plk gšt., prof., Dr., Ing. Vlastimil Blahák

Narodil se 30. ledna 1905 v Tvarožné u Brna jako dvanácté dítě v rodině. Jeho dvěma nejstarším bratrům již bylo 20 a 22 let; oba se později stali významnými čs. legionáři. Na mladého Vlastimila měli velký vliv především svým vlasteneckým cítěním a výchovou v duchu masarykovské republiky.

Vlastimil chodil do obecné a měšťanské školy v Tvarožné a v roce 1924 maturoval na brněnské reálce. Nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Po ukončení studia v roce 1925 byl vyřazen jako poručík ženijního vojska. Nastoupil u 5. ženijního pluku jako velitel strojní roty. Přitom absolvoval topografický kurz. Současně vystudoval na Českém vysokém učení technickém zeměměřictví a získal titul inženýra. V roce 1936 na ČVUT obhájil titul doktora technických věd.

Od roku 1928 studoval ČVUT, kde promoval v roce 1932 a získal titul zeměměřického inženýra. Současně v roce 1931 absolvoval topografický kurz Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) a stal se geodetem astronomicko-geodetického odboru (AGO). V roce 1936 mu byl udělen doktorát na Vysokém učení technickém v Praze. Od podzimu 1936 studoval na Vysoké válečné škole v Praze, v roce 1937 studoval na L´Ecole militaire v Paříži s výhledem na generálskou hodnost v československé armádě. V roce 1938 se vrátil v hodnosti štábního kapitána na Generální štáb do Prahy. Po nacistické okupaci a rozpuštění čs. armády si zařídil geodetickou kancelář v Libochovicích nad Ohří.

Působil ve vojenských odbojových organizacích v okolí Prahy. Byl zástupcem velitele skupiny „Praha-západ“a zapojen v organizacích „Obrana národa“a „Věrný pes“. 28. října 1941 byl zatčen a postupně vězněn v Praze na Pankráci, v Drážďanech a v Berlíně. Tam byl 30. listopadu 1942 odsouzen k trestu smrti. Po věznění v „domě smrti“ v Plötzensee byl převezen do Brandenburku a odtud v únoru 1945 v rámci evakuace do Halle. Při dalším převozu se mu při náletu podařilo uprchnout a od 20. dubna se ukryl u příbuzných nedaleko Prahy. Od 2. května 1945 se podílel na organizaci pražského povstání.

Prezidentem E. Benešem byl za odbojovou činnost proti nacismu a za působení v květnové revoluci vyznamenán Válečným křížem 1939, medailemi Za chrabrost před nepřítelem a Za zásluhy v boji I. stupně a povýšen na podplukovníka.

Po osvobození se stal zástupcem velitele Vojenského zeměpisného ústavu v Praze a od o 16. 4. 1948 do 15. 5. 1951 jeho velitelem. Zároveň působil jako profesor na Vysoké škole vojenské i jako docent na ČVUT v Praze. Po mozkové operaci a roční zdravotní dovolené byl v roce 1952 penzionován.

Od roku 1953 působil jako profesor a vedoucí katedry geodézie a kartografie na Vysoké škole dopravní v Žilině. Zemřel 21. března 1979 v Praze.

Zabýval se radiovým a akustickým měřením délek a fotogrammetrií. Vypracoval osobitou metodu světelných řezů pro zaměřování tunelů. Bohatá byla jeho činnost publikační v různých odborných časopisech. Byl mj. autorem učebnic: Základy geodezie, Užitá kartografie, Astronomické měření almukantarem, Akustické a radiové zaměřování v geodesii a kartografii a spoluautorem celostátní učebnice „Geodézie“ pro posluchače stavebního inženýrství.