Stanislav Kamarád

Vzpomínky na to, co mne vlastně přivedlo k podání žádosti o přijetí za eléva VZÚ jsou dnes, po padesáti čtyřech letech,přeci jenom už zanesené usedlým prachem - ale z paměti ještě nevymizely.

V roce 1949 moji rodiče bydleli v nájemním bytě u jednoho z našich příbuzných. Ale i přestože se dobře snášeli, měli velkou touhu bydlet ve svém. O úmyslu, postavit si vlastní dům se doma hodně mluvilo. Bylo krátce po válce, peníze stále chyběly; hlavně však, o čem se v té době stále mluvilo, byl největší nedostatek stavebního materiálu a přídělové hospodářství.

Nehledě na tyto okolnosti, nakonec padlo v roce 1948 rozhodnutí – stavět. Ze sourozenců jsem byl nejstarší a tak otec s mojí účastí na pomocných pracích samozřejmě počítal. V té době jsem chodil do 4.třídy měšťanské školy a bylo třeba se rozhodnout, co dál. Bylo možné školu ukončila jít se učit např. horníkem, slévačem nebo zedníkem. Avšak ani jedno z těch povolání se mi nezamlouvalo.

S několika kamarády, s kterými jsem chodil do Junáka jsme se dohodli,že budeme dále pokračovat ve školní docházce v tzv. JUK (jednoroční učební kurz) a pak se přihlásíme do gymnázia. Nechtělo se nám trhat dobrou partu. Známky jsem ve škole neměl špatné a také žádný z učitelů proti našemu rozhodnutí nic nenamítal, natož aby nás od našeho záměru zrazoval. Horší to však bylo doma. Rodiče jsem tou zprávou moc nepotěšil, protože si byli vědomi, že v době, kdy byla zahájena stavba bude moje studium něco stát a tudíž by tyto peníze mohly na stavbě chybět.

Mnohokrát se mnou moje rozhodnutí probírali i když mi vysloveně v dalším studiu nebránili. V jejich očích jsem viděl velkou úlevu, když se mi zjara roku 1949 dostal do rukou náborový leták okresní vojenské správy, který byl ve škole k dispozici a lákal zájemce, kteří mají smysl pro kreslení, k podání žádosti o přijetí do VZÚ Praha.

Byl jsem postaven před nelehké a osudové rozhodnutí; zprvu se mi nechtělo ale nakonec jsem pochopil, že odejdu-li z domova, tak pomohu rodičům a zbavím je tak starostí o hrazení nákladů na mé další vzdělávání. A pak – lákala mě také Praha, kde v té době žil můj strýc, bratr mé matky, také voják z povolání. A tak jsem si podal žádost a čekal na pozvání k přijímacím zkouškám; to oproti jiným školám přišlo poněkud později. Byl jsem venkovský kluk, který byl ve svém dosavadním životě v okresním městě a vůbec nejdál při školním výletě na Karlštejně; přitom jsem Prahu viděl při jejím projíždění jen z autobusu.

Otec pracoval na stavbě kde termíny hořely a tak mne na zkoušky do Prahy nikdo nevyprovázel. Ještě doma jsem získal informace, jak se z Wilsonova nádraží kam měl rychlík přijet, dostanu tramvají do Dejvic – tenkrát to byla tramvaj č.7, která jezdila přes Malou stranu. Kupodivu jsem se tam bez problémů dostal – do Rooseveltovy ulice č.23 kde jsme se měli hlásit.

Po nezbytných zdravotních prohlídkách nastaly očekávané přijímací zkoušky z kartografické kresby. Posadili nás do lavic, dali tuš a pera zn. Massage a dělej co umíš. „Dámské pero“, kterými se tehdy mapy kreslily, jsem viděl poprvé v životě. Naštěstí nám však přidělili jako odborné poradce starší elévy z ročníku 1948, kteří nám radili jak nejlépe splnit požadované úlohy abychom měli šanci uspět.

V lavicích jsme seděli nervózní, vyplašení; jména kluků, kteří seděli vedle mne si nepamatuji. Starší elév který měl na starosti naši skupinku, byl jeden z nejlepších kartografů – Zdeněk Fiala. Kdoví - možná že bych bez jeho pomoci nebyl přijat a můj život by se byl odvíjel zcela jinak. Se Zdeňkem mne život spojil v průběhu mého působení v toposlužbě ještě mnohokrát a já na to budu vždy rád vzpomínat.

