Vzpomínky elévů - Zdeněk Servit

Pro mne skončil školní rok 1948-49 na základní škole v Brně, Husova a mé vysvědčení bylo bez trojek. Mezi nejvíce oblíbené předměty patřily zeměpis, dějepis a dokonce i čeština. Rád jsem četl cestopisy a prohlížel si mapy i atlasy. Od učitelů a známých jsem nedostal srozumitelnou odpověď na otázku jak se dělají mapy. Na jaře 1949 jsem objevil v novinách náborový inzerát s nabídkou účasti na přijímacím řízení pro absolventy základních škol do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Po úspěšném přijímacím řízení jsem byl vyrozuměn o přijetí do Vojenského výcvikového střediska při VZÚ Praha. A tak začala moje životní dráha u mapování.

Již úvod při vstupu na dráhu eléva byl impozantní. V rychlíku, který mne a spolužáky Bartla a Provazníka vezl z Brna do Prahy byl připojen vagón který přivážel současně prezidenta republiky z dovolené. Po celé trase až do Prahy na stanicích vyhrávaly hudby a na hlavním nádraží byl natažen červený koberec, po kterém jsme se po odchodu prezidenta potáceli i my s vojenskými kufry na tramvaj č. 7 jedoucí do Bubenče.

Původně jsem byl vybrán pro obor mědirytec map, ale nakonec jsem se stal litografem map, protože obor mědirytec byl zrušen. Svou odbornost jsem snad zvládl docela dobře díky praktickému výcviku na kartoreprodukčních pracovištích. Naším patronem a vedoucím po celé tři roky byl pan podplukovník Josef Vlastník. O širší rozhled v oboru po odborně-praktické stránce se o nás starala řada odborníků. Patřil k nim RNDr. Čermín (exkurse v pražských polygrafických závodech), prof.RNDr.Ing. Šimák (historie kartografie a mapování) a řada dalších odborníků.

V oblasti sportu nám organizoval povinnou i nepovinnou činnost kpt. Koule. Organizoval především plnění podmínek Tělovýchovného odznaku zdatnosti, TOZ a byl mezi námi znám svým pověstným výrokem „protokoly nejsou a nebudou“ , což jsme slýchali dosti neradi, protože po pěkném odznaku na uniformě jsme toužili. Tělocviku jsme si užili opravdu dostatek – sportoviště ve Stromovce, sokolovna v Bubnech, plovárna na Klárově, kde jsme se nalokali vody než jsme se naučili hrát vodní pólo apod. Vítězství jsme si vydobyli v soutěži dorosteneckých družstev v plování; zahráli jsme si jak vodní pólo tak i ragby.

Také v kulturní oblasti jsme si Prahu vychutnali. Byl založen pěvecký kroužek Atlásek, který pod vedením škpt. Novotného pozpěvoval po různých kulturních a společenských akcích v Bubenči a Dejvicích. Byl jsem mezi těmi, kteří se podíleli na práci v pionýrské organizaci po jejím založení na základní škole v Dejvicích (brigády v zoo, bojové hry atd.).

Vzpomínám, jak jsme v Mautnerce (říjen 1949) před první samostatnou vycházkou předváděli, jak umíme salutovat. Chodilo se v kruhu v jehož středu stál starší elév, svob. Malínský, který postupně propouštěl ty z nás, kteří salutovali dobře. A tak se stalo, že všichni již byli na vycházce, ale já chodil stále dokola a salutoval, až mi ruka ztuhla. Ale nakonec jsem se na tu vytouženou vycházku také dostal. Později jsem tuto příhodu dával často k lepšímu, když jsem chtěl občas poškádlit Jardu Malínského, se kterým jsme se velmi spřátelili při společné práci ve Vojenském kartografickém ústavu v Banské Bystrici a při práci s mládeží.

Po nástupu do VVS jsme byli prozatímně ubytováni v Mautnerce (září 1949 až březen 1950). Ve volném čase jsme se i občas nudili a z toho se rodily i různé horory. Pověstným se stal výstup Jožky Sklenky a spol. na starý továrenský komín v Mautnerce, z jehož vrcholu se pak rozhlížel a házel cihly dolů. Z této příhody byl v šoku i škpt. Bureš a pro Jožku Sklenku to nezůstalo bez kázeňských následků.

Oblíbené a také potřebné bylo sobotní sprchování v přízemní koupelně, jež měla velké a široké okno do ulice Papírenská. Při sprchování byla obvykle na okně stažena roleta. V té době se pod okny po chodníku Papírenské také procházela děvčata, čekající na některé z nás. Nevím dodnes, zda to byla náhoda nebo schválnost někoho ze sprchujících se, ale roleta najednou vyjela nahoru a pro nahlížející dívky se otevřel pohled na masový mautnerský striptýz.

