Návštěvou
v Bratislavě
Z
21. kartografické
konference v
Lednici (3.– 4. září 2015) jsem
návazně zajel kousek dál do Bratislavy, abych se sešel s několika
členy a příznivci našeho Sdružení.
Postupně
jsem se sešel s plk. v. v. Ing. Peterom Baricou, Jardou
Adamíkem, Láďou Musilem a Karlem Hrnčířem.
Peter
Barica, bývalý náčelník Topografické služby ASR, ochotně
přijel s chalupy, kterou má v Bernolákově, abychom
spolu povečeřili a u několika sklenic piva popovídali. Zejména o
životě, dění v současnosti, ale zejména o společných
známých žijících jak na Slovensku, tak i v České
republice. Byla pro mne potěšující jeho chvála na naše
Sdružení, které mj. udržuje kontakty mezi dřívějšími kolegy
a svými aktivitami prezentuje Vojenskou geografickou službu i na
veřejnosti. Bohužel na Slovensku není žádný takový subjekt ani
jednotlivci, kteří by udržovali vzájemné kontakty a byli těmi,
kteří by informovali o dění vojenských geografů v rámci
Armády Slovenské republiky.
Dokonce
ani v Bratislavě se neudržují kontakty mezi bývalými
kolegy, kteří v ní bydlí.
Peter
to sice kritizoval, ale podle jeho slov nemá sám dostatek času aby
se takové role ujal. Přitom čas od času rád „zabrousí“ na
webové stránky našeho Sdružení aby se seznámil s novinkami.
Možná,
že příčina tkví i v tom, že sám není absolventem žádné
vojenské školy v kterých se již od mládí vytvářeli
kamarádské vztahy a pocit sounáležitosti navzájem i
k topografické službě.
Rozešli
jsme se v pozdnějších večerních hodinách s pocitem
dobře využitého času a vzájemným slibem, že naše příští
setkání se uskuteční ještě v Praze do které mají Peter a
jeho paní namířeno ještě tento rok. Určitě se sejdeme ve
větším počtu, nežli dva.
Druhé
setkání se uskutečnilo v bytě u Adamíků na Petržalce.
Bylo to nejen proto, že nedaleká restaurace, v které
jsme plánovali schůzku, byla rezer-vovaná pro svatbu, ale i proto,
že Jardova nemoc mu ztěžuje přemisťování někam dál.
Nutno
říct, že Edita Adamíková se o nás vzorně postarala a vytvořila
pro nás tj. Láďu Musila, Jardu a pro mě velmi pěknou atmosféru.
Hovořili
jsme o všem možném a jako obvykle to bylo o kamarádech a o časech
minulých. Oproti posezení s Peterem Baricou, jsme tématu
věnovali daleko více času. Zejména proto, že Láďa, byl vyřazen
v hodnosti poručíka z Ženijně technického učiliště,
topografický směr v roce 1958 v Litoměřicích určitý
čas působil v zařízeních služby a až do dnešních dnů
bydlí v Bratislavě. Hovořili jsme i o mnoha dalších
tématech z minula i ze současnosti. O věcech vážných i
veselých. Oceňuji Jardovu vytrvalost , která mu pomáhá v boji
s nemocí. Myslím si, že i naše společné posezení mu přidalo
alespoň trochu síly a chuti proti ní bojovat. Když jsme v roce
1959 přišli jako vyvalení kluci k školní topografické
rotě, tak na nás Jarda, jako absolvent Vojenské školy Jana Žižky
z Trocnova, zapůsobil svým klidem a rozvahou. Tyto vlastnosti
neztratil a věřím, že mu pomáhají v životě i dnes a naše
příští setkání bude přinejmenším tak příjemné jako toto.
S Láďou
jsem se v minulosti příliš nesetkal. Spíše na dálku a přes
mého bratra Luboše. Proto mě překvapil svoji vitalitou a pohledem
na život i současný svět. Jeho zájem o bývalé kolegy jak
v Čechách, tak i na Slovensku je pro mne potěšující. Je
tak trochu osamoceným vojákem v poli ale s širokým
rozhledem a zájmem. Probrali jsme kde co. Od bývalých kolegů, kdo
s kým a o čem. V moha pohledech jsem narazil o spřízněnou
duši.
Za
milé a dlouhé posezení děkuji nejen Jardovi ale i Editě, u které
obdivuji její obětavost a odvahu čelit všem nepřízním osudu.
Oběma přeji především zdraví a pochopení.
Poté
jsme se s Láďou vypravili navštívit kolegu Karla Hrnčíře,
čestného člena našeho Sdružení. Pan Hrnčíř žije v „Dome
seniorov ARCHA „ v Bratislavě na Kramároch. Naši návštěvu
nedočkavě očekával a přivítal nás plný optimismu a pohody. A
i když je na něm již vysoký věk znát, tak by mu nikdo nehádal
těch 92 let, kterých se 19. září dožil. Při chůzí si občas
pomáhá „chodítkem“, ale je stále čiperný a co je důležité,
tak mu to stále „myslí“ i paměť má stále výtečnou.
Bohužel má někdy problém s udržením rovnováhy, což mu
brání bydlet sám ve svém bytě v Bratislavě nebo se
vypravit na delší procházky.
Shodli
jsme se, že je o něho dobře postaráno, což je patrné i ze
vzájemně pěkného vztahu s personálem. Popřáli jsme
Karlovi k blízkým devadesátým druhým narozeninám a
zamířili na hlavní nádraží k vlaku směr Praha.
Láďa
mě obětavě doprovodil až na nádraží. Po cestě jsme znovu
probrali vše o čem se v obou setkáních hovořilo a co bychom
si přáli vylepšit. To jsme netušili, že k tomu budeme mít
na nádraží ještě hodinu a půl času, který nám „darovalo“
zpoždění vlaku z Budapešti.
Velice
i cením Láďovo rozhodnutí, že se mnou počká na nádraží.
Snažil jsem se ho přesvědčit, že to zvládnu i sám ale nedal
se. Nakonec jsme vyplnili čas čekání smysluplným rozhovorem o
společných známých a zážitcích z doby aktivní služby.
Láďa se dobrovolně zavázal, že obejde všechny bývalé kolegy
bydlící v Bratislavě a naváže s nimi kontakt. Ocenil
jsem i jeho gesto spočívající v úmyslu čas od času
navštívit kolegu Hrnčíře, který po odstěhování dcery mimo
Bratislavu, nemá již ve městě příbuzné. Patří mu za to
všechno velké poděkování.
I
přestože jsem nakonec z Bratislavy vyjel značně opožděně,
až po půlnoci, byl jsem s cestou do Bratislavy nadmíru
spokojený.
Bohouš
Haltmar