Podle jedné nepotvrzené indicie se jim v roce 1902 v Kis Pesti (v Malé Pešti - dnešní části Budapešti) narodil syn Ferdinand Jedlička, který se tak stal nevlastním bratrem Josefa Jedličky.

Nejstarší zednářská lóže byla v českých zemích založena v roce 1741. Od roku 1794 bylo v Rakousku svobodné zednářství zakázáno v souvislosti s obavami z infiltrace revolučních myšlenek z Francie. Přesto se stále znovu a znovu vytvářelo a počátkem dvacátého století bylo v českých zemích ještě sice v malém počtu (asi 400 členů), avšak již pevně zakotveno. Po vzniku samostatného Československa postupně vzniklo na území nového státu 7 samostatných svobodných zednářských lóží, v jejich čele stáli jednotliví Mistři a tak logicky vznikla potřeba vytvoření zastřešující a koordinující nadřízené organizace. První společná obřadní práce (obřadné přijímání zakládajících členů) všech 7 nových lóží se konala dne 15. prosince 1919. Na následujícím ustavujícím shromáždění byla dne 29. prosince 1919 vytvořena Národní veliká lóže Československá (NVLČs), v jejímž čele stála Velká rada NVLČs, které předsedal Velký Mistr. Po období bouřlivého počátečního vývoje, po fázi technické a organizační konsolidace nastává doba klidu a vnitřního rozvoje, doba vnitřní synteze a ideové asimilace, kdy byla vybudována jak technická stránka organizace, tak formulována základní zednářská ideologie. Koncem třicátých let existovalo v rámci NVLČs pět samostatných zednářských obediencí (samostatný myšlenkový směr tvořený uzavřeným organizačním správním celkem postaveným na principu podřízenosti a poslušnosti nižších zednářských útvarů vyšším), ve kterých bylo sdruženo na 60 lóží. První republika byla zednářstvím prodchnuta a masarykovské Československo bylo prakticky vystaveno na zednářských idejích a jimi cele ovládáno. Po Mnichově a vzniku druhé republiky byly zednářské spolky a jejich činnost zakázané. Proto došlo na podzim roku 1938 k uspání činnosti všech loží a všichni svobodní zednáři v ČSR museli ukončit svoji práci. Během německé okupace Gestapo velmi důsledně a přísně pátralo po seznamech svobodných zednářů, jednotlivé zednáře si předvolávalo k výslechu a být zednářem představovalo značně přitěžující okolnost. Řada svobodných zednářů proto uprchla do zahraničí, kde svoji činnost spojili s bojem spojenců proti nacismu. Doma pak mnozí pracovali v ilegálním odboji a řada jich byla také pro tuto činnost zatčena, popravena nebo umučena ve vězeních a v koncentračních táborech. Jen v rámci zednářské lóže Most Brno bylo cca 95 % lóžových bratrů aktivně zapojeno do protifašistické odbojové činnosti, nebo bylo nacisty pronásledováno za svůj židovský původ a téměř 80 % jich přitom ztratilo své životy. Proto nebylo možno z těchto důvodů činnost této lóže v poválečném období, oproti jiným lóžím, prakticky obnovit. Při poválečné obnově v roce 1947 bylo ve všech tehdejších svobodných zednářských lóžích sdruženo přibližně 600 lóžových bratří. Svobodní zednáři trpěli v době německé okupace obzvláště ničivou perzekucí. Uvádí se, že v letech 1939 - 1945 bylo v protektorátu kolem 1000 českých zednářů (z toho 30 - 40 Židů). Z těch, kteří se účastnili národního odboje, jich bylo 52 popraveno a 175 zahynulo na následky věznění. Zahynul tak přibližně každý pátý svobodný zednář. Žádná jiná společenská skupina neměla tak vysoké ztráty z odboje, jako svobodní zednáři. Když po roce 1948 žádala Velká rada VNLČs komunistickou vládu o další povolení činnosti svobodných zednářů v Československu, vláda tehdy s žádostí souhlasila, avšak jen za podmínky, že zednáři připustí účast policejních úředníků na svých setkáních. Tento požadavek Velká rada odmítla a odhaduje se, že v té souvislosti odešlo do emigrace více než 200 lóžových bratří. Ještě v březnu 1949 se v Praze konal 1. poválečný zednářský kongres, avšak dne 1. dubna 1951 rozhodlo Valné shromáždění VNLČs o uspání zbytků československého zednářství na dalších dlouhých 39 let, když k obnovení činnosti zednářských lóží došlo až dne 17. listopadu 1990. Odhaduje se, že z původních několika stovek svobodných zednářů zůstalo po listopadovém převratu jen 28 původních členů, kteří začali s obnovou svobodného zednářského řádu. V současnosti je na území ČR organizováno asi 600 až 650 lóžových bratří.

