PROLOG.
Na setkání při příležitosti 50. výročí založení 5. go jsem na
večeři seděl vedle Kamila Klečky.
A jak to bývá povídá se o všeličem a hodně ze života.
Vyslechl jsem též i jeho životní osudy a protože mě zaujaly a kolega Klečka je
člověk v kolektivu služby významný a ctěný, požádal jsem ho o napsání svého životopisu
pro zveřejnění na našich webovských stránkách.
Svůj životní příběh nazval životopisem. Podle mého názoru jde o víc než o pouhý životopis. Je to příběh člověka, který přes nepřízně, které se mu dostaly zůstal v duši, tak jako řada jiných, věren svému životnímu poslání a kolektivu vojenské zeměpisné služby. Proto text nechávám v takovém znění jak mě ho poslal.
B. Haltmar
Vážený příteli,
dlouho jsem přemýšlel, jak ten životopis napsat. Nakonec jsem nabyl rozhodnutí o stručném průběhu života a vojenské služby ale nechtěl bych opomenout události, hlavně v minulém období našeho státu, které podstatně ovlivnily průběh mých životních událostí, a které byly hodně zkreslovány, ale nesmělo se o nich mluvit, ani je zveřejňovat.
Důrazně upozorňuji, že tyto postřehy jsou uváděny z mého pohledu tak, jak jsem je vnímal a postupně časem ověřoval.
Narodil jsem se 14. července 1927 v Hranicích. Otec Eduard byl důstojníkem ČSA z povolání v době mého narození jako učitel na Vojenské akademii (VA) v Hranicích, matka Růžena v domácnosti. Starší bratr, po otci Eduard se narodil v březnu 1926 , celý život byl jako důstojník z povolání Československé armády a dodnes žije jako důchodce v Jihlavě.
Otec vystudoval v třicátých letech vysokou intendantskou školu v Praze a dosti často měnil působiště, takže jsme se velmi často stěhovali.
Obecnou školu jsem navštěvoval v Brně, Ružomberoku a Trenčíně. Gymnázium jsem navštěvoval v Trenčíně, Hranicích a v Praze.
V březnu 1939, kdy byl vyhlášen Slovenský štát, jsme museli, jako celá rodina, do týdne opustit Slovensko a přestěhovat se z Trenčína do Hranic, kde otec získal dočasné umístění.
Po půl roce jsme se ale stěhovali do Prahy. Za války otec pracoval jako intendant u Vládního
vojska na ministerstvu v Praze. Já jsem dále studoval v Praze na gymnáziu. Po prvním roce
války se upravovala účast studujících na gymnáziu. Dále mohl studovat pouze ten, kdo měl prospěch známek v průměru lepší než 2,0. Protože jsem měl vyznamenání a průměr známek
1,6, mohl jsem pokračovat ve studiu, ostatní kamarádi s průměrem přes 2,0 museli z gymnázia odejít a dostudovat na odborných školách, průmyslovkách a obchodních akademiích.
Za války v období leden – květen 1945 jsem byl totálně nasazen u Technische Nothilfe v Humpolci a Havlíčkově Brodě. Maturoval jsem v roce 1946 v Praze.
Již v průběhu studia na gymnáziu v Praze jsem se aktivně věnoval sportovní činnosti, nejdříve
lehké atletice v pražské Slavii pod vedením bratří Luboše a Milana Ogounových a dále jako dorostenec košíkové v oddílu SOÚR (Sportovní osada Údolí raků), který skončil v přeboru Prahy v roce 1944 na třetím místě. V květnu 1945 jsem se aktivně účastnil Pražského povstání a za tuto činnost jsem byl v roce 2005 vyznamenán ministrem obrany Kühnlem pamětní medailí k 60. výročí naší vlasti.
Po maturitě jsem byl přijat na VA v Hranicích, kterou jsem ukončil v roce 1948 s pořadím 23 ze 279 frekventantů. Kromě studia jsem na VA trénoval lehkou atletiku s Emilem Zátopkem a Jiřím Poděbradem a v roce 1947 jako člen družstva košíkové získal titul armádního mistra republiky. Ještě před vyřazením v roce 1948 jsem se zúčastnil jako cvičenec armádního vystoupení na posledním Všesokolském sletu v Praze.
