Za mého služebního života jsem se potkal s mnoha výraznými osobnostmi . Patřily k nim, bezesporu, i oba výše jmenovaní pánové.
Postupně by se oba dožili v červenci a srpnu tohoto roku 85 let a tak mě napadlo napsat o nich něco z mých vzpomínek..
Seznámil jsem se s nimi v roce 1972, když jsem nastoupil do Vojenského zeměpisného ústavu. Nutno dodat, že oba byly naprosto odlišných letor.
Karel Havlín
Havlín byl de facto mým nejbližším nadřízeným, a tak s ním byly spojeny moje první dojmy z ústavu.
V době, kdy jsem nastoupil, byl náčelníkem ústavu ještě pplk. Karas. Při ohlášení nástupu do služby ve VZÚ u pplk. Karase byli přítomni hlavní inženýr pplk. Hauser a pplk. Havlín, jako náčelník Reprodukčního odboru, kam patřilo i Oddělení ofsetového tisku, kterého jsem byl ustanoven náčelníkem. Po krátkém představení u náčelníka ústavu si mě posadil do své kanceláře, kde byl i jeho zástupce Vašek Tvrdek. Vyzpovídal mě co se týkalo mé dosavadní praxe a znalostí. Neprozřetelně jsem mu sdělil, že jsem se specializoval na fotogrammetrii a topografii, O kartoreprodukci a tisk jsem se nezajímal a moje znalosti jsou z těchto oborů chabé a praxe v tisku nulová. To byla voda na jeho mlýn, což se projevilo v jeho dalším projevu, kdy vzpomínal jak to bylo dřív, kdy na funkce náčelníků byli jmenováni zkušení odborníci. Sem tam jsem pozoroval Tvrdka, jak se pod vousy culí a má z toho patrně srandu. Havlín mě nakonec "povzbudil" perspektivou, že vzhledem k tomu že jsem mladý, nezkušený a nic neumím, tak to nebudu mít v tiskárně, která měla pověst "nejzatvrzelejšího" oddělení, nijak lehké.
Načež mě propustil ať se jdu ubytovat na svobodárnu a abych přišel na druhý den v 8,00.
Zavedl mě do tiskárny, kde se soustředili všichni příslušníci oddělení. Byli to jen občané a já mimo některé pomocnice u strojů, nejmladší. Prostředí a osazenstvo tiskárny VZÚ, kde jsem se byl podívat již dříve, mě příliš nepotěšilo. Jediným známým člověkem, byl Vlasta Rybenský, kterého znal z akademie. Byl náčelníkem tiskárny z pověření a čekal na vystřídání.
Nezapomenu ovšem na vlastní průběh "představování". Havlín mě uvedl těmito slovy: " Představuji vám nového náčelníka vašeho oddělení, soudruha kapitána Haltmara. Je sice inženýrem, ale o tiskárně a reprodukci neví nic." Potřepal mě rukou a odešel. Tím moje představení skončilo. Musím říct, že mě to nemile překvapilo. Vypadalo to, jako že mě hodil do lví klece. Ovšem později už mě u něho nikdy nic nepřekvapilo. A bylo by co!
Během těch dlouhých dvanácti let, co byl mým nadřízeným, jsem se od něho mnohému naučil.
Především najít okamžitou odpověď na jakoukoliv otázku či okamžitě poradit řešení problému. Netroufl jsem si však nikdy "šahat" lidem do práce. To Havlín byl skutečně přesvědčen, že všechno ví a umí.
Vzpomínám, že jednou přišel do montáže ofsetu. Ivan Prudič zrovna něco složitějšího montoval a když přišel Havlín, tak se ho Ivan dotázal jak má smontovat nějaké prvky. Havlín se okamžitě vrhl na prosvětlovák se slovy " Ivane pusť mě k tomu!". Ivan neodporoval a Havlín začal jeho práci "opravovat". Po půl hodině se vzpřímil, pronesl: "tak a máš to hotové".
Zálibně se na montáž podíval a odešel. Prudič stál jako zkoprnělý. Sotva se za Havlínem zavřely dveře, tak zoufale prohlásil: "tak a teď můžu začít znovu. Kde jsou moje normy?"
Havlín byl chytrý a jeho znalosti byly rozsáhlé. Nejen odborné. Znal odbornou problematiku výroby ve VZÚ od A do Zet. Byl osobností, která řídila harmonogram výroby od redakce až po expedici.
Nutno také podotknout, že se dovedl za své podřízené postavit a bránit je proti nadřízeným. A to mnohdy i když jsme si to nezasloužili.