Myšlenka národnostního sblížení dala dne 29. listopadu 1925 vzniknout novému, původně nezávislému, ultrakvistickému zednářskému útvaru – lóže  Most Praha, jejímž cílem bylo podporovat a rozvíjet sbratření všech národností v ČSR. Lóži založilo 7 mistrů tehdejší německé Veliké lóže Lesing, která v té době působila rovněž na území Československa. Její činnost byla natolik úspěšná, že již v roce 1927 byla založena další lóže Most Brno, v roce 1930 Most Bratislava, v roce 1932 zednářský kroužek v Táboře a v roce 1935 druhá pražská lóže Most Baruch Spinoza. Jednotlivé lóže utvořily nejprve Svaz Mostů, který se v roce 1932 ustavil jako samostatná obedience Veliký Orient Československý (VOČs). Vycházeje z Francouzské volnomyšlenkářské tradice, zaměřoval se na společenské problémy internacionálního charakteru, víru v Boha od svých členů nevyžadoval a k členství žen měl přístup vcelku uvolněný. Jednání a diskuse byly vedeny střídavě v Českém, Německém, Slovenském, Maďarském nebo Polském jazyce, zároveň byl vydáván časopis Most – Brücke. Tato praxe měla značný úspěch. V roce 1935 působilo v rámci VOČs celkem 154 bratrů, z toho cca 50 % Čechoslováků, 40 % Němců, 8 % Maďarů a 2 % Poláků. Členství v těchto zednářských lóžích nebylo považováno za pravidelné. Dne 27. října 1935 VOČs se svými čtyřmi lóžemi splynul s VNLČs.

V současnosti lze identifikovat následující předválečné členy zednářské lóže Most Brno: ALT Oskar, vedoucí společnosti Armaturie Brno; BABÁK Edward, prof., MUDr., MVDr. h. c., rektor Masarykovy university v Brně; BEDRNA Jan, MUDr., asistent na chirurgické klinice Masarykovy university Brno; BLAŽEK Vilém, hudebník a skladatel, pedagog na hudební škole Besedy brněnské, Brno; ČIPERA Dominik, starosta Zlína, člen direktoria koncernu Baťa a. s., protektorátní ministr veřejných prací; ČURDA-LIPOVSKÝ Bedřich, redaktor a korespondent, Moravská Ostrava-Vítkovice; FAJNOR Vladimír, prof., JUDr., vysokoškolský pedagog a politik, ministr vnitra, prezident Nejvyššího soudu ČSR v Brně, ministr spravedlnosti; FOLGNER Robert, Ing., RNDr., asistent na německé technické vysoké škole, Brno; GOLD Ludwig, ředitel tiskárny a nakladatelství Vorwärts, Opava; GOLDSTEIN Leo, prokurista Brněnské společnosti pro obchod uhlím, Brno; GROH Vladimír, prof., PhDr., Filosofická fakulta Masarykovy university, Brno; GRYCE Rudolf, učitel jazyků, Brno; HANZELKA František, Ing., asistent zemského výzkumného ústavu zemědělského, Brno; JANDÁSEK Ladislav, zemský inspektor obecných škol v Brně; JEDLIČKA Josef, RNDr., Přednosta kanceláře kárného výboru II. stolice Zemského vojenského velitelství, Brno; KELLNER Moritz, obchodník, Brno; KLADIVO Bohumil, prof., PhDr., Vysoké učení technické a Masarykova universita, Brno; KLATT Rudolf, Ing., PhDr., asistent na německé vysoké škole technické v Brně; KLINGER Ferry, prokurista firmy Bratři Guttmannové, Praha; KOCMAN Josef, JUDr., ředitel Československé zbrojovky, Brno; KOLÁČEK František, prof., PhDr., Zeměpisný ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy university, Česká společnost zeměpisná, Brno; KOWALSKI Zděnek, RNDr., profesor matematiky a deskriptivní geometrie na vyšší průmyslové škole, Brno; KRIEBELT Pavel, účetní rada zemského úřadu, Brno; KRUPIČKA Bedřich, vrchní kancelářský rada, Brno; KŘÍŽENECKÝ Jaroslav, Doc., Ing., RNDr., DrSc., přednosta sekce Výzkumného zootechnického ústavu Vysoké školy zemědělské, Brno; LENFELD Jan, prof., MVDr., přednosta Ústavu hygieny masa, mléka a potravin Vysoké školy zvěrolékařské; LEOPOLD Heinrich, Ing. RNDr., asistent na německé vysoké škole technické, Brno; LÖW Ferdinand, majitel továrny na výrobu likérů a obchodník s vínem, Brno; MATZNER Hugo, JUDr., veřejný notář, Trnava; MAZUREK Alois, Doc., RNDr., katedra optiky Vysokého učení technického, Brno, profesor na státní průmyslové škole, Přerov; MRKOS Vladimír, Doc., RNDr., Vysoké učení technické, Brno; QUINT Hans, profesor reálného gymnázia, Falkenstein im Vogtlande, Německo; RIPKA Hubert, PhDr., redaktor Lidových novin a Národního osvobození, Praha; RŮŽIČKA Karel, JUDr., advokát v Brně; SAHÁNEK Josef, Doc., RNDr., Ústav experimentální fyziky Masarykovy university a správce meteorologické stanice při Vysoké škole technické Edwarda Beneše, Brno; SCHACHERL František, Doc., RNDr. et ThDr., Ústav anorganické chemie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Brno; SIODMAK Hermann, JUDr., obchodní ředitel Škodových závodů v Brně; SIROTEK Karel, odborný učitel v Brně; SKOUPIL Josef, prokurista válcového mlýna, Skalica u Boskovic; SLAVÍK Antonín, Ing., ředitel rozhlasové stanice Radiožurnál v Brně; SLOVÁČEK Miloš, MUDr., asistent Chemického ústavu Lékařské fakulty Masarykovi university v Brně; SVOBODA Jan, JUDr., ředitelský rada Hypoteční a Zemské banky moravské v Brně; ŠILHAN Václav, MUDr., majitel a ředitel gynekologického a porodnického sanatoria v Brně; ŠULC Stanislav, řídící učitel, Rozhraní u Letovic; ŠULC Vladimír, řídící učitel, Dražovice u Rousínova; TVRDÝ Josef, prof., PhDr., Filosofická fakulta university Komenského v Bratislavě; UHER Leo, úředník, Brno; UHER Jan, prof., PhDr, Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně; VELÍŠEK Josef, Doc., RNDr., ředitel II fyzikálního ústavu Vysoké školy technické Dr. Edwarda Beneše v Brně; VULETIČ Mikuláš, Ing., Brno;

