Organizace povětrnostní služby rakousko-uherské Císařské a královské společné ozbrojené moci a hodnocení vlivu klimatických a hydrometeorologických podmínek na vedení bitvy na Piavě v letech 1917 a 1918
pplk. v z. Ing. Miroslav FLAJŠMAN
kpt. Ing. Martina SCHÜTZNEROVÁ
V roce 1918 zaniklá povětrnostní služba rakousko-uherské Císařské a královské společné ozbrojené moci (Kaiserliches und Königliches gesamte bewaffnete Macht) představovala předobraz a prakticky nejvhodněji použitelný organizační rámec pro budování povětrnostní služby branné moci nově vytvářeného samostatného československého státu.
Na rakousko-uherských vojenských polních a zápolních (týlových) povětrnostních stanicích rozmístěných na bosenské, haličské a italské frontě, nebo na rakousko-uherském teritoriu v době 1. světové války sloužili kromě jiných vojáků české, nebo slovenské národnosti rovněž praporčík Inž. agr. Jan Urban, praporčík Inž. Karel Javůrek a praporčík Oldřich Hlaváček, kteří se v následujícím poválečném období výrazně zasloužili o vznik a další rozvoj československé vojenské povětrnostní služby.
Složky rakousko-uherské vojenské povětrnostní služby působící tehdy na území Čech a Moravy (Zápolní pilotovací povětrnostní stanice v Praze-Klementinu, Zápolní povětrnostní stanice 43 v Hranicích na Moravě), které byly koncem října roku 1918 v rámci revolučního hnutí obsazeny a převzaty československými vojáky, v té době představovaly základ infrastruktury nové československé vojenské povětrnostní služby, která tímto způsobem vznikla o více než jeden rok dříve než obdobná civilní služba, v té době pod názvem Státní ústav meteorologický.
V této souvislosti dostala klementinská stanice dne 1. listopadu oficiální název Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně) a zároveň byla pop velením praporčíka Inž. agr. Jana Urbana podřízena Veliteli technické správy nově vytvořeného československého leteckého sboru. Ještě v průběhu téhož měsíce byla vojenská povětrnostní stanice v Hranicích na Moravě přemístěna do České Třebové z důvodů zajištění přeletů přes Českomoravskou vysočinu, kde zejména podzimní mlhy a také silný nárazový vítr činily letectvu značné potíže.
Rakousko-uherská vojenská povětrnostní služba byla v průběhu 1. světové války vybudována a organizována téměř shodným způsobem jako obdobná služba německá, podle jejího plně převzatého vzoru a obdobně měla rovněž vytvořenu svoji polní a zápolní (týlovou) organizační strukturu.
Ve Vídni, při c. a k. Centrálním ústavu pro meteorologii a geodynamiku (K. und K. Zentralanstalt für Meteorologie und Geodynamik) byla již v roce 1914, jako nejvyšší provozně odborné pracoviště rakousko-uherské vojenské povětrnostní služby, vytvořena Týlová vojenská centrála meteorologická, jejímž velitelem-správcem byl jmenován k vojenské službě do armády povolaný adjunkt ústavu, Setník (kapitán) Doc. PhDr. Alois Wagner. Týlová vojenská centrála meteorologická byla mobilizačně vytvořena na základech původního meteorologického oddělení centrálního ústavu.
Od září 1915 měla v areálu ústavu rovněž sídlo mobilizačně vytvořená skupina řízení povětrnostní služby technického oddělení generálního štábu rakousko-uherské společné branné moci, jejímž přednostou byl k vojenské službě do armády povolaný univerzitní profesor atmosférické fyziky působící při Leopold-Franzens Universität (Leopoldově-Františkově univerzitě) v Innsbrucku, Oberstleutnant (podplukovník) prof. PhDr. Felix Maria von Exner-Ewarten, který byl později v roce 1917 jmenován ředitelem celého c. a k. Centrálního ústavu pro meteorologii a geodynamiku.
V rámci velitelství jednotlivých armád byly zřizovány Polní povětrnostní centrály. Na velitelstvích příslušných divizí a u leteckých, balonových a dělostřeleckých formací působily Polní povětrnostní stanice a Polní pilotovací povětrnostní stanice. V předních liniích vojsk byly v blízkosti zákopů zřízeny Zákopové povětrnostní pozorovací stanice a ve vlastních zákopech potom Zákopové povětrnostní pozorovací hlídky plynové služby. V rámci zápolní struktury existovaly na rakousko-uherském území především zápolní povětrnostní stanice a zápolní pilotovací povětrnostní stanice.
Stručná organizační struktura povětrnostní služby rakousko-uherské armády v létech 1914 až 1918
Úkolem Polních povětrnostních centrál působících při velitelství jednotlivých armád, které byly zpravidla vybaveny jako polní meteorologické observatoře, bylo shromažďovat povětrnostní zprávy a informace od odborně podřízených Polních povětrnostních stanic. Na základě jejich hlášení, vlastních prováděných meteorologických měření a pozorování, včetně pilotovacích měření a za použití telegrafických zpráv a informací získávaných od Týlové vojenské centrály meteorologické, vydávat podle možností třikrát denně, nejméně však ráno a večer, příslušné předpovědi počasí a urychleně je telefonicky, nebo telegraficky předávat ve prospěch jednotlivých Polních povětrnostních stanic ve své odborné podřízenosti a působnosti pro potřeby všech zainteresovaných druhů zbraní.
Polní povětrnostní stanice, které byly většinou přístrojově vybaveny jako meteorologické stanice prvního řádu, kromě provádění vlastních meteorologických měření, pozorování a pilotovacích měření, shromažďovaly příslušná hlášení od jednotlivých Zákopových povětrnostních pozorovacích stanic a Zákopových povětrnostních pozorovacích hlídek plynové služby. Na základě všeobecných předpovědí počasí získávaných od odborně nadřízených „polních povětrnostních centrál“ vydávaly pro okruh své působnosti podrobné předpovědi počasí upřesňované podle místních poměrů a podle konkrétních požadavků jednotlivých druhů zbraní.
Zákopové pozorovací povětrnostní stanice, stejně jako Zákopové povětrnostní pozorovací hlídky plynové služby byly vybaveny pouze přístroji a pomůckami k měření charakteristik přízemního větru a odesílaly jen hlášení o směru a rychlosti větru, množství a druhu oblačnosti a o výskytu atmosférických srážek.
O tom, jak velký význam rakousko-uherská armáda přisuzovala měření směru a rychlosti větru svědčí i to, že kromě Pilotovacích povětrnostních stanic měly i všechny Polní povětrnostní centrály a Polní povětrnostní stanice ve své výzbroji kromě oblačného zrcátka také kompletní zařízení pro pilotovací měření výškového větru. Zároveň i v týlu během války přibývalo „drakových stanic“, které vypouštěly na drátěných lanech upoutané meteorologické draky, nesoucí příslušné registrační meteorologické přístroje.
