POHÁR MISTRŮ EVROPSKÝCH ZEMÍ
FINÁLE PAŘÍŽ 1963
VÍTĚZ DUKLA PRAHA
Ota PAVEL
PLNÁ BEDNA ŠAMPAŇSKÉHO
Na tu noc a na ten zapas nezapomenu, Byl to zápas, jaký neměl ve světě hazené obdoby. Teď se projíždíme v malém zaskleném parničku nahoru a dolů po Sieně, nad name září hvězdnaté nebe a po stranách vyplouva jarní osvětlená_ Paříž, obrovitá Eiffelovka, jehlan na konci CHAMPS ELYSÉES, mohutný LOUVRE, PALÁC SPRAVEDLNOSTI, NOTRE DAME. Číšník v bílem přináší měděnou"misu plnou hořící vodky, rozpoznávám jednotlivé tváře a hlavně oči Racka, hoří stejně jako plameny, a rty zmáčené vínem a štěstím, šeptají bůhví pokolikáté: “Kluci, pořád tomu nevěřím !”
Mně se tady zdá všechno nějak neskutečné. Nejsem opilý, sedím jakoby šokován a všechno se vrací ve velkých obloucích jako vysoký odražený míč.
Ta noc začínala slavnostně, Lehce jsme naklusali do šálku PIERA COUBERTINA, splnil se nám náš několikaletý sen hrát zase ve finále o nejlepší mančaft Evropy a tím fakticky celého světa. Navíc probíhal turnaj evropských mistrů- popáté, bylo to jakési malé jubileum veliké soutěže, Vstoupil jsem do branky a rázem se mi udělalo lépe. Do toho okamžiku jsem byl nervózní a potil jsem se. Tyče po stranách a břevno mě uklidnily, branka je vlastně můj druhý malý svět, široký tři a vysoký dva metry. Ale pořád mě bylo hůř než jindy, naproti běhalo DYNAMO Bukurešť, prakticky narodní mužstvo místrů světa. Rumuni byli úžasně sebevědomí, vyzařovalo to z každého jejich pohybu a úsměvu, chtěli nás duševně porazit předem. Po pravdě řečeno, naše porážka se tak trochu očekávala. Doma nám taky zrovna moc nevěřili, vždyť s námi neposlali ani jediného novináře, jenom my jsme věděli, že dnes vyhrajeme. Udělali jsme pro" dnešek úplně všechno. Vyždímali jsme ze svých těl kbelíky potu, běhali jsme rychlé sprinty, kluci na mě stříleli tisíce míčů. Vyřídili jsme nejdříve východní a pak západní Němce. Zvlášť pak pro házenkáře z Göppingenu, co pohár Evropy už dvakrát vyhráli, to byla pohroma.
Úplně jsme je převálcovali jak ve Stuttgartu tak v Praze. Němců přijelo do Paříže nejvíc, nesmírně rádi by byli viděli, abychom rozbili také Rumuny, mrkala tu čenvená světýlka jejich televizních kamer, chystali se vysílat finalový zapas od začátku do konce. Šálek byl nabitý k prasknutí. "Dýchalo to na nás tím zvláštním francouzkým jarním teplem, cítili jsme, že Pařížané budou při nás, tenhle národ odjakživa nemá rád suverény, a Rumuni se ten den tak chovali. Soupeře jsme měli tentokrát náležitě prokouknutý. Našemu trenérovi Beďárovi Kónigovi se ve světě říká „handballový profesor". Než upsal život házené, brousil čočky do brýlí, hodně z té jemnosti a přesnosti přenesl do sportu. Jezdil Rumuny přímo studovat, na magnetofon si namluvil, jak kdo hraje, a mně předal úplný elaborát, kdo a kam střílí. Střelba je většinou stereotyp, jednou jsem chytal rány tak výbornému střelci, jako je Pepík Trojan, se zavázanýma očima.
