V roce 1949 se v novinách objevil inzerát, že Vojenský zeměpisný ústav v Praze přijme hochy, kteří ukončili základní vzdělání, do učebního oboru kartografický kreslič. Po ukončení tříleté výuční doby a dvouleté základní služby, stanou se členy praporčického stavu jako vojenské osoby z povolání. Talentových zkoušek z kreslení se zúčastnilo asi dvě stě zájemců a přijato bylo 45 hochů s hrdým názvem elév. Málokdo z nich věděl co je to kartografická kresba, ale vojenské sukno lákalo a nejvíce slovo „kresba“. Byly čtyři roky po nejstrašnější válce a ničeho nebyl dostatek.

Mnozí z nás byli přesvědčeni, že budeme ubytováni v pokojích s ústředním topením, mýt se budeme ve vykachlíčkovaných koupelnách, jíst budeme v jídelnách, kde stoly budou pokryty čistými ubrusy, že budeme mít slušivé uniformy a po vyučování budeme sportovat v moderních tělocvičnách. Leč, všechno bylo jinak. Ubytováni jsme byli v bývalé Mautnerově továrně, poblíž čističky hlavního města Prahy, odkud k nám proudil ohromný puch. Usínali jsme za vytí vlků, kojotů a vřeštění opic z nedaleké zoologické zahrady. Usínali jsme na slámou vycpaných slamnících (které jsme si vlastnoručně nacpali) ve „slušivých“ nočních košilích po vojácích wehrmachtu. Také uniformy byly trofejní a prvně jsme museli odstřihávat knoflíky německé a našívat naše se lvíčkem. Stará propocená bagančata doplňovala naší ústroj a byl na nás pohled „pro bohy.“ Vojáci základní služby, kteří ve VZÚ pracovali, se mohli potrhat smíchy, když nás uviděli na nástupu.

Byli mezi námi i chlapci ještě nedorostlí a hubení, na kterých uniformy visely jako na strašácích. Desátník, který nám uniformy vydával nedbal na rozlišování velikostí a prohlašoval: „Do roka dorásteš a dobre ti bude.“ Nastal výměnný obchod a po několika dnech jsme měli na sobě uniformy, které nám „jakž-takž“ padly. Hanlivé přízvisko „sirotkové“, které jsme dostali od záklaďáků nám zůstalo. Proč sirotkové? Snad proto, že se domnívali, že nemáme rodiče a tak se nás příbuzní zbavili tím, že nás poslali tak mladé na vojnu, anebo snad podle mladíčků, kteří bojovali po boku Žižky. Jídelna se nacházela ve sklepní části VZÚ, jedli jsme z ešusů anebo z okousaných misek a strava byla neskutečná – nechutná, maso samá flaxa, no „hrůza“. Doráželi jsme se meltou,chlebem a marmeládou. A stále jsme si na jídlo stěžovali. Provianťák, kterému jsme říkali „rotný Mrďas“, nám říkal: „Vy byste žrali jenom samé kremrole a marciprcány!“

Těšili jsme se na učení – učebna byla pěkná a na praxi v pěkných kreslírnách, kde bylo čisto, hezké stoly a naši vedoucí byli vzdělaní a zdvořilí důstojníci, kteří měli přirozenou autoritu - které jsme obdivovali protože jsme brzy poznali, že jsou to mistři svého řemesla, které má tak blízko ke kumštu. Ti na nás nekřičeli a ani na nás oplzle nepokřikovali, tak jako naši nejbližší nadřízení roťáci. Tehdy nikoho z nás nenapadlo, že bychom snad někdy byli funkcionáři na jejich úrovni. Jak nevzpomenout na pana Josefa Vlastníka, Bořivoje Lázničku, fešáka Dobiáše, Vodrážku a řadu dalších. Denně jsme po večeři opouštěli VZÚ a pochodovali do „Mautnerky“, kde nás čekali naši instruktoři, aby si spravili svoji náladu tím, že nás tzv. „buzerovali.“ Stále nám vytýkali nějaké nedostatky a za trest jsme museli dělat něco pro jejich potěšení. Ale na to nechci vzpomínat, to není veselé.