Po ukončení studia na VA v Hranicích jsem byl přidělen do Ružomberka a vykonával funkci velitele RTZ (rota těžkých zbraní) u 17. samostatného samopalného praporu, patřícího pod velení tankové brigády v Martině. V roce 1949 jsem byl přeložen do Nitry k 7. pěšímu pluku
Tatranskému. Ještě v roce 1949 jsem absolvoval 3 měsíční kurz velitelů ženijních čet s výtečným prospěchem. Od 1.9.1949 do 30.8.1950 jsem byl ustanoven velitelem roty výcvikového praporu SNB v Kremnici. Byla to výběrová funkce, kde frekventanti praporu byli cvičeni na převzetí obrany státních hranic po finanční stráži, která ukončila svoji činnost na hranicích v roce 1950. V září 1950 jsem se vrátil do Nitry a ještě v roce 1950 se pěší pluk 7. Tatranský přestěhoval do Senice. Tam jsem byl ustanoven do funkce velitele baterie a velitele poddůstojnické školy DPÚ (dělostřelectva pěšího útvaru). V roce 1951 jsem se jako zástupce velitele přehlídkového praporu účastnil první vojenské přehlídky na Letenské pláni v Praze. Reorganizací armády byl v roce 1951 pěší pluk 7. Tatranský přetvořen na 7. mechanizovaný pluk, přestěhován do Hodonína a vtělen do podřízenosti 13. mechanizované divize v Kroměříži. U tohoto pluku jsem byl zařazen do štábu útvaru ve funkci náčelníka tělesné přípravy.
Práce při výcviku vojáků u útvaru byla velmi náročná, protože při nedostatku důstojníků zvláště na Slovensku jsem jako velitel roty musel vést veškerý výcvik sám. Přesto jsem měl snahu dosáhnout vyššího vzdělání v armádě, a proto jsem od roku 1949 každý rok podával žádost o přijetí na VIA (Vojenskou inženýrskou akademii) v Praze. Vždy mi však přišla odpověď, že mé žádosti nelze vyhovět, protože není za mne náhrada při výcviku vojsk.
V roce 1952 při zamítnutí mé přihlášky na VIA probíhal u útvaru nábor na roční studium do vojenské topografické školy. Podal jsem tedy přihlášku tam a byl přijat. V roce 1952 jsem nastoupil do Topografické školy v Dobrušce. Ukončil jsem ji s výtečným prospěchem a byl zařazen do Topografické služby ČSA jako topograf 3. třídy, 4.topografického oddělení, topografického odboru Vojenského topografického ústavu v Dobrušce. Teprve zde byla moje snaha o vyšší vzdělání v armádě korunována úspěchem a po absolvování přípravného kurzu s výtečným prospěchem jsem byl v roce 1954 přijat ke studiu na Vojenskou technickou akademii v Brně. I když jsem byl u přijímacích zkoušek na VTA hodnocen jako výtečný, přesto průběh mého přijetí nebyl jednoduchý.
První nevýhodou bylo, že jsem nebyl členem KSČ. Po absolvování VA v Hranicích a příchodu k útvaru v září 1948 jsem podal přihlášku ke vstupu do strany. Bylo mi sděleno, že vstup do strany je již uzavřen a více se do strany nebere. Práce u útvaru byla tak náročná, že jsem se tedy o vstup do strany již dále nezajímal a věnoval se pouze výcviku.
Druhou částí bylo postavení mého otce. Ten v roce 1948 odmítl podepsat přihlášku do strany, ale protože v té době bylo důstojníků v armádě velice málo, zastával i nadále vysokou funkci náčelníka intendance u první letecké oblasti v Praze ve Štefanikových kasárnách na Smíchově. V té době byl náčelníkem obranného zpravodajství v ČSA gen. Reicin. Tato funkce mu však nestačila k očištění armády od nežádoucích příslušníků a tak byl ustanoven zároveň i do funkce náčelníka hlavní kádrové správy. Potom měl kompetenci zasahovat i do osobních záležitostí důstojníků. Otec jako nestraník a bývalý příslušník Vládního vojska za války byl nežádoucí osobou a musel být odstraněn. Jako intendant přiděloval potravinové lístky členům štábu při služebních cestách. Vyúčtování těchto lístků prováděl vždy ke konci týdne. V průběhu týdne mu ale náhle přišla kontrola a zjistila, že mu chybí nějaké lístky, které vydal v běžném týdnu a ještě je neměl zaevidovány. Po výsleších na oddělení Obranného zpravodajství byl odsouzen pro zneužití úřední moci k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 let. Celý tento incident nadále vrhal nepříznivé světlo i na mou životní dráhu.
