Mautnerka je pojem, stará opuštěná továrna, která poskytla ubytování 45 vykuleným klukům, kteří po absolvování ZŠ a po absolvování talentových zkoušek nastoupili k VZÚ. VZÚ byla pěkná budova, kde byly splachovací záchody, ústřední topení a v Mautnerce bylo topení lokální, to znamená, že se tam mohlo začít topit v 16 hodin a ve 20 hodin musel být vynesen popel a kolem kamen ani smítko. Z VZÚ do Mautnerky se chodilo v trojstupech a dva elévové vedle nás vezli na dvojkoláku bochníky chleba a pro každého půllitrovou lahev mléka.

Ložnice byly čtyř až osmilůžková. Spalo se na slamnících vlastnoručně nacpaných slámou a upravených tak, aby nevypadaly jako „naprcané bělice“, dle rotmistra Klofáče. Dále zde mělo být větráno, aby na ložnicích nebyl smrad jako ve opičárně, rovněž dle rtm. Klofáče. Hodina či dvě byla věnovaná výuce vojenského chování, salutování, vlevo a vpravo bok, pochodování a takové ty a podobné libůstky, kterým věnovali pozornost naši instruktoři o dva roky starší, kteří tento výcvik spojovali s šikanováním, tehdy se tomu říkalo buzerace. Mnozí z nás to snášeli velmi těžce, nerad na to vzpomínám. Vše se trestalo, ruka v kapse, utržený knoflík, neutažený opasek, nebo kravata atd. mnozí naši instruktoři se v tom vyžívali a tak si mnozí elévové na toto údobí nevzpomínají v dobrém. Na těch pokojích jsme se bavili všelijak, většinou jsme se mezi sebou prali, hulákali a před spaním jsme poslouchali zvuky doléhající sem z nedaleké zoologické zahrady v Tróji. Vytí kojotů, vřeštění opic atd. no neusínalo se nám dobře až do chvíle, kdy jsme si na to zvykli.

Na jednu epizodu si vzpomínám a to, když několik z nás, pamatuji se na Horkého, se vnitřkem továrního komínu dostali až nahoru a začali na nás křičet a házet dolů zvětralé cihly. Bylo to v neděli dopoledne, kdy přišel do Mautnerky škpt. Bureš, velitel té naší školy a zoufale hleděl na ten komín a šeptal si:“ co mám dělat, mám na ně zavolat, aby šli dolů, nebo je mám nechat…“

Stalo se to vlivem toho, že ministrem národní obrany se stal gen. Alexej Čepička, zásluhou vydaných předpisů se nám dostalo vhodného ubytování ve VZÚ, byly nám ušity uniformy na míru, jen ty zlaté knoflíky nám nebyly povoleny, ale někteří nelenili a našili si na blůzy dvoje a na vycházky si přepínali zlaté knoflíky. Spali jsme na matracích, jedli v důstojnické jídelně a jedli jsme velmi dobře, protože lístky na potraviny jsme dostávali ve velkém, množství. Přestal na vojně platit řád A-1 a my jsme zpívali se souborem: řády Čepičkovy ty nechodí plaše kolem horké kaše…

Jeden důstojník nás úplně zblbnul do rugby, které jsme hráli rádi a brzy jsme poráželi dorostence Slávie, Sparty a porazili jsme i výběr Tyršova kraje. Po jednom vítězném utkání v nedělním dopoledni jsme se vesele vraceli do kasáren, ale brzy nás smích přešel. To, když jsme na tabuli s vycházkovými známkami objevili jakési papírky. Dozorčí nám vysvětlil, že to znamená nepovolení vycházek, protože jsme ve spěchu, abychom stihli utkání, nedbale ustlali postele.

Podporučík Řehoř nás učil zápas řeckořímský a jezdili jsme na treningy až do Vinohradské tělocvičny. Také v zápase jsme sbírali medajle. Arnstein, Rezek, Rybenský a v těžké váze Knopp. V lehké atletice vynikal Šilhavý (sprinty, skok vysoký), v běhu na 3 km vynikal Honza Kotva, já ve vrhu koulí a diskem. Také jsme hrávali ping-pong, ve kterém vynikal Vláďa Roll.

