Josef
Vykutil
V tomto příspěvku k 80. výročí
Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) se nebudu zabývat historií
Astronomicko-geodetického oboru (AGO), kde jsem působil, ani hodnocením
vykonaných prací – to obsahují články a publikace, uveřejněné při významných
výročích VZÚ nebo celé Topografické služby AČR. Budu psát převážně o tom „co se
nenajde v dějepise“: o osobních zážitcích a zkušenostech starého „Zeměpisáka“, který nastoupil do VZÚ před více než 60 roky,
ještě v době první republiky.
Chodil jsem již do druhé třídy
vesnické obecné školy když se v Praze zakládal VZÚ. O jeho existenci
jsem se dověděl brzy – netrvalo dlouho a v naší škole se na zdi objevila
velká mapa Československé republiky (ČSR), která se mně tuze líbila. Přečetl
jsem si, že ji nakreslili pplk. Semík a kpt. Leixner z VZÚ v Praze; tenkrát jsem ovšem vůbec
netušil, že jednou budu ve VZÚ pracovat a dokonce osobně poznám pplk. Semíka.
První osobní kontakt s VZÚ jsem
navázal v roce 1937, v době ohrožení státu německým fašismem. Byl
jsem totiž jako podporučík prezenční služby dělostřeleckého pluku 106
v Brně přidělen na práce, jejichž cílem bylo určování tzv. dělostřeleckých
pevných bodů v širokém pohraničním pásu na jižní Moravě; práce organizoval
VZÚ. Práce nebyly odborně náročné, na hranicích s Rakouskem panovaly ještě
velice idylické poměry – lidé s obou stran hranic celkem volně přecházeli
z jedné strany na druhou (Hitler obsadil Rakousko až v březnu 1938).
Vzpomínám, jak jednou odpoledne se hnala zlá bouřka. Rakouský financ na mě
volal, ať se jdeme schovat k němu do dřevěné boudy. Bylo to riskantní, ale
černé mraky, hromy a blesky se nezadržitelně blížily, a tak jsem si řekl: „Když
nás seberou (byli jsme v uniformách), tak to ten týden v zajetí
vydržíme, než naše úřady vymohou naše propuštění a třeba nás ani nepotrestají“.
Byli jsme vlídně přijati a po bouřce jsme klidně odešli na naše území
pokračovat v práci.
Během studií na brněnské Technice mě
mnohem víc zajímaly předměty prof. Kladivy (vyšší geodézie, geodetická
astronomie a kartografické zobrazování) než třeba katastr. Po II. státní
zkoušce (6. Prosince 1934) mně prof. Semerád nabízel asistentské místo
s brzkou možností habilitace, prof. Kladivo doporučoval, abych se snažil
získat praktické zkušenosti v širším oboru vyšší geodézie. Rozhodl jsem se
podle rady prof. Kladivy a po vojenské službě jsem požádal do VZÚ, který byl
již v té době špičkovým pracovištěm v dané oblasti základní geodézie.
Po nástupu do VZÚ jsem byl samozřejmě
přidělen do AGO; jeho přednostou byl od r. 1934 plk. Emanuel Dvořák,
stavební inženýr. Přiznám se, že jsem byl velice překvapen složením „manšaftu“
AGO. Ve velké převaze zde byli inženýři stavební (Klíma, Bátěk,
Štál, Hustoles, Herink, dva Trnkové, Kamarýt a
další); zeměměřičtí inženýři byli v menšině (Mlejnek, Staněk, Kulíšek,
Jelínek a Turza). Dověděl jsem se, že když se po
nástupu Hitlera k moci ve VZÚ zvyšoval počet inženýrů, bylo (asi v r.
1934) přijato 12 inženýrů stavebních, 1 zemědělský, 1 lesní a jen jeden
zeměměřič. V té době již
nepochopitelná personální politika byla zřejmě pokračováním dřívějšího stavu,
kdy na vysokých školách technických v Praze a v Brně byl jen „Dvouletý kurs pro
vzdělávání zeměměřičů“, jehož absolventi dostávali titul „evidenční geometr“,
který již sám o sobě vyjadřoval, že jsou vychováni pro službu v katastru.