Když jsme si zatopili v kamnech, museli jsme za dvě hodiny kamna nechat vyhasnout a vymést. Náš náčelník – štábní kapitán Bureš byl hodný člověk a neměl to s námi lehké, protože my jsme si neustále na něco ztěžovali, nenechali jsme si všechno líbit a mnohdy našim představeným ulétlo: „Co byste chtěli vy kluci bolševický!“ Ani jsme ještě tenkrát nevěděli kdo to bolševik je. Tenkrát, ještě za vojenského řádu A 1-1, fasovali vojáci cigarety – desítku partyzánek denně. My, mladiství jsme fasovali bonbony – jednou za měsíc jsme dostali jedno kilo tvrdých bonbonů, kterým jsme říkali „fialový hnus“ a kilo čokoládových. Tak to jsme si ale pošmákli.

V místnostech Mautnerky se odehrávaly různé bitky mezi jednotlivými světnicemi a často šlo o zdraví. Sportu se nám dostávalo vrchovatě, chodili jsme trénovat na hřiště do Stromovky. Ujali se nás nadšenci z řad důstojníků – kapitán Mareš nás naučil hrát ragby a my jsme za pár měsíců poráželi nejlepší dorostenecká mužstva v Praze. Podporučík Evžen Řehoř vybral pár nadšenců na zápas řeckořímský a záhy jsme vyhráli první místa ve finále armádních sportovních her. Založili jsme pěvecký kroužek; odborně se nám věnoval kapitán Novotný z Ústředního domu armády (ÚDA), který pro nás složil krásnou znělku a secvičil nás jako hudební skupinu ve které byl harmonikář, dva mandolinisté a dva kytaristé.

Ještě než se dostanu dál, jedna epizoda z Mautnerky. V areálu se nacházel tovární komín a pěkně vysoký. Jednou v neděli do něho několik elévů vlezlo a postupně vylezli až nahoru. My ostatní jsme stáli na nádvoří a dívali se na ně a povykovali. Najednou se k nám připojil náš „táta Bureš“. Díval se na ně a tiše si pro sebe říkal: „Co mám dělat? Když na ně zavolám, leknou se a spadnou, když na ně nezavolám, tak spadnou také.“ Tehdy mě ho bylo líto a tak jsem na ně zařval: „Slezte, volové dolů, bude průser!“ No nikomu se nic nestalo i když po nás seshora házeli cihly. Dnes, s odstupem mnoha let, bychom se všichni měli škpt. Burešovi omluvit za své chování, ale nechť nám jsou omluvou ta naše telecí léta.

Říkali jsme si „parta brusiče Karhana“, což byl název divadelní hry, kterou napsal V. Káňa. Náš velitel vymyslil strojek na broušení kartografických per a šábrů. Byl to vlastně strojek z gramofonu, na který se pero upnulo a strojek se začal otáčet a brousil. Někdo z nás tomu dal název „šábrošlap“. Dalším výrobkem byl strojek na tření kartografické tuše. Inu, velice pomalu se do kartografie prosazovala modernizace. Staří kartografové byli příliš hrdí na svoji téměř uměleckou práci. Obdivovali jsme umění škpt. Záruby a chodili jsme za ním a prosili ho, aby nám „nakaligrafoval“ naše jméno, nebo alespoň monogram.

Vzpomínám si, jak pana majora Bořivoje Lázničku málem klepla pepka, když zazřel při zpracování kartografické předlohy v ruce tehdy npor. Havlína plnicí pero! Držel se za hlavu a patetickým hlasem hřímal: „On kreslí plnicím perem!“ Celý ústav se na npor. Havlína chodil dívat a všichni mu věštili rychlý konec jako odborníka v kartografii. Leč, jak víme, dopadlo to zcela jinak.

Výraznou osobností ústavu byl kpt. Zoul, náčelník tiskárny, ale jeden čas také velitel roty, který na vojáky křičel: „Nadělám z vás gumový muže.“ Byl jeden z mála „motorizovaných“ a jezdil do práce autem značky DKV neboli „Do Kopce Vytlačit“. Míval auto zaparkované před zeměpisákem a rota vojáků vždy, když šla z oběda, popadla auto a obrátila mu ho do protisměru. Pak se dívali z oken a pásli se nad jeho projevy vzteku.