Akademický malíř mjr. Emanuel Prüll, nar. 27. října 1896 v Praze. Absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze, příslušník Československých legií v Rusku, malíř, grafik, autor ex - libris, scénograf. Po skončení 1. světové války zůstal působit v armádě ve Vojenském zeměpisném ústavu a později v uměleckých dílnách Památníku osvobození. Ve Vojenském zeměpisném ústavu se v létech 1926 a 1927 jako topograf podílel na mapování Ostravska a v roce 1929 na vydání 1. tisku topografických map M 1 : 10 000, označení mapového listu 4061/3-c/2. Potom společně s Josefem Jedličkou prováděl v roce 1928 mapování Příbramska a v roce 1929 (1932) se podílel na vydání 1. tisku topografických map M 1 : 10 000, označení mapového listu 4152/1-b/3 a 4152/1-b/4, (4152/1-a/4). Svému spolužáku a příteli Otakaru Batličkovi ilustroval v časopise Mladý hlasatel několik povídek. Jeho ateliér se nacházel v tehdejší Dvořákově ulici č. 13, dnes Náměstí 14. října č. 2 v Praze na Smíchově. Prüll byl zatčen 11. října 1941. Zázračně přežil věznění v Mauthausenu. Po válce své jméno počeštil na Pryl. V období 1946 až 1968 Byl členem spolku výtvarných umělců spolku Pražský Aleš. Od 6. února 1954 byl evidován jako spolupracovník StB v kategorii „Agent” pod krycím jménem „Eman”. Zemřel 28. února 1980, jeho dcerou je někdejší dlouholetá přední sólistka Opery Národního divadla, sopranistka a hudební pedagožka Miloslava Fiedlerová, nar. 1922.

Jeden ze zakladatelů a hlavních organizátorů československých legií na Rusi, někdejší osobní tajemník prof. Masaryka při jeho pobytu v Rusku v letech 1917 až 1918 a pozdější ředitel archivu ministerstva zahraničních věcí, od podzimu 1938 člen diskusní a později odbojové skupiny Parsifal, † 8. 1. 1945 Suden, Rakousko - umučen.

Působila jako historička kultury, od roku 1941 vězněna na Pankráci, v Terezíně a v Ravensbrücku, po roce 1945 se věnovala studiím o české lidové kultuře a výtvarném umění.

Cestovatel, novinář, překladatel, tlumočník a redaktor ČTK,  historicky první cestující Československých aerolinií na lince Praha - Bratislava v roce 1923, † 5. 9. 1944 Mnichov, Stadelheim - popraven.

Zemědělský inženýr, major Československých legií v Rusku, spisovatel, publicista, vydavatel Pondělních novin, zakladatel Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, redaktor revue Nové Rusko, člen literárního kroužku protifašistické sociálně demokratické levice U - Blok, interbrigadista ve Španělsku, autor románu Prameny a dalších próz s legionářskou a venkovskou tématikou. Po roce 1939 pracoval jako redaktor nakladatelství Čin. V období po zatčení Josefa Jedličky nebyl Gestapem odhalen. Dne 11. ledna 1945 zatčen v souvislosti se spoluprací se IV. ilegálním vedením KSČ a Zahraničním byrem KSČ v Moskvě, † 20. 3. 1945, Terezín - umučen

