V našem druhém
domácím odboji vynikající místo zaujímá plukovník generálního štábu Josef Churavý.
Tento ruský legionář byl jedním z nejhorlivějších členů vojenské skupiny
„Obrana národa", v níž spolupracoval od počátku v úzké spolupráci s gen.
Homolou, podpluk. Balabánem a Mašínem a štáb. kapitánem Václavem Moravcem.
Pracovně byl zapojen i na socialistickou skupinu t. zv. „odborářů".
Petičního výboru „Věrni zůstaneme“. Jeho činnost byla vskutku rozsáhlá a
mnohostranná. Zásluhu o to mělo ovšem gestapo, které ho už na počátku r. 1940
vehnalo do podzemí a učinilo z něho revolucionáře z profese. Plukovník Churavý
pracoval především v oboru vojenského zpravodajství. Pro tajné vysílačky
„Obrany národa", jakož i pak ÚVODu opatřoval nejen informace, nýbrž i
radiotelegralické zařízení a radiotelegrafisty. Tak získal pro doc. Krajinu
výborného radiotelegrafistu Škopka. Organizoval ve velkém rozsahu sabotážní akce,
obstarával „pekelné stroje" (též prostřednictvím své sestry Železné). Měl
na starosti sociální péči o rodiny emigrovaných vojáků a oběti nacistického
teroru, jakož i financování podzemního provozu. Ilegální práce byla finančně
nákladná a peněžní prostředky se soustřeďovaly obtížné. Je k hanbě našich
majetných vrstev, že náš domácí odboj musel být zčásti financován ze zahraničí.
Z domácích pramenů pomáhala mu získávat prostředky pí Růžena Pelantová, jakož i
ředitel Charity Oliva.
Plukovník Churavý byl jako technický odborník po Mnichově povolán jako zástupce velitele do vojenského zeměpisného ústavu.
V březnu 1939 se pluk. Churavý objevil v doprovodu jednoho úředníka min. národní obrany u
správce materiálu v zeměpisném ústavě kapitána
Hrdličky, jemuž nařídil, aby všechen
material z tajného oddělení generálního
štábu připravil k odvozu. Krátce nato byl vskutku odvezen v několika krytých nákladních autech. Podobné příkazy dal
pluk, Churavý i jiným vedoucím úředníkům zeměpisného ústavu, jako
štáb. kapitánu Jiřímu Vrboví, pluk. Em. Dvořákovi, nadporučíku Kopečnému, pluk. Ferd. Kudličkovi a majoru
Juračkovi. Tak bylo z vojenského zeměpisného
ústavu odklizeno asi na 25 nákladních
vozů rozličného materiálu, který německá
branná moc mohla potřebovat, zejména
cenných přístrojů, theodolitů, dalekohledů, tisíce filmů a leteckých snímků, litografických
ploten, negativů a pod. Nejhodnotnějši přístroje dal Churavý uskladnit v dvou
bednách a tajné zakopat. Němci později zjistili,
že do konce roku 1939 byl z ústavu odvlečen materiál v hodnotě 10 milionů korun, který byl umístěn jednak v objemných sklepech ministerstva vnitra
v Praze III. na Tržišti, ostatek v
smíchovské kapli v Holečkové ulici,
proměněné v archiv.
Němci přirozeně měli zájem na výzbroji Vojenského zeměpisného ústavu. Němec dr. Seidel brzy pojal podezření, že se materiál
odcizuje. Na konci ledna 1940 dr. Seidel
odjel do Bratislavy, aby jednal se
Slováky o jejich nároku na část
výzbroje Vojenského zeměpisného
ústavu. Při tomto jednání bezpečně seznal, že mnohé přístroje byly zašantročeny. Po návratu
nařídit zatknout pluk. Čermáka, pluk.
Churavého a kap. Hrdličku. Zatčení Churavého
však nemohlo být provedeno.
Den předtím gestapo se u domovníka vyptávalo na pluk. Charavého. Prozradilo je auto s označením ,,Pol". Churavý
pochopil, oč jde, a v
tuto noc už
doma nespal. Šel však ještě do úřadu, aby zařídil
nějaké věci. Druhého dne bylo to 6,
února 1940 gestapo přišlo k Churavému do bytu „na ostro", avšak nezastihlo ho ani v kanceláři,
kde nechal vzkaz, že jde na berní úřad
si vyřídit nějaké daňově věci. Ještě
dopoledne se vrátil opět k úřadu, avšak byl varován obezřetně majorem Vilkou,
že gestapo na něho čeká. Uchýlil se tudíž definitivně do podzemí. V němž setrval celého půldruhého roku, až do svého zatčení.
