dostalo se mě té cti pronést poslední příspěvek semináře, který je věnován 100. výročí vzniku významné instituce, Československému Vojenskému zeměpisnému ústavu v Praze.

Jak dokládá historie, rodil se postupně. S velkým úsilím vznikl a předčil svou vysokou odbornou úrovní i rozsahem svých činností, již zaniklý rakousko-uherský Vojenský zeměpisný ústavu ve Vídni. Zejména z Rakouské strany nebyla vyvíjena dostatečná snaha o maximální součinnost při vzniku Československé vojenské zeměpisné služby. Ba někdy právě naopak.

Přesto principy důkladnosti, přesnosti a vědecké fundovanosti ve stylu řízení a v odborné práci, které byly dědictvím po vídeňském Vojenském zeměpisném ústavu, podtržené přijetím francouzského vzoru, se plně uplatnily v Československém Vojenském zeměpisném ústavu. V něm se projevil podíl vlastenectví v praxi, význam osobností a tak i výsledky činnosti ústavu pro armádu a veřejnost i s mezinárodními ohlasy.

Odvedená práce v období 1918 až 1938 představovala neuvěřitelnou kombinaci různorodě působících prvků – z počátku použití velmi primitivních technických prostředků, lidí - ve velmi krátké době zacvičených - vojáků základní služby, využívání soukromých tiskáren - a to vše za odborného vedení těmi, kteří byli zvyklí na pořádek, disciplínu a preciznost.

Tyto zkušenosti přivedlo tehdejší "velení“ ústavu k vytvoření specifické cesty růstu a prosperity podniku a způsobu dosahování odborné úrovně, která zůstala již pozdějšímu VZÚ vlastní.

Takové vzdělávání, jakým byla organizace kurzů, školení, téměř v povinné aktivitě vedoucích pracovišť ústavu v domácích a zahraničních odborných institucích, ve sledování odborných a technických novinek a jejich aplikacích v získávání a výměně zkušeností v rámci zahraničních styků a průběžné sledování efektivity tvorby výstupů.

Na druhé straně to byla také hluboká znalost, hodnocení a úcta k tradicím evropské geodézie - nejenom francouzské ale zcela samozřejmě též k rakouské a německé, racionálně veškerého šovinismu zbavené.

Organizace ústavu, jeho působnost a úkoly odpovídaly tehdejší vojenské doktríně orientované k obraně územní celistvosti a suverenity ČSR a nepředpokládající vedení útočné bojové činnosti na území jiných států. Určité zpoždění ve výstavbě armády, a tím i ve výstavbě a činnosti Československého vojenského zeměpisného ústavu byly způsobeny válečnými událostmi na Slovensku a mobilizace proti Maďarsku. Rušivě působily i opakované návrhy ministerstva veřejných prací na okleštění poslání, působnosti a práce vojenské zeměpisné služby i Československého vojenského zeměpisného ústavu.

Civilní zeměměřické práce byly v ČSR řízeny ze dvou resortů: ministerstva financí (řízení katastru, triangulace) a ministerstva veřejných prací (spravovalo nivelační sítě). Zájmovou organizací byl Spolek českých zeměměřičů.

Uvedené orgány podávaly od roku 1918 několik desítek protestů a návrhů k zamezení, či omezení působnosti a činnosti Československého vojenského zeměpisného ústavu a vojenské zeměpisné služby vůbec

V roce 1925 byl Vojenský zeměpisný ústav organizačně i odborně dobudován a schopen pohotově a kvalitně plnit ukládané úkoly. Úspěšně se dokončovala stavba nové budovy pro ústav v Bubenči. Rozvinula se čilá vědecká spolupráce v rámci ČSR i se zahraničím. Příslušníci ústavu zastupovali a reprezentovali československou geodézii, geografii a kartografii v řadě mezinárodních orgánů a komisí. Za toto první období, výstavby ústavu a práce v provizorních, obtížných podmínkách si ústav vydobyl uznání nejvyšších velitelských orgánů československé branné moci, vládních složek ČSR, prezidenta TGM i široké veřejnosti. Zejména za pohotové zpracování a vydání map pro řízení a obranu státu, pro školství a osvětu i pro občanskou potřebu.

