Na Žofíně se samozřejmě také tancuje, ale rozhodně ne jako v té pražské odrhovačce, ve které facka přiletí a frajér odletí. Žofín to není žádná zakouřená knajpa, ale „hochnobl“ podnik prvotřídní jakosti ve kterém se odehrávají koncerty věhlasných umělců, reprezentační plesy, výstavy a přehlídky mezinárodní úrovně.

Novoresanční palác Žofín stojí na Slovanském ostrově a je z nejvýznačnějších architektonických skvostů. Je to památkově chráněná budova, ve které se již r. 1848 konal Slovanský sjezd, kterému předsedal František Palacký. A do tohoto chrámu kultury, ve které se konají ty nejprestižnější akce celonárodního a celopražského významu, přehlídky předních hudebních těles národních, ale i evropských a celosvětových. Střídají se zde symfonické orchestry pod řízením známých dirigentů z celého světa a zpívají celebrity, ozdoby významných koncertních síní světové kultury.

A k této budově, ve které září ohromné lustry se zlatými ověsy, zrcadlové stěny a parketové podlahy jsou připraveny přijmout taneční páry reprezentačního plesu, pochoduje asi třicet příslušníků armádního útvaru v naleštěných kanadách s harmonikou, kytarou a malinkým bubínkem. Kam to jdou, co tam budou dělat ti vojáčkové v té nádherou zářící budově, které dala jméno samotná arcivévodkyně Žofie?

Taneční sál je již zaplněn maturanty a maturantkami prestižního gymnázia s jejich rodiči a přáteli Soubor vstoupil téměř pořadovým krokem na jeviště, vojáci udělali „vpravo bok“ a na scénu napochodoval vojín a představil soubor, sklapnul „kufry“ a natáhl se jak dlouhý tak široký na vyleštěnou podlahu, rychle vstal a řekl co měl říci, takže se sál s maturanty ještě nezačal smát a soubor začal zpívat o tom jak partyzán, hladový a roztrhán, s puškou v ruce s ohněm v srdci uháněl vpřed. Do toho bubínek podmalovával jednoduché mužné hlasy podmanivým ratataplan. Nevím, zda posluchači nebyli připraveni na nějaký hrdinný tenor a árii toreadora, ale to již vystoupil před soubor harmonikář a spustil píseň amerického nezaměstnaného. Zpíval o tom, že jeho bratr taxikaří, sestra pere prádlo a jen on marně chodí městem sem a tam a hledá práci. Na závěr pak soubor zapěl údernou píseň o tom, že oni, vojáci splní svůj úkol a ubrání mír. Záměry západních armád překazíme! Udělali vlevo bok a do potlesku tancechtivých maturantů odešli, tentokrát bez potupného pádu vojína.

V padesátých letech bylo nepsaným zákonem, že každý taneční pořad byl zahajován kulturním programem a protože armádní soubor Váta Nejedlého byl někde v zahraničí, muselo vzít pražské gymnázium za vděk rotnímu souboru, ve kterém jsem já hrál na harmoniku a zpíval o tom nešťastném americkém nezaměstnaném. Vzpomněl jsem si na tuto epizodu, když jsem v televizi sledoval koncert k osmdesátinám Václava Hybše. Povídal jsem svému pravnukovi, že jsem v tom nádherném sále tenkrát, před více jak padesáti lety zpíval já a nyní tam zpívá mistr Karel Gott. Díval se upřeně do tabletu a posunky mi dával najevo, že ho to vůbec nezajímá.