Od té doby Churavý žit životem politického psance. Poznal při tom vzácnou obětavost, vlastenecký zápal četných našich lidí. kteří
se nebáli rizika ilegální práce a rádi mu
vypomáhali v tísni, avšak poznal též
ustrašence a bázlivé, kteří stejně,
jako se to stalo jeho spolubojovníku
dr. V. Holému na Pankráci, měli odvahu ho vyhnat od prahu do mrazivých ulic, v nichž bloudil až do úsvitu. Úplné ponoření do ilegality mu však umožňovalo,
že se plně mohl věnovat ilegální práci. Musil však resignovat na předsednictví rodičovského sdruženi na žižkovském reálném gymnasiu, na němž studovali jeho synové Václav a Miloslav, v němž na 28. října 1939 pronesl
statečný projev, v němž uctil památku našich obití v boji za práva národa.
Konspirativní práce konal plukovník
Churavý dobře, ba velmi dobře, což je patrná už z toho, že
gestapo se
domnívalo, že odešel do zahraničí, kde měl
vstoupit do naší armády a do konce i
padnout u Arrasu. Pluk. Churavý mohl
tak učinit, avšak zůstal ve vlasti,
kde byl poslušen příkazů Ustředního
výboru odboje domácího. Přirozeně
nevystupoval pod svým jménem. Užíval
několika krycích jmen, zejména Vlk,
Antonín Wolf, redaktor Válek. Novák,
Kroupa a j. Byl vybaven zfalšovanými
průkazy, které uměl opatřovat.
Gestapu velmi
mnoho záleželo na pluk. Churavém, což patrno již z toho, že 28. srpna 1940
protektorátní listy byly přinuceny uveřejnit tuto závaznou a. charakteristickou
zprávu; „Uprchlý bývalý plukovník generálního štábu Josef Churavý, který
odstranit důležitý vojenský materiál, byl soudem německé branné moci odsouzen
za své nepřítomnosti pro nevěrnost a sabotáž k smrtí. Dále byla vyslovena ztráta
čestných práv občanských a zabavení majetku.
Churavý se jistě usmíval, když četl tuto zprávu, avšak byl si
vědom, co ho očekává, kdyby byl dopaden.
Mohl odejit do emigračního zátiší,
avšak neučinil tak. Pracoval intensivně, i když gestapo zradou se
dozvědělo o jeho existenci. Vypsalo na jeho
dopadení vysokou odměnu,
pronásledovalo jeho rodinu, jejíž
majetek byl zabaven. Synkové musili
opustit gymnasium. Pani Churavá
zakusila mnoho zklamání, tím, že ji opustili ti, kteří dříve hýřili přátelstvím.
Plukovník Churavý padl do rukou gestapa zradou, za okolností dramatických. V ilegálním dopisu se podařilo Churavému vylíčit, jak k tomu došlo, jeho list, psaný na Pankráci 4. ledna 1942, je dokumentem o barbarských metodách gestapa při vyšetřování a. zároveň dokladem o hrdinství našich pracovníků, z nichž tak četné ani sebe-krutější násilí nezlomilo.
Píše v něm: %
Pankrác.
4.11942.
Má zlatá Máňo a děti!
Po
prvé po dlouhé době píši Vám dopis a nevím ani, bodu li moci jej doručit. Prosím,
spal jej hned po přečtení, neboť povolení k psaní dopisů nemám.
Trávím dny v rozjímání o
tom, co bylo, co by mělo být. Vím, že jsem
mnoho chybovat a rád bych napravil,
co bude možné, dopřeje-li nám Bůh života.
Zkusil jsem velmi mnoho, zvláště v
prvních dobách po zatčení. Zato jsem se naučil modlit. Chci zase vstoupit do církve, až to bude možné, protože jsem poznal, že v neštěstí je velkou útěchou docela dětinská víra v boží milost a vědomí, že je člověk jedním z miliónů, kteří věří stejně prostě
a jsou stejné odevzdání do vůle Boží.
Zatkli
mne 9. října 1941 v 21. 00 hodin. Měl jsem na nábřeží na Františku schůzku s mjr, Jedličkou, který byl zatčen asi o den dříve a prozradil místo,
čas i mne. A teď to
nejpodivnější: dozvěděl jsem
se o Jedličkově zatčení těsné před schůzkou a přece jsem na udané místo šel, jako by
mne tam někdo vedl. Jistě to byla vůle boží.
Byl jsem zatčen, ale moje písemnosti
zatím někdo z bytu odnesl.
Později jsem se dozvěděl,
že by mne byli zatkli asi o 10 až 14 dní později, neboť sledovali doktora Bondyho, který ke mně chodil, a věděli, ke komu chodil, nebo
by byli prohledali dům a dostali i s dokumenty.
