Můj život od A do Zet Pplk. v.v. Otto Hlupík

Holíč.

Narodil jsem se 1. září 1926 na Slovensku v Holíči, okres Skalica v dělnické rodině, kde jsem spolu s jedenácti sourozenci prožil své dětství. Tam jsem také navštěvoval obecnou a měšťanskou školu. Po ukončení školní docházky v roce 1941 jsem zvažoval možnost vyučit se zámečníkem, z důvodu překročení již stanovených kvót učňů pro tento obor, to však nebylo možné. Za těchto okolností jsem příležitostně začal pracovat jako stavební a lesní dělník.

Můj další život do značné míry ovlivnila náhoda. To, když k sousedům přijela na návštěvu manželka jednoho majora, který byl příslušníkem Vojenského zeměpisného ústavu v Bratislavě (VZÚ B), se  kterou se můj otec dobře znal. Ta, mi při jednom rozhovoru navrhla, zda bych měl zájem nastoupit do tohoto ústavu jako elév. I když otec s tím příliš nesouhlasil, já si přesto žádost podal. Ta mi byla kladně vyřízena, a tak na základě kvalifikační zkoušky jsem byl přijatý.

Vojenský zeměpisný ústav Bratislava.

Do VZÚ Bratislava jsem nastoupil 4. května 1943, se zařazením na profesi kartograf. Po dovršení sedmnácti let jsem byl 1. září. 1943, už jako vojín základní služby, odvelen k pěšímu vojenskému útvaru, k vykonání základního vojenského výcviku v trvání šesti měsíců. To se již na mne vztahoval vojenský řád jako na plnoletého, tehdy 21 let. Po absolvování poddůstojnické školy jsem se v únoru roku 1944 vrátil zpět do VZÚ B a byl zařazen do kartografického oddělení.

V červnu roku 1944 jsem měl u roty službu dozorčího desátníka, když najednou bylo slyšet hluk amerických bombardovacích letadel a detonace shozených bomb. V minulosti totiž nikdy nedocházelo k bombardování, a tak z úsporných důvodů bylo nařízeno letecký poplach vyhlašovat sirénami, až budou letadla nad městem. Proto také ještě obyvatelé Bratislavy nebyly v krytech, což stálo mnoho jejich životů. Letadla nalétávala ve směru Petržalka – Bratislava s cílem zničit, kromě jiných objektů, i most přes Dunaj, což se však nepodařilo. Ve směru náletů byla však i budova VZÚ, která byla zasažena v části uskladnění topografického materiálu. Druhý zásah směřoval na dvůr objektu kasáren a poškodil vodní potrubí. Nikdo však nebyl z příslušníků ústavu usmrcen nebo zraněn. Při zásahu budovy se jedna stěna zřítila i do ubytovací části objektu, mimo jiné i přímo na můj kavalec. Kdyby bývalo došlo k bombardování o 4 až 5 hodin později, kdy už jsem měl po službě a odpočíval na kavalci, patrně by mě zřícená stěna pohřbila. Od té doby jsem nabyl přesvědčení, že mám strážce, který mě ochraňuje. A skutečně, snad tomu tak bylo, neboť v obdobných kritických situacích, kdy jsem unikl jisté smrti, jsem se v životě ocitnul několikrát.

Harmanec. Slovenské národní povstání.

V následujícím období, krátce po náletu, byla část VZÚ B, zejména kartografického odboru, dislokována do Harmance nedaleko Banské Bystrice, kam jsem přešel i já. Tam pokračoval normální vojenský režim. V objektu kasáren, kromě příslušníků ústavu, byli také příslušníci pracovních jednotek, kteří vykonávali strážní službu.

Když 29. srpna 1944 začalo Slovenské národní povstání (SNP), byla na obsazeném území vyhlášena Československá republika. Kasárna se zaplnila vojskem i partyzány. Spolu s ostatními jsem se přihlásil do 1. československé armády na Slovensku. Okamžitě byly vytvářeny bojové jednotky, nasazované na různé bojové úseky. Já byl zařazen do praporu velitele kpt. Hlaváče, 2. roty pojmenované „Ořech,“ jejímž velitelem byl npor. Runčkovič. Můj nejlepší kamarád vojín Jozef Lackovič, který znal francouzštinu, byl přidělen jako tlumočník k francouzské jednotce v bojovém prostoru Strečno, kde také později padl.

Náš prapor byl nasazen v prostoru nejdelšího tunelu na Slovensku, Čeremosné, velice důležitého pro přesun vojsk a válečného materiálu. V praporu jsem byl jako 18letý, nejmladším. Spolu s jedním dalším vojákem mě velitel roty určil k ochraně velitele bunkru. Dále jsem byl pověřen doprovodem dvou vojáků, určených pro zásobování naší jednotky municí ze skladu, který byl v tunelu. Vzdálenost jednotky od tunelu byla asi půl hodiny cesty. Při jedné takové akci jsem byl svědkem, kdy vojáci z přepadové čety nesli zastřeleného rotného Ridošku, který byl ve VZÚ B našim výkonným rotmistrem. Po skončení války byl pak povýšen posmrtně na ppor. Jeho jméno je také uvedeno na pamětní desce, umístěné v budově býv. VZÚ Praha, mezi jmény příslušníků obou ústavů, kteří položili své životy za osvobození Československé republiky.

