Jedna z prvních ráno otevřených kavárniček s nepostradatelnou předzahrádkou otevírá. Hospodský vylévá mydlinky před lokál a hadicí zalévá truhlíky s neuvěřitelně svěžími květinami. Voda v kanálech řeky Ill tekoucí těsně podél hrázděných domů lehce páchne. V parcích se na lavičkách probouzejí do ranních absťáků narkomani. Sbírají síly, aby vyžebrali nějaké eura alespoň na cigára. Nenastavují ušmudlané filcové čepičky svým dobrodincům pod nos jako to je zvykem na jihu Francie, o to více jsou však propíchaní a zubožení. V úzkých klikatých uličkách si vzájemně překážejí malé dodávky rozvozců potravin a popelářů.

Na protějším chodníku se baví dva metaři v oranžových oblecích s úředníkem, který se zároveň marně snaží přivázat postel na střechu svého bavoráku. Jeho hubená choť nestojí opodál, aby mohla pracovní postup komentovat slovy „že každý jiný normální mužský by to měl už dávno hotové“. Snaží se pomoci a přidržuje popruhy tak nešikovně, že jí manžel každou chvíli přitáhne prsty k nákladu. Ani nehlesne, jen se pokaždé zle podívá. Pudl přivázaný u klandru nic nechápe a zběsile se domáhá vysvobození z vodítka.

Pomalu se začínají rojit šikmoocí turisté ověšení dětmi a foťáky. S úžasem se zastavují u kdejaké počůrané okapové roury. Od novinových stánků přicházejí s čerstvým tiskem místní, zdraví se a objednávají si snídani. Všichni jsou v produktivním věku, a tak mi je záhadou, jak je možné, že ještě nejsou v práci, když je lehce po desáté dopoledne.

Na římse nad předzahrádkou vytrvale posedávají holubi, aniž by se jim dosud podařilo někoho z hostů ušpinit. Jsou asi stejně jako všichni zdejší obyvatelé vychováni ke kladnému vztahu k turistům. Chcete-li prokázat domorodcům dobro, zeptejte se jich na cokoliv v jejich mateřštině. Chvilku jim to šrotuje a pak vám určitě neodpoví jen vpravo/vlevo nebo ano/ne. S radostí nad tím, že se někdo zcela cizí a neznámý učí dobrovolně jejich řeč, vás zahrnou vodopádem dalších doplňujících informací, kterým nerozumíte a ve kterých se ztratí i kýžené vpravo/vlevo nebo ano/ne. Vy nakonec zapomenete i na to, co jste se vlastně ptali.

Servírka s chraplavým hlasem špásuje se sortou hostů, pro něž je barový pult druhým domovem a každou chvilku vykoukne ze dveří, aby se ujistila, že nikdo z hostů u stolků před lokálem nestrádá. S ješitným sebevědomím a pózou světáka si objednávám kávu a jako obvykle mi nikdo nerozumí, přestože mám vše pečlivě natrénováno z konverzační příručky. Nepomáhá ani několikeré zopakování a tak vše jistí lámaná angličtina. „Alors!“ obsluhující zahuhlá ve francouzštině cosi, co jen velmi vzdáleně připomíná mou frázi z konverzace. Mé sebevědomí o jazykových schopnostech balancuje mezi rozhodnutím „Příště to už určitě dám!“ nebo „Nemá to cenu, vzdávám to!“.