Vyučil se číšníkem v Brně v Plzeňské pivnici U Stopků a v Hranicích na Moravě, po roce 1939 nejprve pracoval jako pomocný doručovatel ve Vídni u Flugmotorenwerke Ostmark, potom jako číšník v jídelních vozech německých mezinárodních rychlíků MITROPA. V té době se napojil na odbojovou činnost svého bratra Františka Klečky působícího v zahraničí a především plnil funkci pohyblivé spojky především mezi ním, a Jaroslavem Kratochvílem, kterému v hotelu Regina v Praze předával většinu materiálů. Při své odbojové činnosti nebyl Gestapem nikdy dopaden. Od konce roku 1942 byl totálně nasazen v Lübecku a Hamburku, kde byl v listopadu roku 1943 zatčen v souvislosti s provedením pokusu o útěk do Švédska. Ve zmatku okolo právě probíhajícího spojeneckého náletu se mu však podařilo uprchnout a až do konce války se potom s falešnými doklady od Jaroslava Kratochvíla ukrýval na rodném vyškovsku. Po únoru 1948 se odstěhoval do šumavských Nihošovic a stal se převaděčem čs. občanů, kteří v té době ilegálně opouštěli republiku, na konci roku 1948 sám přešel do Německa a stal se agentem - chodcem zpravodajské služby USA - CIC, který na území ČSR doručoval především peníze, zbraně a radiové stanice. Odpoledne dne 17. 6. 1949 byl  na  Hlavním nádraží v Praze zatčen a  1. 11. 1950 odsouzen k trestu smrti za vyzvědačství, velezradu a nedovolený přechod hranic, avšak z důvodu svých odbojových zásluh mu byl udělený trest změněn na doživotní odnětí svobody, které si odpykával v Leopoldově, na Pankráci, v Jáchymově a Příbrami. Propuštěn byl dne 6. září 1963. Nejprve pracoval jako horník v příbramských uranových dolech, absolvoval střední hotelovou školu, poté pracoval jako číšník v pohostinství v Příbrami a nakonec jako hlídač v Národním divadle v Praze, † 22. 6. 2012 v Praze, jen 1 týden před 70. výročím popravy Josefa Jedličky

V předválečném období působil nejprve v bulvárním deníku Národ a později byl redaktorem Národní politiky. V červnu roku 1939 byl zvolen do čela kolaborantského Národního svazu novinářů, kde z titulu své funkce získává mnoho užitečných kontaktů s Gestapem. Zároveň však zde zakládá novinářskou odbojovou skupinu, která je napojena na odbojovou organizaci Politické ústředí a v této době prokazatelně pomáhá několika rodinám zatčených novinářů. V pozdějším období je funkce předsedy svazu nakonec zbaven, avšak v redakci kolaborantské Národní politiky působí i nadále. Počátkem ledna 1942 byl zatčen pro podezření z odbojové činnosti, ale díky svým dobrým kontaktům s Gestapem je již o šest týdnů později pro nedostatek důkazů propuštěn. Potom až do května 1945 dále pokračoval v redakci Národní politiky, kde jako úspěšný dublér pracoval pro obě strany. Po osvobození zastával funkce Vedoucího tiskového odboru Ministerstva informací, Generálního ředitele ČTK a nakonec působil jako Náměstek ministra informací a zároveň byl profesorem na nově založené Vysoké škole politické a sociální. V roce 1950 z těchto funkcí na vlastní žádost odchází, protože se odmítá stát členem KSČ. V únoru 1952 byl zatčen státní bezpečností a obviněn z kolaborace s německými okupanty. Avšak již po necelém týdnu pobytu ve vazbě byl na přímluvu ministra informací Václava Kopeckého vzneseného obvinění zproštěn a propuštěn na svobodu. Do veřejného života se už ale nikdy nevrátil a dále pracoval jako skladník, později jako úředník v Československé akademii věd.

V průběhu léta roku 1940, zejména v důsledku drtivé porážky Francie a po zahájení těžkých vzdušných bojů v bitvě o Velkou Británii došlo ke značné ztrátě iluzí a nadějí velké části domácího i zahraničního nekomunistického odboje, přičemž začalo být zřejmé, že brzký konec války není reálný a její vítězné zakončení není prakticky možné bez vstupu další rozhodující síly představované buď USA, nebo SSSR. Po vyhodnocení kvalitativně zcela nové reálné vojensko-politické situace proto londýnské ústředí a rovněž představitelé ÚVOD předpokládali, že dříve nebo později dojde k válečné konfrontaci mezi SSSR a Německem. Zároveň u nich převládlo přesvědčení, že to bude právě Sovětský svaz, který po svém vítězství zabezpečí obnovenému československému státu v osvobozeném středoevropském prostoru ochranu jeho zájmů, vrácení státního území v hranicích před rokem 1938 a zajištění jeho bezpečnosti v budoucnosti. V této souvislosti proto bylo mimo jiné přijato rozhodnutí přispět praktickou zpravodajskou činností na území protektorátu i v zahraničí k podpoře SSSR již v období před zahájením očekávaného válečného konfliktu s Německem. Prakticky tak byla přijata předcházející nabídka pražského Konzulátu SSSR z října roku 1939. Od tohoto poznání vedli první kroky k praktickému navazování kontaktů mezi ÚVOD a pražskou rezidenturou GRU. Ve vedení ÚVOD se navazování prvních kontaktů ujali především vojáci (plk. Churavý, pplk. Balabán a pplk. Mašín), jejichž hodnocení situace a možností domácí rezistence se vyznačovalo značným politickým realismem. Pochopili, že ve vědomí širokých vrstev české společnosti dochází ke značnému posunu ve vztahu k Sovětskému svazu a že v budoucím osvobozeném státě lze předpokládat provedení nutných hlubších sociálních, politických a ekonomických změn. Druhotné důsledky takového východiska z nouze, představovalo nebezpečí vzniku hlubokých sociálně politických změn a rozšíření sovětského vlivu, kterých se část domácího odboje obávala, však byly větší částí ÚVOD považovány pouze za dočasné. Podle tehdejšího stanoviska Velitele Zemského vojenského velitelství ON - Velká Praha armádního generála Bedřicha Homoly pro londýnskou vládu se: …. „Vládní forma změní, za 30 až 50 let komunismu nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen. Moskva nám nevezme řeč ani půdu, avšak Berlín obojí“. Dnes již víme, že tato tehdejší úvaha vyšla s geniální přesností. V londýnském exilu se president republiky Edward Beneš k této formě spolupráce zpočátku stavěl velmi rezervovaně a doporučoval především pouze formy spolupráce v obecné rovině, tak aby nedošlo k podpoře případné zpravodajské dominance SSSR ve středoevropském válečném prostoru. Nakonec však Edward Beneš dospěl k rozhodnutí vydat souhlas k zahájení intenzivní zpravodajské spolupráce s Moskvou a to i přes obavy a nesouhlas, které k domácí a zahraniční politice SSSR choval