Dvouleté studium na vysokých školách nebylo v té době nic neobvyklého
(byla to jistá obdoba dnešního bakalářského studia); bylo např. předepsáno pro
magistry farmacie, pro profesory středních škol v určených oborech, aj.
Absolventi dvouletých studií nemohli dosáhnout doktorských titulů nebo se stát
profesory vysokých škol či zastávat některé funkce ve státní správě. Inženýři
stavební měli studium 4½leté (tzv. „úplné
vysokoškolské vzdělání“). Pro jejich příjímání do VZÚ bylo rozhodující to, že
měli ve studijním programu ve značném počtu hodin nejen nižší geodézii, ale
také geodézii vyšší a kartografii. Také profesoři geodézie ( a to i na
zeměměřičském kursu) byli inženýři stavební (v Praze Petřík, Ryšavý,
v Brně Semerád aj.).
Od školního roku 1927/1928 bylo
zeměměřičské studium prodlouženo na 3 roky, se dvěma státními zkouškami a
s titulem inženýr; absolventi se mohli stát (po předložení disertační
práce a rigorózní zkoušce) doktory technických věd a mohli být jmenováni
profesory vysokých škol. V této souvislosti je třeba dodat, že „nominální“
délka studia na vysokých školách tenkrát neznamenala, že studiu opravdu trvá
jen po plánovanou dobu. Nabyla zkušební období, každý skládal zkoušky podle
svého uvážení a tak podle statistického šetření z roku 1937 (po 10letém
trvání studia) se zjistilo, že „tříleté“studium zeměměřičského inženýrství trvá
průměrně 4½ roku! Bylo proto jistou diskriminací ze strany vedení AGO,
když ještě v r. 1934 byli přijmuti většinou
inženýři stavební.
Příslušníky AGO byli také důstojníci
dělostřelectva nebo ženijního vojska, kteří ve VZÚ absolvovali „Geodetický
kurs“ a naučili se pracovat v triangulaci nižších řádů (např. Raška, Hausner, Holcman, Lukáš, Borský a
další). Práce v geodetické astronomii vedl civilní zaměstnanec VZÚ RNDr.
Emil Buchar. Veliteli dvou triangulačních oddělení byli ruští emigranti
(pplk. Škelenko a mjr. Kryžanovský).
Technické vybavení přístroji a
materiálem bylo v AGO na nejvyšší úrovni z celé AČR. Poprvé jsem se
setkal s Wildovými teodolity se skleněnými kruhy
(na vysoké škole v Brně nebyl tenkrát ani jeden), ústav měl několik
souprav invarových drátů pro měření geodetických základen, různé přístroje pro
astronomické měření a mnohé další. Pro výpočty byly k dispozici mechanické
počítací stroje s elektronickým pohonem (např. v Triangulační
kanceláři ministerstva financí, počítali na ručních kalkulačkách).
V posledních letech před druhou
světovou válkou věnoval AGO hlavní úsilí zhušťování Jednotné trigonometrické
sítě katastrálními body II. až V. řádu tak, aby mohly být zaměřeny další
podrobné body a mohly se vykonávat práce mapovací, potřebné pro obranu státu.
Diety byly slušné, civilní obyvatelstvo české národnosti armádu milovalo a tak jsme
všichni rádi opouštěli na jaře Prahu a vyjížděli „na polní práce“ .
Po okupaci českých zemí v březnu
1939 německou armádou byl VZÚ převeden do působnosti ministerstva vnitra
s názvem „Zeměpisný ústav ministerstva vnitra“ (ZÚMV) a zatím zůstal ve své
budově. Důstojníci byli převedeni do odpovídajících civilních funkcí. Pplk. Škelenko to komentoval slovy: „Já už trikrát
podpolkovník a vždycky rozsypalo“. Tvrdil totiž, že
byl podplukovníkem již v carské armádě, potom začínal u Bělogvardějců jako
kapitán a když dosáhl hodnosti podplukovníka musel emigrovat; v naší
republice nejprve vystudoval zeměměřičské inženýrství, do VZÚ nastoupil jako
nadporučík a když „to dotáhl“ na podplukovníka, byl převeden do civilu. Pplk. Škelenko byl hned v květnu 1945 na ulici v Praze
zatčen sovětskými orgány a odvezen do SSSR.