I první sníh (Mautnerka, prosinec 1949) přinesl pro nás své následky. Po budíčku jsme vyběhli v bílých nočních košilích na dvůr a začala koulovaná, pro kterou ovšem neměl pochopení dozorčí a všechny nás dal do hlášení. A tak jsme se všichni dostavili na denní hlášení – bylo nás asi čtyřicet. Byla sobota a škpt. Bureš se podivoval z toho množství poslaných k raportu, ale na konci se už ani neptal co bylo důvodem tak hojné účasti. A bylo pro všechny po vycházce – ovšem s jedinou výjimkou. Nevím dodnes, kde se tehdy vzala ta odvaha nebo drzost po tom hromadném verdiktu u Pepy Tichého, který i přesto požádal o opušťák a který nakonec „vybrečel!“.

Nemohu tu nevzpomenout na pplk. Svejkovského, který nás učil matematiku a jehož metody výuky byly nejen originální, ale i názorné a hlavně nezapomenutelné. Při výuce logaritmů jsme museli při jeho otázce – jaká je mantisa - vždy skandovat: „mantisa je vždy kladná!“ A to se vrylo do paměti až dodnes. Dokázal s námi pracoval individuálně a věděl, na co kdo z nás má a podle toho nás i vytěžoval při zkoušce či testech. A tak jsme na matiku chodili rádi.

Ještě jednu příhodu mám v paměti, která se týkala námi fasovaného mléka. Dostávali jsme denně až dva litry, což se především v sobotu a v neděli nedalo zkonzumovat. Aby se ho mnoho nezkazilo, někoho napadlo (Bártl nebo Arnstein ?) zorganizovat závody v pití mléka. Ještě že se to konalo v sobotu. Pamatuji, že jsem vypil dva litry a více jsem již nemohl. Ale vím, že nejvíce zvládl Jarda Bartl – bylo to asi šest litrů. Ještě dobře, že druhý den byla neděle!

Nezapomenutelné byly zimní večery na kavalci v Mautnerce, které nám zpestřoval Pepa Paleček vyprávěním svých historek (tisíc letadel za války nad Chebem, o anténě vysoké 300m tamtéž, nebo jak byl se strejdou na recepci kde byli ministři, on a strejda, nějací generálové a jedna četařka a podobné neuvěřitelné historky).

Ještě na jeden žertík (spíše klukovinu) si vzpomínám. Bylo to na jedné z prvních vycházek; šli jsme tehdy přes Prašný most na pražský Hrad. Při vchodu do hradní brány stála hradní stráž, která po našem pozdravu nám vzdala poctu a to se nám moc zalíbilo; proto jsme si to, jdouce v zástupu s odstupem mezi sebou, několikrát zopakovali. Nechtěl bych ani dnes slyšet, co si o nás ti strážní asi mysleli!

Ještě mám jednu zkušenost a poučení z procházky Hradem, ale ta už tak žertovná nebyla. Procházel jsem se s děvčetem, povídali jsme si a když jsme už byli na dohled od brány vedoucí na Hradčanské náměstí, zaslechl jsem hvizd píšťalky a bohužel, otočil jsem se. Uviděl jsem kráčejícího strážného se zbraní na rameni, který mi ukázal na jedny dveře, na nichž byl nápis strážnice. Po vstupu dovnitř jsem byl velice tvrdě poučen, jaký že to jsem zločinec a že uvěznění je málo pro vojáka, který nepozdraví stráž pochodující pod okny kanceláře prezidenta republiky. Bylo mi málem do breku a od té basy mne zachránilo jen to, že jsem byl jen u vojáků. To kázání trvalo asi dvacet minut, ale pro mne to byla celá věčnost; uklidnil jsem se až na Hradčanském náměstí, kde na mne dívčina počkala.

Od nástupu do VZÚ jsme dost sportovali a snažili se plnit discipliny k získání TOZ. Chodilo se trénovat do Stromovky, kde se většina disciplin plnila. Zorganizována byla také beseda s Emilem Zátopkem a kde nám bylo slíbeno, že se zúčastní plnění TOZ v běhu jako tahoun, což se také jedno nedělní dopoledne ve Stromovce uskutečnilo. Zátopek s námi odběhal všechny kategorie a po rozloučení s námi si pak ještě odběhl na Strahov na svůj osobní trénink. I to je jedna vzpomínka na sportování ve VZÚ.