S blížícím se koncem října roku 1944 byly jednotky bojující ve SNP stále více vytlačovány do hor. Na našem úseku vyvíjela německá vojska v období 26. a 27. října zvlášť intenzivní bojovou činnost. Na jeho levém okraji byla proto z našeho praporu nasazena 2. rota těžkých kulometů „Ořech“, neboť tam hrozilo největší nebezpečí k proniknutí německých vojsk do našeho prostoru, kterému velel kpt. Chladný, příslušník VZÚ B. Vzhledem k tomu, že mezi veliteli rot nebylo žádné spojení, byl jsem v noci spolu s Jožkou Kavkou vyslán za kpt. Chladným se zprávou, že německá vojska patrně na nás zaútočí. Asi po 10 minutách pochodu jsme slyšeli nějaké hlasy. Proto jsme se zastavili, abychom záhy zjistili, že jsou to naše jednotky, které byly německými vojsky napadeny z boku, a tak donuceny k ústupu. Chtěli jsme se vrátit ke své jednotce, ale to už nastal takový chaos, že jsme se stáhli nejprve k nádraží a tunelu, a pak dále do hor. Svého velitele roty jsem pak již nikdy neviděl. Toto vše se odehrálo 27. října, kdy už došlo k rozpadu armády, a kdy bylo velitelem frontu nařízeno přejít na partyzánský způsob boje.

Po několikahodinovém pochodu jsme došli až na Kráľovu studňu, kde se shromáždila již značná část ustupujícího vojska, včetně partyzánů. Velitelé, kteří měli alespoň část vojáků pohromadě se organizovali, ale další vojáky do své jednotky nepřibírali. Každý byl odkázán sám na sebe. Byl to neutěšený stav, kdy situaci ještě více komplikovalo nepříznivé počasí, déšť se sněhem a silný vítr. Spolu se dvěma kamarády, Kardošem a Kollárem, jsme se domluvili, že půjdeme společně, aniž jsme však věděli kam. Další noc jsme strávili v lese a ráno pak pokračovali v cestě, až jsme přišli na jednu lesní mýtinu, na které byla převrácená polní kuchyně. Opatrně jsme se k ní přiblížili a zjistili, že jsou v ní flíčky s mákem a balíčky kávy. Naše radost však netrvala dlouho, neboť se nad mýtinou objevilo německé dvojtrupé letadlo, které po nás zahájilo palbu z kulometu. Okamžitě jsme všichni utekli do lesa. Mně to ale nedalo, a tak jsem se k polní kuchyni ještě sám vrátil a vzal dva balíčky kávy. To už ale letadlo znovu nalétávalo, a tak jsem se rychle vrátil k ostatním do lesa. Tam jsme se o kávu rozdělili a dále pokračovali v  pochodu. Samozřejmě, pojídání kostek kávy nám vyvolalo střevní potíže, což značně zvyšovalo již naše dosavadní útrapy.

Zajmutí.

Při dalším putování jsme došli jedním průsekem na okraj lesa. Od něj bylo asi ve vzdálenosti 50 metrů malé koryto v němž tekl potůček, za kterým vedla cesta k osamělému domu. Chvíli jsme dům s jeho okolím pozorovali, a když jsme usoudili, že nám žádné nebezpečí nehrozí, rozhodli jsme se k němu vydat v domnění, že v něm najdeme něco k jídlu, případně že si tam odpočineme. Při tom jsme museli překonat další potůček. Po několika následujících krocích se však před námi objevilo asi deset německých vojáků s namířenými samopaly a zvoláním: „Hände hoch.“ Okamžitě jsme skočili zpět do koryta  potůčku, ale to už na nás jeden z vojáků volal ať vylezeme, nebo že nás zastřelí. Se zdviženýma rukama jsme tedy vylezli, byl to hrozný pocit, ve mně by se v té chvíli snad ani krve nedořezal. Vojáci nás pak odvedli do domu, kde bylo už asi padesát dalších zajatců. Odzbrojili nás, vzali nám i opasky. Pak jsme všichni museli vyjít před dům, kde následovala důkladná osobní prohlídka. Všichni jsme měli u sebe průkazy 1. československé armády na Slovensku podepsané gen. Golianem. Úplný šok ale pro mne byl když jsem zjistil, že mám u sebe v chlebníku dva ruční granáty zabalené v ručníku, které jsem zapomněl odevzdat. Ani nevím co mě to tenkrát napadlo, ale kývnul jsem na jednoho německého vojáka, který byl asi v mém věku. Přišel ke mně, já mu ty granáty ukázal a za nějakého mého blábolení odevzdal. On je strčil do kapsy, k tomu dodal: „Ich Österreich,“ a dodatečné mi ještě dal kousek mýdla abych se umyl.