V roce 1950 se stal ministrem obrany Dr. Alexej Čepička. Nechám na renomovaných historicích, aby o něm vyslovili soud. Já jen napíši co se stalo po jeho nástupu s námi, elévy ve VZÚ. Předně se diametrálně zlepšilo stravování. My i vojáci základní služby jsme začali jíst v závodní kuchyni, tak jako důstojníci a občané a to příbory a z talířů. Porce byly mnohem větší. Když jsme šli na dovolenou, dostali jsme potravinové lístky, na které naši rodiče zírali jako na zjevení. Okamžitě jsme se přestěhovali z Mautnerky do budovy VZÚ, kde bylo ústřední topení a kulturní prostředí. Místo starých zupáků nám přidělili mladé vojáky z povolání a také jsme dostali vychovatele desátníka Vysokého, který nás získal jak pro vzdělávání, tak pro vědu a kulturu. V neposlední řadě jsme získali nové uniformy, šité na míru. Jediné, co jsme nevybojovali, byly zlaté knoflíky. Ty nosili „žižkovci“, ale my, kterým bylo souzeno stát se praporčíky, jsme museli nosit knoflíky zelené. Byli však mezi námi tací, kteří si našili zlaté i zelené knoflíky a zapínali si zlaté – ovšem tehdy, když byli mimo dosah našich velitelů. Několik žáků si připevňovali na červenou pásku, která označovala ročník naší školy, zlatou hvězdičku. Asi na to děvčata zabírala.

Již si nevzpomínám kvůli jaké nemoci, ale byla vyhlášená karanténa a tak jsme trávili na pokojích celé dny, aniž jsme pokoje směli opustit. Vznikla ponorková nemoc a z nudy jsme dělali všelijaké nepřístojnosti. Na pokojích jsme měli stoly, abychom se mohli učit. I stalo se, že jeden z nás si namáčel nohy do inkoustu a my jsme se stoly tak manipulovali a skládali na sebe, až tento žák obešel po stěnách a po stropě celý pokoj. Když přišel na kontrolu náš představený, pásli jsme se na jeho rozpacích. Nemohl pochopit jak mohl někdo chodit po stropě. Snad každý příslušník ústavu se po skončení karantény na ten div přišel podívat.

Ale ještě v karanténě se udála jiná příhoda, která mohla skončit všelijak. Že skončila dobře, svědčí o tom, že ta padesátá léta nebyla zase až tak lidožroutská. Tak – a co se to stalo. Naproti VZÚ bydlel ve vile tehdejší ministr vnitra Václav Nosek. Samozřejmě, že ho tam hlídalo několik lidí v kožených kabátech. A najednou, za ohromného hlaholu vylétl z otevřeného okna tasený kapesní nůž a padl k nohám nebohého bodygarda. Věřím, že funkcionáři VZÚ si již v duchu balili kartáček na zuby. Dopadlo to dobře, ale tuším, že jsme se pak nastěhovali do pokojů, které měly okna namířena opačně - do dvora. Rozhodně ale ti dva žáci vojenského výcvikového střediska, kteří po sobě házeli kudlou, nechtěli spáchat atentát na ministra vnitra.

V patnácti letech jsme na vycházky chodili na Václavské náměstí, kde se dalo od jedné hodiny shlédnout i čtyři filmová představení. V šestnácti, po absolvování tanečních s pracovnicemi VZÚ jsme běhali tancovat do Stromovky k Vaňhovům. Abychom tančili co nejdéle a stihli večerku, běhali jsme úprkem přes Stromovku a naše kondice šla rapidně nahoru, což se projevilo při plnění disciplín Tyršova odznaku zdatnosti. Odznak byl pěkný, vyjímal se na uniformě a tak jsme se každý snažil náročné výkony splnit. Garantem pro získání odznaku byl kapitán Kule. Každý mu denně telefonoval na pracoviště a on se hlásil: „Kapitán Kule Vojtěch, protokoly nemám.“ A položil sluchátko. Stal se tím tak pověstný, že si na to vzpomínám ještě i po více jak padesáti letech.

