6

Vzal jsem si celtu s vyfasovanými svršky, desátník mi hodil kolem krku svázaná bagančata a takto jsem dosedl na „naprcanou bělici“ a začal se oblékat. Při své velké a silné postavě jsem obdržel zrovna všechno malé, ale za chvíli jsem si vše vyměnil s Vláďou Rollem. Oba jsme byli spokojeni. Za chvíli jsme se všichni smáli, když jsme se předváděli v těch nemožných hadrech. Velký úspěch jsem sklidil v noční košili – ve skutečnosti s bílým pláštěm pro chirurga s mašličkami na zádech. Zaprané skvrny od krve mi ostatní záviděly a měl jsem několik nabídek k výměně, ale takovou raritu jsem si ponechal.

Velitelem Vojenského výchovného střediska byl určen štábní kapitán Bureš,hodný člověk,který si s námi moc nevěděl rady. K ruce měl rotného Klofáče,kterému jsme říkali hezky česky - Mrďas. To slovo bylo v jeho slovníku velmi frekventované a používal ho tenkrát místo slova „bordel“, které přešlo z vojenského prostředí do celé společnosti a počítá se nyní mezi slova spisovná.

Jednoho nedělního dopoledne se několik kluků rozhodlo, že vylezou vnitřkem továrního komínu nahoru. My ostatní – buď méně odvážní,nebo více rozumní – jsme se shromáždili dole na nádvoří a dívali se na ty odvážlivce, kteří vykukovali z komínu a házeli dolů cihly,uvolněné ze zvětralého zdiva. Najednou se mezi námi objevil náš velitel Bureš. V němém úžasu zůstal jako přikován I my jsme ztichli a čekali co se bude dít. Náš nejvyšší vůčihledně bledl a tiše si povídal :“Co mám, proboha dělat?“ Když na ně křiknu, leknou se a spadnou. Když je nechám být, někoho zabijou cihlou…

Aby se po výchovné práci s námi uklidnil,věnoval se vymýšlením zlepšovacích návrhů. Použil gramofonový strojek a sestrojil z něho pomůcku k broušení per a šábrů. Když jsme to jeho dílko zahlédli, pojmenovali jsme ho „šábrošlap“ a jemu jsme vymysleli jméno „Karhan“. V té době se totiž hrála divadelní hra „Parta brusiče Karhana“a my jsme si tak říkali.

V té době sloužil ve Vojenském zeměpisném ústavu herec divadla D-45 ,dříve E.F. Buriana, jehož jméno mi z mozku vymizelo,ale zůstala v něm jeho recitace básně Fráni Šrámka „Raport“.Teprve tehdy jsem si uvědomil,co je to recitace a jak přednáší profesionál. Snažil jsem se ho napodobit a na všech soutěžích jsem tuhle protiválečnou báseň přednášel. Až jednou,myslím,že v roce 1951 mi jeden z komise, která posuzovala soutěž v recitaci řekl,že je to báseň pacifistická a my,že máme k boji za mír jiný postoj. Já ,ale věřím,že báseň Raport je jedna z nejlepších protiválečných básní a v v hlavě mi stále znějí verše :“…však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc…“

I my,vojenští učňové,ještě než nastoupil generál Čepička jako ministr, jsme za vojenské prohřešky chodili k raportu, kde jsme museli hlásit, čeho jsme se dopustili a velitel vynesl trest. Největším trestem pro nás byly „zaražené“ vycházky. Chodili jsme rádi do kina,zejména kluci z vesnice a menších měst si libovali, že mohli za neděli stihnout na Václaváku film od jedné, třech, v půl šesté a od osmi – to když jsme měli přesvečerku. Od rotného Mrďase jsme dostali slevenky.V Koruně jsme si koupili obložený chlebíček a limonádu a Praha nám ležela u nohou.

