Miroslav FLAJŠMAN
Skupina budov s pozdějším názvem Jestřábí boudy byla postavena ve druhé polovině 30 let minulého století jihozápadně od vrcholu Vrbatova návrší v Krkonoších ve výšce 1380 m nad mořem jako kasárna pro jednotku hraničářského praporu obsazující v době ohrožení státu objekty obranného opevnění vybudované v tomto prostoru na severním svahu Zlatého návrší. Celkem se jednalo o pět budov. Čtyři z nich byly typizované stavby, které byly původně jako obytné budovy určeny pro vojenský výcvikový tábor ve Vyškově. Pátá budova byla skladovací. Vlastní stavba byla zahájena v roce 1936, termín dokončení celého komplexu byl stanoven na 1. srpna 1938. K zásobování kasáren a objektů opevnění měla sloužit především nedaleko končící Masarykova horská silnice. Pro případ její nepoužitelnosti byla plánována, avšak nikdy nerealizována výstavba lanové dráhy z Dolních Míseček. Dolní stanice dráhy se měla nacházet v prostoru soutoku Jizerky a ">Kotelského potoka.
Na přelomu let 1930/31 se německý polárník a důlní inženýr Kurt Herdemerten (1900-1952) zúčastnil první výzkumné expedice do Grónska pod vedením Alfréda Wegenera. Později v průběhu 30. let se stal významným německým polárním badatelem.
V roce 1938 vedl, z podnětu Brunšvické nadace Lovecký dvůr zřízené říšským maršálem letectva Hermannem Göringem, další expedici do Grónska. Expedice zahájila svoji cestu dne 20. května 1938, kdy vyplula na palubě lodi Gertrud Rask z přístavu v Kodani. Svého cíle v oblasti Egedesminde na západním pobřeží Grónska dosáhla dne 15. června 1938. Zde Herdemerten prováděl studium rostlin, zvířat, eskymáckého obyvatelstva a shromažďoval přírodopisné sbírky.
Hlavní cíl výpravy byl však zaměřen na provádění ornitologických výzkumů, když prioritní zájem tvořilo studium životních podmínek domorodého Raroha loveckého, nazývaného rovněž Bílým sokolem loveckým. Již tehdy představoval tento dravec velmi vzácný druh a byl považován za krále všech dravých ptáků. Pro ideology německého nacionálního socialismu představoval Bílý sokol symbol statečnosti a šlechetnosti a proto existovali snahy tohoto dravce asimilovat na území Německa. Z podnětu nadace Hermanna Göringa měla expedice provést odchyt několika exemplářů a dopravit je do Německa, aby si zde Bílý sokol přivykl středoevropskému klimatu a trvale se zde usadil.
Jako sokolník proto výpravu rovněž doprovázel polární cestovatel, ornitolog a v pozdější době i meteorolog Hans Robert Knöspel (1915 - 1944). Expedice svoji činnost v Grónsku ukončila dne 9. října 1938 a vrátila se zpět do Německa. Jedním z jejích výsledků bylo dovezení celkem 5 exemplářů Bílého sokola.
Na krátkou dobu byli dovezení dravci umístěni v karanténě v Ridagshausenu poblíž Brunšvicku. Mezitím bylo hledáno vhodné místo, kde by v příznivějších klimatických a biologických podmínkách mohl úspěšně pokračovat další výzkum dravců a jejich postupná asimilace.
V roce 1937 totiž skončila obdobná snaha přesídlit sokoly do Německa a usadit je v regionu pohoří Harz nezdarem. Jedním z tehdy zvažovaných důvodů neúspěchu byla úvaha, že místní flóra, oproti porostům grónské tundry, obsahuje mnohem víc, pro organismus sokolů škodlivých, pryskyřic.
Z uvedených důvodů
byl nakonec vybrán komplex bývalých vojenských budov na krkonošském Zlatém
návrší, které byly od podzimu 1938 po obsazení Československého pohraničí
opuštěné. Ve prospěch této lokality dále hovořila především skutečnost, že
okolní porost tvořila, podobně jako v pásmu polární tundry, převážně
zakrslá kosodřevina a rovněž zdejší klimatické poměry byly podobné jako v Grónsku
když, oproti jiným původně uvažovaným místům především v Alpách,
se vyznačovaly výrazně nižší vlhkostí vzduchu.