Potom nás odvedli do sběrného tábora v Turčianské Blatnici, který byl ve velké zahradě školy. Tam jsme jednu noc přenocovali a druhý den nás v nákladních vagonech, v každém po 80 až 90 osobách, transportovali do Bratislavy, kam jsme přijeli odpoledne asi v 16 hodin. Tam se vlak na několik hodin zdržel. Abychom se neudusili, bylo dovoleno vagony otevřít, ovšem opouštět je nebylo povoleno. Tam jsem také uviděl zástavníka Mikurdu, příslušníka VKÚ B, který čekal vlak do Lamače.

Od Červeného kříže obdržel každý vagon zajatců šest bochníků chleba, ty však rozebrali ti u otevřených zasunovacích vrat vagonů, na ostatní uvnitř se již nedostalo. Krátce nato dostal vlak pokyn k odjezdu ve směru na Děvínskou Novou Ves. Tam jsme zastavili k vykonání tělesné potřeby. Na náš dotaz slovenských financů kam bude náš vlak pokračovat, nám bylo sděleno, že do Německa, dříve nám však bylo řečeno, že do Malacek.

Lágry.

Před půlnoci jsme přijeli do Kaisersteinbruku. Z nádraží nás odvedli do zajateckého tábora, na jehož vstupní bráně bylo uvedeno označení tábora „Lager XVII A“s nápisem „Arbeit macht frei“. Po odvšivení jsme se přesunuli do ubytovacích baráků s dřevěnými jednopatrovými pryčnami, kde se každý z nás snažil urvat na spaní nejlepší místo. To již však bylo kolem třetí hodiny ranní.

Asi po třech dnech se nás, celkem asi 1200 zajatců, pěšky přesunulo do vesnice Donerkirchen, vzdálené 20 až 25 km od Wiener Neustat, kde nás ubytovali do velkého sklepa. Spali jsme na zemi pokryté slámou, což nebylo zase až tak špatné, ovšem během pěti dnů začala kapat ze stropu voda, stěny se opotily a sláma zvlhla, což byly optimální podmínky pro líheň vší. Pracovní nasazení spočívalo v kopání protitankových překážek za velice špatných povětrnostních podmínek, tj. velké zimy a silného větru, což při nedostatečném oblečení naše útrapy ještě násobilo. Rovněž jsme měli velký hlad. Ke snídani byla černá káva (spíše břečka), 25 dkg chleba, kousek salámu a 2 dkg margarínu. Byly to hrozné podmínky, byl jsem natolik apatický, že mi bylo jedno jestli přežiji. Toto peklo skončilo 24. prosince 1944. Ráno jsme ještě dostali běžnou denní dávku jídla, a pak následoval 20 km pěší přesun do Kaisersteinbruku. Opět proběhl odvšivovací proces, který trval přes půlnoc, pak následovalo ubytování v baráku, přičemž se každý snažil získat na spaní nejlepší místo. To byly moje nejsmutnější vánoční svátky v životě.

V zajateckém táboře „Lager XVII A“ jsem zůstal asi do 15. ledna 1945, kdy nás, asi 120 zajatců, připravili na odjezd vlakem směr Linec a dále do Sankt Pantaleonu. Před dojezdem vlaku do Lince jsme museli čekat až bude trať v provozu, vzhledem k tomu, že bylo po bombardování. Opravu trati prováděli rusští zajatci. Když konečně vlak vjel na nádraží, byl znovu vyhlášen letecký poplach. Vyběhli jsme z nádraží v době, když už letadla město bombardovala. V  blízkosti nádraží byl velký protiletecký kryt do kterého nás zpočátku nechtěli pustit, teprve až na přímluvu našich strážných nám to však bylo dovoleno. Stěny a strop krytu zpevněné výdřevou se při výbuchu bomb chvěly, zemina na nás propadávala a do toho všeho bylo slyšet nářek dětí a žen. Bylo mi všech líto.

Konečně jsme po skončení leteckého poplachu vlakem pokračovali na Sankt Pantaleon. Zde jsme měli pracovní tábor v zemědělském stavení, vybaveném opět jednopatrovými pryčnami. Vybral jsem si místo na patře, vedle mne se ubytoval Ondřej Matte, kterému jsme dali přezdívku Mates, tehdy asi 26letý, výborný kamarád, kterého jsem již znal z prací při stavbě nouzových baráků.

V Sankt Pantaleonu nás střežili už starší vojáci. Velitelem byl feldvébl a jeho zástupce unteroffizier - četař. Feldvébl byl raněný na frontě do hlavy, což ho duševně poznamenalo. Četaři na frontě utrhla mina nohu nad kotníkem, takže měl protézu; vyznamenán byl železným křížem 3. stupně. Jinak to ale byl velice seriozní člověk, našeho předáka Koboru např. informoval o průběhu fronty, říkal mu také abychom se drželi, že už bude konec války. Ostatní vojáci byli příslušníky volkssturmu. Jeden z nich měl již dokonce kolem 70 roků, byl ohnutý s hlavou skloněnou k zemi a každou chvíli si opakoval slova: kema, los a weiter, zřejmě proto, aby je nezapomněl. Tak jsme mu dali přezdívku „Kema“.

