Vzpomínky elévů - Jiří Knopp

Bylo nám patnáct

Jiří Knopp

Sedím ve vlaku a dívám se z okna na ubíhající krajinu. Jako bych se vracel o padesát let, rok za rokem, až do svých patnácti let. Ano, právě tolik je mi let a stojím bezradně s dřevěným černým kufrem před honosnou budovou Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. I když se usmívám a tvářím se sebevědomě, je ve mně malá dušička. Vždyť jsem ještě kluk, který se odtrhl od rodiny, od svého rodného kraje, od svých spolužáků a kamarádů a odcházím do prostředí o kterém nic nevím. Budeme se učit na vojně kartografické kresbě. Panebože, ví někdo z nás, co je kartografická kresba?

Nervózně chodíme sem a tam, pohihňáváme se, říkáme jeden druhému odkud jsme. Připadáme si jako závodníci na startovní čáře, než startér vystřelí z pistole. Teď jsme na tom všichni stejně. Je nás čtyřicet pět a jsme poslední z posledních, nebo první z prvních - nová krev nově se rodící armády, nová krev vojenské topografické služby. Jsou čtyři roky po druhé světové válce. Začíná se formovat nová armáda ze synků dělníků a rolníků. Tak jsme tady. Nevím, zda v té chvíli napadlo někoho z nás, jací budeme za pár let, co z nás bude, jací budeme za padesát let. Co z nás udělají ty tři roky vojenského výcvikového střediska, během nichž se máme vyučit kartografickými kresliči a reprodukčními techniky? Vzpomínky mi víří hlavou, snažím se je zachytit a srovnat. Co zůstalo z těch prvních vojenských dnů?

Snad nová slova jako světnice neboli ložnice mužstva, snad rajony, budíček, večerka, nástup na snídani, rozcvička, pochodovat ve štrůdlu, povely jako pozor, pohov, vlevo v bok, pochodem vchod. Snad v každém z nás zůstal ten příšerný pocit, když se oblékl do uniformy. A výkřik kapitána Zoula: „Já z vás udělám gumový muže!“

Budova Vojenského zeměpisného ústavu byla krásná, vznosná, kulturní. Také páni kartografové byli čistí, upravení, s chováním anglických lordů. Na nás shlíželi ze své důstojnosti a byli jsme pro ně taková husitská práčata nebo sirotkové. S touto vznosností kontrastovala jídelna mužstva, která byla černá, nehostinná, upatlaná, neustále mastná a celá načichlá pomyjemi. Ještě hůře vypadaly naše „ubikace“ ve staré opuštěné továrně, které se říkalo Mautnerka.

Mautnerka

Šedá, začouzená stará továrna v Papírenské ulici. Kdybych té ulici dával jméno já, jmenovala by se Smradlavá. Ta stará továrna již dávno nevítala dělníky, úředníky a inženýry, již dávno se nekouřilo z vysokého komínu, který vévodil okolí. Nyní byly budovy využívány jako sklad intendačního a i jiného materiálu, včetně map z celého světa, které tam shromáždila německá branná moc jako svoji válečnou kořist. V jedné z budov jsme našli my svůj druhý domov. Byly to nehostinné cimry s lokálním topením, vojenskými postelemi s pravými slaměnými slamníky. Denně jsme se přesunovali v pochodovém tvaru z Mautnerky do „zeměpisáku“ a zpět.

Nyní jsme právě šli z ústavu krásným vonným parkem, kde jsme dychtivě zachycovali civilní život,tak jak proudil kolem nás. Maminky s kočárky, penzisty s psíky, děvčata a kluky. Náš pochodový tvar vedl dlouhý rotmistr Chromčák, náš „výkoňák“,který se každou chvíli ohlížel, zda jsme se mu nerozutekli.

V prvním trojstupu kráčel Karel Muknšnábl, rezatý, poďobaný kolohnát, svérázného počínání, který byl neustále terčem posměchu. Za parkem jsme zatočili doprava, pod viadukt, pod kterým jsme řvali, vejskali a pokřikovali - to všechno kvůli akustice a zejména proto, že jsme byli puberťáci. Chromčák zavelel „pozor“ a my jsme šli v pozoru až do té Mautnerky. Tam nám dal rozchod a my se rozběhli do světnic.

Podle náborových prospektů jsme měli bydlet v internátu, kde bylo ústřední topení, vykachlíčkované koupelny, moderní tělocvičny. Čekaly nás nehostinné pokoje se starými vysokými okny a umývárna s oprýskaným žlabem. Otevřenými okny pronikal do našich ložnic děsivý puch z nedaleké čističky výkalů pro celou Prahu, které jsme říkali „sračkárna“. V noci bylo slyšet vytí vlků, šakalů a řvaní lvů ze zoologické zahrady. To všechno dodávalo našemu bydlení velmi romantický ráz.

Jednoho dne jsem zaslechl z nádvoří jakýsi divný ruch. Rychle jsem vyběhl, abych nepropásl nějakou taškařici. Byl nejvyšší čas. Někteří z nás, dnes opravdu nevím kdo tam byl, vlezli vnitřkem do toho továrního komínu a v tomto okamžiku právě vykoukli tam nahoře a mávali nám. Řvali a začali házet uvolněné cihly. Když se cihla rozprskla na nádvoří, tak jsme vřískali jako indiáni.

Pojednou jsme zaslechli přiškrcený hlas našeho velitele, štábního kapitána Josefa Bureše: „Proboha“. Nadechl se a slabým hlasem pronesl: „Okamžitě opusťte komín“. Naštěstí ho neslyšeli a neskočili dolů. Neslyšeli ani neviděli našeho velitele, takže dál házeli cihly, kterým se Bureš vždy, na svoje stáří svižně, včas uhnul. „Co mám dělat, když na ně zařvu, tak se leknou a spadnou, když je nechám ...“ Správně se rozhodl, zahnal nás a kluci bez obecenstva pak hezky pomalu slezli a vlezli panu štábnímu kapitánovi přímo do rány,jako myš užovce.

Kromě uvedených hodnostářů nás měli na starost starší elévové, kterým bylo o dva, tři roky víc než nám, ale moc jim záleželo na tom, abychom jim říkali „pane instruktore“. Učili nás co je to vojna, byli rádi, když jsme z nich měli strach a s oblibou nám dávali zašít kapsy, kdykoliv nás zahlédli s rukou v kapse, a to třemi bavlnkami - bílou,modrou a červenou.Kromě jiného nás učili pořadovou přípravu a dělali nám prohlídku pořádku. Byl mezi nimi Malinský, Langenberger, Popelář, Fencl a neměli jsme je rádi. Později, když se stali našimi spolupracovníky a mnohdy i podřízenými, jsme jim to odpustili. Ale nezapomněli.

Několik hodin denně před večerkou jsme využívali k různým zábavám, většinou obhroublého charakteru. K nejobvyklejším patřilo přepadávání světnic. Jedno se vám pokusím nastínit.

Sedíme na kavalcích, v kamnech se topí a já sháním svoje dvoukilové činky. Nejsou, ptám se, nikdo nic neví. Až se ozve ze světnice, kterou obývá Arnstein, Šilhavý a Špera, že je mám na chodbě, ale že jsem stejně slabej, že je neunesu. Ani jsem si těch keců nevšiml, vyběhnu na chodbu, popadnu činky a - zařvu bolestí. Činky se mi přiškvařily k dlaním. Pustil jsem je na zem, přestal jsem se kontrolovat, vykopl jsem dveře a jako rozlícený medvěd vnikl dovnitř, praštil jsem s Pinčlem (Arnsteinem), vrhl se na Šilhavého a nakopl Šperu, ale když ten na mě napřáhl bajonet – bůh ví, kde ho vzal - dal jsem se na ústup. Po krátké poradě podniklo přepadové komando mojí světnice přepad nepřátelského doupěte, Špera byl dotažen na naši cimru, kde mu bylo namazáno přirození marmeládou.

