MOJE SOUŘADNICE

Alfons Bradatsch

Úvodem

Budova Vojenského zeměpisného ústavu byla i za okupace využívaná wermachtem jako zeměměřické zařízení. Obdobně jako před tak i po okupaci byla v ní zřízeno vojenské kartografické učiliště. Jedním z elévů byl i Alfons Bradatsch, který pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Zde začal svoji odbornou životní dráhu, kterou šel až do důchodu

O svém životě napsal knihu „MOJE SOUŘADNICE" , která vyšla jak v němčině, tak i češtině.

Z ní vybíráme dva výňatky o jeho pobytu v budově VZÚ .

PRAHA 1942

Německý vojenský kartografický ústav v Praze Dejvicích rozeslal na podzim 1941 oběžníky na německé školy v Protektorátu, v nichž oznámil zřízení kartografického internátního učiliště ( něm. Kundmachung). Tenkrát se mi ve školní hodině kreslení podařilo namalovat vodovými barvami košík s jablky. To zřejmě inspirovalo pana řídícího učitele Fritsche, jinak si to nedovedu vysvětlit. Přemluvil otce, aby mne do učiliště poslal, že mám na to vlohy.

A tak 5. 1. 1942 jel se mnou otec do Prahy a aniž by se mě někdo ptal, byl jsem do učiliště přihlášen a ihned tam zůstal, prozatím do přijímacích zkoušek. Byl jsem tehdy malý a hubený (nejmenší z cca 45 žáků), ovšem i velitel školy, podplukovník Urban, byl také ne zrovna velký, což bylo pro mne příznivé, jak se později ukázalo. Mluvil jsem dosud špatně německy a stejně tak rozuměl. Nově vzniklá škola neměla učebnice a tak se vše muselo opisovat z tabule. Horší bylo pro mne, když přednášející jen diktoval. Stalo se např., že nějaké slovo mělo být v závorce, německy: „Klammer auf, Klammer zu" („závorku otevřít, závorku zavřít"), ale já nevěděl, co to znamená, a vše doslova zapsal. Přišel jsem na to, až když jsem si vypůjčil od někoho sešit a podle něj „načisto" přepisoval. Škola byla rozvržena na 4 ročníky, jako na průmyslovce. Kromě kartografie v prvním ročníku jsme studovali i další obory geodézie, jako reprodukci, tisk a fotogrammetrii, tj. vyhodnocování leteckých snímků.

Ve zkušební době se kladl hlavní důraz na kartografický výcvik. Museli jsme nacvičovat klidnou ruku. Pomocí malých anglických per „soukat" rovnou či vlnitou čáru tuší na hladkém kladívkovém papíře. Síla čáry byla předepsaná od 0,05 mm. Soukat znamená přesně nasadit na začatou čáru a kousek po kousku vytvořit asi deseticentimetrovou přímku nebo vlnovku. Čára musela být jasná a o stejné síle. Toto jsme nacvičovali denně, několik hodin. Dalším stupněm těžkosti byly souběžné čáry, s různým odstupem a v různé síle. Za dopoledne se „nasoukala" jedna nebo dvě čáry. Podplukovník Urban vyučoval kartografické kreslení a stále huboval, že jsme moc rychlí. Měl velkou lupu, s níž pozoroval provedení čar, a tam, kde nasazení pera nebylo přesné, místo označil. Poprvé a naposled v mém životě mně bylo nařízeno být pomalý! Na modrotisku skutečné mapy jsme museli později přesně tuší obtáhnout její obsah. Vzpomínám si, že na závěr třetího ročníku jsem měl takto zpracovat výsek mapy v měřítku l : 25 000, asi 20x30 cm veliký, zachycující masiv Grossglockner. Bylo to náročné, hlavně znázornit přesně skalní útvary. Vrstevnice byly hnědé a ledovce tyrkysově zelené. Za tuto kartografickou písemku jsem obdržel hodnocení +2.