Na tomto místě bych se chtěl zmínit o politické situaci ve VZÚ, kterou jsme tehdy nechápali, až později jsme si začali všímat některých jevů. Za I. republiky patřili důstojníci VZÚ k lepším lidem, někdy se jim říkalo nažehlená bída, ale patřili rozhodně ke kulturním lidem, chodili do divadel a na koncerty a také si vybírali manželky z lepší společnosti, nebo ženy atraktivní – baletky, zpěvačky – sboristky apod. Jako začínající poeta jsem napsal v jedné politické agitce: sloužit za první republiky, nebyl žádný med, dnes však, sloužit bych šel hned. Bylo mi patnáct, co jsem mohl vědět o světě, ale jeden kapitán- kartograf - ke mně přišel a řekl mi: to si mohl napsat, protože si tehdy nesloužil.

Ve VZÚ jsme uspořádali taneční, kde nám pomohly některé občanské pracovnice a my jsme pak bez obav chodili tančit nejčastěji do Stromovky k Vaňhům, ale také do Národního domu na Vinohradech nebo na Smíchov. Tehdy se pořádaly pro mládež taneční čaje o páté a končily ve 20 hodin, což nám vyhovovalo.

Nejvíce jsme si užívali návštěv kina, měli jsme slevenky a tak třeba v neděli někteří stihli představení ve 13 hodin, v 15 hodin a v 18 hodin. Většinou jsme chodili do kin na Václavském náměstí. Později jsme, když byly prodloužené vycházky, stíhali jsme i večerní představení. Ze Stromovky jsme do VZÚ běhali přes Stromovku a dokazovali si svojí kondici. Byli jsme opravdu dobří.

O kulturu se staral des. Lanča, který nám dával slevenky na kino a nabízel nám lístky na divadelní představení a na koncerty vážné hudby. Dal dohromady náš pěvecký soubor, určil mě vedoucím a dal mi zpěvník, ve kterém zatrhnul písničky, které jsme se měli naučit a také se postaral o to, abychom měli vymezený čas na zkoušení. Doprovodnou kapelu tvořili: Miloš Nejman na kytaru, Bártl se Servátem hráli na mandolíny, Knopp hrál na pianovou harmoniku a Pergl na bubínek.

Složil pro nás znělku, která se nám líbila, zněla moderně a my jsme s ní začínali každé vystoupení:“padá vše co nás tíží, je znát že už se rodí nový svět, zpívali jsme o partyzánech, ruské častušky, ale také české písně, většinou veselé. Svůj program doplňoval sólovou hrou na harmoniku Jirka Knopp a Ludovít Ondrejka vystupoval s odzemkem. S tímto programem jsme vystupovali na schůzích komunistů na Generálním štábu, na Ministerstvu národní obrany, ale také na školách, nebo různých patronátních závodů. Jednou jsme vystupovali před dívkami, které se učili na pošťačky!. Měli jsme velký úspěch a za pár dní jsem dostal návštěvu, bylo ohlášeno pět sestřenic. Při vystoupení tehdy bylo ohlášeno, že jsem vedoucí souboru a tak si vynutily u dozorčího VZÚ moji návštěvu. Nám stačilo pár minut po vystoupení, abychom se s některými seznámili a tak byla navázána milostná randíčka. Myslím, že jedna taková známost skončila svatbou.

Po první roce učení jsme dostali dovolenou jeden měsíc. Po návratu dostal mjr. Rut nápad přezkoušet nás se znalostí geodezie. Dopadlo to velmi neslavně a padala pětka za pětkou, až to nakonec sám zkoušející vzdal. Mně to inspirovalo k napsání satirické balady“pátek třináctého“. Začínala takto: bylo nás třináct ve třídě a ostatní byli ve střídě…

Po tom, co část souboru opustila Prahu a nastoupila v Dobrušce a druhá část, která zůstala v Praze pokračovala v tradici Atlásku. V Praze vedl soubor Jiří Šrůta. V Dobrušce se znovu ujal souboru Jirka Knopp a pokračoval ve zpěvu v Dobrušce, Opočně a přilehlých vesnicích.