Marmelády jsme měli dost. Na každé světnici jí byl kbelík, chleba a černé kafe, brynda - ale jak chutnala, když byl hlad. Jako mladiství jsme fasovali místo cigaret bonbony a to cucavé i čokoládové. Těm cucavým jsme říkali „fialový hnus“ - dostávali jsme takový fialový slepenec. Našemu kamarádovi Poláčkovi jsme přezdívali marmeládník, protože měl pořád hlavu v tom kbelíku s marmeládou. Chléb jsme rozeznávali podle měkkosti, respektive tvrdosti. Geňár byl chléb nejměkčí, beton nejtvrdší.

Protože jsme byli zaměstnáni v typografickém oboru, měli jsme nárok na půl litru mléka denně a jako mladiství jsme dostávali další půl litr - sumasumárum - litr denně na jednoho. Byli přeborníci, kteří vypili někdy i celou basu. Nemýlím-li se, patřil mezi ně Bártl. Ve spotřebě chleba byl přeborníkem Filipovský, kterému se říkalo Chlebkin, Betonidze, ale později se mnohé jeho přezdívky ustálily na Bogan.

Ke konci roku přišli za odešlé dva kluci ze Slovenska. Vlastně přijeli, ale ne autem ani tramvají, ale - světe zboř se - fiakrem, tedy vozem taženým koňmi. Bylo to ohromné pozdvižení ve Vojenském zeměpisném ústavu a oba byli středem pozornosti. Byl to Kupčo a Jackuliak. Kupčo se hned přišmrdolil k rotmistru Chromčákovi, který si zrovna zapaloval cigaretu a povídá mu: „Dajtě také pripáliť“. Chromčák vyvalil oči: „Vy kouříte?“ A Kupčo odvětil: „Keď mám, fajčím, keď nemám, nefajčím.“ Na světnici se s námi vsadil, že se stokrát za sebou uprdne. Lehl si na postel, opřel se o lokty, nahnul se kupředu a rána za ranou v pravidelných intervalech. Po 385 prdech nás to přestalo bavit a vyvětrali jsme.

Kupčo žáka Jackuliaka, který se stále třásl, pořád pokoušel a dělal si z něho legraci. Jednou jsme jeli s kárkou pro mléko, on přemluvil Jackuliaka, aby si sedl a potom s ním utíkal, ten křičel - „veď nerob, boha“ - ale on ho pustil ze stráně dolů, kde skončil v jakémsi potůčku.

Jednou odpoledne spali na postelích a to tak, že Jacek (Jackuliak) měl levou ruku pod sebou a pravou rozhozenou. Napadlo mě a také jsem to udělal - botu jsem mu uvázal na tu ruku, kterou měl volně hozenou z postele a koštětem jsem ho šimral pod nosem. Ohnal se tak nešťastně, že Kupča praštil tím bagančatem do hlavy. Ten vyletěl, na nic se neptal a už mu je sázel do nosu. „Čo robiš, veď som ti nič neurobil“. My jsme řvali smíchy, samozřejmě. Oba dva po nějakém čase od nás zmizeli. Jackuliak se stal velkým zvířetem u VB. Po Kupčovi se slehla zem.

Nejraději jsme měli výuku praktickou - kreslili jsme písmena, tahali čáry od ruky, tkali čáry, aby byla každá stejná, učili jsme se brousit pera a šábry, třít tuš. Procházeli jsme všemi obory, které v ústavu byly. Nejvíce nás to bavilo v tiskárně, kde jsme si mohli zhotovit navštívenky.

Obdivovali jsme zkušené kartografy, mezi kterými vynikal major Dobiáš, který měl svá perečka vždy úhledně srovnaná a dával si pozor, aby mu někdo neukradl předválečné somervilky či gilotky. My jsme se museli spokojit s perkem značky massage nebo orlík, na která jsme nadávali. Ale pak jsme viděli škpt. Zárubu, který s nenabroušeným orlíkem psal kaligrafickým písmem tak skvostně, že to bylo k nevíře. Chodili jsme za ním a prosili ho, aby nám nakreslil monogram na dopis pro děvčata.

Méně rádi jsme seděli v učebnách, kde jsme se učili češtinu, ruštinu, matematiku, ale také již odborné předměty. Na matematiku jsme měli škpt. Svejkovského, byl to takový hromotluk a každému ročníku předvedl svoje oblíbené číslo při ukázce jak se dělí zlomek zlomkem. Inu vynásobí se převrácenou hodnotou zlomku. Zavolal si nějakého pomenšího žáka, ukázal na hlavu - to je čitatel, na zadek - to je jmenovatel, potom ho převrátil hlavou dolů a každý z nás si to od té doby pamatoval a učil to také své ratolesti stejným způsobem.

Brzy k nám byl přidělen desátník Lanča, co by kulturní referent. Já si jen pamatuji, že jsme založili pěvecký kroužek a že na mě křičel : „Knoppe, nedělejte paniku, vemte si harmoniku a začněte zkoušet!“ Dlužno poznamenat, že všechny slabiky „ni“ vyslovoval měkce. Jednou z prvních písniček, kterou jsme zpívali, byla častuška o tom, že „řády Čepičkovy neplýtvají slovy a nechodí plaše kolem horké kaše.“

Do funkce ministra národní obrany byl jmenován Čepička a od té doby jsme se měli mnohem lépe, co se týká stravování, ubytování, péče o zdraví a tak podobně. Začali jsme se stravovat v důstojnické jídelně, jíst příborem z talířů, přestěhovali jsme se z Mautnerky do „zeměpisáku“ a dostali jsme nové velitele.

Než o tom začnu psát, musím se ještě zmínit o rotném Klofáčovi, který přišel po Chromčákovi. Byl to takový frajírek s dobrým srdcem. Když jsme žehrali na špatné jídlo, tak nám říkal - „vy byste jedli samé kremrdole a marci prcány, sirotkové“, nebo „máte tady všude mrďas a smrad jako když se prskají vopice, tak si tady vyvětrejte. Člověče, vy že máte boty číslo dvaačtyřicet? Smrdějí vám jako pětistovky“. Když šel fasovat do skladu, bral si sebou vždy někoho silného. Jednou jsem šel také já, vejdem do skladu, rozhlédl se, viděl prázdné slamníky a povídá - „hele, vem to, když to neukradneme my, tak to ukradne někdo jinej.“

První rok našeho účinkování ve středisku jsme chodili na vycházky většinou na Václavák, kde jsme chodili do automatů na chlebíčky a pak do kina. Mnozí stačili navštívit kino od třech, od pěti a ještě od sedmi hodin.

Co se týče sportu, dělali jsme všechno možné, hlavně však fotbal, košíkovou, ale také ragby a lehkou atletiku, no a samozřejmě stolní tenis. Podporučík Řehoř nás zbláznil do řeckořímského zápasu a chodili jsme trénovat na Vinohrady, ale také jinam. Nejzapálenější zápasník byl Rezek, neboli Džejglus, Knopp, Rybenský, Arnstein a Nejman. Toto družstvo mělo velké úspěchy na armádních sportovních hrách, kde jsme získali několik prvních míst a Arnstein vyhrál losem. Pak se mu říkalo Losman.