Za účelem efektivního vyhodnocování možností šíření otravných látek zpracoval v roce 1916 vídeňský c. a k. Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku, klimatologické mapy četnosti výskytu bezvětří, slabého, mírného, čerstvého, silného a bouřlivého přízemního větru, průměrných směrů a rychlostí větru, včetně map stability proudění přízemního větru. Tyto mapy byly zpracovány pro jednotlivé měsíce v roce a vycházely z dlouhodobé řady meteorologických pozorování prováděných na území habsburské monarchie v letech 1890 až 1916. Země koruny české byly na těchto mapách zastoupeny údaji od 30 tehdejších meteorologických stanic.
Rakousko-uherská vojenská povětrnostní služba měla možnost dokázat svoji odbornou erudici a všeobecně-vojenskou prospěšnost při přípravě a poskytování klimatologických a hydrometeorologických informací potřebných k zabezpečení jednotlivých etap plánování, přípravy a vedení velkého množství nejrůznějších vojenských operací v období bojů 1. světové války.
Jednu z operací 1. světové války, jejíž výsledek výrazným způsobem ovlivnily klimatické a hydrometeorologické podmínky, představovala bitva na Piavě, která probíhala koncem roku 1917 a následně s přestávkami až do podzimu roku 1918. V té době však c. a k. Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku a k němu přičleněná Týlová vojenská centrála meteorologická nedokázaly predikovat extrémní zimní projevy počasí vyskytující se v horském masívu Monte Grappa v první etapě bitvy koncem roku 1917. Obdobným způsobem rakousko-uherská vojenská povětrnostní meteorologická služba odborně selhala rovněž v červnu 1918, když nedokázala předpovědět nebezpečí vzniku katastrofických přívalových povodní na středním a dolním toku řeky Piavy v období zahájení rakousko-uherského útoku během druhé etapy bitvy ve dnech 15. až 23. června 1918.
Všeobecný popis časového období a geografického prostředí bitvy na Piavě
Bitva na Piavě probíhala ve třech fázích na severovýchodě Itálie v prostoru Benátské roviny a v přilehlém pohoří Dolomitských Alp v období od listopadu 1917 do listopadu 1918:
Řeka Piava představuje cca 220 kilometrů dlouhý vodní tok proudící na severu Itálie v oblasti Benátska. Povodí, které je druhé největší v Dolomitských alpách, má rozlohu cca 4 100 km2. Její pramen se nachází na západních horských svazích v prostředí Kranských Alp v nadmořské výšce 2037 m na svazích hory Monte Peralba, odkud potom její horní tok a část středního toku protéká v hlubokém údolí pohoří Dolomitských Alp až do Benátské roviny. Zde potom, severovýchodně od Benátek její dolní tok ústí do Benátského zálivu Jaderského moře. Od svého ústí až do vzdálenosti cca. 35 km do vnitrozemí je splavná pro malá a střední říční plavidla.
Hlavní zdroj vody řeky Piavy je především ledovcového, sněhového a srážkového původu. Nejvyšší vodnosti, tzn. kulminace vodního stavu (výšky vodní hladiny) a vodního průtoku dosahuje zpravidla dvakrát ročně. Nejprve na přelomu období jara a léta z důvodů vrcholícího období sezónního tání sněhové pokrývky v horském a vysokohorském prostředí a následně potom na podzim z důvodu výskytu období výrazných atmosférických srážek. Průměrný roční vodní průtok na dolním toku představuje cca 120 m3.s-1 (pro srov. přibližně stejný jako je průměrný roční vodní průtok v Labi v Kostelci nad Labem).
Kromě názvu Piava je rovněž používán i název Plavá, Piave, nebo Plavis. Italové jí však přezdívají „Svatá řeka vlasti“, díky třem ofenzívám, které na ní proběhly během 1. světové války.
Pohoří Dolomity (italsky Dolomiti, německy Dolomiten) představují jeden z horských masivů Italských Alp. Rozkládá se v severní části Itálie, na východ od Bolzanské kotliny. Pohoří nemá jednolitý hřeben a skládá se z mnoha menších, často velmi rozličných horských skupin. Tuto horskou oblast charakterizují typické dolomitické prvky jako například stolový povrch některých masivů, srázné stěny, věžovité vrcholy, rozeklané skalní hřebeny, takřka bizarní tvary některých štítů, apod. Na území Dolomit se vyskytují snad všechny typy horské krajiny - od horských luk až po skalní masivy s četnými ledovci.
Pohoří se rozkládá na území třech správních provincií - Belluno, Trento a Bolzano. Plocha Dolomit (cca 4 750 km2) je vymezena tokem řeky Rienz (na severu), východní hranici tvoří řeka Piava. Od jižně ležících Fleimstálských Alp jsou odděleny řekami Cismon a Brenta. Severní ohraničení Dolomit představuje údolí Val Pusteria. Západní hranici pohoří představují řeky území Adige a Isarco. Dolomity jsou protkány četnými a někdy i značně hlubokými dolinami.
Doliny Badia a Cordevole oddělují východní část Dolomit od západní. Zde leží zcela ve středu nejvyšší vrchol celých Dolomit - Marmolada. Severně od tohoto masivu je barikáda masivu Sella. Dále k jihu směrem k Benátské rovině se Dolomity celkově výrazně snižují, přičemž se zde rozprostírají horské masivy Sole, Le Vette Feltrine, Cismon a Monte Grappa (1776 m n. m.).
Horský masiv Monte Grappa představuje velkou skupinu spojených hřebenů a menších horských vrcholů prudce se zvedajících nad Benátskou rovinou, které vrcholí na Monte Grappa (1776 m n. m.), což na alpské poměry není příliš mnoho. Geograficky je masív Monte Grappa označován jako „Předalpy“. Geomorfologické procesy tento masiv utvořily jako přírodní pevnost složenou z četných neúrodných a větrných svahů a roztroušených strmých kamenitých srázů. Představuje nebezpečnou, geologicky značně nestabilní oblast, kde se v létě často vyskytují sesuvy půdy, padající kameny, četné rozvodněné potoky nebo náhlé vzniklé ronové proudy, v zimě je potom charakteristická výskytem četných pádů sněhových lavin. Nadmořská výška masivu Monte Grappa se sice může jevit jako nízká, avšak strmost srázů (viz. obrázek č. 1) a drsné klimatické podmínky zde mají spíše vysokohorský charakter. Koncem roku 1917 a v průběhu roku 1918 se oblast masívu Monte Grapa a dolní tok řeky Piavy proměnily ve válečné peklo.
