jsem doporučil důkladnější vysvětlení motivů, které vedly státní orgány k tak rozsáhlé investici. K tomu jsem uvedl, že právě sedmiletá válka (1756-1763) prokázala nutnost změnit starou lineární taktiku boje vedeného v přehledném terénu na taktiku nepravidelně členěné sestavy (kolon a pak rojnic). To umožňovalo vedení boje v nepřehledném terénu, osadách a lesích, kde byla vojska lépe krytá před palbou stále dokonalejších zbraní. V této situaci velitel neměl možnost přímo pozorovat průběh bojové činnosti. Proto se začíná výrazně uplatňovat systém velení prostřednictvím štábu; topografická mapa se stala nezbytným a velmi účinným nástrojem přípravy a vedení boje.

Pokud šlo o popis 2. vojenského mapování, rovněž v tomto případě jsem doporučil podrobněji vysvětlit motivy opakované rozsáhlé státní investice v poměrně krátké době po předcházejícím mapování. Bylo to období napoleonských válek, v nichž bylo, zejména u francouzské armády, masově využíváno zdokonalené dělostřelectvo. Jeho účinné využití však vyžadovalo co nejvyšší geometrickou přesnost topografických map. V této souvislosti jsem rovněž připomněl, že při přebírání údajů polohopisu z výsledků probíhajícího katastrálního mapování byl obsah polohopisu mimo osídlená místa velmi řídký. Pro vojenské potřeby bylo proto nutné v poměrně velkých částech území, zejména v lesích, polohopis pro topografické mapy pracně doplňovat.

Dále jsem se zmínil o tom, že topografické mapy 3. vojenského mapování již nebyly tak přísně utajovány jako v předcházejících dvou případech. Předpokládalo se totiž jejich širší využití jak pro vojenské, tak vědecké, technické i administrativní účely. Z vojenského hlediska jsem jenom poznamenal, že v tomto období jsou budovány masové armády a postupně je zaváděna všeobecná branná povinnost. Proto obecným zájmem státu bylo, aby používání topografických map se rozšířilo i mimo velitelské struktury armády.

Topografické mapování v měřítku 1:25 000 v letech 1952-1957 bylo provedeno v klíči mapových značek Topo-IV-4 a výškovém systému Balt po předběžném vyrovnání. Jeho vztah k jadranskému výškovému systému je H_Balt = H_Jadran – 0,68 m. Pokud šlo o další fáze obnovy těchto map, doporučil jsem, aby každá z nich (první až pátá.) byla podrobněji popsána v samostatné stati. Jejich obsahem by mělo být: základy použité technologie, charakter a rozsah změn obsahu, způsob řešení změn souřadnicového a výškového systému, změny klíče mapových značek, důsledky provedených změn na kvalitu díla, atd.

V této souvislosti jsem se rovněž vyjádřil, že podle mého názoru bylo zpracování topografických map v souřadnicovém systému WGS-84 pouze další (již pátou) fází jejich obnovy, a ne nové mapování. Neshledal jsem dostatek důvodů k této změně, i když obnovu lze považovat za součást mapování.

Dne 19. 12. 2007 jsem byl pozván do Geografického ústavu PřF Masarykovy univerzity jako člen komise k obhajobě doktorské disertace Mgr. Kláry Popkové, zpracované na téma „Atlas Euroregionu Neisse – Nisa – Nysa ve vybraných tematikách“. Obhajoba s četnými výtkami a připomínkami oponentů byla nakonec většinou hlasů úspěšná. Osobně mi však vadilo, že jak tato práce, tak i některé další z oboru kartografie, s nimiž jsem se v poslední době seznámil, postrádaly důslednější vědecký přístup k řešené problematice. Podle mého názoru takovým pojetím doktorských disertací autoři staví kartografii pouze do role pomocné technické disciplíny geografie – i když s využitím moderní techniky - což neodpovídá potřebám dalšího rozvoje kartografie jako vědního oboru.

Nový rok 2008 začal smutnou zprávou, že 1. ledna ve věku 76 let neočekávaně zemřel můj mnohaletý spolehlivý přítel plk. doc. Ing. Mikuláš Rybár, CSc. Rozloučil jsem se s ním v jeho rodišti na Šumiaci, kde měl vojenský pohřeb. Na smutečním obřadu v místním kostele za přítomnosti jeho početné rodiny, přátel a známých mi byla dána možnost se s ním krátkým vystoupením rozloučit a připomenout jeho nelehkou, ale úspěšnou životní dráhu jak v topografické službě, tak i v jiných složkách Československé a později i Slovenské armády.

Jak jsem se již zmínil na jiném místě, v tomto roce připravovala GeoSl oslavu 90. výročí svého vzniku a připravovala k tomu různé vzpomínkové materiály. Dne 9. ledna jsem šéfredaktorovi Vojenského geografického obzoru Ing. Břouškovi, který měl přípravu těchto materiálů na starosti, na jeho dotaz e-mailem potvrdil, že k tomuto výročí zpracuji a v pěti až šesti výtiscích poskytnu ve zjednodušené úpravě bez obrázků text tohoto „Vzpomínání“. V této fázi však bude určen pouze pro vnitřní potřebu s tím, že v dalším období bude možné jej podle přání upravit, doplnit, příp. poskytnout k širší publikaci.