Po návratu domů mne rodiče ihned podrobili výslechu – co a jak a zda jsem byl přijat. Když jsem jim řekl, že nevím, byli viditelně zklamáni; avšak když zakrátko přišla zpráva, že jsem byl vybrán a přijat, sám jsem byl potěšen. Táta mezitím požádal známého o zhotovení vojenského, černého kufříku a takto vybaven jsem se vypravil do světa, abych zahájil svoji životní dráhu v řadách příslušníků vojenské zeměpisné služby.

Září roku 1949 bylo slunečné a teplé a tak jsme se potili, když nás poddůstojníci učili pořadové přípravě na hřišti, kde je dnes areál ČVUT. Následoval nácvik na první vojenskou přehlídku která proběhla 28.října 1949 v prostoru kde je dnes magistrála před tehdejším Smetanovým divadlem, dnes Státní operou. Oblékli nás do kabátů americké provenience, které se nám líbily, protože byly jiné než měli ostatní.

Krátce po našem příchodu do VZÚ se v Národním technickém muzeu konala vzpomínková výstava k jubilejnímu 30.výročí vzniku VZÚ. Dostali jsme odznaky, které jsme hrdě nosili připevněné na uniformě. Vzpomínám si, že výstava v nás vzbudila oprávněnou hrdost, že k tomu všemu patříme i my.

Později se naše sebevědomí postupně zvyšovalo; na jednotlivých pracovištích ústavu jsme se učili praktickým dovednostem; při přednáškách na kterých se střídali později věhlasní odborníci, učitelé a profesoři – m.j. např. profesor Šimák, jsme byli pozornými posluchači.

Učení rychle ubíhalo; sportovali jsme, četli knížky předepsané na Fučíkův odznak, zpívali a zkoušeli v souboru Atlásek a o vycházkách chodili tancovat.

Pak přišel rok 1951, v kterém byl náš ročník rozdělen na dvě skupiny – na budoucí kresliče, tiskaře a na geodety a topografy. Byl jsem zařazen do té, která přešla do Dobrušky.

Moc se nám z Prahy nechtělo, byli jsme tam už zvyklí; čekalo nás velké neznámo a o novém působišti jsme nic nevěděli. První dojmy byly hrozné. Venca Pazdera pohotově vyjádřil naše dojmy ve verších, které se staly naší ódou nikoli na radost, ale na smutek. Ubytovali nás v budově, kde sídlila také početná pomocná rota vojáků základní služby. Avšak náš smutek netrval dlouho. První hmatatelný rozdíl oproti Praze byl námi zaznamenán při prvním obědě z místní vojenské kuchyně. Nejenom že jídlo bylo vynikající, ale i množství bylo více než dostatečné a přitom mnohem chutnější než v Praze.

Samozřejmě, že to nebyl jenom první dojem a na uvítanou, ale tato pohoda trvala po celou dobu našeho pobytu v Dobrušce. Mimochodem – vždy jsme se těšili na sobotu, neboť byly vždy podávány chutné velké buchty.

Naším velitelem byl pplk. Ing. Bátěk, který s námi bydlel na patře a vyznačoval se otcovskou péčí o nás – někdy až příliš – říkali jsme mu proto „táta Bátěk“. Myslím že se to dozvěděl a byl na to i patřičně hrdý.

Vcelku je nutno říci, že nás všichni v ústavu dobře přijali, pomáhali nám. Rychle jsme se skamarádili s několika posluchači posledního ročníku vojenské inženýrské akademie v Praze, kteří zde byli na praxi, např. to byli Lapeš, Karas, Kubička, Kilberger a další.

Všichni však nebyli vlídní a přívětiví. Trnem v oku jsme se stali tehdy asi třicetiletému zástupci velitele pro věci politické, npor. Kabelkovi. Byl to paragrafista povolaný do armády aby napomáhal politizaci tehdy ještě apolitické armády. Bylo to období tvrdé sovětizace; všichni se ho báli, včetně Báťka.

O tom, jak absurdní názory tento člověk měl, svědčí např. to, že u Báťka prosadil zásadu že budeme trestáni za to, když si uvážeme kravatu dvojitým uzlem do trojúhelníku; podle něho to byl totiž uzel „americký“ a jeho nositel tím vyjadřoval proamerický postoj, tudíž postoj straně a vládě nepřátelský. Nám se však tento uzel líbila tak jsme si vázali jednoduchý uzel jen k projití branou, abychom si kousek za ústavem kravatu ihned převázali. Avšak on nelitoval času ani námahy a honil nás i po Dobrušce; kdykoli někoho nachytal, trest ho pak neminul. Byl člověkem s černobílým pohledem na svět a svými postoji nadělal více škody než užitku.