Obr. č. 1 Pohled na horský masív Monte Grappa z Benátské roviny
Stručný historický klimatologický popis prostředí operace
S ohledem na výše zmíněný charakter prostředí operace čtenáře jistě napadne, jak strategicky důležitý význam muselo mít získání vojenské nadvlády nad horskými masivy a středním a dolním tokem řeky Piavy, když oběma bojujícím stranám stálo za to vést boj o oblasti známé svou geografickou a klimatickou složitostí za cenu značných ztrát na lidských životech. Množství lidských životů zmařených působením přírodních živlů bylo totiž v tomto prostoru totiž téměř srovnatelné s množstvím obětí, které byly způsobeny vlivem bojové činnosti.
Nebezpečí, která v daném prostředí představuje četný výskyt nízkých teplot vzduchu, vysokých rychlostí větru, nižšího tlaku vzduchu, vysokých ročních srážkových úhrnů, intenzivní přívalové atmosférické srážky, vysoká výška sněhové pokrývky a vysoká vlhkost vzduchu, byla i v době první světové války obecně známa a v různých variantách se zde přírodní katastrofy způsobené vlivem různých kombinací zmíněných prvků vyskytují i v současnosti takřka pravidelně.
Období let 1916 až 1918 nepředstavovalo v tomto smyslu žádnou výjimkou. Spíše naopak. Vyskytovaly se extrémní mrazy klesající v horských údolích až k -40 °C, silný vítr vířící sníh a znesnadňující nejen pohyb a orientaci v terénu, ale i vedení paleb. Výška sněhové pokrývky omezovala pohyb i zásobování armád a způsobovala pády sněhových lavin. Vlivem značného množství atmosférických srážek docházelo k podmáčení terénu, svahovým sesuvům půdy a hornin a rovněž k rozvodnění vodních toků. V neposlední řadě četný výskyt mrznoucích atmosférických srážek ovlivňoval přesuny živé síly a snižoval možnosti využití technického vybavení.
Příčinu častého výskytu pádů sněhových lavin představovaly v té době v těchto oblastech nejenom dostatečné množství sněhové pokrývky ležící na zemském povrchu, ale zejména značná nesourodost jednotlivých vrstev sněhu měnících své vlastnosti v důsledku kolísání teplot vzduchu. Pominout rovněž nelze ani existenci otřesů zemského povrchu a přízemní vrstvy atmosféry způsobené především četnou dělostřeleckou a ženijní činností bojujících armád.
V následujících grafech (viz. obrázek č. 2) je přehledně znázorněn výrazný přebytek výšky sněhové pokrývky, který se v Alpách vyskytl na přelomu let 1917/1918. Jen během měsíců listopad až leden celkový úhrn atmosférických srážek dosáhl 80 % celkového ročního úhrnu, v následujících měsících březen až duben potom připadlo dalších přibližně 560 mm srážek. Nadstandardní množství spadlých atmosférických srážek potom v rychlém sledu vystřídalo výrazné oteplení a následně další přibývání sněhové pokrývky. Ke vzniku tragických živelních pohrom tak potom zbývalo udělat už jen krůček.
Obr. č. 2 Vývoj výšky sněhové pokrývky v jižních Tyrolích v zimní sezoně 1917/18 v porovnání se statistickými údaji z let 1931až1960
Jen pro lepší představu připomeňme, že 13. prosince se v oblasti jižních Alp uvolnila celá série lavin, jejichž celkový počet oběti se odhaduje na přibližně 5000 osob, přičemž v témže roce smetla sněhová lavina v jediném okamžiku na 150 rakouských vojáků i s vojenským kaplanem během prováděné bohoslužby.
O náročnosti bojové činnosti vedené v alpských oblastech svědčí i skutečnost, že si armády ve vysokých polohách Alp často budovaly chodby, skladovací i ubytovací prostory v horských ledovcích. Příslušníci rakousko-uherské armády dokonce v horském ledovci nedaleko Punta Serauta vybudovali celé ledovcové město, jehož nejníže položená místa se nacházela až 50 m pod povrchem ledovce a celková délka chodeb se pohybovala kolem 8 km.
Přestože ledovcové město poskytovalo ve srovnání s nekrytými strmými svahy alpských hor relativně vyšší komfort (vnitřní teplota prostředí se pohybovala kolem -2 °C oproti vnějším i méně než -30 °C a výskytu silného větru se značným zchlazovacím účinkem na lidský organizmus), i tyto prostory však vojáky přímo ohrožovaly na životech.
V ledu vyhloubené chodby a prostory se totiž propadaly buď vlivem vnitřního tepla (pohyb osob, vytápění prostoru, teplo z petrolejových lamp a loučí) nebo v důsledku posunu ledovců po terénním horském podloží (ledovcový splaz). Teplý kouř z petrolejových lamp a vnitřního vytápění, který stoupal větracími otvory z ledovcového města, se při svém výstupu ochlazoval a často klesal zpět, když vlivem tzv. „komínového efektu“ často docházelo ke zpětnému zamoření vytápěných prostor a k početným úmrtím osob vlivem jejich udušení.
Průběžně modernizované postupy, kterými se vojáci snažili eliminovat hrozící nebezpečí a dosáhnout včasného varování před vznikajícím nebezpečím (například instalace kovových tyčí do stěn chodeb, aby z jejich posunu bylo možné sledovat pohyb ledu a nebezpečí zhroucení stěn a stropů) ve své době výrazně přispěl k poznání chování horských ledovců.
Nebezpečí však rozhodně nepředstavovaly jen nízké teploty vzduchu, silný vítr a značně vysoká sněhová a ledová pokrývka. Jarní oteplení (doprovázené dalšími vydatnými atmosférickými srážkami) způsobovalo výrazné zhoršení bojových podmínek i logistických nesnází. Podmáčení nekamenitých častí terénu, sesuvy kamenů a bahna strženého proudem stékající vody z vypadávajících atmosférických srážek, zvýšení vodních průtoků a vodních stavů v celé říční síti a rozbahnění břehů a okolního terénu, rozmáčení a znehodnocení zásob, kontaminace zdrojů pitné vody, vlhnutí střelného prachu a koroze výzbroje - to v té době představovalo jen některé z překážek, které výrazně ztěžovaly situaci obou bojujících stran.
Ani v současnosti nepolevují přírodní živly ve své intenzitě a aktuální statistická klimatická data tuto skutečnost jen potvrzují. Z obrázku č. 3 je zřejmé, že průměrné srážkové úhrny v jižních alpských oblastech jsou skutečně významné a povodí řeky Piavy se tedy i v letech 1917/18 nutně muselo potýkat s výraznými negativními důsledky jarního tání sněhové pokrývky při současném výskytu významného množství dešťových srážek.