Od samotného nástupu do VZÚ jsme měli potíže s vystrojováním. Problémem bylo vyhledat bagančata odpovídající naším chlapeckým velikostem a o velikostech ostatních výstrojních součástek ani nemluvě. Při srovnání s ošacením a výstrojí tehdejších žižkovců či žáků Śkol důstojnického dorostu jsme si připadali jako chudí příbuzní. Až jednou jsme v tom přepestrém oblečení, připomínajícím prchající Afrikakorps pochodovali na švancparádu, která probíhala na ošetřovně MNO a to v době, kdy tam začínala pracovní doba. Celý ten náš zpívající štrůdl zastavil generál, který vyzpovídal výkonného rotmistra - a jaké se následně děly věci ! Zkrátka nám byly konečně ušity uniformy na míru, ačkoli svým střihem odpovídaly uniformám vojáků základní služby, jen kvalita byla lepší. Na rukávech jsme nosili červenou pásku, jednu až tři – podle ročníku. I tak si někteří z nás tento náš stejnokroj vylepšovali tím, že si přišívali zlaté knoflíky a na červenou pásku si přidali zlatou hvězdičku. Hlášení o tomto vylepšení občas přišlo od pořádkové hlídky (co ty na to, Vlasto Špero ?).

Též vzpomínám že jsme se někteří účastnili brigád v kladenských dolech. Byly to šestihodinové směny ze soboty na neděli. Odměnou nám byl kus mýdla, krabička partyzánek. Bylo v tom kus odvahy a touhy po dobrodružství. Zažívali jsme tam kanadské žertíky od zkušených horníků, kteří nás dokázali při nakládání uhlí do vozíků a čistění kolejí pěkně děsit (jaro 1950).

Byla pěkná, slunná červnová neděle a já šel s děvčetem do Stromovky, kde v tuto dobu bylo pěkně rušno. Jenže mne začaly nepříjemně tlačit nové polobotky. Překročili jsme koňku, sedli jsme si na trávník, nikým nepozorováni (to jsem si alespoň myslel). S dovolením dívky jsem si ty tlačící polobotky sundal a s nimi též blůzu, na kterou jsme se posadili. Boty jsem zasunul za sebe do roští. To se událo v době, kdy Stromovkou po koňce procházeli kluci chodící k Vaňhovi na čaje o páté. Já měl za to, že jsme před nimi dobře ukryti. Avšak to byl omyl. Když jsme chtěli odejít, tak jsem s hrůzou zjistil, že moje polobotky zmizely. Došlo mi, že nás někdo z procházejících kluků vyčíhl; ale co dál? Pochodoval jsem po koňce tak, aby mi nebylo vidět na nohy a zdravil jsem procházející šarže. Horší byl úsek mezi bubenečským nádražím a budovou VZÚ. Každý vchod do domu a do rodinných vilek byl pro mne spásou, Poslední překážku, službu konajícího vojáka u vchodu do ústavu, zabavila dívka a já nepozorován vletěl do budovy jako uragán. Na posteli v mé ložnici se na mne usmívaly moje naleštěné, nové polobotky ! V tu chvíli bych vraždil nejenom viníky, ale i nevinné. Dodnes nevím, kdo ten žertík vymyslel a uskutečnil. Ten mne stál nervy a jedny prodřené ponožky. Nohy jsem umyl a ošetřil a v nových polobotkách, s dívčinou po boku jsme ještě stihli filmové představení v kině Bruska, kde už mě vztek přešel.

Mám-li hodnotit léta 1949-52 musím konstatovat, že pobyt ve VVS-VZÚ byl pro mne přínosem. Získal jsem základní znalosti o tom, jak se vyrábí a rozmnožují mapy. Praxe na jednotlivých kartoreprodukčních pracovištích pod vedením zkušených vedoucích nám velmi prospěla pro budoucí práci ve VTOPÚ, VZÚ i VKÚ. Dost přísný režim nás naučil určité samostatnosti i odpovědnosti za prováděnou práci. A také nám naznačil, ke kterému druhu činnosti má každý z nás předpoklady. V odborném rozletu nás trochu přibrzdil odvod do zkrácené vojenské základní služby, kterou jsme nastoupili ve VTOPÚ Dobruška. Přijímač jsme přežili bez potíží.

Těch deset měsíců bylo pro mne fyzicky nejnáročnějších v celém životě. Při těch cvičeních, i když jsem byl fyzicky dost trénovaný, jsem často hrábnul až na dno svých sil. Zatímco si nás devatenáct zvyšovalo vojenskou kvalifikaci v Opičích horách, ze spolužáků zůstavších v Dobrušce se stali poddůstojníci z povolání v hodnostech četařů. A s částí z nich jsme na podzim 1953 setkali v Ženijně-technickém učilišti v Litoměřicích.

Vojna jako řemen – to bylo to, co jsme v rokytnické ŠDZ v Orlických horách od listopadu 1952 až do září 1953 zažili. Nebylo kopce, potoka a lesa, které by s námi nároční velitelé čet nevymetli. Ale vše jednou skončí a tak i já spolu s ostatními jsem ukončil úspěšně pobyt v ŠDZ a v září 1953 v hodnosti rotného z povolání jsem byl převelen spolu s kamarády do ŽTU Litoměřice do 2.ročníku oboru topo.

