Bari je přístav a hlavní město regionu Apulie. Leží na pobřeží Jaderského moře, žije zde okolo 400 tisíc obyvatel a po Neapoli je druhým největším městem v jižní Itálii. Zachovalo se zde staré město s křivolakými uličkami, v jehož středu se nachází katedrála San Sabino. Nejrušnější místo a centrum města tvoří náměstí Piazza Mercantile. Mladí teenageři, s vlasy sčesanými dozadu a napatlanými vazelínou po vzoru svých otců, zde rozpačitě protlačují úzkými uličkami malé Fiaty. Náctileté slečny s obrovitými helmami na hlavě zase prohánějí uličkami tam a zpět své skútry Vespa a z roztřepaných děr ustřižených džín jim vyzývavě vykukují roztomilé prdelinky. Všichni hlasitě konverzují za nezbytné gestikulace rukama. Všude kolem je také dost lidí středního věku se dvěma kočárky, ve kterých hulákají nebo klimbají jejich ratolesti. Je teplý podvečer a slunce osahává svými paprsky již jen nejvyšší komíny vzdálených činžovních domů.

Prodavač z obchodu s krajkami se zjevně nudí a lelkuje před vchodem. O jeho zboží dnes nikdo nestojí. Každý si místo dečky položí na televizor spíše plastovou zmenšeninu místní katedrály. Nezaujme ani tabule v různých jazycích, že vstup do obchodu je zdarma. O tom, že to prodavač nemá lehké, svědčí i jediná výkladní skříň natřená olivovou barvou, zatímco ostatní výlohy na svůj nový kabát teprve smutně čekají.

Když mi ukřičení místní kluci málem hodili gumovou kuličku, mým dětem známou jako hopík, do šálku s kávou, prodavač se jen provinile usměje a dál vyhlíží zákazníky. Děti jsou zde pokladem, na který není možné se za nic na světě zlobit. Od moře začíná vát příjemný vánek a vyzývá k lenošení na malé předzahrádce zapadlé kavárny.

Marně chytáš útržky rozhovorů místních, kteří si sdělují novinky, dohadují se o malichernostech a smějí se hloupostem. Napadají tě myšlenky veskrze příjemné, o kterých jsi měl za to, že již neexistují. Nemáš-li mobil, ocitneš se ve svobodném světě bez starostí. Nemá ani cenu si žádné starosti připouštět, neboť tolik kilometrů od Prahy stejně nic nevyřešíš a ani nezachráníš.

Příjemný vánek začíná střídat chlad od moře. Opálené děti se dál honí mezi stolky nálevny na protější straně ulice. Štamgasti s červenými tvářemi prohánějí plešatého číšníka v odřených džínách a propoceném tričku. Odněkud se ozývá klavír s nenáročnou odrhovačkou k tanci a poslechu. Několik párů se na ulici pokouší o tango, ale protože klavír neustále mění rytmus, tanečníci se rozpačitě zastavují a dělají neplánované přestávky. Ostatní je pobaveně pozorují. Jen číšníci z lepších lokálů se nebaví, stavovská čest jim nedovoluje si sednout, a tak hledají alespoň místo, kde se mohou opřít a na chvilku ulevit unaveným nohám.

Okolo náměstí přibývá postávajících dorostenců v kšiltovkách s nezbytnou plechovkou čehosi v ruce. Unavení barmani kvapně uklízejí cedule a svazují židličky řetízkem. Zastaví-li se však někdo před ne zcela zavřenou provozovnou, jsou ochotni ještě narychlo něco malého naservírovat. Stále častěji kolem prosviští na kolečkových bruslích dealer s dredy schovanými pod velkým pleteným kulichem. Odkudsi se objevují bezdomovci, jako když tajemní skřítci vylézající z kapradí, a se svými psími partnery se srocují na rozích, kde se snaží něco vyžebrat. Občas se psi poperou a bezdomovci je uklidňují. Noční život v Bari začíná.

Po půlnoci opouštíme do tmy ponořené město a odjíždíme do jiného světa - směrem na Alberobello.