Mého dědečka doprovázely od jeho narození neobvyklé historky, které se sice časem ukázaly jako smyšlené, na každé z historek a rodinných legend však bývalo ono pověstné zrnko pravdy. Můj dědeček Karel Veselý (III.) se podle dochovaných dokumentů narodil v Novém Hradci Králové. Den narození se na dokumentech liší, ale všechny se shodují, že to bylo v roce 1900. Jeho maminkou byla Anastazie Doubravová a tatínkem jmenovec Karel Veselý (II.), „konduktor“ rakousko-uherských drah. Traduje se, že si malého Karlíka tatínek přinesl z vojny jako nechtěný suvenýr v krabici od margarínu. Doloženou pravdou je ale jen fakt, že si o synovo osvojení oficiálně požádal až v jeho  10 letech, kdy už delší čas žil se svou druhou ženou Marií v Ledči nad Sázavou. O Karlíkových prvních letech života si příbuzní šuškali, že se dlouho nemohl naučit chodit na nočník, a tak nosil šatičky bez spodních kalhotek. Nějaká ta hromádka navíc na dvorku mezi drůbeží se prý ztratila. Příbuzní svoje domněnky zřejmě vyvozovali ze starých rodinných fotografií, na kterých je jeho tatínek se svou první ženou Anastázií a s „Karlíkem“ v dívčích šatečkách v náručí. Při pozornějším prostudování fotografie si však pozorný badatel všimne, že batole na fotografii má také náušničky. Tím je Karlík pro tuto rodinnou historku zcela vyřazen ze hry. Až mnohem později se našla v pradědečkově zpěvníku z vojny poznámka o úmrtí prvorozené dcerky Mařenky.

Karlík se pod dohledem přísného otce pilně učil. I když se doma nikdy nehrnul do manuální práce, v Habrech se vyučil strojním zámečníkem. Koncem první světové války byl i jeho ročník povolán bojovat za C. a K. mocnářství. Po absolvování K. K. Telegrafenschule der 6. A. K. Radio Kurs Feldpost 536 v Kutné Hoře byl odeslán na italskou frontu. Válka se chýlila ke konci, ale vojenská mašinerie dále setrvačností fungovala. Karel a ostatních pár nováčků dostali v  prvních dnech v italském Trentu noční hlídku na nádraží, kde stál vojenský ešalon s proviantem. Kromě konzerv a mouky vlak zahrnoval i cisternu s rumem. Stráže z dlouhé chvíle cisternu otevřeli a lihovinu tak dlouho ochutnávali, dokud se udrželi na nohou. Za koštování ale málem zaplatili životem, protože rum byl nekvalitní, a všichni skončili na několik týdnů s otravou na marodce. Po uzdravení byli tito vojáci v souladu s tehdejšími řády pro výstrahu ostatním přivázáni na 2 hodiny ke kůlům. Na to děda vzpomínal vždy se zlobou v očích. Přestože si děda za celou válku ani jednou nevystřelil, nemluvil o té době nikdy rád. Dokonce ho velice pobouřilo, když se jakási mladá úřednice se zájmem pozastavila nad tím, že ve svém životopise uvádí službu v C. a K. armádě.

Období mezi oběma válkami bylo pro Karla poměrně šťastné. Po absolvování Strojní průmyslové školy na Smíchově svou přičinlivostí pomalu stoupal ve společenském žebříčku výš a výš. Nastoupil do berního úřadu v Ledči a posléze jako zeměměřič na katastrální úřad v Ledči nad Sázavou. Za druhé světové války se nevyhnul nasazení na nucené práce v rakouském Munichholzu. Po válce byl ve Strakonicích krátce členem revolučních gard. V červnu 1945 však již hlásí z Karlových Varů, že poměry v pohraničí jsou neuspořádané, ale snesitelné. S částečnou znalostí němčiny byl zařazen na uvolněné místo na katastrálním úřadě v Kraslicích. Matně si pamatuji na malý byt v patrové vilce na tř. kpt. Jaroše v Kraslicích, kde jsme slavili Vánoce.