Rumuni přebíhali před námi. Kanón Moser. Jak vyskočí před zónou, vystřelí většinou na levou ruku brankáře. Ivanescu zas do levého horního rohu. Elaborát mě uklidňoval. Rumuni se mě trochu báli. Měl jsem až do dneška pověst nejlepšího .brankáře světa. Odborníci napsali, že Jiří Vícha působí odstrašujícím dojmem a bere střelcům dech. Vynašel jsem prý nový styl. Neefektní styl, neskáču a nepadám — padáním se člověk vyřazuje z další hry — jen strkám ruce a nohy tam, kam je třeba. A musí to být sakramentsky rychle, experti změřili rychlost míče vystřeleného z náskoku — sto pětadvacet kilometrů v hodině. Účelní Němci, jejichž učitelé Heiser a Schelenz vynalezli házenou před padesáti lety, byli do mě a mého stylu tak trochu paf, uznávali ho, došlo to tak daleko, že si zjistili datum narození mé dcery Marcely a poslali jí pár dní před tím výročím panenku. Zápas začal...
Vilda Sviták dal brankáři Redloyi první gól kolem boků. V protiútoku dostal míč jejich nejlepší střelec, vysoký Moser, a jak vyskakoval, bleskl mi hlavou ten elaborát, kam vystřelí. Strčil jsem tam ruku. Balón vletěl úplně na druhou stranu a žďuchl do sítě. Zápas se měnil v naši sportovní katastrofu. Vytahoval jsem míč za míčem ze sítě. Kluci nemohli Rumuny vůbec uhlídat. I bleskově rychlému Vojtovi Marešovi, jehož přezdili ve světě na „tisíc čertů", Moser pořád unikal. A já chytal mizerně. Mám ve zvyku po každé blbé brance, kterou jsem zavinil, kývnout hlavou a prohlásit: „Ta je moje," a pro sebe si dodat: „Napravím to."
Ale tentokrát jsem kývl jen dvakrát nebo třikrát, slova mi sice šla do úst, jenže nešla ven, neměl jsem sílu se k těm brankám nahlas přiznat, vždyť jsme na tento den čekali čtyři roky. Dostal jsem zas další gól od Mosera úplně jinam, než to naplánoval Beďár Kónig, a to mě rozviklalo. Napadlo mě: elaborát je nanic. Dostal jsem na Beďára Kóniga i trochu vztek. Měl jsem chytat jako obvykle, nemám přece ve zvyku dávat někam ruce nebo nohy napřed. Můj pověstný klid mě opustil. Klukům to taky nešlo, všechno se sepsulo dohromady, chtělo se mi brečet, obecenstvo bylo tiché a smutné jako na funuse. Rumuni vedli v půli o pět gólů 10:5.
Takový zápas je v házené už prohraný. Nikdo nám už nevěřil. Jen Beďár Kónig. Nikomu nenadával, jeho chytrá očička mrkala a mlel stále svou: „Hrajte to, co jsme si řekli. Pořád to platí. Jen změníme trochu taktiku..."
Beďár Kónig byl nádherně vymustrovaný, měl tmavé šaty a bílou košili, kravatu, všechno jak ria nějakou slavnost. Tvářil se skoro nadšeně i teď, jako by takový průběh boje čekal. My byli zpocení jak myši, dresy se na nás lepily, dušičky úplně scvrknutý. Věděl, jak nám je?
Nejvíc mi bylo líto Zdeňka Rady. Měl jsem teď vztek na všechno.
Sport se neptá, jak komu je, a rozkazuje: hraj! A někdy ti lidé za ochozy nadávají a pískají, a vůbec nevědí, v jakém jsi zoufalém stavu. Radovi, jemuž říkáme Racek, umřela nedávno v pražské nemocnici máma a ve druhé, na jiném konci Prahy, mu ležela žena a čekala už pět měsíců na porod, který stejně asi nedopadne dobře. A Racek měl hrát a myslet na to, jak porazit sebevědomé Rumuny. Rozestavili jsme se po sále. Náhle jsem byl klidný. A kluci kolem mě se taky tvářili, jako by už o nic nešlo, dokonce se někteří usmívali. Podíval jsem se na Beďára Kóniga, byla to jeho zásluha, že nás dostal do tohoto stavu. Oči mu vyhasly. Najednou mě napadlo, že je mu hůř než nám, vždyť on byl fakticky generál tohohle malého vojska Dukly, které dnes tak mizerně válčilo v Paříži. Jen před námi nedával na sobě nic znát
Na začátku druhé půlky se vůbec nic nezměnilo. Rumuni dali tři góly, my jenom dva. 13:7. Pobíhali klidně před námi, nehráli jsme už těsnou osobní obranu jako v první půli a oni se tak nešprajcovali. Zápas dostal formální průběh.
