Následuje
přepis dopisů, které pan Vlastník poslal náčelníku VZÚ, v roce 1992.
Začátky VZÚ jsou jistě již
napsány.
V budově
školy, kde pracovali kresliči, byly v přízemí dva hvězdicové
kamenotiskařské ruční lisy, na kterých se tiskly v malých nákladech
autograficky provedené tiskoviny pro potřebu štábu armády. Mapy z podkladů
získaných z vídeňského ústavu, tiskla firma V. Neubert na Smíchově, která měla
malou kartolitografii, kde se ryly a tiskly školní atlasové mapy. Tento druh
grafické práce zůstal u Fy. Neubert až do 50. let. výstavbou VZÚ a zřízením
vlastní tiskárny tato spolupráce zanikla.
Z
vídeňského ústavu se vrátilo málo odborníků. Kromě vojáků základní služby, se
vrátili někteří vojenští úředníci např.: Matěj Semík, který se stal přednostou
KO, František Kotrba přednostou RO, Stehlík vedoucím oddělení nárysu KO,
Leizner vedoucím oddělení terénu KO, Jan Havránek, vedoucí kartolitografie RO.
Nevrátili se všichni Češi, někteří ve Vídni zůstali. Také nebylo známo, kdo je
Čech.
Dlouho
se vyprávělo, jak se Vídeňáci divili a říkali: “Du Štélig, atý Kotsorek, víš
taký Tšech?”. Protože je nikdy neslyšeli česky mluvit (Richard Kocourek,
šikovatel, sice nastoupil ve VZÚ, ale dal si později vyplatit odstupné a
pracoval ve VZÚ jako občanský zaměstnanec- předtiskař).
Odborníci
přišlí z vídeňského ústavu by ovšem pro tvorbu nového VZÚ nestačili a proto se
vedení obrátilo na grafickou organizaci “ Grafická beseda” o získání hlavně
merkantilních litografů, pro zapracování v kartografické a kartolitografické
kresbě. Nehledělo se na věk, protože nabídky MNO nebyly nijak lákavé. Platy
byly poloviční ve srovnání s civilním sektorem, nároky na kvalitu prací vysoké.
Snad jedinou výhodou bylo jmenování rotmistrem, tedy po 10 letech poctivé služby
měl možnost dostat definitivu a v případě invalidity dostat 300 Kč měsíční
penze. Tato výhoda v civilu nebyla a každý grafik pracoval, jak dlouho mohl a
zaměstnavatel ho držel. “ Na stáří “ musel šetřit, aby mohl být z něčeho živ.
Podpora organizace byla malá a časově omezená. Právě tato “výhoda” přivedla
litografy a kamenotiskaře, ale i jiné pracovníky do VZÚ. Výhodná byla také
pracovní doba, kdy ti kteří uměli, měli možnost pracovat pro grafické závody a
jiné podniky a tak si přivydělat. Vedení VZÚ to mlčky trpělo, protože sociální
podmínky pracovníků byly bídné. Povýšení rotmistra na štábního rotmistra bývalo
za 8- 12 let a na praporčíka rovněž. Když přišli do VZÚ legionáři, obsadili
praporčická místa a tím povyšování zastavili. Toto nebylo jen u rotmistrů či
gážistů mimo hodnostní třídy, jak se psalo, ale i u důstojníků. Kpt. Zem.
Rubeš, původně akademický malíř, vedoucí oddělení fotoreprodukce, byl 13 let
kapitánem – snad nejstarším kapitánem v Čs. Armádě, byl povýšen na škpt. Až po
návštěvě pana presidenta Dr. Ed. Beneše ve VZÚ, kdy ho o to poprosil velitel
VZÚ gen. Basl. I když byla tehdy známá fráze že:”Koňský hnůj (bylo tehdy 8
jezdeckých pluků, hipické dělostřelectvo a prapory vozatajstva) a Vojenský
zeměpisný ústav svým prodejem map a pracemi pro civilní sektor, jsou jediné
přínosy voj. eráru”, zůstávala zeměpisné služba hned za vojenskou hudbou. Při
návštěvě hodnostářů ve VZÚ se sice každý podivil překrásnou prací zdejších
vojáků, ale to bylo všechno.