Koncem minulého roku došlo na naší katedře, resp. fakultě k historické ztrátě akreditace na jmenování profesorů v oboru geodézie a kartografie. Proto doc. RNDr. Milan Konečný, CSc. musel podat žádost na zahájení jmenovacího řízení, původně plánovaného na naší fakultě, na jinou vysokou školu. Na jeho žádost se jmenovacího řízení ujala koncem února 2008 Stavební fakulta VUT v Brně. Na vyžádání jsem k této žádosti zpracoval osobní doporučující stanovisko.

Moje odborná spolupráce s GeoSl i s Katedrou vojenské geografie a meteorologie v následujících měsících roku 2008 postupně ustávala; osobní kontakty nabývaly stále více pouze společenský charakter. Přehled o jejich odborné činnosti jsem si udržoval zejména častější návštěvou katedry v postavení emeritního profesora a čtením časopisu Vojenský geografický obzor, který jsem péčí VGHMúř pravidelně dostával. Se zájmem jsem vždy sledoval, jak si bývalí studenti našeho oboru na VA v Brně, kterých jsem v minulých letech učil, počínají v různých funkcích a situacích jak u nás, tak v zahraničních misích. Moje odborná kvalifikace však byla i nadále využívána, i když s klesající četností, především civilními vysokými školami a univerzitami.

Účast v různých zkušebních komisích, příp. jako člen nebo oponent v komisích pro obhajobu doktorských disertačních prací na civilních vysokých školách a univerzitách mi alespoň částečně umožňovala poznávat nejnovější trendy v oboru kartografie a geoinformatiky. Tuto příležitost jsem oceňoval zejména po ukončení svého řádného pracovního poměru na UO.

Jako člen komise pro státní doktorské zkoušky v oboru Kartografie, geoinformatika a DPZ jsem se např. dne 11. března zúčastnil na Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty MU v Brně státní doktorské zkoušky uchazečů RNDr. Tomáše Řezníka a Mgr. Richarda Feciskanina. Komise hodnotila celkový výsledek zkoušky velmi příznivě. Dotazem na základní funkce kartografických produktů jsem však zaznamenal, že uchazeči měli sklon považovat informační funkci u všech druhů kartografických produktů za nejvýznamnější, což podle mého názoru nelze považovat za správné. Potvrzují to např. i výsledky mnou provedeného šetření významu (váhy) jednotlivých funkcí u topografických map různých měřítek, publikované v [69]. Zdá se, že výrazné úspěchy v rozvoji informačních technologií poněkud zastiňují význam a potřebu zabezpečovat kartografickými metodami též další základní funkce kartografických produktů podle jejich určení.

Na návrh komise pro doktorský studijní obor Kartografie, geoinformatika a DPZ jsem byl v květnu jmenován děkanem Přírodovědecké fakulty MU Brno oponentem doktorské disertační práce RNDr. Tomáše Řezníka vypracované na téma „Metadatový tok v krizovém řízení: od koncepce k implementaci“. Obhajoba proběhla 12. června a byla velmi úspěšná. Odborná diskuse byla vedena zejména k otázkám tvorby metadatového popisu stávajících geografických datových souborů z území ČR – vytvářených a spravovaných různými institucemi – odpovídajícího normám ISO a přizpůsobeného požadavkům směrnice INSPIRE. Toto téma mělo bezprostřední souvislost též s odbornou činností GeoSl.

Tentýž den jsem se jako člen stálé komise zúčastnil státní doktorské zkoušky ve zmíněném studijním oboru uchazeček Mgr. Jitky Kumhálové a Mgr. Zuzany Sťávové. Osobně jsem se zajímal zejména o jejich znalosti problematiky hodnocení kvality (užitné hodnoty) geografických dat z hlediska aktuálnosti neboli z hlediska jejich souladu se skutečností v důsledku zastarávání. Zdá se, že v této problematice stále přetrvává mnoho nejasností a zkreslujících přístupů.

Počátkem června jsem se zúčastnil dvou přátelských setkání současných i minulých příslušníků katedry: nejdříve při příležitosti padesátin doc. Ing. Mariana Rybanského, CSc., a po několika dnech, při příležitosti osmdesátin prof. Ing. Zdeňka Nevosáda, DrSc., druhého setkání za účasti též hlavních funkcionářů GeoSl. Byly to příjemné společenské akce věnované převážně vzpomínkám účastníků na minulé události. Užitečné bylo, že jsem se mohl při této příležitosti blíže seznámit též s příslušníky meteorologické služby, kteří nově působí na katedře. Žádná odborná diskuse se však při těchto příležitostech nerozvinula.

Na pozvání náčelníka GeoSl jsem se dne 19. června zúčastnil, společně s dalšími příslušníky katedry, setkání bývalých a stávajících příslušníků GeoSl v Dobrušce při příležitosti 90. výročí založení zeměpisné služby. Oficiální slavnost s projevy hlavních funkcionářů a některých hostů se konala v Kině 70 Dobruška. Při této příležitosti byli rovněž oceněni někteří příslušníci služby. Kromě toho byla připravena zajímavá ukázka činnosti vybraných pracovišť VGHMúř. Poznal jsem přitom, že mnoho absolventů našeho studia, které jsem v minulých letech učil, si v praxi vede velmi dobře.

Rád vzpomínám na to, že velení GeoSl se snažilo při různých příležitostech podporovat setkávání stávajících a bývalých příslušníků služby. V rámci různých druhů vojsk a služeb AČR to bylo sice dosti neobvyklé, nesporně to však přispívalo k zachování kontinuity jejího pozitivního vývoje.