Rychlý růst odborné úrovně, dobré pověsti, autority ústavu a jeho příslušníků dokumentuje i skutečnost, že stále více příslušníků ústavu působilo v československých i mezinárodních vědeckých orgánech a na vysokých školách. Aktivně se účastnili mezinárodních sjezdů a sympozií a podíleli se na rozrůstající odborné spolupráci ústavu. Vojenský zeměpisný ústav byl organizačně i odborně dobudován a schopen pohotově a kvalitně plnit ukládané úkoly. Spolupracoval a vyměňoval si publikace se 70 zahraničními a 30 československými ústavy a institucemi. Přes složitost a obtížnost počátečního období budování ústavu se v něm postupně vytvářel a stabilizoval kvalitní kolektiv. Početní stav ústavu byl koncem roku 1925 88 důstojníků, 103 rotmistrů, 10 poddůstojníků, 67 vojáků a 51 civilních zaměstnanců.

Tak jako celá armáda byl i Československý vojenský zeměpisný ústav budován pod vlivem francouzské vojenské mise. Navazoval na vybudované struktury armády, ministerstva obrany, gen. štábu, voj. školství. Tak zeměpisná služba, která v souvislosti s využíváním nových zbraní a způsobů vedení boje ve válce, stoupla společensky na významu. Nezapomeňme na podíl zeměměřičů na výtečném výběru míst pro hraniční opevnění. V neposlední řadě si opět připomeňme oběť těch, kteří v boji i odboji v Čechách a na Slovensku přišli o život.

Každý společenský i technický vývoj pro naši profesi (odbornost) znamená, stejně jak pro každou jinou, jiné a nové úkoly. Je tomu tak i v zeměměřictví, geodézii, inženýrské geodézii, kartografii, užitné geografii , geomatice, kartomatice a jak této pestré škále činností ještě i jinak říkáme a provádíme ji v něčí prospěch.

Tak tomu bylo pro nás vojenské topografy v největší míře i v poválečném období. Nové vedení války přineslo nové, náročnější a stupňující se požadavky na její, chcete-li, geografické, zabezpečení. Proto musela mít a měla svůj rámcový plán činnosti. I tehdy služba nazývající se „topografickou“ byla rozšiřována a prohlubována. Splnila co bylo třeba. A nenechali jsme nikomu do toho mluvit. To je naše parketa! V hloubce i v celé šířce. Technicky i technologicky. Záleželo jen na nás.

Názorně to popsal neuvedený autor na www. geoservice.army.cz v článku „ Vojenská geografie po druhé světové válce“.

(Ministerstvo obrany, Odbor vojskového průzkumu a EB, Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie.)

Budu se snažit vybrat podstatné k tématu semináře týkající se „100 let VZÚ“.

Stručně chronologicky :

- V r. 1952 byla fotoletecká skupina, která byla dosud součástí VZÚ, přepodřízena Velitelství letectva.

- Kromě již existujícího Vojenského výcvikového střediska při VZÚ pro učně karto-polygrafických profesí a topografických a geodetických kurzů pro důstojníky od vojsk, byla ve VZU od r. 1948 zahájena příprava důstojníků-vysokoškoláků jiných čísel vojenských odborností. Dovršena byla v r. 1951

- Na počátku padesátých let byly vyčleněny z Vojenského zeměpisného ústavu v Praze tři samostatné celky, oddělením z původního VZÚ a to podle odbornosti. Technicky, prakticky, technologicky a velitelsky. Z nich se postupně a na dlouhá léta, vytvořila tři samostatná, odborně odlišná zařízeni Vojenské topografické služby. Byly to její zařízení rozhodující – Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ Praha), Vojenský topografický ústav (VTOPÚ Dobruška) a Vojenský kartografický ústav (VKÚ Harmanec) ( do r. 1960 Banská Bystrica).

