TOPOGRAF A VARHANY
Jiří Knopp
V rámci praktické výuky
v terénu jsme se ubytovali v jedné malé vesničce poblíž
řeky Labe, která se pomalu šinula k Děčínu. Dva kamarádi jsme
tvořili měřickou skupinu, říkali jsme si Vltavani. Jeden pocházel
z Davle, druhý od branických ledáren. Hned druhý den jsme se
dali do práce a pilně jsme zakreslovali objekty zobrazené na leteckém
snímku do mapy. Tahle práce nás bavila a šla nám od ruky. Večery však
byly nudné, zábava žádná, děvčata před námi vojáky zavírali dva
západy. Jedinou záchranou byl pro nás konzum, ve kterém kraloval pan
Karel, který byl zároveň místním kostelníkem a snad i hrobníkem.
V zásobách konzumu jsme
našli pár desítek lahví kořeněného vína značky Malagelo, kterou nám
Franta dával ve slevě za 6,60 Kč. Jednou, jsme seděli za kostelem,
popíjeli vínko, sluníčko se pomalu sklánělo za hory a já jsem tak
nějak neprozřetelné řekl: “Chybí nám ještě trochu hudby.“
Karel se zapotácel a řekl:“Esli umíte hrát na varhany, tak já
otevřu kostel a můžete nám zahrát.“
No, já jsem uměl hrát na
pianovou harmoniku a tak jsem se hlásil, že varhany zvládnu také.
Ještě však bylo nutno, abychom doběhli pro naše kamarády z vedlejší
vsi, aby mě šlapali na měchy, protože ty varhany nebyly na
elektronický pohon. Psal se totiž rok 1953.
A tak nastal ten okamžik,
posadil jsem se za varhany, pominul jsem některé z mnoha
rejstříků, kterými tento starobylý nástroj oplýval a spustil jsem
valčík na rozloučenou. Velebné tóny této nádherné skladby se nesly
hluboko do kraje, lidé přestávali pracovat a nábožně poslouchali ten
chorál. Přešel jsem na národní, ale i prostonárodní písně, a protože
mi to šlo, troufl jsem si i na nějaké ty taneční písně, které hrával
orchestr Karla Vlacha. Ale, když jsme zahlédli jak se ke kostelu
blíží skupina bohabojných babiček, spustil jsem nábožnou píseň o tom,
že se narodil Kristus Pán a neseme vám novinu. Myslím, že tím jsem to
zachránil a o znovu svěcení kostela se už nemluvilo.