Hlášení pplk. Balabána zahraničnímu odbojovému ústředí v Londýně dne 24. Července 1940 - Národní archiv, Praha, fond Depeše mezi Prahou a Londýnem - rok 1940, signatura 37-254-1 až 3

Hlášení pplk. Balabána presidentu Benešovi dne 5. srpna o průběhu jednání se zástupci GRU v Praze dne 30. července - Národní archiv, Praha, fond Depeše mezi Prahou a Londýnem - rok 1940, signatura 37-254-1 až 3.

Malíř, grafik a obchodník s uměním, † 29. 4. 1942 Mauthausen - popraven

Karel Šváb zakladatel Svazu Junáku - Skautů Republiky československé ze dne 7. června 1919 a pozdější člen redakční rady časopisu Skaut - Junák

V období těsně před a po napadení SSSR dne 22. června 1941 chtěla 1. Hlavní  správa NKVD (civilní rozvědka SSSR) společně s vojenskou rozvědkou GRU využít většinu příslušníků Československého polského legionu, v té době umístěných v internačním táboře v Suzdalu, k přednostnímu urychlenému výcviku a následnému zařazení do zpravodajských a diverzních výsadků na území bývalého Československa. Podle představ sovětských zpravodajských služeb měly být hlavními úkoly těchto výsadků především aktivace předválečných struktur, které NKVD a GRU v ČSR vybudovaly, urychlené vytvoření nových zpravodajských sítí, provádění intenzivního zpravodajství, včetně protiněmecké diverzní a sabotážní činnosti. Rovněž mělo být jejich úkolem koordinovat svoji činnost se strukturami místních rezidentur NKVD a GRU již působících na území Protektorátu Čechy a Morava. Po několika intervencích plk. Heliodora Píky a pplk. Ludvíka Svobody bylo v polovině července 1941 sovětskou stranou od tohoto záměru upuštěno. Hlavním argumentem Československé vojenské mise byla v té době skutečnost, že je s příslušníky tehdejšího zbytku Československé vojenské skupiny - východní, internovanými v táboře NKVD v suzdalském klášteře počítáno jako se základní organizační strukturou nezbytnou k vytvoření budoucí československé vojenské jednotky v SSSR. Vojenská rozvědka GRU nakonec pro tuto činnost vybrala pouze dobrovolníky z řad tzv. „Hvězdářů“ (podle červených pěticípých hvězd umístěných na svých vojenských čepicích vyjadřujících náklonnost k sovětskému státnímu a politickému zřízení), kteří na rozdíl od tzv. „Francouzů“, nechtěli v období ještě před napadením SSSR odjet na západ bojovat proti Němcům, ale většinou jako aktivní členové, nebo příznivci komunistického hnutí měli zájem zůstat v SSSR a vstoupit do Rudé armády. V té době zároveň tito dobrovolníci představovali velkou část z celkového počtu 53 tzv. „Opozičníků“, kteří byli dne 10. června 1941 vyloučeni z Československé vojenské skupiny - východní. Vlastní výcvik celkem 25 osob byl zahájen již 15. června 1941 nejprve ve výcvikovém středisku GRU umístěném ve výletním středisku Schodnaja a později v osadě Pavlovskaja Svoboda v Moskevské oblasti a trval přibližně dva měsíce. Po ukončení výcviku vysadila GRU 7 osob s operačním určením pro Slovensko, 9 osob pro oblast Moravy. Další 2 výsadky pro Slovensko v počtu 8 osob nebyly nakonec realizovány a 1 osoba výcvik sice ukončila, avšak nebyla vysazena a byla odeslána do Anglie (Čs. stíhací pilot RAF Jaroslav Hlaďo). V noci na 31. srpna a potom rovněž na 2. září 1941 byly, za účelem svého operačního nasazení v oblasti Slovenska a Moravy, letecky padákově vysazeny skupiny Aroš I., II. (Slovensko - Rudolf Mišutka, Peter Jágrik, Ján Segeč a Vojtech Horváth) a III., IV. a V. (Morava - Vilém Janota, Jan Lejsek, Jan Restel, Ferdinand Čihánek, Eduard Janošec, Josef Vodička, Karel Hovůrka, Josef Procházka a Rudolf Koloničný). Posádky letadel, které startovaly v noci na 2. září z letiště Borovany u Kyjeva, vysadily výsadkové skupiny vlivem navigačního omylu a špatného počasí místo na Moravě už na území dřívějšího Polska poblíž Varšavy, odkud potom jejich cesta do prostoru vlastního operačního nasazení v oblasti Moravy trvala několik týdnů. Zde se měli velitelé skupin, kromě plnění dalších stanovených úkolů, rovněž napojit na činnost tehdejšího rezidenta GRU na území Moravy, Antonína Kose z Lužice u Hodonína, kterému měli rovněž předat a následně potom pomáhat provozovat novou radiovou stanici. Při přechodu protektorátní hranice byli zatčeni německou policií a následně dne 15. září předáni úřadovně Gestapa v Praze Vilém Janota († 7. května 1942 - popraven v koncentračním táboře Mauthausen) a Jan Lejsek († ?. února 1942 - umučen v Kounicových kolejích v Brně). Rudolf Koloničný byl náhodně zatčen v