Můj život

Josef Vlastník

Praděd – Václav Vlastník pocházel ze Starého Kolína, kde jeho rodiče - otec Antonín a matka Rozálie, rozená Ladrová, měli slušné hospodářství, které dostal mladší syn Josef, který padl v první světové válce. Hospodářství s pěti koňmi dostala dcera, která se provdala za Jana Baše. Pravnuk se stal známým svým „Bašovo starokolínské zelí,“ které se prodává dosud. První manželkou mého praděda byla Anna Ladrová z Ohař, v době sňatku ještě šestnáctiletá, která však ve svých 23 letech zemřela na tyfus. Zůstaly dvě děti – Josef a Anna, které žily ve Starém Kolíně. Praděd Václav měl na sedláka dobré vzdělání; tehdy se někteří ani neuměli podepsat. Mám jeho dopisy synovi, které jsou nejenom psány úhledně, ale jsou i gramaticky velmi dobré. Udělali ho starostou – to však bylo jeho neštěstí. Zastupoval obec v soudu s baronem Berlepschem, který když pochopil, že při nemůže vyhrát, tak soudní řízení převedl do Vídně. Takové vítězství však stálo mnoho peněz, nepomohl nikdo a tak mu dali hospodářství do dražby. Na dražbu přišel zástupce pana barona, který všechno „vydražil“a praděd musel odejít s rodinou ze stavení. Neměli nic, tak dělal bednařinu, kterou se vyučil; podruhé se oženil a jejich děti buď zůstaly v obci anebo odjely do USA. Byl úpadek naší větve Vlastníků.

Josef, můj děd, se oženil s Marií Šafránkovou z Habrkovic. Měli malou, roubenou doškovou chaloupku s malými jednoduchými okénky. Pamatuji, že voda z opoceného skla stékala do hrníčků, což se mi jako malému děcku velmi líbilo. Podlaha tu nebyla pouze udusaná zem; v kuchyňce byla pec, kde babička pekla chléb. Měli čtyři děti – Aloise, mého otce, Václava, který dostal a zvelebil hospodářství, Josefa, který padl ve válce a Marii, která odjela do Spojených států. Tam se provdala za srbského Čecha, Koubka – s jejich potomky udržujeme dosud písemný styk.

Můj otec – Alois Vlastník, byl vyučen strojním zámečníkem a pracoval v Pecnerově strojírně v Týnci, kde jsem se také narodil. Oženil se s  Marií Havránkovou z Rohozce, dcerou chalupníka s devíti dětmi – to byla moje maminka. Zemřela ve svých 25 letech na TBC, to mě byly dva roky;. Otec se oženil podruhé a vzal si maminčinu sestru Terezii; měli spolu dvě dcery – Jarmilu, která vystudovala obchodní akademii v Kolíně a Milku, která ještě ve svých 86 letech dosud žije.

Můj život

Narodil jsem se 9. března 1909; o mne se starali cizí, avšak dobří lidé. Do školy jsem chodil v Týnci a 4. ročník měšťanky jsem navštěvoval v Kolíně. Toužil jsem být lesníkem, ale vzhledem k tragické smrti majitele strojírny v Týnci Pernera, který se pro dluhy zastřelil, nebyla pracovní příležitost, tak na školu v Písku nebylo pomyšlení. Do obchodní akademie v Kolíně jsem nechtěl, peněžnictví mě nezajímalo. Protože jsem od mládí rád kreslil, vzali mě do kolínské tiskárny Bayer do litografie jako „praktikanta“ na čtyři učební roky. „Noblesní“ zařazení do skupiny praktikantů pro nás nic neznamenalo, vymetli s námi co se dalo. Byli jsme čtyři kluci „praktikanti“; navíc jsme chodili do „pokračovací školy“ Protože nás bylo ve třídě málo, tak nám přidali ještě hudebního nástrojaře a dva košíkáře – podle toho to tak vypadalo. V provozu tiskárny bylo 16 rychlolisů a dvě ofsetky a tak jsme byli více v tiskárně na opravách než v litografii. V roce 1926 jsem učení dokončil; po vyučení jsem měl slušný plat - první rok to bylo 5Kč týdně, druhým rokem již 10Kč, třetím 15Kč a ve čtvrtém roce to bylo již 25Kč, což bylo velké uznání. Bral jsem si na neděli práci za peníze a tak jsem se vlastně tu litografii vyučil. Byla to zajímavá a ne právě … pracovní technika. Škoda, že ji moderní fotoreprodukce zatlačila na malý ostrůvek kumštu malířského, podobně jako suchou jehlu. Zůstali jsme všichni čtyři na pracovišti – avšak v červnu 1926 přišla pozvánka od Grafické besedy k návštěvě Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Již jsem na tuto událost napsal své vzpomínky. Při jeho návštěvě se mi tam velice líbilo – bylo to krátce po jeho otevření - takže jsem si přál: „Jen tam a nikde jinam!“ Moji přátelé se mi divilo, co na tom všem vidím – plat malý, téměř poloviční a práce stále stejná, zatímco v civilu byla práce velmi rozmanitá. I když jsem chtěl nastoupit ve VZÚ – ale rukoval jsem do Terezína. Po základním „výcviku“ jsem odejel se skupinou do Milovic k instrukčnímu praporu, kde bylo také pěchotní učiliště s malou litografií a vojínem Františkem Pýchou jako tiskařem. Velitelem byl vojskový topograf škpt. Větrovský z VZÚ Praha. Sloužil tam záklaďák Pepík Kobián z Kolína a ten mě informoval o možnostech, které nabízel VZÚ. Za přepážkou měl kancelář velitel učiliště generál Kutlvašr, který našemu veliteli říkal „Větráku.“

Po ukončení vojenské základní služby jsem si podal žádost o přijetí do VZÚ. K žádosti jsem přiložil vzorky prací a nakonec jsem byl v roce 1932 přijat do dvouleté přípravné služby. Navštěvoval jsem také reálku na Vinohradech - chodil jsem na přednášky pěšky, protože tramvaj stála 1,20Kč a já jsem bral jako četař 3Kč denně.