Na podzim roku 1939 tak
zahájila v Krkonoších, pod vedením Kurta Herdemertena, činnost Polare Versuchsstation
Goldhöhe (polární zkušební stanice Zlaté
návrší). Činnost výzkumné stanice byla
zaštítěna a financována prostřednictvím nadace Hermanna Göringa. In Kooperation mit der und der sollte hier darüber hinaus
Forschungsarbeit über biologische Fragestellungen der betrieben werden. Hlavní činností stanice
mělo být především řešení otázek aklimatizace Bílého sokola. Ve spolupráci
s Říšskou agenturou ochrany přírody a Universitou v Breslau (dnešní
polské Wrocławi) se zde rovněž začaly provádět další
klimatologická, glaciologická a biologická měření, pozorování a další
výzkumné činnosti spojené se studiem problematiky prostředí v Arktidě. Podle představ vedení
nadace Hermanna Göringa bylo
totiž dalším
z Herdemertenových úkolů zřídit na území Říše příslušný výcvikový tábor pro účastníky
budoucích německých vědeckých polárních výprav. V rámci tohoto úkolu měly
být zkoumány možnosti a schopnosti osob při adaptaci na drsné klimatické
podmínky a rovněž možnosti aklimatizace arktické fauny a flóry ve
středoevropských vnitrozemských horských podmínkách.
Za tímto účelem byl vedle ubytovacího objektu vybudován měrný pozemek
s meteorologickými přístroji a zařízeními a na svahu Velké
Kotelní jámy zřízena experimentální botanická zahrádka. Navenek působila
zkušební stanice jako turistická ubytovna mládeže a vojenská zotavovna.
V rámci zkušební
stanice začal v té době rovněž působit již zmiňovaný Hans Robert Knöspel. V roce 1939, souběžně se svojí činností na Zlatém
návrší, zahájil dálkové studium biologie a meteorologie na Universitě
v Breslau. Studium však v roce 1940 přerušil a dobrovolně
vstoupil do říšského válečného námořnictva, kde se přihlásil k Marinewetterdienst
(Námořní meteorologické službě).
Během studií se Knöspel,
na základě svých předchozích polárních aktivit, blíže seznámil s kontraadmirálem
Heinrichem Friedrichem Condradem (1883 - 1944), který od 1. listopadu
1939 zastával funkci vedoucího meteorologické služby říšského válečného
námořnictva. Později se stal vedoucím veškeré německé vojenské meteorologické
služby.
PhDr. Heinrich Condrad
počátkem 30. let vystudoval geofyzikální oceánografii a meteorologii
na Humboldtově universitě v Berlíně a později se velmi aktivně
zabýval vývojem speciálních meteorologických měřících zařízení, zejména
radiosond a automatických meteorologických stanic, včetně jejich
praktického využití. Od počátku 40. let se rovněž věnoval výzkumu a
využití nově zaváděných radiolokátorů v oblasti meteorologie.
Se zahájením 2. světové války výrazným způsobem vzrostl význam vlivu počasí na činnost všech druhů vojsk. Proto všechny armády v období plánování, přípravy a vlastního vedení válečných operací, bitev a bojů velmi pečlivě sledovaly stav a vývoj meteorologických podmínek a podle nich se velitelé a štáby rozhodovaly o přijetí následujících důležitých opatření.
Zejména letectvo a námořnictvo potřebovalo kvalitní meteorologické informace a tak v „kuchyni evropského počasí“, v severních polárních oblastech, probíhaly malé a značně utajené vojenské operace, které měly následně mnohdy zásadní vliv na vedení velkých a rozhodujících válečných operací v celé euroatlantické zóně.
