Vzpomínky jednoho z elévů Vojenského zeměpisného ústavu

Jsem jedním z elévů, který ve věku patnácti let nastoupil 1. září 1949 do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Mému přijetí předcházely přijímací zkoušky v Banské Bystrici a následující období jsem prožíval s pocity napětí a očekávání, jak se tohoto svého rozhodnutí o vstupu do života zhostím. Bylo to mé samostatné rozhodnutí bez zásahu mých rodičů, kteří mne a mé další sourozence vychovávali v době fašistické okupace. O to horší však bylo, že jsme žili od roku 1939 do roku 1945 na území tzv. Sudet, které bylo připojeno k nacistické říši. Byla to doba, kdy jsme se jako děti z českých rodin museli podřizovat německému pořádku.

V srpnu 1939 byly v Sudetech zrušeny české školy a nám fašisté vtloukali do podvědomí podřízenost jejich jazyku, morálce a příslušnosti k tzv. „velkoměmecké říši.“ Celé období oněch šesti let to byl život ve strachu a ústrcích, který jsme mlčky museli trpět nejenom ve škole ale i mimo ni. Touto strašnou předehrou začínal můj chlapecký život a školní léta.

Po osvobození sovětskou armádou v roce 1945 jsme jako děti z českých rodin začali prožívat svá další léta již ve svobodě a také radost z toho, že jsme začali chodit do české školy. Ta dětská léta od 1. třídy obecné školy do mých dvanácti let tak byla těžkou zkouškou před novou, docela šťastnější dobou a budoucností, která byla před námi.

Nastala nová etapa ve vzdělávání v české škole, kterou jsem zakončil tzv. „jednoročním učebním kurzem“ zřízeným proto, abychom si doplnili mezery, zaviněné fašistickou okupací. Začal se naplňovat nový běh života v novém světě dětském a chlapeckém, před vstupem do světa dospělých.

Zkoušky pro přijetí do učebního výcvikového střediska při VZÚ jsem úspěšně absolvoval, což mě velice potěšilo o to více, že v mém případě šlo o obor kartolitografie. Celá tři léta jsem působil jako elév v kartolitografii pod velením tehdy kpt. Josefa Vlastníka. Mohu uvést, že tento učitel a představitel tohoto oboru byl pro mne a určitě i pro ostatní mé spolužáky člověkem, který nás naučil poznávat taje tohoto oboru tak důležitého pro mapovou tvorbu VZÚ. Měl k nám kamarádský vztah, který se projevoval v každé jeho činnosti – jak při výuce, tak i v našich osobních zájmech. Zpracovával pro nás i učební pomůcky, zaměřené na litografii, kartografii i tisk. Rád vzpomínám na části výuky – na přípravu tuší, broušení litografických kamenů včetně postupu kresby na zinkové desky a používání dalších grafických metod. Výsledky těchto prací byly pak použity při našich závěrečných zkouškách pro dokumentování výsledků naší přípravy a pro zařazení na jednotlivé pracoviště VZÚ. Dvě litografické práce, které mě na památku zůstaly, jsou připomínkou let strávených ve středisku a také jako vzpomínka na přátelské ovzduší ve kterém jsem v té době žil společně s opravdovými kamarády ze Slovenska i z Čech.

Zaměření výuky a praxe nebylo pouze jednosměrné – šlo rovněž o geodézii, fotogrammetrii, topografii a další související obory, hlavně reprodukční. Vzpomínám také na praktický výcvik v terénu – polní topografické mapování, nivelaci i na stavbu trigonometrické věže u Husince. Velmi bohatá byla kulturní, sportovní a estetická výchova a činnosti s nimi související, které dotvářely naše celkové charakterové vlastnosti.

Po ukončení výcvikového a učebního střediska VZÚ včetně vojenské základní služby jsem se stal vojákem z povolání. Bylo to rovněž období, kdy se náš společný život ukončil, a my jsme se rozešli na různá pracoviště podle vybrané profese. Tehdy jsem byl převelen do VTOPÚ Dobruška, dále pak do Vojenského kartografického ústavu v Banské Bystrici a v Harmanci. V roce 1952 jsem začal samostatně pracovat v terénu při revizi německých map (tzv. „modráků“) v prostorech v okolí Brna, Vyškova, Náměště nad Oslavou, Slavkova a Hodonína. Práce to byla náročná a odpovědná; jako dalších podkladů bylo třeba přímo v terénu využívat lesních a katastrálních map, leteckých snímků a zjišťované změny pak zakreslovat podle značkového klíče do modráků.

Po splnění tohoto úkolu, který byl také náročný na čas, jsem byl jako kartolitograf převelen k 2.VZÚ Banská Bystrica, na kartografické pracoviště v Harmanci kde jsem pracoval na oddělení, jehož vedoucím byl tehdy kpt. Ing. Miklošík. Podílel jsem se na plnění konkrétních kartografických úkolů; v tomto novém kolektivu jsem se cítil velmi dobře – mohu konstatovat, že i zde byl život všestranně velmi bohatý. Rozdíl oproti předchozím letům byl v tom, že prakticky bezstarostný život byl již minulostí, musel jsem si uvědomovat novou zodpovědnost za svou práci a celou svoji činnost.

V roce 1955, kdy jsme s manželkou očekávali rodinu, nastaly okolnosti, kdy jsem přes pocity silné sounáležitosti s VZÚ a svojí prací, kterou jsem měl mnoho let velmi rád, ji musel opustit.

Závěrem – jistě by se daly mé vzpomínky a na život spjatý s vojenskou zeměpisnou službou a VZÚ daly vyjádřit obsáhleji. Podstatné je, že celá tato etapa ve mně zanechala hluboké vzpomínky, jak na své představené a spolužáky - elévy, tak na práci kterou jsem s pocity odpovědnosti vykonával. V mém věku se dnes velmi často vracím na své mládí jak ve vzpomínkách, tak k prohlížení fotografií a materiálů, které jsem si shromažďoval.

Mé poděkování bych chtěl vyslovit i všem kamarádům-elévům z roku 1949, kteří organizovali naše setkání, která byla svědectvím našeho hlubokého vztahu k době, kterou jsme společně prožívali od našeho chlapeckého období až po období, kdy se naše životní cesty rozdělily.