Důstojníků
zeměpisné služby bylo celkem málo a rotmistři chodili zásadně v civilu. Jen
když měli dozorčí služby VZÚ, byli ve všelijakých uniformách, které si vzájemně
půjčovali. Později bylo nařízeno, že mladší vojáci z povolání (do 35 let) musí
chodit do zaměstnání v uniformách, aby cizina viděla, že má ČSR armádu.
Příspěvek na výstroj byl 50 Kč měsíčně, a když stál vojenský plášť 800 Kč,
muselo se na něj spořit 16 měsíců! To se týkalo všech vojáků z povolání. Služné
se zvyšovalo po 3 letech služby.
Práce
tehdejších kartografických kresličů zasluhovaly skutečný obdiv. Ze všeho najvíc
jsem cenil napsání nápisu, kde 0,8mm vysokým bylo uvedeno: Občas bažinato,
protože, perem a tuší na originál mapy 1:200 000. Na té kartografické kurzivě
čisté a ostré musely být zavěšeny ty dvě višničky u písmene S. Bylo to umění.
Pravda, byla to technologie zastaralá, vždyť již tehdy bylo možné nakreslit
originál větší, fotograficky zmenšit a dosáhnout čistotu a jemnost kresby bez
týrání kresliče a jeho očí. Také plýtvat časem. Vždyť např. Ganerální mapu 1:
200 000 OLOMOUC, kreslil šrtm. Čeněk Dušek téměř 10 let! Na originálech
převzatých z Vídně, nebylo možné měnit technologii, ale na nových mapách měř. 1
: 5 000 měla být použita fotoreprodukce. To ostatně bylo použito při
tvorbě uceleného mapového díla podle sovětského klíče.
Proto
se tvorba map nemohla hnout z místa, dokonce i původní mapy 1: 75 000 a 1: 200 000 byl zastaralé. Když Hitler začal harašit
zbraněmi uvědomil si špatnou situaci i tehdejší velitel VZÚ gen. Basl a nařídil
hlavně doplnit kresbu nověji vzniklých komunikací, přímo na tiskových deskách a
to bez ohledu, že budou nakresleny přes šrafůru terénu. “ Nekoukat na parádu,
ale na potřebu. Vojska musí dostat mapy dobré!” Tyto změny prováděla
kartolitografie, takže mapy 1: 75 000 odpovídaly v komunikační síti
skutečnosti. Léta přehlížená kartolitografie v očích vedení stoupla.
Co bylo vykonáno
za dobu trvání první ČSR, je jistě v Pamětní knize uvedeno, proto nebudu další
popisovat.
Tvorba
tohoto oddělení byla pestřejší. Od krásných kamenorytin map různých měřítek, až
po barevné kresby zbraní pro potřebu vojsk. Původní mapy měř. 1: 200 000
popsané německy, bylo nutno rychle počeštit, protože to byly mapy, z nichž se
slepovala operační tabule. Proto kartolitografové popisovali tyto mapy na
autografickém papíře a se situaci se potom proved soutisk. Jako písma použili
bločky a hůlkové kurzivy, které se snadněji ručně psaly, než písma stínovaná a
tak mohly být dány do vojsk mapy 1: 200 000, počeštěné. České názvy
přepisovala tehdy názvoslovná komise. Tyto rychle upravené mapy byly z velké
části tištěny až do doby fašistické okupace, protože nové kartografické
zpracování map měř. 1: 200 000 si vyžádalo řady let. Kromě topografických
map s barevnou nadstavbou, barevnými turistickými cestami, mapy okolí, výřezy
map, různé tiskoviny pro potřebu všech druhů vojsk, zpracovala kartografie nový
Statistický atlas s pestrobarevnou náplní.
Vzpomínám na
krásnou mapu Evropy, kterou ryl do vyleštěného kamene šrtm. Josef Braný. Písmo
se rylo nejen stranově obráceně, ale i hlavou dolů! Opravdu, v duchu se klaním
nad prací některých těchto umělců, pracovitých a špatně odměňovaných.