Zeměpisák

Po nástupu generála Čepičky do funkce ministra národní obrany jsme zahodili staré uniformy po Němcích a byly nám ušity vycházkové uniformy na míru. Jen jediné nám chybělo - zlaté knoflíky jako měli studenti vojenské školy Jana Žižky. Pro některé z nás ani to nebyl problém a knoflíky měli dvoje a přepínali si je podle potřeby. Špera si dokonce připichoval na červenou pásku, označující ročník, zlatou hvězdičku. Dostávali jsme též větší příděly potravin a když jsme na dovolenou dostali potravinové lístky na celý měsíc, byla z toho živa celá rodina.

Stravování a ubytování bylo teď na úrovni a velitelem naší školy se stal major Gottwald, politrukem poručík Novosad, vychovatelem desátník Vysoký a výkoňákem zůstal náš oblíbený rotný Mrďas neboli Klofáč.

Patronem našeho pěveckého kroužku se stal škpt. Novotný z Ústředního domu armády, který pro nás složil znělku, která se nám velmi líbila. Já jsem hrál na harmoniku, Nejman na kytaru, Servít s Bartlem na mandolíny a připojil se k nám i Pergl na buben. Stávali jsme se stále žádanější, neustále jsme někde vystupovali, a to po celé Praze. Dirigentem a sólovým zpěvákem se stal Kudela, konferanciérem Vláďa Arnstein. Zpočátku hrál a zpíval téměř každý - i Venca Král a Paleček, kteří neměli hudební sluch. Já jsem přidával některé své básničky a častušky.

Po prvním ročníku se již začala projevovat různá esa. K těm nejzářivějším patřil Vláďa Šilhavý, který byl všestranně nadaný a šlo mu všechno na co sáhl. Ať to byla kartografická kresba, pořadová příprava, studium nebo sport. Ve všem vynikal a byla mu nadřízenými předpovídaná lákavá budoucnost. Ostatní jsme na něho neměli. Když se Vláďa postavil do pozoru, vyžehlený, učesaný, usměvavý, nebylo co řešit. Byli tu i další, kteří vynakládali studijní námahu, snažili se jak jen mohli, ale na vrchol nedosahovali. Pak byl silný střed - viz Gauss - kteří vynikali jeden v tom, druhý v onom, aniž se zvlášť snažili, ale dosahovali pouze výsledků průměrných, což jim však úplně stačilo, protože měli úplně jiný žebříček hodnot.

Ve druhém ročníku jsme již přešli z kin do zábavních podniků a po absolvování zkráceného tanečního kurzu, ve kterém nás naučili tančit občanské pracovnice, jsme se vrhli na tanec do Stromovky k Vaňhům, do radiopaláce, národních domů na Vinohradech a na Smíchově. Tradiční byly naše tanečky u Vaňhů, kde se tancovalo v jakémsi mezikruží, kdy kapela byla uprostřed a kolem ní se tančilo. Bylo tam vždy doslova narváno, takže vlastně o tanec nešlo, ale o mačkání. Zejména, když se tančila samba, oceňovali jsme tanečnice podle toho, jak se dokázaly prohnout. Tanečnice jsme si mezi sebou vyměňovali a střídali, takže jsme postupně chodívali se všemi.

K Vaňhům jsme šli přes Stromovku a zpátky jsme běhali, abychom se včas vrátili do večerky. Za pár měsíců usilovného „treninku“ jsem i já dokázal běžet kilometr ve slušném čase tři minuty, dvacet vteřin. Jednou jsem běžel s Vencou Pazderou a pořád jsme za sebou slyšeli jakési cupitání a zanedlouho nás dohnal malý Sýkora, ze kterého se vyklubal dobrý běžec na dlouhé vzdálenosti.

Když jsme si chtěli pořádně zatančit, šli jsme do „nároďáku“, kde hrál výborný orchestr, někdy tam řádil dr. Hamr, zpívala Průchová a na piáno řádil Arnošt Kavka. No, řádil, na dnešní poměry nic moc. Měli jsme rádi různé figury, které se tančily při foxtrotech a jazzových skladbách, ovšem pouze, když se nedívali pořadatelé. Tak jsme si cvičili postřeh.

Mnozí z nás si upravovali uniformy,aby vypadali jako Američané. Drhli si látkové opasky,aby byly bílé a rovněž tak spinky. Rejžák a slunce udělaly své a pak takový Vláďa Arnstein vypadal jako příslušník MP. Samozřejmě, že se to nelíbilo naším představeným. Rovněž jsme upravovali čepice do různých tvarů - snad se jednomu tvaru říkalo „študebakr“. Dalším úskalím byly účesy - někteří si vyčesávali kohouty, jiní emany. Ale pozor - v módě mužské vládly kalhoty velmi úzké, zvané trubky s vysokými manžetami. Tak takové trubky, ovšem bez manžet si mnozí také upravili. A co se týče bot, pak byly bezkonkurenční „maďarky“ s kulatou zvednutou špičkou, barevným prošíváním a vysokými podrážkami a kramfleky.

A nyní bych se vrátil k našemu pěveckému tělesu, které účinkovalo na Žofíně před reprezentačním plesem. Každá taková akce musela začít nějakou kulturní akcí a tak si pozvali nás. Parket se leskl, dámy v róbách a my se tam přihrnuli v bufách, opaskách a čepicích. Konferanciér Arnstein vystoupil, srazil kufry a seknul sebou na parkety. Tím jsme se uvedli.

Hráli jsme na ústřední pražské poště, kde se do nás zamilovaly pošťácké učenky a já jsem najednou byl zavolán v „zeměpisáku“ ke bráně, kde jsem měl prý návštěvu šesti sestřenic. Fór byl v tom, že jsem tam byl jmenován jako vedoucí souboru, takže znali mé jméno, no a já jsem potom zavolal pět ostatních kluků. Vznikaly lásky jako trám, některé skončily i svatbou (žáci druhého ročníku).

Hráli jsme v dívčím gymnáziu, v ruském gymnáziu, na různých soutěžích. Mnohdy jsme po vystoupení zůstali a hráli k tanci. To už mezi nás přišli další - nastoupil první ročník a my jsme si přišili další pásku na předloktí. Byl mezi nimi Jirka Šrůta. Jarda Volf (přišel oblečen jako chuligán), Josef Koukal, Havlín z Bráníka, Viktor Čermák a další. Také Arnošt Nemeškal.

Náš pěvecký kroužek se rozšířil. Jarda Volfů pěkně zpíval, Šrůta měl organizační a dirigentské předpoklady, ke kytaristům přibyl Jarda Kukrecht a další.

Posílila i naše sportovní družstva a náš ragbyový tým rozdrtil mužstvo Pražského výběru dorostenců. V tomto utkání jsem tehdy vynikl, položil jsem tři trojky a dvě ještě proměnil kopy. Jednou jsem odtáhl za bráněnou čáru tři hráče protivníka, kteří se na mě pověsili a položil jsem trojku. Byla to náramná sláva a ostudu jsme si neudělali ani v zápasech proti Slávii a dalším.

Mezi námi byla řada vynikajících sportovců, Zdeněk Jakubec velmi dobře běhal, Baďa Horký trénoval s „duklisty“ na kole, Filipovský byl houževnatý lyžař a fotbalista, Roll hrál výborný stolní tenis, Jakabšic měl sprintérské vlohy, Knopp vrhal koulí, také Honza Kotvů dobře běhal a Šilhavý mohl dělat cokoliv a vždycky dobře. Také Jožo Sklenka měl sportovní předpoklady.

Pravidelně jsme chodili plavat do bazénu na Klárov, což organizoval kpt. Kule Vojtěch, který se proslavil svojí průpovídkou „protokoly nemám“. Protokoly měly být z plnění Tyršova odznaku zdatnosti.