Ve skutečnosti to muselo být tak, že jsme vlastně čekali, až si budou jisti vítězstvím. Ta chvíle nastala. Moser na mě vystřelil strašnou pecku a já ji vykopl. Kluci dali z protiútoku gól. Pak jsem ztlumil tělem míč Ivaneskovi a Pepík Trojan dal další gól. Znovu dali naši branku. Rumuni vedli o tři. 13:10. A to není už tak moc...
Opět na mě stříleli, vyrazil jsem. Stále častěji jsme měli míč, jim počalo být úzko, ztráceli klid. Na nás se začaly přece jenom projevovat kbelíky vylitého potu a .pak také plán Beďára Kóniga. Rumuni hráli ten stereotyp, a jak jsme jim teď šlapali na paty, stříleli tam, kam Kónig předpovídal. Chytal jsem už podle svého a také trochu podle toho receptáře. Oči rumunských střelců znejistěly a rostl v nich strach. Byl jsem pro ně opět nejlepším brankářem světa. Podobali se náhle boxerovi, jenž chytl nečekaný úder, zalkl se a poprvé v zápase pomyslel na porážku.
Obecenstvo všude na světě tento okamžik ve sportovním ringu vycítí, Francouzi začali skandovat: „Če-ko! Čeko!"
Rumuni faulovali a někdo z našich měl jít střílet trestnou sedmičku. Nejlépe je střílel Zdeněk Rada. Ale ten přece dnes nemůže, to dá rozum. Jenže Be-ďár Kónig ho tam poslal. Strnul jsem. Zdeněk Rada ji dal — do tyče... Rumuni si oddychli. Stále vedli o ty tři branky. Někde v mém nitru hlasitě tikaly a ubíhaly hodinky vstříc konci zápasu.
Plujeme teď po Seině dolů, ozářené památky Paříže k nám nyní připlouvají v obráceném pořadí. Seina ubíhá pomalu, parníček pluje rychleji. Nikdy jsem na tom nebyl jako dnes. Pořád se mi zdá, že jsem šokován, nemůžu ani pít, ani se opít, vyčerpal jsem se k smrti.
Kluci tu sedí podél stolu, jsou jak beránci, všechno z nás vyprchalo v šatně a v sále PIERRA COUBERTINA.
Dali jsme další gól.
Uvědomuji si: dobrých dvacet minut jsem už nepustil branku.
Další gól do Redlovy sítě. 13:12.
Do konce chybělo sedm vteřin, když právě Racek vyrovnal. Hala šílela. Prodlužovalo se o dvakrát pět minut
Rumuni měli v prodlouženém čase výhoz, a tím nesmírnou výhodu. Mohli se zase zmocnit vedení a pak nás už nepřipustit ke střelbě. Ale naši kluci kroužili kolem nich, předbíhali je a nadbíhali jim, Vojta Mareš a Pepík Trojan se zas stali pohádkově rychlými křídly. Dokázali opět ve zlomku vteřiny reagovat na každý jejich pohyb, Ruda Havjík, náš tahoun číslo jedna, jim bral dech. Bylo důležité nedat jim jedinou vyloženou šanci.
Už uběhlo těch pět minut, museli se odhodlat vystřelit, protože po další změně dostaneme míč my. Moser konečně vypálil, vyrazil jsem to. Ale ani my jsme už pořádně nevystřelili a opět se měnily strany.;
Beďár Kónig udílel klidně poslední rady, televizní kamery ho sledovaly, aparáty cvakaly — je prima, že si Beďár vzal ty večerní šaty, je vůbec báječný a chytrý chlap — halou teď dunělo francouzsky temperamentně: „Čeko! Čeko!" Jen neudělat žádnou blbost! Nevystřelit brzy, aby se Rumuni nezmocnili míče a vedení! Hra začala. Pořád jsme byli u nich a myslel jsem na tisíc věcí a také na to, jak jsem začínal v Plzni, vůbec hodně výborných házenkářů je z Plzně, byl odtud i famózní střelec Vašek Eret. Co tady asi vědí o Plzni? Náš dukelský blonďák, co má teď míč, Vašek Duda, ten je taky z Plzně. Prokrista - střílí! Tak brzy! Hala vyjekla překvapením. Míč však mlaskl do sítě, a to byl zlatý zvuk, úplně jiný, než když to pleskne za má záda. Dodnes nevím, jestli měl Vašek Duda tak dobré nervy, anebo je vůbec ztratil. Do konce chybělo ještě hodně. Vedli jsme o gól. 14:13. . • '