Škola zahájila vyučování již několik měsíců před mým příchodem, nicméně noví žáci stále přicházeli i odcházeli. Bylo to nejisté období, pro mne napjaté, a snažil jsem se vydržet. Budova školy, krásná, čtvercového půdorysu, se mi líbila. ] (Bývalý čs. vojenský zeměpisný ústav v Dejvicích). Nesla název „Kriegskarten und Vernessungsamt," (volně přeloženo. "Uřad pro válečné mapy a zerněměřičtvi"). Celé jedno křídlo ve 3. poschodí bylo naším novým domovem. Žili jsme tam jako na vojně. Každý měl kavalec a skříň. Tvořili jsme rotu a našim velitelem byl nadrotmistr Langer, přísný, ale celkem spravedlivý, vyšší postavy, který pocházel ze Solingenu. Trestal každý přestupek, na což jsem doplácel, neboť jsem byl ještě hravý a zapomínal na přísný režim. Denně se konal nástup, a buď následovala prohlídka skříně, nebo jiná, bot, nehtů nebo příborů atp. Často jsem se octl na seznamu těch, co museli večer nastoupit trest. Zatímco ostatní měli volno, já jsem se musel plazit po loktech na dlážděné podlaze sem a tam. Když se mi po čase objevily na loktech boláky, přešlo se na jiný způsob trestání. S předpaženýma rukama pomalu do podřepu na počítání od jedné nahoře do dvaceti dolů, s delší přestávkou v deseti, kdy už se mi třásly nohy. Výchovný účel to splnilo, já jsem se polepšil.

Trestáni jsme byli také za opisování při písemkách. Jednou, při hodině chemie, si pan kapitán (Rittmeister) četl noviny, ale při tom dával pozor, zda někdo neopisuje. Když někoho přistihl, vyskočil ze židle u tabule, ukázal prstem na žáka a zařval „Nehýbejte se!" Ještě s rukou vztyčenou k němu přistoupil a zabavil mu sešit. Následovala známka 6, což v německých školách byla ta nejhorší. (Ale i při dvou pětkách na vysvědčení se propadalo.) Přistižený žák pykal ten večer samozřejmě na chodbě. Já jsem si dával velký pozor na vše, ale přesto jsem se dopustil chyby.

Jednou při návratu z nedělní vycházky mne strážný u vchodu požádal o průkaz. To se mi zdálo zbytečné, spoléhal jsem, že nás všechny už zná, a prohodil jsem jen tak pro sebe „co obtěžuje." Strážný to zaslechl a podal o tom hlášení. Večer, když už jsem byl v pyžamu, slyším vojína ze strážní čety vyvolávat na chodbě moje jméno a „Dostavte se za půl hodiny ve vycházkovém k službu konájícímu důstojníkovi." Když se pak po zaklepání na určené dveře ozvalo hlasitě „Herein"!, nejraději bych se byl otočil zpět. Věděl jsem, co asi nastane. Hlasitě mne káral, co si to dovoluji, „Vy, pouze tři sýry vysoký a tak drzý" řval na mne a já stál celou tu dobu v pozoru. Snažil jsem se jeho hněv zmírnit a omlouval se, že jsem to řekl jen tak pro sebe, ale nebylo to nic platné. Zařval „Mlčte" a podal hlášení dál. Druhý den jsem se musel dostavit k majorovi, našemu třídnímu profesorovi. To byl hodný člověk, když před sebou viděl mne, malého človíčka, jak se omlouvám a lituji, poklepal mi na rameno a radil, abych to už vícekrát nedělal. Tím byla záležitost ukončena a já nedostal důtku. Po zkušební době k nám jednoho dne přišel český krejčí, aby nám vzal míru na nový stejnokroj. Sako, kalhoty a kabát z modrého gabardénu; dle tvrzení krejčího to byla látka ze zásob československého letectva.

Kabát a celá uniforma byla právě navržena speciálně pro nás, svého druhu byla jediná v celé třetí říši a my jsme museli vysvětlovat všude, kde jsme se objevili, kdo jsme a co děláme. Byli jsme obdivováni a to nám dělalo dobře.

Náš denní režim byl náročný. Přísnost a píšťalka diktovaly celý rytmus dne. V 6 hodin ráno budíček, v trenýrkách ihned nástup před budovou a poklusem do blízké Stromovky Radetzkého ulicí ( nyní Rooseveltoya).

Pokračovali jsme podél mrtvého ramene Vltavy, nadrotmistr v čele, já dobíhal ze začátku za ostatními, po malém oddechu, neboť jsem to na jeden zátah nedokázal.

Nebyl jsem sám, ale časem se vše vylepšilo. Ve Stromovce následovala rozcvička, po ní klus ke kanálu a tam oddych. Asi tak od května do září jsme museli tento kanál přeplavat; kdo neuměl plavat, musel čekat u břehu, po krk ve vodě, až se plavci vrátí. Plavali jsme nazí, neboť jsme si nechtěli namočit trenýrky. Potom jsme ještě cvičili, zpět jsme se vraceli opět poklusem. Jednou někdo schoval našemu největšímu spolužákovi trenýrky; už byl nástup a on stále nahý, až kluci prozradili „Máš je na stožáru." Mezitím už chodili lidé na obou březích do práce. Ten kovový elektrický stožár jsem ještě, v roce 1991 na procházce po Stromovce, manželce ukazoval a přitom si na příhodu vzpomínal. Když jsme přiběhli, po 7. hodině do ubytovny, až do nástupu do jídelny na snídani, jsme měli čas pro osobní hygienu a úpravu postele. V 8.00 nástup do učebny, tj. do prostorné místnosti, se stoly na kreslení, ve třech řadách a denním světlem zleva.