Ve vedení našeho střediska se objevil rotný Kilián, který byl mnohem kultivovanější než náš „Mrďas“, který byl pověřen býti proviantním náčelníkem. Naším vychovatelem se stal des. Vysoký. Byl to komunista, snad také bojoval ve Španělsku a ten nás doslova zbláznil do parakurzu.

Na konci tohoto kurzu jsme měli seskočit z letadla a náš výcvik byl zaměřen, abychom mohli operovat v týlu nepřítele. Z celkového počtu 43 žáků bylo vybráno 20 nejlepších - dostal jsem se mezi ně i já. Napsali jsme svůj životopis a sebekritiku a odsouhlasili desatero kurzu. V desateru byly takové body, jako politická uvědomělost je zásada bojovníka za mír, sebekritika je podmínkou růstu, čest je pro příslušníka kurzu to nejsvětější...

Měli jsme budíček o hodinu dříve než ostatní a rozcvička trvala téměř celou hodinu. Denně jsme absolvovali „vopičí dráhu“, což byl hazard s našimi životy a zdravím. Po normálním zaměstnání máme ještě vojenské předměty jako ničení mostů a různých objektů v týlu nepřítele, morseovku atp. V noci máme poplachy, absolvujeme pochod na 60 km, jdeme sami a musíme se hlásit u předsedů národních výborů třeba ve dvě hodiny v noci. A my to všechno plníme. Také jsme šli z Prahy do Liberce, část pěšky a část na nákladních autech a večer se ubytováváme v rodinách členů strany a druhý den jdeme na Ještěd. Chodíme také na různé přednášky lidové university v Praze, třeba o vzniku života na zemi atp. Asi za šest neděl byl kurz rozpuštěn pro kastovnictví a my jsme byli tak zblblí, že jsme byli naštvaní. A tak jsme pokračovali opět společně s ostatními.

Založili jsme redakční radu časopisu Mladý bojovník, stal jsem se jeho šéfredaktorem, výtvarníkem byl Zdeněk Neuberg, reprodukčním fotografem Franta Blažek a do časopisu přispívali další - Mirek Dušátko, Šilhavý, Korim a žáci prvního ročníku. Toto naše počínání je vedením podporováno, protože si prohlubujeme své odborné dovednosti, zejména při tisku. Později se pouštíme do vypracování odborných pomůcek, jakýchsi skript, které vydáváme z oboru fotogrammetrie a jiných.

Přesně nevím kdy, ale byli jsme na lyžařském zájezdu na Šumavě v Železné Rudě, mám takový dojem, že jsme vyhráli nějaké vyšší kolo v armádní soutěži tvořivosti. Ani tam si nedáme pokoj a zpíváme ve vojenském rekreačním zařízení. Jsme tam i s žáky prvního ročníku, už je tam s námi také poručík Novosad. Pořádáme tam různé hry, koulování, stavíme iglú, jezdíme závody v běhu na lyžích a blbneme.

V topografické službě se začínají dít velké věci, v Dobrušce se staví Vojenský topografický ústav, odkud se bude jezdit na polní práce. Toto se u starších pracovníků VZÚ nesetkalo s dobrou odezvou. Nikomu se nechtělo z Prahy do Dobrušky.

V Praze se nám líbilo, poskytovala nám velké kulturní vyžití - koncerty, kina, divadla, tanec, sport.... Z armády, tedy i z VZÚ pomalu mizeli někteří lidé a noví nastupovali. Tehdy jsme dost dobře nevěděli o co jde. Neřekli nám ani, proč se najednou tvoří další dva topografické ústavy. Proslýchalo se, že si vedení topografické služby mohlo vybrat mezi Dobruškou a Hradcem Králové a vybrali si Dobrušku. Všichni byli dost naštvaní, samozřejmě, že byli více naštvaní ti, kteří již měli rodiny, bydleli v Praze a museli se stěhovat do Dobrušky, ale zatím na svobodárnu, protože byty pro vojáky z povolání se teprve začnou v této díře stavět.

Dobruška

Jednoho dne jsme se dali na cestu. Bylo nás 27, ostatní zůstali zatím ve VZÚ. Když jsme v železniční stanici Opočno nasedli do lokálky směr Dobruška, bylo nám krušno, ale jen do doby, než se lokálka dala do pohybu. Ihned jsme zjistili, že tento dopravní prostředek má šišaté kolo a že kulhá. Řvali jsme smíchy a když jsme v cílové stanici zjistili, že dále koleje nevedou a že je tam postavena prkenná stěna, věděli jsme, že jsme se dostali do hrozné díry.

A Václav Pazdera okamžitě píše nejlepší básničku svého života, svého krátkého života, která ho přežila a my ji budeme umět nazpaměť dokud budeme na živu.

Jak mu závidím, že tak dokonale vystihl naši náladu i malebnost tohoto města.

Dobruška

Místo malé, díra velká,
hory žádné, voda mělká.
Domů pět s kostelem papežské víry,
to jsme se dostali do pěkné díry.
Kupa hnoje značí začátek i konec,
poledne vyzvání na návsi zvonec.
Vlak tu jezdí podle hodin,
jeden vagon pro pět rodin.
Šišaté kolo, převelký hluk,
s kopce ho předhoní čtyřletý kluk.
Za městem dál co chcete víc,
z prken je stěna, za ní už nic.

Véna Hais

Takže jsme se ocitli v létě roku 1951 v Dobrušce. Pokud si pamatuji, nejvíce nás zaujali turecké záchody. Byli jsme jimi doslova šokováni. Ubytovali nás ve dvou místnostech, jedné malé, druhé velké, velitelem nám byl pplk. Ing. Bátěk, který k nám měl denně hodinové projevy, ve kterých zdůrazňoval, že je náš druhý otec. Jeho výchovné působení jsme v duchu odmítali a posílali jsme ho kamsi, ovšem vojenská disciplína byla neúprosná - museli jsme to poslouchat.

K němu jsme vyfasovali vychovatele desátníka Homolku, což byl velmi vzdělaný mladý muž, který si nás získal svými vědomostmi o hudbě, malířství, kultuře, sportu - prostě jsme ho žrali. A on nám dával co mohl - nechali jsme si z Ústředního domu armády posílat pásma hudby na gramofonových deskách a pouštěli jsme si je s úvodním slovem a Homolka to ještě doplňoval a pořádal hudební kvízy. To byly krásné večery.

Zapojili jsme se do pěveckého souboru Atlas, což byl soubor utvořený z vojáků základní služby, ale záhy jsme se vyloupli a osamostatnili jako soubor Atlásek. Vedoucím se stal Knopp s harmonikou, Nejman hrál na kytaru, Servít a Bartl na mandolíny, dirigoval Patík Veselý, který také sólově zpíval. K němu se přidával Jóža Sklenka a Franta Blažek. V konkurenci souborů z Hronova, Rychnova a Nového Města jsme získali první místo a na všech vystoupeních jsme sklízeli úspěch za úspěchem.

Jednoho dne však přišel za vedoucím souboru politruk npor. Kabelka s rozkazem, že večer bude soubor zpívat zamilovanou píseň Leninovu. Zatrhl ji ve zpěvníku a určil dvě hodiny na její naučení. Knopp vymyslel předehru, Veselý že zazpívá sólo a refrén zazpívají všichni jednohlasně. Ovšem mezi tím, co se to naučili a časem oslavné schůze k Leninovu výročí uplynuly čtyři hodiny a z hlav umělců se melodie vykouřila. Knopp tedy řekl, že nebude hrát předehru, ale že celou píseň zahraje a pak teprve začneme zpívat.