Obr. č 3. Průměrný roční úhrn srážek [mm/rok] v období let 1971 až 2008
Obrázek č. 4 ilustruje průměrné rozložení srážkových úhrnů v rámci jednotlivých alpských oblastí s důrazem na jejich rozložení v rámci ročního chodu atmosférických srážek. Také tyto informace jen opět potvrzují vysokou četnost (na běžné evropské poměry) vydatných atmosférických srážek.
Obr. č. 4 Roční chod maximálních denních úhrnů srážek pro jednotlivé měsíce [mm/den] v letech 1971 až 2008
S ohledem na výše často zmiňovaná omezení živé síly a techniky způsobené sněhovou pokrývkou je zajímavé také vyhodnocení doby trvání sněhové pokrývky v závislosti na nadmořské výšce oblasti jejího výskytu. Z obrázku č. 5 je zřejmé, že zatímco v polohách od 1000 do 1600 m n. m. leží sněhová pokrývka v průměru jen (!) 100 dní v roce, ve vyšších polohách je tato doba potom až dvojnásobná (!). Při porovnání těchto údajů s podmínkami, které se vyskytují v České republice je zřejmé, jak složité sněhové podmínky v oblasti panovaly. A to i bez ohledu na skutečně dosaženou výšku sněhové pokrývky, která v oblasti horského masívu Monte Grapa běžně přesahuje i 1,5 m.
Obr. č. 5 Průměrný počet dní se sněhovou pokrývkou
Přestože klimatické charakteristiky průběhu teploty vzduchu neudávají pro alpská údolí nikterak extrémní průměrné hodnoty, některé synoptické situace nezřídka způsobují, že v údolích nebo na vrcholcích Alp se vyskytují teploty vzduchu často klesající i k -30 °C, přičemž v letech 1917 a 1918 byly pozorovány i hodnoty pod -40 °C, kdy v kombinaci s častou vysokou rychlostí větru se pocitová teplota musela na lidském organizmu projevovat výrazně negativním způsobem.
Roční srážkové úhrny v Benátkách (viz. obrázek č. 6) ležících ve výšce 2 m n. m. se pohybují kolem 750 mm a mívají 2 výraznější dešťová období. První nastává v dubnu (kdy úhrny dosahují cca 75 mm/měsíc) a druhé potom probíhá od října do prosince (až 90 mm/měsíc). V horských oblastech je množství spadlých srážek podstatně výraznější. Například v Arabbě (viz. obrázek č. 7) ležících ve výšce 1601 m n. m se měsíční srážkové úhrny kolem 100 mm vyskytují po období delší než půl roku (květen až listopad) přičemž roční suma atmosférických srážek se pohybuje kolem 1000 mm. Roční srážkové úhrny v masivu Monte Grappa se pohybují dokonce kolem 1300 mm.
Obr. č. 6 Průměrné teploty vzduchu a úhrn atmosférických srážek v Benátkách
Obr. č. 7 Průměrné teploty vzduchu a úhrn atmosférických srážek v Arabbě
Četnost výskytu dní s atmosférickými srážkami v oblasti Benátek se pohybuje kolem 100 dní v roce (viz. obrázek č. 8) a se zvyšující se nadmořskou výškou srážkových dní v alpských oblastech zvolna přibývá (Arabba 150 dní) (viz. obrázek č. 9) přičemž pro oblast horského masivu Monte Grappa je předpokládán jejich průměrný výskyt až v 50 % (cca 180 dní v roce).
Obr. č. 8 Průměrný počet dní bezoblačných, oblačných, zatažených a s atmosférickými srážkami v Benátkách
Obr. č. 9 Průměrný počet dní bezoblačných, oblačných, zatažených a s atmosférickými srážkami v Arabbě
Zatímco v přímořských Benátkách se sněhové srážky vyskytují v průměru jen jedenkrát za rok v únoru (viz. obrázek č. 10), v údolích v okolí horského města Arabba se sněžení vyskytuje téměř ve 40 dnech v roce v období listopad-duben, zejména potom v lednu (viz. obrázek č. 11).
Obr. č. 10 Průměrné množství atmosférických srážek a počet dní se sněžením v Benátkách
Obr. č. 11 Průměrné množství atmosférických srážek a počet dní se sněžením v Arabbě
Ani údaje o průměrné rychlosti přízemního větru v oblasti operace nejsou z pohledu statistických údajů nikterak extrémní (viz. obrázky č. 12 a 13). Avšak i přesto vedení bojové činnosti se na svazích horských hřebenů v zimním období z pohledu podmínek prostředí často stávalo téměř životu nebezpečné, jelikož vyšší rychlost přízemního větru výrazně snižovala pocitovou teplotu a přispívala tak ke značnému ochlazování organismu nejen raněných, ale i zdravých vojáků.
Obr. č. 12 Průměrná rychlost přízemního větru v Benátkách
Obr. č. 13 Průměrná rychlost přízemního větru v Arabbě
V oblasti Benátek lze v období od listopadu do dubna očekávat v průměru až 45 mrazivých dní (viz. obrázek č. 14), zatímco na vrcholcích Monte Grappa jich je možno očekávat v průměru až 120 v období od října do května, z toho v lednu až 25 dní. V údolí Arabba se od září do května vyskytuje v průměru 165 mrazivých dní, s maximem v lednu až 30 dní (viz. obrázek č. 15).
Obr. č. 14 Průměrný počet dnů s nejvyššími teplotami a průměrný počet mrazivých dnů v Benátkách
Obr. č. 15 Průměrný počet dnů s nejvyššími teplotami a průměrný počet mrazivých dnů v Arabbě
Stručný popis situace na frontě a vlivu tehdejších reálně se vyskytujících hydrometeorologických podmínek
První fáze operace: 10. listopad 1917 až 25. prosinec 1917 (rakouská ofenzíva)
Od vstupu Itálie do války v roce 1915 se italská fronta stala prakticky frontou poziční (stacionární) a v zásadě prakticky kopírovala linii pohoří Alp na severu Itálie a ve Slovinsku. Změna nastala až na konci října 1917, kdy rakousko-uherská vojska doplněná o německý sbor již po dvanácté, tentokrát úspěšně, zaútočila na sočské frontě u města Kobarid (Caporetto) a následně přinutila italskou armádu k rychlému ústupu z oblastí severních a východních italských Alp a západní části slovinských Alp až do oblasti horského masívu Monte Grappa v jižních Dolomitech a do Benátské roviny. Italské armádě se podařilo zastavit tento ústup dne 7. listopadu na pravém (západním) břehu v té době rozvodněné řeky Piavy, kde bylo předem vybudováno mohutné obranné pásmo (viz. obrázky č. 16 a 17).