Z života v lágru.

Když se nám někdy podařilo z pracoviště s Matesem a Kardošem, ale i jednotlivě utéct, tak jsme vyhledávali na samotách zemědělské usedlosti a snažili se vyměňovat košíky a opálky, upletené z proutí některými našimi kamarády, za chleba, brambory nebo i jiné jídlo.

Jednou jsem byl určen na vyvážení žumpy, byla za barákem a do ní ústil odpad z našeho WC, kde bylo úzké asi 130 cm vysoké okénko. Hned mě napadlo, že by se jím nechalo prolézt. Zevnitř jsem tedy okénko otevřel a skutečně se mi podařilo dostat se ven. S touto možností jsem seznámil také Matesa, kterému se to také podařilo, ačkoliv byl větší a silnější než já. Mezi barákem a WC byla asi 2,5 m široká cesta, a pak prkenný plot. Dvě spodní prkna plotu jsem uvolnil s možností pozdějšího vytvoření otvoru pro prolezení do zahrady, až nastane vhodná příležitost. Ta nastala o velikonočních svátcích, kdy jsme se rozhodli opatřit si k dostávané stravě nějaké přilepšení. Mates prolezl okénkem a otvorem plotu jako první, a pak i já. Po chvilce pozorování, zda se nic podezřelého neděje, jsme vyrazili dál. Nabrali jsme směr vodní mlýn, kde jsme už jednou byli. Pracoval tam totiž jeden náš kamarád, rovněž zajatec, Fábik, kterého jsme chtěli navštívit. Když už jsme byli blízko mlýna, znenadání se před námi objevil nějaký chlapík, který na nás zamával, abychom na něj počkali. Nezbylo nám nic jiného než počkat. Byl asi 165 až 170 cm vysoký, na hlavě měl modrou brigadýrku a na ní odznak s hákovým křížem. Na dotaz co jsme zač a kam jdeme, jsme mu po pravdě řekli, že jsme krieggefangene (váleční zajatci československé armády) z lágru v Sankt Pantaleonu a jdeme do mlýna za kamarádem Fábikem, který tam pracuje. Přitom měl chlapík stále pravou ruku v kapse, když tu najednou z ní vytáhl bubínkový revolver, kterým na nás namířil se zvoláním, že bude střílet, pokusíme-li se utéct. Mates, aniž se zalekl prohodil: „pozri, aký kovbojský“. Nato se on ptal, co říkáme. Mates, který uměl dobře německy mu vysvětlil, že má revolver jako kovboj, natož se on pousmál a pobídl nás abychom šli před ním. Naše cesta vedla přes náhon a lávku do mlýna. Zabouchal na dveře, a když mlynář otevřel zeptal se ho, zda u něj pracuje zajatec jménem Fábik, což on potvrdil. Natož Fábik přiběhl, a když nás uviděl byl dost vystrašený. Tím se ale vysvětlilo, že jsme nelhali. Chlapík se nás ještě zeptal kam půjdeme ze mlýna, a když jsme ho ujistili, že zpět do tábora, po krátkém rozhovoru s mlynářem odešel. Mlynář nám dal ještě každému asi půl kg chleba. Před zpátečním odchodem nám Fábik ještě stačil sdělit, že jsme pitomci, kteří si moc zahrávají. Byl od nás starší, a tak to jistě myslel dobře.

My však nešli přímo do tábora, ale zamířili jsme k zemědělské usedlosti, vzdálené asi sto metrů od mlýna. Po zaklepání na dveře přišla otevřít paní, která se nás po našem pozdravení zeptala, co si přejeme. Nedokonalou němčinou jsem ji požádal o nějaké jídlo. Nejprve přivřela dveře, šla se podívat z okna zda není někdo nablízku, a pak nás pozvala dovnitř. Každému nám pak dala na talíř pořádnou porci omáčky s masem z vnitřností (srdce, játra) a k tomu kus chleba. Bylo to opravdu moc dobré. Když jsme poděkovali a chystali se odejít, paní se šla znovu podívat z okna a zjistila, že asi 20 metrů od domu sedí nějaký chlapík. Přistoupili jsme k oknu a šli do vývrtky. On to byl ten, který nás doprovodil do mlýna. Paní začala naříkat co bude, my ji však utěšovali, že ho známe. Jakmile jsme opustili dům, uslyšeli jsme ještě jak za námi cvaknul zámek. My však již zamířili přímo k našemu známému. Ptal se nás, co jsme tam chtěli, já mu odpověděl, že jsme žádali o něco k jídlu, kterého se nám dostalo. On paní chválil, natož já mu k tomu přitakal, že je opravdu moc hodná. Zmínil se také, že její manžel je na frontě, aniž ona ví zda ještě žije. Když už podruhé jsme chlapíka ujistili, že nyní skutečně jdeme zpátky do tábora, dodal, že má stejný směr cesty, a tak se k nám přidal. Mimo jiné se nás cestou ptal jací jsou Rusové. To mě zaskočilo jak mu odpovědět, tak jsem řekl, že dobří i špatní. Při dalším vysvětlování této nejednoznačné odpovědi, co jsem tím myslel, jsem to všelijak motal. On mě však svou odpovědi ve smyslu, že všude jsou lidé dobří a špatní utvrdil, že mě pochopil. Po nějaké chvíli jsme přišli na křižovatku cest. Zde nám chlapík řekl, že se s námi musí rozloučit, poněvadž pokračuje v cestě jiným směrem. Při tom jak nám to sděloval, si dával do papírku tabák a dělal cigaretu. Po rozloučení jsme ušli asi 10 kroků, když Mates prohlásil, že jsme měli chlapíka požádat o cigaretu. Najednou, jak když do něho střelí, se za ním rozeběhl a poprosil ho o cigaretu. On mu však začal vysvětlovat, že by mu cigaretu dal, ale že sám nemá. Tak si z té své cigarety ještě potáhl a dal mu ji. Mates poděkoval a dostihl mě. Byl jsem z něho na mrtvici. Nakonec jsme si každý z cigarety potáhli a byli rádi, že všechno dobře dopadlo.