Přestože se nám v Dobrušce nijak zvlášť nelíbilo, v ústavu jsme žili plnohodnotným životem. Soutěžili jsme o Tyršův odznak zdatnosti 2.stupně, zúčastňovali se přespolních běhů (v kterých zvláště vynikal Zdeněk Jakubec a Honza Kotva), hráli jsme gorodky, fotbal, v místní tělocvičně košíkovou a v zimě hokej. Naším zvláště oblíbeným sportem se stal orientační běh.

Vyznali jsme se v mapách, vcelku dobře nám šly přespolní běhy a tak jsme měli všechny předpoklady, abychom v soutěžích bodovali. Tehdy se závodilo v tříčlenných hlídkách s tříkilovým závažím v batohu. Naše hlídka ve složení Vláďa Šilhavý, Zdeněk Jakubec a já se takových závodů zúčastňovala. Jezdili jsme na různé okresní a později krajská soustředění a závody. Mezi staršími dorostenci jsme neměli srovnatelnou konkurenci; na závodech v Jeseníkách a v Krkonoších jsme porazili i nejlepší mužskou hlídku. Záhy jsme byli proto vysláni na mistrovství republiky do Jihlavy; tam jsme však svoje síly přecenili. Špatně jsme se zorientovali, zabloudili a ztratili drahocenný čas; získali jsme tak pouze „bramborovou“ medaili. To byl také konec našeho závodění; také se blížil závěr našich elévských let a nás čekal nástup základní vojenské služby. Dospěli jsme, vyrostli z klukovských let, rozprchli se a už nikdy jsme se v plném počtu nesetkali.

Vzpomínky na život a práci v topografické službě

Po rozdělení našeho elévského ročníku 1949 na dvě poloviny, odborný výcvik skupiny v Dobrušce probíhal převážně na topografickém, fotogrammetrickém a geodetickém odboru. Praktický výcvik byl doplňován výukou na učebně, obdobně jako tomu bylo dříve v Praze.

Vedle našeho táty Báťka vstoupil do našeho života druhý pán, pplk. Erban, kterému jsme začali říkat „strejdo“. Měl nás na starosti jako učitel topografie a jako vynikající praktik a svérázná osobnost nás hodně ovlivňoval. Později jsme se s oběma opět shledali v Ženijně-technickém učilišti v Litoměřicích,kam jsme po jednoroční základní vojenské službě ve Škole důstojníků v záloze v Rokytnici v Orlických horách houfně přešli. Tam, v Litoměřicích pak naše výuka, profesionální příprava zdárně pokračovala.

Strejda Erban byl naším hlavním učitelem topografie a mapování a tak jsme s ním za ta léta prožili mnoho nezapomenutelných chvil. Každému z nás jsou známé zážitky při přesunu na výcvik do terénu cestou přes anebo okolo staré cihelny u kasáren v Litoměřicích, či průpovídky při pozdních nástupech některých spolužáků ráno před budovu. Je však třeba říci, že strejda Erban byla živá studnice nejenom svérázných výroků, ale především to byl vynikající topograf-praktik, který nás mnoho naučil.

Nejvíce jsme si ho užili v posledním ročníku ŽTU a krátce po jeho absolvování na podzim roku 1955, kdy jsme dokončovali fotoplány v Polabské nížině okolo Litoměřic, Roudnice a Terezína. Strejda se tehdy jaksi zapoměl s jednou mladší paní a zplodil nemanželské dítě. Jak už to bývá, u mnohých vzbudil obdiv a uznání, avšak u jiných vyvolal vlnu rozhořčení a opovržení – zvláště u vyšších představených. Domovem byl v Roztokách u Prahy, kde měl rodinný dům, postavený za peníze které si vydělal na polních prací ještě před rokem 1939. Tohoto svého domova si moc neužil - zejména v padesátých létech, kdy byl neustále odvelován tu do Dobrušky, tu do Litoměřic nebo i do Trenčína.

Aféra s nemanželským dítětem silně ovlivnila jeho další osudy. Přes svůj svéráz byl ale strejda Erban upřímný chlap, který to vždy s námi myslel dobře. Sice si příliš nebral servítky a to ani k nám, ani ke svým spolupracovníkům a nadřízeným. Tehdejší šéf toposlužby generál Klíma ho bytostně nesnášel a tak, kdykoli to jenom bylo možné, s ním zametal.

