Do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze jsem nastoupil jako patnáctiletý elév 1. září 1947. Pokládal jsem si to za čest a velký životní úspěch. Z celkového počtu tří set přihlášených nás bylo šedesát povoláno ke zkouškám; z tohoto počtu jich třicet neuspělo a ještě sedm jich neprošlo u zdravotních prohlídek, takže celkový počet prvních poválečných elévů přijatých v roce 1947 byl dvacet tři. Tímto přijetím se navázalo na osvědčený způsob výchovy odborníků pro VZÚ za 1. republiky.

Ihned po zkouškách se nás ujal des. dsl. Jaroslav Chromčák, který se nám věnoval celou dobu zkoušek a potom ještě při zdravotních prohlídkách v ÚVN Střešovice a ve Vojenské nemocnici na Hradčanech. Proces zkoušek i zdravotních prohlídek trval deset dní a probíhal v červenci. Celý tento čas jsme byli stravováni a ubytováni u pomocné roty VZÚ.

Dozor u zkoušek měl p. por. Josef Mísař. Zkoušky se skládaly z kartografické kresby na potlačený modrotisk části mapy. Hodnotila se kvalita čar a celková úprava kresby situace i terénu. Dále byly formou pohovoru zjišťovány celkové, všeobecné znalosti uchazečů.

Po nástupu 1. září 1947 jsme byli vystrojeni, stravováni a i ubytováni péčí pomocné roty VZÚ. Byli jsme vedeni jako samostatná školní četa. Vychovatele nám dělali rtm. dsl. Otto Hlupík, des. pres. sl. Josef Vytlačil a des. pres. sl. Vladimír Ditrich. Tito pánové s námi bydleli na světnicích, prováděli pořadový výcvik beze zbraně, vyučovali základní řády a předpisy, zásady vojenského chování a absolvovali s námi ranní rozcvičky a tělesnou přípravu.

Po odborné stránce jsme byli přiděleni k jednotlivým odborům, a sice ke kartografickému odboru oddělení kresby situace a terénu, oddělení kartografické mědirytiny, k odboru fotogrammetrie a odboru reprodukce. Zde bylo oddělení reprodukční fotografie, oddělení zhotovování tiskových desek a oddělení tiskárny (ofsetový tisk i nátisk) a sazárna.

Dále jsme v rámci praktického výcviku u jednotlivých odborů navštěvovali společně kartoreprodukční školu VZÚ. Ředitelem byl náčelník kartografického odboru pplk. Ing. Frýbort, vyučujícími mjr. RNDr. Kousal, vědecký pracovník v oboru mapových zobrazení, dále škpt. Kašička, náčelník oddělení zvláštních map, kpt. Hůla, náčelník oddělení kresby terénu, kpt. Myška, náčelník oddělení kresby situace, a npor. RNDr. Čermín, vědecký pracovník u odboru reprodukce (též bývalý elév předválečného VZÚ).

Všichni tito pánové byli na slovo vzatí odborníci a výborní pedagogové. Až do února 1948 jsme studovali angličtinu, kterou přednášel vysloužilý plukovník anglické armády. S odstupem času mohu říci, že jak praktický výcvik, tak teoretické studium včetně studia angličtiny měly díky fundovaným pedagogům a vychovatelům vysokou úroveň, hodnou tehdy evropské a světové úrovně VZÚ.

Dovršením sedmnáctého roku se každý elév podrobil dobrovolnému odvodu a nastoupil dvouletou presenční službu. Během ní jsme absolvovali výcvik se zbraní, ostré střelby a poddůstojnickou školu pod vedením kpt. Bedřicha Zoula. Při studiu poddůstojnické školy získali všichni elévové střelecký odznak 2. třídy (červená stužka se stříbrným lipovým lístkem), což tenkrát, v roce 1949, představovalo hodinu vycházky přes večerku bez žádání u raportu. Po absolvování poddůstojnické školy jsme dostali hodnost svobodníka a to již byly dvě hodiny přes večerku.

Na podzim v roce 1949 byl ve VZÚ Banská Bystrica zřízen přípravný kurs pro Vojenskou akademii (obdoba školy důstojnického dorostu). Ředitelem kursu byl tehdy mjr. Ing. Jaromír Bátěk, jehož osobnost byla zárukou vysoké úrovně a kvality výuky.

Vyučujícími byli opět důstojníci VZÚ; český jazyk, literaturu a dějepis přednášel odborný asistent filologické fakulty University Karlovy, voj. zákl. sl. Miroslav Holub. Tímto přípravným kursem prošla část bývalých elévů, kteří po absolvování Školy důstojníků v záloze, Ženijně- technického učiliště směr topo a Vojenské technické akademie dosáhli významných postavení v topografické službě (elév Jaroslav Barachovský †, elév František Miklošík, elév Jan Kříž, elév Jaroslav Novotný a jiní).

