8. srpna tohoto roku se dožívá půlkulatin vedoucí katedry geoinformatiky PřF UP v Olomouci profesor Vít Voženílek. Absolvent Masarykovy univerzity, oboru Geografie – matematiky, který byl v roce 2007 jmenován profesorem v oboru Geoinformatiky. Věnuje se především tematické a atlasové kartografii a geoinformatice.

Absolvoval řadu zahraničních stáží a pobytů, mimo jiné díky Fulbrightovu stipendiu na Pennsylvania State University. Je viceprezidentem Mezinárodní kartografické asociace (ICA – International Cartographic Association) a autorem či spoluautorem více než 25 knih, včetně atlasů, monografií či učebnic zeměpisu pro základní a střední školy, mimo jiné Metody tematické kartografie – vizualizace prostorových dat, Geoinformační aspekty státní informační politiky ČR, Cartography for GIS – geovisualization and map communication.

I ten následující mě zaujal, že jsem požádal paní Mgr. Ivanu Pustějovskou a profesora Voženílka o souhlas s jeho zveřejněním na webových stránkách Sdružení přátel vojenské zeměpisné a povětrnostní služby. Dokládá, že kartografie je proces přenosu informací, v jehož středu je prostorová datová báze a je natolik inspirativní, že svým dílem přispěje k praktickému rozvoji a využití moderních teorií. K širšímu a rychlejšímu uplatnění prostorových informací všeho druhu v rozvoji lidské společnosti.

Téměř dva roky které uplynuly od napsání tohoto článku to již dokazují. Přejeme mu do dalších let především zdraví, a potřebný prostor k tomu, aby nadále úspěšně přispíval k uplatňování pravidel kartografie v rozvoji lidské společnosti.

Vezme do ruky knihu a je schopen v ní číst hodiny a hodiny. Na tom by nebylo nic divného, kdyby to nebyl – atlas. Napsal knihu, která se stala bestsellerem. Nic divného, kdyby to nebyl – atlas. Kvůli sbírce školních atlasů z celého světa si musel dokonce nechat postavit knihovnu. Geograf, kartograf, geoinformatik, profesor Přírodovědecké fakulty UP a vedoucí katedry geoinformatiky. Vít Voženílek.

Na začátku našeho rozhovoru na mě, která se sotva rozkoukala v jeho pracovně, vystřelí otázku: „Kterou zemi máte nejraději?“ Vyhrknu kdoví proč: „Rakousko“. Vysoký muž přejede pohledem dlouhou řadu vystavených hrnků na skříních a sáhne po tom s rakouskou vlajkou. Když přidá podtácek s mapkou, mám jistotu, že v tomto rozhovoru nebudeme bloudit – budeme se totiž držet map. Třeba těch jeho, které dokázal vytvořit.

Tisíce věcí. Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, takže vidím krajinu, kterou zachycuje. Jsem profesor geoinformatiky, tak vidím technologii, která za jejím vznikem stála. Přednáším kartografii, tudíž vidím symboliku, uspořádání, barvy, znaky. Po mnoha letech v oboru vnímám ještě něco dalšího – vidím člověka, který mapu vytvořil. Přemýšlím, co byl zač, jakou měl minulost, vzdělání.

Ten příběh může být podobný, ale zásadní rozdíl je ve výsledku. Díváte se na obraz, působí na vás, vyvolává pocity. U každého jiné a každý také může vidět na tom obraze něco jiného. V kartografii ne. Mapa musí být tisícům lidem stejně jasná. Ona grafickým způsobem předává informaci a nesmí vám – na rozdíl od onoho obrazu – dát prostor. Když mapa říká: Zabočte doleva, tak nemůžete vy zabočit doleva a já doprava. Všichni musíme zabočit doleva.

Nevím, jestli víc, ale rozhodně jinak. Psané slovo ani nemůže dostatečně přesně popsat to, co popisuje mapa. Studentům říkám, že kdyby měli ve větách napsat, co je v jedné mapě, tak napíšou knihu. Ukazuju to na příkladu: vezmu čistou tabuli a nakreslím kroužek. Zeptám se, co jsem nakreslil? Odpoví: „Pravděpodobně město.“ Dobře. Protnu kruh čárou. Co to je? „Řeka“. Souhlas. Takže mám sice jen dva znaky, ale hned několik informací: řeka protéká městem, teče například ze severu na jih, nebo je vlevo, vpravo, je dlouhá, široká, klikatí se. Tak můžu přidávat víc a víc znaků a počet informací obrovsky roste. A teď se pokuste to vše zapsat slovy. Nemáte šanci. Když se podíváte na starou mapu, dostanete kromě informací i svědectví o době a o lidech, kteří v ní žili. Vyčtete z ní, jak mysleli, jak pracovali, co pro ně bylo důležité. Zjistíte, jak spravovali zemi, kde zakládali rybníky, uvidíte, jestli napřímili toky, stavěli mosty.