Tehdy probíhalo zpracování politického, hospodářského a fyzického atlasu ČSR, které řídil proslulý pan profesor Pantoflíček. Bylo to rozsáhlé dílo, do něhož mne velitel kartografického odboru zapojil. Po dvou letech jsem byl jmenován rotmistrem vojenské zeměpisné služby. Tehdy byla velká nezaměstnanost, takže jsem měl velkou porci štěstí. Plat jsem měl 725Kč, z toho 25Kč připadlo na uniformu (s pláštěm a kapucí stála přes čtyři tisíce); velmi se šetřilo – dostávali jsme půl tužky a gumy. Po starších z kolegů, kteří odcházeli do důchodu jsme dostali „špačky“ barevných tužek (pastelek), které jsme dávali do do skřipců, aby se daly používat. Takový režim šetření odvádělo příslušníky VZÚ k snahám o získávání „fušek.“ A tak jsem i já chodil k privátnímu litografovi – panu Voseckému – do Pařížské třídy, kde měl atelier. Pan Vosecký byl nadaný kreslíř, praktikoval u fy. Haase v Praze a odjel do Ruska, kde byl faktorem ve státní tiskárně. Vstoupil do legií; jako kreslič byl přidělen do štábu polského generála – po návratu do Prahy se dal vyplatit a z armády odešel - prostě byl to umělec. U něho jsem pracoval litografickou křídou na tiskové desky – zvířata v barvě podle originálůmalířů, většinou podle Žialského, ale i školní obrazy - interiéry mlékáren, kuželužen, strojíren – prostě obrazy pro školní výuku. Vosecký mě platil 10Kč za odpracovanou hodinu, a denně to bylo 3,5hodiny což denně 35 Kč a to bylo tehdy dosti. Tehdy stálo sako a pumpky 350Kč – to bylo za 10 dní práce litografa! Rád jsem to dělal. Pan Vosecký byl vtipný, hezky zpíval, za ženu měl Rusku a dceru Táničku. K Voseckým chodili na návštěvy bělogvardějců, jednomu říkali Ivan Iványč a mluvilo se rusky. Dost jsem se tam naučil a to mi pomohlo, když později přišel v padesátých letech na topografické oddělení GŠ sovětský poradce generál Martanov.

Pro litografii tehdy platilo, že je to svobodné umění, proto k Voseckým chodili různí „umělci“ a dokonce jeden kníže; kdo to byl, to již nevím. Chodil tam dokonce jeden kníže, nevím kdo to vlastně byl a také jeden zajímavý člověk – pan Sobotka, statný padesátník. Byl to výborný kreslíř. Nosil těžké „okované“ vysoké boty z teletiny, štruple míval venku, jinak to byl pěkný padesátník který chodil velmi hlučně; ale také se jednou zmínil, jak se bojí revoluce.

Pan Vosecký míval na stole atrapu amerického koltu a pan Svoboda se toho panicky bál. Jednou povídá panu Voseckému, proč má tu nebezpečnou zbraň právě na stole, že se toho bojí. „Já rád mířím a střílím. Pane Sobotku, dejte si tu tužku do pusy a já vám ji ustřelím.“ „Jéminkote, to ne a to myslíte tady? Vždyť se to odrazí a může vás to zranit.“ „No, tady střílet nebudeme, stoupněte si k oknu, já otevřu a koule poletí na dvůr do toho kouta. Tak jdeme na to.“ Sobotka se vyděsil a prchal ven. Jednou jsme ho slyšeli, jak dupe po schodech do 4. patra. Pan Vosecký se napudroval, aby byl bílý, já jsem mu vymačkal červenou barvu z tuby na spánek a šel se schovat za oponu, kam jsme si dávali kabáty. Pan Vosecký se položil na podlahu, otevřel ústa a čekali jsme až Sobotka otevře dveře. Otevřel je a strnul. Otočil se ve dveřích a dupal dolů do bytu, aby to řekl paní. Ta o tom věděla. Lomila rukama a lamentovala, že tu ránu neslyšela. Když došli oba nahoru a tam otevřel dveře atelieru, třesouce se hrůzou – viděl pana Voseckého pilně pracovat u stolu. Žasnul. „Dyk vy ste tam ležel střelenej!“ „Já? O ničem takovém nevím.“ „Ale já jsem to tady viděl.“ „Tak to bylo vidění – míváte to často?“ Paní se do něj pustila, co dělá paniku. Nakonec nám ho bylo líto.

Kamarádi externě navštěvovali reálku a tak jsem se také přihlásil – na Vinohrady Londýnská ulice. Zpočátku nás bylo asi 20 posluchačů, avšak za půl roku nás bylo šest. Ctěl jsem se stát později důstojníkem, velmi se mi to líbilo. Každý den, kromě soboty a neděle pěšky z dejvic na Vinohrady – tramvaj tehdy stála 1,20 Kč a když jsme měli služné 3Kč denně, tak bych asi neměl na cestu do Týnce. Ale tu školu jsem potřeboval – i kdybych reálku nedokončil znal bych alespoň něco pro odbornou zkoušku; všechno to bylo nejisté. Pan praporčík Panschab měl odbornou zkoušku 6 roků a směl jen užívat titul prap. s odb.zk. – žádné povýšení a tedy žádné finanční zlepšení. Kdo nařizoval tak zoufalé šetření, když bylo nutno živit osm jezdeckých pluků a proti již tehdy známým počtem německých tanků byl jeden náš prapor „útočné vozby PANSCHAB.“ Pátá kolona pilně pracovala – totéž bylo v Polsku; proto bojovali polští vojáci s kopím proti tankům; o tom se však dnes nemluví.

Když mi bylo 28 let, to byl právě věk pro ty, kteří se měli oženit, požádal jsem svého přednostu odboru o souhlas O: „Tedy opravdu a musí to být?“ „Nemusí, ale chodím s děvčetem sedm let a to už je morální povinnost.“ „To jó, to jó, víte Vlastník, když se manželství povede, tak je pěkné, ale jinak to je peklo, a já mám, Vlastníku, peklo. No, pravda, já si nemůžu koupit ani svačinu, každý den buřtíka, to bych nedostal na kouření. A jak vidíte, kouřím půlky.“ Měl půlku cigarety napíchnutou na párátku. „Tak hodně štěstí!“ Po řadě let jsem ho viděl coby staříka, který vybíral z kontejneru kousky chleba. „To je pro pojistku, víte?“

On měl totiž také známost, než šel ve čtrnáctém roce do války. Čekala na něho, ale on si přivezl Rusku a ta mu dělala zle.

