Honza Kříž
Jezdíval jsem s Pepíkem na různé služební cesty- pro materiál do Dobrušky, do Brna, Příbrami apod.
Jednou jsme jeli vyjednávat objednávku skel na prosvětlovací stoly do Jablonce.
Všechno v pohodě, cesta ubíhala, když Pepík prudce zabrzdil a já jsem si málem rozbil nos o přední sklo. Vyjeveně se ptám co se děje. Ale to už Pepík skáče z auta, běží zpět za auto a s úsměvem se vrací. V ruce drží velký šroub – a že by to bylo škoda nechat ho ležet na silnici. Bude se hodit. To byl ten shánčivý Pepa. Všechno střádal a ukládal, že se to bude někdy hodit. Pepík byl velkým šetřílkem a shromažďoval spoustu různého materiálu a věcí i vyřazených. Vždycky se to může hodit. Také, když někdo něco potřeboval Pepa sáhnul do svých sbírek a bezzištně pomohl.
Všechno ukládal v garážích, zděné i plechové na dvoře Zeměpisáku. Měl jsem z titulu své funkce, zástupce náčelníka ústavu pro věci technické a ekonomické, na starosti také dopravu včetně šoférů. Podle plánu kontrol jsem čas od času dělal také prohlídky a kontroly garáží.
Při prohlídce jsem zjistil, že v garážích je nahromaděno hrozné množství různého materiálu, krámů, které zabíraly tolik místa, že málem auta parkovaly na dvoře.
Musel jsem Pepíkovi, protože druhý šofér nic takového neshromažďoval, nařídit aby všechno co do garáží nepatří vyklidil. To jsem si dal. Málem jsem byl Pepíkův úhlavní nepřítel. Staré pneumatiky, prkýnka, dokonce nějaké „historické“ vozidlo (vrak). No, hrůza.
Tak nešťastného člověka jsem ještě neviděl. Bylo mě Pepíka líto, ale případná kontrola z vyšších orgánů, požárníků apod. by byla daleko přísnější, pokud by je z Pepíka“ neklepla Pepka“.
Vyklízení trvalo trochu déle, bylo toho moc, tak jsem musel pohrozit, že to nechám vyklidit správou budov. To Pepu zlomilo a garáže byly vyklizeny.
Jeli jsme do Dobrušky. Pepa prohlásil, že po obvyklé trase nemůžeme jet do Prahy, že jsou tam samé uzávěrky. Nechal jsem ho, aby jel po jiné trase. Trvalo to trochu déle. Nějak jsem cestu nesledoval až do chvíle, kdy jsme zastavili na dvoře našeho patronátního JZD v Horoměřicích. Pepík mě oblbnul. Zajeli jsme do Horoměřic, protože JZD mělo k mání nějaký motor. Snad z „Ereny“, který Pepík chtěl měnit do svého nákladního auta, starého nepojízdného. Jak to dopadlo, jestli motor získal nebo ne, to už nevím, ale vymyslel bezvadné využití služební cesty.
Při velitelských shromážděních nás Pepík v dodávce vozil do Dobrušky. Vždy bezpečně a včas. Zatím co my jsme dřepěli na učebnách – Pepík prozkoumával okolí a město. Věděl přesně, kde prodávají výtečný salám, pečivo, kapry, kde prodávají na nakládání zelí apod. Hned nás informoval, co kde mají, věděl cenu a věděl také, že jsou to věci kvalitní. Rád nákupy obstaral a zařídil s tím potřebné „operace“.
Když vykonával, již po základní službě v civilu, jako občanský pracovník, funkci zásobovače proviantním materiálem pro kuchyni mužstva ve Vojenském zeměpisném ústavu, dokázal sehnat všechno a kuchyň mužstva byla vždy dobře zásobena. Dokonce občas pomohl k zabezpečení Vojenské závodní kuchyni pro zaměstnance. Stačilo, aby vedoucí VZK paní Kopecká zavolala „Hráňo, potřebuju výpomoc“. Chyběly nějaké potraviny a Pepík vždy vyhověl a zachraňoval VZK před průšvihem.
Poznal jsem Pepíka v Jelšavě, kde nastoupil do vojenské základní služby jako nováček. Později byl i mým podřízeným. Byl spolehlivým, svědomitým pracovníkem, vždy nařízené úkoly stoprocentně splnil.
Stále v dobré náladě, usměvavý a dobrosrdečný.
Těch příhod s Pepou jsem zažil hodně. Ti lidé, kteří se s Pepíkem ve VZÚ setkávali, by určitě se mnou souhlasili.
Pepa se vždy zajímal o zahradničení, rád houbařil. I dnes je aktivní. Stará se jako člen výboru o družstevní dům na Letné, kde bydlí.
Pepík se, v dobrém slova smyslu, stal legendou Zeměpisáku.
( Honzova poznámka závěrem:
Bohouši, snad to bude stačit. Je toho moc. Možná, že
by i ostatní „dědkové“ mohli něco vědět. )
Bohouš Haltmar
Honzova poznámka na konci jeho povídání o Josefovi Hraničkovi mě vyprokovala k tomu, abych se přidal. Nejen proto, že mám o Josefovi říci, ale i proto, že si to Josef zaslouží. Tak aspoň něco málo.