Slyšel jsem, že text Pamětní knihy
přehlížel také Dr. Čermín, který zde pracoval a velel a jistě činnost
fotoreprodukce správně doplnil, proto o tomto oddělení psát nebudu.
Ve
vídeňském ústavu byla zavedena mědirytina s dosti početnými pracovníky. Ti se
však při jeho delimitaci z části rozešli do nových zemí. Do Prahy přišel velmi
kvalitní mědirytec oficiál František Kostrba, který se stal později přednostou
RO. Ten se snažil získat a vycvičit různé rytce z civilního sektoru pro rytí
map. A tak mědirytci VZÚ pocházeli hlavně z textilky v Kosmonosích, kde ryli
vzory kreseb do ocelových válečků (molet), pro potiskování tkanin v rotačkách.
Ale přišli i jiní rytci. Časem byli přijímáni mladí lidé a elévové na výcvik v
mědirytině.
Mědirytina
se udržela přes dobu fašistické okupace, ale po ovobození byla zrušena. Jednak
zůstalo málo mědirytců a novými technologiemi tvorby map se stala
neperspektivní.
Marně
se před tím snažil tehdejší vedoucí oddělení mědirytiny přesvědčit vedení VZÚ o
přednostech tvorby map před kartografickou kresbou. Byla zhotovena řada razidel
všech smluvených značek mapového klíče a i jiné způsoby rytiny, kdy měl být
mapový list zhotoven podstatně dříve a kvalitněji než cestou kartografické
kresby. Dokonce sám vedoucí škpt. Václav Velda, který mědirytinu miloval, vyryl
část mapy 1: 50 000 ve své volném čase doma, oznámil časový i finanční rozpočet,
ale vedení VZÚ o této přednosti nepřesvědčil. Tehdy byla koncepce tvorby nového
mapového díla neujasněna, ale skutečnost byla taková, že tato technologie byla
zdlouhavá a neperspektivní.
Do
tohoto stavu přišel požadavek neimprovizovat a převzít technologii sovětskou a
co nejrychleji pokrýt území ČSR mapovými listy podle sovětského klíče.
Je uvedena alespoň v kostce technologie
mědirytiny a heliogravury? Slyšel jsem, že obsah “ Pamětní knihy” přehlížel
Dr.Čermín, který tehdy tyto práce v galvanoplastice dělal.
Kartografická
kresba mapových originálů v měř. 1:1 vyžadovala nesmírnou pečlivost a umělecké
nadání a to umělo nemnoho těch, kteří jako grafici přišli z civilního sektoru.
Nebyli to vždy lidé mladí a jejich postupným odchodem do výslužby bylo, je
třeba nahradit. Proto vedení VZÚ, podobně jako u vojenských hudeb, přijímalo
14- 15 leté chlapce s nadáním pro kreslení- elévy a ti pak byly cvičení v
kartografické kresbě nebo i v jiné odbornosti. Jak to bývá, ne všichni měli pro
tuto přepečlivou práci předpoklady a hlavně trpělivost. Sám herec Marvan, který
ve VZÚ začínal, vzpomíná jak ho “pálila židle”. Bylo jich více.
Život
elévů byl záviděníhodný. Chlapci, většinou přišlí z venkova, byli podřízeni
vojenskému režimu tj. kázni, omezenému volnu, ubytování a stravování. Finanční
odměny minimální. Měli sice možnost sportovat převážně v areálu budovy jako
stolní tenis, volejbal ap. VZÚ měl i svůj fotbalový klub, ale všichni, kteří ve
VZÚ zestárli, vzpomínali na svá elévská léta neradi.
Po
letech odborného výcviku vykonali normální základní vojenskou službu a pak byli
většinou přijati do dvouleté přípravné služby pro výchovu rotmistrů VZÚ.
Lékařské prohlídky byly pololetní, bývaly velmi přísné a tak cesta k dosažení
životní mety bývala velmi těžká. Hodnost rotmistra zeměpisné služby uděloval
dekretem sám ministr národní obrany. Služné bylo malé 600 Kč měsíčně +50 Kč na
výstroj. Povolení k sňatku bylo udělováno po dovršení 28 let. Výchovné na první
dítě bylo 100 Kč na druhé 50 Kč. Důstojníci měli výchovné 150 Kč. Celkem nutno
přiznat, že to byla bída! Velká nezaměstnanost však natlačila mladé lidi do
VZÚ, takže bylo možno získat mladé lidi pro zpracování nových mapových děl.