Ve svých 28 letech jsem se po sedmileté známosti 16. června 1937 oženil. Mou manželkou se stala Božena Žáková, její rodiče měli malý baráček; oddáni jsme byli v Praze v malém vojenském kostele; rodiče manželky byla věřící rodina. Za čtyři roky vypukla 2. světová válka – a my jsme měli dvojčata; ty se o nás dnes vzorně starají. S manželkou jsme se měli vždy rádi a budeme se mít rádi až do smrti. Máme dvě děti – dvojčata. Viktor – kluk studoval vojenskou školu a umístili ho do Chebu, kde učil na gymnáziu až do výslužby, dcera Blanka byla kresličkou ve VZÚ, ale odešla; dokončila si maturitu a až do důchodu pracovala u soudu. Zeť Viktor Svoboda byl námořníka a byl na lodi, také až do odchodu do důchodu. Mají dcerku Lenku která je dosud svobodná; pracovala na Hradě, pak na magistrátu a nyní je zaměstnaná na ministerstvu.

Další osobnost VZÚ - pan Rudolf Pavelka byl litograf, člověk staršího ražení a pocházel z Nového Bydžova. Nosil vázaného „motýla“, stříbrnou španělku a měl hezké, prošedivělé vlasy. Říkali jsme o něm, že má „rozhoz.“ Chodíval kolem Hradu, po hradních zahradách a sám bydlel na Malovance, a byl váženým umělcem, který pozorně kreslil karikatury kolegů.

Pomocná rota VZÚ měla svého holiče, který stříhal nejenom mužstvo, ale i špatně placené vojáky z povolání. Byl to vídeňský Němec, ale tehdy tito lidé museli sloužit v české armádě. Sloužilo jich ve VZÚ více, téměř třetina mužstva – jako kuchaři, krejčí, ševci, příkazníci a figuranti. Byli to potomci Čechů, kteří šli do Vídně za prací – Sprzezek, Wawreczka, Weturiczka, Kudela a jiní, kteří byli nadšeni Hitlerem. Také tam byl holič jménem Chocholousch, ten také česky neuměl. Mistr Pavelka požádal Chocholouše, aby mu přistřihnul ten „künstefrizeur,“ ale nakrátko. Řekl mu: „Ganzkurz!“ Chocholouš ho vzal ganzkurz. Když to trvalo dlouho, pan Pavelka při tom usnul, přiběhl pan Preihälter se podívat za skříně „co tam ten kluk dělá.“ Pavelka měl ten künstfrizeur úplně ustříhaný, prostě – ganzkurz. Pak pan Pavelka už nechodil kolem Hradu na špacírek, seděl doma a měl vztek, že při stříhání zaspal.

V době nedostatku lidí byli přijímáni do různých funkcí důstojníci, kteří se velmi brzo „očepejřili“ a byli z nich hrozní nafoukanci. Například, když otevřel dveře na pracoviště npor. Štumper, kpt. Holeček skoro všichni, kteří přišli od vojsk – např. Holeček od vozatajstva, stali se důležitými a přitom kvalitab kresby upadala. Při vstupu na pracoviště byli osazenstvem hlasitě pozdraveni – oni však nikdy neodpověděli. Kdo první pozdravil, byl sám prezident Beneš – to každého jednotlivě u stolu. Snad mu to někdo řekl. Neměl jsem je rád.

Rád jsem poslouchal vyprávění o vídeňském zeměpisném ústavu, zvláště o době o době ke konci 1. světové války. Tehdy tam přišli zástupci států, které vznikly odštěpením od habsburské monarchie. Čechů tam nebylo mnoho; zůstali tam po dobu, kdy zhotovovali přetisky na hliníkové a měděné desky map 1:75 000 a 1:200 000, které se pak staly podkladem pro tvorbu map čs. republiky. Z Vídně přišli do VZÚ velitelé odborů a oddělení – pan Semík a Kotrba, kteří byli uniformovaní rakouští oficiálové; dále to byli šikovatelé Havránek, Hanák, Stehlík a Leixner. Oficiálové byli převzati jako majoři, náčelníci kartografického a reprodukčního odboru a šikovatelé jako velitelé oddělení kartografie; tato generace kartografů a litografů – Vrba, Krátký, Keberka zestárla a byla pensionována. Nahradili je důstojníci od vojsk – od vozatajstva, pěchoty a někteří vystudovaní legionáři. Stali se z nich arogantní nafoukanci a mapová tvorba upadala. Ale stalo se, že na funkci velitele VZÚ nastoupil generál Basl. Na společné poradě přišel s informací, že na speciálních mapách chybí nové silnice, některé již dva roky v provozu. Prohlásil: „Já ty silnice tam chci do dvou měsíců!“ Účastníci porady ztichli. Velitel kartografického odboru se snažil oponovat. „Bratře generále, to není možné,“ a snažil se vysvětlovat potíže. „Já se poradím s pracovníky, já tam ty silnice chci.“ Tehdy již hrozil Hitler. Basl si zavolal pracovníky kartolitografie, aby mu řekli, zda to lze v krátkém čase napravit. „Když nebudeme pracovat na českém atlase, tak bychom to stihli tak za týden. Je to jenom práce.“ Basl žasnul – a jak to provedete? „Husím brkem, namočeným v kyselině dusičné odstraníme starou kresbu, opláchneme vodou a … „ „To se na vás přijdu podívat.“ Pracovali jsme na těch … tři. Předložili jsme výtisky a on nás pochválil. „A kdybyste ty silnice natahali přes šrafy?“ „To nejde.“ Poděkoval a slíbil odměnu, ale náhle zemřel a brzy na to přišli Němci – období protektorátu.

V té době jsem došel do kvinty a tam mě vyhodili z francouzštiny – tak jsem opakoval, ale příchod Němců tomu udělal konec.