Ovšem situace byla jiná. Harmonikář zahrál pár not a Pinčl Arnstein začal zpívat, ovšem rovnou refrén. Jirka se snažil Pinčla chytit, ale moc se to nedařilo, ostatní se přidávali, také každý jinde. Byl to děsný paskvil, Jirka hrál tak nahlas, aby zpěváky nebylo moc slyšet. Když jsme píseň jakž takž zakončili, řekl předseda strany v Adastu, že nám děkuje za krásný přednes písně. My jsme odcházeli rudí studem, někteří se schovali za předsednický stůl - jedním z nich byl Kotva - a u vchodu stál Kabelka a křičel na Knoppa -„to je sabotáž, to si odnesete“. Ale táta Bátěk, jak jsme mu říkali, ho z toho vysekal a řekl, že to udělal z mladické nerozvážnosti.

Večer, než jsme ulehli, jsme si povídali, většinou kecali a přitom jsme se převlékali, šli jsme se umýt na umývárnu, takže když uhodila večerka, byli jsme v posteli. Jenom Džejglus Rezek ne. Ten totiž celou tu dobu pouze povídal a seděl. Takže když jsme už chtěli spát, on se svlékl, vzal si pantofle a šoural se na umývárnu a za chvíli zase šoupal bačkorama zpátky. Posílali jsme ho do teplých krajů, nadávali jsme mu, ale nic platno. Další den to bylo stejné. Jednou někdo dostal nápad, který jsme ihned zrealizovali. Jakmile odešel na umývárnu, sebrali jsme mu veškeré lůžkoviny, převázali je šňůrou na skok vysoký - na každé straně byl kožený pytlík s pískem - přivázali jsme to k oknu a balík spustili z okna. Okno jsme přivřeli a čekali na Vráťu. Ten přišel, začal hledat polštář, deku a lajntuch, nadával nám, pak nás prosil, abychom už neblbli a dali mu to. Když jsme ho podusili, řekli jsme mu, ať vytáhne provaz. On ho vytáhl a na lanku nebylo nic. Teď jsme zase my koukali jak blbci. Někteří běželi dolů, ale dole na zemi nic nenašli. Pak navštívili příslušníky roty, kteří bydleli pod námi, ale ti také o ničem nevěděli. Nešlo nám to na rozum, až se objevila delegace z druhé světnice v čele s Baďou melounem neboli Horkým, který lůžkoviny přinesl i s tím koženým pytlíkem.

Co se událo? Kluci zjistili, že jsme vyhodily ty lůžkoviny z okna, tak na smeták navázali nůž, drželi Baďu za nohy a ten po několika pokusech provaz odřízl. Nadávali jsme mu také proto, že zničil ten špagát na skok vysoký a že to bude muset zaplatit - On řekl, že je to „detail“. Tenkrát nám to slovo bylo směšné a na všechno jsme pak Baďovi odpovídali, že je to „detail“ a přidávali jsme, že největší „detail“ to bude, až bude platit ten špagát s těma pytlíkama.

Nepamatuji se, ale věřím tomu, že ani tento děsivý příběh nedonutil Vráťu, aby se naučil při kecání také něco dělat. Snad to trochu souvisí i s jeho pozdější přezdívkou - „děda porada“. Protože radit, to Džejglus uměl.

Nikdy jsem se zatím nezmínil o Pepanovi Tichým, který byl v těchto letech obtloustlý kluk s pisklavým hláskem, synem fořta z Brdských lesů, velmi dobrý výtvarník, maloval pouze olejem. Když jsme byli na rekreaci v šumavských hvozdech, maloval tam, Homolka mu radil a potom sám namaloval „Housle položené na utěrce“. Moc se nám to líbilo.

Pepan Tichý byl líný na pohyb, ale dobře střílel. Střílel z druhého patra myši a za odpoledne jich udělal tak patnáct kousků. Jednou se jel jakýsi branný závod, který sestával z jízdy na lyžích a střelby. Všichni se snažili jet na lyžích co nejrychleji, jen Pepan jel co noha nohu mine, po cestě jedl alaburky a na každého, kdo ho poháněl, křičel „co děláš“ a pak na střelnici nastřílel všechno, co se dalo. Ti plašáci co běželi nemohli ani udržet pušku a terče zůstávali netknuté. Suma sumárum byl Pepa Tichý druhý! Pepan později zmizel z vojny a kolem čtyřicítky z něho byl pěkný mužský s plnovousem, no prostě pravý fořt.

Kousek od Opočna se rozprostíral rybník Broumar, kam jsme si chodili zaplavat. Pořád se nám hodil ten trénink z Prahy, kde jsme běhávali přes Stromovku. V zimě jsme tam chodili bruslit i když kluziště a hřiště na hokej bylo také za Sokolovnou. Tam jsme hráli hokej a zúčastnili jsme se turnaje vojenských dorosteneckých družstev na zimním stadionu v Pardubicích. Měli jsme nejhezčí dresy s nápisem Sokol Země Praha a byli jsme miláčky školních dívek, které chodily na tento turnaj povinně. V brance jsme měli Pepana Tichého, který měl na hlavě jakousi německou vojenskou čepici, protože přilby ještě dávno nebyly a já se pamatuji na útok Štěpánek - Knopp - Kamarád. Také se pamatuji, že jsem dal hlavou gól a skončili jsme třetí. Byli jsme však nejsprostší mužstvo, tak jsme nedostali cenu. Proto jsme někde na PVS uzmuli nějakou vázu a přivezli jsme ji do Dobrušky, kde byla dlouhá léta vystavena v síni tradic.

Ale my jsme se pouze nebavili, ale také jsme se učili a dělali leccos užitečného. Na geodetickém oddělení jsme počítali tzv. zpětňáky na kalkulačkách ručních, zvaných bruswig s kličkou. Dělali jsme také závody, kolik kdo natočil kličkou za minutu. Byla to oblíbená hra nejen nás, ale i starších, včetně šarží. Kromě toho jsme překreslovali topografie bodů na čisto z polních zápisníků geodeta. Pamatuji se, že jsem také kreslil z polního zápisníku npor. Vahaly, budoucího šéfa toposlužby.

Bogan Filipovský již vyhodnocoval na stereoplanigrafu a Nejman s Rollem asi již dělali ve fotolaboratoři. Vlastimil Rybenský nechtěl za živého boha opustit svoji profesi kartografa a kdo ho zná, ví, že raději zemře, než by změnil své rozhodnutí. Proto se stala památná rozepře Rybenského s pplk. Báťkem, kdy náčelník mu přikazoval, aby šel pracovat na geodetické oddělení a on odpovídal pouze „nepudu“ a nebo důrazněji „řekl jsem nepudu, tak nepudu“. Bátěk mu musel slíbit, že dostane výuční list, kde bude napsáno vyučen kartografem. Teprve potom se uvolil jít počítat.

Rozšiřujeme své působení na okolní město Opočno, kde je učiliště mlékařek a na okolní vesnice, kam chodíme na zábavu. Po cestě domů na sebe řveme, v čemž vyniká zejména Jožo Sklenka, který má hlas jako tur. Tenkrát se řvalo hlavně Mikuláš, Guláš, Prdel. Fakt už nevím proč, ale nám to připadalo velmi směšné.

Denně jsme hráli fotbal na hřišti v objektu ústavu mezi první a druhou budovou. Hráli jsme také volejbal, trénovali lehkou atletiku, zápas řeckořímský, vzpírání a hrály gorodky.