Šoféři v každé organizaci jsou lidé, kteří hodně ví, i to co by ani vědět neměli, a hlavně o hodně věcech mnohdy nemůžou a nesmí mluvit. Josef nebyl výjimkou. Byl nejen dobrým řidičem – přepravcem materiálu a osob ale i „panským kočím“ a z tohoto titulu za léta svého působení ve VZÚ toho hodně slyšel, zažil a věděl. Je potřeba říci, že pravidlo „nemluvit“, vždy respektoval a myslím si, že i dnes, kdy slavíme jeho pětaosmdesátku, o řadě věcí nepromluvil. Takový je Josef.
Projeli jsme spolu mnoho set kilometrů a postřehy i zážitky by mohly stačit na útlou knížku.
Vyberu z nich jen pár.
.
Především to, že během jízdy vytvářel v kabině pozitivní náladu. Do hovorů pasažérů se nemíchal ale když jsem s ním jel sám, tak jsme povídali o lečems a přitom měl oči všude. K úsměvu mě vždy přinutil upozorňováním na pěkné dívky. Jeho „soudruhu náčelníku mrkněte vlevo - na tu v té krátké sukni, no to je kost“. A musím říci, že měl (a pořád má) dobrý vkus. Takový už je.
Ke zmínce Honzy Kříže o velitelských shromážděních bych dodal. Byly 2 x ročně, na jaře a na podzim po dobu tří dnů. Většinou ve Vojenském topografickém ústavu v Dobrušce. Shromáždění se zúčastňovali představitelé všech tří ústavů Topografické služby, Ústřední topografické základny a VS090.Tak okolo dvacíti lidí.
Po skončení zaměstnání se jelo na Polom, kde jsme byli ubytováni. z chaty se stalo na dvě noci mariášnické hráčské doupě. Josef přitom hrál roli majordomuse. Byl rozeným pečovatelem Během dne posháněl nejlepší proviant, který během dne připravil a večer do pozdních hodin se staral o naše žaludky. A protože je vynikajícím kuchařem, tak se staral vynikajícím způsobem. Nezapomenu na večeři sestávající se z hlavního chodu, kterým byly pečené malé rybičky. Nevím kde je sehnal. Upekl je na plechu v troubě a byly vynikající. Obdobné poznatky o jeho kulinářských schopnostech mám z doby, když jsem byl náčelníkem kontrolní skupiny služby a jezdili jsme spolu po republice na kontrolách obsahu vydávaných map. Když měl volno tak houbařil a večer připravoval houby na různý způsob. Takový už je.
Josefovi šlo vždy o ústav. Neudělal nikdy nic co by ho poškodilo. Přišel z různými návrhy a nápady jak a co udělat lépe, levněji a snadněji. Nemohu si odpustit nenapsat o jedné příhodě, která je toho dokladem. Bylo to v době, kdy jsem byl již náčelníkem ústavu. Stala se, v roce1990, kdy se pohled na ekologii stal ve společnosti dominantním. Vrátil jsem se z preventivní rehabilitace a hned první den ráno na mě čekal můj zástupce – hlavní inženýr z nepříjemnou zprávou. Že je strašný průšvih, protože určití neodpovědní zaměstnanci ústavu zlikvidovali nebezpečné látky – sudy z odpady tískárny - tím způsobem, že je vylily na veřejnou skládku jednoho rekreačního středočeského města. Byli přitom spatřeni a vše bylo nahlášeno i na posádkovou správu v Praze. Prekérní situace. V ústavu se o tom vědělo a mluvilo jako o velkém „průseru“, protože hrozila velká ekologická havárie. Než jsme se rozhodli jak dál postupovat, tak zaklepal na dveře Josef Hraničků. Vyslovil svůj názor na mozky obou pracovníků a na to, jak by se dala věc nejlépe vyřešit. Přitom vycházel především z vlastních zkušenosti. Vyslechli jsme jeho návrh a v podstatě i přijali. Dopadlo to nakonec dobře a velmi, velmi nepříjemná věc byla, i když s malou dušičkou, jak to nakonec dopadne, zažehnána. Josefovi by to nakonec mohlo být jedno, ale když mohl, tak pomohl nebo poradil. Takový už je.
Co se týká plnění jeho odborných povinností, péče o svěřenou techniku, byl přímo vzorný. Ať šlo o osobní vozidlo, náklaďák nebo vysokozdvižný vozík. Všechny kontroly vyšších odborných orgánů ho hodnotily na výtečnou. K tomu využíval všech možností, které poskytovaly odborná zařízení v posádce Praha. Všude ho znali a respektovali. Mnohdy pomohl k tomu, že jsme dostali lepší vozidlo nebo oprava byla provedena přednostně. Vím, že jeho péče, zájem a odpovědnost za techniku byla vojenskými autaři v Praze ceněna. Proto se nemusel obávat toho, že když přišel za kýmkoliv z nadřízených a požádal,ve prospěch věci, o autoatlas či soubor historických map že by byl odmítnut. Z takových drobných pozorností dovedl vytěžit maximum ve prospěch ústavu. Takový už je.
Nakonec je zapotřebí o Josefovi říci, že byl a je velkým příznivcem přírody. Miluje hory v létě i v zimě. Jeho velkou láskou jsou Tatry a Krkonoše. Navštívil je a prošel jimi sem a tam snad mnohosetkrát. I dnes, kdy přece jen má problémy s chůzí, si neodpustí alespoň dvakrát ročně pobýt v Krkonoších. Takový už je.
Přál bych mu, aby mu to vydrželo co nejdéle.
Tím bych
skončil.toto vzpomínání. A pokud by se k nám ještě někdo
přidal, tak tu knížečku bychom napsali.