Na Islandu, v Grónsku, na Špicberkách a na dalších místech v Arktidě tak na straně jedné probíhaly dlouhodobé těžké souboje amerických, britských, ale i sovětských meteorologických služeb s jejich německými protivníky na straně druhé. Důvodem byla skutečnost, že znalost aktuálního počasí z této oblasti (podmínky v permanentní Islandské tlakové níži a její vliv na evropské počasí) umožňovala meteorologickým službám úspěšně sestavovat a následně upřesňovat předpovědi počasí, které umožňovaly provádět efektivní meteorologické zabezpečení operací vojsk obou válčících stran v Evropě. Informace o aktuálním stavu počasí a v Grónsku, na Islandu nebo na Špicberkách tak v té době měly pro válčící strany cenu zlata.
Dobrá znalost aktuálního počasí z této oblasti měla v té době ještě jeden zásadní význam. Poměrně málo si v dnešní době uvědomujeme, že daleko na severu, za Polárním kruhem, se v letech 1941 - 1945 odehrávaly urputné boje, které svou dramatičností mnohdy předstihovaly i leckteré jiné bitvy a bojové operace 2. světové války, známé z válečné literatury. Severním ledovým mořem začaly totiž od poloviny srpna 1941 proplouvat do sovětského Murmansku na poloostrově Kola spojenecké konvoje především z USA s nákladem zbraní a potravin, které, zejména v prvních fázích války, měly pro tehdejší SSSR nesmírnou cenu. Proto také německé letectvo a válečné námořnictvo vynaložilo nemálo úsilí i válečné lsti k tomu, aby jejich letouny, křižníky a ponorky zabránily spojeneckým konvojům dosáhnout svého cíle. Bitva o Severní cestu trvala bezmála až do konce 2. světové války.
Jedním z hlavních způsobů podpory efektivního působení německého letectva a válečného námořnictva na spojenecké námořní konvoje představovalo umné využívání existujících, nebo očekávaných meteorologických podmínek. Znalost aktuálního počasí v této oblasti byla proto pro německé vzdušné i námořní síly klíčová.
Za účelem poznání počasí v severním Atlantiku a v Arktidě obě válčící strany proto rychle zaváděly a dále rozvíjely organizování systému dálkového leteckého meteorologického průzkumu, využívání průzkumných plovoucích meteorologických lodí, budování stálých meteorologických stanic a nasazování automatických měřících meteorologických systémů.
Začátek německého pravidelného a plánovitého monitorování počasí v Arktidě je datován na konec zimy roku 1940. Dne 3. března byly německým válečným námořnictvem v Dánském průlivu, v oblasti mezi Grónskem a Islandem, poprvé nasazeny plovoucí meteorologické lodě (rybářské kutry Fritz Homann, Adolf Vinnen a Heinrich Freese), které prováděly přímou meteorologickou podporu zde operačně nasazenému válečnému křižníku Atlantis.
V květnu 1940 po
předcházejícím obsazení Norska započala Luftwaffe provádět pravidelný vzdušný
průzkumu počasí v oblasti Arktidy. Průzkum byl veden především
z operačních letišť ve Vaernes (nedaleko Trondheimu) a v Banaku (v
jižní části Severního mysu), včetně několika dalších pomocných letišť. Cílem
letounů Heinkel, He - 111 a Junkers, Ju - 88 byly, v závislosti
na taktickém doletu letounů, severní mořské oblasti, včetně území zejména
Grónska, Islandu, Faerských ostrovů, ostrova Jan Mayen, Špicberků a Země
Františka Josefa. Letové osádky tvořili, kromě stálých členů, i meteorologové.
V průběhu roku 1940 začalo Německo rovněž používat, v té době
špičkové, pozemní automatické radiové meteorologické stanice WFL (Wetterfunkgerät / Land) od firmy
Siemens, které byly prostřednictvím posádek ponorek, nebo osádek letadel skrytě
instalovány na odlehlých místech severních polárních oblastí. Tyto automatické
systémy byly doplněny pozemními automatickými radiovými meteorologickými
stanicemi Kröte (Ropucha)
vysazované z letounů pomocí padáků. Dále byly používány speciální
meteorologické bóje WFS (Wetterfunkgerät
/ See) tvořené válcovitými zařízeními o délce deseti metrů, které byly
ukotvovány v mořích pomocí ponorek a dvakrát denně se vynořovaly na hladinu,
aby po dobu zhruba jedné hodiny vysílaly data o počasí podobně jako
automatické stanice WFL a Kröte.