Reorganizaci a působnost vzniklých celků charakterizovali následující odborné působnosti, dříve historicky v podstatě již připadající Vojenskému zeměpisnému ústavu jako takovému:

– 1. VZÚ (Praha), přejmenovaný v r. 1952 na 1. vojenský kartografický ústav a v r. 1958 zpět na Vojenský zeměpisný ústav. Byl předurčen pro kartografickou tvorbu a tisk topografických, maloměřítkových a speciálních map, pro vojenskogeografický průzkum a informace a pro přímé kartografické a polygrafické zabezpečování potřeb MNO a GŠ.

– 2. VZÚ (Dobruška), přejmenovaný v r. 1952 na Vojenský topografický ústav. Byl předurčen pro plnění úkolů vojenského mapování, fotogrammetrie, geodézie, geofyziky, pro plánování, zpracování a archivaci výsledků leteckého měřického snímkování, vyměřování a demarkaci státní hranice a výcvik záloh jednotlivých odborností služby.

– 3. VZÚ (Banská Bystrica), přejmenovaný v r. 1952 na 2. vojenský kartografický ústav a v r. 1958 na Vojenský kartografický ústav. Byl předurčen a rozvíjen jako základní kartografická a polygrafická kapacita pro tvorbu topografických map a účelových vojenských tiskovin a pro tvorbu reliéfních map.

Jen při splnění těchto a dalších podmínek bylo možno zajistit potřebu a požadavek na topografické zabezpečení bojové činnosti vojsk. Bylo třeba nově řešit zvýšení počtů a přípravu kvalifikovaných příslušníků služby.

Tyto požadavky nebylo možné splnit, pokud by Vojenská topografická služba neměla k dispozici dostatečně zkušený a profesně zdatný kádr, který ve Vojenském zeměpisném ústavu v letech reorganizace existoval.

Vybudovat tyto nové celky s vyššími počty nebylo snadnou záležitostí. Bylo třeba zásadní reorganizaci. I samotný Vojenský zeměpisný ústav byl touto reorganizací postižen. Celá řada velitelských i odborných pracovníků byla převelena do vznikajících samostatných celků, což bezpochyby zanechalo stopy v jeho činnosti. Nebylo jednoduché je nahradit a značná obtíž nastala i s dislokací některého jiného vojenského útvaru do uvolněných prostor v objektu historické budovy VZÚ v Rooseveltově ulici v Praze - Bubenči. Topografické službě se podařilo prosadit do uvolněných prostor „svého“ objektu velké, armádní zařízení - Vojenský projektový ústav (VPÚ) a to bez „ztráty kytičky“.

T. zn., že se mu zdařilo obhájit používané prostory VZÚ a nové kancelářské prostory si VPÚ vybudoval v podkroví.

Každá společenská změna i technický vývoj pro Topografickou službu po roce 1989 znamenal, stejně jako pro všechny ostatní a pro každou odbornost jiné a nové úkoly.

Nebylo tomu jinak i po roce 1989. Proběhlo rozdělení Československa, ukončení činnosti Varšavské smlouvy, vstup do NATO. Probíhalo přezbrojení, technika, změny ve vedení způsobů boje, cílů atd. atd. Nelze opominout ani ekonomické zřetele, které vedly k souhrnným opatřením v AČR.

Též topografické, dnes geografické, zabezpečení vojsk, ekonomické a další okolnosti si vyžádalo změnu.

Bylo zapotřebí zvolit optimální cestu. Ti, kteří ji zvolili tak rozhodli zajisté odpovědně a s perspektivou. A pokud jste sledovali můj projev, tak v činnosti současné Vojenské geografické služby, potažmo v kořenech Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, musíte najít stopu toho významného, která tam vede generacemi vojenských zeměměřičů z doby před sto lety. Pokud jsme si dnes připomněli významné výročí od vzniku Československého vojenského zeměpisného ústavu je to správné. Věřím tomu, že v tom případě je ten kořen stále živý. Již více než 100 let.

Udržování takových tradic má a zajisté i nadále bude mít, nejen v našich profesích ale i v životech velký význam. K tomu je však zapotřebí je neustále udržovat a rozvíjet.