V armádě se vracíme, sice pomalu, ale doufám, že jistě, k tradicím, za které se rozhodně nemusíme stydět – k tradicím legií od Zborova, Bachmače, Vouziérs, Dos Alto, což jsou v naší národní historii pojmy. Mnoho legionářů se podílelo na založení pražského VZÚ v roce 1919 a dále na jeho dalším budování a rozšiřování. I toto je čestná tradice, se kterou by zejména mladí pracovníci měli být seznamováni. Legionářská tradice byla umělecky vyjádřena sousoším tří francouzských legionářů v boji, semknutých zády k sobě; sousoší bylo umístěno pod schodištěm před hlavním vchodem do budovy VZÚ.

Jakákoli lidská činnost je podmíněna třemi základními faktory. Jsou to: 1. sám člověk se svými fyzickými a psychickými schopnostmi a morálně-volními vlastnostmi; 2. jeho materiálně-technická vybavenost (jako vojáci říkáme „výzbroj a výstroj“) a nesmírně obsažná a složitá technika; 3. místo, latinsky topos, kde se člověk se svými schopnostmi, vlastnostmi a vybavením bude pohybovat.

Já osobně, jako elév-patriot – kartograf, topograf, geodet a nakonec vševojskový topograf – vyzdvihuji třetí faktor, apeluji na navázání na slavné tradice VZÚ Praha, pochopitelně v mezích dalšího technického vývoje.

Pokud má elévská paměť sahá, nová budova VZÚ zahrnovala všechny obory, které výsledky své práce naplnily uvedený třetí faktor, a to zhotovováním grafických podkladů místa činnosti, tedy hlavně topografických map. Ve třetím patře to byl astronomicko-geodetický odbor, topografický odbor, fotogrammetrický odbor a výzkum; ve druhém patře konstrukce map a kartografický odbor; v prvním patře velitelství, hospodářská část, oddělení plastických map a zvláštních map; v přízemí pak reprodukční fotografie, přípravna ofsetových tiskových desek, sazárna a tiskárna; v suterénu brusírna tiskových desek, nátiskový lis a sklady. V zadní části druhého patra byly ještě ubikace pomocné roty a v jedné části suterénu kuchyně mužstva, jídelna a kantýna. Ve dvoře stála truhlářská a zámečnická dílna, odděleně kotelna a sklady paliva.

Člověk prochází v životě dvojí orientací – společenskou, která je diskutabilní podle toho, jak se do společnosti zařadí, a pak orientací v přírodě (v prostoru, v terénu), která je exaktní, a tedy neoddiskutovatelná. Lze ji graficky nebo číselně (souřadnicemi) přesně vyjádřit nebo určit. Tuto exaktní orientaci nám elévům dal v plném rozsahu teoretický a praktický výcvik ve VZÚ.

S úctou vzpomínám, a se mnou jistě všichni bývalí elévové, na naše vojenské instruktory a vychovatele, odborné učitele a náčelníky. Každý elév, ať již zůstal jako voják, nebo odešel do civilního života, se vždy plně odborně uplatnil, a to díky teorii a praxi, kterými ve VZÚ prošel. To platilo i pro uplatnění v zahraničí. Vzpomenu-li na posrpnové emigranty (o nichž vím), stačilo, že Ctirad Smolík byl zaměstnancem VZÚ, a ihned byl přijat do Geografického institutu Technické university v Torontu. Nebo další bývalý vojenský učeň, pan Arnstein z nástupního roku 1949, který byl ihned přijat do Zemského zeměměřického ústavu v Mnichově; jistě by se našli i další.

Je pochopitelné, že pouze nostalgickými vzpomínkami se nedosáhne technického ani organizačního pokroku. Je však dobré si připomenout, jaký byl tehdy život v topografické službě, konkrétně ve VZÚ; jaká byla organizace, technika a jak byla vychovávána nová, nastupující generace. Samozřejmě, že soudobé výrobní postupy jsou technicky dokonalejší a rychlejší a že i metody práce topografické služby jsou jiné. Výsledek však musí být stejný – získat hodnotné geografické podklady přiměřené dnešní době a novým požadavkům.

Pplk. v. v. Kamil Čelikovský (*6. 2. 1932 Velké Popovice u Prahy) narukoval v roce 1947 a v sedmnácti letech se podrobil dobrovolnému odvodu. V r. 1951 byl přijat jako podporučík z povolání a pracoval ve funkci kartografa ve VZÚ Praha. V letech 1954 –1958 působil v Banské Bystrici ve 2. kartografickém oddělení a v letech 1958 –1959 v Dobrušce jako topograf 2. třídy u 1. topografického oddělení pplk. Jeřábka. V letech 1959–1963 byl náčelníkem topografické služby 9. tankové divize v Písku a poté jako kartograf 1. třídy zástupcem náčelníka 4. kartoreprodukčního odřadu Tábor (1963 –1966). V letech 1966 –1967 absolvoval kvalifikační zdokonalovací kurs v Brně (u prof. Kuděláska), dva roky pracoval jako geodet u 4. geodetického odřadu v Bechyni a od r. 1969 do r. 1980 byl náčelníkem mapové skupiny u 1. OTOPOS Tábor. V Táboře žije dodnes.