Obr. č. 16. Situační mapa v červnu 1918
Obr. č. 17. Situační mapa v říjnu 1918
V této souvislosti italské jednotky za sebou zlikvidovaly všechny existující říční mosty a utvořily tak z řeky prakticky neprostupný obranný val, který byl na levém křídle na severozápadě ohraničen horským masívem Monte Grappa. Válečná fronta v Benátské rovině, v mimořádně nepříznivých a omezujících hydrometeorologických podmínkách zimy 1917/18, ustrnula v bahně zákopů, při nízkých teplotách a vysoké vlhkosti vzduchu, s četnými chřipkovými a dalšími onemocněními a v silných dešťových, nebo sněhových atmosférických srážkách, nebo přeháňkách až do jara 1918.
Strategické umístění masívu Monte Grappa nezůstalo nepovšimnuto ani jednou z bojujících stran. Italská armáda zde vybudovala svoje opevnění na severní části vrcholu podle zkušeností Francouzů od Verdunu. V letech 1917 a 1918 spatřovali Rakušané a Němci v dobytí masívu Monte Grappa příležitost, jak následně z boku zaútočit na celou italskou obrannou linii u dolního toku řeky Piavy a dosáhnout tak rozhodujícího strategického vítězství. Italská armáda by tak byla rozdělena na dvě části a pravděpodobně i kompletně obklíčena a zničena.
V prostředí horského masívu Monte Grappa v nadmořských výškách i nad 1500 m (horské vrcholy Monte Grappa - 1776 m n. m., Monte Tomacito, Monte Roncone, Col della Beretta, Monte Fontanasecca, Monte Tomba a Monte Asolone), kde italská armáda již dříve vytvořila mohutné opevnění a hory zde byly protkány sítí podzemních chodeb se stanovišti pro těžké kulomety, minomety a horské dělostřelectvo, přičemž ve druhé polovině listopadu a v prosinci 1917 zde probíhala hlavní bojová činnost (viz. obrázky č. 18 a 19).
Obr. č. 18. Boje v horském masívu Monte Grappa v listopadu 1917
Obr. č. 19. Boje v horském masívu Monte Grappa v prosinci 1917
Operace v oblasti horského masívu Monte Grappa byla koncem prosince postupně zastavena vlivem výskytu nepříznivých, omezujících a ničivých extrémních zimních horských hydrometeorologických podmínek (silný mráz, sněžení a vítr, pády sněhových lavin, apod.) a rovněž z důvodů vyhladovění vojsk obou válčících stran vlivem nedostatečného zásobování.
V tomto extrémně náročném operačním prostředí se obě válčící strany snažily o co největší územní zisk a prolomení zdejší frontové linie, které by jim v následném období umožnilo přenést boje do klimaticky a geograficky méně exponovaných nížinných oblastí. Za tímto účelem zde byly na obou stranách nasazeny jak horské a speciální jednotky, tak i klasické útvary pěchoty.
Kromě vojenských akcí, které si na obou válčících stranách v této části fronty v oblasti Dolomit vyžádaly od počátku operace až do ukončení bojů téměř 100 000 lidských životů, byly pro vojáky vážným nebezpečím složité fyzikální (klimatické, hydrometeorologické a geografické) podmínky samotného prostoru válčiště.
Po celé období 1. fáze operace docházelo k četným náhlým, značným a často velmi rychle probíhajícím změnám hydrometeorologických podmínek, které byly v této oblasti celkově značně nestabilní. Horské hřebeny, vrcholy a průsmyky byly v tomto období často zakryty nízkou oblačností. Rychle se měnící výška základny oblačnosti a přízemní vodorovná atmosférická dohlednost měly často značný vliv na rozhodování o použité taktice boje ve vyšších nadmořských výškách.
Snížený atmosférický tlak, hustota vzduchu a parciální tlak kyslíku v okolní atmosféře významně snižovaly fyzickou výkonnost a zvyšovaly únavu lidského organizmu, přičemž se často vyskytovaly příznaky výškové nemoci.
Vysoká sněhová pokrývka, neprůjezdné, nebo neprůchodné pozemní komunikace, pády sněhových lavin, svahové sesuvy a často rozvodněné horské vodní toky vytvářely terénní překážky, které omezovaly útočnou činnost a naopak podporovaly činnost obrannou.
Silné smíšené, nebo sněhové atmosférické srážky, vysoce zvířený sníh, nebo sněhové bouře ztěžovaly veškerou činnost prováděnou ve volném terénu a celkově tak dezorganizovaly činnost vojsk. Silný vítr ženoucí vzduchem pevné sněhové částice prakticky znemožňoval pobyt živé síly ve volném terénu bez ochrany obličeje a očí.
Při poklesu teplot vzduchu pod -20 °C docházelo k poruchám spalovacích motorů, mazací tuky a kapaliny ztrácely požadované vlastnosti, zvyšovala se spotřeba pohonných hmot a mazadel, ztěžovaly se možnosti používání a schopnosti používaných zbraňových systémů, bojové a jiné techniky. Zvyšovaly se nároky na ubytování a stravování osob.
Účinky položených min, používané dělostřelecké, minometné a pěchotní munice byly značně sníženy tlumícím účinkem vysoké sněhové pokrývky. Z důvodu existence sněhové pokrývky bylo nutno provádět speciální maskovací opatření.
Podmínky pro život a činnost živé síly byly značně složité a kladly značné nároky na lidskou psychiku. Nízké teploty vzduchu hůře snášeli osoby postižené ztrátou krve.
Mnoho mužů zahynulo, když umrzli v důsledku nízkých teplot vzduchu dosahujících hodnot -20 °C i nižších, kdy v kombinaci s působením vysokých rychlostí přízemního větru klesala pocitová teplota vzduchu (index zchlazování lidského organizmu) na hodnoty - 40 °C i nižší. V těchto podmínkách rychle docházelo ke značnému podchlazení lidského organizmu, přičemž nedostatečně chráněná osoba pohybující v tomto prostředí po dobu více než 10 min. se vystavovala reálnému nebezpečí umrznutí.
Vyskytoval se silný přízemní vítr místy dosahující rychlostí i 20 až 25 m.s-1 (72 až 90 km.h-1), ojediněle i vyšších. Sněhová pokrývka místy dosahovala výšky kolem 1 m, v nejvyšších horských partiích potom 1,5 až 2m. V těchto podmínkách byl pěší pohyb osob prakticky nemožný, neboť bez lyží, nebo sněžnic zde bylo možno dosahovat maximální rychlosti pohybu nejvýše 1 km.h-1.
V počátečním období (říjen a listopad) docházelo k četným sesuvům půdy a hornin vlivem silných dešťových srážek.