Pro mne bylo důležité další rozšíření vědomostí a také získání solidní praxe z geodézie, topografie a něco – spíše teoreticky – z fotogrammetrie. Absolvování učiliště nám umožnilo pracovat v kterékoli oblasti působnosti toposlužby, resp. po nezbytné praxi pokračovat ve vysokoškolském studiu.

Ještě jsme se v ŽTU ani pořádně nerozhlédli a už nás na počátku studia děsil plk. „táta“ Bátěk tím, jak přísné a náročné budou zkoušky na závěr studia tříleté látky, na což mu za nás namazal medu kolem huby náš zastupující mluvčí Jirka Knopp-Chuchr a tak byly obě strany uspokojeny.

Svérázné metody učitelů stojí též za vzpomenutí. Na příklad, stavba měřických věží (signálů) pod vedením mjr.Ing. Routa, třeba na Křížové hoře (Krajcberk) byla asi prokletá, protože ji nám rozmetaly asi dvakrát blesky – asi také proto, co si při její stavbě dole, pod ní, musel od některých stavitelů často vyslechnout sám vedoucí stavby Rout. Nikdo nebyl od něho postižen, protože to vždy urovnala poskytnutá cigareta, kterých vždy vykouřil více než u sebe obvykle míval.

Nezapomenutelné zážitky máme jistě všichni na pracovní a výchovné metody včetně komentářů a průpovídek pplk.Erbana (alias Děd Prcimír-Rakuš). Jeho rčení „jste všichni jak ti Rusíni“ bylo tak známé, že už jsme je ani nevnímali. Na jeho rozvody do zaměstnání, nás žáků, se chodilo skrytě dívat spousta nezvaných. Jeho komentáře, výtky na naši adresu připomínaly divadelní skeče, které však často měly pro nás nepříjemné důsledky; byly také poznamenané nevybíravostí, ironií a až vulgárností.

Vzpomínám si mj. na příhodu s jízdními koly. Pro převoz měřického materiálu a jeho rychlou dopravu na místo měření to měl být urychlovač. Většina z nás kola vlastnila, ale nebyla v barvě khaki, což nebylo podle Erbanova gusta. Zjistil, že na MNO-materiální správě existují trofejní bicykly – pamatující snad ještě i první světovou válku – a tak vyžádal jejich přidělení a zaslání. Na jeho požadavek bylo velice rychle reagováno. Když jsme uviděli tu hromadu šrotu, jen stěží jsme zadržovali smích. Erban nás samozřejmě přesvědčil, že kola budou po drobných opravách pojízdná a tak jsme s nákladem pomůcek vyjeli na těch vracích z kasáren – v čele s Erbanem. Nedojeli jsme ani na okraj města; dlužno dodat, že i Erban svoje erární kolo také jen tak-tak dotlačil zpět do kasáren. A tak se stala vzácná výjimka – uznal naše civilní kola za spolehlivější a tak jsme je směli používat k přepravě na místa měření.

Abych ho však jen nehanil – praktickou topografičinu ovládal opravdu perfektně a svoje zkušenosti si nenechával pro sebe. Jednou při zkoušce, jsme na něj také vyzráli. Jednou z podotázek každé otázky z topografie bylo – uvést pro zadanou topografickou značku její rozměry v milimetrech. U některých značek však bylo i rozměrů několik, takže se naučit ani nedaly. Došlo nám, že rozměry takových značek nezná ani Erban. A tak po nakreslení značky a jejím popisem nějakými fiktivními rozměry s příslušným ústním komentářem se pohotově přešlo k další podotázce a bylo vymalováno. To nám perfektně vyšlo a zároveň to vylepšilo obdrženou známku.

Faktem ale bylo, že nás uměl nachytat na hruškách. Například - jednou když jsme prakticky prováděli v terénu, roztroušeni podél Labe, klasifikaci leteckých měřických snímků jsme byli ubytováni v zasedačce MNV ve Štětí. První večer jsme poněkud přetáhli večerku a tak jsme si druhý den trochu přispali až nás vzbudil povědomý hukot Tatry 805 a následný dupot na schodech před zasedačkou a vzápětí pak bušení na dveře. Byli jsme potichu jako myšky. Erban už byl na odchodu, ale náhle se vrátil a podíval se do klíčové dírky u dveří. K našemu zděšení v ní byl klíč a samozřejmě zevnitř ! Teď teprve nastal rachot; ani nechci opakovat čím nás po otevření dveří počastoval, když mu s třesoucími se koleny a ve spodkách otevřel a podal hlášení – teď nevím, jestli to byl Julo Brezňan nebo Standa Kamarád či někdo jiný.

