Karel Veselý - Normandie a Bretaň, země soli a větru



Bretaň a Normandie jsou dva z osmnácti francouzských regionů, které se nacházejí na severozápadním cípu Francie , na pobřeží Atlantiku. Bretonci se na území dnešní Francie přistěhovali v 5. století n. l. a v 9. století se o něco severněji usadily kmeny Vikingů - Normané. Tyto dva regiony se dnes dohadují o tom, kdo má lepší slaný karamel, camembert, cider, calvados nebo palačinky. Jedním z největších je ale spor o to, do kterého z těchto regionů patří Mont Saint-Michel.




Pevnost Mont Saint-Michel leží na hranici Bretaně a Normandie a je významným poutním a kulturním centrem.




Moře v Bretani dosahuje nejvyšších rozdílů mezi přílivem a odlivem okolo 6m. Příliv zde přichází tak rychle, že mu neujede ani jezdec na koni a voda při přílivu teče mezi skalisky stejně rychle jako horská říčka.




Bažiny a písčiny okolních mělčin mění v důsledku přílivu a odlivu svou podobu a prakticky neustále. V době zatmění slunce bývá příliv tak vysoký, že se stává pevnost na určitou dobu ostrovem.




Zástavba uvnitř pevnosti je neuvěřitelně členitá jak co do půdorysu, tak do výšky a připomíná obrovské termitiště.




Kolem městečka Carnacu se nachází přibližně 4000 v řadách vztyčených kamenů. Název městečka pochází z keltského Cairn nebo Carn (výška). Tyto památky oslavovaly kult mrtvých nebo Slunce, jejich původ a význam však zůstávají dosud velmi nejasné.




Rozeznáváme několik typů těchto staveb: menhiry (vztyčené kameny),




dolmeny (stolové kameny),




kairn (hromada kamenů obklopujících hrob),




omlech (menhiry uspořádané v kruhu). Předpokládá se, že byly postaveny civilizací, která tu byla dávno před Kelty.




Carnacké řady čítají i tisíce dalších megalitických památek, menhirů, dolmenů a pohřebních mohyl pocházejících z neolitu, datovaných do doby bronzové.




Mohyla Saint-Michel byla postavena v letech 5000 až 3400 před naším letopočtem. (v neolitu). V základně je 125 m dlouhá a 60 metrů široká a měří 12 metrů na výšku. Bylo na ní potřeba 35 000 krychlových metrů kamení a zeminy. Je to hrobka pro členy rodové aristokracie a obsahovala různé pohřební předměty.




Z Carnacu je to jen pár kroků na pobřeží do městečka Quiberon.




Moře je zde pro neustálé vlnobití zcela nepřístupné a návštěvníci i místní dokáží místo televizního seriálu celé hodiny sledovat tříštění vln o skaliska.




Do Saint-Malo v 6. století přišel gal jménem Maclow (maklou) a toto území si vybral za své sídlo. Odtud kázal evangelium původním obyvatelům. Sídlo současně sloužilo jako úkryt před nájezdy Vikingů a rozrůstalo se v město. V následujících stoletích proslulo jako bašta pirátů. Závěrem 16. stol. začalo St-Malo prosperovat díky zámořským objevům a obchodu. Koncem 17. století se město stalo nejvýznamnějším přístavem Francie, zejména díky obchodu s Indií.




Ani za války nebylo Saint-Malo bezvýznamným bodem na mapě. Stopy bojů na pobřeží jsou patrné dodnes.




Pobřeží růžové žuly je romantická cesta, která vede z Trébeurdenu do Perros-Guirecu.




Vede romantickými vesnicemi.




Míjí tajůplné ruiny.




Aby se proplétala mezi obrovskými balvany.




Narazit zde můžeme i na zajímavé technické stavby.




Ve Městečku St. Thégonnec leží jeden z nejkrásnějších farních dvorů v Bretani, postavený v renesančním stylu v 16.-17 stol.




Farní dvory jsou jedinečnými kamennými svědky bretaňského pozdního středověku a připomínají nám hluboké náboženské cítění Bretaňců.




Pointe du Raz, zde prý mořeplavci po opuštění přístavu Audierne říkali, že poroučejí už svou duši Bohu a doufali, že tento bod ještě někdy v životě uvidí.




Slaný vichr zde ve dne, v noci tříští vlny o žulová skaliska.




A vesnické stavby na pobřeží jsou po generace budovány tak, aby nápory soli a větru na věky vydržely.