Začal se psát rok 1951, my jsme končili druhý ročník a najednou se začalo proslýchat do našich učňovských řad, že se v nějaké daleké Dobrušce začne budovat Vojenský topografický ústav a že se tam budeme stěhovat. Byla to pro nás velká rána. Konečně jsme byli dobře všestranně zabezpečeni, měli jsme bohaté kulturní vyžití, účinkovali jsme na veřejnosti s naším pěveckým souborem „Atlásek“, sportovní také, měli jsme zde prima kamarádky a učili jsme se - někteří kartografy, jiní litografy, reprodukčními fotografy a tiskaři. A najednou Dobruška. Kde to je? Kolik tam žije lidí? Je tam alespoň kino? Adie Praho, matko měst, sta věží a biografů, tančíren, divadel a krásných děvčat! Copak my, mladí kluci, ale což ti důstojníci, kteří byli Pražáky od nepaměti a teď měli sebrat rodiny a hajdy někam, kde dávají lišky dobrou noc.

Jenže bylo nutno v krátké době zmapovat celé území našeho státu. A v čele naší služby stál generál Ing. Jan Klíma, který ten úkol vzal na svá bedra a nešetřil krve ani potu svých podřízených, aby tento giganticky náročný úkol splnil. Strana a vláda zavelela a studená válka si žádala oběti. A tak jsme jednoho dne vyjeli do brány Orlických hor.

Ale ještě než jsme opustili Prahu, musím se zmínit o našem pěveckém souboru. Původně vznikl tak, že nějaký Jirka Knopp začal hrát na harmoniku, přidali se k němu mandolinisté Servít a Bártl, kytarista Nejman a des. Lančo - jakýsi kulturní referent, který nám přinesl zpěvník. Již zakrátko jsme zpívali na oslavě 30 let VZÚ a pak už to šlo ráz na ráz. Chodili jsme zpívat na stranické schůze, do škol a zúčastnili jsme se i všelijakých soutěží. Zřejmě na něčí přímluvu se nás ujal škt. Novotný z ÚDA, mimo jiné to byl i skladatel, který pro nás složil nádhernou znělku a nacvičoval nás tak, že jsme byli asi docela dobří. Jednou jsme zpívali před maturitním plesem na Žofíně a naši velitelé nás tam „nahnali“ v bagančatech, takže jsme na parketách klouzali. Nejvíc to odnesl Vláďa Arnstein, který dělal konferenciéra a ten, když před souborem „sklapl kufry“ švihl sebou na zem. Byli jsme z toho samozřejmě naštvaní, že děláme lidem kašpary.

Jednou jsme pěli v poštovním učilišti, kde byli stejně mladé učnice na pošťačky. Nestačili jsme si s nimi udělat rande, pouze náš harmonikář. A tak se stalo, že jednou měl na bráně návštěvu – 6 sestřenic a všechny za ním. Brzy si však přiběhl každý pro tu svoji a věřte, nevěřte, jeden z nás se s tou jednou později oženil.

Dlužno vzpomenout na to,že jsme založili a začali vydávat časopis „Mladý bojovník.“ U kolébky stál Jirka Knopp, Drahomír Dušátko a Zdeněk Neuberg. Byl to zejména on, který spolu s Blažkem a dalšími „reprodukčníky“ způsobili, že tento časopis byl vytištěn. Ale nezůstalo jen při tom, vydávali jsme jakési malé učebnice jako pomůcky pro odbornou přípravu. Třeba skriptíčka „Fotogrammetrie.“

Ještě bych chtěl popsat jak byl vybaven kartograf pro svoji práci. Měl dámské perko značky Orlík a násadku. Staří kartografové měli předválečné zásoby značek Sommervile, nebo Massage. Každý nafasoval táfličku čínské tuše, sklo na tření a kalamář. Tuš si musel každý natřít sám. Dále obdržel šábr a brousek – na broušení per a na broušení šábru. Umění třít tuš a brousit pera a šábry jsme se učili. Potom jsme „tkali“ čáry a malovali písmena. Jedno písmeno – třeba čtyři hodiny, ale muselo být lepší než tištěné. Ale nebyl to pouze praktický výcvik, ale také hodiny a hodiny výkladu na učebně. Učili jsme se co je to mapa, jak vzniká, co znamenají značky na mapách; měli jsme nejenom kartografii, ale také fotogrammetrii, topografii a další odborné předměty.

