Za Ottou Hlupíkem.

2. srpna roku 2019 jsme se v obřadní síni Motolského krematoria smutečním obřadem s vojenskými poctami, naposledy rozloučili s legendou Vojenské topografické služby, podplukovníkem Ottou Hlupíkem.

Vážená truchlící rodino, vážení smuteční hosté a přátelé.

Dostalo se mě té cti abych jménem náčelníka Vojenské geografické služby Armády České republiky plk. gšt. Marka Vaňka i jménem Sdružení přátel Vojenské zeměpisné služby a ostatních přátel, vyjádřil rodině upřímnou soustrast s úmrtím pana podplukovníka Otty Hlupíka a pronesl slova rozloučení.

Jeho život byl dělný, naplněný prací a aktivitou. Svědčí o tom i  jeho služební život.

Po dokončení měšťanky nastoupil v roce 1943 do Vojenského zeměpisného ústavu v Bratislavě, jako elév se zařazením do oboru kartograf. V sedmnácti letech nastoupil základní vojenskou službu v poddůstojnické škole. V červnu 1944 se vrátil do Vojenského zeměpisného ústavu, který přesídlil do Harmance, na funkci kartografa. Tam ho zastihlo vypuknutí SNP a Otta se přihlásil do nově ustavené 1. československé armády. Pod tlakem wehrmachtu byly jednotky 1. čs. armády donuceny k ústupu do hor a přešly na partyzánský způsob boje. Během ústupu byl Otta zajat a umístěn do zajateckého lágru. Vystřídal jich do května 1945 několik.

Po osvobození se vrátil do armády a v září nastoupil opět do Zeměpisného ústavu v Bratislavě. Po jeho zrušení byl jako četař převelen k Vojenskému zeměpisnému ústavu v Praze na odbor kartografie a litografie. Postupně dosáhl hodností rotného a staršiny. V roce 1947 byl pověřen velením prvního poválečného ročníku elévů. A v témže roce byl povýšen do hodnosti rotmistra.

V říjnu 1949 byl dočasně převelen ke zpravodajské službě. Po krátkou dobu také působil na Operační správě Generálního štábu

Do VZU se vrátil definitivně v roce 1954. Do roku 1958 pracoval, nejen jako kartograf 1. Třídy, ale též prováděl mapové revize a byl zástupcem náčelníka oddělení. V roce 1959 dosáhl vrcholu své odborné kariéry, když byl v hodnosti podplukovníka ustanoven náčelníkem litografického oddělení kartografického odboru Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Tuto funkci zastával až do 31. prosince 1981, kdy odešel do důchodu.

Nadále, jako důchodce, pracoval ve VZÚ jako občanský zaměstnanec. Podílel se na zpracování dokumentů bojové pohotovosti a na mobilizační dokumentaci. Přitom plně využil své bohaté odborné znalosti a zkušenosti i elán.

Definitivně ukončil svoji pracovní činnost dnem 31. 12. 1986 ve věku 60 let.

Jeho úmrtím odešel poslední žijící aktivní účastník odboje proti fašistickým okupantům z řad topografické služby.

Práce pplk. Otty Hlupíka je trvale vložena ve významných dílech vojenské topografické služby.

Zejména se podílel na:

Po celou dobu svého života působil mimo službu aktivně v mnoha směrech a oblastech

Svědčí o tom zejména jeho členství ve Svazu protifašistických bojovníků, potažmo Bojovníků za svobodu a ve Sdružení přátel vojenské zeměpisné služby

Byla mu udělena celá řada vyznamenání, medailí a jiných ocenění.

Zejména:

Oceněním a uznáním jeho celoživotních zásluh je i skutečnost, že od roku 2018 je za životní zásluhy uveden v internetovém projektu „Paměť národa“.

V Ottovi Hlupíkovi odešla osobnost, která v nás zanechala pozitivní stopy, které se budou nadále odrážet jak v našem společenském, tak i  osobním životě.

Otto, loučíme se s tebou naposled ale nezapomeneme. Čest tvojí památce!

.

Osobní sdělení: Využívám této příležitosti abych vyzvedl osobnost přítele Zdeňka Fialy,který po dlouhá léta, kdy byl Otta nemocen, o něj pečoval. Navštěvoval ho pravidelně po celou dobu a nezištně a obětavě plnil všechna jeho přání. Od počátku v jeho bytě, později v ÚVN, kde byl Otta hospitalizován, posléze v domově pro seniory „Vlčí mák“ až do konce jeho života. Zdeňka obdivuji. Je pro mne příkladem vzorového samaritánství a lidství. Uznání patří i paní Jiřince Vejvalkové, která též obětavě o Ottu pečovala.

Bohuslav Haltmar

.

„Doprovodné video:“