Nevím přesně jaké byly další osudy strejdy Erbana po našem odchodu z učiliště, avšak běh událostí nás dal opět spolu dohromady. V roce 1957 jsem coby geodet pracoval na geodetickém odboru u pplk. Antoše, v oddělení kpt. L. Kučery. Naše oddělení bylo nasazeno na měření vlícovacích bodů pro celostátní mapování 1:25 000 zpočátku sezony na východním Slovensku okolo Humenného, později od konce května do léta v západních Čechách na Doupovsku a Karlovarsku. Své stanoviště jsem měl v Ostrově nad ohří a bydlel jsem v ubytovně uranových dolů.

Krátce po příjezdu ze Slovenska přijel za mnou náčelník oddělení, doprovázený k mému velkému překvapení pplk. Erbanem. Kučera nevěděl, že Erbana znám od roku 1951; představil mě ho s tím, že bude u mne zařazen jako pomocník při vlícování a současně pro získání měřické praxe. To byla rána za ránou. Nevydržel jsem dlouho hrát si na schovávanou a Kučerovi jsem řekl, že pana Erbana znám již od roku 1951 kdy byl mým učitelem v Dobrušce, že si ho vážím a respektuji jako vynikajícího odborníka a člověka bohatého svými životními zkušenostmi; člověka, který nám mladým, začínajícím odborníků má dodnes co předávat.

Z celé situace jsem se cítil strašně trapně – já mladý geodet, teprve s dvouletou praxí mám předávat zkušenosti takovému veteránu toposlužby, jakým Erban určitě byl – a k tomu navíc na polňákách ještě být jeho nadřízeným. Bylo potupné nejenom pro mne, ale především pro Erbana, že když chtěl jet za manželkou, že mne musel žádat o svolení. Mnohokrát jsem si v duchu říkal, že takové věci se namají stávat. Naštěstí jsme si s Erbanem dobře rozuměli; byl nad věcí a sám mi pomáhal překlenout tu celou trapnou situaci.

Plně jsme se dali do práce – dělal mi zapisovatele a normy jsme plnili hodně přes 100%. Při jedné z mnoha diskusí které jsme spolu vedli, mi také sdělil, že je nyní zařazen k topooddělení východního vojenského okruhu v Trenčíně, kam byl převelen za tzv. morální provinění během svého působení v Litoměřicích a za trest ustanoven do funkce SD na oddělení zásobování mapami. V té době již měl dosti přes padesát let; přesto se mu velení toposlužby pomstilo degradací na funkci, kde samozřejmě nemohl využít svých celoživotních zkušeností a schopností topografa par excellence.

Bylo mi toho líto a nechápal jsem, jak může velení služby znevažovat a ponižovat své odborné kádry takovýmto způsobem. Až později jsem pochopil, zčásti také po osobních zkušenostech, že u takových představitelů toposlužby jako byl nechvalně známý pplk. Oktábec a jemu podobní – včetně ješitného Klímy se nedalo nic jiného očekávat zvláště také proto, že Erban zdaleka nebyl jediným ani posledním případem.

Erban to byl, který mne také mnohokráte v průběhu společné práce v Ostrově přesvědčoval, že se musím v každém případě přihlásit ke studiu na Vojenské akademii. Dokládal mi, že v budoucnu lidé bez „kosočtverce“ (on to samozřejmě říkal daleko jadrněji) nebudou mít pro uplatnění v armádě šanci. Vycházel přitom ze svých zkušeností a poznatků z Trenčína. V té době jsem měl již žádost do Brna podanou a jen jsem čekal na pozvání k přjímacím pohovorům,což se také záhy stalo.

V době mé nepřítomnosti mne také v plném rozsahu zastupoval; po návratu ze zkoušek, kdy jsem již věděl že jsem přijat, mi poblahopřál. Práce jsme v regionu dokončili, materiál jsem předal a poděkoval za spolupráci; rozloučil jsem se s ním a tím jsem s ním ztratil veškeré další kontakty. Až po několika letech jsem se od Baťka, který byl Erbanovým přítelem dozvěděl, že zemřel ve věku svých 57 let a to ve chvíli, když si zavazoval tkaničku u bot.

Tak to byl smutný a předčasný konec moudrého člověka, velkého odborníka-topografa, kterého jsem si přes jeho lidské chyby – kdo je taky nemá, nesmírně vážil.