Tehdy měli elévové podstatně větší možnosti a nemálo jich dosáhlo vysokých
důst. hodností i akademických titulů.
Menší
litografické kameny byly uloženy v dřevěných regálech podobně jako knihy, bíle
na černé půdě očíslovány. Velké kameny, ze kterých se tisklo v litografických
rychlolisech, byly obrušovány strojně na kotoučích upevněnými pemzovými
cihlami. Menší kameny se brousily nebo pro rytinu leštily ručně. Hliníkové
tiskové desky se obrušovaly strojně plstěnými kotouči přisypáním mleté pemzy
(láva). Obojí vykonával pan Bajer. Byl Valach, také valašsky mluvil a přišel z
vídeňského ústavu.
Při
rušení kamenotisku nabyl o kameny zájem a tak zmizely do zásypu iI překrásné
kamenorytiny. Jen několik kamenů převzala Akademie výtvarných umění. Podobně
skončily měděné desky s vyrytými mapami. Byly dány do šrotu.
Každoročně
narukovali do VZÚ branci, kde pak spolu s ústavními elévy tvořili pomocnou
rotu. Byly to hlavně polygrafové, figuranti, příkazníci, kuchaři, mechanici a
protekční děti vlivných Pražanů. Ti většinou spali doma. Do VZÚ narukovalo
každoročně několik Němců. Ve srovnání s bojovými útvary měli vojáci VZÚ “dobrou
vojnu”, na kterou mnozí po celý život vzpomínali jako na nejšťastnější úsek
svého života. Hymna vojáků VZÚ byla: “nemelem, nemelem” a proto jsme jim říkali
“nemeláci”. Řadu let mne navštěvoval bývalý voják VZÚ, který na svoji základní
službu vzpomínal s dojetím. Bojoval v ústavní truhlárně. Nedivil jsem se,
protože se vrátili z bezstarostného vojenského života do nezaměstnanosti.
Protože měli salátově zelené výložky a byli často viděni ve Stromovce,
považovali je někteří za strážce Stromovky. Někteří z vojáků základní služby
zůstalo ve VZÚ a stali se vojáky VZÚ z povolání.
Do
VZÚ chodívala řada exkurzí, většinou ve dnech volna, aby nerušily pracovníky,
ale vzácnější návštěvy přicházely i v pracovní dny. Ty vodívali vyšší
funkcionáři a ty nejvzácnější prováděl sám velitel VZÚ generál Rausch. Bývaly
stereotypní. Začínalo se návštěvou skladu geodetických přístrojů, kde doménoval
npor. Hrdlička (Přednosta AGO plk. Ing. Dr. Dvořák mu říkal Alojs, který ho
denně doprovázel do zaměstnání). Potom se šlo nahoru, kde ve dvou místnostech
kartografie byly vystaveny originály kartografických, mědiryteckých a
kartolitografických prací a výtisky map.
Také
se chodívalo do fotogrametrie na stereoplanigraf. Byl jsem jednou náhodou
přítomen výkladu gen. Rausche při návštěvě místností, kde byl větší kovový
pantograf, na kterém šrtm. Jerie ryl
názvy mapových listů Statistického atlasu. Byla to tehdy ozdobná líbivá písma
dutá, s různě silnými stíny, rytá démantem do vyleštěného litografického
kamene. Byla to sice zastaralá technologie, ale vykreslit toto písmo by byla
obtížná a zdlouhavá práce. Návštěvníci projevili o tuto práci zájem, ale pan
provázející řekl stroze:”na tom nic není. Za tenhle hřebík se tahá a tam to
píše. To může dělat každý. Jdeme dál!” Ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché,
aby šrtm. Jerieho tak ponížil. Ale to byly manýry značné části důstojníků VZÚ.
Snad proto, že se k nim samým, chovali důstojníci “trupieři” také tak.
