Vzpomínky
jednoho z elévů Vojenského zeměpisného ústavu
Václav
Kudela
Jsem jedním
z elévů, který ve věku patnácti let nastoupil 1. září 1949 do
Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Mému přijetí předcházely
přijímací zkoušky v Banské Bystrici a následující období jsem
prožíval s pocity napětí a očekávání, jak se tohoto svého
rozhodnutí o vstupu do života zhostím. Bylo to mé samostatné
rozhodnutí bez zásahu mých rodičů, kteří mne a mé další sourozence
vychovávali v době fašistické okupace. O to horší však bylo, že
jsme žili od roku 1939 do roku 1945 na území tzv. Sudet, které bylo
připojeno k nacistické říši. Byla to doba, kdy jsme se jako
děti z českých rodin museli podřizovat německému pořádku.
V srpnu
1939 byly v Sudetech zrušeny české školy a nám fašisté vtloukali
do podvědomí podřízenost jejich jazyku, morálce a příslušnosti k tzv.
„velkoměmecké říši.“ Celé období oněch šesti let to byl
život ve strachu a ústrcích, který jsme mlčky museli trpět nejenom ve
škole ale i mimo ni. Touto strašnou předehrou začínal můj chlapecký
život a školní léta.
Po
osvobození sovětskou armádou v roce 1945 jsme jako děti
z českých rodin začali prožívat svá další léta již ve svobodě a
také radost z toho, že jsme začali chodit do české školy. Ta
dětská léta od 1. třídy obecné školy do mých dvanácti let tak byla
těžkou zkouškou před novou, docela šťastnější dobou a budoucností,
která byla před námi.
Nastala
nová etapa ve vzdělávání v české škole, kterou jsem zakončil
tzv. „jednoročním učebním kurzem“ zřízeným proto, abychom
si doplnili mezery, zaviněné fašistickou okupací. Začal se naplňovat
nový běh života v novém světě dětském a chlapeckém, před vstupem
do světa dospělých.
Zkoušky pro
přijetí do učebního výcvikového střediska při VZÚ jsem úspěšně
absolvoval, což mě velice potěšilo o to více, že v mém případě
šlo o obor kartolitografie. Celá tři léta jsem působil jako elév
v kartolitografii pod velením tehdy kpt. Josefa Vlastníka. Mohu
uvést, že tento učitel a představitel tohoto oboru byl pro mne a
určitě i pro ostatní mé spolužáky člověkem, který nás naučil poznávat
taje tohoto oboru tak důležitého pro mapovou tvorbu VZÚ. Měl k nám
kamarádský vztah, který se projevoval v každé jeho činnosti –
jak při výuce, tak i v našich osobních zájmech. Zpracovával pro
nás i učební pomůcky, zaměřené na litografii, kartografii i tisk. Rád
vzpomínám na části výuky – na přípravu tuší, broušení
litografických kamenů včetně postupu kresby na zinkové desky a
používání dalších grafických metod. Výsledky těchto prací byly pak
použity při našich závěrečných zkouškách pro dokumentování výsledků
naší přípravy a pro zařazení na jednotlivé pracoviště VZÚ. Dvě
litografické práce, které mě na památku zůstaly, jsou připomínkou let
strávených ve středisku a také jako vzpomínka na přátelské ovzduší ve
kterém jsem v té době žil společně s opravdovými kamarády
ze Slovenska i z Čech.
Zaměření
výuky a praxe nebylo pouze jednosměrné – šlo rovněž o geodézii,
fotogrammetrii, topografii a další související obory, hlavně
reprodukční. Vzpomínám také na praktický výcvik v terénu –
polní topografické mapování, nivelaci i na stavbu trigonometrické
věže u Husince. Velmi bohatá byla kulturní, sportovní a estetická
výchova a činnosti s nimi související, které dotvářely naše
celkové charakterové vlastnosti.
Po ukončení
výcvikového a učebního střediska VZÚ včetně vojenské základní služby
jsem se stal vojákem z povolání. Bylo to rovněž období, kdy se
náš společný život ukončil, a my jsme se rozešli na různá pracoviště
podle vybrané profese. Tehdy jsem byl převelen do VTOPÚ Dobruška,
dále pak do Vojenského kartografického ústavu v Banské Bystrici
a v Harmanci. V roce 1952 jsem začal samostatně pracovat
v terénu při revizi německých map (tzv. „modráků“)
v prostorech v okolí Brna, Vyškova, Náměště nad Oslavou,
Slavkova a Hodonína. Práce to byla náročná a odpovědná; jako dalších
podkladů bylo třeba přímo v terénu využívat lesních a
katastrálních map, leteckých snímků a zjišťované změny pak
zakreslovat podle značkového klíče do modráků.
Po splnění
tohoto úkolu, který byl také náročný na čas, jsem byl jako
kartolitograf převelen k 2.VZÚ Banská Bystrica, na kartografické
pracoviště v Harmanci kde jsem pracoval na oddělení, jehož
vedoucím byl tehdy kpt. Ing. Miklošík. Podílel jsem se na plnění
konkrétních kartografických úkolů; v tomto novém kolektivu jsem
se cítil velmi dobře – mohu konstatovat, že i zde byl život
všestranně velmi bohatý. Rozdíl oproti předchozím letům byl v tom,
že prakticky bezstarostný život byl již minulostí, musel jsem si
uvědomovat novou zodpovědnost za svou práci a celou svoji činnost.
V roce
1955, kdy jsme s manželkou očekávali rodinu, nastaly okolnosti,
kdy jsem přes pocity silné sounáležitosti s VZÚ a svojí prací,
kterou jsem měl mnoho let velmi rád, ji musel opustit.
Závěrem –
jistě by se daly mé vzpomínky a na život spjatý s vojenskou
zeměpisnou službou a VZÚ daly vyjádřit obsáhleji. Podstatné je, že
celá tato etapa ve mně zanechala hluboké vzpomínky, jak na své
představené a spolužáky - elévy, tak na práci kterou jsem s pocity
odpovědnosti vykonával. V mém věku se dnes velmi často vracím na
své mládí jak ve vzpomínkách, tak k prohlížení fotografií a
materiálů, které jsem si shromažďoval.
Mé
poděkování bych chtěl vyslovit i všem kamarádům-elévům z roku
1949, kteří organizovali naše setkání, která byla svědectvím našeho
hlubokého vztahu k době, kterou jsme společně prožívali od
našeho chlapeckého období až po období, kdy se naše životní cesty
rozdělily.
Všem těm,
kteří již nejsou mezi námi, se klaním a zachovávám hluboké vzpomínky.