.
Během války se již pod hlavičkou ZÚMV
konala triangulační, nivelační a astronomická měření, měřila se základna u
Poděbrad. Do roku 1943 jsem pracoval v triangulaci, potom
u RNDr. Buchara nejprve na astronomických výpočtech a nakonec jsem
spolu s Ing. Dr. Staňkem konal u nás první zkušební měření statickým
gravimetrem. Pracovní, materiální a životní podmínky se neustále zhoršovaly.
Například při měření gravimetrem, který byl značně těžký a vypadal jako kulatá
kamínka, jsme k dopravě používali menší nákladní automobil s pohonem
na dřevoplyn.
Při práci v terénu jsme ve válce
občas zažili velmi nepříjemné chvíle. Jednou mě například Němci sebrali proto,
že se jim nelíbila má policejní přihláška, podruhé i s gravimetrem, když
jsem měřil na tíhovém bodě, který jsem zvolil na silnici těsně u brány do
Terezína. Nebylo jednoduché vysvětlovat neodborníkům, že opravdu jde jen o
měření. Veselejší bylo, když mně pašeráci cigaret ze Slovenska dali kousek od hranic
velkou krabičku cigaret za dobré informace o pohybu našich a německých
financů. Nejsnesitelnější život byl tenkrát na malých vesnicích, jen
s českým obyvatelstvem.
Konečně jsme se dočkali konce války.
Hned v květnu 1945 se většina bývalých příslušníků VZÚ vrátila do své
budovy v Dejvicích. Ze stavebních inženýrů, kteří ve válce většinou odešli
do stavebnictví, zůstali jen někteří (např. Klíma, Bátěk,
Štál). Při „úklidu“ v budově VZÚ jsme našli
například naše předválečné speciální mapy (měř. 1 : 75 000), ve kterých
měli Němci červeně dotištěny podrobné informace o našem opevnění: smluvenou
značkou byla vyznačena poloha objektu a jeho velikost, červenými čarami byly
vymezeny palebné možnosti, a v legendě byla uvedena data o počtu mužů,
výzbroji a další; na okraji listu mapy bylo vytištěno datum, ke kterému se
informace vztahují, např. 15. 5. 1937. Němci tedy měli již před válkou podrobné
a přesné informace o našich pohraničních objektech, které zřejmě získávali
snadno od „páté kolony“ v pohraničí a v armádě.
V roce 1945 jsme na polní práce
vyjeli sice později, ale zato velmi dobře vybaveni „trofejním“ materiálem po
Němcích (osobní auta a vozy s koňmi). Do armády byli povoláni záložníci,
kteří nám byli přiděleni jako figuranti, řidiči a pomocníci. Měřičská skupina
se tak stala poněkud větší jednotkou; v tehdejších podmínkách to znamenalo
dost starostí. Zhušťoval jsem trigonometrickou síť, bydlel jsem v Opočně a
v rajóně jsem měl také Dobrušku, kde tenkrát byla zcela prázdná kasárna,
pozdější první budova Vojenského topografického ústavu. V dalším roce jsem
trianguloval v okolí Mšena
u Mělníka. V zimním období jsem učil v Geodetické škole. Začal jsem
s vyrovnávacím počtem, postupně mně ostatní přenechávali další předměty,
až jsem učil téměř všechno, jako pan učitel na jednotřídce.
V letech 1947 a 1948 jsem byl
pověřen spoluprací s Geofyzikálním ústavem při měření magnetického pole
Země na území Čech a Moravy (na Slovensku měl tato měření vykonat slovenský
ústav geofyzikálního zaměření).
Skupina VZÚ s figuranty-vojáky
změřila magnetickou deklinaci a 150 bodech II. řádu. Byl to opět potulný a
nepohodlný život – za 2 sezóny jsme projezdili celé Čechy a Moravu. A to jsme
často ještě museli určovat azimuty potřebných směrů z měření na Slunce, protože
trigonometrická síť nebyla dost hustá, aby bylo možno určit astronomický azimut
z azimutu geodetického. Tehdy velmi potřebnou „Mapu isogon
ČSR“ pro epochu 1949,5 vytiskl a vydal v roce 1950 VZÚ.