Život mapy jejím nakreslením nekončí, ale začíná. Účel, to je klíčové slovo. Kartograf musí mít před očima uživatele, který by měl být schopen přečíst to, co on zakreslil. Proto se pro děti dělá mapa jinak než pro řidiče kamionů nebo pro piloty či politiky. V atlase pro děti můžete ukazovat výskyt nějakého zvířecího druhu obrázkem zvířete, ve vědeckém díle by obrázek slona vypadal poněkud nepatřičně. Pro dítě je podstatné, aby vědělo, že existuje jazyk map, a proč je dobré ho znát. Proto i my na vysoké škole učíme naše studenty učit se. Jak říká známý citát: „Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole.“

Všechno. Všechno, co má prostorovou složku, u čeho můžete říct „kde“, k čemu můžete dát souřadnice. Proto jsem oslovoval kolegy z různých oborů a vysvětloval jim, že když nám poskytnou data, umíme je zpracovat do map a atlasů. Mnohým jsem otevřel oči. Spolupracovali jsme s politology a vznikl atlas voleb do zastupitelstva, domluvili jsme se s odborníky na dopravu a na světě je atlas dopravní dostupnosti. Máme fenologický atlas, ve kterém – jednoduše řečeno – najdete, kde co kvete, kdy to kvete, kdy to vadne, kdy to opadává. Velmi dobře se dají zachytit do mapy demografická data – rozvody, stěhování, vybavenost. A můžeme spolu hledat ta nejnemožnější témata pro mapování a ono to půjde.

Ten jsme připravili s Janem Michalíkem z pedagogické fakulty. Ta centra pomáhají se vzděláváním handicapovaným dětem a jejich rodičům. Vznikla někdy před dvacetipěti lety a odborníky zajímalo, nakolik jsou dnes dostupná pro potřebné děti. Spolupracovali jsme se speciálními pedagogy, kteří v nich působí. Po skončení terapie vyplnili lístek, na který zaznamenali, kolik bylo dítěti let, jakou potřebovalo pomůcku či terapii, kdo a odkud ho přivezl a podobně. Bylo to několik desítek tisíc údajů, které jsme zpracovali do map, a objevili zajímavou věc. Centra jsou financována z krajů, ale my jsme ukázali, že spádové oblasti, odkud klienti jezdí, s hranicemi krajů nekorespondují. Jsou odborníci, za nimiž se jezdí napříč regiony. Co to v praxi znamená? Zjistili jsme, že jsou místa, kde jakoby například nebyly autistické děti. Jenže to tak není. To jen nejbližší specialista na autismus je tak daleko, že si rodiče takovou cestu kvůli času a třeba i penězům nemohou dovolit. Takže nejedou a dítě tu péči nedostane.

Určitě. Proto já mluvím o tzv. vizitce mapy. Mapa je jedinečný dokument, který umí sdělit obrovské množství prostorových informací rychle a přesně. Když budete chtít investovat a budete hledat levné pozemky, sáhnete po mapě, když se budete na stáří chtít přestěhovat někam, kde nejsou komáři, vezmete si do ruky mapu a podobně.

Dělala jsem bezpočet rozhovorů s úspěšnými spisovateli. Uspěli s romány, detektivkami, poezií. Poprvé mám před sebou autora, který napsal trhák a je to – atlas. Váš Atlas podnebí Česka se stal hitem. Je kartografův sen udělat atlas?

Jsou kartografové, kteří mapy nedělají, a přesto jsou kartografové. Nevyčítám jim to. Někdo prostě vypočítává zkreslení, někdo řeší historické mapy. Pro mě je ale vrcholem tvorba map. Při ní musíte respektovat všechny dílčí věci, o nichž jsme mluvili. A když mapu vytvoříte, ona musí obstát. A atlas? Udělat jednu mapu není úplně jednoduché. Ale když uděláte mapy dvě a dáte je vedle sebe, tak to nejsou dva samostatné obrázky, už si musíte hlídat, jaké mají vazby. No a co když uděláte čtyři mapy na dvě stránky? A dvanáct do kapitoly? A co když jich uděláte dvě stě do knížky?