V pozdějším období (prosinec) se na příhodných závětrných stranách orografických překážek vytvářely vlivem unášení sněhu (driftingu) četné sněhové bariéry tvořené návějemi, klíny a polštáři, které tak vytvářely příhodné podmínky pro vznik nebezpečí pádů sněhových lavin, které vojáci nazývali „bílá smrt“. Nejhorší situace nastala koncem prosince 1917, kdy napadlo extrémní množství sněhu, přičemž vzniklá vysoká sněhová pokrývka nebyla na úbočích místních lavinově příhodných horských svahů zadržována dostatečným množstvím vegetačního porostu, nebo geomorfologických stabilizačních prvků, které by působily jako efektivní protilavinové zádržné elementy.
Z rekonstruovaných zpětných analýz tehdejší synoptické situace provedené Centrem reanalýz při Wetterzentrale.de v německém Karlsruhe lze v současnosti zjistit, že tato situace byla způsobena výskytem výrazné teplé fronty spojené s tlakovou níží 1000 hPa se středem nad západním středomořím, jejíž vliv byl koncem roku 1917 rychle vystřídán výběžkem mohutné zimní kontinentální tlakové výše 1050 hPa se středem nad Sibiří, po jejímž okraji proudil do západní a jižní Evropy výrazně studený suchý vzduch arktického původu.
Značný pohyb osob a techniky, vznik tlakových vln při často vedených střelbách lehkých a těžkých pěchotních zbraní, dělostřeleckých a minometných palbách, včetně působení tlakových vln při výbuších munice, potom představovaly spouštěcí mechanizmy způsobující četné pády sněhových lavin.
Na některých místech docházelo k výskytu i tak absurdních situací, při kterých byli vojáci obou válčících stran nuceni hledat, po zasypání svých zákopů, nebo pozic sněhovou lavinou, společné útočiště před běsnícím přírodním živlem na „území nikoho“. Vyděšení muži zapomněli na válku a vzájemně spolupracovali při záchraně svých životů.
Další vojáci zahynuli, nebo byli těžce zraněni při pádech z příkrých svahů, ke kterým docházelo během přesunů v geograficky náročném horském prostředí.
Horskému operačnímu prostředí a v té době se vyskytujícím zimním klimatickým podmínkám, ve kterých byla vedena bojová činnost, neodpovídala osobní výstroj většiny vojáků na obou stranách válečného konfliktu.
Pouze vybrané horské a další speciální jednotky disponovaly potřebnými výstrojními součástkami, lyžemi, nebo sněžnicemi, které se uplatňovaly zejména při přesunech nebo při vedení průzkumné činnosti. K lyžím se používala jedna nebo dvě lyžařské hůlky. Do výbavy těchto jednotek patřila rovněž horolezecká lana, cepíny a speciální horská obuv s hroty. Nezbytností byly ochranné a sluneční brýle, které měly chránit vojáky před silným větrem hnanými pevnými sněhovými částicemi a onemocněním tzv. „sněžnou slepotou”.
U ostatních jednotek si složité hydrometeorologické podmínky vyskytující se v průběhu bojů vyžádaly zavedení značného množství dalších výstrojních doplňků, které se ukázaly jako nezbytné.
Druhá fáze operace: 15. až 23. června 1918 (rakouská ofenzíva)
V průběhu února 1918, bez ohledu na narůstající potíže ve vedení války na několika frontách, začalo rakousko-uherské armádní vrchní velení připravovat novou značně ambiciózní útočnou operaci, která měla být vedena ze dvou hlavních sbíhavých směrů, jednak z náhorní planiny Sedm obcí (horská krajina kolem Asiaga v jižních Dolomitech) a zároveň z Benátské roviny, na levém (východním) břehu středního a dolního toku Piavy.
Před tímto řešením opakovaně varoval především velitel piavské skupiny armád, Feldmarschall Svetozar Boroević de Bojna, s poukazem na početní slabost, materiální nouzi a vyčerpání vojsk trpících nedostatkem výstroje, podvýživou, střevními chorobami a malárií šířící se od ústí řeky Piavy. Naopak náčelník generálního štábu rakousko-uherské branné moci, Feldmarschall Arthur Arz Graf von Straußenburg a velitel jihotyrolské skupiny armád Feldmarschall Franz Conrad Graf von Hötzendorf tuto operační variantu bezvýhradně prosazovali a podporovali.
Vlastní ofenzíva byla od konce měsíce března 1918 několikrát odkládána především z důvodu pokračujícího značného rozvodnění řeky Piavy a rozbahnění terénu v jejím okolí (zejména v dolní části toku) vlivem pravidelného sezónního tání (vznik jarních sněhových povodní) značné sněhové pokrývky ležící v horských a vysokohorských polohách Dolomitů a dalších oblastech Alp v okolí středního a horního toku Piavy a v okolí jejích přítoků.
K zahájení vlastní operace tak došlo teprve dne 15. června, avšak již 17. června 1918 byla ofenziva předčasně přerušena.
Vlastní útočná operace byla zahájena dne 15. června v 03:00 hod. ráno, ještě předtím ve 02:30 hod. byla zahájena mohutná dělostřelecká příprava. V rámci prováděné bubnové (přehradné) a uzavírací palby byly použity jak klasické (cca 1 000 000 ks), tak plynové dělostřelecké granáty a miny (cca 100 000 ks). Italské jednotky však již byly vybaveny novým typem ochranných plynových masek, takže jejich ztráty na lidských životech byly relativně nízké.
Za účelem hodnocení možností a efektivity nasazení bojových otravných chemických látek byly použity klimatologické mapy četnosti výskytu případů bezvětří, slabých, mírných, čerstvých, silných, nebo bouřlivých větrů, průměrných směrů a rychlostí větrů, včetně map stability přízemního proudění vzduchu. Tyto mapy ukazovaly, že v měsíci června se oblasti operace zpravidla vyskytuje přízemní vítr převážně severních až severozápadních směrů a proto tak existuje reálná pravděpodobnost, že se budou vyskytovat příznivé meteorologické podmínky a použité plynové otravné látky se tak budou šířit směrem k protistojícím italským jednotkám (viz. obrázek č. 20).
Tyto mapy, jak již bylo uvedeno, zpracovala v roce 1916 Týlová vojenská centrála meteorologická zřízená při c. a k. Ústředním ústavu pro meteorologii a geodynamiku.
Obr. č. 20. Klimatologická mapa převládajících směrů přízemního větru na rakousko-uherském území v měsíci červnu v 07:00. hod.
Po zahájení 2. fáze operace byly opět vedeny těžké boje o horský masív Monte Grappa, kde však byl hned první den útok zastaven a boje na zdejší frontě opět získaly poziční charakter.