Jakmile jsme se přiblížili k lágru měli jsme obavy, zda někdo okénko z vnitřku neuzavřel. Sice když jsem okénkem po Matesovi prolezl, snažil jsem se ho dobře přitáhnout, aby si nikdo zevnitř nevšiml, že není kličkou uzavřené, ovšem jistotu jsme neměli. Když jsme došli na zahradu k místu uvolněných prken v plotu, ještě jsme se domluvili, že Mates zjistí, zda je okénko otevřené, pokud ano, první jím proleze dovnitř a rukou mi dá znamení, že je všechno v pořádku. Pokud by bylo uzavřené, tak by se vrátil a poradili bychom se, co uděláme dál. Bylo rozhodnuto. Mates se vydal k okénku, podařilo se mu ho otevřít, vlezl dovnitř a dal mi znamení, že je všechno v pořádku. Po chvilce jsem byl uvnitř i já, takže všechno bylo v pohodě.

Jak jsme přišli na světnici, spolubydlící nám hned hlásili, že je průšvih, neboť nás hledají. Pokud se však objevíme, okamžitě se máme hlásit u feldvébla. Měli jsme obavy, co bude. K feldvéblovi nás vedl náš zástupce Kobora, ale nejprve nám vynadal blbců, že takto riskujeme, když víme, že konec války je na spadnutí. Když nás před feldvébla předvedl a ohlásil, že jsme se vrátili, feldvébl vzteklý jako pes se před nás postavil, shrbil se a začal nadávat. Nakonec prohlásil, že kdyby se to stalo dříve, tak by nás nechal zastřelit. V tom okamžiku od něj Mates dostal facku, ale tak jak se on před ní snažil uhnout, strčil do mne až jsem téměř upadl. Při tom jsem se natočil k feldvéblovi, který mě kopl do zadku. Při tom stále nadával. Když se trochu uklidnil, obrátil se na Koboru, aby se nás zeptal kudy jsme utekli. To už on ale od nás věděl, a tak mu vysvětlil, že jsme nechtěli utéct, ale jen si opatřit nějaké jídlo. Poté nás feldvébl vyhodil s tím, abychom mu nechodili ani na oči. Takže to celkem pro nás ještě dobře dopadlo. Druhý den již zedník zabudoval na okno zvenku mříž. Tento můj útěk byl s Matesem poslední. Pak sice následovalo ještě několik dalších útěků, ale ty jsem absolvoval už společně s Kardošem, nebo také samostatně.

Po velikonocích už byla situace velice složitá. Na našich strážných v táboře, ale i u těch kteří nás hlídali na stavbách, byla vidět značná nervozita a neobyčejný neklid. Důvodem bylo to, že americká armáda generála Pattona už stála asi 4 km od Sankt Pantaleonu. Dne 4. května 1945 nás již do práce nikdo nebudil. Všude byl klid a my zjistili, že nás již nikdo ani nehlídá. Mezi námi mladšími nastala určitá nervozita, ale náš zástupce Kobora a spolu s ním i několik dalších starších rozumných kluků nám přikázali, abychom zachovali klid a vyčkali, jak se situace vyvine.