Po čase byl dědeček přeložen na katastrální úřad v Karlových Varech a za krátkou dobu se s babičkou Marií přestěhovali do malého vlhkého domku po Němcích v obci Dvory. Zde jsme trávili většinu volného času a prázdniny. Chodili jsme sem prakticky denně a pro mého tatínka zde bylo vždy dost práce, kterou mu děda Karel organizoval a připravoval.

O mém dědečkovi se nedá říci, že by nebyl akční. Jednou za čas odjížděl ranním vlakem do Prahy vyřizovat úřední záležitosti. Teprve po jeho smrti vyplavalo na povrch, že současně se služebními záležitostmi stíhal vyřídit i záležitosti osobní s jeho dávnou láskou (v tu dobu již vdanou paní). Inu měl být po kom, neboť jeho tatínek nebýval lepší. Spletenec známostí s dámami v koncových stanicích jeho služebních jízd po železnici není k rozluštění.

Ctižádostivý děda Karel toužil mít nadaného vnuka, který to dotáhne dále než on. Děda sledoval všechny děti z okolí a hodnotil je podle toho, kdo v čem vyniká. Při návštěvách mi referoval, které z dětí v okolí dosáhlo jakýchkoliv mimořádných výsledků. To jsem ze srdce nenáviděl. Když dědeček zjistil, že hudební sluch nemám, šachy mě nebaví, na kreslení jsem levý a čtu nerad, vzdal své úsilí o mou převýchovu. Už mi neříkal Kájo, Karlíku ani Karle, ale jednoduše mě oslovoval „ty kluku pitomej“. To mi vadilo méně, než přednášky o zázračně nadaných soukmenovcích v širokém okolí. Aby se na mě nemusel ani dívat, posílal mě při každé naší návštěvě do vedlejší vesnice Jenišov pro cigarety. Nebylo to sice daleko, ale musel jsem volit různé okliky, abych se vyhnul skupinkám cikánského dorostu, kterých jsem se k smrti bál. Nikdy jsem neměl mému dědečkovi nic za zlé a nikdy jsem také žádných významných postů ve své kariéře nedosáhl. Jediné, co by ho mohlo potěšit a mě rehabilitovat v jeho očích, je fakt, že jsem pokračoval v profesi, ve které můj dědeček svou profesní kariéru končil - v geodézii. To už ale dědeček ležel po mrtvici v karlovarské nemocnici a tuto zprávu již zřejmě nevnímal. Odešel tak s trpkostí v srdci, jakého má nepovedeného pokračovatele rodu Karlů Veselých.

Přes to všechno mě s věkem stále více zajímalo, jak vlastně moji dědové žili, čím se živili, kde a jak bydleli, co měli rádi a jak si jich vážilo jejich okolí. Navštívil jsem tak italské město Trento, kde mého dědečka zastihl konec velké války. Z obranného opevnění a podzemních chodeb Trenta toho už moc nezbylo, a tak jsem si alespoň představoval, jak asi před sto lety můj dědeček viděl budovu ze 16. století Case Cazuffi-Rella s obdivovanými freskami nebo zda zněly zvony z katedrály San Vigilio Duomo di Trento stejně jako dnes.

Nepřehlédnutelný je i opevněný Palazzo Pretorio z roku 1220 s věží Tore Civica, který býval sídlem tridentských biskupů. I toho si musel dědeček všimnout než ho transportní vlak spolu s ostatními, kteří se dočkali konce války, dopravil zpátky do Čech.

Když je člověk mladý, vzpomínky rodičů ho moc nezajímají. Potom založí vlastní rodinu, má plné ruce práce a nemá čas poslouchat, co mu rodiče sdělují. Nakonec přijde doba, kdy děti žijí vlastním životem, a on má čas zabývat se myšlenkami, odkud se v rodině vzaly některé schopnosti, dovednosti, zvyky nebo samotné věci. Ale to už se většinou není koho na to zeptat....

Karel Veselý (VI.)