Trsteném ve slovenských Západních Tatrách a následně byl předán brněnskému Gestapu a internován v Kounicových kolejích v Brně, kde byl v listopadu 1941 umučen. Na konci září 1941 začali ostatní příslušníci zpravodajských a diverzních výsadků Aroš teprve postupně navazovat kontakty a asimilovat se v novém prostředí a tak, vzhledem k datu zatčení Antonína Kosa (4. října 1941), lze velmi pravděpodobně předpokládat, že vlastní zpravodajská spolupráce s tímto rezidentem GRU nemohla být vůbec prakticky ani zahájena. Po vyhlášení 1. Stanného práva navštívil Ferdinand Čihánek dne 30. září 1941 olomouckou služebnu Gestapa, kde učinil rozsáhlé dobrovolné přiznání své činnosti, na jehož základě byli během následujících několika dnů zatčeni všichni další zbývající příslušníci výsadkových skupin Aroš III., IV. a V., včetně jejich spolupracovníků. Karel Hovůrka se při svém zatýkání dne 30. září v Přerově bránil se zbraní v ruce, přitom postřelil jednoho člena Gestapa a nakonec byl sám zastřelen. Rezident GRU Antonín Kos byl zatčen dne 4. října a obdobně jako ostatní příslušníci výsadkových skupin Aroš byl odsouzen Stanným soudem v Brně dne 22. prosince 1941 k trestu smrti a později společně s ostatními popraven v koncentračním táboře Mauthausen dne 7. května 1942. V následujícím období se Ferdinand Čihánek stal aktivním konfidentem a provokatérem Gestapa, kde působil pod krycím jménem „Dlouhý Ferda“ (některé prameny uvádějí, že jako agent Gestapa vstupoval již do Československého legionu v Polsku v létě roku 1939). Společně s dalšími československými zrádci a konfidenty Gestapa (Viktor Ryšánek, Rudolf Mišutka a Jan Kasík) se podílel na odhalování činnosti československých výsadkových zpravodajských skupin vyslaných ze SSSR označených S1/N (vysazena 1. září 1941 na Slovensku) a S1/R (příslušník skupiny desátník Jan Kasík - vysazena 10. září 1941 na Moravě, kde byla na její činnost byla mimo dalších osob rovněž napojena Irena Svobodová, manželka Ludvíka Svobody). Tyto zpravodajské výsadkové skupiny byly vytvořeny a následně vyslány na území Československa prostřednictvím Československé vojenské mise v SSSR, kde jejich přípravu vedl pplk. František Hieke - Stoj. Po svém vysazení byli četař Rudolf Mišutka a desátník Jan Kasík zatčeni a stali se aktivními konfidenty Gestapa. V červnu roku 1943 byl Jan Kasík nasazen jako provokatér, v rámci zpravodajské radiové protihry brněnského gestapa s moskevskou centrálou sovětské vojenské rozvědky GRU, na Magdu Jedličkou, která byla v této souvislosti 27. června 1941 opětovně zatčena gestapem a kde její životní osud neznámým způsobem končí. Jan Kasík zakrátko ztratil pro gestapo jako konfident význam. Němci ho přesunuli do železáren v Třinci, kde se seznámil s jednou německou úřednicí. Aby si ji mohl vzít, zažádal v roce 1943 o říšské občanství, které mu bylo uděleno, později se jim narodil syn. Jako německý občan však Jan Kasík musel počátkem roku 1944 narukovat do armády. Po krátkém pobytu v Berlíně byl odvelen na italskou frontu, kde padl. V souvislosti s odhalením činnosti výsadkových skupin Aroš I. až V., S1/N a S1/R, včetně dalších osob na ně napojených, bylo celkově zatčeno na 160 osob a 72 z nich bylo kolektivně popraveno (mezi nimi i Miroslav Svoboda, syn Ludvíka Svobody) v koncentračním táboře Mauthausen dne 7. května 1942 V následujícím období se Ferdinand Čihánek napojil na činnost Zemského výboru KSČ na Moravě a přispěl tak k zatčení a usmrcení dalších desítek osob. Po prozrazení své konfidentské činnosti byl Ferdinand Čihánek nejprve koncem roku 1942 vyslán Gestapem na Balkán a v roce 1943 potom do Německa, kde se aktivně podílel na udávání československých občanů, kteří byli totálně nasazeni v průmyslových závodech v Porýní. Po skončení 2. světové války se národnímu zrádci a konfidentu Gestapa Čihánkovi podařilo úspěšně uniknout před československou spravedlností, když počátkem jara 1945 využil tehdejšího všeobecného zmatku v německém městě Hagenu a uprchl do Francie, kde vzápětí vstoupil do Cizinecké Legie. Později žil legálně ve Francii, kde byl počátkem 60. let vypátrán a nějakou dobu sledován československou státní bezpečností. Jeho další osudy od té doby nejsou známy, přičemž při nahlédnutí do v současnosti dostupných seznamů spolupracovníků StB bylo zjištěno, že v nich jeho jméno nijak nefiguruje. Po roce 1989 navštívil Ferdinand Čihánek, jako vážený francouzský občan, svoji rodnou obec Střílky u Kroměříže.