Zároveň se v Benátské rovině uskutečnil pokus o překročení středního a dolního toku (podél Jaderského moře) řeky Piavy, kde byla na pravém (západním) břehu dne 16. června vytvořena celkem tři předmostí o celkové šířce cca 24 km a každé o hloubce do cca 8 km. Tato předmostí však vojska rakousko-uherské armády nedokázala dále rozvíjet, když zastavila svůj postup v hluboce členěném a opevněném italském zákopovém obranném systému, nebo je alespoň udržet, protože jim brzy došly síly i munice, která byla po zničených nebo poškozených mostech a pomocí plovoucích pontonů přes řeku Piavu díky přesné palbě a bombardování italského dělostřelectva a letectva jen těžko proveditelná. Vytvořená předmostí byla dne 17. června italským protiútokem zčásti obklíčena, do 23. června postupně zlikvidována a následně zde padlo do zajetí přibližně 24 000 rakousko-uherských vojáků.
K fatálnímu rakousko-uherskému neúspěchu v té době zásadním způsobem rovněž přispěla kulminace vodních stavů a průtoků na středním a dolním toku řeky Piavy, která proběhla v odpoledních hodinách dne 18. června (viz. obrázek č. 21). Vzniklá mohutná přívalová povodňová vlna rychle strhla všechny zbylé dosud nezničené provizorní válečné mosty (ve městě San Donà di Piave kolem 18:00 hod. místního času), znemožnila plavbu pontonů a rozlila se do okolního volného záplavového prostoru, přičemž přeprava přes řeku a manévr vojsk v terénu se tak staly prakticky nemožné.
Obr. č. 21. Rozvodněný dolní tok řeky Piavy v červnu 1918
Rozsáhlá letní (přívalová) povodeň vyskytující se po celé délce středního a dolního toku řeky Piavy byla způsobena jednak ještě neukončeným obdobím jarního tání sněhové pokrývky v alpských vysokohorských polohách, ale především vlivem několika denních intenzivních přívalových atmosférických srážek, které byly spojeny s výskytem četných silných atmosférických bouřek ovlivňujících oblast severní Itálie.
Při zahájení útoku dne 15. června 1918 panovalo v celé oblasti severní Itálie již několik dní trvající nádherné slunečné, velmi teplé počasí jako předzvěst nastupujícího letního období. Tyto meteorologické podmínky se však měly během několika příštích hodin rapidním způsobem diametrálně změnit.
Z rekonstruovaných zpětných analýz tehdejší synoptické situace lze v současnosti zjistit, že oblast severní Itálie v té době začala ovlivňovat výrazná zvlněná studená fronta, před kterou vrcholil přísun (advekce) velmi teplého vzduchu od jihozápadu. Tato atmosférická fronta, která jen velmi pomalu postupovala k severovýchodu, ležela v brázdě nízkého tlaku vzduchu s osou nad Německem, Alpami, severní Itálií a západním středomořím a byla spojena s mělkou tlakovou níží 1003 hPa se středem nad Německem. Zvlněná studená fronta a s ní spojené silné atmosférické bouřky a intenzivní přívalové dešťové srážky začaly oblast severní Itálie ovlivňovat k večeru dne 15. června a teprve v noci na 19. června se za touto atmosférickou frontou nad zájmovou oblast rozšířil hřeben vyššího tlaku od jihozápadu, který výskyt nebezpečných a ničivých hydrometeorologických podmínek ukončil.
Před zvlněnou studenou frontou proudil do Evropy od jihozápadu velmi teplý vzduch původem ze západní Sahary a maximální denní teploty vzduchu v nízkých polohách severní Itálie v den zahájení útoku 15. června dosahovali ještě hodnot 26 až 29 °C. V týlu zvlněné studené fronty potom začal dne 19. června do zájmové oblasti proudit velmi studený vzduch od severozápadu původem z oblasti Islandu a Grónska, přičemž maximální denní teploty vzduchu zde dosahovali hodnot pouze 11 až 14 °C.
Rakousko-uherské jednotky, které zastavily svůj další pohyb v rozbahněném terénu na vytvořených předmostích na pravém (západním) břehu Piavy, v částečném obklíčení marně čekaly na přísun munice a dalších zásob. Ve snaze uniknout z obklíčení a zajetí se v rozvodněném vodním toku utopilo mnoho tisíc prchajících vojáků při marných pokusech jejího překonání zpět na levý (východní) břeh. U kotvišť lodní přepravy bezmocně leželo a umíralo dalších několik stovek raněných, protože sanitní pontony snažící se překonat rozbouřený vodní tok, byly unášeny nebo potápěny silným říčním proudem a ničeny palbou italského dělostřelectva. Odhaduje se, že v přímé, nebo nepřímé souvislosti s rozvodněnou Piavou v té době zahynulo cca 20 000 rakousko-uherských vojáků.
Nakonec císař Karel I. Habsbursko-Lotrinský, svá vojska z předsunutých postavení na pravém (západním) břehu Piavy dne 20. června odvolal a ty zbylé jednotky, které se do té doby vyhnuly obklíčení a zajetí se tak ve dnech 21. až 23. června s velkými obtížemi vrátily zpět do svých výchozích postavení na levém (východním) břehu. Pro již tak vyčerpané a vyhladovělé vojsko znamenal neúspěch druhé ofenzívy na Piavě značný šok a z toho důvodu došlo ke značné demoralizaci rakousko-uherské armády.
V červnu 1918 bylo pro jednotlivce prakticky nemožné překonat bez cizí pomoci rozvodněnou řeku Piavu plaváním, nebo přeplutím. Nenechme se zmást současným, téměř idylickým obrazem kultivované benátské krajiny. Ještě v době Velké války patřil střední a dolní tok řeky Piavy k jejím nejzanedbanějším částem, včetně výskytu oblastí rozsáhlých bažin, zamořených navíc malárií, tyfem a cholerou. Regulace koryta Piavy a jeho břehů, s následným vysušením celého jejího dolního toku, byla uskutečněna až v pozdějších poválečných letech.
Za „bitvy o slunovratu“ bylo piavské koryto na jejím středním a dolním toku přeplněno velkou vodou valící se z hor, a to v celé své šíři až k inundačním hrázím, vzdálených od sebe i několik set metrů. U zničeného provizorního válečného mostu ve městě Ponte di Priula činila šíře této hladiny téměř 600 metrů. Za zvýšené vodní hladiny plavaly v mimořádně silném proudu studené vody ve vodním toku shluky větví, jednotlivé kmeny stromů, mohutné pařezy, části stržených provizorních válečných mostů a lávek, vraky pontonů, zbytky staveb a techniky, mrtvá hospodářská zvířata, apod. Srážka plavce s takovou překážkou znamenala jeho téměř jistou smrt.