Po roce náš zájem o kina ochabl a přešli jsme na tanec a randění, ale o tom až na to dojde řada. Jednou za námi přišel major Mareš, řekl nám, že by nás naučil hrát rugby a mluvil a mluvil tak zaníceně, že jsme se do této hry zbláznili dřív, než jsme se jí naučili hrát. Byli jsme kluci trénovaní,denně rozcvička,dvakrát týdně tělocvik a každou volnou chvilku na hřišti,tak pro nás nebyl problém zvládnout tento silový sport.První zápas jsme sehráli proti výběru Pražského kraje a roznesli jsme je na kopytech. Já s boxerskou a zápasnickou průpravou jsem položil tři trojky a ještě jsem dvěma kopy získal další body. Stal jsem se hvězdou zápasu a psal o mě v novinách sám veliký sportovní redaktor Gustav Vlk. Tři kluci soupeře na mě viseli a já jsem je odtáhl za lajnu i s tím šišatým míčem a položil trojku. To jsem udělal třikrát,po čtvrté mě někdo ze soupeřů kopl zezadu do lýtka a tak mě odnesli..

Jednou jsme zevlovali na nádvoří, ze kterého se hodlali odjet nějaké menší šarže trofejním jipem. Řidič to asi neuměl, motor řval na plné obrátky,já jsem ho vzadu popadl oběma rukama za držadlo a kluci se dívali a smíchy se prohýbali,protože auto se nerozjelo. Jeden z těch šarží na mě zavolal – pusť to – a já se pustil v tom okamžiku,kdy se řidiči podařilo zařadit rychlost. V tu ránu vyrazilo auto jako šipka a já jsem získal pověst Bivoje.

Ke zvládnutí pětačtyřiceti mladíků, vytržených z rodin ,určili instruktory, o rok či dva starší elévy,kteří nám dělali velitele družstev a pěkně nás dusili. Rozhodovali o našich vycházkách, přesvečerkách a trestech. Dělalo jim dobře,když nám mohli ztěžovat život a my jsme je museli poslouchat. Já jsem je rád vytáčel jak jsem mohl,dělal jsem si z nich legraci a potom jsem za to trpěl. Několikrát za den jsem z jejich úst slyšel větu:“Voni vás ty srandičky přejdou,Mašek!“

Učili nás chodit pořadovým krokem, obraty na místě i za pochodu,nastupovat do dvojřadu i trojřadu,chodit v trojstupech,předpisově zdravit a další pořadové cviky,bez kterých se osoba oblečená do uniformy prý neobejde. Když vojáci pochodují,musejí zpívat a to na povel pohov, volno, zpívat! Určený voják zařve název písně,odpočítá a celý tvar začne pět. Co pět,začne řvát. Protože jsem si o to vlastně svým způsobem odboje o to řekl,byl jsem určen jako předzpěvák.Tenkrát byla populární Kaťuša a tak jsem to odpočítal a už jsme jeli. Místo krásných slov :paplili tumáně nad rjekoj- zpívali mnozí:poblili tu Máňu nad řekou..

Večery jsme trávili všelijak,ale dost často jsem vyndal z pouzdra harmoniku, Nejman kytaru, Servít mandolínu a začali jsme hrát a zpívat. Jednou za námi přišel desátník Lanča, byl to ostravak „ s kratkym zobakem“ v úloze jakéhosi kulturního referenta. Určil mě uměleckým vedoucím souboru,strčil mi do ruky zpěvník,kde červeně zatrhnul písně,které budeme zpívat a určil nám čas na zkoušky. Za čtrnáct dní jsme měli vystoupit na slavnosti – Třicáté výročí založení Vojenského zeměpisného ústavu.

Bylo pár let po válce,ruské písničky byly velmi populární,národní,častušky i písně vojenské a budovatelské. Největší úspěch jsme měli s písní:“Skal a stepí,divočinou,hladový a roztrhán,s puškou v ruce s ohněm v srdci uhání vpřed partyzán “ Elév Pergl někde sehnal bubínek a paličkami této písni dodával bojovou náladu. Posluchači byli u vytržení. Dělali jsme krátké pásmo ve kterém jsem zarecitoval dvě básně od Ščipačeva a Ondrejka zatančil odzemek.