Rovněž katedra vojenské geografie a meteorologie UO připravovala k příležitosti oslav 90. výročí založení zeměpisné služby odborný seminář a setkání všech absolventů našeho studia od jeho založení v roce 1951. Setkání bylo svoláno do Brna na 20. listopadu. (Samozřejmě za předpokladu, že ne všichni budou moci nebo chtít přijet). Na toto setkání jsem se pochopitelně velmi těšil.

V červnu jsem obdržel pozvání na příležitostní konferenci s mezinárodní účastí nazvanou „15 rokov vojenskej geografie na Slovensku“, která byla připravována pod patronátem ministra obrany SR na 12. až 14. listopadu do Grant hotelu Permon^**** Podbanské na Slovensku. Obsah konference mě velmi zajímal, avšak plánované náklady na ubytování, vložné konference a další nezbytné výlohy byly pro individuálního účastníka–důchodce příliš vysoké. Svoji účast jsem proto musel již předem oželet.

V posledních týdnech do konce srpna 2008, kdy toto vyprávění končí, k žádné události, z mého hlediska hodné zaznamenání, nedošlo. Ve volných chvílích jsem dokončoval psaní tohoto textu; můj život s vojenskou geografickou službou většinou probíhal již pouze ve vzpomínkách na události minulé a v očekávání událostí příštích.

Několik slov závěrem

Myšlenkou napsat vlastní vzpomínky na život s Vojenskou geografickou (dříve zeměpisnou, pak topografickou) službou, pro kterou jsem pracoval po celý svůj aktivní život, jsem se začal zabývat na jaře roku 2007. Původně měly sloužit pouze pro rodinný archiv, a zároveň vyplnit můj volný čas důchodce. Teprve když jsem v srpnu 2007 obdržel dopis náčelníka GeoSl s výzvou k přípravě vzpomínkových materiálů k 90. výročí založení Zeměpisné služby, začal jsem uvažovat o možnosti využít zpracovávaný text rovněž k této příležitosti.

V té době jsem však měl zpracovanou pouze část zamýšleného textu zahrnujícího události do roku 1970. Ve smyslu pokynů ze zmíněného dopisu jsem tuto část zaslal v srpnu Ing. Luďku Břouškovi k posouzení vhodnosti k publikaci a k případnému vytěžení při zpracování jiných materiálů k 90. výročí založení služby. Ukázalo se však, že vydání těchto vzpomínek např. ve formě přílohy Vojenského geografického obzoru není možné jednak vzhledem k termínu uzávěrky (konec září 2007), jednak vzhledem k předpokládanému rozsahu materiálu a plánovanému časovému horizontu vyprávění událostí do konce srpna 2008. Proto jsem se rozhodl k jeho zpracování jednodušším způsobem a bez obrázků tak, aby mohl být k dispozici v září roku 2008 alespoň v několika výtiscích.

Touto formou psaných vzpomínek jsem se snažil zachytit všechny důležité etapy své profesní dráhy a odborného snažení ve prospěch GeoSl. Kromě prostého popisu běhu událostí jsou zde zmíněny též některé mé názory a postoje k různým odborným tématům, událostem a aktivitám GeoSl. Jde ovšem pouze o můj osobní a subjektivní náhled a hodnocení událostí a situací, v nichž jsem se v průběhu popisovaného období ocitl.

Vzpomínám si, že od prvního dne mého nástupu do kartografického odboru VZÚ v Praze 1. září 1948 jsem tento krok vnímal jako svoji odbornou orientaci na celý život, což se z velké části i splnilo. Považuji to za své osobní štěstí. Přestože můj formální vztah k Vojenské geografické službě nabýval v průběhu popisovaného období podobu buď přímé, nebo pouze nepřímé (odborné) podřízenosti, můj vnitřní vztah k ní, k její odborné činnosti a úloze v armádě, byl v pozitivním duchu trvale posilován.

Vzhledem k neúplným písemným podkladům, které se mi pro jednotlivá období zachovala, musel jsem často spoléhat pouze na vlastní paměť. Proto nelze uvedený výčet různých odborných aktivit považovat za zcela úplný. Přesto se domnívám, že dostatečně vypovídá o mém životě, odborném snažení a vztahu k Vojenské geografické službě.

Publikace, vědecké a odborné práce

[1] MIKLOŠÍK, F.: Aerotriangulácia s pretvorenými a kongruentnými paprskovými trsmi na multiplexe. [Diplomová práce], VAAZ Brno, 1958.

[2] MIKLOŠÍK, F.: Zlepšenie postupu pri vyrovnaní výsledkov aerotriangulácie. [Realizovaný zlepšovací návrh], VTOPÚ Dobruška, 1959.

[3] MIKLOŠÍK, F.: Praktický postup při aerotriangulaci. In: Sborník ze semináře o aktuálních problémech fotogrammetrie. ČSVTS Bratislava, 1960.

[4] MIKLOŠÍK, F.: Organizačné smernice a technické pokyny pre práce fotogrammetrického oddelenia. [Interní pomůcka]. VTOPÚ Dobruška, 1961.

[5] MIKLOŠÍK, F.: Spôsob strojovej aerotriangulácie a skusenosti z použivania tejto metódy. In: Vojenský topografický obzor, čís. 2/1962. s. 121-136.