Ta nafrněná pakáž se hned s Němci skamarádila a opět veleli. „Tazys šeines hais.“ Oklepal sníh ze svého pláště dole na chodbě. Němci nás vyhnali z budovy VZÚ, nastěhovali do Veletržního palácea do zabrané židovské budovy na Letné, kde byla mědirytina, fotoreprodukce, litografie, tiskárna a pomocná výroba. Topografové pracovali a starých rakouských mapách 1:25 000 kde se prováděla reambulace, tedy přeměřování. Názvy větších měst měly v závorkách malými písmeny názvy sídlišť, jinak bylo všechno v němčině. Byl zaveden titul „oficianta“, což nebyl ani podúředník, ani sluha. Podle Heindricha jsme měli být přesídleni na Ukrajinu a ti, co se na Němce ošklíbali, měli jít do Patagonie! Lachende Bestien. Ale Osud byl spravedlivý. Došel jsem do kvinty a tam mě vyhodili z francouzštiny – tak jsem opakoval a pak přišli Němci. Vyhnali nás z VZÚ a byl jsem deklasován na hodnost sluhy. Pak jsem byl asistentem, ale nemohl jsem rodinu uživit. Poručíkem jsem se stal po odborné zkoušce až v květnu roku 1947. Teprve tehdy jsem měl situaci lepší, ale fušek jsem nadělal, že dnes tomu sám nevěřím. Kreslil jsem mapy školní, železniční pro pana Fastra, Rubíka aj. Pro tuto práci jsem si nosil domů 4 kameny z Újezda na Malovanku a to za jednu vinětu bylo 20Kč. To jen tak na okraj.

Po válce se někteří převlékači se opět převlékli. Učili se rusky, pilně psali přípravy na politická školení. Někteří však váhali. Přišel sovětský poradce, zavedl se sovětský systém a mapový klíč – a udělalo se obrovské množství práce za překvapivě krátkou dobu. Zatím co originál mapy týral oči kresliče osm let (!) byly za poloviční dobu zpracovány mapy 1:100 000 z celé ČSR! Taková je pravda! Na kartografických originálech pracovaly šestnáctileté dívky a zpracovaly mapy nejenom líbivé, ale účelné a pravdivé. Ti opovrhovaní rotmistři, za války převedení na oficianty, tyto děti řídili a mačkali z nich kartografickou práci a výkony. Tento titul žebráka vymyslel český generál …, který byl po válce vykopnut z armády.

Když Hitler řval do svět nadávky „mírovému štváči – „Páneš“ chodil pan prezident na prohlídky některých důležitých útvarů; přišel také navštívit VZÚ. Chodil od stolu ke stolu, vždy se s pracovníky pozdravil. Když přišel až ke stolu pana Preinhältera, měl tento připravenou kroniku ze svých cest po světě – ve svém volnu totiž dělal turistického průvodce. Představil mu také svoji kroniku, Kožlany a rodný domek pana prezidenta a poprosil o podpis. Prezident do kroniky nahlédl a otázal se: „ Prosím Vás, půjčil byste mi tu kroniku, já se do ní podívám.“ Po skončení prohlídky ústavu si sedl k pobočníkovi a důkladně si kroniku prohlédl a pěkně ji podepsal.

Došel jsem do kvinty a tam mě vyhodili z francouzštiny – tak jsem opakoval a pak přišli Němci. Vyhnali nás z VZÚ a byl jsem deklasován na hodnost sluhy. Pak jsem byl asistentem, ale nemohl jsem rodinu uživit. Poručíkem jsem se stal po odborné zkoušce až v květnu roku 1947. Teprve tehdy jsem měl situaci lepší, ale fušek jsem nadělal, že dnes tomu sám nevěřím. Kreslil jsem mapy školní, železniční pro pana Fastra, Rubíka aj. Pro tuto práci jsem si nosil domů 4 kameny z Újezda na Malovanku a to za jednu vinětu bylo 20Kč. To jen tak na okraj.

VZÚ a topografická služba, život v důchodu

Působil jsem ve VZÚ a v toposlužbě v několika funkcích – byl jsem náčelníkem litografie a v závěru své služby jsem pracoval na topografickém oddělení GŠ a zastával funkci náčelníka tiskárny. Pro práci v polygrafii jsem připravoval také elévy a vojenské učně VZÚ. Do důchodu jsem odešel v roce 1988 po úrazu, který se stal když mě porazil motocykl; byl jsem moc rozbitý. Dnes bydlíme ve Lžovicích u Týnce nad Labem, kde jsem se věnoval myslivosti, zahradě a sepisování příběhů, hlavně vzpomínek. Napsal jsem kroniku rodu Vlastníků, dalších 10 knížek a 36 různých příspěvků do novin „Týnecký zpravodaj.“ Věnoval jsem své trvalé zálibě – myslivosti; revír lžovického katastru měl tehdy najmut pplk. Novák, který mne vzal jako hosta. Byl jsem jmenován „Čestným občanem města Týnec nad Labem,“ a čestným členem Českomoravské myslivecké jednoty. V době totality jsem dostal státní vyznamenání „Za vynikající práci.“ Myslím, že jsem po dobu svého služebního působení ve VZÚ nikomu neublížil. Dnes mi je již 97 roků, mé manželce 93.

Starají se o nás dva střídavě naše děti. Vzorně!

Když bylo po válce, měl jsem ve výcviku kartolitografie pět jugoslávských akademiků – dva Srby, jednoho Chorvata a Slovince a jednoho Černohorce. Psali mi až do té doby roztržky po Titově smrti a byli vděčni. Po nich ještě přišli vojenští elévové, ale to jsem již musel odejít na štáb. Bylo mi vytýkáno, že jsem se stal oficírem bez maturity. Ano, nemám maturitu, ale básník a spisovatel Vrba, který napsal tolik knih a jak hezkých, také neměl maturitu; ono se to tak lehko nedělalo jako za komunismu, kdy Čepička udělal ředitele Našeho vojska ručního sazeče s hodností plukovníka a i jiní naši slavní dělničtí reprezentanti neměli vzdělání. Já jsem došel do kvinty a tam mne vyhodili. Až jsem potom dotahl odbornou zkoušku a stal se poručíkem. Po nás přišli další, kteří se stali poručíky v základní službě z vojáků a jiní byli hned kapitány.