Pro
poměrně časté návštěvy různých organizací i jednotlivců, byl VZÚ veřejnosti
dosti známý, ale pozdějším utajováním vojenských objektů, známost mizela, i
když zde zůstala ulice “u zeměpisného ústavu”.
Budovu
ústavu prý projektoval a stavěl Ing. pplk. Fillip z Vojenské stavební správy.
Chodíval dosti často procházkou okolo a zálibně prohlížel průčelí se sochami v
rozích. Ústav se stavěl v době, kdy cihla stála 1 Kč, průměrný výdělek zedníka
byl asi 150 Kč týdně. Pokrytí střechy měděným plechem vyžadovalo prý zvláštní
povolení vlády. Naproti přes ulici bylo volné zelené prostranství, kam vojáci
pomocné roty VZÚ chodili cvičit. Později si tady postavil vilu majitel automatu
Koruna na Václavském náměstí. Říkalo se pak tomu stavení “Chlebíčková vila”. Po
jejím záboru tu také bydlela manželka presidenta ČSR Antonína Zápotockého.
Prostor kolem VZÚ se rychle zastavoval. Do parcely pro VZÚ původně patřil i
sousední dvůr a příslušné budovy. Objekt tiskárny je kopií vídeňského ústavu.
Nebyl to šťastný projekt. Zasklený strop klimatizačně nevyhovoval. V létě
vedro, v zimě velký únik tepla. Skleněné tabule čistili zpočátku nejmladší
elévové, ale hrozilo zranění a tak to bylo zakázáno. V části tiskárenského
objektu bývala také kartolitografie, protože velké a těžké kameny nebylo možné
dopravovat do poschodí i když tu byl výtah. Později, když přešla “doba kamenná”
jak se říkalo, byla přemístěna do budovy z části tam, kde je nyní jídelna. Ve
třetím poschodí bývaly kanceláře topografického odboru a fotogrametrie. Tady
bývalo v létě ticho, protože topografové byli v terénu. Naopak hlučná část
levého traktu prozrazovala ubikace ústavní pomocné roty, kde bývala prodejna-
tehdy se ji říkalo Zátiší. V přízemí byla mechanická dílna, kde se opravovaly
geodetické a topografické přístroje. Do dvora byly truhlářská a zámečnická
dílna. Uvolněním části VZÚ se tento neubránil přísunu různých složek MNO. Před
2. Světovou válkou zde hostil pouze ve dvou místnostech 3. poschodí Kárný výbor
MNO, kde vojenská justice řešila provinění důstojníků a rotmistrů.
Jistě jsou zachovány správné záznamy.
Viděl
jsem, když přišel snad první okupační důstojník do VZÚ. Rozkročený
z cigaretou, rozhlédl se dole a řekl: „Dazís šínes Haus!“ Ano, od té
chvíle věděl, že nás z budovy vyženou. Přesto, prvním úkolem byla
reprodukce listů map prostoru Polska, obtažení černé kresby vodstva modře,
výplň lesů zeleně a vykreslení dělostřelecké sítě, čili příprava na napadení
Polska. Po skončení těchto prací (Polsko bylo již poraženo) bylo obsazena námi
zařízena tiskárna Schulz na Letné, kam jsme se nastěhovali. Zařízení z VZÚ
se nestěhovalo. Kartografické kreslírny, GO a TO, byly umístěny do výstavních
prostorů Veletržního paláce. V Šulcově budově byly tyto provozy:
kartolitografie, fotoreprodukce, mědirytina a tiskárna s přidruženými
pracovišti (knihárna a expedice, brusírna tisk. Desek, sklad papíru, truhlárna,
mechanická a zámečnická dílna). Bydlel tu správce budovy a topič.
