V odpoledních hodinách letošního předvelikonočního čtvrtka jsme se v malém, přátelském kolektivu (Karel Tůma, Miloš Toulec, Jirka Uchytil, Karel Veselý a já), sešli s našim kolegou, přítelem, čestným členem Sdružení a učitelem panem Lumírem Tejmarem. Restaurace Domu armády byla téměř liduprázdná, což umocňovalo předsváteční atmosféru a pohodu, ve kterém se neslo celé naše povídání. Předal jsem mu srdečné pozdravy od paní Puškárové a kolegů Kebíska, Jandy, Müller a Piláta, kteří se pro vážné důvody nemohli posezení zúčastnit.

Hovořilo se nejvíce o společných známých z Prahy, Bratislavy a Brna ale vzpomínalo se i na příhody dávno minulé. Nepřekážela nám ani skutečnost, že Lumírův sluch je přece jen slabší. Zato ostatní smysly mu slouží dobře. Pomohly k tomu i nedávné operace šedého základu na očích. Pozitivně na jeho psychiku působí poměrně dobrá fyzická zdatnost. Umožňuje mu aktivně provozovat turistiku s oddílem a i když mu „táhne“ již na dvaadevadesátku dělá poměrně dlouhé výšlapy zejména v okolí Vysokého Mýta, kde trvale bydlí. Je samozřejmé, že si přece jen vyžaduje péči, kterou mu poskytuje dcera s manželem bydlící v Praze. A že jde o péči dobrou, bylo znát i během posezení, kterého se zúčastnila i jeho dcera bydlící v Praze.

Přestože ten den absolvoval Lumír řadu lékařských vyšetření, kvůli kterým pobýval u dcery, vydržel v pohodě popovídat se skleničkou piva téměř hodinu a půl. Nezbývá než ho za takový výkon pochválit.

Srdečné rozloučení se slibem vyřízení pozdravů všem známým a pořízením společné fotografie a přáním se opět brzy sejít, bylo pěkným závěrem příjemného setkání.