Seděl jsem tak na pryčně, když mi Mates pošeptal abych s ním šel dolů do umývárny. Prý ví, kde je vojenské skladiště, neboť viděl, jak odtud vyváželi nějaký materiál. Tak jsme pomalu sešli dolů a přiblížili se k tomu skladišti. Všude byl klid. Jedním oknem jsme viděli, že v místnosti za stolem sedí strážný, voják to však nebyl. Jeho opasek s pistoli a dýkou visel na zdi. Do místnosti byli pootevřené dveře, pravděpodobně větral, neboť všude bylo cítit naftalín. A tak Mates vymyslel plán, že když je strážný samotný, tak do místnosti vtrhneme, překvapíme ho, takže nebude mít čas se bránit, a vezmeme mu opasek s pistoli a dýkou. Když Mates viděl, že se mi do toho příliš nechce, vzal iniciativu na sebe. Jako první vtrhl do místnosti a já hned vzápětí za ním. Strážný začal křičet „privat,“ale než vstal od stolu, měl už Mates opasek v rukou. To už se ale strážný z překvapení vzpamatoval a vyběhl z místnosti až se za ním prášilo. Nakonec Mates s uspokojením prohlásil, že takto si to představoval. Byl to nádherný pocit, že se nám v situaci ve které jsme se nacházeli, náš plán zdařil. Mates byl hubený, ale vysoký asi 180 cm. Já byl rovněž hubený, vysoký asi 165 cm a vážil jen 48 kg. Nyní jsme stáli před problémem, jak si získané zbraně podělíme. Samozřejmě jsem si přál získat pistoli. Tu mi však Mates jako mladšímu nedal, takže na mě zbyla jen dýka.

Po úspěšně ukončené akci jsme vešli do skladiště, kde byl různý materiál, především však sanitární potřeby a výstrojní součástky různého charakteru. Každý jsme si vzali pár bot, šňůrky do bot, košili, rukavice (palčáky), krém na boty, a já ještě šedomodrou uniformu německých financů. Když jsme se vrátili na ubytovnu, ostatní chlapi byli jako u vytržení. Pochopitelně se zajímali odkud to všechno máme. Když jsme jim vysvětlili, kde je ten sklad, následoval na něj ze strany spolubydlících takový nájezd, že za hodinu bylo půl skladu vystěhováno. Na všechnu tu výstroj jsme však potřebovali ještě nějaké batohy. Mates si ale před časem všiml, jak z jiné budovy nějaký materiál tohoto druhu rovněž odváželi. Jemu se už ale do další akce nechtělo. Já však byl při chuti, a tak jsem se opásal dýkou a rozhodl se, že půjdu sám.

Do budovy jsem se dostal snadno, ale uvnitř byly všechny dveře uzamčené, ale u jedněch byl v zámku dveří klíč. Odemkl jsem je a uviděl vycpané ptáky, různé obrazy motýlů a rostlin, zkrátka ocitnul jsem se  ve přírodovědném kabinetu. Z této místnosti jsem přešel do další, kde byly různé kameny a všelijaká zařízení na chemické a fyzikální pokusy. Zde jsem si vzal tři malé mikroskopy, stopky a jeden kámen ve kterém byly zlaté žilky, o kterých jsem se domníval, že to je opravdu zlato. Když jsem se vrátil do našeho baráku, byl o mikroskopy takový zájem, že z obav, že mi budou ukradeny, jsem je odnesl zpátky do kabinetu.

Osvobození.

To již ale byl 4. květen 1945 odpoledne a stále se nic nedělo. Teprve o půl čtvrté jsme uslyšeli silný hluk motorů. Vyběhli jsme ven abychom zjistili co se děje, když tu se na silnici jako předvoj objevil americký džíp a v něm tři vojáci s kulometem. Za ním následovala kolona aut s vojáky, proviantem, municí a dalším materiálem. Když zastavili, shlukli jsme se kolem nich a srdečně je vítali. Několik našich kamarádů znalo anglicky, takže mezi jimi a námi působili jako tlumočníci. Zanedlouho jsme museli nastoupit, šlo se ke konzumu, kde každý dostal půl kg chleba, asi 5 dkg sýra a 10 cigaret. Jednotliví američtí vojáci nám rovněž dávali cigarety, ale také čokoládu, žvýkačky a sušenky. Asi v 19 hodin americká kolona pokračovala dále, v Sankt Pantaleonu zůstal jen jeden automobil asi se třiceti vojáky. Po chvíli jsme museli znovu nastoupit a bylo nám sděleno, abychom šli na ubikace ze kterých nesmíme do rána příštího dne vycházet. Zřejmě z obav, abychom se nedopustili rabování, krádeží, nebo jiných deliktů. Ve 20 hodin byl náš objekt uzamčen, ale 5. května v 7 hodin ráno nás už rozpustili a každý mohl jít kam chtěl.

Pomalu se z nás bývalých zajatců začali vytvářet skupinky, které postupně společně opouštěli Sankt Pantaleon. S Matesem jsem se rozloučil, neboť cíl jeho cesty byl jiný, slíbili jsme si ale, že se znovu setkáme. Já jsem byl ve skupince s Kardošem a Kollárem. Naše cesta směřovala na Salzburk a odtud po dálnici směr Linec, kam jsme doputovali po mnoha nesnázích. Zde jsme byli umístěni do budovy, kde byla karanténa. Tam nás prohlédli, zda se u nás nevyskytuje nějaká nakažlivá choroba. Nic však nezjistili, takže nás přemístili do jiné budovy, kde jsme čekali na transport do Bratislavy. Jinak jsme se mohli volně pohybovat. Chodili jsme každý den na linecké letiště u obce Hörsching a přiživovali se na tom, co tam váleční zajatci, zejména Francouzi, Angličané a Američané nechávali, když museli rychle nastupovat k odletu.

