Kdo byl strýc Jeban
Vzpomíná
Jiří Knopp
Podplukovník Erban byl
vynikající topograf a učitel s celou řadou kladných i záporných
vlastností, který nás mnohému naučil. V našich devatenácti letech nás
však velmi štval a kde jsme mohli, dělali jsme si z něho legraci.
Dost často říkal, že za Rakouska by naše chování neuspělo a že s tak
špinavými botami by se každý fárák styděl jít byť i ke koňům.
Takže jeho přezdívka byla i „strejda Rakuš“.
Trvale se vryl v paměť jako „Jeban“.
Že nás vychovával jako zdatné
měřiče nám nevadilo, vadilo nám, že se pletl do řemesla i našim
velitelům čet a veliteli roty a opravoval náš pořadový krok, vojenské
vystupování, způsob zdravení a dokonce i způsob provádění úklidu.
Jak
mě strejda učil zametat
Bylo to jedno pondělí, kdy
jsem měl tak zvanou světničku. Ostatní vyběhli na rozcvičku a já
zůstal na světnici sám s koštětem v ruce. Zametal jsem, když jsem si
všiml, jak se kolem okna mihl stín strejdy Jebana. Věděl jsem, že se
určitě půjde podívat na naší světnici a tak jsem rychle nametl kopici
smetí, připravil jsem se a když otevřel dveře, poslal jsem mohutným
golfovým úderem smetí vstříc našemu přísnému karateli. Ten se
rozkašlal a spustil na mě:
„Jak to metete? Takhle
se přece nemete. Já vám ukáži jak se mete. Podejte mi láhev s vodou.“
Když dostal žádané, pocákal
místnost vodou, vzal koště a začal zametat. Já jsem si lehl na
postel, abych snaživému uklízeči nepřekážel a strýc se dal do
zametání právě v okamžiku, kdy se moji kamarádi vraceli z rozcvičky.
No, stal jsem se slavným, protože moji kamarádi nelenili a všem
vyprávěli, jak jsem ležel na posteli a strejda Jeban za mě zametal.
Samozřejmě, že mě to jen tak u
strejdy neprošlo.
Jak jsem hledal gumové boty
My, topografové jsme si museli
vyfasovat také gumové boty. Když bylo po dešti, nařídil nám vzít si
na výuku topografie v terénu – měření stolovou metodou -
gumáky. Já jsem gumáky nenašel, tak jsem nastoupil v normálních
půlitrácích. Domníval jsem se, že se strejda nevšimne, ale on si
všiml. Postavil se bokem k nastoupenému dvouřadu, pak zapíchl
ukazovákem směrem ke mně a zvolal:
„Všichni mají gumové
boty, jenom žák Knopp je nemá. Jak to, že nemáte gumové boty, žáku
Knoppe?“
Ve své odpovědi jsem použil
neobvyklých slov, protože jsem věděl, že ho to popudí. A také jo.
„Von mi je, patrně,
někdo uzmul.“
A teď to začalo:
„Jo on vám je patrně
někdo uzmul. Tak víte co? Já vás patrně nechám
zavřít. Tak to vidíte – on patrně někdo uzmul
gumové boty.Tak takhle né ...“
Přesto zavelel k odchodu, šel
stále kolem našeho trojstupu, kroutil hlavou a stále, celou dobu, po
kterou jsme kráčeli ke Kočce, kde jsme vždycky měřili, nahlas si
stále opakoval ta moje slova „PATRNĚ“ a „UZMUL.“
Balada o strejdovi Jebanovi
Jednou přijel od své ženy
strýc Jeban jaksi rozmrzený
on zlostí nemoh´ v
noci spát, pět hodin bylo, již chtěl vstát.
A že byl vždycky mužem
činu, shodil ze sebe peřinu
a zvesela již, žádné plačky
natáhl své povlíkačky.
