Našli jsme na internetu:
Navštivte adresu::
https://poznamkypanabavora.wordpress.com/
(vojzesl dodává: od Jirky Knoppa)
PRADĚDEČEK NA HLÍDÁNÍ
Posted on 6.9.2015 by Bavor V.
Můj život už za moc nestojí – dříve se říkalo: ani za paklík tabáku, jenže dnes je tabák dražší než pořádný kus vepřového, takže toho raději necháme. Dokud jsem nebyl po operaci kyčelního kloubu a bypassu, tak jsem držel krok s ostatními, ale teď se courám s babkami a dědky na konci lidského pelotonu, kteří jako já visí na francouzských holích s batohy na zádech.
Stále si dávám záležet na tom, abych byl na tom světě ještě někomu prospěšný. Dokážu přebalit dítě, nasadit mu pemprsky – konec konců jsem kdysi na vojně absolvoval kurs baličů padáků a jako pracovník chemické laboratoře se mi daří namíchat v poživatelné formě Nutrilon, což je dražší přípravek, než byl kdysi sunar.
K vnučce přicházím včas, vyslechnu pár instrukcí stran pravnoučka a ta již peláší na autobus.
Tadeášek spí klidně, na polštářku vedle jeho hlavy ověnčené zlatými vlásky stojí na stráži dvě autíčka s nápisem policie, jeden kolt na stříkání vody a dva hlinění dinosauři. Místo zbraně kladu vedle něho medvídka a také dinosaury nahrazuji plyšáčky. Zbraně nemám v rukou dětí rád, jako každý, kdo začínal svůj život na konci druhé světové války.
Mezi námi dvěma je sedmdesát pět let – od Aerovky prd prd cvilink až ke Škodovce Superb a to už je pořádný skok, nebo od dřeváků až po ty nejluxusnější botičky pro dětičky za pořádně vysoké ceny. Od kuličkového počítadla k tabletu… Co si s tím klučinou počnu, až se probudí?
Děti jsem vychovával systémem – škoda každé rány, která padne vedle – to se nám do výchovy nikdo nepletl, Evropská unie neexistovala a výchova dětí se ve Varšavské smlouvě neřešila. Mohl bych snad začít s fotbalem, ten se sice už nehraje na škváře, ale na umělé trávě, no ale góly zůstávají stejné, jen peněz se dá za fotbal vydělat víc. Ovšem učit ho s umělým kyčelním kloubem kličkovat – to asi nepůjde. Mohl bych mu vyprávět pohádky, ale k tomu má televizi a jiné elektronické přístroje.
Jo s jeho maminkou, moji vnučkou to ještě šlo, chodili jsme spolu na houby, jezdili na kole, párkrát jsem ji svezl na motorce a přihlásil jsem jí do jezdeckého kroužku. Její zamilované kobylce jsem nosil jablíčka a jiné pochutiny. Potom také chtěla jet na ostrov, tak jsme spolu jeli na ostrov, ale co s tímhle klučinou? Hlavně teď budu potichu, aby dlouho spal – snad na něco přijdu. Budu ho třeba učit zpívat. Znám takovou jednu písničku, kterou kdysi zpívala celá naše rodina a všichni jsme stáli v pozoru a štěstím plakali – o zemi, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách a v sadě skví se jara květ… Tuhle písničku musí umět dřív, než umřu.
A tím končí povídání pana Jiřího Knoppa, za něž jsem byl (a vlastně stále jsem) rád. A každému z nás přeji tolik životního optimismu, kolik jsem ho sám z povídání načerpal.