[6] KOLEKTIV: Směrnice pro údržbu vojenských topografických map (MIKLOŠÍK, F.: část fotogrammetrická a topografická). Topografická služba ČSLA, 1963.

[7] MIKLOŠÍK, F.: Niektoré aspekty použitia máp v automatizovanom systéme velenia. In: Vojenský topografický obzor, čís. 2/1966 – T

[8] MIKLOŠÍK, F.: Výpočet optimálnej cesty prekonania zamoreného terénu. [Závěrečná práce v postgraduálním kurzu operačního výzkumu], VzÚ 401 Praha, 1966.

[9] MIKLOŠÍK, F.: Ideové riešenie konštrukcie strojovej mapy tvoriacej jednotný vojensko-geografický podklad modelovania rozhodovacích procesov na SČP. [Výzkumná zpráva], VzÚ 401 Praha, 1967.

[10] MIKLOŠÍK, F.: Problematika konštrukcie strojovej mapy. In: Sborník VzÚ 401 Praha, čís. 4/1967.

[11] MIKLOŠÍK, F. – MATAS, V. – SLANINA, J.: Strojová mapa pre počítač EPOS-1; soubor programů a konstant. [Výzkumná zpráva], VzÚ 401 Praha, 1968.

[12] MIKLOŠÍK, F.: Program přípravy strojovej mapy cestnej siete pre počítač EPOS-1. [Výzkumná zpráva], VzÚ 401 Praha, 1968.

[13] MIKLOŠÍK, F.: Program výpočtu optimálnej cesty v strojovej mape pre počítač EPOS-1. [Výzkumná zpráva], VzÚ 401 Praha, 1967.160 s.

[14] MIKLOŠÍK, F.: Karta dlja elektonnoj vyčislitelnoj mašiny. In: Mezinárodní sborník pro mechanizaci a automatizaci velení vojskům, čís. 1/1969.

[15] MIKLOŠÍK, F.: Prírodné podmienky ozbrojeného zápasu a strojová mapa. [Disertační práce], VzÚ 401 Praha, 1969. 307 s.

[16] MIKLOŠÍK, F.: Avtomatičeskaja obrabotka informacij o mestnosti. [Formulace mezinárodního vědeckovýzkumného úkolu], VzÚ 401 Praha, 1969.

[17] MIKLOŠÍK, F.: Prírodné podmienky ozbrojeného zápasu. In: Vojenská mysl, čís. 8/1969 – T.

[18] MIKLOŠÍK, F. - DAVID J.: Automatizace sestavování a předávání hlášení o situaci vlastních vojsk. [Operačnětaktická formulace výzkumné úlohy], VzÚ 401 Praha, 1970.

[19] MIKLOŠÍK, F.: Obsah a predslov s doporučeniami k štúdiu a využitiu prác o strojovej mape. In: Sborník VzÚ 401 Praha, čís. 1/1971.

[20] MIKLOŠÍK, F. – CHMELÍK, M.: Příspěvek k automatizaci kartometrického vyhodnocování reliéfu terénu. [Výzkumná zpráva], VAAZ Brno, 1971.

[21] MIKLOŠÍK, F.: Problémy automatizace vyhodnocování informací o území. In: Vojenský topografický obzor, čís. 1/1972.

[22] MIKLOŠÍK, F.: Vzťah automatizácie a kartografie. In: Sborník 3. kartografické konference : Automatizáciou za ďalší rozvoj spoločenského uplatnenia kartografie. ČSVTS Bratislava, 1972.

[23] MIKLOŠÍK, F.: Analýza vlivu topograficko-geodetických podmínek na odolnost míst velení. [Výzkumná zpráva], VAAZ Brno, 1972.

[24] MIKLOŠÍK, F. – LAUERMANN, L.: Zdůvodnění a návrh osnovy učebnice vojenské geografie. [Dílčí výzkumná zpráva], VS 090 Praha, 1973.

[25] MIKLOŠÍK, F.: Stochastická metoda měření délky čáry. In: Geodetický a kartografický obzor, čís. 4/1973, s. 106-110.

[26] KOLEKTIV: Vojenský zeměpisný atlas. MIKLOŠÍK, F.: Spolupráce při tvorbě map NSR. MNO Praha, 1975.

[27] MIKLOŠÍK, F. – CHMELÍK, M.: Návrh prototypu zařízení k automatizaci zjišťování středních sklonů reliéfu terénu pro tvorbu mapy průchodnosti. [Závěrečná výzkumná zpráva], VS 090 Praha, 1974.

[28] MIKLOŠÍK, F.: Bibliografie mapování. VAAZ Brno, 1975.

[29] MIKLOŠÍK, F.: Mapování. [Skripta], VAAZ Brno, 1976. 364 s.

[30] MIKLOŠÍK, F.: K studijnímu plánu oboru geodézie a kartografie na VAAZ. In: Sborník topografické služby ČSLA (VTO), čís. 1/1976.

[31] MIKLOŠÍK, F.: Obsah a zaměření studijního předmětu Řízení geodetických a kartografických prací. [Habilitační práce], VAAZ Brno, 1977. 165 s.

[32] MIKLOŠÍK, F.: Hodnocení metod sběru informací při mapování. In.: Sborník z konference: Sběr informací pro mapování, ČSVTS, Gottwaldov, 1980

[33] KOLEKTIV: Vojenská topografie. ( MIKLOŠÍK, F.: Hlava 6. Měření na topografických mapách, Hlava 9. Využití map v praktické činnosti velitelů). [Celoarmádní učebnice vojenských vysokých škol], MNO Praha, Topografická služba, 1978.

