Major v.v. RNDr. Jacek Kerum

Jacek Kerum se narodil 13. února 1943 v Przemyślu v Polsku slovenskému otci a polské matce. V roce 1944 zde otce zatklo gestapo a rodinu převezlo do sběrného tábora v tehdy sudetských Svitavách a otce uvěznilo ve věznici v Lanškrouně. Shodou šťastných událostí a náhod v průběhu osvobozování naší vlasti zde přežili konec války a v osvobozených Svitavách již zůstali. Zde se mu také narodili ještě další 3 sourozenci. Školní docházku absolvoval postupně od základní školy v Moravském Lačnově a Svitavách po jedenáctiletou střední školu, kterou ukončil v roce 1960 maturitou.

Již od 1. třídy základní školy chtěl být pilotem. Svůj sen začal naplňovat v roce 1958 výcvikem pilota větroňů v Aeroklubu Svazarmu Moravská Třebová. Po maturitě se snažil nastoupit ke studiu ve Vojenském leteckém učilišti v Košicích, avšak na rozdíl od svých kolegů v aeroklubu se mu do letecké školy dostat nedařilo. Později se dozvěděl, že jeho žádosti nelze vyhovět pro příbuzenský vztah se strýcem jeho matky, žijícím v té době ve Francii v Paříži. Doma se o tom nikdy nehovořilo, protože jeho matka svého příbuzného nikdy nepoznala a poznat ani nemohla z důvodu jeho emigrace ihned po skončení bojů 1. světové války.

Přesto se chtěl na letiště dostat. Po informaci, kdy bylo jasné, proč nemohl do letecké školy nastoupit, volil jako menší zlo školu vojenských specialistů, obor Letecká meteorologie ve Spojovacím učilišti Podjavorinských partizánů v Novom Meste nad Váhom. Do školy nastoupil v roce 1963 nejprve do základního výcviku v Trenčíně a od roku 1964 do Spojovacího učiliště. Protože ho meteorologie zaujala již jako plachtaře, tak ho volba této specializace nakonec na letiště přivedla. Stalo se tak v roce 1966, kdy v hodnosti poručíka vojenské povětrnostní služby nastoupil k povětrnostní službě 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Čáslavi. Dne 8. června 1968, příznačně v den svátku sv. Medarda, se oženil. Jeho služba v Čáslavi však netrvala dlouho. 21. srpna 1968, v den, kdy nastupoval do celodenní směny, mu praxi u nadzvukových letadel překazila akce vojsk Varšavské smlouvy. Za nastalé situace, kdy docházelo k redislokaci a spojování leteckých útvarů byl ještě téhož roku převelen k vrtulníkovému letectvu, 50. spojovacímu leteckému pluku v Praze-Kbelích, jemuž velel mjr. Ivan Adam. Jednalo se o zásadně jiný způsob meteorologického zabezpečení leteckého provozu, než tomu bylo u nadzvukových letadel v Čáslavi. Znamenalo to úplně novou zkušenost jak ve způsobu plánování létání, tak v leteckém výcviku vůbec. Vrtulníky byly na letišti ve Kbelích pouze dislokovány, útvar byl umístěn v kasárnách mimo letiště, které bylo pod správou 7. leteckého oddílu Velitelství PVOS, a tak se na věži řízení letového provozu při zabezpečení provozu svého útvaru potkávaly směny dvou meteorologických pracovišť.

V průběhu následujících událostí, kdy od roku 1970 probíhala v obou útvarech nechvalně známá redukce jak leteckého, tak ostatního personálu, došlo ke sloučení obou útvarů do jednoho celku - Leteckého oddílu Velitelství letectva a PVOS MNO (později 3. dopravní letecký pluk MNO) a tak se Jacek Kerum stal příslušníkem nově sestavené povětrnostní služby dopravního leteckého útvaru. Část klasického letectva zůstávala k dispozici plnění speciálních dopravních úkolů armády ve Kbelích, vrtulníková část byla mobilním zprostředkovatelem letů se speciálním posláním při různých velkých cvičeních v terénu. A tak na něj jako služebně nejmladšího příslušníka služby většinou připadlo zabezpečení polní jednotky vrtulníků. To mu vyhovovalo, byl svým pánem, velitelem odloučené skupiny a hlavně – poznával jiný způsob zabezpečení, který mu velmi připomínal dobu, kdy byl plachtařem v aeroklubu. Velkým přínosem pro něj byla možnost zúčastňovat se jako další člen posádky záletů počasí.

Bohužel i zde ho dostihly důsledky prověřování spolehlivosti vykonávat vojenskou službu, kdy mu bylo po prověrkách zastaveno povyšování, odměňování i studium na tehdejší VAAZ v Brně se zdůvodněním, že na funkci, kterou zastával, není plánováno vysokoškolské vzdělání. Tato z dnešního pohledu skrytá diskriminace vyvrcholila po jednom nespravedlivém střetu s velením útvaru náznakem, že by si měl podat žádost o odchod do zálohy. Stalo se, žádost podal v únoru 1976 a jako jeden z důvodu odchodu uvedl i tuto skrytou praktiku. Naprosto netradičně si stanovil podmínku odchodu k 1. červnu téhož roku. Kupodivu mu bylo ke dni 1. července 1976 vyhověno.