V létě roku 1940 Hans Robert Knöspel inicioval u kontraadmirála Heinricha Friedricha Condrada
vznik speciální polární expedice, jejímž úkolem mělo být pomocí lodě plující
v oblasti Arktidy provádět pravidelná měření a pozorování počasí, která
měla být ve formě meteorologických zpráv zakódována pomocí šifrovacího
zařízení Enigma a radiotelegraficky předávána do centrály námořní
meteorologické služby v německém Wilhelmshafenu. Aniž by vzbuzoval nějakou
větší pozornost, začal v září 1940 nenápadný rybářský kutr Sachsen křižovat v ledových krách
v oblasti mezi Grónskem, Islandem, Špicberkami a po dobu několika
následujících měsíců třikrát denně (v 07.00, 14.00 a 21.00 hod MČ) vysílal
meteorologické zpravodajství.
Na základě úspěchu
polární meteorologické mise lodi Sachsen
rozhodlo velení německého námořnictva vybudovat na pevnině v arktické
oblasti stálou meteorologickou stanici, přičemž tímto úkolem pověřila právě Hanse Roberta Knöspela.
V období od října
1941 do srpna 1942 se tak Knöspel stal vedoucím polární
expedice na Špicberky, jejímž cílem bylo v blízkosti pobřeží Lilliehööského
fjordu utajeně vybudovat a provozovat meteorologickou stanici
s lidskou obsluhou. Expedice, kterou tehdy tvořilo celkem 6 osob,
působící pod krycím názvem „Knospe“ byla na místo určení dopravena lodí „Sachsen“. Vlastní činnost stanice,
která byla ukryta na úpatí hory Maud severně od opuštěné hornické osady Ny
Alesund, byla ukončena v červnu 1942, kdy byla nahrazena pozemní
automatickou meteorologickou stanicí WFL, která byla schopna bez
lidské obsluhy pracovat až 9 měsíců. Účastníci expedice byli zpět
do Německa evakuováni na palubě ponorky U-435.
Činnost stanice „Knospe“ byla připravena, prováděna a maskována
tak dokonale, že se spojenci o ní dozvěděli v podstatě až po skončení
války.
Po svém návratu v létě
1942 navrhl Hans Robert Knöspel kontraadmirálu Heinrichu
Friedrichu Condradovi aby Zkušební polární stanice Zlaté návrší byla, mimo
jiných úkolů, rovněž využívána k přípravě a výcviku personálu arktických Wettertruppe
(meteorologických jednotek), které by následně byly tajně rozmísťovány
v oblasti Arktidy.
Zároveň navrhl využití
zkušební stanice k ověřování provozu pozemních
automatických radiových meteorologických stanic WFL a Kröte.
Předložený návrh byl
německým námořním velením přijat a v říjnu 1942 bylo na základě rozhodnutí
kontraadmirála Condrada na Zlatém návrší zřízeno tajné výcvikové středisko
německé námořní meteorologické služby, jehož oficiální název zněl Ausbildungs
station Goldhöhe (Vzdělávací stanice Zlaté návrší). V té době byl Hans Robert Knöspel, jako výraz ocenění svých dosavadních polárních zkušeností,
jmenován jejím vedoucím v hodnosti námořní inspektor. Výběr personálu byl
prováděn osobně Knöspelem na základě dobrovolně
podaných přihlášek.
V souvislosti s vojenským využitím oblasti Zlatého návrší v době 2. světové války je ještě nutno zmínit skutečnost, že zde byl od roku 1941 rovněž instalován letecký přehledový radiolokátor „Freya“ výrobek firmy GEMA. Jeho úkolem bylo, společně s obdobným zařízením umístěným na kopci Praha v Brdech, zabezpečovat přehled o vzdušné situaci nad celým územím Čech.