Pan Rudolf Pavelka byl merkantilní litograf staršího ražení. Nosil vázaného „motýla“, stříbrnou hůl španělku a měl hezké vlasy; říkali jsme mu, že má „rozhoz.“ Chodíval kolem Hradu, po hradních zahradách, bydlel na Malovance. Vážený umělec, který výborně kreslil karikatury. Pomocná rota VZÚ měla svého holiče, který stříhal nejenom mužstvo, ale i špatně placené vojáky z povolání. Byl to Němec, rakouský občan, ale tehdy tito lidé museli sloužit v české armádě. Sloužilo jich ve VZÚ více – jako kuchař, krejčí, ševci, příkazníci a figuranti. Také tam byl holič jménem Chocholousch. Mistr Pavelka požádal Chocholouše, aby mu přistřihnul ten künstefrizeur, ale nakrátko. Řekl mu: „Ganzkurz!“ Chocholouš ho vzal ganzkurz. Když to trvalo dlouho, pan Pavelka při tom usnul, přiběhl pan Preihälter se podívat za skříně „co tam ten kluk dělá.“ Pavelka měl ten künstfrizeur úplně ustříhaný, prostě – ganzkurz. Pak pan Pavelka už nechodil kolem Hraduna špacírek, seděl doma a měl vztek, že při stříhání zaspal.

Ve VZÚ bylo několik pracovníků, dobrých malířů, kteří si malováním přivydělávali. Mistr Mahelka, Gabriel, Virt, Motyčka, Hlásek i Vlastník. A Láznička. Také mezi topografy byli výborní kreslíři – proto přišli do VZÚ jako vojskoví topografové. Na pěchotním učilišti vyučoval topograf Větrovský – generál Kutlvašr mu říkal „Větráku.“ Byl mým velitelem, krásný člověk jak vzhledem, tak i charakterem. Byl v odboji, Němci ho dali do koncentráku odkud vyšel kost a kůže; syn mu v koncentráku zemřel a manželka se oběsila. Stal se pak velitelem pluku v Českých Budějovicích, ale měl cistu ledvin a brzy zemřel. To byl také jeden z krásných lidí, které jsem v životě poznal.

Vojenský zeměpisný ústav po válce

Když jsem nastoupil na topografické oddělení generálního štábu, dostal jsem za úkol zabezpečit tvorbu originálů prozatímních map z podkladů, které byly momentálně k dispozici jejich reprodukci a vytištění prozatímních map z celého prostoru ČSR. Tehdy nebylo nic, ani zařízení, ani lidé. Ve fotoreprodukci VZÚ to šlo, ale nebyl kopista na tiskové desky.. V tiskárně to bylo horší; byla tam zastaralá technologie a nebyly stroje na tisk nákladů. Pravda, byla tam ofsetka dvoubarevka a kterou Němci ukradli v Jugoslávii a druhá ofsetka velkého formátu, kterou ukradli ve Francii. Pro jugoslávskou si přišli a my jsme ji vrátili. Tak tady byla ta obří ofsetka, na kterou nebyl papír.. Protože byla 3. světová válka na spadnutí, spěchalo se. Sovětský poradce, plukovník Marťanov, který začínal v armádě jako staršina mi řekl: „Kak něbúdět éta zadáča vypolněna, pajditě ke zdi!“ Tehdy nebylo nic, ani zařízení, ani lidé. Řekl jsem mu, že byla válka a že je všechno „razrušeno“ a že jsem moc malý na to, abych zabíral tiskárnám ofsetové stroje, to musíte jezdit po tiskárnách vy a nařizovat - aby tedy jezdil se mnou od tiskárny k tiskárně a svojí vahou jim stroj zabavil. Jezdili jsme všude, i po Slovensku; tam byly tiskárny dvě avšak stroje měli na tisk plakátů a ne map. Opava a Černý Kostelec měli ofsetky v poruše a právě tak i tiskárny v Praze; obdobně v Pardubicích, Kolíně. Jedině tiskárna Unie v Praze měla dobrý ofsetový stroj a tak jsem řekl Marťanovi, že bez toho stroje nemůžeme mapy tisknout. Bolelo je to, naříkali, ale stroj nám půjčili a my jsme mohli ve dvou směnách mapy vytisknout. Ale i to bylo málo a Marťan mě týral, abychom tiskli na stroji velkého formátu, který Němci ukradli ve Francii a kde se vešlo šest mapových listů. No jo, ale kde vzít tak velký papír? Navštívil jsem jednoho pana inženýra ve výzkumném ústavu papírenském, aby nám (všechno se projednávalo v zájmu obrany vlasti) někde vyrobil dobrý mapový papír. Vyrobili jej v Hostinném. No jo, ale při transportu se papír v roli potloukl a bylo jej třeba přiříznout a rozřezat na archy. Papír v rolích se musel převážet do papírny, kde měli tak velkou řezačku. Papír nebyl kvalitní, při tisku ofsetka prášila od plnidla, které nebylo kvalitní; ofsetka byla za chvíli jako zasněžená. Navíc ještě papír nedržel míru, museli jsme jej vyvěšovat, sušit a nakonec satinovat. To se Marťanovi nelíbilo, že je to prý škoda času. Všechno probíhalo pod rouškou „obrany vlasti.“ Myslel, že se zblázním - ale to nebylo všechno! Pro kresbu originálů prozatímních map nebylo písmo, které by bylo možné použít. Kamarád z Polygrafie mi obstaral vzorky písma všech knihtiskáren u nás. Ani jeden druh písma se nehodil. Byla to písma stará, omačkaná, nepoužitelná – nikdo tady nebyl, kdo by pomohl. Slyšel jsem, že v Hronově, v malé pytlíkárně mají dobrý starý německý grotesk a že tam mají nezmačkané litery s cizími akcenty. Tak jsem tam jel a ti dobří lidé mi ty litery darovali. Doma jsem upiloval akcenty a písmo bylo použito na tisk nákladu map z celé republiky.