Ministrem národní obrany se stal generál Čepička a začaly se dít velké věci. Pro nás,učně Vojenského zeměpisného ústavu to byly všechny změny k lepšímu. Byli jsme přestěhováni ze staré Mautnerovy továrny do Vojenského zeměpisného ústavu,kde bylo ústřední topení a nemuseli jsme zatápět a topit v kamnech,vynášet popel,vymetat denně kamna,nosit kbelíky uhlí a být za špatně uklizená kamna trestáni. Čepička nařídil,že vojáci nebudou jíst z ešusů,ale jako lidé,z talířů a příborem. Opustili jsme tedy tu hnusnou,podzemní jídelnu a jedli jsme v jídelně pro důstojníky a občanské zaměstnance ve druhé směně. Místo trofejních uniforem z druhé světové války,na kterých jsme si přešívali knoflíky s hákovým křížem za naše s lvíčkem,nám byly ušity vycházkové šaty na míru,ve kterých jsme vypadali fakt dobře. Bylo vyměněno celé naše velení,místo starých zupáků nám přidělili vychovatele – desátníka Vy skočila,komunistu,který bojoval jako interbrigadista ve Španělsku,byl to inteligentní člověk,obětavý,který nám rozuměl a dovedl nás nadchnout pro dobrou věc. Chodil s námi na různé přednášky a kulturní akce,výstavy obrazů a koncerty.

Brzy k nám přicházel major Novotný,pracovník Ústředního domu armády,který si vzal pod patronát náš soubor,složil pro nás znělku a povznesl naši úroveň tak,že jsme chodili zpívat po celé Praze s velkými úspěchy. Brzy jsme začali zpívat takovou politickou agitku,která začínala:Řády Čepičkovy nechodí plaše,kolem horké kaše…Vydal vlastně sovětské předpisy přeložené do češtiny.

Těšili jsme se na praktickou výuku na odborných pracovištích ústavu. Rozdělili nás na několik skupin,část nás chodila na kartografii,část na litografii,učili jsme se rýt do měděných destiček a také tisknout. Po měsíci jsme se vždy „točili“.Na kartografii jsme dostal každý čtvrtku kladívkového papíru,dámská pera,násadky,čínskou tuš ,sklíčko,brousek a šábr. Učili jsme se třít tuš,brousit perka a šábry. Potom jsme se učili „tkát“ perem rovné čáry,tak aby čára byla stejně silná a nikdo nepoznal,že je nastavovaná. Učili jsme se konstruovat písmo a to muselo být kvalitnější než tištěné.Našemu učiteli nevadilo,že jedno písmeno nám trvá třeba dvě – tři hodiny,ale muselo být „tip-ťop“.Někteří odborníci ,důstojníci, kteří ve Vojenském zeměpisném ústavu sloužili ještě za první republiky,se začali z pracoviště ztrácet. Byli z armády propuštěni. My,patnáctiletí učňové jsme nevěděli proč a ani jsme po tom nepátrali. Měli jsme dost svých starostí – začali jsme se rozhlížet po děvčatech.

Naše svazácká organizace se usnesla,že zorganizujeme kurz tance. Pomohl nám v tom soudruh Vysoký,který naše „taneční“ vyjednal s místními zaměstnankyněmi z kuchyně a uklízečkami. Naučili nás polku,valčík,tango,foxtrot a sambu. To nám bohatě stačilo a tak po absolvování krátkého,praktického kurzu jsme vyrazili do Stromovky k Vaňhovům. Tam byly dvě taneční podia – vlastně dva altány,uprostřed jednoho byla hudba a okolo nich se tančilo. Toto jakési „taneční mezikruží“ bylo vždy tak naplněno mladými tanečními dvojicemi,že se ani o tančení nedalo hovořit. Těla nalepená na sobě se posunovala kolem hudebníků,některé dvojice jen tak podupávaly na místě. Sedělo se venku pod stromy a pilo se buď pivo,nebo víno. Tam vznikaly letmé lásky, které jsme si předávaly mezi sebou. Měli jsme rádi divoké foxtroty,při kterých jsme se „odvazovali“ a předváděli všelijaké figury, odkoukané z amerických filmů. U Vaňhů se to nedalo tančit,tak jsme se chodili vyřádit buď do Národního domu na Vinohradech,nebo na Smíchově. Někdy tam přišel Arnošt Kavka,skladatel a zpěvák,postavil se ke klavíru,poskakoval,hrál a tančil. Jindy ho vystřídal doktor Hamr .Vzpomínám si jaký měl úspěch s písní …že skáču jak slon,protože v botě jedné já hřebík mám. Skákal po jedné noze a my jsme se mohli zbláznit,jak jsme ho doslova „žrali“.