Sapéři (ženisté), většinou vybraní zdatní plavci, obsluhující plovoucí přepravní pontony, pracující ve vodě u břehů, na provizorních válečných mostech, v přístavech a kotvištích, nebo i jinde, často neslyšně mizeli pod vodní hladinou, strženi silným proudem vody.
Samotný plavec by navíc musel (především na středním toku Piavy) mnohdy několikrát překonávat nekryté vyvýšené holé písčiny ležící mezi jednotlivými rameny řeky, nebo přes ně dokonce přetahovat své plavidlo. Vyvýšené nekryté plochy písčin byly nepřetržitě pozorovány ze stanovišť na obou březích řeky a při zjištěném pohybu osob se na tyto místa ihned snášela přesná kulometná či dělostřelecká palba. V konečné fázi by přeživší zdatný plavec, blížící se ke druhému břehu, musel na mnoha místech překonat bariéru vytvořenou z ukotvených klád a následně ještě několik řad dva metry vysokých překážek z ostnatého drátu, zčásti skrytých v křoviskách a husté popínavé vegetaci.
V bojích na dolním toku řeky Piavy a při jejím ústí, probíhajících v nepřehledné krajině kukuřičných polí, vinic a spleti vodních kanálů, vynikli v sestavě rakousko-uherské 10. pěší divize vojáci olomouckého 13. střeleckého, čáslavského 21. a vysokomýtského 98. pěšího pluku.
S nevídanou osobní statečností si v zápase s rozvodněným vodním tokem počínali čeští sapéři (ženisté) pražského 28. pěšího pluku a terezínského 42. pěšího pluku při stavbách a opravách provizorních válečných mostů, strhávaných proudem, nebo ničených italským dělostřelectvem a letectvem. Jejich řemeslná dovednost vynikla především v období následujícím po přerušení ofenzivy, kdy ve dnech 21. až 23. června zabezpečovali přepravu rakousko-uherských vojsk přes rozvodněný vodní tok zpět na jeho levý (východní) břeh. Více než polovina z nich při tom zemřela v rozbouřených vodách Piavy.
O těchto skutečnostech se u nás v období po 1. světové válce mnoho nepsalo, ani nemluvilo. Vystoupení početné skupiny českých mužů, z nichž asi čtvrtina z celkového počtu v krutých podmínkách bojů na Piavě zahynula, jejich odvaha, vytrvalost a smysl pro povinnost, se do mnohdy uměle vytvářených představ o univerzálním odporu a vzdoru proti nenáviděnému Rakousko-Uhersku prostě příliš nehodily.
Na italské straně bylo koncem května 1917 zařazeno do sestavy III. armády i téměř 900 mužů legionářského I. praporu 33. československého střeleckého pluku dislokovaného ve Folignu. Ještě dříve než byl prapor rozdělen do jednotlivých výzvědných rot, zaútočily 15. června rakouské jednotky na řece Piavě. Při rychlém italském ústupu nebyly všechny československé legionářské jednotky včas staženy, následkem čehož byli jejich příslušníci obklíčeni, část z nich zajata a následně bylo na základě vydaných rozsudků rakousko-uherských polních soudů popraveno 39 legionářů.
Zbytky praporu se poté 17. června soustředily na dolním toku Piavy u San Donà di Piave, kde se podílely na odražení rakouského útoku a na provedení několika následných úspěšných protiútoků vedených až do 19. června ve spletitém terénu tvořeném močály a vodními kanály ležícími jihozápadně od Fossalty di Piave. Avšak ztráty jednotky byly značné, proto byl prapor nakonec donucen k ústupu a následně byl stažen z fronty.
Třetí fáze operace: 23. října až 3. listopadu 1918 (italská ofenzíva)
Dne 23. října 1918 měl začít plánovaný hlavní útok italské armády a jejích spojenců v oblasti Benátské roviny, avšak vzhledem k výskytu trvalého silného deště jej italské velení o dalších dvacet čtyři hodin odložilo. Z rekonstruovaných zpětných analýz tehdejší synoptické situace lze v současnosti zjistit, že silný trvalý déšť souvisel s přechodem výrazné teplé fronty postupující přes oblast severní Itálie od jihovýchodu, která byla spojena s mělkou tlakovou níží 1007 hPa se středem nad pobřeží Tuniska.
Podle plánu tak začal pouze odlehčovací útok v úseku horského masívu Monte Grappa, kde jednotky IV. italské armády dobyly rakousko-uherské pozice na Monte Asolone, ale protiútokem pražského 28. pěšího pluku byly opět vytlačeny do výchozích postavení. Boje na tomto úseku pak pokračovaly až do 31. října, kdy se zbývající rakouské, české a chorvatské jednotky začaly spořádaně stahovat směrem k rakouským hranicím.
V následujícím období překročily italské a spojenecké divize střední a dolní tok řeky Piavy, přičemž další spojenecké jednotky pronikly od horského masívu Monte Grappa do Benátské roviny. V tomto období již na činnost vojsk nepůsobily prakticky žádné nepříznivé, omezující, nebo ničivé hydrometeorologické podmínky a vlastní boje na frontě byly zastaveny v rámci tehdy sjednaného všeobecného příměří.
Závěr:
Dlouhodobé klimatické a reálně se vyskytující hydrometeorologické podmínky zásadním způsobem ovlivnily především první a druhou fázi bitvy na Piavě na podzim 1917 a na jaře 1918. Velitelé a štáby obou válčících stran při svém strategickém hodnocení možných variant, prováděném operačním plánování a přípravě operace a při jejím taktickém provedení značně podcenili možný vliv dlouhodobě se vyskytujících klimatických a momentálních (v té době se vyskytujících) hydrometeorologických podmínek na vedení bojové činnosti v horském prostředí v zimním období a následně v nížinném podhorském prostředí v oblasti středního a dolního toku středně velkého a značně vodnatého vnitrozemského vodního toku koncem jarního a počátkem letního období.
Na druhou stranu je nutno objektivně připomenout, že tehdejší civilní i vojenské povětrnostní služby se nacházely ještě v počátcích svého vývoje, úroveň lidského poznání v oborech klimatologie, meteorologie a hydrologie jako vědy a jejich praktická realizace ve vojenských podmínkách nedokázaly v té době, až na některé výjimky, dát ještě dostatečně objektivní odpovědi na většinu reálných otázek a požadavků velitelů a štábů spojených s problematikou vlivu klimatických a hydrometeorologických podmínek na stávající a budoucí vedenou bojovou činnost vojsk.
Je možno konstatovat, že jen těžko bude někdy zcela doceněna statečnost a vytrvalost vojáků obou válčících stran, kteří bojovali v tak složitém operačním prostředí a museli čelit tak náročným geografickým, klimatickým a hydrometeorologickým podmínkám.
Příloha:
Horská silnice na piave - prezentace PowerPoint