V porovnání našeho pobytu v Litoměřicích s pobytem v Rokytnici v O.h. byl ohromný rozdíl – Litoměřice byly pro nás ve srovnání s Rokytnicí úplný ráj. Kulturní město s divadlem, kinem, kulturními podniky, řadou škol i krásným okolím. Co více jsme si mohli přát. Pro některé náročné tu byla i blízkost Prahy s dobrým spojením. Byl založen náš pěvecký soubor Atlásek, jehož součástí byl i náš kytarovo-mandolínový šraml. Vedoucím, skladatelem i textařem byl náš Jirka Knopp. V tomto souboru se zapojila do činnosti většina kluků z oboru topo (včetně nezpěváků); Atlásek šířil dobré jméno topografů v Litoměřicích a širokém okolí.

Za sebe mohu říci, že se pro mne stal téměř osudovým. Hrál jsem v doprovodném šramlu na mandolínu a své noty jsem znal nazpaměť a proto jsem mohl při vystoupeních koukat do obecenstva. A tak jsem se zahleděl i 1.máje 1954 na litoměřickém náměstí do pěkné blondýnky v pepitovém kostýmku. A samozřejmě jsem ji po vystoupení, spolu s Bohoušem Filipovským hledal a našel. To jsem ještě netušil, že jsem si našel partnerku, s kterou žiji dodnes. Po ukončení studia v ŽTU jsem byl nejen ženat, ale i otcem dcery. Podobnou událost si prožilo více kamarádů, protože Litoměřice nebyly jen krajem ovoce, ale i městem pohledných děvčat, kterým se líbily nejen naše uniformy.

Ještě jeden zážitek si pamatuji – sice jak jsme na samý závěr studia s Mirkem Dušátkem vytvářeli mapu – fotoplán v měřítku 1:25 000, v jehož středu se nacházela sopečná hora Říp. Téměř vše jsme měli již zmapováno, jen ve středu listu zela díra se kterou jsme si nějak nevěděli rady – když on ten Říp čněl tak vysoko nad okolní terén. To se samozřejmě vůbec nechtělo líbit Erbanovi, který nám to vyčítal při každé kontrole – ale současně nám ani neporadil, jak na to nejlépe jít ! Když už ho to jednou moc rozčílilo, tak v tom rozhorlení popadl eklimetr a proháněl nás s latěmi až na samý vrchol Řípu – a bylo vymalováno. Nám akorát vadily ty jeho vulgární nadávky, které vyslovoval bez ohledu na přihlížející pobožné osoby. Stálo nás to tehdy nějaké to pivo, rozruch v kapli, kde nám před modlícími se babičkami dokazoval, že pro magnetickou anomálii nelze na Řípu pracovat s buzolou. To, že nás v teorii zapomněl poučit jak mapovat v takové situaci, skromně zamlčel. Ale list této mapy byl přece dokončen; po jeho montáži jej Erban coby výkonný topograf podepsal.

V době našeho pobytu v Litoměřicích se staly i události, které na určitou dobu poznamenaly naše jinak velmi dobré kamarádské vztahy. Při návštěvě ŽTU v roce 1954 prezidentem Zápotockým se mi nelíbila opatření (nejenom mně), které byly v souvislosti s touto návštěvou učiněny – jevily se nám jako projev nedůvěry vůči nám, budoucím důstojníkům čs.armády. V době přítomnosti prezidenta a jeho doprovodu byla zrušena všechna zaměstnání v prostorech kasáren a všichni žáci, učitelé museli opustit všechna pracoviště. Směli zůstat jen dozorčí v objektech – ale bez ostrých nábojů ve zbraních.

Po příchodu prezidenta na nádvoří ŽTU mu náčelník podal hlášení.. Následný prezidentův dotaz náčelníka poněkud překvapil – chtěl vědět, jaký je den a proč v kasárnách neprobíhá život, odpovídající všednímu dni; bylo to tuším pondělí. Tento dialog jsem vyslechl, protože jsem byl dozorčím budovy ve které – kromě mne, vyzbrojeného pistolí bez nábojů – nebyl nikdo. Jen jsem vykukoval z pootevřených vrat na to hlášení na nádvoří a ten dialog mezi prezidentem a náčelníkem jsem vyslechl. Důsledkem toho pak bylo to, že v době, kdy probíhal slavnostní oběd prezidenta s delegací, svážela vozidla žáky, učitele i občanské pracovníky do kasáren tak, aby mohlo probíhat normální, běžné zaměstnání. A když delegace odjížděla, stáli jsme ve špalíru a poněkud rozpačitě jsme tleskali na rozloučenou; netušili jsme, co nás potom bude čekat.