Přes tyto nepříznivé události jsem byl přijímací komisí pro velmi dobré hodnocení po všech stránkách přijat ke studiu na VTA. Během studií jsem vykazoval stále výtečné výsledky a ukončil studium s vyznamenáním. Oceněním mých studijních úspěchů dokumentuje i skutečnost, že jsem byl v průběhu studia zvolen předsedou čestného soudu posluchačů celé fakulty. V roce 1955 jsem byl ustanoven vedoucím skupiny 200 cvičenců na bradlech, při účasti na první Spartakiádě v Praze. Po úspěšném absolvování a návratu do Brna byl vedoucí katedry tělesné přípravy odměněn a mně, vedoucímu celé akce, odmítl gen. Blahut jako nestraníkovi podat ruku.
Ještě před ukončením studií v Brně byla na pokyn pplk. Borského projednávána možnost mého přijetí do strany. Při jednání vystoupil radikálně člen stranické skupiny posluchačů Josef Širůček a po jeho argumentech jsem do strany přijat nebyl.
Po ukončení studií na Vojenské akademii Antonína Zápotockého jsem se vrátil do Dobrušky a byl jsem přidělen k fotogrammetrickému odboru. Všeobecně bylo známo, že jsem vystudoval vysokou školu s vyznamenáním a proto zesílily v sídlišti pomluvy o buržoasním původu naší rodiny, i když můj otec i otec mojí manželky byli důstojníci ČSA z povolání.
V roce 1962 byl v Dobrušce utvořen 5. geodetický odřad, ke kterému jsem byl přidělen jako náčelník prvního oddělení. Za velmi dobré výsledky v této funkci jsem byl pozván na Vojenské politické oddělení 1 do Prahy k projednání mé stranické příslušnosti. Návrh na mé přijetí do strany přednesl politický pracovník odřadu pplk. Kučera a předseda útvarové organizace pplk.Ing. Dušátko. Ke konečnému vyjádření však byly opět akceptovány pomluvy šířící se sídlištěm v Dobrušce, které přednesl politický pracovník VTOPÚ pplk. Skácel a nakonec jsem opět do strany přijat nebyl.
Přes veškeré tyto nepříjemné události jsem byl v roce 1966 vyzván, abych se účastnil konkurzu o přijetí na katedru geodézie a kartografie VA AZ v Brně. Upozorňoval jsem náčelníka katedry na nepříjemnosti, které mne provází, a které jistě budou bránit mému přijetí. Byl jsem ujištěn, že tentokrát se to nestane a skutečně jsem byl na konkurzu vybrán a přijat jako učitel na katedru.
V roce 1968 po vstupu vojsk
se kriteria pro vstup do strany změnila a já jsem byl vyzván dílčí organizací
strany katedry, abych si podal přihlášku do strany. Mojí
přihlášce bylo vyhověno a já jsem byl přijat za kandidáta strany.
Absolvoval jsem stranické školení, ale po dvou letech mi nová legitimace strany
nebyla vydána a
členství ve straně mi bylo zrušeno. Toto zrušení mělo za následek, že
v roce
Po propuštění z armády jsem nastoupil jako geodet v podniku Geofyzika Brno, kde jsem pracoval od roku 1974 až do odchodu do starobního důchodu v roce 1989.
Deset let jsem musel bojovat s předsudky, že jsem byl vyhozen z armády. Až po této době vedení podniku a jeho stranická skupina poznali, že má odpovědná práce je pro podnik přece jen přínosem a byl jsem odměněn titulem Vzorný pracovník a posléze i Zasloužilý pracovník podniku.
Na závěr bych se chtěl ještě zmínit, že od roku 1966 po příchodu do Brna pracuji stále v dobrovolných funkcích Českého volejbalového svazu jako člen Sportovně technické komise a Komise rozhodčích krajského volejbalového svazu i jako aktivní rozhodčí volejbalu dodnes.
V Brně, dne 1.10.2012 Plk. v. v. Ing. Kamil Klečka