Ferdinand Šrůta

Podplukovník Ferdinand Šrůta (původním jménem Schrutta) se narodil dne 7. března 1910 v Praze. V předválečném období nejprve v létech 1935 až 1937 působil jako poručík u Dělostřeleckých pluků 111 a 126 v Košicích a Žilině. Od srpna 1937 potom v hodnosti nadporučík vykonával funkci Referent pro meteorologii a balistiku dělostřelectva I/4 oddělení (dělostřeleckého) Vojenského technického a leteckého ústavu MNO. Zde se podílel na provádění intenzivních meteorologických pilotovacích měření a dalších výzkumných činností na dělostřelecké střelnici v Hľbokém pri Senici. Na základě jejich výsledků se podílel na vydání služební knihy (předpisu) Balistická a dělostřelecká meteorologie a vydal první dělostřelecké Aerologické tabulky balistických hustot k opravám balistických a aerologických vlivů na střelbu.

Během německé okupace působil jako Aktuární adjunkt u Ředitelství českomoravské zbrojovky v Praze, kde se v létech 1943 až 1944 zapojil do odbojové činnosti, když působil jako spojka mezi pražským ústředím a ilegálními skupinami působícími u výrobních závodů v Brně a Kuřimi. V době vzniku pražského povstání nejprve jako velitel ozbrojené povstalecké skupiny během dne 5. května 1945 vojensky obsadil a bojem bránil garáže, sladovnu a cihelnu v Praze-Podbabě. Později téhož dne večer kolem 21. hodiny utrpěl při boji o dejvické nádraží v prostoru dnešního Vítězného náměstí těžké zranění obou nohou způsobené německou kulometnou palbou. Po tomto zranění mu zůstaly doživotní trvalé zdravotní následky v podobě silného kulhání na obě nohy.

V roce 1945 se stal příslušníkem obnoveného Vojenského technického a leteckého ústavu MNO, kde v roce 1946 vydal odbornou publikaci Výstupná rychlost pilotovacích balonků ze dvojitého zaměřování, která se zabývala problematikou meteorologických měření směru a rychlosti větru ve vyšších vrstvách atmosféry pomocí optické pilotáže neupoutaných meteorologických balónků. V letech 1946 až 1949 externě vystudoval obor meteorologie na Přírodovědecké fakultě University Karlovy a jako jeden z prvních poválečných vojenských meteorologů získal titul Doktor přírodních věd - RNDr.

Od 1. září 1947 byl ustanoven na služební místo Referent dělostřelectva a plynové služby (dnes chemického vojska) při nově vytvořeném Oddělení povětrnostní služby Velitelství letectva Hlavního štábu. Jeho úkolem bylo řešit otázky vědeckého výzkumu a vývoje v oblastech meteorologie dělostřelectva a plynové služby, odborně řídit meteorologická měření a pozorování na střelnicích dělostřelectva a u dalších jednotek povětrnostní služby polního dělostřelectva a dělostřelectva proto letadlům, navrhovat metody a přístroje pro účely balistické a plynové meteorologie, zpracovávat příslušné odborné příručky a předpisy a řešit otázky klimatologie.

Po nezákonném propuštění pplk. Miloslava Štěpánka, jej vystřídal ve funkci a od 1. ledna 1949 až do roku 1953 vykonával funkci přednosty Oddělení povětrnostní služby Velitelství letectva a zároveň odborného přednosty (později náčelníka) vojenské povětrnostní služby.

Na přelomu 40 a 50 let se osobně zasadil o rozšíření tehdejší sítě terénních vojenských meteorologických stanic dislokovaných mimo stálá vojenská letiště (např. zřízení stanic Churáňov, Telč, Přimda, Luka, Červená u Libavy, aj.), které později při reorganizaci vojenské povětrnostní služby dnem 1. ledna 1954 byly převedeny do podřízenosti tehdejšího Státního hydrometeorologického ústavu (dnes ČHMÚ), přičemž většina z nich zde působí až do současnosti.