Však slyšte dál mou baladu,
co spravilo mu náladu:
Řekl strýc, ech, žádné
fraky, spéruji já všechny žáky,
ach, to budu blažený, to
zažene zlost ze ženy.
Jak řekl, tak udělal, na
cestu se ihned dal.
Do kasáren, vpad´ náš
strýček, když právě troubil budíček,
na nic nečekal on více a
prudce vrazil do světnice.
Hned od dveří nám to začal
dávat, prý dávno už jsme měli vstávat,
na všechno nadával on
notně, že oblékáme se prý nejednotně,
morálky prý nemáme ni
kouska, to oni, ještě za Rakouska -
s tou vaší prý se máme
schovat, teď už se, škoda, nesmí fackovat.
Křičel, nadával a soptil,
až se celý unavil a zpotil
a nejdřív zčervenal, pak
zmodral a když se z toho trochu probral
poznal, že mu v hlavě hučí,
když si tak pěkně hejbnul žlučí.
Konec balady musí být
smutný, neb v baladě je smutek nutný,
leč balada je balada, však
skutečnost je jiná, tak si žáci nezoufejte a napijte se vína.
Ve víně je radost a ve vodě
je žal, ať si strejda klidně hejbe žlučí dál.
(Napsáno v roce 1954 na stroji
pplk.Ing. Routa na papíru zvaném dřevák)
Žákovské polní práce kdesi u
Úštěka
Strýc Jeban objížděl měřické
žákovské skupiny na ruském motocyklu se sajtkárou, přičemž zjistil,
že pracují liknavě a proto nařídil dělat i v sobotu a v neděli.
Všichni se na to vykašlali a odjeli většinou do Litoměřic za svými
snoubenkami. Tak učinili i žáci Blažek s Knoppem, kteří v pondělí
ráno snídali v hospodě, když se kolem nich mihl strejda Jeban na
motocyklu. Rychle vyběhli, nasedli na autobus, další stanici
vystoupili, běželi na své stanoviště, postavili stůl, eklimetr zn.
Frič, poslali laťaře na roh pole a začali měřit, když už k nim
spěchal Jeban.
Strejda:
„Jak
dlouho již observujete?“
Knopp:
„Řekl
bych tak půldruhé hodiny.“
Strejda:
„Tak půldruhé hodiny? Já
jsem se ptal ve vesnici kováře a ten řekl - teď právě vodjeli
autobusem. Mám vás zavřít? To bych musel zavřít také Šilhavýho,
kterej tam ještě není a také Rybenskýho, kterého jsem potkal ráno v
Lítoměřicích a na otázku co zde dělá mi řekl – čekám, až mi
uschnou šaty? Pošlete dál toho laťaře.“
Blažek:
„Di
dál ty vole.“
Strejda:
„Co
jste to řek?“
Blažek:
„Jdi
na roh pole.“
Strejda:
„Ale
já jsem slyšel – jdi dál ty vole! Tak takhle nééé, to nééé ...
“
Střípky z Vojenského
zeměpisného ústavu
Kdysi dávno nastoupil na
kartografické oddělení VZÚ, kterému „velel“ major Bořivoj
Láznička, novopečený inženýr nadporučík Havlín. Dostal za úkol
zhotovit kartografickou předlohu listu mapy, zřejmě měřítka 1:50 000.
Když Lázničkovi předal inženýr Havlín vypracovanou předlohu, začal si
starý kartograf rvát vlasy, běhal zběsile po chodbě a křičel: „On
to nakreslil plnicím pérem!!!“
Majoru Lázničkovi by snad
nevadilo, kdyby tato předloha byla kartograficky vykreslena vhodně
nabroušeným dámským perem značky Orlík, ale „plnicí pero“
to bylo opravdu na infarkt. Ovšem nakonec zvítězil, po dlouhém čase,
novátorský počin mladého inženýra. Jistě, jinak by to nemohl
dotáhnout na hlavního inženýra.