Vzpomínky
eléva na nástup do Vojenského zeměpisného ústavu v roce 1947
pplk.
v. v. Kamil Čelikovský, Tábor
Do
Vojenského zeměpisného ústavu v Praze jsem nastoupil jako
patnáctiletý elév 1. září 1947. Pokládal jsem si to za čest a
velký životní úspěch. Z celkového počtu tří set přihlášených nás bylo
šedesát povoláno ke zkouškám; z tohoto počtu jich třicet neuspělo a
ještě sedm jich neprošlo u zdravotních prohlídek, takže celkový počet
prvních poválečných elévů přijatých v roce 1947 byl dvacet tři. Tímto
přijetím se navázalo na osvědčený způsob výchovy odborníků pro VZÚ za
1. republiky.
Ihned
po zkouškách se nás ujal des. dsl. Jaroslav Chromčák, který se nám
věnoval celou dobu zkoušek a potom ještě při zdravotních prohlídkách
v ÚVN Střešovice a ve Vojenské nemocnici na Hradčanech. Proces
zkoušek i zdravotních prohlídek trval deset dní a probíhal v
červenci. Celý tento čas jsme byli stravováni a ubytováni u pomocné
roty VZÚ.
Dozor
u zkoušek měl p. por. Josef Mísař. Zkoušky se skládaly z
kartografické kresby na potlačený modrotisk části mapy. Hodnotila se
kvalita čar a celková úprava kresby situace i terénu. Dále byly
formou pohovoru zjišťovány celkové, všeobecné znalosti uchazečů.
Po
nástupu 1. září 1947 jsme byli vystrojeni, stravováni a i ubytováni
péčí pomocné roty VZÚ. Byli jsme vedeni jako samostatná školní četa.
Vychovatele nám dělali rtm. dsl. Otto Hlupík, des. pres. sl. Josef
Vytlačil a des. pres. sl. Vladimír Ditrich. Tito pánové s námi
bydleli na světnicích, prováděli pořadový výcvik beze zbraně,
vyučovali základní řády a předpisy, zásady vojenského chování a
absolvovali s námi ranní rozcvičky a tělesnou přípravu.
Po
odborné stránce jsme byli přiděleni k jednotlivým odborům, a
sice ke kartografickému odboru oddělení kresby situace a terénu,
oddělení kartografické mědirytiny, k odboru fotogrammetrie a odboru
reprodukce. Zde bylo oddělení reprodukční fotografie, oddělení
zhotovování tiskových desek a oddělení tiskárny (ofsetový tisk i
nátisk) a sazárna.
Dále
jsme v rámci praktického výcviku u jednotlivých odborů navštěvovali
společně kartoreprodukční školu VZÚ. Ředitelem byl náčelník
kartografického odboru pplk. Ing. Frýbort, vyučujícími mjr.
RNDr. Kousal, vědecký pracovník v oboru mapových zobrazení, dále
škpt. Kašička, náčelník oddělení zvláštních map, kpt. Hůla, náčelník
oddělení kresby terénu, kpt. Myška, náčelník oddělení kresby situace,
a npor. RNDr. Čermín, vědecký pracovník u odboru reprodukce (též
bývalý elév předválečného VZÚ).
Všichni
tito pánové byli na slovo vzatí odborníci a výborní pedagogové. Až do
února 1948 jsme studovali angličtinu, kterou přednášel vysloužilý
plukovník anglické armády. S odstupem času mohu říci, že jak
praktický výcvik, tak teoretické studium včetně studia angličtiny
měly díky fundovaným pedagogům a vychovatelům vysokou úroveň, hodnou
tehdy evropské a světové úrovně VZÚ.
Dovršením
sedmnáctého roku se každý elév podrobil dobrovolnému odvodu a
nastoupil dvouletou presenční službu. Během ní jsme absolvovali
výcvik se zbraní, ostré střelby a poddůstojnickou školu pod vedením
kpt. Bedřicha Zoula. Při studiu poddůstojnické školy získali všichni
elévové střelecký odznak 2. třídy (červená stužka se stříbrným
lipovým lístkem), což tenkrát, v roce 1949, představovalo hodinu
vycházky přes večerku bez žádání u raportu. Po absolvování
poddůstojnické školy jsme dostali hodnost svobodníka a to již byly
dvě hodiny přes večerku.
Na
podzim v roce 1949 byl ve VZÚ Banská Bystrica zřízen přípravný kurs
pro Vojenskou akademii (obdoba školy důstojnického dorostu).
Ředitelem kursu byl tehdy mjr. Ing. Jaromír Bátěk, jehož
osobnost byla zárukou vysoké úrovně a kvality výuky.
Vyučujícími
byli opět důstojníci VZÚ; český jazyk, literaturu a dějepis přednášel
odborný asistent filologické fakulty University Karlovy, voj. zákl.
sl. Miroslav Holub. Tímto přípravným kursem prošla část bývalých
elévů, kteří po absolvování Školy důstojníků v záloze, Ženijně-
technického učiliště směr topo a Vojenské technické akademie dosáhli
významných postavení v topografické službě (elév Jaroslav
Barachovský †, elév František Miklošík, elév Jan Kříž, elév
Jaroslav Novotný a jiní).