Naposled jsem byl na polních pracích
v roce 1949 v Kladrubech u Stříbra a to jako náčelník
fotogrammetrického oddělení. Tato skutečnost potřebuje určité vysvětlení.
Po několikaletém působení ve VZÚ jsem získal jistou odbornou (a snad i
lidskou) pozici. Po osvobození v r. 1945 mně bylo důvěrně sděleno, že
se se mnou počítá pro vyšší funkce ve službě a že
tedy je potřeba, abych se podrobně seznámil se všemi odbory v ústavu.
Protože v AGO jsem již pracoval v triangulaci, v nivelaci,
v geodetické astronomii, v gravimetrii a v magnetismu, pro
kartografii jsem navrhoval některé unikátní mapy pro GŠ, poslali mě ještě do
topografie a fotogrammetrie.
Od roku 1950 jsem byl náčelníkem
Studijní a výzkumné skupiny, která měla tak malý počet pracovníků, že mohla
řešit jen menší teoretické a praktické problémy z jednotlivých odborných
oblastí služby. Byla to ta skupina, o níž se zmiňuje Josef Vlastník
v článku, uveřejněném ve Vojenském topografickém obzoru č. 1/97.
Z titulu své funkce jsem se stal tajemníkem odborné komise, která měla
připravit návrh na nový souřadnicový systém pro naši armádu. Členové komise
byli: Plk. v. v. Dr. L. Beneš, Ing. J. Křovák, prof. Fiala, prof. Buchar a
prof. Böhm. Kromě prof. Buchara předložili členové
komise každý svůj návrh řešení. Komise pracovala pod patronací Národního
komitétu geodetického a geofyzikálního, jednání se protahovala. Mezitím ve
VTOPÚ předložil mjr. Ing. Pick návrh, který znamenal
rychlé řešení a byl přijat jako souřadnicový systém S-1952. Činnost komise tím
skončila.
Na jaře 1951 se reorganizovala celá
vojenská topografická služba a nově vytvořený 2. VZÚ (od r. 1952 Vojenský
topografický ústav) se přemístil do Dobrušky. Zůstal jsem v Praze
a byl formálně přidělen do Popisného odboru. Důvody tohoto řešení znal jen
generál Klíma a já. Někdy v březnu v r. 1951 mně zavolal gen. Klíma a
vyzval mě, abych šel po známé trase z VZÚ na Generální štáb. Cestou jsme
se jakoby náhodou potkali a po odpřísáhnutí, že budu mlčet jako hrob, jsem se
dozvěděl, že brněnská Technika bude přeměněna na Vojenskou technickou akademii
a že tam půjdu učit, protože již v r. 1948 jsem vyhrál v Brně konkurs
na místo po prof. Semerádovi, který odešel do pense, ale místo nebylo obsazeno
(nevyhovoval jsem, nebyl jsem členem KSČ).
Od 1. října 1951 jsem nastoupil na
katedře geodézie a topografie Vojenské technické akademie v Brně.
Na svá mladá léta, pracovně prožitá ve
VZÚ, na všechny jeho příslušníky s kterými jsem se setkával, na krásnou
budovu a milé prostředí nemohu a nechci nikdy zapomenout. Prosím o prominutí ty, jimž se mé
vzpomínky budou zdát příliš osobní – snad i takové vzpomínky patří do historie
Vojenský zeměpisný ústav byl vždy
ústavem elitním, s vynikající pověstí doma i v zahraničí. Přeji
všem jeho současným a budoucím příslušníkům, aby se jim práce dařila a věřím,
že trvale udrží a ještě vylepší jeho „image“, jak se dnes u nás říká. Lituji
jen, že pro vysoký věk jsem vázán na svůj domov v Brně a nemohu osobně
sledovat úspěchy svých bývalých posluchačů.
v Brně 15. září
1999 Josef
Vykutil