Ze stanoviště od zástavy útvaru byl odvolán Jirka Polák – údajně za to, že mluvil na stanovišti; byl potrestán vězení, ale nespravedlivě. Bylo po něm požadováno, aby na stanovišti ze zbraně vyjmul a odevzdal náboje, což bylo v rozporu s předpisy. Další překvapení nás čekalo na rotě, když byl zadržen Zdeněk Neuberg a odveden do vězení. Důvod - při hovoru na pokoji prý měl pronést větu „hele, viděl jsem ušaté torpédo“, což bylo kvalifikováno jako urážka prezidenta ! Za toto rčení by v té době musela být potrestána polovina národa, která je nikoli ve zlém úmyslu běžně používala. I přes naše protesty na politickém oddělení školy nebyl nikdo z postižených nějak odškodněn. Tyto případy nás utvrdily v tom, že je mezi námi informátor (donašeč).

Ještě jednu událost mám v paměti. V ŽTU byla skupina topo velmi dobře hodnocena v soutěži s jinými odbornostmi. V době studia jsme již byli všichni vojáky z povolání, ovšem s návyky vojáků základní služby. Výjimkou byly jen naše příjmy. V té době se začalo šířil vysílání televize i mimo Prahu (1954). Tehdy přišel někdo s nápadem pořídit si vlastní televizi, tedy televizní přijímač. Nevím, kdo byl iniciátorem sbírky na televizor (Novák, Knopp nebo někdo jiný ?). Skutečností bylo, že asi za dva dny byla potřebná suma nasbíraná. Podílela se na ní většina žáků, přispěli i učitelé a velitelé. Stali jsme se prvními, kteří mohli ve volném čase sledovat televizní programy.

Ještě jednu historku dávám k dobru a sice o Pepovi P. V jednom období nám byla jeho horlivá účast na učebně nějak podezřelá. Vysedával tam v době mimo samostudia a někdy i po večerce. Abychom ukojili naši zvědavost, tak jednou,kdy byl mimo roty jsme se omylem podívali do jeho schránek na učebně. V jedné měl pěkný binec (špinavé prádlo, ponožky a také hnízdo malých myší); zato v té druhé jsme objevili zvětšeninu jeho portrétu, kterou osobně koloroval. Ovšem - co nás poněkud zaskočilo bylo to, že si na tu zvětšenou fotku přimaloval generálské nárameníky. To nás pobavilo a naznačilo, jaké si dělá ambice do budoucna. Bylo nám jasné, že tyto nemohou být naplněny u toposlužby. Po pár letech nás o tom přesvědčil tím, že absolvoval Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda a stal se politickým pracovníkem; službu vojáka z povolání skončil v hodnosti plukovníka jako učitel politologie.

Přišlo léto roku 1955, s ním závěrečné zkoušky a rozlet každého z nás do všech možných institucí souvisejících s toposlužbou. Já, protože jsem byl už ženatý, jsem se přihlásil ke službě nejvzdálenější od Litoměřic, sice do VKÚ v Banské Bystrici kde byla - na rozdíl od Prahy – šance v dohledné době získat bydlení. A také práce v kartografii mi vyhovovala. Po ročním dojíždění k Litoměřicím za rodinou jsem skutečně v srpnu 1956 byt dostal.

Ve VKÚ Banská Bystrica-Harmanec jsem se podílel na tvorbě vojenských map všech měřítek tehdy vydávaných, a to po celých šestnáct let. Zastával jsem funkce revizora, redaktora a nakonec před odchodem funkci náčelníka kartografického oddělení a zástupce náčelníka oddělení technické kontroly.

Působil jsem řadu let v mládežnických organizacích (1950-1964) a podílel se na úspěších v práci, kultuře, sportu a na organizovaném využívání volného času, což bylo i občas oceňováno. Dokázal jsem se mladých i zastat (a nejenom jich), pokud se vůči nim děly nějaké nepravosti – což už některými nadřízenými bylo oceňováno méně.

V roce 1957 jsem absolvoval přijímačky ke studiu na VA AZ v Brně. Verdikt zněl, že jsem přijat. Jenže jsem nemohl v termínu oficiálního zahájení školního roku (červenec-srpen) z vážných rodinných důvodů na studium nastoupit. Na mou žádost, abych mohl nastoupit v pozdějším termínu mi bylo náčelníkem toposlužby sděleno, že když nenastoupím tak už nemám o studium žádat. A to se opravdu uskutečnilo. Při opakovaných přijímačkách v letech 1958-1959 verdikt zněl: „zkoušky udělal, ale nebyl přijat. “ Trochu mi to vzalo dech, ale přežil jsem to, i když mě to dost mrzelo.