Ústav také přijímal občanské pracovnice, kterým jsme se samozřejmě také věnovali. Protože jsme měli u sebe teodolity a tachymetry značky Frič, pozorovali jsme párečky, které randili poblíž ústavu na vrchu Trojice. Ti se divili, když šmíráci znali podrobnosti. Vážně se v té době již zamiloval Vláďa Arnstein a Šilhavý. Oběma byla v tomto směru Dobruška osudná.

Nebylo by od věci,kdybychom se nezmínili o tom,že ústav založil divadelní soubor a sehrál tři Jiráskovy hry a to Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč z Dubé. V té třetí hře jsme hráli i my, žáci a musím se přiznat, že já, Knopp, jsem hrál velitele kumánské armády, jakéhosi generála, který pronesl dvě slova: „Ano“ a „Třicet šest“ a to na otázky samotného Zikmunda. Ostatní hráli všelijaké halapartníky nebo městskou chudinu, ale i ti si na jevišti zakecali. Myslím, že právě Arnstein zařval: „Au vole“, když ho Rezek píchnul halapartnou do zad. Náčelník ústavu hrál Jeronýma Pražského a úřadoval již namaskován a v kostýmu, když přijela inspekce z MNO. Ti byli vyplašení, když viděli jak vojáci chodí na večeři v drátěných košilích a občanské pracovnice poletují po ústavu jako bílé paní.

Nějakým způsobem se přiblížil konec těch třech učňovských let, my děláme zkoušky a jdeme k odvodu, protože právě teď, po třech letech vojenské školy jdeme vykonat svoji vlasteneckou povinnost - absolvovat vojenskou základní službu.

Co připomenout na závěr? Že jako vojenští žáci jsme dostali do těla mnohem víc než dostávali vojáci základní služby, že se z nás utvořil kolektiv, jaký nepamatuji. Že jsme se skutečně něčemu naučili a že vzdor vojenské kázni, vycházkám, zákazům a omezením jsme se dostatečně vyřádili a užili si. A také jsme poznali, že něco vydržíme, že máme dostatek síly a vůle překonat nejrůznější překážky.

A tak odjíždíme na poslední měsíce prázdnin. V Dobrušce se pilně staví Mírová ulice. Staví tam černí baroni, vojáci beze zbraně. Jsou mezi nimi zloději, vojáci, kteří neabsolvovali základní vzdělání, jsou mezi nimi nedostudovaní lékaři, také snad faráři. Nepřetrhnou se a když končí službu, mají našetřeno dost peněz a ještě si mohou denně užívat, proto se jim říká baroni, protože oproti ostatním vojákům mají hromadu peněz.

Nemáme se s nimi bavit, ale sem tam se s nimi bavíme a sportujeme. Jen npor. Kabelka nás pořád chytá a trestá za americký uzel na kravatách, za účes, za bílé opasky, nadává nám za jazzovou hudbu, kterou máme rádi.

Končí další etapa našeho života, ale stále nám chybí odpověď na otázku: Co z nás bude? Tenkrát jsme se těšili, že ještě dva roky vojny a pak už budeme vojáci z povolání, nikdo už nám nebude zakazovat vycházky a přesvečerky, že budeme svobodní! Snad jsme se domnívali, že potom budeme dělat každý svoje řemeslo, které jsme se vyučili a jednou budeme staří a půjdeme do důchodu jako staří praporčíci. Jenže ...

Rokytnice v Orlických horách

Sotva jsme nastoupili po dovolené do vojenské základní služby, bylo všechno jinak...

Pravda, museli jsme absolvovat nějaký ten výcvik, ostré školní střelby z pušky a přísahu. Začali jsme chodit do stráže a najednou bác, vybrali 19 lidí a ti nastoupili do Školy důstojníků v záloze - pěchoty v Rokytnici v Orlických horách, aby se po jejím absolvování stali důstojníky. Ostatní pak absolvovali v Dobrušce osmiměsíční kurz a stali se poddůstojníky z povolání.

Zatímco my jsme v Rokytnici pobíhali jako vojíni a svobodníci, naši přátelé již byli četaři z povolání, vydělávali prachy a mohli si po práci dělat co chtěli.

Ještě neskončila škola v Rokytnici a přijeli za námi kádrováci z Prahy a že prý, kdepak aktivování na poručíky, ale do nově utvořeného vojenského učiliště v Litoměřicích, které bylo tříleté a my prý do něho půjdeme rovnou do druhého ročníku jako rotní a staršinové z povolání. Lámali nás několik dnů, než jsme se znovu upsali čertu.

Litoměřice

A tak jsme v září roku 1953 nastoupili do litoměřického učiliště, které neslo název Ženijní technické učiliště, kde se školili ženisté, chemici, železničáři a topografové.

Náčelníkem naší katedry (topografického oddělení) byl nám již velmi známý plk. Ing. Jaromír Bátěk, který nás měl jako náš druhý otec, opět pod palcem. Učitelskému sestavu velel pplk. Josef Erban, kterému věnuji zvláštní kapitolu, dále pplk. Ing. Václav Rout, který byl nerad, že jako inženýr musí hrát druhé housle, dále pak pplk. Josef Sýkora, velmi hodný a tichý člověk a tak trochu podivín, myslím že mjr. Vratislav Pixa a ještě další, kteří mi z hlavy vymizeli. Kdo mi však z hlavy nezmizel, to byl velitel roty mjr. Hastík, velitelé čet npor. Pavelka a npor. Pokorný. Do našeho houfu patřil i rotný Dařílek, jako správce skladu topografického materiálu.

Škola se nám starala o výuku vojenských předmětů svým učitelským sestavem, z nichž si pamatuji staršího učitele střelby z ručních zbraní majora Pfeferleho (už to jméno!) a učitele marxismu kapitána Janíka a mladšího učitele npor. Nedorosta, což byl výborný šoumen a také ho po určité době vyhodili. Velitelem celé školy byl generál Jilma a jeho náčelník štábu plk. Straka, ale byl to hrozný sekerník.

I pro nás platil denní řád se všemi těmi rozcvičkami, rajony a nástupy a samozřejmě s vycházkami a přesvečerkami. Bylo to však o něco lepší než dosud. A v Litoměřicích bylo kam jít. Divadlo, tři kina, taneční sály, hospody, restaurace a Dům armády. A konečně jsme měli peníze - 800 korun kapesného. A pro posouzení, za 400 kaček se dalo koupit nové kolo, za dvě stovky moderní boty, za 500 korun oblek.

Samozřejmě jsme pokračovali s naším pěveckým souborem. Tvořili jej tito lidé (opsáno z kroniky, kterou psal Václav Pazdera). Umělecký vedoucí, harmonikář, skladatel, recitátor, komik Jiří Knopp, dirigent Jirka Šrůta a Jarda Kukrecht, výtvarník Zdeněk Neuberg. Servit hrál na mandolínu a drbal si ucho. Nejman s Kukrechtem hráli na kytáry. Ostatní zpívali - Kamarád, Novák, Paleček, Kotva, Dušátko, Blažek, Polák, Pročka, Horký, Šilhavý, Štěpánek, Březňan, Karásek, Matlo, Rybenský, Sklenka, Lačný, Král, Filipovský, Veselý, Rezek, Roll.

Rovněž na naše sportovní vyžití by se dalo vzpomínat, ale to bylo poznamenáno nácvikem na první spartakiádu v roce 1955, na kterou jsme dlouho nacvičovali. Nezapomínejte, že jedna část nacvičovala a cvičila vystoupení vojáků s dětmi, což bylo velmi náročné. Cvičitelem byl Jiří Knopp, který k tomu hrál na harmoniku, aby naučil děti cvičit podle hudby. Samotné vystoupení na Strahově bylo uchvacující.