Nábřeží
bylo obklíčeno dvěma kordony české
i německé policie i říční policie s motorkami byla připravena, Podle jedličkova popisu mne poznali, zezadu přepadli a hned
mi dali pouta na ruce. Odvezli mne do Bredovská a tam celkem slušně se
mnou mluvili. Celou noc jsem proseděl na židli a ráno
začli s výslechem. Odpovídal jsem na všechno, co se vztahovalo na mne, ale nechtěl jsem říci, kde jsem bydlel a s kým a kde jsem měl schůzky, které jsem měl zapsány v kalendáři. Začali mne tedy bít pěstí do obličeje, a když to nepomohlo, tak
mne řezali gumovými obušky, asi prst silnými,
do zadku. Při tom mne spoutali na rukou
i na nohou a položili přes klubovku. Zatím co Fleicher a Binger mě dali několik set ran, rval mne Herchelman za pouta tak, že mi rozdrásal celá zápěstí. Když jsem už
nemohl vydržet bolestí, řekl jsem jim smyšlenou
adresa bytu v Břevnově a smyšlená
jména i místo schůzek. Pak mne
odvedli do domácího vězení a bez
jídla spoutaného mne nechali ležet na
pryčně do večera. Večer přišli z udané schůzky se třemi lidmi, z nichž přirozeně
žádný nebyl ten pravý. Chystali se
pak jít do udaného bytu a hned mi vyhrožovali hrozným bitím, ukáže-li se adresa nesprávná. Přiznal jsem tedy, že adresa je smyšlená. Vrhli se na mne a zas mne začli bít, až jsem omdlel. Po procitnutí jsem jim konečně svůj byt udal. Odjeli do bytu a přivezli kufřík s prádlem a pí. Kratochvílovou. Ta jim řekla, že jsem nic jiného v byte nenechal. Hledali psací stroj a aktovku s
věcmi a chtěli mne zase bít, abych řekl, kam
jsem věci dal. Prosil jsem pí. Kratochvílovou, aby řekla pravda a ta pak
řekla, že dopoledne odnesla nějaké věci paní Věra. Tu později také zatkli. Ale ta vše
popřela a tak věci zmizely, bohudík,
zatím mne ani nezajímá kam.
V noci mě pak vyslýchali až do rána. Lékař mi musel dát posilující injekci, abych zase neomdlel. Nikoho jsem neprozradil. V sobotu v
poledne mi dali konečné talíř brambor
s gulášovou omáčkou. Sotva jsem dal první sousto do úst, omdlel jsem a omáčku jsem vylil po kalhotách. Vzkřísili mě položili na
pryčnu, ale jist již jsem nedostal. Odpoledne mne zase vedli k výslechu, ale omdlel jsem na
schodech a proto mne večer poslali na Pankrác
na odpočinek. V pondělí začly výslechy nanovo, ale v jiném oddělení, kde jsem se dověděl, že o mne vůbec nikdo
nevěděl, naopak, dostali zprávu, že jsem padl u Arrasu.
Dne 9. května 194 1 jsem na naléhání paní Kvapilové u pí.
Linhartové šel na schůzku s „prstýnkáři“,t. j. s býv. rotmistrem Ant. Neradem z Braníka,
který se stavěl také jako bojovník za svobodu a zatím to byl agent gestapa. Od
té doby mě stále sledovali až do 9. září, kdy jsem jim zmizel. Vysledovali také,
že jsem byl odpoledne koncem srpna u Tóny v bytě, ale když jsem řekl, že
jsem se byl ptát jen na vás a že nic politického v tom nebylo, škrtli záznam.
Také jsem se tam dozvěděl, jak sledoval i Vilku na schůzky se mnou. V pátek 17.
října jsem byl zase u výslechu u Fleichera. Chtěl pravá jména a adresy lidí,
jež jsem stejně znal jen pod krycími jmény, a po třetí mne zmlátili gumovým
obuškem do úplného bezvědomí. Pak mne odvezli sténajícího na Pankrác.
Od
té doby mě ošetřoval německý ranhojič, který ukázal přece jen trochu citu.
Také od té doby až do 25. října jsem při výsleších
dostal jen několik ran obuškem, jinak
byly klidnější. Dne 26. října odpoledne měl jsem mít Tvoji návštěvu,
Myslím, že Fleicher chystal při ní na nás ještě
nepříjemné překvapení, a proto jsem
se jí skoro bál. Dopoledne mi však
ranhojič prořízl jednu ránu a tu mi
vyteklo tolik černé krve, že mne prohlásil
za neschopného výslechů a převozů o
tak s návštěvy sešlo. Ležel jsem pak dlouho v klidu v cele. Praskla mi
rána i na druhé straně, vytekla zase spousta
zkažené krve, pak odpadla mrtvá,
černá kůže asi jako dlaň s prsty, ale
pak se to již začalo hojit. Na prádle
mám sice ještě dnes stopy hnisu a
mastí, ale už je to dobré, už i
sedět mohu. Nové výslechy začaly v
druhé polovině listopadu, ale byly už
řidší a bez, bití. Dne 14. Prosince po
poledni mě Fleicher hrozně při výslechu zfackoval a vyhrožoval zatčením Vás všech a novým bitím, dokud neřeknu jména, která jsem neznal. Teprve 16. prosince
odpoledne se vše změnilo. Výslech prošel bez
bití a od 17. prosince si mne vzal
na starost komisař Schultze, přednosta
oddělení, sám. Od té doby jedná se mnou
slušně a dokonce mi dal naději, že mohu
vyváznout životem, uvedu-li na stopu
německého zrádce, který pracoval s
jedním z nás. Věřím však Schultzovi, že
učinil vše možné, aby dosáhl revise starého
rozsudku a nějakého vhodného řešení nynější situace. Věřím v milost Boží, že mne vysvobodí, bude-li to lepší pro Vás a pro národ.
