Na konci války, když se Československo jako stát protihitlerovské koalice připravovalo na poválečné mírové uspořádání válkou zničených hranic s Německem, předpokládala se obdobná analogie jako po roce 1918. Podmínkou byla obnova suverenity státu, jaká byla před 31. prosincem 1937. Přitom se předpokládalo, že bude obnoveno válkou zničené vyznačení hranic, vnucené nám po Mnichovu berlínskou čarou, jakož i hranicemi Protektorátu Čechy a Morava.

Politické ústředí odboje a Obrana národa již na počátku války, v rozmezí května až srpna 1939, k tomu připravilo „Návrh úpravy českých a slovenských hranic“. Přitom se předpokládalo, že bez mírové smlouvy se to neobejde. Z dopisu ministru obrany Ingrovi (z 20. února 1939), pro dnešní dobu zaujme postoj ke komunistům, kde: „mnoho zámožných občanů prohlašuje, že budou raději pod Moskvou a komunisty a ztratí veškerý majetek, než pod Berlínem. Moskva nám nevezme řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí…“.

V roce 1945 na červencové schůzce představitelů tří mocností (Truman, Churchill a Stalin), se předpokládalo, že bude projednáno třicet sporných otázek. Nároky na německé území uplatňovali: Francie, Belgie, Holandsko, Československo a Polsko. To bylo jedním z důvodů k německému odmítání uzavřít mírovou smlouvu. Pro Německo by velkou ztrátou již bylo zrušení pruského státu, případně i Sárska.

Československá vláda v Londýně za přispění britského velvyslance u čs. vlády Nicholsena nastartovala proces, který se stal páteří příprav pro obnovu státu. Přitom se vědělo, že …„otázka konečné úpravy československých státních hranic bude odložena až do konečného určení mezistátních hranic ve střední Evropě, při mírovém řešení“.

Obnova historických hranic se dostala na pořad projednávání již v roce 1939 v odboji. V depeši „Petičního výboru Věrni zůstaneme“, odeslané do Londýna 28. prosince 1939, se poukazovalo na nutné korektury hranic; včetně hraničních výběžků. Například „Druhý odboj“ se zabýval přivtělením Kladska již v roce 1939; kartograf J. Mašek k tomu vyhotovil místopisný mapový náčrt v měřítku 1 : 75 000, jakož i průsvitku s německým názvoslovím (1944). Požadavek se také vztahoval k posunutí hranice v prostoru Ostravy, bohumínské železniční tratě a části Horního Slezska.

Velký význam byl přisuzován posílení hradby Šumavy, Českého lesa, lokality Domažlicka, Plzně a zabezpečení Chebské pánve. V jižní části se zabezpečení státu opíralo o udržení Jindřichova Hradce, Znojemského předmostí, Pavlovských kopců a Břeclavi, přitom byly vytipovány některé lokality části Dolních Rakous severně od Dunaje.

Objevovaly se myšlenky o spojení všech Slovanů v jeden politický útvar. Například v depeši „Bedrníka“ z 13. a 21. září 1941 se upozorňuje na zájem lidu o federaci s Ruskem.

V přípravě podkladů pro rektifikaci hranic byl velký význam přisuzován posílení hradby Šumavy, včetně nám odcizeného Javoru (nevýhodnou smlouvou z let 1764 a 1765 mezi Bavorskem a Rakouskem). K tomu připomínám náčrt a slova spisovatele Jana Vrby ve Svobodném Slovu z 24. července 1946: „Vrata republiky nelze nechat nepříteli“, vztahující se k všerubskému průsmyku a požadující posunutí všech hranic.

Je také známé úsilí čs. vlády o připojení Lužičanů k Československu. S ohledem na existující demografický vývoj v Lužici (v promíseném obyvatelstvu byla početná německá část), musela čs. vláda požadované připojení Lužice k ČSR odmítnout.

Pro přípravu rektifikací byla jmenována územní meziministerská komise, do jejíž Subkomise I. a zároveň jako delegát pro pařížská jednání, byl za MNO pro své vlastenectví a aktivity v územních změnách, jmenován zástupce náčelníka generálního štábu generál Heliodor Píka. Subkomise I. se opírala o podněty a návrhy projednávané s londýnskou vládou, čs. domácím i zahraničním odbojem, a po válce i podněty z celonárodní účasti veřejnosti na přípravě korekcí hranic.

Čs. ministerstvo zahraničních věcí zaslalo ministrům zahraničí čtyř velmocí memorandum s přílohou map o požadavcích vůči Německu. Londýnské konferenci pak čs. delegace předložila 20. ledna 1947 memorandum obsahující 38 požadavků, které byly poté shrnuty do 10 úseků z bavorského a saského průběhu.

Šlo o úseky: 1. žitavský; 2. sebnický; 3. altenbergský; 4. Hora sv. Kateřiny; 5. Hora sv. Šebestiána; 6. Vejprty; 7. Markneukirchen; 8. Stein; 9. českolesý; 10. šumavský. Celková výměra 820,55 km². Pokud by došlo k realizaci, pak původní délka 815,8 km, by se zkrátila o 63,8 km.