Odpojení od VZÚ Praha jsme těžce nesli. Nejen proto, že Praha nám přirostla k srdci a měli jsme zde kulturní vyžití, děvčata na tanec a vycházky, ale také z hlediska naší výuky. My, kteří jsme měli být vyučeni kartografy, jsme v Dobrušce byli přiděleni na výpočetní oddělení, kde jsme pomocí ručních počítačů značky Brusvig vypočítávali „zpětňáky“ atd také jsme počítali transformaci geodetických bodů do nové soustavy na Krasovského elipsoid.

Mezi dvěma budovami objektu VTOPÚ bylo hřiště na fotbal a tak jsme tam hráli denně po skončení doby výcviku. Bylo nás 25 a tak jsme museli hrát všichni i tací, kteří nedokázali kopnout do míče. V sokolovně se promítalo kino ve středu, v sobotu a neděli, takže tam jsme všichni chodili, tančit sme chodili do Opočna, kde byla děvčat v mlékařském učilišti, takže každý z nás měl jednu “mlíkařku“. Chodili jsme na různé tancovačky do okolních vesnic, takže brzy jsme si na Prahu ani nevzpomněli.

Nastoupili jsme jako osmnáctiletí do vojenské základní služby a vykonávali jsme základní výcvik, když asi za měsíc bylo vybráno 19 mužů, kteří měli nastoupit do Rokytnice v Orlických horách do školy důstojníků v záloze. Po deseti měsících jsme měli být vyřazeni v hodnosti podporučíků a nastoupit do VZÚ nebo VTOPÚ, nebo na Slovensko do VKÚ Harmanec. Takový tehda byl zmatek, kdy člověk nevěděl co má dělat. Bylo nám 18 let a za necelý rok jsme měli být důstojníky. Nastoupili: Dušátko, Filipovský, Blažek, Kamarád, Knopp, Korim, Kotva, Král, Nejman, Neuberk, Novák, Paleček, Poláček, Polák, Rybenský, Matlo, Servít, Sklenka a Brezňan.

Pravda byla poněkud jiná. Nastoupili jsme v Rokytnici a každého z nás přidělili do jedné čety, takže jsme najednou o sobě nevěděli. Byla to pro nás doba přetěžká. V té škole byli vojáci, kterým bylo i 25 let, někteří byli ředitelé škol, dolů a já nevím čeho všeho. Seznámil jsem se s vojínem Hlubkem, který byl členem Ostravského symfonického souboru. Utvořil výborný soubor. Já jsem v něm hrál na harmoniku v celoškolském souboru, v rotním souboru, v souboru dívek z patronátního závodu v Žamberku a asi dva měsíce jsem hrál v souboru děvčat brigádnic. Když se konaly slavnosti ve městě, tak jsem neslezl z podia a kromě harmoniky jsem recitoval svoje verše, humorné povídky a podobně. V souboru vystupovali herci oblastních divadel, od kterých jsem se mnoho naučil. Dokonce jsem dal dohromady „tanec s košťaty“, který měl u obecenstva velký úspěch.

Jednou jsme měli v zimě taktické zaměstnání, při kterém polovina roty měla bránit les a druhá se měla dostat na druhou stranu. Koho chytnou, tomu vezmou z pušky závěr. Já jsem hodnotil situaci, strčil jsem si závěr hluboko do kapsy a šel jsem středem lesa, Vrhali se na mě obránci lesa, ale já jsem jim ukatoval pušku bez závěru. Na konci lesa jsem si závěr nasadil do pušky a šel jsem hlásit splnění úkolu. Moji kamarádi říkali, že jsem se dopustil lži a že budu potrestán. Jaké překvapení, když velitel roty řekl, že jsem použil vojenské lsti, abych úkol splnil a odměnil mě opušťákem. Byl jsem na to hrdý.

Když se chýlilo naše studium ke konci, přijeli za námi pracovníci kádrové správy a začali nás přesvědčovat, abychom nastoupili do druhého ročníku tříletého učiliště topografického směru jako rotní z povolání, s platem cca 800 kč. Přemlouvali nás, že dle rozkazu ministra musí mít každý důstojník učiliště, a tak dlouho do nás hučeli, až jsme to podepsali. Udělali jsme na rychlo zkoušky, dostali jsme hodnost a odjeli jsme na dovolenou. Po dovolené jsme nastoupili do Litoměřic do Vojenského ženijně-technického učiliště kde byl směr topograficky, ženijní, chemický a železničářský.