Významný předválečný český mineralog, který se v Mineralogickém ústavu Přírodovědecké fakulty University Karlovy zabýval otázkami kvantitativní mikrochemické analýzy. V roce 1945 vyznamenán Československým válečným křížem 1939, v pozdějších letech oceněn vědeckou Medailí Emanuela Bořického 1966 a jmenován profesorem in memoriam. Na jeho počest byl rovněž pojmenován jeden z nově objevených minerálů, který nese jméno Novačekit.

Ludvík Stříbrský, nar. 9. září 1906 v Kněževsi čp. 403. Syn Josefa a Marty, roz. Mottlové. Řidič. Ženatý s Boženou, roz. Homolkovou, bytem Praha 3, Maisnerova 8. Z památníku národního odboje pomáhal odvést tajné materiály, které byly ukrývány v podzemí petřínských štol. Podle neověřených údajů spolu s Jaroslavem Toufarem plánoval pumový atentát na Emanuela Moravce. Zatčen 19. října 1941. Popraven v koncentračním táboře Mauthausen dne 13. února 1942. Za svoji odbojovou činnost byl v roce 1945 vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam.

Jaroslav Toufar, nar. 21. dubna 1903 ve Starči čp. 140, okr. Třebíč. Zahradník v nemocnici Pod Petřínem. Ženatý s Růženou, roz. Kratochvílovou, bytem Vlašská 344/25, Praha III. Spolu s Ludvíkem Stříbrským ukrýval materiály tajně vyvezené z Památníku národního odboje do v podzemí petřínských štol. Se Stříbrským údajně plánoval pumový atentát na Emanuela Moravce. Zatčen dne 19. října. Popraven v koncentračním táboře Mauthausen dne 13. února 1942. Za svoji odbojovou činnost byl v roce 1945 vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam.

Za účelem přípravy plánů provedení sovětských zpravodajských padákových vzdušných výsadků a shozů zbraní, tak jak bylo projednáno na schůzce zástupců ON a rezidentury GRU v Praze dne 30. července 1940, byly později pro Josefa Jedličku prostřednictvím prof. RNDr. Františka Koláčka, prof.RNDr. Františka Říkovského, Doc. Bohuslava Hrudičky a pravděpodobně i prof. RNDr. Josefa Sahánka vypracovány příslušné geograficko-klimatologické analýzy prostorů a míst na území Moravy a Slezska vhodných pro jejich provedení.

† 30. 4. 1942 Mauthausen - umučen

† 7. 2. 1942 Mauthausen - umučen

Odsouzen Národním lidovým soudem k trestu smrti a v roce 1947 v Brně popraven

Josef Rozum, nar. 31. března 1894 v Rychnově nad Kněžnou. Syn Josefa a Františky, roz. Vyskočilové. Klempíř, člen Klubu československých turistů. Ženatý s Kateřinou, roz. Karfreitagovou, bytem Praha VII, Nad Královskou oborou 147/25.Od konce dubna 1941 ukrývatel doc. Krajiny. Zatčen večer 8. října 1941. Popraven v koncentračím táboře Mauthausen dne 13. února 1942. Za svoji odbojovou činnost byl v roce 1945 vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam

Na počátku 30. let působil Radoslav Selucký jako Polní pilot-letec u Leteckého pluku 1 ve Kbelích u Prahy. Potom odešel do zálohy a jako dopravní pilot se stal zaměstnancem Leteckého oddělení společnosti Baťa ve Zlíně. V létě roku 1939 odešel ilegálně do Polska a po jeho porážce přešel s legionem pplk. Ludvíka Svobody do SSSR. Zde byl během pobytu v internačním táboře v Jarmolincích spolu s dalšími bývalými příslušníky vojenského letectva (čet. Jan Vycpálek, des. Jaroslav Lonek, svob. Vladislav Bobák a svob. Miloslav Hůla) vybrán československými vojenskými orgány ke spolupráci s GRU a zařazen do její výcvikové školy. Po absolvování příslušného zpravodajského kurzu v Moskvě byli v zimě počátkem roku 1940 ilegálně vysláni zpět na protektorátní území s cílem vybudovat vlastní agenturní zpravodajskou síť pod řízením Leonida Mochova, vedoucího rezidentury GRU v Praze. Seluckému v jeho činnosti významně pomáhali rovněž ilegálně působící členové bývalého Svazu letců, hlavně jeho tajemník Josef Malý a rovněž Jaroslav Kupka, kteří byli napojeni na činnost ON a pomohli mu k navázání styku s některými jejími pracovníky, mimo jiných v březnu 1940 i s mjr. RNDr. Josefem Jedličkou. Dne 4. března roku 1941 došlo na základě udání Jaroslava Bednáře k zatčení Radoslava Seluckého a postupně prakticky všech dalších vedoucích představitelů, informátorů a důvěrníků. O rozsahu činnosti této zpravodajské skupiny svědčí fakt, že počet zatčených přesáhl přes 200 osob a byly zničeny 4 radiové stanice. Z tohoto důvodu proto počátkem dubna 1941 rovněž náhle ukončil i svůj pobyt v Praze vedoucí rezidentury GRU Leonid Mochov. Dne 20. června 1941 hlásil SS - obergruppenführer a generál policie Reinhardt Heydrich svému nadřízenému Heinrichu Himmlerovi:....„bylo zjištěno, že představitel ruského konzulátu v Praze Leonid Mochov byl hlavou ruské vyzvědačské sítě v protektorátu“. V období po německém napadení SSSR dne 22. června 1941 došlo k výraznému zostření výslechů Radoslava Seluckého a dalších osob zatčených v rámci jeho agenturní sítě. V této souvislosti byli postupně odhalování další agenti, informátoři, důvěrníci a spolupracovníci, mezi které rovněž patřil i Josef Jedlička a jeho někteří spolupracovníci. Na základě zatčení Radoslava Seluckého a jeho spolupracovníků bylo později v roce 1942 vyneseno celkem 58 rozsudků trestu smrti, které byly postupně vykonány. Sám Radoslav Selucký byl popraven v Drážďanech dne 28. července 1943 (dne 20. října 1945 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939). Dalších více než 20 osob bylo umučeno nebo zemřelo z jiných důvodů v nacistických věznicích nebo koncentračních táborech během výkonu gestapem nařízené ochranné vazby (Schutzhaft). Tato spolupráce domácího a zahraničního českého protifašistického odboje s pražskou rezidenturou GRU pod vedením Leonida Mochova byla dosud poměrně málo známa. Ve své době však vešla do historie, když právě tato zpravodajská činnost pražské rezidentury GRU tvořila součást argumentace německého ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa při zdůvodňování německého útoku na SSSR.

Hlavní aktér odhalení agenturní sítě Radoslava Seluckého a jeho spolupracovníků, který důvěru Seluckého získal již v průběhu 20. let, kdy ve vojenském letectvu působil jako jeho pilotní žák - čekatel. Po okupaci v roce 1939 se však přihlásil k německé národnosti a zároveň stal se konfidentem a agentem Sicherheistdienstu (německá bezpečnostní služba). V roce 1945 uprchl do Rakouska, kde v poklidu žil až do roku 1968. V té době požádala Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců rakouskou stranu o jeho vydání do ČSSR. Rakouské spolkové ministerstvo vnitra tuto žádost jako neodůvodněnou v roce 1969 zamítlo. Jeho další osudy nejsou v současné době známy.

Před svým odchodem do ilegality, v období těsně po okupaci ČSR v roce 1939, ukryl Josef Churavý, do té doby působící jako Zástupce velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) před okupanty 25 nákladních automobilů plných různých topografických přístrojů, map, elaborátů a dalšího materiálu VZÚ a za tuto svoji činnost byl v nepřítomnosti, v červenci 1940 odsouzen německým polním soudem k trestu smrti. Josef Churavý byl, na základě gestapem násilím zjištěných informací, zatčen večer dne 9. října 1941 na plánovaném místě schůzky s Josefem Jedličkou v prostoru pražského nábřeží Na Františku. Dne 30. června roku 1942 byl stanným soudem v Praze opětovně odsouzen k trestu smrti zastřelením a ještě téhož dne večer na střelnici v Praze-Kobylisích popraven. Po osvobození Československa byl v roce 1946 plk. Josef Churavý povýšen do hodnosti brigádní generál in memoriam a zároveň mu byl udělen Československý válečný kříž 1939.

Podle nepotvrzených zdrojů byl Wilhelm Schultze dvojitým agentem britské Intelligence Service (britské zpravodajské služby).

Podle některých neověřených zdrojů byli Abendschön a Leimer zároveň agenty sovětského NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl - Lidový komisariát vnitřních záležitostí), který v té době představoval centrální státní orgán SSSR zabývající se otázkami vnitřní bezpečnosti, zahraniční rozvědky a kontrarozvědky a později byl přejmenován na Ministerstvo vnitra SSSR. Podle stejných zdrojů měl být Leimer během války dokonce tajně vyznamenán Leninovým řádem. Po osvobození Prahy byli oba dva dne 9. května 1945, společně s dalšími příslušníky pražské úřadovny Gestapa, zatčeni pražskými povstaleckými orgány (Štábem pro styk se sovětskou policií), následně vydáni sovětským orgánům a deportováni do SSSR, kde jejich stopy mizí.