Jednoho dne byl znenadání vydán rozkaz, že bude na Dunaji v Linci pro nás, Slováky, připravena loď do Bratislavy. Byla to loď nákladní na přepravu různého materiálu. Po soustředění v přístavu jsme na ní nastoupili, a po různých peripetiích druhý den večer dopluli do Bratislavy. Most z Petržálky do Bratislavy byl zničen. Před ním byl však postaven pontonový most u kterého jsme vystoupili na břeh, a poté po něm přešli do Bratislavy. Všichni tři, Kardoš, Kollár a já jsme došli na nádraží, kde působil Červený kříž, od kterého jsme dostali čaj a namazaný chléb. Zde jsme se také rozloučili s příslibem, že se sejdeme. Každý si již samostatně zjišťoval spojení na cestu domů. Já jsem se dostal do Holíče nákladním vlakem 29. května roku 1945 v ranních hodinách, kdy už začalo svítat, po složitých dopravních problémech.

Opět doma.

Jakmile jsem přeskočil naše vrata, hned ke mně přiběhl náš pes Luxa, byl tak prvním co mne doma přivítal. Zaklepal jsem na dveře bytu, otec se zeptal kdo je, po mém ohlášení otevřel dveře a srdečně jsme se objali. Mým příchodem až tak překvapený zase nebyl, neboť prý máma měla tušení, že přijedu, a proto mi nechala dva řízky. Maminka byla hodně sensibilní, a už dříve dost událostí předpověděla. Já jsem před příjezdem domů na všechny intenzívně myslel, a tak snad ona převzala i moje myšlenky, takže mezi námi vznikl jakýsi telepatický přenos. S chutí jsem si vzal řízek s chlebem a vše zapil kmínovým likérem. Ze všech těch dojmů se mi zamotala hlava. Unavený a zavšivený, ale nadmíru šťastný, jsem si lehl v kůlně na slámu a usnul.

Radost rodiny z mého návratu byla převeliká. Když jsem si odpočinul, začala na dvoře velká očista. Shodil jsem ze sebe oblečení a pořádně se vydrbal v teplé vodě. Mezitím otec všechno svlečené šatstvo i boty polil petrolejem a spálil. Pak jsem se oblékl do čistého prádla a oblečení, a tak si připadal jako na jiném světě. Všichni mě kolem obletovali, byl to příjemný pocit, že jsem opět doma. Následující den, tj. 30. května jsem se přihlásil na policii, městském úřadě a na velitelství strážní roty. Npor. Kuchárek mě vzal do evidence s tím, abych zůstal několik dní doma v klidu a trochu se zotavil.

Zase vojákem.

Po týdnu jsem už ale nastoupil do služby. Vykonával jsem strážní službu, vždy jako velitel stráže, nejraději však v objektu, kde údajně mělo být uskladněno 80 vagonů tabáku. Sklad střežila i Rudá armáda. Velitelem tam byl staršina Ivan, spolu s ním i šest děvčat, vojákyň, které se pravidelně střídaly ve strážích. Kluci tam moc nechtěli chodit, neboť vojákyně řešily hlídání tak, že občas na rohu objektu vypálily ze samopalu pár ran, jako prevenci proti případnému narušiteli. Tak jsem tam chodil já a čtyři strážní. Mezi děvčaty byla jedna velmi hezká strážná hodnosti starší seržant, moc se mi líbila, ale bohužel to byla i Ivanova milenka. Měl jsem strach, že mě Ivan zastřelí, takže zůstala jen moji dobrou přítelkyni.

U strážní roty v Holíči jsem zůstal do 15. září 1945. Pak jsem nastoupil službu u VZÚ Bratislava a 4. prosince téhož roku byl převelen do VZÚ Praha v hodnosti svobodníka základní služby, se zařazením do kartografického odboru. Základní službu jsem ukončil 15. března 1945 v hodnosti četaře a od 16. března dále pokračoval jako délesloužící v hodnosti rotného. Později jsem byl povýšen na staršinu. Od roku 1947 jsem pokračoval v přípravné službě na rotmistry a v lednu roku 1951 se stal podporučíkem zeměpisné služby.

Když v září roku 1947 nastoupil do VZÚ první poválečný ročník elévů, zavolal si mě náčelník ústavu plk. Ing. Blahák s tím, abych se stal jejich velitelem. Ve stručném zdůvodnění uvedl, že jim jsem věkem nejblíže, a mám již také dostatek životních zkušeností. Na to se nedalo vcelku nic namítat, a tak jsem tuto funkci přijal. K elévům jsem se choval jako jejich starší kamarád. Byli to kluci 15 až 16letí, v rodinách velice dobře vychovaní. Co se týkalo vojenských povinností a pořádku, byl jsem na ně skutečně náročný a nic jim neodpustil. Dokladem toho je skutečnost, že se po skončení elévské služby všichni úspěšně zapojili do dalšího vojenského života. Většina jich zůstala v ústavu, ale přešli i na jiné funkce v armádě jako vojáci z povolání. Jen málo z nich po odsloužení vojenské základní služby odešli do civilu. Samozřejmě, pod vlivem různých okolností jsem byl jimi někdy milován, jindy zase zatracován, ale přáteli jsme zůstali až do současnosti.