Ve 12.00 odchod; pro příbory a nástup k obědu. Odpoledne vyučování do 16.00 (17.00) a potom až do večeře další programy. Stromovka byla naší sportovní arénou. Myslím, že to bylo bývalé hřiště DTJ (Dělnická tělocvičná jednota), kde jsme pravidelně pěstovali lehkou atletiku. Dosažené výsledky se nám zaznamenávaly. Jednou za rok se pak konalo měření sil veškeré německé mládeže. Nejlepší „stovkař" Fritz Becwar byl z našich řad, na což jsme byli hrdí.

Já sám jsem ale měl co dělat, abych vůbec splnil limit na bronzový odznak. Ve volném čase jsme se v létě chodili také koupat do kanálu, k železničnímu mostu, odkud jsme „po nohou" skákali do vody.

ODBORNÉ VZDĚLÁNÍ

Jak už jsem se zmínil, převážnou část vyučování mezi sedmnácti předměty zabíralo kartografické kreslení, rozšířené později o znázorňování terénu pomocí vrstevnic, stínování a šraf.

Zvlášť náročné bylo šrafování svahů či vodních ploch, souběžnými čarami podél břehů, kde byly tyto silnější a hustší a naopak ke středu rybníka obráceně.

Uměle vytvořené vodní plochy jsme zakreslovali slabými čarami, asi 1,0 mm od sebe vzdálenými. Kreslení v přírodě vyučoval akademický malíř, se kterým jsme chodili do Stromovky, kde nám ukazoval, jak zachytit tvar keřů a listů, uhlem či měkkou tužkou.

Mezi zajímavé předměty patřila nižší geodézie a fotogrammetrie.

Na Letenské pláni jsme měřili vzdálenosti a pravé úhly pomocí pásma, olovnice a hranolu. Náročnější byla nivelace.

Zajímavá byla též biologie. Přednášeli nám ji prof. Dr. Gicklhorn na Karlově univerzitě. Dojížděli jsme tam rádi, neboť jsme tam pracovali také s mikroskopy.

Mně byla ale nejmilejší letecká fotogrammetrie. Pozemní fotogrammetrii přednášel a v praxi ji předváděl major Paul. Jako jeden z mála jsem obstál ve stereoskopické zkoušce na výbornou.

Vybavení bývalého čs. vojenského ústavu bylo už před válkou na vysoké úrovni a ve velmi dobrém stavu.

_: Někdy v roce 1944 k nám nastoupili do ústavu čeští odborníci, z českého civilního zeměměřického úřadu. Už se projevoval nedostatek vojáků; všichni museli na frontu.

Do oddělení fotogrammetrie nastoupil ing. L. Velinský a já jsem byl k němu přidělen na vyhodnocování leteckých snímků. Používali jsme techniku multiplex. Práce se prováděla v zatemnělé místnosti. Strávil jsem s ním dlouhou dobu, bavilo mne to a hodně jsem se naučil. Byl to příjemný, klidný pán a já na ten čas s ním rád vzpomínám. Tehdy jsem netušil, že to bude po válce můj šéf na novém pracovišti. Jinak učební plán pokračoval dle osnov dál a studium bylo těžší a náročnější.

Dvakrát do roka přijížděla z Berlína komise, aby se přesvědčila, jak pokračujeme. A denně se sledoval průběh války na velké mapě, od Finska až po Kavkaz.

Červenou šňůrkou představující frontovou linii, připevněnou na mapě špendlíky, se posunovalo podle vývoje situace, a tím byl stále znám poslední stav. Jeden z žáků měl na starost sledování rozhlasu a tisku; po Stalingradu se ale začala šňůrka posouvat stále zpět, na západ.

Život Alfonse se záhy ubíral úplně jiným směrem. Ale ten již nesouvisel s budovou ústavu. Myslíme, že uvedené vzpomínky částečně pokryjí bílé místo, které v historii budovy z období okupace.

Knihu „MOJE SOUŘADNICE“ lze zapůjčit v knihovně Sdružení.