NA
ŽOFÍNĚ TAM SE TANCUJE… autor :Jiří Knopp
Na
Žofíně se samozřejmě také tancuje, ale rozhodně ne jako v té
pražské odrhovačce, ve které facka přiletí a frajér odletí. Žofín to
není žádná zakouřená knajpa, ale „hochnobl“ podnik
prvotřídní jakosti ve kterém se odehrávají koncerty věhlasných
umělců, reprezentační plesy, výstavy a přehlídky mezinárodní úrovně.
Novoresanční
palác Žofín stojí na Slovanském ostrově a je z nejvýznačnějších
architektonických skvostů. Je to památkově chráněná budova, ve které
se již r. 1848 konal Slovanský sjezd, kterému předsedal František
Palacký. A do tohoto chrámu kultury, ve které se konají ty
nejprestižnější akce celonárodního a celopražského významu, přehlídky
předních hudebních těles národních, ale i evropských a celosvětových.
Střídají se zde symfonické orchestry pod řízením známých dirigentů
z celého světa a zpívají celebrity, ozdoby významných
koncertních síní světové kultury.
A
k této budově, ve které září ohromné lustry se zlatými ověsy,
zrcadlové stěny a parketové podlahy jsou připraveny přijmout taneční
páry reprezentačního plesu, pochoduje asi třicet příslušníků
armádního útvaru v naleštěných kanadách s harmonikou,
kytarou a malinkým bubínkem. Kam to jdou, co tam budou dělat ti
vojáčkové v té nádherou zářící budově, které dala jméno samotná
arcivévodkyně Žofie?
Taneční
sál je již zaplněn maturanty a maturantkami prestižního gymnázia s
jejich rodiči a přáteli Soubor vstoupil téměř pořadovým krokem na
jeviště, vojáci udělali „vpravo bok“ a na scénu
napochodoval vojín a představil soubor, sklapnul „kufry“
a natáhl se jak dlouhý tak široký na vyleštěnou podlahu, rychle vstal
a řekl co měl říci, takže se sál s maturanty ještě nezačal smát
a soubor začal zpívat o tom jak partyzán, hladový a roztrhán,
s puškou v ruce s ohněm v srdci uháněl vpřed. Do
toho bubínek podmalovával jednoduché mužné hlasy podmanivým
ratataplan. Nevím, zda posluchači nebyli připraveni na nějaký hrdinný
tenor a árii toreadora, ale to již vystoupil před soubor harmonikář a
spustil píseň amerického nezaměstnaného. Zpíval o tom, že jeho bratr
taxikaří, sestra pere prádlo a jen on marně chodí městem sem a tam a
hledá práci. Na závěr pak soubor zapěl údernou píseň o tom, že oni,
vojáci splní svůj úkol a ubrání mír. Záměry západních armád
překazíme! Udělali vlevo bok a do potlesku tancechtivých maturantů
odešli, tentokrát bez potupného pádu vojína.
V padesátých
letech bylo nepsaným zákonem, že každý taneční pořad byl zahajován
kulturním programem a protože armádní soubor Váta Nejedlého byl někde
v zahraničí, muselo vzít pražské gymnázium za vděk rotnímu
souboru, ve kterém jsem já hrál na harmoniku a zpíval o tom
nešťastném americkém nezaměstnaném. Vzpomněl jsem si na tuto epizodu,
když jsem v televizi sledoval koncert k osmdesátinám
Václava Hybše. Povídal jsem svému pravnukovi, že jsem v tom
nádherném sále tenkrát, před více jak padesáti lety zpíval já a nyní
tam zpívá mistr Karel Gott. Díval se upřeně do tabletu a posunky mi
dával najevo, že ho to vůbec nezajímá.