Za Václavem Radou

Když jsem loňského 24. prosince v restauraci-klubovně břevnovských fotbalistů na hřišti fotografoval Václava Radu, nenapadlo mne, stejně jako nikoho z přítomných, že půjde o jeden z jeho posledních snímků. Nedlouho poté, jej postihla zákeřná mozková příhoda a po krátkém pobytu v LDN, jejím následkům podlehl.

Václavův vstup do života nebyl nikterak lehký. Jeho otec, majitel knihařské dílny ve Vršovicích, zaměstnával a ukrýval několik lidí, které mělo v hledáčku gestapo. Jednoho dne si Němci pro otce, později i pro matku přijeli a r. 1944 oba popravili.

Václav pak se svými třemi sourozenci vyrůstal v Dětských domovech. Vyučil se reprodukčním fotografem a od svých patnácti let pracoval ve Vojenském zeměpisném ústavu až do jeho zániku v r.2003. Oženil se r. 1957, měl dvě dcery, stal se milovaným dědečkem i pradědečkem.

Do Břevnova-tehdy POSISTA PRAHA přišel ve dvaceti letech a zůstal těmto barvám věrný plných čtyřicet sedm let. Hned nastoupil za A-tým, nejraději vzpomínal na čtyři ročníky 60-64, kdy vždy mužstvo bojovalo o postup do II.ligy. Opakovaně, ale klub zůstal těsně před branami. Tehdy je tisk nazval“ KORUNNÍMI PRINCI.“

Václav začínal v našem klubu jako vynikající střední útočník a kariéru hráče končil s číslem tři na zádech jako střední obránce. Pak ještě trénoval i hrál za B-mužstvo. Přitom zvládal propagaci i archiv klubu na takové úrovni, že o jeho práci měly zájem ligové kluby! Zbytečně, Václav byl srdcař, vždyť jako hráč odmítl i nabídku Bohemians! Konec fotbalu v Břevnově nesl těžce, radost mu v posledních letech dělaly pravidelné čtvrteční sedánky s „Dědky“ v klubovně. Tady při házení šipek na terč se dovedl mezi partou kamarádů radovat jako malý kluk, tady byl šťastný!

Přál bych si, aby nikdy nebylo zapomenuto, co Václav Rada pro Břevnov udělal. Mimo jiné-napsal tři knížky, klubové ročenky, zajišťoval tisk programů, zpracoval tisíce snímků ze života klubu. Vždy usměvavý, ochoten pomoci, nikdy nikoho nezarmoutil.