Gustav Peša

Jeho otec, člen České strany sociálně demokratické odešel na konci 1. světové války za prací do Německa, kde se nakonec stal zakládajícím členem Komunistické strany. Jeho politická angažovanost byla příčinou jeho pozdější ztráty zaměstnání a tak využil nabídku pracovat u obchodního zastoupení SSSR, kam nakonec rodina trvale přesídlila v roce 1932.

Zde Gustav Peša dokončil studia na střední škole a v roce 1939 byl odveden do armády, avšak vojenský výcvik neabsolvoval a byl převeden do zálohy. V témže roce zahájil studium meteorologie na moskevské universitě, kde až do zahájení války absolvoval celkem 4. semestry.

Před zahájením války se v roce 1940 Gustav Peša oženil a v manželství se mu narodila dcera. Po vypuknutí války byla většina dětí z Moskvy evakuována do východních oblastí Ruska, kde jeho dcera zemřela na onemocnění tyfem. V domnění, že ve válce zahynul, se jeho žena později znovu provdala. Pohnutý osud měli rovněž tři z jeho pěti starších bratrů. Nejstarší František, člen Komunistické strany Německa byl v roce 1931 zavražděn příslušníky úderných oddílů Sturm-Abteilung (SA). Obdobným způsobem ve 30. létech zahynul v Jižní Americe bratr Rudolf, který tam původně odjel za prací a nakonec se stal členem Komunistické strany Argentiny. Bratr Viloš, který se nejprve vystěhoval do Brazílie a později se vrátil zpět do Sovětského svazu, zahynul v roce 1941 jako pilot sanitního letadla při havárii v pohoří Altaj. Pouze bratři Bedřich a Walter zemřeli přirozenou smrtí v roce 1946 v Moskvě, resp. v roce 1984 v Baškirii.

Po německém napadení Sovětského svazu byl Gustav Peša dne 30. července 1941 odveden do armády a na frontě v oblastech severně od Leningradu u Murmansku se v německém obklíčení se svým praporem podílel na obraně silničních a železničních komunikací. Po třech měsících nepřetržitých urputných bojů a za naprostého nedostatku potravy přežilo válečné útrapy pouhých 45 vojáků z původního počtu 700 příslušníků praporu. Po svém zotavení se v létě 1942 stal příslušníkem jednotek speciálního průzkumu 25. tankového praporu Voroněžského frontu a vzhledem ke své výborné znalosti německého a ruského jazyka se v rámci voroněžsko-charkovské operace aktivně podílel na provádění výzvědné činnosti v hloubce německých vojsk a rovněž na navádění vlastních leteckých jednotek na nepřátelské cíle. Při jednom z leteckých útoků přišel následkem tlakové vlny na přechodnou dobu o sluch a řeč.

Na základě nařízení Štábu voroněžského frontu čj. 2809 ze dne 28. dubna 1943 byl jako bývalý československý státní příslušník převelen k tehdejšímu 1. československému samostatnému polnímu praporu. Zde začal působit jako Pomocník osvětového důstojníka a v této funkci setrval až do osvobození Československa v roce 1945. Po osvobození byl Gustav Peša v Praze dne 31. května 1945 demobilizován a bylo mu přiznáno československé státní občanství. Protože se ocitl v neznámém prostředí bez jakéhokoliv zázemí a prostředků požádal v té době o přijetí do služebního poměru vojáka z povolání.

Jako bývalý vysokoškolský student meteorologie se tak dne 1. října 1945 stal v hodnosti rotmistr letectva příslušníkem Zvláštní čety vojenské povětrnostní služby na letišti v Praze-Ruzyni. Po absolvování Kurzu velitelů a správců povětrnostních stanic působil v roce 1946 při Škole povětrnostní služby nejprve jako Velitel školní povětrnostní stanice a potom jako Zatímní velitel čety povětrnostní ústředna. V roce 1947 byl ustanoven do funkce Velitel povětrnostní stanice na letišti v Praze-Kbelích. Důstojnický kurz při Letecké vojenské akademii v Hradci Králové absolvoval v letech 1949 až 1950 a stal se poručíkem letectva.

Dne 13. července 1951 byl ustanoven do funkce Velitel čety Školy důstojníků v záloze a zároveň byl pověřen výkonem funkce Velitel školy povětrnostní služby v Prostějově, přičemž v lednu roku 1952 začal působit ve funkci jejího velitele. Později vykonával funkci Velitel 1. školního oddílu a Velitel učební skupiny povětrnostní při Škole pozemních specialistů letectva v Žamberku. Při reorganizaci této školy odešel v roce 1958 k Hlavnímu leteckému povětrnostnímu ústředí do Prahy, kde působil jako Letecký meteorolog pro sál bojového velení Ústředního velitelského stanoviště PVOS a letectva. Počátkem 60. let přešel k Ústřednímu velitelskému stanovišti PVOS, kde v hodnosti podplukovník působil jako Starší meteorolog až do odchodu do výslužby v roce 1976.

V poválečném období se stal členem Československého aeroklubu, kde se věnoval bezmotorovému létání, zároveň zde působil jako instruktor a stal se držitelem mezinárodního plachtařského výkonnostního odznaku Stříbrné C.

Počátkem 50. let Gustav Peša onemocněl plicní chorobou a na doporučení lékařů se začal věnovat běhům na dlouhé vzdálenosti a maratónskému běhu. Během svého života absolvoval tento člověk s ryzím lidským charakterem celkem 305 maratónských závodů, přičemž ani jeden z nich nevzdal. Tímto vytvořil ve své kategorii dosud nepřekonaný národní rekord. Na jeho počest se každoročně v pražských Dolních Chabrech pořádá „Velká cena Gustava Peši“ v maratónském běhu. V únoru roku 2008 byla v této pražské městské části na počest podplukovníka Gustava Peši nazvána jeho jménem jedna z místních ulic.

Podplukovník Gustav Peša