Ze stromovky do“ zeměpisáku“ jsme běhali ,abychom stihli večerku a měli jsme všichni takovou kondici,že jsme dosahovali pak výborných výkonů při lehkoatletických závodech. Ještě poslední dlouhou pusu ,tak zvaný francouzák a potom úprk a s vyplazeným jazykem hlásit dozorčímu:“přišel jsem s vycházky bez výtek“,což znamenalo,že mi žádný voják vyšší šarže nic nevytknul nebo mi vytknul to a to. Vzpomínám si,že jednoho z nás sprdnul hrdina Sovětského svazu generál Tesařík. Ten dotyčný hlásil:“na vycházce mě vytknul generál Tesařík,hrdina Sovětského svazu,že jsem neměl zapnutý knoflík u uniformy.“

Náš pěvecký soubor stále získával na věhlasu. Ve Vokovicích jsme se účastnili Soutěže umělecké tvořivosti mládeže. Náš konferenciér uvedl,že uměleckým vedoucím souboru jsem já,což se ukázalo jako důležité. Seznámili jsme se tam totiž s dívkami souboru pošťáckého učiliště a zapomněli jsme si vyměnit adresy. Jenže,co by to bylo za „pošťačky“,kdyby si s tím nevěděli rady. Zapamatovali si moje jméno a pak napochodovalo osm děvčat k našemu dozorčímu a chtěly zavolat mě. Ohlásily se, že jsou všechny moje sestřenice. Já jsem potom zavolal ty svoje kolegy a rozebrali jsme si je. Ovšem moje pověst – vono za nim přišlo osm holek a všechny ho označily jako otce svého budoucího dítěte. Náš vychovatel,kterého jsem zbožňoval mi sdělil, že to bude muset napsat mojí mamince, ale dlouho to nevydržel a začal se smát.

Když jsme měli zpívat,někde,kde bylo dostatek děvčat,přemluvili jsme vždycky četaře aspiranta Churavého,který hrál výborně na havajskou kytaru, aby jel s námi. Byl o sedm let starší než já,byl pilot a díval jsem se na něho jako na Boha. Po dvaceti pěti letech jsem ho z titulu své funkce kontroloval a hodnotil jeho činnost. To jsme si už ale tykali. Taková je už vojna. Rozdíl mezi patnáctiletým vojenským učněm a dvaadvacetiletým četařem je nebetyčný. Rozdíl mezi pětačtyřicetiletým podplukovníkem a dvaapadesátiletým podplukovníkem je mizivý.

Po pár měsících jsme zjistili,že bychom byli schopni vydávat svůj časopis. Měli jsme již ve svých řadách reprodukčního fotografa,kopistu i tiskaře. Já jsem se „prohlásil“ za odpovědného redaktora,získal jsem pár redaktorů,výtvarníky a prostřednictvím svazácké organizace a našeho vychovatele jsme získali povolení. Jeden podplukovník,který pracoval v názvoslovné komisi nám dělal korektora a brzy bylo první číslo časopisu „ Mladý bojovník“ na světě. Články jsme psali na průsvitku,posypávali bronzovým práškem,aby byly „dobré“ tiskové desky. Měli jsme z toho radost,když si ten náš časopis četli i naši učitelé,kteří v tom správně viděli to,že nám ta práce pomůže v získání praktických zkušeností s tiskem. Většinu článku jsem obětavě psal sám,ale časem se ke mně přidávali další „psavci“.