Velitelem topografického směru byl jmenován plk. Bátěk, již náš osvědčený velitel z Dobrušky,starším učitelem topografie byl pplk.Erban, jinak zvaný strejda „Jeban“, který nás neustále za něco jebal, zejména za kázeň. Byli tam i další učitelé, mjr. Sýkora nás učil fotogrammetrii, domnívám se že nás učil i Karas, Kavan a další, na které si dnes již nevzpomenu. Nejvíc nás naučil Erban, přesto, že nás děsně štval. Byli jsme spokojeni jak s ubytováním, tak s jídlem. Za prvních 800 Kč jsem si koupil kolo za 400, boty zvané maďarky za 200 a zbylých 200 Kč jsme utráceli u Dejmalíku za ruská vejce, vínečko atd,

V Litoměřicích se každý den chodilo kolem náměstí, korzovalo se a tam jsme se seznamovali s místními krasavicemi. Dost často jsme navštěvovali Posádkový dům armády Litoměřice jsou krásné město, bylo tam několik kin, tančilo se v Mrazírnách, ale také na Tajvanu, codili jsme k Dejmalíkovům na ruské vejce, švédskou mísu a vínečko a nesmím zapomenout na Posádkový dům armády.

Musím konstatovat, že učivo bylo náročné a velení vyhlásilo, že kdo v polovině roku obdrží nedostatečnou, tak nepojede na dovolenou a místo toho bude dláždit „buzerák“. My jsme teda vyšli se sloganem: Trojka jede, dvojka dláždí a tak jsme si zlepšili známky a dovolenou jsme uhájili.

Samozřejmě, že soubor Atlásek stále působil v okolí a vyhrával všechny soutěže ASUT. Já jsem složil takovou častušku nazvanou „Častuška ryze Litoměřická“, ve které jsem napadal nešvary ve městě. Pro pobavení přátel jsem složil veršovanou rytířskou baladu Don Macarát (kamarád) na Kocandě.

Dovolím si uvést několik epizod s pplk. Erbanem, kterému jsme říkali strejda Jeban. Nastoupili jsme na vyučování pozdě a Jirka Polák, který měl službu, mu jako omluvu řekl, že nemá hodinky. A on na to: holku má, ale hodinky ne. Jednou nařídil, že si nás prohlédne, než odjedeme na Vánoce domů a že máme mít úhlední zavazadla. Já jsem měl pod paží krabici od margarínu, protože jsem již byl zasnouben a domů jsem neodjížděl. Strejdu málem trefil šlak. Ten se mohl zbláznit jak mi nadával: tohleto je zavazadlo, rotného z povolání? Zasluhujete zavřít. Jindy nařídil, že máme jít měřit s gumovými botami, protože bylo po dešti. Nastoupili jsme, ale já jsem gumáky neměl

V r. 1955 jsme byli na tz. polních pracech. Byli jsme rozděleni po dvou, měli jsme dva figuranty a byli jsme ubytováni po vesnicích a měli jsme za úkol zmapovat určitou část a zakreslit jako topografický originál. Strejda Erban nás jezdil kontrolovat na ruském motocyklu se sajdkárou. Jednou nám uložil, že máme dělat i v sobotu a neděli, abychom dohonili, co jsme zameškali. My jsme se na to vykašlali a odjeli jsme za svými manželkami a snoubenkami a vrátili jsme se až v pondělí ráno. Jeban nás vyhmátl a dal nám co proto. Co s vámi mám dělat, Šilhavý se ještě nevrátil, Rybenského jsem potkal v Litoměřicích a na otázku co zde dělá mi řekl, že čeká až mu uschne uniforma, kterou mu manželka vyprala. A tak skupiny přeházel, mě dal s Rybenským a k Blažkovi dal už nevím koho…

Těch historek bylo mnoho. Ne, nemám sílu o nich psát. Snad bych rád připomenul, že jsem po večerkách nahlas přečetl román „Bylo nás pět“ na naší světnici. Na to nelze zapomenout. Popud k tomu dal Miloš Nejman, který byl i hlavním člověkem, který způsobil takový elévský „majstrštyk“, který jsem nazval: F R A J E Ř I