[34] MIKLOŠÍK, F.: Poruchy v komunikaci kartografické informace. In: Sborník 5. kartografické konference: Kartografia a spoločenský pokrok, ČSVTS Banská Bystrica, 1978.

[35] MIKLOŠÍK, F.: Řízení geodetických a kartografických prací. [Učebnice],VAAZ Brno, 1979. 284 s.

[36] MIKLOŠÍK, F.: Diagnóza poruch kartografického výrobního procesu. In: Sborník ze semináře : Riadenie kartografických výrobných procesov, ČSVTS SVŠT Bratislava, 1980.

[37] KOLEKTIV: Oborová prognóza geodézie a kartografie. [Výzkumná zpráva]. MIKLOŠÍK, F.: spoluřešitel dílčího úkolu 3/15 v rámci vědeckého úkolu VV-RE-48 „Rozvoj vojenského školství do r. 2000“, VAAZ Brno,1980.

[38] MIKLOŠÍK, F. – HOFMANN, A.: Tabulky a grafy jednoduchého modelu hromadné obsluhy. [Učební pomůcka], VAAZ Brno, 1980. 43 s.

[39] MIKLOŠÍK, F.: Metodické a realizační problémy automatizace v kartografii. In: Geodetický a kartografický obzor č. 9/1981. (Sborník 6. kartografické konference, s. 231-233. ČSVTS Jánské koupele, 1981).

[40] MIKLOŠÍK, F.: Analýza faktorů ovlivňujících dobu trvání výrobního cyklu mapování. In: Sborník ze semináře : Zkrácení výrobního cyklu základního mapování ve velkém měřítku, ČSVTS Liberec, 1981.

[41] KOLEKTIV: Prognóza proměn charakteru práce a kvalifikace vojáků z povolání ČSLA do roku 2000. [Výzkumná zpráva]. MIKLOŠÍK, F. : Část 5/1 Předpokládané proměny obsahu, charakteru a dělby práce vojáků z povolání ČSLA. VAAZ Brno 1981.

[42] KOLEKTIV: Úloha a místo kateder specializací v systému výchovy k samostatné tvůrčí práci posluchačů vyšších ročníků, obsah a metody jejich výchovné práce v hlavních předmětech výuky ve VOI studijních oborech. (MIKLOŠÍK F.: příspěvek za obor geodézie a kartografie). Sborník VAAZ Brno, 1981, zvláštní číslo řady „D“ věnované konferenci VAAZ na téma : Zvyšování kvality a efektivnosti výchovy posluchačů k samostatné práci, str. 29-37.

[43] MIKLOŠÍK, F.: Metodika předmětu mapování. [Interní pomůcka]. VAAZ Brno, 1981. 17 s.

[44] MIKLOŠÍK, F.: Úvodní studie k přípravě učebnice mapování. [Dílčí výzkumná zpráva], VAAZ Brno, 1982, 73 s.

[45] MIKLOŠÍK, F. – VONDRA, D.: Jak vzniká topografická mapa. [O práci vojenských geodetů a kartografů na VAAZ]. In: Praha, časopis ATOM, č. 9/1982, s. 6-8.

[46] MIKLOŠÍK, F. a KOLEKTIV: Zkušenosti z přípravy geodetů a kartografů na VAAZ. In: „Odborná výchova geodetů a kartografů“. Hradec Králové, 1982. s.79-87.

[47] MIKLOŠÍK, F.: Očekávané změny požadavků na profesionální přípravu vojáků z povolání TS ČSLA do roku 2000. In: Sborník TS ČSLA /VTO/, č. 1/83, s. 35-39.

[48] MIKLOŠÍK, F.: Slovensko-český a česko-slovenský slovník rozdílných výrazů oboru geodézie a kartografie. [Pomůcka]. Brno, VAAZ, 1983, 50 s.

[49] MIKLOŠÍK, F.: Selected Chapters of Maping. [Studijní text]. VAAZ Brno, 1983, 50 s.

[50] MIKLOŠÍK, F.: Podmíněnost časového ohodnocení síťového grafu. In: Síťová analýza v ČSLA. Sborník celoarmádního semináře ČSVTS, Košice 1983, s. 12-22.

[51] MIKLOŠÍK, F.: Co přináší vědeckotechnický pokrok do problematiky vysokoškolské výchovy posluchačů v oblasti mapování. In: Aktuální problémy mapování. Sborník celostátního semináře ČSVTS, Povážská Bystrica, 1983, s. 210-218.

[52] MIKLOŠÍK, F. – VONDRA, D. – DORČÁK, O.: Výcvikový film pro nácvik orientace podle mapy za jízdy vozidlem. [Zlepšovací návrh], VAAZ Brno, 1983. (MIKLOŠÍK, F.: podíl 50%)

[53] MIKLOŠÍK, F.: Význam faktoru času v kartografii. In: Sborník 7. kartografické konference, ČSVTS, Bratislava, 1984, s. 57-67.

[54] MIKLOŠÍK, F.: Přístupy k hodnocení kvality a užitné hodnoty mapového díla. In: Sborník celostátní konference ČSVTS – Úkoly rozvoje vědy a techniky Geodézie a kartografie v 8. pětiletém plánu. Praha 1984. s. 93-99.