Zatím jsem se vůbec nezmínil o našem teoretickém vzdělávání,které bylo dosti náročné. Kromě všeobecných předmětů – český jazyk,matematika,ruština,fyzika,tělocvik jsme se učili o geodézii,kartografii,fotogrammetrii a reprodukci. Naši učitelé byli vesměs velmi dobří a hodně nás naučili.Jako epizodu uvádím toto. Štábní kapitán Svejkovský nás učil matematiku a jeden z nás,takový docela malý hoch,nemohl pochopit jak se dělí zlomek zlomkem – že se dělenec násobí obrácenou hodnotou dělitele .Statný důstojník popadl vojenského žáka,obrátil ho u tabule vzhůru nohama,když pojmenoval jeho hlavu čitatelem a zadek jmenovatelem. Od té doby se nikdo z nás nespletl,když řešil úkol dělit zlomek zlomkem.

Časopis „Mladý bojovník“ vydával pro jednotlivé předměty studijní pomůcky. Často,když vzpomínám na ta léta,nemohu pochopit,jak jsme tohle všechno mohli stačit. Vždyť jsme kromě toho také četli,připravovali se k získání Fučíkova odznaku,chodili do biografu,sportovali a randili. Jenže to nám ještě nestačilo. Náš vychovatel,desátník Vysoký,nás získal pro absolvování kurzu ,jehož cílem bylo vyskočit z letounu a snést se na padáku na matičku zemi. Kurz byl výběrový,mezi dvacítkou jsem se ocitl i já. Kurz měl budíček o hodinu dříve než ostatní,rozcvička trvala celou hodinu,potom bylo normální zaměstnání a po šestnácté hodině probíhalo různé školení – učili jsme se morseovku, navazovat radiové spojení, učili jsme se o výbušninách a večer jsme běhali do Stromovky, kde byla překážková dráha pro výsadkáře,kterou jsme absolvovali třeba i dvakrát a to za každého počasí. Nevím jakým zázrakem se stalo,že jsme se nepozabíjeli. Asi jsme byli opravdu dobře připraveni. Byli jsme na sebe hrdi .V sobotu a v neděli jsme šli na dálkový pochod – jednou jsme šli z Prahy do Liberce,kde jsme pak přespali u známých Vysokého – byli to komunisté. Když jsme šli do Liberce,párkrát nás vždy kousek cesty svezl někdo nákladním autem. Zpátky jsme jeli vlakem.

Jednou nám naplánoval pochod na 65 km a vyšli jsme odpoledne a došli jsme ráno kolem sedmé hodiny. Šli jsme sami a museli jsme se ohlásit u předsedy národního výboru,který nám potvrdil,že jsme tam skutečně byli. Po čtyřech měsících byl tento kurz zrušen,protože vedl prý k vytvoření kasty. Byli jsme něco lepšího, než ti ostatní. Tenkrát jsme se urazili, ale dnes to chápu. Co ale nechápu je,to, že nás ten Vysoký tak nadchnul pro takovou námahu,pro takové neskutečné nasazení. Je fakt,že nás ten kurz velmi zocelil – nic pro nás nebylo nemožné.

Bylo to pro mě velké vyznamenání a vážil jsem si toho víc,než později, když jsem byl třetí na přeborech armády ve vzpírání. Chýlil se ke konci druhý ročník našeho učení a my jsme byli spokojeni. Náš život byl pestrý, kromě učení jsme se vyžívali jak sportovně, tak kulturně. Praha nám poskytovala vše, co jsme potřebovali a o děvčata jsme neměli nouzi. Seznamovali jsme se s nimi na vycházkách,ale velmi často při vystoupeních pěveckého kroužku,na oslavách ,ale i na brigádách. Jednou jsme na prvního máje dostali nápad – po projití Václavského náměstí jsme se vrátili k Národnímu muzeu,tam jsme se zařadili k děvčatům,přešli jsme náměstí,seznámili jsme se s nimi,dali jsme si s nimi rande u brány k „Juldě Fuldě“ a opět jsme běželi k muzeu. To jsme udělali asi pětkrát a už jsme nevěděli která děvčata a v kolik hodin a kam jsme je pozvali. Věřím,že se všechna děvčata bavila dobře,vždyť nás mladých bylo všude nadmíru.