Dostali jsme za úkol udělat plán plastický, plán města Litoměřic a okolí rozměru snad 3x9 metrů, vyřezávali jsme z hobry vrstevnice, lepili jsme je na sebe, malovali jsme silnice, lepili jsme lesy, vyřezávali budovy města a samozřejmě, že jsme tam dávali domky, ve kterých bydlely naše dívky nebo manželky. Ten vrstevnicový plán byl použit na ukázku pro velení armády, kdy byla u Litoměřic vybudována obrana proti atomovým zbraním. Dalo by se o tom psát víc, ale už nemám sil. Snad jen to, že tuto ukázku navštívil i tehdejší prezident Antonín Zápotocký a náš ročník byl určen do stráže a hodinu před dobou jeho návštěvy nám odebrali ostré náboje. Byli jsme velmi uraženi, ale teprve později jsme si uvědomili, že naši představení měli strach.

Psal se rok 1954 a my jsme se chystali, že za půl roku skončíme konečně to vojenské tažení, kdy jsme šest let žili jako vojáci základní služby. To, že jsme to vydrželi, znamená, že v nás bylo něco, co nás drželo pohromadě. Bylo to těch šest let bojů, nebo jak to chcete nazvat. Blížily se vánoční svátky a poslední silvestr. Československo začalo vyrábět televizory a televize začala vysílat programy a chystal se první přímý přenos hokejového utkání našich hokejistů asi s Kanadou. Ale to si nejsem jist. Miloš Nejman přišel s návrhem, že když dá každý z nás dvě stovky, že si televizor koupíme a budeme se dívat. Byly s tím nějaké problémy, ta anténa nám dala zabrat, ale nakonec bylo vše vyřešeno a my jsme na naší PVS pozvali všechny příslušníky topografického učiliště na to hokejové utkání. Víte, jak byla malá tehdejší obrazovka. Na tu obrazovku se dívalo cca 5O lidí. Opravte mě někdo, kdo ví kolik nás bylo. Vím, že ti, kteří tu televizi platili, seděli na židlích; před nimi na podlaze leželi, klečeli, za těmi na židlích stáli další, pak byli stoly, na kterých seděli další a pak na těch stolech byly židle a na těch seděli ostatní.

Vyřazení poručíků bylo nezapomenutelné. Mnozí tam již byli se svými manželkami. Mezi nimi byl Jirka Polák, Vlasta Rybenský, Jarda Štěpánek a já, Jirka Knopp. Myslím, že víc nás nebylo, Nastupovali jsme do VZÚ, do VTOPÚ Dobruška, do VKÚ Harmanec a já nevím, jestli někdo někam jinam. Ale to již začaly osudy každého z nás a elévové skončili. Vždyť už jsme nebyli nějací začátečníci, což vlastně slovo elévové znamenalo. Teprve nyní si uvědomuji, co jsme dokázali. Nelze to všechno popsat, Jak jsme na 1 máje v r. 1950 přešli Václavské náměstí několikrát, jak jsme zpívali a hráli, jak jsme si s děvčaty sjednávali rande v „Julděfuldě“. Jak jsme chodili upravovat Letenskou pláň s lopatami a hráběmi a pak jsme tam na přehlídce pochodovali. Jak jsme se těšili na to, že budeme bydlet v nějakém bytě, že nebudeme muset nikoho prosit o vycházky, že už nebude žádná buzerace…

Moji drazí kamarádi, mnozí z nás, kteří s námi začali, již nejsou mezi námi, ale v našich srdcích je stále pro ně místo. Jednou se někde všichni sejdeme na nějakém obláčku, vezmeme se kolem ramen a zazpíváme si: Padá všechno co nás tíží…

Dělal jsem co jsem mohl. Snad se mi podařilo alespoň něco zachytit z toho našeho života. Od roku 1955 už to bylo o něčem jiném. Děkuji Vladimírovi Šilhavému za to, že mi pomohl vzpomenout si na všechny kluky a připomenout některé nezapomenutelné události.