Veliké potíže byly při tvorbě atlasu, k dispozici nebylo také vůbec nic. Vzorem byl sovětský „Atlas mira.“ Z jiných atlasů se mnoho nepoužilo, zejména z britských atlasů – nebylo nic, kromě souhlasu náčelníka GŠ, ale ten nepomohl. Bylo třeba písmo, žádné nebylo a tak jsem nakreslil postupně 12 abeced atlasového písma – kreslil jsem je doma po nedělích – a dal ke schválení českým tvůrcům písma. Divili se a bez jediné změny nejenom souhlasili, ale písmo se jim moc líbilo – např. vyjádření Menhartovo. Dohodli jsme se s panem Pýchou, moc šikovným typografem, jak budeme písmo sázet a reprodukovat. Nebylo to snadné, ale nakonec se vysadilo a ofotografovalo přímo na tenký fotopapír tisíce názvů a popisů. Požádal jsem odměnu za ty nedělní práce a vedoucí zlepšovatelů prověřil, co by to stálo v soukromí a navrhnul odměnu 9 000Kčs. Všichni od toho odtáhli ruce, jen on jediný se mne ujal a vymohl mi odměnu 9 000 Kč, což bylo podle tvůrce písma k smíchu. Generál Klíma mi řekl, že jsem peníze neměl brát, že to byla moje povinnost. Měl jsem velký pocit křivdy, a proto jsem se poprvé ozval: „Já jsem celou tu práci dělal doma a za to mohu s čistým svědomím vzít odměnu.“ Ani se nestyděl; byl to člověk zlý, prchlivý a mstivý, zničil několik svých přátel. Na Vojenské akademii v Brně neměli skripta pro výuku grafických technik, nutných při rozmnožování map. Sepsal jsem je – opět ve volném čase, kterého bylo tak málo; pracoval jsem od 7 hodin do 20 hodin. Výsledkem byla obsažná učebnice reprodukce a tisku map; když mu můj náčelník oddělení slavnostně knihu doručil, praštil s ní o desku stolu a řval: „Je ten Vlastník vůbec vytížen, že může napsat tak tlustou knihu?!“ Byla to urážka nejhrubšího zrna, ale čert ho vzal. Svojí povahou se hodil do života v komunismu.

Když jsme chodili pro důchod v Praze, často jsme se sešli. Říkal mi: „Víš, že ten pivní sud je plukovníkem (myslil tím Boldyše) jak by sis to zasloužil ty!“ „Ale vy jste mi to slíbil.“ „To už nešlo.“ Šlo, ale on se na mne za to všechno vykašlal. A ta práce kolem atlasu mi hodně řekla o charakteru lidí. Ale snad proto mi je dopřáno tak dlouho žít.

Za ministra inž. Čepičky jsme museli dělat tzv. zkoušky zdatnosti. Vyvezli nás 15 km a dali do batohu pět pětikilových cihel a dali rozkaz k … pochodu. Po jeho ukončení bylo tzv. zdolávání překážek. To bylo jak na přelézání, dále hluboký příkop s úzkou lávkou na přejití. Nešel jsem – mám fobii a spadl bych dolů. No, tak budeš propuštěn z armády. Tak jsem si sehnal místo u Státních statků v taxacích; musel jsem složit lesnickou zkoušku a nečekal jsem na přemístění, ale požádal jsem sám. Komunisté se urazili a kádrový referent mi řekl: „My tě nepustíme a půjdeš na Slovensko.“ Za měsíc jsem dal do bedny peřinu a odjel do Harmance,; byl jsem tam jediný z reprodukčního odboru. Za týden mě poslali zpátky, protože tam zůstala mnou rozdělaná práce. Dělal jsem na tom do večera, když tam přišel škpt. Svoboda a začal se vyptávat, jaké to tam v Harmanci je. Řekl jsem mu, že tam není uděláno nic a že tam zpátky nepůjdu aže přejdu k té „lopatě.“ Tam mě pustit musíte! Mlčel. Za několik dní mi velitel ústavu plk.gš. Fára řekl: „Starouši, (každému, kdo mu byl blízký tak říkal) musíš na štáb. To místo mělo strašnou pověst, ale šel jsem – na devět let.

Když jsem viděl, že přicházejí mladí inženýři z brněnské akademie, řekl jsem si „hlavu máš už bílou, tak zmizni!“ Při zpracování nových „tabulek“ jsem řekl inž.kpt. Kánskému, aby mě převedl do VZÚ. Náčelníka reprodukce již měl obsazené. „Tak mě dej jako jeho zástupce.“ Po roce to vyměnil za funkci opravdového náčelníka; tehdy jsem se vrátil do klidu a normálního pracovního času. Všechno bylo uděláno, vše bylo hotovo – začal jiný život.

ČSR byla pokryta 2x topografickými mapami – měřítek 1:25 000 a 1:10 000. Čs. vojenský atlas byl vytištěn; začaly se tvořit a tisknout mapy pro zvláštní potřeby, topografové se trousili do důchodu, nastupovali mladí inženýři mj. do speciální a vědecké práce; já jsem se také vytratil do důchodu.

Byl jsem po havárce s motocyklem, docela rozbitý jsem ležel ve špitále; ale i tak jsem nezahálel. Psal jsem rodopis našeho rodu Vlastníků, přibližoval život regionu Týna nad Labem a okolních vesnic. Bylo to 10 publikací; také jsem psal do místního plátku – bylo to asi 130 příspěvků do Zpravodaje (prý to vydají, až budou mít peníze). Za tuto práci, a bylo jí hodně, mne poctili titulem „Čestný občan města Týnce nad Labem.“ I když mám těch pochval více, ta týnecká mě nejvíce těší. Nesmírně rád jsem maloval – těšili mě všechny manýry, ale už nemaluji. Musel jsem na operaci šedého zákalu – díky Bohu, dopadla šťastně, takže opět vidím. Ve VZÚ bylo několik opravdových kumštýřů, proto ta záliba proto ta záliba ve zpracování plasticity terénu. Moje zpověď by mohla mít nádech chlubivosti – ale není tomu tak. Měl jsem rád život, který se již ponachýlil – je mi 97 roků, manželce bude 93 let. Měli a máme se rádi a už to je 75 let, co jsme se poznali.