Na své působení ve VKÚ B. Bystrica a na Bystrici vůbec vzpomínám rád. Poznal jsem tam řadu dobrých nadřízených, spolupracovníků i přátel. Ostych ze slovenského jazyka a zvyky jsem překonal velmi rychle. V počátečním seznamováním se s problematikou pracovišť se mi věnovali kpt. Forman, pplk. Balko, pplk. Julo Králik. Nejvíce podpory mi věnoval pplk. Žalmánek, který byl velmi trpělivý při předávání zkušeností z řízení kartografického oddělení.

Byl jsem v úzkém kontaktu s bývalými elévy, kteří ve VKÚ pracovali. Byli to – Jarda Malinský, Renda Burian, Ota Ruml, Zdeněk Neuberg, Jožo Sklenka, Milan Pročka, Jano Korim, Julo Jakabšic, Honza Chalupský, Janko Sýkora a další. Velmi rád vzpomínám na Jardu Barachovského, od kterého jsem se mnohému přiučil. Pěstoval jsem i jednoho koníčka a sice rybaření. Při něm a dalších činnostech jsem se velmi spřátelil s velmi dobrým přítelem „všeumělem“ a srandistou Pepíkem Tomáškem, se kterým jsem byl ve stálém styku až do jeho úmrtí. Hodně jsem se od něho naučil, všeho co se týkalo rybaření.

Velmi citově na mne (tak jako na mnoho dalších) zapůsobil vstup vojsk Varšavské smlouvy (okupace). Tato okolnost byla příčinou mého odchodu z politických funkcí. Po čistkách ve VKÚ, vyvození různých sankcí vůči řadě důstojníků i občanských pracovníků jsem se spolu s Jardou Barachovským věnoval práci s mladým hokejisty (žáky) v tehdejší TJ. Iskra Smrečina. Po čase se tito mladí hokejisté stali ve své kategorii úspěšnými nejen na Slovensku.

Vyskytly se také situace, na které nevzpomínám rád. V posledním srpnovém týdnu roku 1968, kdy jsme byli ještě plni emocí z toho ponížení okupace, jsem kráčel v uniformě po banskobystrickém náměstí. Pozdravili mne dva sovětští důstojníci, ale já jsem je oba záměrně ignoroval – na pozdrav jsem jim neodpověděl. Hned druhý den jsem byl na koberečku u politruka. U toho jsem býval častěji se svým tehdejším nadřízeným, Luďkem Fendrichem, protože jsme nebyli loajální s oficiálními postoji k okupaci. Bohužel, byli mezi námi tací, kteří donášeli a nebylo to zcela nezištné. Po určitém čase jsme (s pomocí jiných) jednoho udavače odhalili. Samozřejmě jsme se mu raději vyhýbali a o ničem před ním nehovořili.

V tomto rozpoložení v letech 1968 až 1971 jsem začal uvažovat o odchodu z VKÚ a o případném přemístění do Brna, ze kterého jsem před 22 lety odešel. Na VA AZ se totiž vyskytla šance pracovat na katedře geodézie jako vedoucí laboratoře, což jsem vzhledem k dosavadní praxi splňoval. Dalším motivem mého odchodu byl stav mých rodičů, žijících v Brně. Bylo jim třeba mé pomoci, nejen symbolické. A tak jsem byl na konci srpna 1971 převelen na VA AZ v Brně. A dokonce jsem během čtrnácti dnů sehnal i výměnu bytu. Vše bylo dobře promyšleno, ale změna tabulkových počtů na katedře (zrušení funkce vedoucího laboratoře) zapříčinila, že jsem se stal náčelníkem ročníku posluchačů na 2.fakultě VA AZ, kde jsem se podílel na jejich přípravě až do ukončení jejich studia. Celý ročník ukončil studium úspěšně, což považuji i za svůj úspěch – bylo jich totiž sto padesát ! Jejich úspěšnost mohu občas sledovat, zvou mne až dosud na jejich výroční srazy.

Po celou dobu působení na VA AZ jsem byl v kontaktu s katedrou geodézie a kartografie. Pomáhal jsem při technickém zpracování skript a učebnic pro učitele katedry (prof. Chrastila, prof. Srnku a další). Měl jsem i svůj malý podíl na zpracování 2.vydání Čs. vojenského atlasu. Svoje vzdělání a vědomosti jsem si doplnil absolvováním kurzu vysokoškolských předmětů za pomoci učitelů této katedry. Svoji vojenskou kariéru jsem ukončil v roce 1992 na velení VA coby plánovač výuky posluchačů.

Po odchodu do důchodu jsem byl po zdravotní stránce v pořádku. Problémy nastaly u mne až v létech 1993-1994, kdy jsem byl v krátké době celkem třikrát operován (ucpání cévy na pravé noze). Po poslední operaci (červenec 1994) mi byl voperován tzv. baypas (umělá céva). Důsledkem těchto operací je u mne špatná pohyblivost při chůzi. S tímto problémem se smiřuji dost nerad, ale snažím se udržovat v přiměřené fyzické kondici alespoň pravidelnými denními procházkami a mírným cvičením na rotopedu. Moc velký efekt to nepřináší, ale nic naplat.