V
armádě se vracíme, sice pomalu, ale doufám, že jistě, k tradicím, za
které se rozhodně nemusíme stydět – k tradicím legií od
Zborova, Bachmače, Vouziérs, Dos Alto, což jsou v naší národní
historii pojmy. Mnoho legionářů se podílelo na založení pražského VZÚ
v roce 1919 a dále na jeho dalším budování a rozšiřování. I toto
je čestná tradice, se kterou by zejména mladí pracovníci měli být
seznamováni. Legionářská tradice byla umělecky vyjádřena sousoším tří
francouzských legionářů v boji, semknutých zády k sobě; sousoší bylo
umístěno pod schodištěm před hlavním vchodem do budovy VZÚ.
V
padesátých letech bylo sousoší odstraněno a místo něho postavena
nevkusná buňka vrátnice.
Jakákoli
lidská činnost je podmíněna třemi základními faktory. Jsou to: 1. sám
člověk se svými fyzickými a psychickými schopnostmi a morálně-volními
vlastnostmi; 2. jeho materiálně-technická vybavenost (jako vojáci
říkáme „výzbroj a výstroj“) a nesmírně obsažná a složitá
technika; 3. místo, latinsky topos, kde se člověk se svými
schopnostmi, vlastnostmi a vybavením bude pohybovat.
Já
osobně, jako elév-patriot – kartograf, topograf, geodet a
nakonec vševojskový topograf – vyzdvihuji třetí faktor, apeluji
na navázání na slavné tradice VZÚ Praha, pochopitelně v mezích
dalšího technického vývoje.
Pokud
má elévská paměť sahá, nová budova VZÚ zahrnovala všechny obory,
které výsledky své práce naplnily uvedený třetí faktor, a to
zhotovováním grafických podkladů místa činnosti, tedy hlavně
topografických map. Ve třetím patře to byl astronomicko-geodetický
odbor, topografický odbor, fotogrammetrický odbor a výzkum; ve druhém
patře konstrukce map a kartografický odbor; v prvním patře
velitelství, hospodářská část, oddělení plastických map a zvláštních
map; v přízemí pak reprodukční fotografie, přípravna ofsetových
tiskových desek, sazárna a tiskárna; v suterénu brusírna tiskových
desek, nátiskový lis a sklady. V zadní části druhého patra byly ještě
ubikace pomocné roty a v jedné části suterénu kuchyně mužstva,
jídelna a kantýna. Ve dvoře stála truhlářská a zámečnická dílna,
odděleně kotelna a sklady paliva.
Člověk
prochází v životě dvojí orientací – společenskou, která je
diskutabilní podle toho, jak se do společnosti zařadí, a pak
orientací v přírodě (v prostoru, v terénu), která je exaktní, a tedy
neoddiskutovatelná. Lze ji graficky nebo číselně (souřadnicemi)
přesně vyjádřit nebo určit. Tuto exaktní orientaci nám elévům dal
v plném rozsahu teoretický a praktický výcvik ve VZÚ.
S úctou
vzpomínám, a se mnou jistě všichni bývalí elévové, na naše vojenské
instruktory a vychovatele, odborné učitele a náčelníky. Každý elév,
ať již zůstal jako voják, nebo odešel do civilního života, se vždy
plně odborně uplatnil, a to díky teorii a praxi, kterými ve VZÚ
prošel. To platilo i pro uplatnění v zahraničí. Vzpomenu-li na
posrpnové emigranty (o nichž vím), stačilo, že Ctirad Smolík byl
zaměstnancem VZÚ, a ihned byl přijat do Geografického institutu
Technické university v Torontu. Nebo další bývalý vojenský učeň, pan
Arnstein z nástupního roku 1949, který byl ihned přijat do Zemského
zeměměřického ústavu v Mnichově; jistě by se našli i další.
Je
pochopitelné, že pouze nostalgickými vzpomínkami se nedosáhne
technického ani organizačního pokroku. Je však dobré si připomenout,
jaký byl tehdy život v topografické službě, konkrétně ve VZÚ;
jaká byla organizace, technika a jak byla vychovávána nová,
nastupující generace. Samozřejmě, že soudobé výrobní postupy jsou
technicky dokonalejší a rychlejší a že i metody práce topografické
služby jsou jiné. Výsledek však musí být stejný – získat
hodnotné geografické podklady přiměřené dnešní době a novým
požadavkům.
Tyto
vzpomínky jsem napsal ku příležitosti 55. Výročí nástupu prvních
poválečných elévů do Vojenského zeměpisného ústavu – 1. září
1947.
Pplk.
v. v. Kamil Čelikovský (*6. 2. 1932 Velké Popovice u Prahy) narukoval
v roce 1947 a v sedmnácti letech se podrobil dobrovolnému odvodu. V
r. 1951 byl přijat jako podporučík z povolání a pracoval ve funkci
kartografa ve VZÚ Praha. V letech 1954 –1958 působil v Banské
Bystrici ve 2. kartografickém oddělení a v letech 1958 –1959
v Dobrušce jako topograf 2. třídy u 1. topografického oddělení
pplk. Jeřábka. V letech 1959–1963 byl náčelníkem topografické
služby 9. tankové divize v Písku a poté jako kartograf 1. třídy
zástupcem náčelníka 4. kartoreprodukčního odřadu Tábor (1963 –1966).
V letech 1966 –1967 absolvoval kvalifikační zdokonalovací kurs
v Brně (u prof. Kuděláska), dva roky pracoval jako geodet u 4.
geodetického odřadu v Bechyni a od r. 1969 do r. 1980 byl náčelníkem
mapové skupiny u 1. OTOPOS Tábor. V Táboře žije dodnes.