Kariéra.

V říjnu roku 1948 jsem byl převelen do nově zřízené odloučené části VZÚ v Banské Bystrici, kde jsem působil v kartografii. Kromě toho jsem byl zástupcem velitele roty a vedle toho vykonával i řadu jiných funkcí. Do VZÚ Praha jsem se vrátil 15. října roku 1949. Vzápětí jsem byl dán k dispozici zpravodajské službě jako kartografický kreslič, kde jsem do map zakresloval různé informace. Od roku 1951 jsem byl převelen na Operační správu GŠ. Zde moje činnost spočívala ve zpracovávání různé dokumentace na mapách, při štábních a armádních cvičeních. Do funkce kartografa jsem se do VZÚ Praha vrátil v hodnosti nadporučíka v roce 1954 a působil až do roku 1957 v kartografickém oddělení. V roce 1958 jsem byl ustanoven náčelníkem litografického oddělení v hodnosti podplukovníka. V této funkci jsem setrval až do svého odchodu do důchodu 30. záři 1981.

Od ledna roku 1982 jsem nastoupil do VZÚ jako občanský pracovník. Podle potřeby jsem vykonával práce jako kartograf, litograf a později působil jako pracovník pro zpracování dokumentů bojové pohotovosti, mobilizační dokumentace a při inventurách, až do roku 2001.

Odborné funkce:

1954 – 1957 kartograf na oddělení pplk. Bělohlávka a pplk. Lázničky

1958 – 1981 náčelník litografického oddělení

V roce 1958 jsem zabezpečoval při reorganizaci VZÚ odchod občanských pracovníků do civilního sektoru, včetně jejich zařazení v civilním sektoru tak, aby byli spokojeni. Jako odměnu za zajištění této činnosti jsem od náčelníka VZÚ obdržel psací potřeby v pouzdře v ceně 50 Kčs.

Vyznamenání:

Řád SNP II. třídy

Řád Rudé hvězdy

Medaile za službu vlasti

Medaile za věrnost 1939 – 1945

Medaile za zásluhu o obranu vlasti

Vyznamenání za zásluhy a ČSLA II. stupně – medaile

Medaile Žukova

Medaile k 20, 50, 60 výročí SNP

Medaile k 60. výročí ukončení II. světové války

Medaile k 60. výročí Pobědy Velké vlastenecké války

Pamětní medaile k 90. výročí založení ČSR, čís. 371

Čestná medaile ČSBS

Medaile ČSBS Za vlast a svobodu 1939 – 1945

Pamätna medaile generála Jána Nalepku – Repkina

Pamětní medaile k 50. výročí osvobození Rudou armádou

Rodina

S manželkou Barborou Kollerovou, která pocházela z Chudenic, okres Klatovy jsem se seznámil v Praze v roce 1946. Do Prahy se dostala shodou náhod. V Chudenicích se pořádal hon, kterého se zúčastnili příslušníci amerického velvyslanectví. Byl tam přítomen i tajemník velvyslanectví pan Bruins. Po honu se konala v hájovně hostina, ke které byla přizvána i Barbora na výpomoc k obsluze hostů. Vzhledem k tomu, že ovládala dobře německý jazyk, a i její jednání a vystupování bylo panu tajemníkovi velice sympatické, nabídl ji místo vychovatelky svého syna Beriho, kterému bylo 6 let. Barbora jeho nabídku přijala, jeho syna vodila do školy a celkově o něj pečovala. První kontakt jsem s Barborou navázal před vilou pana tajemníka, kdy jsem ji požádal o zápalky. Tyto po chvíli přinesla a s nimi i krabičku cigaret. Tento první kontakt postupně vyústil v náš vzájemný vztah.

V roce 1947 pan tajemník Bruins končil na velvyslanectví svou funkci a vracel se do USA. Barbora dostala nabídku, aby s nimi rovněž odjela, že vše potřebné k tomu zařídí. V té době však měla staré rodiče, které potřebovali její pomoc. Rovněž náš vzájemný vztah byl již natolik silný, že nabídku nepřijala. V dalším období pracovala v sovětské knize a posléze v cukrárně na Václavském náměstí. V roce 1953 jsme uzavřeli manželství a v roce1955 se nám narodil syn Milan. Náš život v manželství byl velice harmonický a spokojený. Barbora byla dobrou manželkou i mámou. Zemřela 15. března roku 2009. Velice mi schází, takže se s její ztrátou těžko vyrovnávám.

Červenec 2011