Výsledkem mého úsilí v rodině jsou tři potomci – dcera Milena (1955) a synové Zdeněk (1957) a Mirek (1962) a k nim patří pět vnuček a dva vnuci. Nejstarší vnučka už přivedla na svět i dvě pravnučky. Tomuto nadělení se docela těším a mám si už ve svém stařeckém věku s kým povídat – s vědomím, že rod Servitů ná následovníky.

Po celou dobu mého působení v Brně od roku 1971 až dosud se ve volném čase věnuji oblíbenému koníčku a sice rybaření. Tohoto koníčka si oblíbili též i moji synové, vnuci a dokonce i manželka nejmladšího syna. Takže, když vyjedou na ryby Serviti, nemají další rybáři šanci ! V posledních létech jezdím k vodě už jen v doprovodu synů či vnuků a mohu říci, že mne potěší nejen případný úlovek, ale i relaxace v krásné přírodě u rybníků na jihu Moravy.

Rád vzpomínám na naše setkání v roce 1980 v Brně a v Dobrušce v roce 1989. Za velmi kuriózní považuji setkání elévů všech ročníků ve VZÚ Praha v listopadu roku 1998, kde jsme se přes dlouhou pauzu přece jen poznávali a bylo si o čem povídat. Mrzí mne ale, že od roku 1989, od posledního setkání v Dobrušce, pro mne z neznámých důvodů, se setkání nezúčastňují kluci z Dobrušky.

Nedivím se klukům z Banské Bystrice, kteří mohou mít problémy při příjezdu např. do Prahy (vzdálenost,finanční vydání aj.) a přesto někteří na srazy přijeli. Mrzí mne, že se Dobrušťáci nezúčastnili letošního setkání, které se už v historické budově VZÚ nebude opakovat. Samozřejmě se těším na předpokládané setkání ročníku (jubilejního, po 55 letech v Banské Bystrici) pokud se dožiji a budu schopen pohybu po vlastních nohou tak se ho zúčastním.

Jsem hrdý na to, že jsem se svým malým dílem podílel na mapování republiky a tím na její popularizaci. K tomu, aby byl život v naší zemi uspokojivý a spravedlivý jsem se snažil přispívat svou prací při výkonu veřejných funkcí mimo pracovní dobu, mnohdy na účet času rodiny, bez nároku na nějaké úlevy nebo odměny. A taky mne potěšilo, když za mnou byly nějaké konkrétní výsledky při práci s mládeží, v kultuře, sportu aj. Samozřejmě se stávaly situace, které se dít neměly a neradi jsme je brali, ale bohužel …

Nevím a nejsem si jistý, jestli jsem popsal události úplně přesně a jak se přihodily nebo se mi tak jevily. Samozřejmě popisovat události s téměř padesátiletým odstupem je riskantní. A také nevím, zda jsem nezapomněl popsat důležitější problémy, příhody či události, které ovlivnily náš společný úsek života. Doufám a budu vděčný za to, když někdo další upřesní či doplní to, co jsem napsal já.

A prosím za prominutí, jestli jsem se někoho něčím dotknul neprávem. Zatím si myslím, že nejlépe popsal některé události ve svém spisku „Bylo nám patnáct“ Jirka Knopp a také jsem si přečetl jeho povídku z jeho vlastního života, kdy byl postižen infarktem. Tu knížečku jsem doslova zhltnul na jeden zátah - protože jsem měl podobné pocity a problémy jaké popisuje on - v té době, když jsem byl po svých cévních operacích a kdy má člověk najednou dost času přemýšlet. Ale ne každý to umíme vyjádřit tak, jak to učinil Jirka Knopp

Bartl – Kábr nebo Bezpejzník
Brezňan – Julo
Dušátko – Dušanýro de la Míro a rčení, které na něj někteří pokřikovali: „a taky Palacký …“
Filipovský – Bogan, Trikolora a Brdo (jeho oblíbené rčení)
Horký – Baďa Melón
Jackuliak – Jacek
Knopp – Chuchr
Nejman – Sádra
Neuberg – Želva
Paleček – Palec, alias Generál
Rezek – Dědek
Rybenský – Rybas
Servit – Pionýr I.
Sýkora – Peňáz
Sklenka – Joža, známé rčení (jednou po návratu z dovolené) „…Butylke, flaške, štence,
cukrovinke, zákuske …“
Šilhavý – Pionýr II. (nebo Ládíček?)
Tichý – Pepa
Veselý – Patík

Mé vzpomínky