Pracovní
náplň odpovídala asi jedné třetině, ale i čtvrtině toho, co se vykonávalo ve
VZÚ. Hodně lidí se tady schovalo před nasazením na práce do Říše. Růstem Říše
se měnila mapa Evropy a na to reagovali civilní nakladatelé zejména Fash a tak
byly tištěny přehledné mapy tehdejších politických změn. Jinak se tiskly pro
Němce mapy výcvikových prostorů, čili česká území ukradená Němci apod. Pro
válečné potřeby Němců se nedělalo nic. Nemělo k nám důvěru. Převážná část
pracovní náplně byla prakticky zbytečná, protože byla neperspektivní. Vedoucí
RO byl bývalý topograf ing. Partl, původně byl určen Němec Brandenburg, ale
hlásil se dobrovolně na frontu, kde prý své kosti složil. Vedoucí kartografie
byl Antonín Paulik fotoreprodukce Karel Čermín, mědirytiny František Balcar a
tiskárny Karel Štumper.
V
květnových dnech 1945 se vrátili do VZÚ hlavně legionáři, které okupanti
poslali do penze za zásluhy, že bojovali na Rusi proti bolševikům. Byli to
hlavně bývalí velitelé VZÚ – kromě těch, které popravili a tak se vlastně nic
nedělalo. Když zmizely zásilky UNRY, tj. čokoláda, masné konzervy a jiné
potraviny, vyzvalo MNO v listopadu 1945 bývalé vojáky VZÚ, aby nastoupili
vojenskou službu. Nastoupilo jich velmi málo. Z kartografie např., kde bylo asi
20 zaměstnanců v bývalé Schulzově tiskárně, se do VZÚ vrátili tři. Ostatní byli
přesvědčeni, že válka skončila a armáda nebude zapotřebí.
Návrat
do budovy VZÚ nebyl nijak slavný. Všichni byli sice povýšeni o jeden stupeň,
ale vše zůstalo při starém. Povinnosti, služební požitky i technologie prací.
Ti, kteří VZÚ opustili v roce 1939 měli snahu vrátit všecko do těch původních
kolejí i když za šest let války se výrobní procesy i život sám hodně změnily. V
místnostech, kdysi velmi rušných bylo placho. V kartografii pracovali dva
zajatci: Hauptman Paulitoschek a
oberleutnant Vít, oba sudetští Němci litografové. Kreslili formuláře pro MNO. V
suterénu budovy bylo rušno, byli tam internovaní. V kuchyni mužstva se pro ně
vařilo a také tam byli ubytováni. Mezi integrovanými byl i baron Ringhofer se
svým tajemníkem. Šrtm. Pilotti skladoval trofejní výstroj, padáky apod. Tady
pracovaly ženy Němky.
Na
pracoviště kartografie také přišel voják z VZÚ v Bratislavě, mědirytec a tak
pomalu začala práce. Byly to mnohobarevné půdní a geologické mapy, přehledné
mapy, turistické mapy a také přišel čiperný nakladatel Tash s požadavky na tisk
vícebarevných map. Byli přijati ofsetový tiskaři, pro které bylo nutno
připravit práci a tak se tiskla různá periodika a zakázky z civilu.
Snad je ve výročních zprávách uveden
sortiment prací, které se dělaly na kvalitní mapový papír se tiskly omalovánky
a MATEŘÍDOUŠKA. Čekalo se na rozhodnutí, jaké topografické mapy se budou
tvořit.
V roce 1946 přišlo do VZÚ 12 jugoslávských
akademiků, kteří se měli v roční stáži naučit odborné práce RO. Do kartografie
přišli tři. Byli to krásní hoši fyzicky i duševně. Nesmírně pracovití, snaživý,
byla radost s nimi pracovat. Bohužel při roztržce mezi Stalinem a Titem museli
odejít z ČSR. Dodnes mi píší! Všichni tři dosáhli pluk. hodnosti, dva z nich si
vzali Češky, na VZÚ rádi vzpomínají.
Zatím
co vedení VZÚ uvažovalo, jakou podobu bude mít mapové dílo a vycházelo z map
měřítka 1: 50 000, které byly vzorově vytvořeny, rozhodlo stranické vedení
MNO převzít sovětský mapový klíč. Tímto úkolem byl pověřen Ing. Mjr. Jan Klíma.
Byl přemístěn na GŠ – operační správu a měl povoleno vytvořit malou skupinu
spolupracovníků podle odbornosti. Bylo to asi šest důstojníků, ale počet byl
postupně zvyšován, až vzniklo Topografické oddělení GŠ. Byl jsem mezi prvními
šesti, jako referent pro kartografii a reprodukci a tisk nových map.