Byl osobou společenskou v projevu byl "mírně" upovídaný. Jeho fabulace v různých historkách jsou známy. Doufám, že i v připravovaném dílku " Historky z maptašky" zůstanou některé zachovány i pro další generace vojenských zeměpisců.
Za vše co jsem se od něj naučil mu i dnes, po tolika letech, patří můj dík.
Ján Puškár
Puškár byl oproti Karlovi Havlínovi naprosto odlišný typ. Nejen jako člověk a řídící pracovník, ale i v přístupu k řešení problémů. Měl nastaveny myšlenkové postupy, podřízené přísné logice a schématickým pravidlům. Byl schopen přesně definovat dlouhodobé cíle a stanovit promyšlené a spolehlivé cesty vedoucí. k jejich splnění
Vytvořil jako náčelník Vojenského zeměpisného ústavu (desátý v pořadí) řadu směrnic, zásad a postupů, kterými se ústav řídil dle jeho obrazu. Své časté lázeňské pobyty využil vždy k tomu aby vytvořil nějakou vnitřní ústavní normu, kterou nadšeně a důsledně uváděl v život. Nejsem schopen si již na všechny vzpomenout ale byli to na příklad Jednací řád, Organizační řád, Denní řád atp. Byl přesvědčený o tom, že důsledné dodržování vytvořených vnitřních norem povede k dokonalé sladěnosti a tím i k úspěchu ve všech oblastech činnosti ústavu.
I jeho denní pracovní režim se řídil určitými pravidly a sám očekával od podřízených jednání ve stejných intencích. Na př. kladně hodnoceni a chváleni byly ti, kteří si vedli pečlivě osobní plán, různými pastelkami si v něm vybarvovali políčka každodenního rozvrhu a psali dlouhé traktáty o plnění a stanovení dalších cílů.
Při kontrole mé organizátorské práce, ve funkci náčelníka tiskárny, nemohl přenést přes srdce „chudé“ stránky mého osobního plánu. Snažil se mě přesvědčit o tom, že při důsledném osobním plánování mohu dosáhnout daleko lepších výsledků. Marně jsem mu dokazoval, že jako náčelník oddělení nosím těch pár dlouhodobých cílů v hlavě a důležitá pro mne je především každodenní operatíva v řízení tiskárny, která je značně nahodilá, a že přesné denní plánování je mrhání časem. V tomto mě byl bližší a vzorem Karel Havlín. S jeho fantazií a voluntarizmem dovedl s nadhledem a na počkání vyřešit jakýkoliv problém.
S jistotou mohu tvrdit, že nebýt Puškárovi houževnatosti, vytrvalosti a ukázněnosti i k vlastní osobě nepřekonal by úspěšně následky rozsáhlé mozkové příhody, která ho postihla po padesátce.
Přestože jsem s Puškárem nebyl zcela na stejné parketě, tak jsem si vážil především jeho logických přístupů a důslednosti. Myslím, že i on ocenil některé moje vlastnosti, zejména komunikativnost a schopnost přesvědčovat a vést kolektiv. Důkazem toho je i to, že si mě vybral za svého nástupce.
Vzpomínám, že v jednom rozhovoru, který jsme vedli v kanceláři náčelníka ústavu si mě postěžoval. „Jak to děláte, že si s vámi lidé povídají o všem možném i o osobních záležitostech? Já, když přijdu na pracoviště, tak nevím o čem s nimi hovořit.“.
To byl jeho velký problém.a handicap. Žil svojí funkcí náčelníka ústavu a neuměl se ze zaměstnanci o ničem jiném bavit než o práci. To lidi nepovzbudilo k rozhovoru. Zvláště, když obvykle, při jeho zřídkavém vstupu na pracoviště, pozdravil a zeptal se. „Tak čo robítě? Robítě niečo? „ Nebo položil nějakou odbornou otázku z které bylo patrno, že tomu nerozumí.
Pro mnohé se tak jevil jako nepřístupný až nespolečenský, což nebylo pravdou. Stanice Polom, kde jsme bydleli v průběhu velitelských shromáždění náčelníka služby ve VTOPÚ, se večer změnil na hráčské doupě. A Jano, který byl vynikající mariášník se při hře dovedl parádně rozjet a hýřil vtipem.
Pro mě byl se svojí důsledností a cílevědomostí vzorem a nejen proto jsem si ho vážil.
Když jedu občas přes Toušeň, tak se zastavím na místním hřbitově k uctění jeho památky.
Bohuslav Haltmar, léto 2014