Z těchto důvodů
bylo široké okolí Jestřábích bud uzavřeno německým vojskem s cílem
zabránit vstupu cizích osob.
Na Zlatém návrší byl
počátkem zimního období roku 1942 zahájen přísně utajovaný výcvik personálu
budoucích arktických Wettertruppe, který probíhal zpravidla po dobu
5 měsíců každoročně od počátku listopadu do konce března
následujícího roku. V navazujícím období jara a léta potom na jiných
místech v Německu, Rakousku a Norsku probíhal jejich vojenský výcvik
a další druhy příprav.
Například 3 - 4 členové
každého expedičního týmu absolvovali 14 denní kurz praktického válečného
lékařství a nouzového ošetřování zubů v horské zdravotnické škole
v St. Johanu a Bad Gasteinu v rakouských Tyrolích. Vojenský
výcvik byl prováděn ve škole pro vedení války v horách ve Fulpmes poblíž
Insbrucku, apod.
Na vzdělávací stanici
Zlaté návrší se vojáci učili provádět přízemní, ale i radiosondážní
meteorologická měření a pozorování, obsluhovat meteorologická zařízení,
znát astronomickou orientaci, zacházet se spřeženími eskymáckých psů, nebo
sobů se saněmi, podnikali dlouhé lyžařské horské túry, připravovali se
k přežití v drsných klimatických podmínkách, spali ve stanech nebo
spacích vacích přímo na sněhu, bivakovali ve sněhových záhrabech, stavěli iglú,
učili se základy lovu, konzumovali konzervované, nebo dehydratované potraviny
apod.
Prvního výcvikového
turnusu se zúčastnilo celkem 30 osob, které jako personál arktických Wettertruppe
koncem léta 1943 směřovaly do Grónska, na souostroví Františka Josefa a na
Špicberky.
Německé Wettertruppe zahajovaly svoji expediční činnost
v přístavu Kiel zpravidla počátkem koncem srpna až počátkem října, tak aby
do zájmových oblastí dopluly přibližně v polovině listopadu,
kdy v těchto severských oblastech již panovala polární noc, která
trvala více než 40 dní. Pod krytím tmy polární noci byly potom
rozvinovány, budovány a zamaskovány meteorologické stanice, které následně
zahájily svoji pravidelnou činnost.
Každou arktickou Wettertruppe
zpravidla tvořilo až 10 osob ve složení: 1x velitel jednotky, 1x hlavní
vědecký pracovník, 2x asistent velitele a 6x inspektor provozu
(měření a pozorování počasí, radiový provoz).
Materiál, výzbroj a výstroj arktických Wettertruppe vážily podle velikosti jednotky a délky jejího nasazení 50 - 80 tun, přičemž obsahoval 1,2 kg potravin na 1 osobu / 1 den, polární ošacení, stany, spací vaky ze sobí kůže, sněžnice, lyže, transportní saně, lovecké a vojenské zbraně, munici a pěchotní miny, léky a lékařské potřeby, nářadí a kuchyňské vybavení, palivo (uhlí a naftu), meteorologická, radiová a šifrovací zařízení, několik tzv. „Knöspelových kostek“, atd.
Knöspelova
kostka představovala skládací plechový kontejner o rozměrech 3.0 x 3.0
x 2.2 m, který byl Knöspelovým patentem. Vzájemným
propojením několika takových „kostek“
byl vytvořen obytný objekt meteorologické stanice.
V rámci prvního
výcvikového turnusu se rovněž připravovala arktická Wettertruppe
s krycím názvem „Kreuzritter“. Tato jednotka byla od srpna 1943 určena do oblasti Špicberků a jejím velitelem byl opět určen Hans Robert Knöspel.
Od konce listopadu 1943 bylo v rámci stanice „Kreuzritter“ provedeno mimo jiné celkem více než 220 radiosondážních meteorologických měření. Meteorologické zprávy byly, z důvodu zachování utajení a dodržení maximálního radiového klidu, vysílány 4x denně (00.00, 06.00, 12.00 a 18.00 hod SEČ).