Jak správně napsal klasik Jaroslav Hašek – situace na vojně mění se každým okamžikem,tak druhý se přidal větou– a tak neuvěřitelné se stalo skutkem. Tímto druhým klasikem byl Bohumil Hrabal. Rozhodnutí o náhlé změně padlo na Ministerstvu národní obrany a příčinou byla celková mezinárodní situace,pro kterou se vžil název Studená válka. Československá lidová armáda začala bobtnat a tak začala všeobecná hra „Škatule, škatule, hejbejte se“, čemuž se úředně říkalo Redislokace. Pro nás to znamenalo,že se naše středisko přesune do jednoho malého Podorlického městečka,známého pouze z románu Aloise Jiráska :F.L.Věk.

Za téměř dva roky pobytu ve velkoměstě nám Praha přirostla tak k srdci,že cesta vlakem do Dobrušky byla pro nás vyhnání z ráje. Těžko lze pochopit naše duše, odstavený od svých kamarádek,se kterými jsme tančili,chodili do kin a líbali je v parcích. Změnilo se i naše určení – třetí rok už jsme museli makat na ostrých úkolech. Bylo nutno rychle zmapovat celé území republiky a to byl úkol téměř nadlidský. Není divu,že naši náčelníci sáhli po nás. A my jsme v tomto nezklamali – už jsme se těšili,že budeme dělat něco opravdového,že si už nebudeme hrát ,ale plnit úkoly,ze kterých vznikne opravdová mapa.

Náš smutek z rozčarování, že jsme opustili matku měst se proměnil v sarkasmus a jak jsme kráčeli tím městečkem,srovnávali jsme pražské bulváry s úzkými uličkami Dobrušky a křičeli jsme – tohle je místní Václavák a Pulický potok – to je místní Vltava. Je to pravda,byli jsme ještě puberťáci. A potom jsme konečně dorazili do MÍSTNÍHO ZEMĚPISÁKU, který ještě páchl Wehrmachtem.

Všechno se budovalo za pochodu. Nábytek , kancelářské zařízení,prosvětlovací stoly,geodetické a fotogrammetrické přístroje se vykládaly z nákladních vojenských automobilů značky RN – tak zvaných „eren“ a roznášeli jsme je do jednotlivých kanceláří a místností. Naše ložnice nebyly špatné. Z oken jsme se dívali na zvlněný terén,sklizené pole a v dálce na nás mávaly stromy smíšeného lesa. Nejvíce rozčarování jsme zažili na záchodě. Zlaté pražské hajzlíky byly zde nahrazeny záchody tak zvanými tureckými. Dvě vyvýšeniny sloužily k tomu,aby si na ně člověk dal nohy. Potom si stáhl kalhoty a v podřepu vykonal potřebu. Tyto záchody byly hygienické,protože sedátka neexistovala,ale když měl někdo zácpu,nemohl z podřepu vstát. Ale mladý člověk vydrží leco.

Nás brzy zaujala jiná věc – fotbalové hřiště,které se rozkládalo mezi velitelskou budovou a budovou,ve které byly provozní místnosti,ale také naše ložnice. Na tomto hřišti jsme trávili denně i několik hodin a mnohdy jsme končili s fotbalem až když se nám míč ztrácel ve tmě. Naše družstvo zápasníků sehnalo velkou stanovou plachtu,nacpali jsme několik slamníků a vytvořili jsme zápasnickou žíněnku. Také vzpěrači si přišli na své a to v upravené umývárně,kde jsme vzpírali o sto šest. Na tomto místě bych se zmínil o Černých baronech,tedy o vojácích základní služby,kteří měli výcvik beze zbraní,ale za to stavebně upravovali kasárna,stavěli svobodárny,ale také vojenské byty pro rodiny důstojníků. My jsme se s nimi denně setkávali,hráli jsme s nimi fotbal a několik jich chodilo s námi i vzpírat. Bylo nám řečeno,abychom se s nimi moc nekamarádili,protože řada z nich jsou již několikrát trestaní zlodějíčkové,ale nijak rezolutně nám styk s nimi nikdo nezakázal.