Rumuni
se zoufalé snažili vyrovnat, hráli bychom v
Mylhúzách nový zápas. Byl
to nádherný boj, odborníci,
kteří se sem sjeli z celé Evropy, zřejmě nelitovali
cesty. Viděl to také největší machr žurnalista a
bývalý německý hráč Hans Apffel: první se v novinách
divil, jak knedlíkově pomalí Češi hrají úžasně rychlou házenou. Ve
světě se uznával náš přínos házené: blesková hra křídel, trhák a
přesilovka brankáře. Přesilovka
brankáře je jediná možnost, kdy můžete
v házené soupeře přečíslit. V hokeji to brankář udělat
nemůže, je těžký, a v kopané to má zas příliš daleko
a je to moc riskantní. I v házené je to risk, ale už
jsem to několikrát udělal a Hans Apffel chtěl mít právě
tuhle novinku nafilmovanou nebo aspoň nafotografovanou,
ale nikdy se mu to nepodařilo. Jak
jsem chytil Ivaneskovi střelu, napadlo mě: udělám
to právě teď a v tom hlavním finále. Vždyť Rumuni udělali poslední
pokus zvrátit hru — přešli na osobní
obranu: muž proti muži. Šel jsem sám dopředu
a přede mnou ustupovala obě mužstva. Hala ztichla,
tlouklo mi hlasitě srdce. Snad se všichni zhrozili
té troufalosti, v některých očích našich kluků jsem
Četl strach, v rumunských naději vytrhnout mi míč a hodit ho do
prázdné brány. Teprve pak jsem si uvědomil,
že tahle dobrodružná cesta mě připravila na pozdější
dlouhé hodiny o všechny síly. Uběhl jsem celou
vzdálenost jak ve snách a napřáhl jsem ruku ke střelbě,
když se na mě Rumuni sesypali. Nesmím pustit
míč! Stáhl jsem ho do klubíčka pod sebe a zaryl do
něho nehty. V té chvíli mi bylo dočista fuk, zda mi někdo
zlomí páteř nebo krk. Sevření se uvolňovalo a
spatřil jsem nataženou ruku rozhodčího, ukazoval na sedmimetrový
trestný hod za mé sražení. Kdo
půjde střílet?
Kdo jiný než Rada! Beďár tak rozhodl, přestože Racek dnes sedmičku nedal. Beďár mu pořád věřil a snad také chtěl, aby Racek zapomněl na všechny své svízele poslední doby. Někteří kluci se otočili, nemohli se dívat. Bylo s podivem, jak Zdeněk lehce mávl rukou a poslal míč s úplnou samozřejmostí do rumunské branky. 15:13.
Navěsili jsme se na něj, jako by on jediný rozhodl ten dnešní zápas.
Všechno v hale povykovalo a řádilo, jen Rumuni to sbalili. Byli to tvrdí kluci, ale tohle na ně bylo přece jenom moč. Měli šílený vztek, hlavně na Francouze. Na konci zápasu nepozdravili a jejich Coman nakopl míč mezi diváky a ten letěl přímo na hlavu prezidenta francouzského svazu házené Petita Montgobera...
My vůbec v té chvíli nevěděli, že naše radost není ještě u konce. Beďár Konig šel telefonovat pražským redakcím výsledek. Nakonec mu z Prahy řekli, že má vyřídit vzkaz Rackovi.
Beďár potkal Racka na chodbě. Chvilku na sebe koukali, Beďár byl z těch telefonátů celý ochraptělý, ale na Racka zařval, že se mu narodil zdravý syn a máma je taky v pořádku. Zdeněk pořád jenom něco breptal, že to není možný, a tak podobně. A pak tomu uvěřil. Francouzi se to také nějak dověděli, protože odněkud přivlekli do naší šatny plnou bednu šampaňskýho. Říkali slova „la victoire", což znamená vítězství, a „le fils", což značí syn. Plácali nás po zádech a pak nás nechali samotné. Zátky v šatně bouchaly jak střelba na pařížských barikádách, šampaňské stříkalo a šumělo, teklo nám přes rty a za propocené dresy. V těch chvílích jsme vůbec nemysleli na to, že jsme zhruba abstinenti, a tu bednu šampaňského jsme spotřebovali úplně celou. Bylo to nejlepší víno, jaké jsem kdy v životě pil, a vím, že už nikdy nebudu pít lepší.