Trávím dny v cele č. 7 v přízemí německého oddělení.
Nejdříve jsem byl sám,
pak mi dali na pomoc p. Springra z Hlubočep č. 119, ale za 13 dní ho někam odeslali, snad k soudu. Od 15. listopadu je tu se mnou
p, Řanda, který za mne uklízel celu,
neboť sám se nemohu dosud moc ohýbat. Připojuje také dopis a prosí, abyste jej odevzdali jeho pani matce ve Vršovicích podle adresy. Jen ať neříká nikomu o něm a rozhodně
nic o
Vás. Doby jsou tu dobré i zlé, hlavně podle zpráv, které přece jen k nám pronikají
a rozšiřují se, ač se tomu strážci snaží zabránit. Na sv. Mikuláše, 5. XII., večer jsem jel s gen. Eliášem na Pankrác a on mi podstrčil balíček s pěkným kouskem husy. Měli jsme tedy nečekaný dárek mikulášský. O vánocích Ti budu vyprávět ústně. Musím již končit, protože co nevidět
zhasnou a ráno půjdu za tmy do Pečkárny.
Jsem
v duchu stále s Vámi a doufám v shledání.
Tvůj
Pepa
Na vysvětlenou uvádíme, že „paní Věra" bylo krycí jméno pí Anny Pollertové, později popravené pro účast v skupině Petičního výboru Věrni zůstaneme. Pani Pollertová ve vězeni v Malé pevnosti terezínské v r. 1944 sdělila pí. Churavé, že vskutku z bytu paní Kratochvílové v Praze 1r na Františku (o němž se gestapo dozvědělo z jiného oddělení), nesla kufr s písemnostmi a psací stroj. O penězích nebyla zmínka.
Tónou označil Churavý svého švakra Antonína Wolfa, odborného učitele, který dělal v r, 1939 pro pluk. Churavého, dr Václava Holého, podpluk. Mašína a Balabána, podpluk. Studlara plechová letovaná ochranná pouzdra na zbraně a písemnosti. V r. 1943 byl zatčen a v květnu 1945 se vrátil z Buchenwaldu.
Štábní kapitán Jindřich Vílka byl zatčen v listopadu 1941. Schultze byl vysokým gestapákem, jehož pravou rukou byl pověstný gestapák tajemník Abendchön, později Rusy popravený.
Němcům velmi záleželo na vypátrání Němce, který spolupracoval s ÚVODem. Proto také Schultze vezl před vánocemi 1942 Churavého do Berlína a pak do Liberce, ovšem bezvýsledně.
Pluk. Churavý byl nejprve vězněn v cele č. 7 v přízemí pankrácké trestnice. V únoru 1942 byl přemístěn na celu 58 v I. poschodí. Bylo mu dovoleno číst „Mein Kampf", o němž v dopise z 8. března 1942 Churavý napsal: „Hitler se docela otevření přiznává, že Němci musí být pány celého světa, že sousedním národům vezme pro ně statky a půdu, že podrobené národy budou zotročeny atd. Je přirozené, že snad konečně všechny národy pochopí, že běží o jejích bytí a nebytí a zařídí se podle toho. Ovšem nepochopitelná nečinnost Angličanů oddaluje konec do nekonečna. Jim se ovšem čeká snáže než nám, zvláště nám zatčeným..."
Pluk. Churavý si nečinil
ilusi, že válka brzy skončí. Nepochyboval o našem konečném vítězství. Neuvědomoval si však své postavení, ježto doufal dost dlouho, že první
rozsudek smrti může
být anulován. Nebyl, neboť k němu přistoupil druhý, který byl také proveden. Za druhé heydrichiády byl dne 30. června 1942, v
týž den jako jeho
druh a spolu bojovník Josef Mašín, popraven na kobyliské střelnici. Zemřel hrdinsky za vlast, pro niž
bojoval ve dvou
národních revolucích. Národ nezapomene nikdy jeho velké oběti.