Okamžitě po podání žádosti se zajímal o možnost pracovat jako civilní letecký meteorolog na letišti v Praze-Ruzyni. Proto ihned po propuštění do zálohy získal zaměstnání v Českém hydrometeorologickém ústavu, v odboru letecké meteorologie jako letecký meteorolog na letišti v Praze-Ruzyni. V novém prostředí se díky diametrálně odlišnému přístupu k jeho osobě rychle začlenil do kolektivu spolupracovníků. V průběhu této praxe si osvojil zásady zabezpečování civilní letecké dopravy podle norem Mezinárodní organizace civilního letectví - ICAO. Využil také bezprostřední nabídky ke studiu při zaměstnání na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V roce 1983, po šestiletém snažení, ukončil studium letecké meteorologie a získal akademický titul Doktor přírodních věd - RNDr.

Po politických změnách v republice v roce 1989 a následně i v armádě mu bylo rehabilitační komisí oznámeno, že na základě důvodů uvedených v žádosti o převod do zálohy v roce 1976 se na něj vztahuje zákon o rehabilitaci a že má možnost znovu nastoupit službu v armádě. Kontaktoval tedy tehdy vedoucí představitele vojenské povětrnostní služby, aby se o této záležitosti informovali a následně my bylo sděleno, že tato možnost reálně existuje. Podal si tedy žádost a v roce 1990 proběhla jeho reaktivace, byla mu udělena hodnost major a nastoupil znovu k leteckému útvaru ve Kbelích - 3. dopravnímu leteckému pluku FMNO. Tentokrát hned jako náčelník povětrnostní služby útvaru dostal za úkol službu konsolidovat. Na základě zkušeností a praxe z letiště v Ruzyni ji bylo třeba převést na poskytování meteorologických informací podle norem ICAO vzhledem k tomu, že se do naší republiky začalo létat ze západních zemí, kde tato praxe běžně fungovala.

Díky vstřícnosti tehdejšího velení útvaru, tedy plk. Jiřího Procházky a jeho zástupců pplk. Josefa Procházky pro klasické letouny a pplk. Miloslava Meduny pro vrtulníky a zodpovědného přístupu celé skupiny meteorologické služby ve Kbelích se tento úkol podařilo během krátké doby splnit. A nejen to, stejně úspěšně proběhlo i proškolení leteckého personálu, který mohl létat „na západ“ jedině tehdy, pokud bude, co se týče meteorologie, ovládat normy ICAO. Ve stejném duchu, tedy podle norem ICAO, proběhlo i zabezpečení 1. „Airfest“ leteckého dne s mezinárodní účastí, který se uskutečnil ve Kbelích. Následně zabezpečoval i další letecké dny, které dále probíhaly na letišti v Hradci Králové, avšak nejen zabezpečoval, ale zaškoloval do zabezpečení i další příslušníky služby.

V roce 1992 předal službu ve Kbelích kpt. Malcovi a přešel na Generální štáb AČR do odboru vzdušných sil, které v té době velel plukovník František Padělek, na pracoviště Hydrometeorologické služby AČR, kterému velel její náčelník  plukovník František Sochor. Úkolem Jacka Keruma bylo, na základě zkušeností z civilní meteorologické služby, sestavit pro vojenské letectvo normy ICAO tak, aby vyhovovaly vojenským potřebám. Po ročním působení a ukončení tohoto úkolu byl převelen na Hlavní Povětrnostní Ústředí, kde měl jako zástupce náčelníka HPÚ pro provoz, výzkum a spojení pokračovat s celým kolektivem v modernizaci služby v rámci celého letectva. Tento nelehký úkol koordinoval plukovník Antonín Mohelník, se kterým si vbrzku pracovně velmi dobře rozuměli. V první řadě však na něj po příchodu k HPÚ spadl úkol dokončit jeho přestěhování z kasáren v Praze-Karlíně do objektu v Praze-Ruzyni a tam pokračovat v modernizaci služby. Že byla práce celého HPÚ úspěšná, potvrdila i návštěva delegace Vojenského výboru NATO – meteorologické sekce, která konstatovala schopnost naší meteorologické služby začlenit se do struktur NATO.

Major RNDr. Jacek Kerum ukončil službu ve vojenské letecké meteorologii dosažením věku, kdy služba pro vojáky z povolání končila odchodem do výslužby. V roce 1998 odešel do zálohy, ale v práci meteorologa pokračoval i nadále, tentokrát v Ústavu fyziky atmosféry AVČR jako odborný výzkumný pracovník. Během své nepřetržité praxe se i nadále věnoval bezmotorovému létání, ale rovněž i pedagogické činnosti ať již ve Vyšší střední letecké škole, v leteckém výcvikovém centru ČSA v Praze-Ruzyni nebo v Ústavu letecké dopravy ČVUT. Mimo to publikoval stati o meteorologii i v časopisech Pilot a Flying Revue, kde mu vyšel i Sborník článků s tématikou zaměřenou na bezpečnost leteckého provozu z pohledu povětrnostních vlivů. Meteorologie se mu tak stala nepřetržitým celoživotním povoláním s cílem zabezpečovat meteorologickými informacemi prakticky všechny složky leteckého provozu, tedy od tak zvaného všeobecného letectví, sportovního létání, přes soukromý a firemní provoz, vojenskou leteckou činnost až po tak zvanou velkou dopravu.