Hlavní
úkol byl, ze stávajícího různorodého mapového materiál, vytvořit mapy měř. 1:
5000 tak, aby celý prostor ČSR byl jednotně pokryt těmito mapami. Technologie
kartografického zpracování měla být co nejrychlejší a tak časově nejúspornější.
Čili kartografické práce co nejvíce zmechanizovat, pro popisy v mapách použít
lepeného typografického písma a lepit pokud možno i mapové značky. Ve srovnání
s bývalou klasickou kartografickou tvorbou to byla “ševcovinka”. Nelehko jsem
tehdy vyprosil, aby se originály mapových listů kreslily větší, že pak
fotoreprodukce hodně grafických neduhů zakryje. Sovětští kartografové kreslili
originály v měřítku vydání. Nejdříve bylo nutno opatřit vhodná typografická
písma. VZÚ měl sice trochu písma, ale bylo již nekvalitní, omačkané a nebyly
hlavně versálky pro popis větších sídlišť.
Sestavil
jsem, pokud to bylo možné písmo pro mapy, ale nebylo úplné. Když jsem na rozkaz
přinesl to, co se mi podařilo dát dohromady, sházel mi mjr. Klíma toto písmo na
zem řka: “Do týdne chci mít na stole úplný stav písma!”. Žádné dohadování. Byl
jsem překvapen jednáním stydlivého pana poručíka, se kterým jsem kdysi montoval
kreslící rám. Tedy, obtížné jednání na Správě polygrafie, zda by se něco
nesehnalo. Ale žádná tiskárna neměla vhodné písmo. Byla to písma ozdobná,
omačkaná po šesti letech války zničená. Až v malé tiskárničce v Hronově měli
vhodný grotesk, ale omačkaný stálým používání na parte. Na štěstí však bylo
několik málo liter s cizími akcenty, které se odřezaly a s trochou písma
(Bücher grotesk) sázeli mapové názvy! Dalším velkým problémem byly ofsetové
stroje. VZÚ měl jeden dvoubarevný stroj, ale ten Němci ukradli v Jugoslávii a
musel se jim vrátit. Druhý velkoformátový dvoubarevný stroj Rolland, ukradli
Němci ve Francii. Jeho obsluha pro velikost tiskové plochy (6 listů map na
archu) byla nesnadná, lícování a kontrola barev svízelná, protože se tiskly
mapy osmibarevné.
Kresba
originálu těchto prozatímních map 1: 50 000 a 1: 100 000 pokračovala
rychle a rychle bylo nutno připravit potřebný mapový papír a hlavně opatřit
další ofsetový stroj. Jezdili jsme tedy s tehdejším sovětským poradcem plk.
Marťjanovem všude tam, kde byl ofsetový tisk se žádostí o uvolnění dvoubarevné
ofsetky. Ve Skalici na Slovensku měli sice 4 ofsetky, ale ty byly tiskem obalů
úplně zničeny. Až v Praze v bývalé UNII jsme opravdu vyžebrali zachovalý
ofsetový dvoubarevný stroj, se kterým se strojmistr velmi nerad loučil. Koupit
stroj v kapitalistické zemi nebylo možné. Ofsetka byla namontována a nebyl
kvalitní mapový papír, hlavně takový formát, jaký měl stroj Rolland a příkazy
využít plnou tiskovou plochu byl jasný. “jestliže nebudou mapy včas vytištěny –
pojděte ke zdi!” mi sdělil plk. Marťjanov. Mapový papír dodávala papírna v
Maršově, ale ta neměla řezačku na tak velký formát. Papír se proto navážel
jinam, kde bylo možno řezat ostrými kolečky. Přišel potlučený, nářek tiskařů,
satináž ne vodu a na fermež. “ To se ve svazu nedělá, je to plýtvání časem” a
opět tu byla hrozba “ke zdi”.
Tvorba
kartografických originálů a jejich reprodukce je jistě v Pamětní knize popsána.