Samozřejmě, že jsme byli všichni členy tehdejšího Československého svazu mládeže. Byli jsme aktivní nejen v kulturní a sportovní oblasti, ale chodili jsme také na brigády. Mnozí z nás několikrát sfárali i v kladenských dolech a ochutnali tak tvrdou práci hornickou. Několikrát jsme v neděli chodili na Letenskou pláň, kterou jsme upravovali. Byla to akce pražských svazáků a bylo tam veselo, nakládali jsme zeminu a rozváželi písek na ručních kárách a při práci se seznamovali se svazačkami. Po skončení brigády jsme pak s nimi tančili ve Stromovce.

Ne všechno co nám velení VZÚ předkládalo, se nám líbilo. Dokonce jsme jednou začali křičet „vzpoura“, už je těžké vzpomenout kvůli čemu to bylo, ale je fakt, že se náš velitel škpt. Bureš bál a jen vystrčil hlavu z kanceláře a zahrozil nám – já vám dám vzpouru vy kluci bolševický! Záhy potom jsme dostali nového velitele mjr. Gottwalda, politruka Novosada a vychovatele des. Vysokého a rotného Kiliána jako výkonného. Začali jsme žít podle nových řádů, většinou opsaných ze řádů sovětských - říkalo se jim řády Čepičkovy, podle tehdejšího ministra obrany JUDr. Alexeje Čepičky.

Na toulkách Prahou jsme potkávali známé osobnosti a v Dejvicích, kde bylo MNO, též mnoho generálů. Nebudu jmenovat toho žáka, kterého na chodníku sprdnul sám veliký generál Tesařík s černou páskou na oku za neutažený opasek a špatně nasazenou čepici. Ten žák byl tím nadšen a každému vyprávěl, že ho sprdnul hrdina SSSR.

Dobruška – nové středisko vojenské mapové tvorby

Kdo má zkušenosti se stěhováním rodiny, dokáže si představit, alespoň v hrubých rysech, co obnáší přestěhovat fotogrammetrické a geodetické přístroje, výpočetní techniku, kancelářský nábytek a tisíce různých pomůcek, bez nichž se topograf, geodet či fotogrammetr ani – no, bez nichž se neobejde. Ze zabydleného VZÚ s bohatou výbavou a tradicí do kasáren po německých dělostřelcích či co. Že vojáci základní služby spali kde se dalo, to si lze představit, ale v improvizovaných „ložnicích“ spali i důstojníci všech hodností.

A jednoho dne nastal čas, kdy se vlakem začali přesunovat i vojenští žáci druhého ročníku učňovského střediska VZÚ. No, radost z toho žádnou neměli a když přestoupili v Opočně do lokálky a ta, jak nabrala rychlost, začala napadat na jedno kolo. No, všichni začali doslova řvát smíchy: „Šišatý kolo, volové. To je konec.“ Ale zdaleka to ještě konec nebyl. V Dobrušce lokálka zastavila u stěny z prken. Dál už koleje nevedly. Komentář: „To jsme se dostali do pěkný díry.“ Šli jsme do kasáren a město Dobruška se nám zdálo hrozně maličké. Ne, nezdálo, ono bylo malá a omšelé, takové nanicovaté. Bylo nám sedmnáct, osmnáct let a všemu jsme se smáli, abychom přehlušili ten žal, ten smutek po Praze.

Mezi všemi příslušníky ústavu, vojíny počínaje a velitelem ústavu konče se začala šířit zpráva, že tu Dobrušku zavinil sám generál Klíma, který prý měl na vybranou – Hradec Králové nebo Dobruška a on vybral Dobrušku s kasárnami z roku 1938. Chtěl se prý zavděčit. A jak se odtud bude jezdit na polňáky, po té jedné koleji z Dobrušky? To bude konec vojenské topografické služby.

Pro nás byly tragédií turecké záchody a vojenské umývárny v dezolátním stavu a opět světnice s kamny na tuhá paliva, nošení uhlí a vynášení popela. Ale přeci jen jsme našli v těch omšelých kasárnách něco pozitivního. Mezi první a druhou budovou bylo normální hřiště na fotbal. Jakmile bylo volno, vyběhli jsme na plac a hráli dokud bylo vidět na míč.