Počátkem 50. let byl protagonistou a hlavním hybatelem tehdejších snah o další rozšiřování výše zmiňované sítě terénních meteorologických stanic, rozšíření počtu osob a působnosti Oddělení povětrnostní služby Velitelství letectva a o zachování nadále sloučené organizační struktury vojenské povětrnostní služby tvořené jejími složkami u letectva, dělostřelectva a chemického vojska. Bohužel v tomto svém snažení v té době nenacházel žádné pochopení u hlavních funkcionářů Velitelství letectva MNO.

Z archivních fondů ministerstva obrany bylo zjištěno, že koncem roku 1951 zaslal písemnou stížnost Ministrovi národní obrany ČSR na přístup tehdejšího Velitele letectva MNO (divizní generál Josef Hanuš) a Náčelníka štábu Velitelství letectva MNO (brigádní generál Jan Reindl) k řešení otázek vnitřního chodu a nedostatků v rámci vojenské povětrnostní služby, včetně otázek její další výstavby. Protože hlavní představitelé MNO jeho představy o činnosti a organizaci vojenské povětrnostní služby nadále odmítali, v průběhu roku 1952 se jako poválečný člen KSČ obrátil s obdobnou stížností i na Ústřední výbor KSČ. V té souvislosti na něj velitel letectva podal trestní oznámení pro podezření spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy.

Výsledek šetření kontrolních orgánů plně odpovídal tehdejší společensko-politické situaci. Stížnost byla uznána jako částečně oprávněná, Velitel letectva MNO a Náčelník štábu Velitelství letectva MNO byli upozorněni na nedostatky ve velitelském a stranicko-politickém přístupu k řešení otázek řízení a organizace vojenské povětrnostní služby, přičemž šetření trestního oznámení podané velitelem letectva bylo jako neprokázané zastaveno.

Podplukovník RNDr. Ferdinand Šrůta byl za svoje neúnavné snahy o výstavbu a rozvoj vojenské povětrnostní služby a pro svoji politickou nepřijatelnost (sic byl poválečným členem KSČ) propuštěn dne 3. srpna 1953 do zálohy ze zdravotních důvodů na základě stanoviska určené přezkumné lékařské komise o jeho 75 % celkové tělesné invaliditě vzniklé vlivem zranění v průběhu pražského povstání v roce 1945.

Následně byla dnem 1. ledna 1954 vojenská povětrnostní služba reorganizována, Státní meteorologický ústav MNO (dnešní ČHMÚ) přešel společně s terénními meteorologickými stanicemi a dalšími složkami mimo rezort obrany. Dosud společně organizovaná povětrnostní služba letectva, dělostřelectva a chemického byla podle sovětského vzoru vedení vojenských operací na příštích téměř 60 let rozdělena na tři prakticky samostatné vojenské povětrnostní (později meteorologické) služby organizované u jednotlivých druhů vojsk.

Důsledky tohoto, pro vojenskou meteorologii, fatálního rozhodnutí se podařilo definitivně odstranit teprve v průběhu let 2006 až 2011, kdy došlo k opětovnému organizačnímu sloučení všech vojenských meteorologických služeb do současné Hydrometeorologické služby AČR.

Další osudy Ferdinanda Šrůty, kromě skutečnosti, že koncem minulého století žil v Havlíčkově ulici a po roce 2000 v Domově seniorů, náměstí Svobody 1475 v Úvalech u Prahy, nejsou prakticky známy. V nedávné době bylo zjištěno, že v roce 1985 vydal drobnou historickou monografickou publikaci pod názvem Hrdinové neumírají - Přehled památníků světové války 1939 - 1945 (vydal OV KSČ Praha - východ), popisující pomníky a hroby padlých v okrese Praha-východ v letech 1939 až 1945. Na sklonku života si pořídil vlastní osobní počítač a pro potřeby Kroniky města Úvaly začal psát texty na různá historická témata, která jsou zde dosud zájemcům k dispozici.