Pro ty z vás, kteří snad zapomněli, pak uvádím z litoměřických kulturních zařízení ještě zakázané podniky: Tajvan, Kocanda a další povolené: PDA, U raka, Corso, U Dejmalíků, Vikárka, hotel Labuť, Žernosecká vinárna, tančírna Mrazírny, a co Masná hora, kde jsme slavili 2000 dnů na vojně a 200 dnů do konce učiliště. Pamatujete? Já byl za to zavřený - třicet zaražených vycházek.

Ve výčtu našich představených jsem zapomněl na našeho politruka, kterému jsme říkali „chlastitruk“ - npor. Jarkovský, že.

Co mi tak utkvělo v paměti, byl čtyřicetikilometrový pochod do VVP Tisá a potom zpátky. Lyžařský výcvik, při kterém jsme si vařili a já patřil také mezi ty proklínané kuchaře. Také jsme hráli divadlo - Hlas Ameriky - ve kterém jsem hrál generála a senátora, moje budoucí manželka seržantku, hrál tam také Karásek opilého vojáka.

Ve výčtu našich učitelů jsem zapomněl na majora Kavana a majora Kelemena.

Pplk. Josef ERBAN – starší učitel topografie

Kdyby bylo nějaké topografické nebe, jistě by v něm měl velmi čestné místo podplukovník Erban, topograf I. třídy. Dlouho by nevydržel sedět na obláčku a zpívat halelujá, ale někde by sehnal eklimetr, stolek, parasol, tachymetrickou lať, zaujal by topografický postoj, brigadýrku by si obrátil štítkem směrem k nepříteli, levou ruku by si hodil za záda, někoho by poslal s latí k nebeské bráně a začal by to nebe mapovat. Ještě před tím by však nařídil všem andělům, aby si učesali pěšinku pěkně uprostřed hlavy, vzali košťata a vymetli si bordel.

Těžko lze „STREJDU JEBANA“, jak jsme ho nazvali, charakterizovat aniž ho uvidíte a uslyšíte. Postava pomenší, krátké vlasy měl ulízané, na levé straně pěšinku, jeho obličej nevypadal nijak zvlášť inteligentně, spíše připomínal venkovana ošlehaného větrem než důstojníka. Většinou nosil rajtky, kterým jsem říkali „nasrávačky“ a vysoké boty. Vypadal, že je stále naštvaný, jeho mluva byla barvitá, velice svérázná a tón jeho hlasu nepopsatelný.

Když jsme se s ním seznámili, byl náčelníkem učební skupiny topografického oddělení ŽTU v Litoměřicích. Měl si hledět výuky, ale jeho záběr byl mnohem širší. Ostatně posuďte sami.

Četa žáků druhého ročníku stojí nastoupena k výuce topografického mapování v terénu. Nastoupila o tři minuty pozdě a „strejda“ se ptá rotného Poláka, který měl právě službu:

- „Kolik je hodin, soudruhu rotný?“
- „Já nevím, soudruhu podplukovníku.“
- „Jak to, že to nevíte?“
- „Já nemám hodinky.“
- „Holku máte, to jo, ale hodinky ne. Kupte si hodinky, soudruhu rotný.“

„Jeban“ obchází četu, kontroluje, zda jsou všichni řádně ustrojeni a zda mají všichni gumáky, jak nařídil, protože bylo po dešti. Zastavil se uprostřed, nadýchl se a spustil:
- „Všichni mají gumové boty, jenom žák Knopp je nemá. Proč nemáte gumové boty, žáku Knoppe?“
- „Von mi je, prosím, patrně někdo uzmul.“
Do „strejdy“ jako když hrom uhodí, chvíli stál jako přimražen a potom vybuchl:
-„Patrně! Patrně? Tak von vám někdo patrně uzmul gumové boty? Patrně vás nechám zavřít, žáku Knoppe. Patrně!“
Dal nám odchod, šli jsme kousek za Litoměřice, on vedle nás, pořád kroutil hlavou a stále nahlas vykřikoval:
- „Tak von mu patrně někdo uzmul gumové boty.“

Na silnici mezi Litoměřicemi a Žitenicemi jsme stáli ve dvojřadu a „strejda“ nás rozděloval do skupin a říkal nám co a jak budeme měřit, když se rotný Dušátko zvědavě zadíval jak se tam jakýsi stařičký autobus vyhýbá koňskému spřežení. „Strejdu“ to hrozně rozzlobilo a tak na Dušátka, který do té doby ještě nikdy neřekl sprosté slovo a červenal se vždy, když ho zaslechl, spustil:
- „Dušátko, jestli se mi tady budete dívat na tu frekvenci, tak vás kopnu do prdele.“
Že se Dušátko začervenal, to mi věřte. Ale to už se „strejda“ dívá na rotného Kotvu, který stojí rozkročen a pohupuje se v kolenou. Na tomto místě je třeba připomenout, že Honza je svědomitý a sebevědomý žák, který patří mezi nejlepší a on si jistě myslel, že nejlepší je.
- „Kotva, vy tu stojíte jako kráva! Kdybyste byl poručík, neřeknu, ale rotný, kterej je už šest let na vojně!?“

No to si pište, že Honzova ješitnost dostala povážlivé trhliny. A my jsme to Honzíkovi tak trochu přáli. No trochu, dost jsme mu to přáli a často také připomínali.

No a tak skupiny měří a „strejda“ nás obchází, radí, sprdává tak jak mu velí jeho čest. Právě k jedné skupince se blíží, kde měřič volá na laťaře: „Kam to deš, ty vole?“ Bylo to chvíli poté, kdy nás „strejda“ učil, jak se musí měřič s laťařem domluvit, aby věděl kam má s latí jít a nemusel pak na něho řvát.
- „Co jste na něho křičel?“
- „ Aby se postavil na roh pole.“
- „Ale nééé, já jsem slyšel, že jste na něho řval kam to deš, ty vole.“

„Strejda“ byl velmi náročný a jebal nás, když jsme se učili mapovat. Jebal nás ale neustále za pořadové vystupování, za nekázeň, za nepořádek. Řval na nás: „Tohle jsou vyčištěný boty? Nééé, to nejsou vyčištěný boty. V takovejch botech by se i ten poslední fárák styděl jít ke koním. Styděl by se před těma koňma!“

Neustále nám připomínal, jaká byla vojna za Rakouska a že by se takový pořádek měl zavést. Tak si vysloužil také přezdívku „strejda Rakuš“, ale „Jeban“ byla přiléhavější.

Já jsem se od něho rád nechával sprdnout, protože to byla vždy náramná sranda a on mi vždycky přihrával, aniž o tom věděl. Tak třeba chodil kontrolovat zda jsme na rozcvičce a jak děláme rajony. Já měl zrovna světničku, když jsem ho zahlédl jak jde na kontrolu, rychle jsem nametl hromádku smetí a čekal s koštětem připraven, až vejde. Jak vešel, tak jsem tu hromádku takovým golfovým úderem poslal k němu. Loknul si, až se rozkašlal a už na mě řval.
- „Jak to, Knoppe, metete? Takhle se nemete, já vám ukážu, jak se mete. Nejdřív to musíte pokropit vodou, přineste vodu. Tak a pak pěkně koštětem to hezky na hromádku ...“

Kluci, kteří se vraceli z rozcvičky nás zastihli právě, když já jsem seděl na posteli a „strejda“ zametal. Za chvíli už letěla po učilišti zpráva, že „strejda Jeban“ dělá za Knoppa rajony a von se přitom vyvaluje na posteli.