Pomalu jsme se usazovali a záhy jsme navštívili i sokolovnu, nebo chcete-li „víceúčelovou halu.“ V té se cvičilo, tančilo, hrálo divadlo a také i kino. Dokonce ve středu, v sobotu a v neděli. Vycházka byla vlastně delší, protože z každého místa v Dobrušce bylo do kasáren pár set metrů, které se daly překonat za dvě, tři minutky. A když největší znalec děvčat a známý smilník prohlásil, že děvčata jsou v Dobrušce pěkná, v Opočně že je spousta „mlíkařek“ – učnic v oboru mlékárenském, tak se nám chmury z čela začaly pomalu vytrácet.

Velením nad námi byl pověřen podplukovník Ing. Bátěk, který v úvodním proslovu řekl, že je náš druhý otec. Od té doby to byl táta Bátěk. Jeho otcovské promluvy trvaly denně dost dlouho a mnozí prohlašovali, že kvůli takovým medům od svých pravých otců utekli do světa. Aby toho nebylo dost, přidělili nám vychovatele. Stal se jím desátník Homolka, akademický malíř, skvělý a férový člověk, který měl přirozenou autoritu a dost nás naučil znát hudbu i výtvarné umění. Kdo nám však kazil život byl npor. Kabelka, zástupce velitele pro politické věci, neboli politruk. Vychutnával si nás při každé příležitosti. Nelíbily se mu uzle na našich kravatách, kterým se říkalo americké. Škubal nám za ně,křičel a nařizoval nám je převázat na povolené uzly. Byl vysazen též na vybělené spinky a látkové opasky. Někteří si tyto výstrojní součástky drhly do běla, vypadali v nich jak příslušníci americké vojenské policie - MP. Kabelka byl často nepříčetný.

Brzy jsme představili náš pěvecký soubor Atlásek a začali sklízet úspěchy v Dobrušce i okolí. Zpívali jsme na schůzích ve všech místních podnicích, v Opočně, v Novém Městě i na vesnicích, v družstvech. Kromě písní jsme recitovali básně, tančili odzemek (Jánošík Ondrejka) a četli humorné krátké povídky. Tím se npor. Kabelka chlubil, ale před každým vystoupením nás prohlédl, zda nepropagujeme amerikanismus.

Život ve VTOPÚ nebyla zdaleka jen zábava, ale také usilovná práce. Úkol na zmapování celé ČSR byl obrovský a technika byla zastaralá. Počítali jsme souřadnice vlícovacích bodů na mechanických kalkulačkách „Brunswiga“ kde se každé číslo muselo vysadit kovovým jezdcem a veškeré úkony provádět klikou. To byl rachot, když v počtárně začalo najednou třicet počtářů hrkat. Techno-hudba je proti tomu prd. To víte, že jsme také dělali závody kdo tou klikou otočí za minutu vícekrát. Samozřejmě, že byly rekordy i přeborníci, ale výsledky si již nepamatuji. Chtěl bych poznamenat, že existovaly také dvojité Brunswigy, na kterých se počítaly systémové transformace souřadnic z Bessela a Křováka na Krasovského. Na počtárně byla i jedna elektrická kalkulačka, kterou náčelník chránil svým tělem a na kterou jsme - když hrčela - hleděli všichni s posvátnou úctou. Tehdy, v roce 1951 a 1952 nás ani ve snu nenapadlo jako techniku budou mít geodeti a topografové za padesát let.

Když se vrátili důstojníci z polňáků, dostali jsme novou práci. Kreslili jsme topografie geodetických bodů podle jejich náčrtků v zápisnících, počítali jsme souřadnice těchto bodů, především vlícovacích z měřených údajů v zápisnících. Já jsem si tehdy všiml, že nejlépe vedl polní zápisníky npor. Vahala, který později vystřídal ve funkci generála Klímu. Představte si, že jsme se učili v Praze na kartografy a najednou z nás udělali počtáře a topografy. To se některým nelíbilo a začali se bouřit. Byli jsme velmi radikální a nedali jsme si jen tak něco líbit. Příklad: Žák V. R. dostal rozkaz pracovat na počtárně a on prohlásil, že tam nepůjde, protože je kartograf.

- Vy tam V.R. půjdete!
- Nepudu!
- Půjdete!

A tak to pokračovalo až z toho byla málem vzpoura. Uvedený V. R. byl vzorný žák, ale vzpurný a když se zabejčil, šel až k sebezničení, což v průběhu své dlouhé služby několikrát předvedl.