Rád jsem poslouchal vyprávění těch, kteří přišli z vídeňského zeměpisného ústavu. Zřejmě tam bylo málo Čechů, tak když se Rakousko-Uhersko rozpadlo a o mapové podklady se začali dělit příslušníci zemí od monarchie oddělených a Rakušané zůstali o hladu ve své zemi, záviděli těm, kteří odcházeli. Mapové podklady byly přítisky map na hliníkové desky a to byly listy 1:25 000, 1:75 000 a 1:200 000. Přítisky dělali naši pracovníci. Z map 1:75 000 se dělaly měditisky na silný křídový karton, kde se kresba – hlavně názvosloví podle komise, která názvy srovnávala, přepracovávaly do češtiny. Nejpracnější byly popisy vod, kde byly temnější proudnice. Protože zdejší Češi uměli německy a také tak mluvili; byli to Vídeňáci: „Du Štélig, du Spaczek, du Kotouczek tý séš torý Ček?“ Přišli dva oficiálové, tuto hodnost mělo Rakousko zavedenou – to byli Slavík a Kostrba. Ti se také stali přednosty kartografického a reprodukčního odboru; dále to byli šikovatelé: Havránek – vedoucí kartolitografie, Leizner – vedoucí kresby terénu, Stehlík – vedoucí kresby situace a Kocourek vedoucí tiskárny. VZÚ zpočátku těžko někoho získával, bral stavitelské kresliče a hlavně litografy. Ale moc špatně platil. Strašně se šetřilo. Dostávali jsme půl tužky, gumy, pera se zapisovala; museli jsme je brousit. Když tiskaři odcházeli do penzičky, dávali nám fidlátka, které sami užívali, špačky broušených tužek, pastelek které jsme si dávali do mosazných skřipců – no neuvěřitelně se šetřilo. Proto nemohl VZÚ sehnat dost kvalifikovaných grafiků. Plat byl ani ne poloviční! Proto ten ne vždy vydařený nábor elévů. A na nich se také šetřilo. To málo byl hlavní důvod, že se příslušníci VZÚ nechtěli po osvobození vrátit. Oni o tom ti, kteří se tam vrátili, dobře věděli. Na uniformu byl příspěvek 25 Kč měsíčně a tak si mnozí uniformu do dozorčí služby půjčovali. Chodilo se v civilu, než přišel rozkaz těm, kteří nepřekročili 35 let, že musí v uniformě chodit. Toto jsem věděl, když jsem se do VZÚ vracel. Vyzvali nás až v listopadu 1945, když všechnu čokoládu a jiná živobytí od UNRy snědli. No, až na několik použitelných pracovníků byli později všichni propuštěni. Na sovětskou technologii by rozhodně nestačili.

Když jsem prošel tou dvouletou přípravnou službou, kdy jsem měl 3 Kč denně a chodil na Vinohrady do reálky v Londýnské ulici, chodili jsme my čtyři po odděleních VZÚ, abychom poznali chod VZÚ; začali jsme na geodetickém odboru. Pan ………. měl sklad měříckých přístrojů, kde nás seznámil se způsobem měření. Zašli jsme na mechanickou dílnu kde nám ukázali také koutek, kde chovali pavouky aby měli náhradu za poškozená měřidla. O geodézii nám pověděl pan kapitán ing. Lukášek. Byl tak příjemný jako jeho jméno. V topografickém odboru se nás ujal pan major Bezděka. Velitel fotogrammetrie byl domýšlivý učitel, který byl nerad, že má něco vysvětlovat. Řekl: „Hanousku, povězte jim něco.“ Pan nadporučík Hanousek byl milý a ochotně nás vedl ke stereografu a dovolil nám posunovat „bodík.“ Když jsme byli zaujati touto technikou, vyšel ze své kanceláře velitel, řka: „Tak dost, že tady se nedělají buřty, to snad vidějí; musíte někoho fotografovat. Mareček řekl: „Ano, tady Vlastník má několik prvních cen z fotografických výstav.“ „Dokonce.“ Vycouvali jsme z fotogrammetrie, poděkoval jsem nadporučíkovi a odešli jsme. V revolučním kvasu byl major Peterka vyhozen. Po týdnu putování jsme dělali zkoušky. Když mne profesorka vyhodila z francouzštiny, chodil jsem k privátnímu chromolitografovi kreslit školní obrazy. Byly to přibarvené obrazy zvířat a různých zařízení (mlékáren, koželužen a kovodílen). Byla to hezká práce a dobře placená. Pan Vosecký mi dával 10 Kč za hodinu a tak jsem měl za 3,5 hodiny 35 Kč. Tehdy bylo sako a kalhoty pumpky za 350 Kč a já jsem na to vydělal za 10 dní! Pan Vosecký byl původně praktikant chromolitografie u firmy Hase v Praze a odjel do Ruska, kde byl ve státní tiskárně faktorem. Vrátil se jako legionář ve štábu generála Wsiciewiecého, ale nechal se vyplatit a odešl z armády. Měl manželku Rusku a dceru Táničku. Navštěvobalo ho hodně mladých bělogvardějců z ruské šlechty. Mluvilo se tam rusky; panu Voseckému říkali „Vosecky Ivan Ivanyč.“ Dost jsem se tam naučil rusky což se mi později při příchodu ruského poradce na genštáb hodilo. U litografie stále přežívalo mínění, že to je svobodné umění (jako nyní) a tak k panu Voseckému chodili různí kumštýři, aby si něco vydělali. Chodil tam dokonce jeden kníže, nevím kdo to vlastně byl a také jeden zajímavý člověk – pan Sobotka. Byl to výborný kreslíř. Nosil těžké „okované“ vysoké boty z teletiny, štruple míval venku, jinak to byl pěkný padesátník. Pan Vosecký míval na stole atrapu amerického koltu a pan Svoboda se toho panicky bál. Jednou povídá panu Voseckému proč má tu nebezpečnou zbraň právě na stole, že se toho bojí. „Já rád mířím a střílím. Pane Sobotku, dejte si tu tužku do pusy a já vám ji ustřelím.“ „Jéminkote, to ne a to myslíte tady? Vždyť se to odrazí a může vás to zranit.“ „No, tady střílet nebudeme, stoupněte si k oknu, já otevřu a koule poletí na dvůr do toho kouta. Tak jdeme na to.“ Sobotka se vyděsila, prchal ven. Jednou jsme ho slyšeli, jak dupe po schodech do 4. patra. Pan Vosecký se napudroval, aby byl bílý, já jsem mu vymačkal červenou barvu z tuby na spánek a šel se schovat za oponu, kam jsme si dávali kabáty. Pan Vosecký se položil na pdlahu, otevřel ústa a čekali jsme až Sobotka otevře dveře. Otevřel je a strnul. Otočil se ve dveřích a dupal dolů do bytu, aby to řekl paní. Ta o tom věděla. Lomila rukama a lamentovala, že tu ránu neslyšela. Když došli oba nahoru a tam otevřel dveře atelieru, třesouce se hrůzou – viděl pana Voseckého pilně pracovat u stolu. Žasnul. „Dyk vy ste tam ležel střelenej!“ „Já? O ničem nevím.“ „Ale já jsem to tady viděl.“ „Tak to bylo vidění – míváte to často?“ Paní se do něj pustila, co dělá paniku. Nakonec nám ho bylo líto.