Po ukončení
činnosti stanice a před zahájením evakuace jejího personálu pomocí ponorky
U-355 bylo dne 30. června 1944 nezbytné zaminovat vstup do prostorů
stanice. Tento úkol si vzal na starost velitel stanice Hans
Robert Knöspel.
V důsledku neopatrného zacházení s použitou nášlapnou minou a její
následné exploze na místě zahynul.
V souvislosti
s účastí Hanse Roberta Knöspela v polární misi byl
v srpnu 1943 novým velitelem výcvikového střediska německé námořní
meteorologické služby na Zlatém návrší jmenován Gottfried Weiss.
Ve výcvikovém středisku
námořní meteorologické služby na Zlatém návrší bylo v období let 1942 -
1944 postupně připraveno celkem 13 arktických Wettertruppe, z nichž
3 byly vyslány na východní pobřeží Grónska, 7 na Špicberky, 2
na ostrov Hopen a 1 do Země Františka Josefa (11 posádek meteorologických
stanic bylo vyškoleno pro potřeby Kriegsmarine a 2 pro Abwehr). Celkově tak
náročný vysokohorský výcvik na Zlatém návrší absolvovalo 100-130 osob.
Obdobným způsobem bylo v roce 1944 poblíž norského Bergenu zřízeno
výcvikové středisko meteorologické služby Luftwaffe, kde byly připraveny celkem
3 Wettertruppe
s určením 2x na východní pobřeží Grónska
a 1x na Medvědí ostrov,
Výcvik ve výcvikovém
středisku na Zlatém návrší byl s ohledem celkovou strategickou
vojensko-politickou situaci ukončen na počátku roku 1945. Činnost původní
Polární zkušební stanice pokračovala až do počátku května 1945.
Jako jedna z posledních
absolvovala výcvik na Zlatém návrší arktická Wettertruppe „Haudegen“, která pod velením Dr.
Wilhelma Degeho od srpna 1944 působila v Severovýchodní zemi
(Nordaustlandet) na severu Špicberků v zálivu Rijpfjorden na místě
o souřadnicích 80° 00’ s. š., 22° 30’ v. d. Jako velitel poslední
německé vojenské jednotky v Evropě složil Wilhelm Dege kapitulaci do rukou
Ludwiga Albertsena, kapitána norské rybářské lodi Bläsel dne 4. září 1945.
Důvod takto pozdní kapitulace byl
mimo jiné způsoben skutečností, že místo dislokace meteorologické stanice
bylo vyjma několika málo dnů, maximálně týdnů, po volném moři
prakticky nepřístupné a pěší přesun po pevnině a zamrzlém moři je v těchto
zeměpisných šířkách velmi nebezpečný. Posádka se tak již začala připravovat na
další přezimování, když měla dostatek provozních zásob z dodávek shozených
letouny Luftwaffe na počátku roku 1945.
Hlavním důvodem však byla pravděpodobně skutečnost, že dne 24. dubna
1945 obdržel velitel stanice telegram od nadřízeného Marinegruppe Komando
Nord (Velitelství námořní skupiny
Sever) s úkolem nadále setrvat na svém místě, přezimovat zde až do
roku 1946 a dále plnit stanovené meteorologické úkoly.
Jako zajímavost je možno
uvést, že zbytky budovy a zařízení této meteorologické stanice
se dochovaly až do současnosti.
Obou Knöspelových meteorologických polárních expedicí na Špicberky se, mimo jiných osob, rovněž zúčastnil jeden původem československý občan - Antonín Pohořalý. Narodil se v nedalekých Vítkovicích v české rodině, jako nejmladší ze šesti dětí místního cestáře. Vyučil se řezníkem, ale pracoval většinou na silnicích, hlavně na stavbě nové Masarykovy horské silnice vedoucí na Zlaté návrší. Dotáhl to až do funkce okresního cestáře.