Dalším
nemalým problémem byly tiskařské barvy, pasty aj. Ve Vysočanech byl výzkumný
ústav barev a na jeho přímluvu nám továrna vyrobila a dodala kvalitní ofsetové
barvy z cizích pigmentů.
Na
GŠ TO se pracovně začínalo před 7 hodinou a končila nejdříve v 21 hod., ale
také se chodilo k podpisu ve 23 hodin! V sobotu v 15 hodin bývala porada.
Nevím, snad ty naše vedoucí nic domů netáhlo! Do toho školení, politické
informace, dozorčí služby, zkoušky zdatnosti aj.
Když
prozatímní mapy pokrývaly převážnou část území ČSR, začaly se tvořit
definitivní mapy 1: 50 000 a 1: 100 000 z map 1: 25 000, které
mapovali topografové v terénu. I mapy tohoto měřítka a dokonce mapy 1:
10 000 byly vytvořeny a vytištěny. Byla to úžasná a obdivuhodná práce!
Kromě map velkých měřítek byly zpracovány a vytištěny mapy přehledné, pro
potřebu letectva, mapy speciální aj. Tato etapa
je jistě zpracována, protože žijí pamětníci.
Nemalou
prací bylo zařízení topografických souprav vozů V3S. Tento úkol byl prováděn ve
spolupráci s výzkumným oddělením automobilního vojska ne Ořechovce (v Praze).
Zařízení dělala Karosa ve Vysokém Mýtě. Tyto pojízdné jednotky byly opravdu
předmětem obdivu sovětských topografů.
Kromě
toho bylo třeba, alespoň částečně vybavit vojskové topografy u divizí.
Bylo
toho hodně, a když se zdálo, že bude hladina klidnější, vzešel požadavek
zpracovat Vojenský atlas. A opět tady byly úkoly. Vzorem v celém zpracování měl
být ATLAS MIRA, zda to bylo rozhodnutí správné je věc názoru. Problém pro tento
velký úkol byl mezi jinými opatřit atlasové písmo. Proto bylo vykresleno 16
abeced písmy a z něho vyhotovována fotosazba. Byla ve srovnání se současnou
velmi primitivní. Abecedy písem byly vykopírovány na bílý plast, takže vznikl
bílý obraz písma na černé půdě. Písmo se pak rozřezalo podle vyznačených rysek
na jednotlivé litery a ty založeny do písmovnice. Sázelo se do kovového
šoupátka černé barvy. Písma vykreslil pplk. Vlastník a litery pečlivě rozřezal
obč. zam. Pýcha. Ten pak prováděl reprodukci fotografováním přímo na tenký
fotografický papír. Je to třeba uvést hlavně proto, že tento nouzový způsob
fotosazby byl odmítán, jako nepoužitelný, ale zcela postačil na tisíce názvů
všech atlasových map.
Nemalou
potíží při tvorbě atlasu byla jeho vazba do plátna, lepení mapových listů a
ražení písma na desce a hřbetu. Při recenzi atlasu v jiných zemích, byl uznán
jako současné nejlepší dílo po stránce technického zpracování.
Nelze
pominout účast VZÚ na různých vojenských cvičeních. V době první ČSR bývala
účast pravidelná. Účastnili se kartografičtí kresliči a příslušníci RO tj.
Kartolitografové a tiskaři. Vybavení bývalo stereotypní. Kamenotiskařský ruční
lis, dva litografické kameny, potřebný papír, autografický papír na
přetiskování kresby a pomůcky. Vše bylo ve speciálních bednách. Vše sice
jednoduché, ale primitivní.
S
podobným vybavením vyjeli reprodukční technici I v mobilizaci v roce 1938. Byli
jsme tehdy v Kremnici a velitelem byl škpt. Němec. Spílal Hitlerovi, ale po
okupaci se objevil jako major německé armády v budově Šulcovy tiskárny, kam nás
z VZÚ vyhnali. Měl funkci zajistit mapy výcvikových prostorů v Čechách, takže
se objevil často. Nikdy mne neznal, ač jsme spolu byli, jedli a spali po celou
dobu mobilizace. Přestože uměl dobře česky, musel mít tlumočníka. To byla ta
pátá kolona!