U příležitosti zahájení semináře s názvem „65 let vojenské kartografie v Brně“ by se slušelo zavzpomínat na začátky katedry vojenské geografie a meteorologie v Brně (dnes Fakulta vojenských technologií Univerzity obrany), na její slavnou historii a velké úspěchy.

Průměrná doba, po kterou učitelé působili na katedře, je 15,5 roků. Toto číslo se zdá poměrně vysoké, nicméně je ovlivněno řadou osobností, které z katedry odešly po dvou nebo třech letech. O velké věrnosti pracovišti však vypovídají jiná čísla.

Bylo 17 učitelů, kteří působili na katedře déle než čtvrtstoletí a dokonce 10 učitelů věnovalo katedře více než 30 let svého života. A ty bych zde rád uvedl jmenovitě. Úctyhodných 33 let pracuje na katedře doc. Talhofer a doufám, že mu chuť do vědeckopedagogické práce a zejména zdraví vydrží a že ještě dlouhá léta přidá. 34 let zde strávili doc. Pavlica a Ing. Kudělásek, 35 let věnoval pracovišti prof. Miklošík. 39 let působí na katedře Ing. Hofmann a i jemu bych přál dostatek sil a elánu pro léta další. 40 let zde pracoval doc. Chmelík, 41 let dnešní jubilant prof. Srnka a 42 let přítomný prof. Lauermann. Ale skutečnými rekordmany jsou dva emeritní profesoři, kteří dnes již bohužel nejsou mezi námi, a to prof. Nevosád a prof. Fixel. Oni dva dohromady věnovali katedře téměř celé století svého života, každý z nich neuvěřitelných 47 let!

Když už jsme u těch neuvěřitelných čísel, tak bych rád připomenul ještě jedno. Uvážíme-li celkové působení všech učitelů na katedře za celou dobu existence katedry, dojdeme k číslu 972 „učiteloroků“. Naše katedra tedy věnovala brněnské akademii, dnes univerzitě, téměř celé tisíciletí!

Pokud bych měl připomenout žhavou současnost katedry, tak momentálně zde působí 12 akademických pracovníků, z nichž 8 je zaměřeno do oblasti geografie a 4 do oblasti meteorologie. Katedra má akreditované studijní programy od bakalářského studia, přes navazující magisterské, až po doktorské studium, vojenské i civilní a s výjimkou bakalářského studia současně v prezenční i kombinované formě. Kromě toho má katedra platnou akreditaci habilitačního řízení pro udělování titulu docent v oboru geodézie a kartografie. Ve všech zmíněných studijních programech v současnosti studuje 15 vojenských studentů a 22 studentů civilních. Po dlouhých letech hojnosti, kdy obor měl studentů skutečně velké množství, přišla léta poněkud hubená, ale pevně věříme, že je to pouze přechodný stav a počty studentů se opět zvýší.

Pohled do historických tabulek ukazuje, že za dobu existence katedry bylo celkem 634 absolventů, které katedra vypustila do života s titulem inženýr (plus dalších 90, kteří si odnesli titul bakalář, z nichž někteří pokračovali dále v magisterském studiu a někteří odešli do praxe). Je potěšitelné a ctí katedry, že mnozí z těchto absolventů dosáhli díky svým schopnostem a své píli vysokých postů jak v uniformě, tak v civilním resortu. Musím zmínit řadu náčelníků topografické a později geografické služby, náčelníky Vojenského zeměpisného ústavu a Vojenského topografického ústavu, ředitele Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, ředitele katastrálních pracovišť, ředitele Zeměměřického úřadu, ředitele Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického včetně řady dalších manažerských postů. Nelze zapomenout na působení některých absolventů na vysokých odborných pozicích v zahraničí v rámci velitelských struktur a operací NATO i EU.

To, co nás spojuje všechny, ať už jsme svým úzkým zaměřením geodeti, fotogrammetři nebo geoinformatici, je láska k mapám. To nás přivedlo ke studiu oboru a to nás dodnes naplňuje a baví. Na závěr bych si proto v této souvislosti dovolil odcitovat část textu Karla Čapka z roku 1924, který do značné míry vysvětluje tu naši lásku k mapám.

Ale nade vše, lepší než pohlednice a než jízdní řády jsou mapy. ... mapy, kde nížina je malována zeleně jako nejkrásnější louka, v níž se člověk brouzdá očima, a kopečky jsou natřeny takovou žitnou, plavou barvou, která se podobá vyschlé hlíně a úrodě do běla uzrálé; a pak vyšší hory jsou hnědé, hnědé jako skály, rezavé jako mech, a ještě vyšší hory jsou posupně temné, to už je holý kámen, a docela nejvýš jsou bílé tečky a plošky: věčný sníh. A pak tu jsou modré žilky, to jsou řeky, a klikatí se tak, že je člověk musí sledovat; a blankytná jezera, natřená nebeskou barvou, zrcadélka, ve kterých se neobráží ani jeden mráček; modře čárkované bažiny a moře věčně modré, a dokonce tečkovaná poušť, podobná hromádce písku, na které sis hrával, když jsi byl docela maličký ...

Pravím, krásné jsou mapy zemí a plné tajemných značek. Chtěl bys být všude; chtěl bys žít všemi životy na světě; chtěl bys vše znát a všude se zastavit, nasycen únavou a věděním. Ale nestačíš ani prožít mapu světa a přečíst všecka její znamení. Jen někdy na ní podstoupíš mlčenlivou cestu očima; i vidíš mnoho, tak jako poutník, který nemá cíle, ale neputuje nadarmo.“

Výňatek z vystoupení vedoucího katedry

plk. doc. Ing. Vladimíra Kovařík, Ph.D. MSc

na semináři 3.června 2016.