Již před válkou se oženil s Němkou Annou Krausovou. Po záboru českého pohraničí nechtěl opustit svůj domov a odejít do vnitrozemí jako většina Čechů. Oba manželé se tak automaticky stali říšskoněmeckými občany a z Antonína Pohořalého se stal Anton Pohoschaly.
Jako pomocný cestář udržoval původní Masarykovu horskou silnici z Horních Míseček na Zlaté návrší a tam se také seznámil s vedoucím výcvikového střediska německé námořní meteorologické služby námořním inspektorem Hansem Robertem Knöespelem.
V té době mu začal pomáhat mu s různými pracemi na zkušební stanici, které ho velmi zaujaly a zajímaly. Nakonec na Zlaté návrší přesídlil, když mu Knöespel nabídl byt přímo na stanici a později také možnost účasti v nadcházejících arktických meteorologických expedicích.
Pohořalý souhlasil, jako dobrovolník byl přijat k Marinewetterdienst v hodností
námořní asistent a v letech 1941 - 1942 se zúčastnil operace s krycím
názvem „Knöspe“, v letech 1943 - 1944 potom „Kreuzritter“. Za svoji činnost v rámci polárních
meteorologických expedic byl později vyznamenán německým válečným křížem
II. a I. stupně.
V květnu 1945 osobně předal Antonín Pohořalý Polární zkušební stanici Zlaté návrší Československé armádě. Později byl zatčen, postaven před mimořádný lidový soud a obviněn ze zločinu napomáhaní nepříteli v době ohrožení republiky. Hájil se tím, že nikdy nikomu neuškodil, nikoho nezabil, nebyl na frontě, ani nenapomáhal válečnému úsilí nacistického Německa, ale pouze se v německé uniformě zúčastnil vědeckých výzkumů. Za svoji činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok nepodmíněně.
Dalším z historicky doložených českých pracovníků působících na Zlatém návrší byl Karel Knapp, který jako totálně nasazený zde prováděl pomocné práce.
V poválečném období převzala Německou meteorologickou službou válečného námořnictva opuštěnou Polární zkušební stanici Zlaté návrší Československá armáda a obnovená vojenská povětrnostní služba zde zřídila svoji horskou meteorologickou stanici.
Vojenská horská meteorologická stanice Zlaté návrší působila od roku 1945 nejprve v přímé podřízenosti Školy povětrnostní služby, od roku 1947 potom Povětrnostní ústředny I (obě v Praze - Kbelích). Na konci roku 1952 byla převedena do podřízenosti tehdejšího Státního meteorologického ústavu MNO.
Dnem 1. ledna 1954, v souvislosti s celkovou reorganizací vojenské povětrnostní služby, přešla tato stanice mimo resort MNO a zůstala nadále součástí nově vytvořeného civilního Státního meteorologického ústavu, kde byla později v průběhu 70. let zrušena.
Poznámka:
Název fondu (sbírky): Polární stanice Zlaté návrší
Uloženo v archivu: Státní oblastní archiv v Zámrsku
Místa vzniku fondu Zlaté návrší
Časový rozsah: (1922)1938-1944
Metráž: 1,97 bm (vše je zpracováno a inventarizováno)
Fond je přístupný v souladu se zněním archivního zákona a dalších právních
předpisů
Původce fondu (sbírky): Polářní stanice Zlaté návrší /k.ú. Dolní Dvůr,
okres Trutnov/ Kurt Herdemerten Hans Knöspel
Tematický popis: Výstavba stanice /1939-1940/, přestavba stanice /1940/,
korespondence mezi K. Herdemertenem a H. Knoespelem /1937-1940/, korespondence
O činnosti stanice /1930-1944/, opis deníku K. Herdemertena z expedice do
Grónska /1938/, noviny, časopisy, novinové výstřižky /1932-1944/, účetní
doklady /1939-1943/, fotografie, diapozitivy, alba, odborná a literální činnost
K. Herdemertena a H. Knöspela.
Archivní pomůcky
PITUCHA V.: POLÁRNÍ STANICE ZLATÉ NÁVRŠÍ
(1922) 1938 -1944. Inventář, 2005, s. 36, ev.č. 8620.