V začátcích Vojenského topografického ústavu spali důstojníci na stolech,ve spacáku,nebo jen zabaleni do dek. Místo vojenského doktora bylo neobsazeno a v nedostavěné ošetřovně byl nějaký felčar – půldoktor, který se snažil léčit aspirinem a když byl někdo na umření,poslal ho do nemocnice. Mě se v té době udělala na tváři červená skvrna,která mě svědila a bolela. Ten felčar mě dal nějakou mastičku a to bylo všechno. Při tréninku vzpírání se na mě podíval jeden voják – Černý baron - a řekl mi,abych druhý den,v neděli odešel do nemocnice v Opočně, že si mě tam nechají,protože prý mám „růži“.Byl to nedostudovaný lékař a tak jsem ho poslechl. Skutečně si mě tam nechali a čtrnáct dní jsem se měl jako prase v žitě,obletován sestřičkami ,které mě vydatně přikrmovali masem a zákusky. Dokonce mi přivezli z topografického ústavu harmoniku a já jsem potom chodil po nemocnici a pacientům jsem hrál a zpíval..Při nočních službách jsem asistoval sestřičkám a tak jsem se během léčení moc nevyspal. Jedna z nich se do mě zamilovala a já do ní. Chodili jsme spolu i potom,co mě pustili z nemocnice. Jednou mě pozvala k nim domů na pouť,nebo posvícení. Její otec byl mlynář a byl jako vystřižený z Jiráskova románu. Nevěděl jsem jak se mám chovat. Odpoledne nám rozdal zpěvníky a šli jsme do kostela.Já jsem v kostele nebyl od svých deseti let. Pan otec s matkou si sedli do lavic a já se svou dívkou jsme stáli kdesi v hloubi kostela a zpívali jsme o sto šest. Jen jsem doufal,aby mě tam neviděl nikdo z mých nadřízených. Ale všechno dobře dopadlo. I to, že pan otec poznal,že jsem sedmnáctiletý smrkáč ,se kterým se nedá počítat pro ženitbu

Dobruští divadelní ochotníci navázali spolupráci s velením Vojenského topografického ústavu a výsledkem byl – dnes by se řeklo PROJEKT – sehrát tři divadelní představení Aloise Jiráska a to :Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč z Dubé. Vezměte v úvahu, že bylo šest let po nekrutější válce v dějinách lidstva a že se Češi a Slováci ještě probírali z pořádné nakládačky,kterou od nacistů obdrželi. Bylo potřebné se zmátořit a k tomu tyhle tři hry byly jako stvořeny. Divadelní soubor se rozrostl o vojáky z povolání,ale i vojáky základní služby a na své jsme si přišli i my – vojenští učňové a také občanské pracovnice vojenské správy – kresličky ,fotolaborantky a administrativní pracovnice.