Zavolali mi z Českého hydrometeorologického ústavu a řekli, že budu pravděpodobně jediný, kdo bude umět udělat pro ně atlas. Poslední atlas podnebí byl totiž z roku 1958. Mým úkolem bylo dostat jejich data a údaje do takové podoby a formy, aby to obstálo jak u nich, tak u všech, kteří podobný atlas potřebují ke své práci: zemědělci, politici, pojišťováci, akademici i studenti. Povedlo se a okamžitě se rozebral celý náklad – asi čtyři tisíce kusů. Mám poslední dva kousky a ty už nikomu nedám. Představili jsme ho na prvním ročníku našich Kartografických dnů právě v Olomouci. Vybalili jsme ho z igelitu a ukázali publiku. Bylo to dobrý, fakt to bylo dobrý. Připadal jsem si jako Jiří Menzel, který se svojí prvotinou vyhrál Oscara.

Pojďme podle názvů kapitol. Srážky, Teplota, Sníh, Tlak, Bouřky – nebezpečné jevy, Fenologie, Oblačnost a podobně. Měli jsme mapy s údaji za celé čtyřicetileté období. Někdy jsme měli roční průměry, jindy sezónní, týdenní nebo denní. Zemědělci se v tom atlase dozví například průměrné srážky za měsíc – a to za období celých čtyřiceti let. To jsou pro jejich práci nesmírně zásadní údaje, které ovlivní, co, kde a jak pěstují.

Je. Ale mě láká ta těžší cesta. Je to obrovská výzva. Byl jsem třeba v Ekvádoru a ta země se mi strašně zalíbila. Krásná, pohodová, dobří lidi. Někde na Amazon.com jsem nějaký atlas z americké produkce zaregistroval, takový malý, k Americe přidali pár mapek o Ekvádoru. Ekvádorské děti a učitelé svůj školní atlas nemají. Láká mě to, protože to není jen kartografická práce, musel bych nastudovat jejich vzdělávací systém, aby to plnilo nějakou funkci, aby to mělo pro ty děti význam a smysl.

Celý náš rozhovor je o mapách, o datech, svět je jimi přeplněn. Přitom nevíme, kam se vlastně řítíme. Vy jste před časem v době sucha ve videu na internetu vyzval k šetření s vodou. Mělo to velký ohlas. Je tohle cesta, jak může vědec pomoct při záchraně světa?

Někdy deset minut řečníte, jindy napíšete dvanáct stran a někdy stačí jedna věta. Tím videem jsem chtěl říct: Věřte vědcům. Můžeme všechno rozebírat hodiny po hospodách. Ale sotva se dobereme k nějaké pravdě. Na to hospoda nestačí. Zatím nemáme lepší nástroj, než je vědecké poznání. Tak pojďme my, vědci, akademici s našimi poznatky pomoct těm, kdo rozhodují. Oni by měli využívat našeho poznání a stavět na něm. Nemusí to být jen sucho, může to být městská doprava, populační vývoj, krize v hypotékách, migrační politika. A odpovědi nemusí dávat jen kartografové. My jdeme ruku v ruce s dalšími odborníky – geology, vojáky, klimatology, botaniky. Oni znají obsah, my umíme dát formu. Chtějme, aby ta spousta akademiků, co máme, nepsala jen do impaktovaných časopisů, kde si jejich článek přečtou tři lidi v republice a čtyři sta lidí ve světě. Pojďme se pokusit vysvětlovat obyčejným lidem, co děláme a k čemu to je, co jim to může přinést. Jsem přesvědčen o tom, že každý vědec by měl umět o své práci napsat jednu větu do učebnice pro základní školy.

Můj pan profesor geomorfologie mě bral do terénu a já jsem se učil dívat na krajinu a na zemský povrch jeho očima. Je to krása. Líbí se mi ten proces: něco uvidím a zaznamenám. Občas si čtu v knížce Zikmunda a Hanzelky a obdivuji, jak krásným jazykem popisovali, co viděli, co zaznamenali. Měl jsem štěstí a s panem Zikmundem jsem se potkal, když u nás na univerzitě dostával čestný doktorát. Bylo jen málo lidí v mém životě, ke kterým jsem přistupoval s tak bušícím srdcem. V jednom rozhovoru se ho zeptali, jestli ho ještě láká cestování a vezme si někdy do ruky atlas. Jeho odpověď budu jednou citovat v mé životní knize Atlasová kartografie. Řekl: „Samozřejmě. Vždyť nad atlasem se dá snít a spřádat plány.“