[55] MIKLOŠÍK, F.: Aktuální otázky řízení geodetických a kartografických prací. [Studijní text pro VAK GEO]. VAAZ Brno, 1984. 27 s.

[56] MIKLOŠÍK, F.: Některá teoretická východiska k zvýšení užitné hodnoty topografických map. In: Sborník TS ČSLA /VTO/, čís. 2/1985, s. 1-10.

[57] MIKLOŠÍK, F.: Využití diafonu k nácviku orientace podle mapy za jízdy vozidlem. In: Sborník VAAZ, řada D, čís. 3/1985, s. 85-91.

[58] KOLEKTIV: Koncepce vysokoškolské vojensko-inženýrské přípravy posluchačů studijního oboru geodézie a kartografie. [Výzkumná zpráva], VAAZ Brno, 1985. MIKLOŠÍK, F.: Část 4.5.2. Metody a formy výuky posluchačů, 8 str.

[59] MIKLOŠÍK, F.: Hromadění chyb při doplňování změn polohopisu map univerzální fotogrammetrickou metodou. In: Geodetický a kartografický obzor, č. 12/1985, ročník 31(73) s. 308-312.

[60] MIKLOŠÍK, F.: Přesnost polohopisu obnovených topografických map měřítka 1:25 000. In: Vojenský topografický obzor, č. 1/1986, s.1-16.

[61] MIKLOŠÍK, F.: Poznámky k hodnotové analýze pracovních postupů a výsledků mapování. In: Sborník celostátního semináře ČSVTS-Mapy velkých měřítek pro Národní hospodářství, Brno, ČSVTS, 1986, s. 33-40.

[62] MIKLOŠÍK, F.: Aktuální problémy plánování a řízení kartografické tvorby. In: Sborník TS ČSLA, zvláštní číslo 1987, str. 12-14.

[63] MIKLOŠÍK, F.: Measuring the utility value of a map. Příspěvek pro13. mezinárodní konferenci ICA v Morelli, Mexiko, 1987.

[64] MIKLOŠÍK, F.: Rozbor technicko-ekonomických charakteristik technologií 4. obnovy topografických map a návrh organizace výrobního cyklu. [Dílčí výzkumná zpráva]. VAAZ Brno, 1987, 30 s.

[65] MIKLOŠÍK, F.: Časová podmíněnost kvality a efektivnosti práce ve vojenské kartografii. [Doktorská disertační práce], VAAZ Brno, 1987, 292 s., 50 s. příloh.

[66] MIKLOŠÍK, F.: Časová podmíněnost kvality a efektivnosti práce ve vojenské kartografii. [Autoreferát doktorské disertační práce], VAAZ Brno, 1987, 44 s.

[67] MIKLOŠÍK, F.: Časová podmíněnost kvality a efektivnosti práce ve vojenské kartografii. In:Vojenský topografický obzor, zvláštní číslo 1988, 68 s.

[68] MIKLOŠÍK, F.: Zabezpečení růstu kvality a efektivnosti obnovy topografických map. In: Vojenský topografický obzor, č. 1/1988.

[69] MIKLOŠÍK, F.: Časová podmíněnost kvality a efektivnosti práce v kartografii. Edice Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického, Řada 4, Zdiby 1988, 68 s.

[70] MIKLOŠÍK, F.: Psychologie řízení geodetických a kartografických prací. [Studijní text postgraduálního studia]. VAAZ Brno, 1989, 53 s.

[71] MIKLOŠÍK, F.: Hodnotová analýza v geodézii a kartografii. [Studijní text postgraduálního studia]. VAAZ Brno, 1989, 57 s.

[72] MIKLOŠÍK, F. – LAUERMANN, L.: Hodnocení kvality mapového díla. [Dílčí výzkumná zpráva]. VA Brno, 1990, 51 s. (Podíl 80%).

[73] MIKLOŠÍK, F. a kol.: Podkladová studie k přípravě rozhodnutí náčelníka TS ČSA v nových podmínkách počátkem 90. let. [Výzkumná zpráva]. VS 090 Praha, 1990, 126 s. (Podíl 50%).

[74] MIKLOŠÍK, F.: Komplexní výzkum procesu tvorby a užití map. In: Geodetický a kartografický obzor, Praha, 36(78), čís. 9/1990, str. 217-218.

[75] MIKLOŠÍK, F.: K zásadám řízení obnovy a modernizace topografických map. In: Sborník TS ČSA, čís. 1/1991, s. 10-14.

[76] MIKLOŠÍK, F.: Podklad k zpracování projektu modernizace čs. topografických map. [Výzkumná zpráva]. VA Brno 1991, 57 s.

[77] MIKLOŠÍK, F.: Charakter a možnosti využití čs. topografických map. In: Vojenský topografický obzor, č. 2/1991, s. 7-9.

[78] MIKLOŠÍK, F.: K některým otázkám modernizace topografického informačního systému. In: Sborník ze semináře k 40. výročí založení katedry geodézie a kartografie na VA v Brně, Brno 1991, s. 38-46.

[79] MIKLOŠÍK, F. a kol.: Ideový projekt automatizovaného systému průběžného hodnocení jakosti topografických map. [Dílčí výzkumná zpráva]. VA Brno, 1991. 50 s. (Podíl 70%).

[80] MIKLOŠÍK, F.: Perspektiva tvorby a obnovy topografických map v ČSA a podíl ústavů a zařízení TS na jejím plnění. [Dílčí výzkumná zpráva].VA Brno, 1992, 23 s.