Teď bych rád uvedl jednu epizodu, která se dlouho v Dobrušce vyprávěla. Jeden topograf chtěl odjet z Košic, kde mapoval, do Dobrušky, kde měl rodinu a slečně u pokladny řekl: „Jeden rychlík Dobruška.“ Ona dlouho hledala a pak mu řekla: „Prepáčte, ale já tu žiadné Bruško nemám.“

V kasárenském areálu byla ubytována rota vojáků – tak zvané presenční služby, příslušníci pomocných praporů, neboli „černí baroni,“ kteří prováděli stavební práce v kasárnách a rovněž stavěli obytné domy na budoucí „Mírové ulici“ - Mírovce pro důstojníky a jejich rodiny. No a samozřejmě i my, žáci vojenského výcvikového střediska s nimi, pouze v jiném patře. Černí baroni se měli dobře, daleko lépe než vojáci základní služby a my. Po práci měli volno, chodili do hospody a tam si dávali co hrdlo ráčilo, protože na to měli. Byli dobří a často nám koupili pivo, nebo štamprdli, protože my jsme byli stále švorc – kapesné bylo velmi malé. I když jsme se s nimi neměli bavit, hráli jsme s nimi fotbal a též jsme se společně posilovali.

Opět nás osud svedl dohromady s elévy starších ročníků, kteří nám v Praze dělali instruktory a dost často nám lezli na nervy. V Dobrušce již na nás neměli „gebíry“ a se řadou z nich jsme se skamarádili.

Nejmodernější provoz byla nesporně fotogrammetrie, protože byla vybavena švýcarskými vyhodnocovacími přístroji, sice ještě předválečnými, ale přesto stále velmi moderními. Zde se trvale usídlil Franta Pergl a Bogan Filipovský. Oba dva byli velmi zanícení fotogrammetři a donedávna se nemohli dohodnout, kdo z nich byl lepší, snaživější, rychlejší a přesnější. Faktem však zůstává, že oba dva zůstali tomuto oboru věrni, ačkoliv je oba téměř připravil o zrak.

Ostatní se připravovali na dráhu měřiče, jakýsi mapovací „kanonenfutr“. Vyfasovali jsme soupravu eklimetru značky „Srb a Štýs“ která se skládala ze stativu, stolu, vlastního opticko-mechanického přístroje, dále tachymetrické latě, tachymetrického pravítka (podobného logaritmickému), tabulek a kromě ještě několika maličkostí patřil k soupravě parazol - mohutný slunečník. Uvedenou soupravou se „stolovou metodou“ vytvářela ve vybraných prostorech polní topografická mapa. Měřická skupina se skládala z velitele-měřiče, počtáře a figuranta-laťaře, který chodil s latí. Tuto lať stavěl podle pokynů měřiče svisle na důležité situační a terénní body. Měřič zaměřoval eklimetrem a pomůckami zjišťoval vzdálenost a převýšení – a vynášel je na zajištěný, orientovaný polní originál na stole a přímo na něm konstruoval mapové prvky, situační i terénní.

Eklimetry byly uloženy v dřevěných bedýnkách tak, aby se nemohly poškodit. Učňové je měli u sebe na pokojích. Samozřejmě, že je využívali i jako dalekohledů, aby mohli lépe pozorovat své kamarády, kteří měli právě schůzku s děvčetem na známém kopci nedaleko ústavu. Vůbec jim nevadilo, že pozorovali obraz obrácený. Tolik představivosti měli, aby věděli v jaké pozici se mladí lidé právě nacházeli. Ale snad i toto přispívalo k získávání zručnosti při zaměřování.

Byla to práce velmi zajímavá a spojovala kresbu, měření, počítání, geometrii, matematiku a snad i romantiku v přírodě. Samozřejmě, že při výcviku se všichni učňové střídali ve všech funkcích členů měřičské skupiny. Dost často se na laťaře křičelo kam se má postavit. Mnohdy se při tom použilo i nějaké to silnější slovo. Naši učitelé to neměli rádi a napomínali nás. Příklad - měřič volal na laťaře: „Tak jdi už dál, ty vole!“ Učitel X. Y.: „Co jste to volal na laťaře?“ Měřič: „Aby se postavil na roh pole.“

Takže - nejen prací a učením žili vojenští učňové, ale také vtipem sportem a zábavou.