Je to smutné. Ale mládí musí jednou odejít. I když si je člověk zachová v srdci, žel přírodě, nezachová si je v kolenou.
Jan Werich


UŽ NE
Jiří Knopp 2019
Už nepůjdu jen tak, cestou necestou,
už nestavím se u remízku
abych pohladil tu bílou břízku
pocítil jak v ní proudí míza,
jak listí ševelí a jak mě zdraví.
Budu stát před ní jako jinoch nesmělý
před svou první láskou.
Už neuvidím jak nade mnou plují mráčky
jak se dotýkají temen našich hor.
Už neuslyším tu hudbu
ty zvláštní tóny,
ten laskavý chór
Zdalipak i za nimi je krásně
tak jako u nás,
když včely začnou sát nektar z pampelišek,
když tě slunce hladí a probouzí tvou sílu,
když je ti k zalknutí z těch výšek,
když budí tě to vlání.
Ještě jednou, ještě jednou chci
jít tou cestou necestou…

NA KAHÁNKU
Jiří Knopp (opravil) 2019
Několik desítek přání k Novému roku, zejména, abych byl zdráv, mě ukolébalo a vůbec jsem si nevšiml, že můj zdravotní stav se zhoršuje a že vůčihledně chřadnu, až chátrám. Protože moje obvodní lékařka mě doslova bombarduje mnoha medikamenty a to v různých velikostech i barvách, které s nechutí zapíjím kohoutkovou vodou, byl jsem k projevům své tělesné nedostatečnosti hluchý i slepý.
Teprve, když jsem se znenadání zhroutil do náručí svých přátel, se kterými jsem kráčel, aniž bych byl pod vlivem návykových opojných nápojů a probudil se tím, jak mě profackovávali, jsem si uvědomil, že už se blížím ke druhému břehu. Začal jsem si uvědomovat, že se po té naší hrbaté zeměkouli už poflakuji pěkně dlouho. Vždyť pamatuji, že jsme po naší rodné vsi chodili v dřevákách a můj děda zapřahal do žebřiňáku kravky, když chtěl sklidit ze svého políčka pár snopů pšenky. Do školy jsem chodil s břidlicovou tabulkou a učebnicí, která prošla mnoha rukama vesnických žáků.
Tenkrát moje babička dostala dopis od svého muže, který bojoval v Itálii, někde u Pijávy. Jo, to ještě byli pošťáci a pošta byla vážený úřad, před kterým každý slušný člověk smekal. No jo, všechno možné pamatuji, třeba na to, že jsem dostával vysvědčení psané německy. My, děti, jsme měly všelijaké říkanky – když neumíš německy, tak si vlez pod necky. Víte vůbec co to byly necky? Nějakým nedopatřením jsem dostal ve třetí třídě z češtiny dvojku a z němčiny jedničku. Děda na mě křičel až se mu třásl hlas:“To seš vlastenec?“ Drmolil jsem před ním: der,die, das psí vocas, ale děda jen mávl rukou.
Když jsme potom, později, civěli na miniaturní obrazovku prvního televizoru v Čechách, mysleli jsme si, že už nic lepšího člověk nevymyslí. Jenže pokrok se přes nás řítil takovou rychlostí, že jsme ani nevnímali barevné filmy, barevné televizory, letadla, která na obloze vytvářela bílé čáry, automobily, řítící se velkou rychlostí po silnicích, které ještě nedávno urovnával lopatou cestář o kterém se zpívala píseň jak ho oslovila paní ve zlatém kočáře a pochvalovala mu jakou má pěknou práci.
A najednou se přede mnou objevil počítač a já jsem uviděl stovky kilometrů vzdáleného vnuka a vyprávěli jsme si jak se máme a co děláme. Prostě jsme „skejpovali“. Já, slovutný kmet se svým vnukem, kterému jsem jako ukolébavku zpíval naší hymnu.
Jednoho dne jsem šel do schodů. Nebylo jich mnoho, pouze pár a mě se zatmělo před očima a já jsem z těch schodů spadl a vůbec se mi nechtělo vstávat. Vyslechl jsem si všelijaké poznámky, abych dával pozor kam šlapu a když jsem pod párou, abych seděl doma na zadku, ale já už jsem věděl svoje. Totiž, že už mám na kahánku a že vydržím tak nejdéle do švestek. Medicína dělala co mohla, vytáhla na mne všelijaké přístroje a aparáty, EKG, ultrazvuky, cétečka i tunely a páni doktoři a paní doktorky psali a psali a bylo toho na pěkné štůsky papírů formátu A-4. Za medikamenty všech velikostí, barev a rozměrů jsem platil nehorázné sumy, polykal jsem je, ale můj zdravotní stav se nelepšil. Rozhodl jsem se, že zůstanu u toho, co jsem řekl předešle a to, že jsem znovu stanovil nepřekročitelnou hranici – do švestek. Všechno mohlo být v pořádku až na to, že dlouho nepršelo a švestiček bylo tak do sáčku pro pana Hujera. Přece pro pár švestek nebudu umírat. Tak jsem se pochlapil, vyházel jsem ty zpropadené léky a začal jsem sbírat bylinky, chodil jsem bos a začalo mi být ejchuchu, tak říkajíc do zpěvu. Ještě si počkám jak dopadne ANO, kdo řekne NE a zda si pan Kalousek vezme znovu slovo. Jo, tak na to si počkám. Žádné švestky nebudou. Totiž, nějaké švestky budou, na švestkové knedlíky to dá, na koláče také a ten litránek slivovice, no toho bohdá nebude, aby nemocnému Čecháčkovi nepřivezl bodrý Moravák něco toho moku, aby po něm spálil červa. Tak já to tady s vámi na tom světě ještě zkusím.

PARLAMENTNÍ ŘÍKANKA.
Jirka Knopp 2019
Na dění v parlamentu
dívám se jak tele na nová vrata.
Nejraději utekl bych, zmizel na to tata.
Nemohu pranic změnit
na té politické scéně.
Politici - to je ale divné plémě.