[81] MIKLOŠÍK, F.: Aktuální otázky obnovy a modernizace čs. topografických map. [Studijní text PGS]. VA Brno, 1992, 56 s.

[82] VONDRA, D. a kol.: Systém, obsah a organizace výběru, výchovy, přípravy a stabilizace kádrů TS ČSA. [Výzkumná zpráva]. VA Brno, 1991, 80 s. (Podíl 5%).

[83] MIKLOŠÍK, F.: Návrh způsobu hodnocení a kvantitativního vyjádření úrovně jakosti a užitné hodnoty topografických map. [Dílčí výzkumná zpráva]. VA Brno 1993, 26 s. + 137 stran výsledků hodnocení.

[84] MIKLOŠÍK, F.: Hodnocení zájmového území AČR a ASR z hlediska jeho významu pro uživatele topografických map. [Výzkumná zpráva], VA Brno 1993, 26 s.+137 stran výsledků hodnocení.

[85] MIKLOŠÍK, F.: Jak hodnotit význam území při plánování obnovy a modernizace topografických map. In: Voj. topografický obzor, č. 3/1993, s. 47-52.

[86] MIKLOŠÍK, F.: Vývoj kartografie v České republice po 9. kartografické konferenci. In: Sborník 10. kartografické konference, Brno 1993, s. 6-14.

[87] MIKLOŠÍK, F.: Vztah topografického mapového díla k nově budovanému topografickému informačnímu systému. In: Sborník 10. kartografické konference, Brno, 1993, s. 73-78.

[88] KOLEKTIV: Historie topografické služby československé armády 1918-1992. Topografická služba, MO Praha, 1993, 172 s. (spoluúčast na doplnění obsahu a celková recenze).

[89] TALHOFER, V. - MIKLOŠÍK, F. a kol.: Výzkum možností zjišťování a využívání vojensko-geografických charakteristik zájmového území AČR z digitálních bází dat o terénu. [Výzkumná zpráva]. VA Brno, 1993, 81 s. (Podíl 10%).

[90] MIKLOŠÍK, F.: 10. kartografická konference. In: Geodetický a kartografický obzor, Praha 1993, ročník 39 (81), č. 12, str. 269.

[91] MIKLOŠÍK, F.: Hodnocení výchozího stavu kvality topografických map. [Výzkumná zpráva]. VA Brno 1994, 14 s. + 141 příl.

[92] MIKLOŠÍK, F. – FALTA, J. – KRATOCHVÍL, V. – KRISTIN, L. – RYBANSKÝ, M.: The accesses to the solution of the transition to geodetic and cartographic NATO standards in the Czech army. Activity reports of TS AČR Working groups I – IV for period November 1993 to November 1994. Partnership in mapping, charting and geodesy. Budapest 1994. (Podíl 50%).

[93] SRNKA, E. a kol.: Vojenská topografie. [Celoarmádní studijní pomůcka]. TS AČR Praha, 1995, 278 s. (Podíl 15%).

[94] MIKLOŠÍK, F.: Představujeme vám katedry Vojenské akademie v Brně – Katedra Vojenských informací o území. In : Akademické listy, VA Brno, Ročník VI, č. 11/95, s. 6

[95] MIKLOŠÍK, F.: Hodnocení kvality map a digitálních topografických dat podle standardů NATO. [Studijní text k problematice přechodu ke geodetickým a kartografickým standardům NATO]. VA Brno 1995, 15 s.

[96] MIKLOŠÍK, F. – HOFMANN, A. – RYBANSKÝ, M.: Nový systém průběžného hodnocení kvality topografických map. In: Geodetický a kartografický obzor, ročník 41/83, č. 9/1995, s. 190-193. (Podíl 50%).

[97] MIKLOŠÍK, F.: Automatizovaný systém průběžného hodnocení jakosti a užitné hodnoty topografických map. [Závěrečná výzkumná zpráva]. VA Brno, 1995, 45 s.

[98] MIKLOŠÍK, F.: Systém, obsah a organizace výběru, výchovy, přípravy a stabilizace kádrů TS. [Závěrečná výzkumná zpráva]. VA Brno 1995, 126 s.

[99] MIKLOŠÍK, F.: Přechod na kartografické standardy NATO v armádě České republiky. In: Sborník referátů za semináře „Aktivity v kartografii 96“. Geografický ústav SAV, Bratislava 1996, s. 51-56.

[100] MIKLOŠÍK, F.: Theoretical support of desicion on revision of topographic maps and digital topographic data. Presented at the 3rd Common Conference of the Geodesy & Geophysics Working Group of NATO and Military Topographic Services of PfP Countries. Bratislava, SR, 1996.

[101] MIKLOŠÍK, F.: Návrh principů mezinárodní spolupráce TS AČR v oblasti standardizace. [Studie na vyžádání TO GŠ]. Vojenská akademie v Brně 1996, 42 s.

[102] MIKLOŠÍK, F.: Staré vojenské mapy a mapová díla Slovenské republiky. In: Sborník z vědecké konference „Historické mapy“, Bratislava 1997. Kartografická spoločnosť SR a Slovenský národný archív. s. 166-173.

[103] MIKLOŠÍK, F.: Státní mapová díla České republiky. [Skripta S-858]. Vojenská akademie v Brně, 1997, 110 s.