Všichni byli přesvědčeni, že nastala historicky ta nejpříhodnější doba k uskutečnění vodohospodářského díla významného pro Československo, jakož i evropské hospodářství. Již na druhé schůzi územní subkomise (22. listopadu 1945) přednesl zástupce moravskoslezského kraje architekt Kumpošt, návrhy na korekce hranic s Rakouskem. Ve stoletém projektu na vybudování vodního kanálu napříč Moravou, si k realizaci zvolili technicky nejvýhodnější myšlenku, posunout hranice západně od řeky Moravy. Souběžně s kanálem se měla vybudovat železnice a dálnice. Návrh rovněž řešil i územní ztrátu způsobenou Rakousku, v důsledku výstavby kanálu.

Již bylo zmíněno, že válkou zničené vyznačení hranic v terénu po Mnichovu a následně po Protektorátu Čechy a Morava, vyžadovalo jejich obnovu. SRN s uzavřením mírové smlouvy i nadále nesouhlasila, a tak i obnova hranic – redemarkace, která měla začít v roce 1945 – se protáhla o 54 let, tj. až do roku 1999.

Německý nezájem, což vedlo k ponechání vyznačení hranic v naprosté destabilitě, byl v Evropě ojedinělý. Očividný projev uplatňované politiky, i nadále usilovat o odstranění národních států a jejich hranic.

Po vytvoření NDR (1949) její příslušné orgány zahájily v saském úseku redemarkaci, včetně uzavření hraniční smlouvy a vyhotovení hraničních dokumentů, v poměrně krátkém časovém úseku - v letech 1977 až 1980.

Obsahová platnost hraničních dokumentů pro úsek NDR dosáhla poměrně vysoké úrovně, která vynikla i po sjednocení Německa. Po názvoslovné modifikaci hraniční dokumenty (NDR) svou kvalitou vynikly i po německém sjednocení, když se staly součástí Česko-německé smlouvy o společném hraničním díle z 3. června 1999.

Vážnost, kterou hraniční dokumentace (NDR) získala, přiměla sjednocené Německo, aby tyto dokumenty byly v devadesátých letech převzaty celoněmeckou rozhraničovací komisí, jako základ pro saský díl hranic.

Konečný efekt byl rozčarováním; když ministři zahraničí velké čtyřky schválili zeštíhlené pořadí uzavření mírových smluv se spojenci Německa, které po kapitulaci zapojilo všechny páky, jen aby se vyloučilo uzavření mírové smlouvy.

K vyloučení mírové smlouvy byla veřejnosti podstrčena právní „teorie“ o debellovaném Německu, tj. zbaveném státní existence. Z toho plynulo, že Německo jako „neexistující subjekt mezinárodního práva“ nemohlo být stranou způsobilou jednat o mírové smlouvě, jakož i že všechny úmluvy mezinárodního práva, včetně stanovení hranic a povinnosti hradit škody, by nebyly pro SRN závazné.

Proces, v jehož závěru mělo být pro mírovou konferenci vypracováno – memorandum československé vlády, vyplnil časový úsek až do roku 1947 velmi náročnou prací. Na přípravách se podílely: všechny zastupitelské úřady, ministerstva a jiné místní organizace. Největší tíhu příprav nesla ministerstva zahraničních věcí, obrany, vnitra a vytvořená územní Subkomise I., jímž tvořily neocenitelné zázemí Hraniční referát Ministerstva vnitra a Vojenský zeměpisný ústav.

Na rozdíl od tohoto úsilí, když ministři zahraničí velké čtyřky uzavření mírových smluv se spojenci Německa stále protahovali, komentoval toto protahování ministr Jan Masaryk 3. října 1946 v Paříži pro United Press slovy, že západní velmoci: „…přirazily dveře před tvářemi malých národů východní a jižní Evropy“, a jejich postoj na konferenci srovnal s Mnichovem.

Na nátlak minimalizovat jakékoliv hraniční a územní změny, byly hraniční změny redukovány do deseti úseků saského a bavorského pomezí.

Dřívější názory, že smlouva 4+2 by měla být náhradou mírové smlouvy s Německem, vylučovala skutečnost, že se všechny státy jednání protihitlerovské koalice nezúčastnily. Naše neúčast prosazovaná V. Havlem byla poplatná jeho deformovaným proněmeckým vztahům.

Závěr: Zkušenosti ukazují, že na celé kauze hraničních prací byli nejvíce zainteresovaní českoslovenští zeměměřiči, za což jim náleží uznání. Při zaměřování a vyznačování berlínské čáry, jakož i nových hranic Protektorátu, pracovali Češi, již z příkazu říšského Protektora, většinou samostatně bez německých spolupracovníků. Němečtí zeměměřiči byli od roku 1940 odveleni na frontu.

Po roce 1945 – kdy německá zeměměřická (civilní) služba v prostoru hraničního znaku XI. porušila vyznačení hraničního polygonu, museli českoslovenští zeměměřiči zastoupit a pracovat ve vlastní réžii. Německá strana odmítla plnit hraniční povinnosti, s poukázáním na debellaci. Z toho důvodu čs. strana požádala o pomoc sovětskou vojenskou zeměměřičskou službu v Sasku, s jejíž pomocí byla hraniční závada, v době od května do září 1948, společně odstraněna.