My jsme většinou hráli jednotlivé bojovníky se sudlicemi,cepy a jinými zbraněmi, jen já jsem „koupil“ roli velitele Kumánské armády generála Orsága a byl jsem jediný z učňů,který na scéně hovořil. Připravoval se třetí kus – Jan Roháč z Dubé a toto představení hrálo celkem na sedmdesát lidí. Všichni museli být oblečeni v historických kostýmech,všichni museli být nalíčeni a tak se s líčením a oblékáním začalo již asi ve dvě hodiny odpoledne. Nejdříve byl připraven Jeroným Pražský,kterého hrál sám náčelník topografického ústavu. Seděl ve své kanceláři s nalepenými vousy a zlatým řetězem kolem krku a podepisoval denní rozkaz a vykonával svoji normální práci. Po dvoře chodili vojáci v drátěných košilích s píkami a cepy a po chodbách kmitaly ženy oblečené jako dvorní dámy a prosté husitské ženy. A jak to tak v životě bývá – a v životě vojenském zvlášť – přijelo na dvůr ústavu auto z něhož vystoupili důstojníci z generálního štábu na přepadovou kontrolu. Nejvyšší topografický šéf ,velice nerudný soudruh,se nesmál. Ano,jak později přiznal,domníval se ,že má halucinace. Nejvíce ho zaujalo,že vojáci kráčeli na večeři v těch drátěných košilích,ale to ještě překousl. Když však uzřel vyparáděné kresličky v různých krinolínách a parukách poskakovat po chodbách,vztek s ním cloumal,ale když vpadl do kanceláře náčelníka a představil se mu Jeroným Pražský,pak nebyl daleko od infarktu.

Na to jsme navázali činností našeho pěveckého souboru Atlásek, který sklízel úspěchy a potlesk všude,kde vystupoval. Ve školách,ve fabrikách,na schůzích a shromážděních,v Dobrušce,Opočně,Novém Městě,ale i v Rychnově. Najednou jsme si uvědomili,že nám Praha přestala chybět a že děvčat pro nás bylo dost i v Dobrušce,v mlékárně v Opočně,ve Frutě a dalších provozech.

Když se vrátili geodet a topografové z polních prací nastoupili jsme do počtárny, počítali jsme souřadnice pevných bodů a to na mechanických počítacích strojích značky Brunswiga. Čísla jsme vysunovali pomocí takových „jazýčků“ a když jsme chtěli násobit třeba devíti,muselo se devětkrát otočit klikou. Uměli jsme na těchto archaických strojích nejen sčítat,odčítat,násobit,dělit,odmocňovat,ale také třeba „transformovat souřadnice“. Nebyli bychom to my,kdybychom s těmito počítačkami nesoutěžili – třeba v tom kolikrát otočíme klikou za minutu. Byly to nesporně velmi zajímavé souboje. Já jsem tyto souboje nevyhrával,ale s radostí jsem je komentoval. Raději neuvádím,kteří z nás pravidelně vyhrávali.

Ani jsme si neuvědomili,že se přiblížil závěr našeho tříletého snažení,že složíme zkoušky,dostaneme výuční list a budeme odvedeni a staneme se vojáky základní služby. Po třech letech ,kdy jsme absolvovali vojenský výcvik a žili jako vojáci základní služby,snad kromě toho,že jsme nestříleli ze zbraní ostrými náboji. Moc jsme se na to netěšili, to mi věřte.

Konečně po třech letech stojíme ve vycházkových uniformách a dostáváme z rukou svých představených výuční listy – jsem tedy kartografem a mohu se kreslením map živit. Má to však jeden háček – musíme absolvovat základní vojenskou službu – dva roky!A tak po dovolené nastupujeme v Dobrušce v uniformách na kterých již nejsou tři žluté pásky, ale není na nich vůbec nic.

Jak to tak na vojně bývá – najednou se situace mění a za měsíc vybírají z nás 19 vojáků – a já jsem náhodou mezi nimi a nastupujeme do Rokytnice v Orlických horách do Školy důstojníků v záloze .Škola je na deset měsíců a na konci budeme vyřazeni jako podporučíci. Páni,za deset měsíců budu důstojník! Sice podporučík,což je v hantýrce „pán mezi hovnama, zatím co poručík je hovno mezi pánama“

V Litoměřicích vzniklo Ženijně technické učiliště a nás 19 přemluvili abychom tam nastoupili do 2. ročníku jako rotní z povolání. Je to dosti všechno popletené. Ten zbytek z 45 elévů nastoupil do 1. ročníku a tak jsme se opět sešli v těch Litoměřicích, nás 19 jako rotní z povolání a ti druzí jako četaři z povolání, ovšem do 1 ročníku.