Návštěva pana prezidenta Beneše ve VZÚ

Když Hitler řval do světa, že musí zakročit proti štváči „Béneš,“ prezident navštěvoval různá armádní zařízení, aby armáda byla připravena. Navštívil také VZÚ, chodil od stolu ke stolu, vždycky pozdravil na rozdíl od našich vedoucích, kteří mnohdy nepozdravili. Zeptal se a pohovořil. Když přišel ke stolu pana Preinhältera, měl tento připravenou kroniku ze svých cest po různých zemích. Byl turistickým průvodcem a měl v kronice také Benešův rodný domek v Kožlanech. Poprosil pana prezidenta o podpis do kroniky. Ten do kroniky nahlédl a řekl: „Prosím vás, půjčil byste mě tu kroniku, já se do ní jen podívám.“ Po skončení prohlídky ústavu si sedl k pobočníkovi a důkladně si kroniku prohlédl a pěkně ji podepsal.

… tj. záruku, že v případě neschopnosti vykonávat službu bude brát podporu, která nestačí k životu. Takové případy byly, že dostával 300 Kč měsíční podpory. Když jsem žádal o povolení k sňatku, protože jsem s manželkou chodil sedm let, musel jsem do žádosti napsat, že je tchán rolníkem čili sedlákem, ač neměl stopu země a tchán byl zedník. Pole užívali obecní. Jako záruku tchán podepsal věno 50 000 Kč. Nebylo to příjemné! Za komunismu to bylo zrušeno, ale za inž.Čepičky jsme museli dělat zkoušky zdatnosti. Dali nám do batohu pět cihel, tj. 15kg a poslali na 15km pochod (usilovný pochod), po tom pochodu jsme přelézali zeď, už nevím jak vysokou, a přecházeli vysokou lávku přes prohlubeň. To jsem odmítnul dělat. Řekl jsem, že mám fobii a tak mi napsali, že jsem zkoušky neudělal a že budu propuštěn. Našel jsem si místo na Ředitelství státních lesů a statků v Brandýse do taxace, abych kreslil porostní mapy. Ale nevyhodili mne. Jako bezpartijní jsem musel na Slovensko do Harmance. Nabrali z civilního sektoru sazeče, udělali z nich kapitány, neměli pro mne použití a tak mě přidělili na štáb TO. Prostě neměli! Tady jsem byl devět let. Nikomu to nevadilo, nikdo to nevěděl, až na to přišel Marťanov, o tom jsem už napsal. Po celou dobu jsem měl pocit křivdy, a když Kánský dělal nové „tabulky“, požádal jsem ho, aby mě poslal do VZÚ. Tam už bylo místo náčelníka obsazeno – byl tam Simín. Řekl jsem mu, aby mě dal na místo jeho zástupce, že mi na penězích nezáleží. Tak jsem tam šel. Klíma říkal jak to je možné, ale souhlasil s tím. Nikdy v ničem se mne nezastal, protože jsem o něm hodně věděl. Byl to člověk zlý, … několika „kamarádům“ zničil život! Bezohledný! Jak mi říkal Bátěk, jeho dcera bydlí tam v baráku, bába hádavá a zlá. Manželku měl tichou, pobožnou a dobrou.

Co v současnosti vymizelo z topografické služby

V době nedostatku lidí byli přijímáni do různých funkcí důstojníci, kteří se velmi brzo „očepejřili“ a byli z nich hrozní nafoukanci.

Například, když otevřel dveře na pracoviště npor. Štumper, kpt.Holeček skoro všichni kteří přišli od vojsk – např. Holeček od vozatajstva, stali se důležitými a kresba upadala. Při vstupu na pracoviště byli osazenstvem hlasitě pozdraveni – oni však nikdy neodpověděli. Kdo první pozdravil, byl sám prezident Beneš – to každého jednotlivě u stolu. Snad mu to někdo řekl. Neměl jsem je rád.

Když nastoupil jako velitel VZÚ generál Basl „objevil“ že na řadě map 1:75 000 chybí zákresy silnic. Vím, že řekl „ … já tam ty“ doplňky si . Také chci slyšet, kdo to zavinil, že tam zákresy nejsou a hlavně, do kdy tam budou!“ Ztuhli. Nevěděli co dělat. Pan Preinhälter v rybníce“ řekl „to udělá samozřejmě litografie.“ Jak? No, na tiskacích hliníkových deskách se pomocí husího brku a kyseliny dusičné odstraní vadná kresba a zakreslí se nová. A tak všichni kartolitografové zakreslovali chybějící silnice. Tato kresba se mi líbila. Z opravených tiskových desek se pak vytiskly potřebné náklady map. „Nafrněnci“ žasli! Jak právě litografové si zachránili svá renomé. Mezi kartografickými kresliči byli skoro samí litografové, protože ještě uměli kamenorytinu, práci na tiskových deskách a vůbec grafické techniky. Ovšem byli to lidé, většinou bez maturity a tak to byli lidé méněcenní. To všechno zmizelo, když přišli sověti. Byl jsem na jejich pracovišti, kde byli stísněni jako herinci. Ale ti, kteří něco uměli šli (s politikou) nahoru. Tolik, jaké byli poměry za první republiky. Na některé nafoukance mám dodnes pohrdlivý postoj. To bylo po odchodu náčelníků Semíka, Kotrby, Havránka a mědirytce z vídeňského ústavu, kteří vyrostli od poctivé práce.

(Píši bez brýlí při šeru v kuchyni a divím se, že to vidím).