[104] MIKLOŠÍK, F. – RYBANSKÝ, M.: Changes in the actuality of topographic map contents. In: Kartografické listy č. 5/1997, Kartografická společnost SR a Geografický ústav SAV Bratislava, s. 5-12. (Podíl 60%).

[105] MIKLOŠÍK, F.: Tvorba a užití nového topografického mapového díla České republiky pro první polovinu jedenadvacátého století. In: Vojenský topografický obzor, č. 1/1998, s. 24-30.

[106] MIKLOŠÍK, F.: Perspektivy tvorby vojenských map. In: Sborník z vědecké konference „Geoinformatika v službách armády Slovenskej republiky“, Topografický ústav ASR, Banská Bystrica, 1998, s. 215-221.

[107] MIKLOŠÍK, F. – RYBANSKÝ, M.: Příprava tvorby nového topografického mapového díla České republiky. In: Kartografické listy. Kartografická spoločnosť SR, Geografický ústav SAV Bratislava, č. 1/1998,s. 21-28. (Podíl 50%).

[108] MIKLOŠÍK, F.: Přesnost výškopisu základních státních mapových děl České republiky. [Podkladová studie]. VA Brno, 1998, 25 s.

[109] MIKLOŠÍK, F. – VONDRA, D.: Přesnost výškových modelů území České republiky. In: Vojenský geografický obzor, MO Praha, čís. 3/2001. (Podíl 50%).

[110] MIKLOŠÍK, F.: Budoucnost vztahu mapových děl a informačních systémů. In: Sborník z konference „Štátny informačný systém a Armáda Slovenskej Republiky“, Topografický ústav Armády Slovenskej republiky (při příležitosti roku Mateja Bela), Banská Bystrica, 1999, s.145-152.

[111] MIKLOŠÍK, F.: Poznámky k přípravě uživatelů map. In: Sborník XI. Mezinárodní vědecké konference při příležitosti 100. výročí založení České vysoké školy technické v Brně, Sekce geodézie a kartografie, Brno 1999, s. 89-94.

[112] MIKLOŠÍK, F.: Základy užití map. [Skripta S-911]. Vojenská akademie v Brně, 1999, 114 s. + příl.

[113] MIKLOŠÍK, F.: Metodika hodnocení map a mapových děl. In.: Sborník referátů „Aktivity v kartografii 2000.“ Kartografická Společnost SR a Geografický ústav SAV. Bratislava 2000, s.69-76.

[114] MIKLOŠÍK, F.: Modelování a simulace ve vojenství. In: Vojenské rozhledy. MO Praha,č. 3/2001, s. 148-151.

[115] MIKLOŠÍK, F.: Vzpomínky na mé působení a spolupráci se VTOPÚ. In: Vojenský geografický obzor. MO Praha, č. l/2001, s. 78-79.

[116] MIKLOŠÍK, F. – RYBANSKÝ, M.: Topographic Maps: The Principles of the Content Update. In: 6^th Baltic Regional Workshop: Mapping and Charting 2001 according to NATO Standards, Riga, 2001.

[117] MIKLOŠÍK, F.: Objektivizace hodnocení map a mapových děl. [Skripta S-619]. Vojenská akademie v Brně, 2002, 92 s.

[118] MIKLOŠÍK, F.: Studium kartografie z hlediska teorie řízení. In: Sborník ze semináře „Aktivity v kartografii 2002“ pořádaného Kartografickou společností SR a Geografickým ústavem AV SR, Bratislava 2002, s. 88-96.

[119] MIKLOŠÍK, F.: Aktuální otázky dalšího výzkumu v teoretické kartografii. In: Kartografické listy. Kartografická spoločnosť SR a Geografický ústav SAV Bratislava, č. 12/2004, s. 58-65.

[120] MIKLOŠÍK, F.: Příprava knižní publikace Teorie řízení v kartografii a geoinformatice. In: Sborník referátů ze semináře „Aktivity v kartografii 2004“. Kartografická spoločnosť SR a Geografický ústav SAV Bratislava, s. 95-102.

[121] MIKLOŠÍK, F.: K slovenskému vydání vojenského terminologického a výkladového slovníku. In: Vojenské rozhledy. MO Praha, č. 4/2004, s. 158-159.

[122] MIKLOŠÍK, F.: Teorie řízení v kartografii a geoinformatice. Praha, Karolinum 2005, 264 s., 1. vydání.

[123] MIKLOŠÍK, F.: Historické zvláštnosti a přínosy čtvrté obnovy topografických map. In: Vojenský geografický obzor. MO Praha, č. 2/2005, s. 35-42.

[124] DRÁPELA, M.,V.,- MIKLOŠÍK, F.- ČEPČÁŘOVÁ, H.: Měřítka a druhy analogových map pro uživatele v krizovém managementu. In: Sborník příspěvků/článků XXI. sjezdu české geografické společnosti. České Budějovice 2006.

[125] MIKLOŠÍK, F.: Státní kartografická podpora krizového řízení. In: Vojenské rozhledy. MO Praha, č. 1/2007, s. 119-127.

[126] MIKLOŠÍK, F.: Problém efektivnosti aktualizace geografických datových bází. In: Kartografické listy. Kartografická spoločnosť SR a Geografický ústav SAV Bratislava, č. 15/2007, s. 77-86.

F r a n t i š e k M i k l o š í k

Vzpomínání na šedesát let života

Několik slov úvodem