„Strejda“ pořád někoho chytal, že ho nepozdravil a tak podobně. Jednou se jeden z nás odvážil, možná, že jsem to byl já, ale možná někdo jiný a šel za ním a povídá: „Soudruhu podplukovníku, já jsem vás třikrát pozdravil a vy jste mi ani jednou neodpověděl.“ „Strejda“ se postavil do pozoru a ptá se: „Kolikrát?“ „Třikrát.“ Tak „strejda“ začal salutovat a počítat - „raz, dva, tři, čtyři, jednou to máš navíc, tak máš to a čelem vzad a odchod.“

Když jsme měli kartografickou kresbu, tak chodil po třídě a meditoval o nějakém problému. Jednou takhle chodil po třídě a říkal - „Muknšnábl Karel“ a pořád dokola - „proč se nenecháte přejmenovat Muknšnáble?“

A zase jindy meditoval o tom, že jeho dcera chce za maturitu stan. „Copak o to“, povídá, „já bych jí ho koupil, ale aby v něm pak nešoustala.“

Přišel den, kdy jsme měli odevzdávat kresbu značek. Vím, že to bylo kresleno na průsvitce a žák Paleček tu kresbu neustále přegumovával, až se konečně jako poslední odhodlal a přinesl tu ohavnou kresbu „strejdovi“ ke stolu. „Strejda“ na to koukal a přitom říkal „ale né, tak tohle né, to né, tak Paleček s tímhle si vytřete prdel“ - a hodil tu průsvitku do vzduchu. Ještě teď vidím, jak ve vzduchu poletovala a Paleček se za ní pustil a chytal ji, až ji chytil, usedl do lavice, vzal gumu a začal ji znovu vylepšovat. Paleček neuměl kreslit, neměl správný poměr k čáře, jak říkal náš velký učitel, ale byl to rozený partajní funkcionář. Už ve svých patnácti letech říkal - „to my v partaji“ - a také se stal v průběhu dalších let politrukem. Před tím se však stal tiskařem a vysloužil si hanlivou přezdívku pro svoji neustálou ušpiněnost - prase.

Když jsme byli na praxi na polních pracech,tak jednotlivé skupiny objížděl „strejda“ na sovětském motocyklu se sajtkárou. Nikdy s námi nebyl spokojen a jednou nám nařídil, že budeme dělat v sobotu i v neděli, abychom zpoždění prací dohnali.

Aniž jsme se mezi sebou domluvili, odjeli jsme v pátek odpoledne ke svým děvčatům a snoubenkám. V pondělí ráno se skupina Blažek, Knopp s figurantem šla nasnídat do restaurace, když uslyšeli zvuk motorky „strejdy Jebana“. Zalehli na zem, aby je nezahlédl a on, naštěstí pro ně, jel na další místo, kde kraloval výtečník Šilhavý. Sbalili jsme své topografické propriety, vyběhli z hospody a nasedli do autobusu, který naštěstí jel právě vesnicí. Na první zastávce jsme vyskočili, rychle postavili stolek, na něj eklimetr, laťaře jsme poslali na roh pole, Blažek čuměl do Friče a já jsem si pohrával s tachymetrickým pravítkem. A to už k nám rychlým krokem postupoval „Jeban“.

- „Jak dlouho již observujete?“
Blažek se na mě podíval a zčervenal, tak jsem řekl, že asi tak půldruhé hodiny.
-„Hm, aha, tak půldruhé hodiny, tak to né, tohle né, já jsem se ptal ve vsi kováře a ten povídá
- teď právě odjeli autobusem. Co mám s váma dělat? Šilhavý tam ještě vůbec není a to je výtečník a Rybenského jsem potkal v Litoměřicích a na otázku co zde dělá mi řekl - čekám až mi uschnou šaty!“

Měřická skupina Novák, Rybenský zakreslila do vyměřovacího listu komín bez měření pomocí leteckého snímku. Kontrola nedala na sebe dlouho čekat. „Strejda“ zaměřil eklimetrem komín z jednoho stanoviště, po přesunu z druhého stanoviště. Záměry se protnuly, ale jinde než byl zakreslený tovární komín. Reakce „strejdy“ byla pro něho typická:

- „Tak to ne, Rybenský, vy z toho děláte omalovánky.“

No bylo to veliké. Zpřeházel všechny skupiny a tak jsme měli s Frantou Blažkem „po rybičkách“. Vlastně jsem byl rád, protože mě Franta posílal pořád do hospody a když jsem nechtěl, tak na mě mířil pistolí.

Jo, to nejdůležitější jsem vám neřekl. Když nás „strejda“ zjebal, tak povídá - pošlete toho laťaře na další bod. Franta vytáhl pistoli a vystřelil „strejdovi“ u ucha. Figurant, vojín, který téměř neslyšel, protože přišel o ucho při manipulaci s trhavinou po válce, se sebral a šel na další stanoviště. To bylo na „strejdu“, který už viděl i koně blejt, moc a tak udělal co udělal.

Balada o strejdovi Jebanovi, tak jak ji v roce 1954 napsal rotný Jiří Knopp:

Jednou přijel od své ženy, strýc Jeban jaksi rozmrzený
a zlostí nemoh´ani v noci spát, v pět hodin již se chystal vstát.
A že byl vždycky mužem činu, shodil ze sebe peřinu
a zvesela již, žádné plačky, natáhl své nasrávačky.
Však slyšte dál mou baladu, co spravilo mu náladu,
řekl strýc, éh žádné fraky, spéruju já všechny žáky.
Ach, to budu blažený, to vyžene zlost ze ženy.
Jak usmyslil, tak udělal, na cestu se rychle dal.
Do kasáren vpad náš strýček, když právě řvali - budíček,
na nic nečekal již více a prudce vrazil do světnice.
Hned od dveří nám začal lát, prý dávno již jsme měli vstát,
na všechno nadával on notně, oblékáme se prý nejednotně.
Morálky prý nemáme my kouska, to oni, ještě za Rakouska,
s tou naší máme se hned schovat - tenkrát ovšem mohlo se fackovat.
A křičel, nadával a soptil, až se zcela unavil a zpotil.
Nejdřív zčervenal a zmodral, než se z toho trochu probral.
Pokorně pak přišli žáci za půl hodiny, za strejdou - že prý jsou bez viny.
Rozkatil se strejda: ále, ále, vymluvy jen máte stále,
přiznal, že mu v hlavě hučí, že si tak trochu hejbnul žlučí.
Nevěřím vám, šálíte mě zase, za trest budete teď v base.
Konec balady je tedy smutný, však smutek v baladě je nutný.
Nezoufejte žáci, jakápak vaše vina, pojďte se spolu napít vína,
ve víně je radost a ve vodě žal, ať si strejda klidně hejbe žlučí dál.

Strejda ve svém svatém nadšení jednou sprdnul plukovníka, protože ho nepozdravil.
On mu řekl, že podplukovníky nezdraví již pět let. Pro strejdu to byla potupa.
Jednou jsme měřili u stromu obaleného jablky, utrhli jsme si a on, jen prý si dávejte pozor,
abyste za krádež ovoce nezaplatili pokutu pět stovek. Takovou pokutu dostal on, když si vzal dvě bedny jablek.
Různých příběhů a zážitků s „Jebanem“ jsme měli mnoho a nečiním si nárok je všechny sepsat.
Jen připomínám, že nám sice někdy zatopil, že nás pěkně naštval, že to byl šizuňk, že venku,
při měření sbalil na co přišel, že jsme zadarmo káceli stromy na stavbu trianglů a on si to potom odvezl domů,
ale jestli nás někdo naučil měřit, jestli nás někdo naučil topografii, byl to on.